# Odpuštění

> Sermon from 30 August 2020, Koloským 3:12-13 Efezským 4:31-32, Pavel Mečkovský (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 30 August 2020
- **Preacher:** Pavel Mečkovský
- **Bible passage:** Koloským 3:12-13 Efezským 4:31-32
- **Duration:** 34:42
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2020-08-30-Odpusteni-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2020-08-30-Odpusteni-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Tak jo, začíná nový školní rok, za chvilečku, a já jsem přemýšlel, o čem mám mluvit. A řekl jsem si, že vám dám hádánku. Jo, tak zkusím první slide. O čem bych měl mluvit dneska? Opuštění? Opuštění rodičů, že jo? Jo, bude to odpuštění. Možná to s tím školním rokem úplně jako nesouvisí, nicméně, že něco nového začíná a to rodina má nějak fungovat, tak přicházejí různé těžkosti, problémy a budeme to potřebovat. Kromě trpělivosti, chtěl jsem mluvit o trpělivosti, a to už jsme měli, o tom jsme mluvili, tak to je o odpuštění. Ale vůbec to nesouvisí s tím školním rokem. To je něco, co nás bude provázet celý život. A já se chci zeptat, jestli vás někdo někdy zranil.

[1:04] Nemyslím fyzicky, to je často jednodušší, ale jestli zranil vaši duši, jestli se vám někdo ublížil. Možná ublížil tak, že v té chvíli byste ho nejradši udělali mu něco zlého. A nebo že už je pěkně dávno a pořád to ve vás je. Co byste takovému člověku řekli, kdybyste ho potkali? Někomu, kdo vám hodně, hodně, hodně ublížil. Jak máme reagovat na zranění od druhých lidí? V jedné knižce, která se jmenuje Odlesky boží slávy, holandská spisovatelka a významná žena, Koryte Bom, byla se svou sestrou v koncentračním táboře. A potom, když se vlastně dostala z toho a začala přednášet a mluvit a kázat, tak se jí stala taková věc, která se nám možná ani vynestala, ale bylo to něco, co bylo pro ní hodně těžké.

[2:18] Říkala, vyprávěla jsem, jak jsem se v Německu setkala s velmi krutým člověkem, který v koncentračním táboře mé sestře způsobil mnohou trpení, právě když umírala. A ten muž, který byl na tom mém kázání, mém semináři, přišel za mnou a sděloval mi nádhernou novinu. Říkal, že jsem našel Ježíše a že mu odevzdal se všechny svoje hříchy. Říkal, já vím, že v Biblii je napsáno, že Ježíš umřel za mé hříchy, za hříchy celého světa, to znamená i za mé. A řekl, krev Ježíše nás očiští od každého hříchu. A říkal, já jsem vyznal svoje hříchy, uvěřil jsem, že Ježíš očistí svou krví dokonce i moje srdce. Pak jsem ho prosil, aby mi dal tu milost, aby ho mohl požádnout odpuštění některých, odpuštění některou obětí svých krutostí. A ten člověk se na mě obrátil s otázkou, podával mi ruku a řekl, Froylin, Tebum, můžete mi moju krutost odpustit?

[3:32] Představte si, že by jste v takové situaci. Že by ten člověk, který uvěřil v Krista, přišel za ní a ptal se, můžete mi tu moji krutost odpustit? A ta kory říká, to jsem nemohla. A pokračování bude příště. Na konci kázání. Dneska budeme mluvit z pohledu o to, co dělat, když nás někdo zraní. Ne, když my zraníme někoho jiného. V Biblii se mluví o tom, pojádáme se některé verše. Ať je vám zdálená veškerá tvrdost, zloba. Hněv, křík, utrhání, s tím každá špatnost. Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.

[4:36] Další verze, jako vyvolení Boží svatí milovaní, oblecte milosrdní souci, dobrotu, skromnost, pokoru, trpělivost, snášejte se navzájem a odpouštějte si. Máli kdo něco proti druhému, jako Pán odpustil vám, i vy si odpouštějte. Kolikrát si myslíte, že v Biblii se vyskytuje to slovo odpuštění? Máte nějaký tip? Hodněkrát, více než stokrát. A my si to připomínáme v našem zboru aspoň dvakrát, pokud by byla ta krize dvakrát, za měsíc si připomínáme odpuštění. Kristus nám odpustil. Jsme čistí, svatí. Ale zajímavé, že my si připomínáme to odpuštění, co dělal Kristus. Ale Ježíš říká hodně tvrdé slovo o odpuštění mezi námi.

[5:38] On říká, nebo jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský otec. Ale jestliže neodpustíte lidem, ani váš otec vám neodpustí vaše přestoupení. Odpuštění je klíčová věc k uzdravení vztahu. Odpuštění je skutek, který porušuje spravedlnost oko za oko, tím, že přijímám ty ničící důsledky, něčího jednání. Víte, když žijete v rodině, společenství, kde jakýkoliv svazek nebo skupina lidí, vždycky vám někdo ublíží. Manžel, manželka, brater, sestra, kamarád, někdo napadne vaši pověst, hodnotu, podvede vás, něco řekne škaredého, křívá, zobviní a tak dále. Každý z nás je někdy zraněn. Tomu se nelze vyhnout, protože nežijeme v dokonalém světě.

[6:41] Někdy je to záměrně, někdy je to nedopatřením, ale otázka, jak my to prožíváme. Co se odehrává uvnitř? Ne, jak vypadám na povrchu, ale co se děje, když nás to zasáhlo. Většinou, když nám někdo něco zlého udělá, tak co je naší reakcí přirozenou? Jsme naštovaní. Hněv, touha po odplatě, pocit ponížení, vrátit to, nebo je sebelito, strach, hořkost. Ale realita je taková, že nás to bolí, že jsme zraněni. A to největší zranění přichází od lidí, kteří jsou nám nejblíž. Já bych chtěl dneska mluvit o tom, co to znamená odpuštit. Čtyři takové body. Proč je to těžké odpustit?

[7:42] Co z toho mám, že někomu odpustím? Co není odpuštění? A za čtvrté, jak odpustit? Co to vlastně odpuštění je? Proč je to těžké? To je ta první věc. No, protože to bolí. Protože když vás někdo zraní jakýmkoliv způsobem, tak máme pocit hněvu, zloby, hořkosti. A to odpuštění je to poslední, na co myslíme. Toužíme v odplatě. Takhle chce mu to neprojde. Protože my to chceme i pod kontrolou ty věci. Cítíme, že nám tam nějaká odplata pomůže překonat bolest, ale realita je taková, že zůstáváme zahořklí. Odplata nikdy neodstraní bolest. Odplata nikdy nevyrovná skórem náš prospěch. Protože tady nená matematika. My nikdy nebudeme spokojení s mírou odplaty.

[8:43] To, co ten... druhý by si zasloužil, ať se tomu stane cokoliv. Jestliže usilujeme odplatu, tak vlastně neustále zůstáváme zahořklí, chováme srdci nenávist a jasně to okazuje, že jsme vůbec neodpustili. Proč je to těžké? Protože my si musíme přiznat to zranění a tu bolet, být upřímní sami k sobě. Ano, stalo se mi to a to, cítil jsem se tak a tak. A my o tom musíme mluvit. My musíme sdílet ty svoje emoce, to svoje zranění s těmi nejbližšími, kdo nám rozumí a taky hlavně s Pánem Bohem. Když si přeštete žálmi, jako David byl mnohokrát zraněný od lidí. On to říká, bože, jsem naštvaný, nejradši bych jim zakroutil krkem, tady to a to to mě se dotklo, zranilo. Mluvil, jak druzí mu ublížili, vylevá svoje srdce. Nebojíme se přiznat to, co prožíváme.

[9:56] To, co nás zranilo, to, co bude pro nás těžké, jak jsme se cítili. Ta druhá věc, co z toho mám, proč vůbec odpouštět? Víte, ta klíčová věc ve zranění je pouto. Když jsme zranění, tak se něco děje v našem srdci. Vytváří se takový pouto, takový řetěz mezi námi, a tím, kdo nás zranil. Jako kdybychom toho člověka neustále nosili sebou. Už s ním, vlastně něco se k nám připoutá, a my ať chceme nebo nechceme, tak se něco narušilo. A my ho pořád taháme sebou. Nemůžeme s ním mluvit normálně, protože něco není vyřešeno. My se chráníme. Roste určitá hořkost, hněv, naštvání, zloba. A to zranění vytváří mezi námi právě to pouto. Nosíme to osobu pořád sebou. A ten řetěz neodpuštění a zranění je silnější samozřejmě u toho, kdo je zraněn, než u jeho původce.

[11:01] Ten řetěz nás drží. Ten řetěz je něco, co nám deptá život. A přitom my jsme ta oběť. V jednom kurzu pro manžel byl jeden muž, který byl hodně zraněný a naštvání na svou ženu. Důvod? Budešla s jiným mužem. A on říká, když šel potom za tím lektorem, říká, teď to vypadá, že ona je šťastná a já jsem nešťastný. Říká, celá ta věc mě dusí, nemohu spát, jíst. Jsem hodně zraněný. A až po nějaké době jsem si uvědomil a díky vašemu semináři, říká ten člověk, proč ona se cítí šťastná tak mizerně. Aspoň z toho mého pohledu říká, protože já jsem ji neodpustil. Nejpořád tahám sebou. A ten člověk se pak rozhodl odpustit a říká, přišla obrovská úleva osvobození.

[12:02] Protože odpuštění je náš výběr. Odpuštění je pouze moje záležitost, ne toho druhého. Já se rozhoduji odpustit tomu druhému, ať to chce nebo nechce. Pokud nedojde k odpuštění, budeme se nadále trápit. Zůstane horskost, hněv, strach, špatnost, cokoliv si představíte. A odpuštění je moje rozhodnutí, ne toho druhého. Ten druhý vůbec o to nemusí ani vědět, že vás zranil. Já se rozhoduju, že odpustím. Odpuštění ani nepředpokládá usmíření, ani ho nezaručuje. Odpuštění je mé rozhodnutí, že máš u ten dluh. Ale někdy si my možná pleteme ty slova odpuštění a něco jiného. Takže ta třetí věc je, co není odpuštění.

[13:05] Odpuštění... Nelze považovat přehlížení toho, že nám někdo něco ublížil. Prostě to nic nebylo, to je brnkačka. To je pokrytectví. My nejsme po tom upřímní sami k sobě. Pak se to hromadí v nás, pak to odskáče úplně někdo nevinný. Ne, je potřeba si přiznat, že mě někdo zranil, že jsem byl zraněný. Ta druhá věc je odpustit, neznamená vzít obvinění ze špatnosti na sebe. Často se stává, a určitě jsem já udělal něco špatného. Když se mi tohle děje. Nebo teni si já to můžu částečně sám. Často ve vztazích, v rodině, v manželství. Říká, jo, já si já to můžu sám, a já si já to můžu sám. Určitě jsem jdělal něco špatného. To je pravda, když to budete hledat, vždycky najdete něco špatného. Protože nejste dokonali. Ale, i když jste jeli něco špatného, to nemáže vinu a skutek toho druhého.

[14:10] Někdo vás ranil, to se stalo, nemůžete to nějak svádět na sebe. Ani přehlížet, ani neznamená to obvinění vzít na sebe. Ani to neznamená zapomenout. Odpuštění neznamená zapomenout. Spoustu věcí nezapomenete. Čas vám pomůže to odlehčit. Zapomenutí nemá co společného s odpuštěním. My to nemůžeme zapomenout. Jestliže někdo prožil vězení, prožil koncentrák, prožil daleko obrovské těžké věci, tak to neznamená, že na to zapomene. Když někdo říká, víš co, odpuš se, zapomeň na to, tak prostě se tím nechce zabývat. Skutečně odpuštění znamená nepřipomínat ty věci. Ale neznamená to, že zapomeneme.

[15:12] Ten čas nám pomůže a dáme to dozadu a nebudeme to vytahovat, ještě jsme to odpustili. Taky to neznamená, to je poslední věc, že se změní naše emoce. Že najednou, když odpustíme, tak budeme na toho druhého přivětiví a všechno se prostě vrátí zpátky. My nemůžeme změnit naše emoce. To může udělat jenom Pán Bůh. A to zabere hodně času. Je to jeho práce. Ani to neznamená, že hned se obmluvuje důvěra a tak dále. Odpuštění znamená, že jenom propustím toho člověka z toho pouta. Ale Pán Bůh může pracovat. A když ta Kory se setkala s tím svým věznitelem a krutým člověkem, tak ten příběh pokračoval takto.

[16:15] Froylin, můžete mi moji krutost odpustit? A ona říká, to jsem nemohla v té chvíli. Cítila jsem velkou horškost. Už při pouhem pomyšlení na to všechno, co dělal mě a mojí sestře. A říká, pak jsem se modlila. Říkám, pane Ježíši, děkuji ti za to, že tvoje láska je skrze ducha svatého vylita v našich srdcích. Děkuji ti, že tvoje láska může odplavit moji horškost. A pak to je její zkušenost, která se stala v té chvíli. Říká, pak se stal zázrak. A najednou jsem cítila boží lásku proudit rovnou do té mé ruky. Byla jsem schopná mu odpustit, dokonce mu tu ruku podat. Nikdy neprožíváte boží lásku zázračněji, píše, než ve chvíli, kdy vám dá lásku k nepřátelům.

[17:15] A pak ještě píše, když jsem to stejné měla někde na jiném místě, tak za mnou přišla jedna žena. A podával mi klíče ze slovy, prosím vás, vemte si tyto klíče a zničte je. A ta Kory se na ní podívala, ale proč? Řekla, víte, to jsou klíč od domu jedné dámy, která mi ukradla mého manžela. Nemám tušení, co s těmi klíči chtěla dělat. Možná se chtěla pomstit. Ale když mi ten klíč předala, věděla jsem, k čemu došlo. Ona ji odpustila. A Ježíš Kristus v jejím srdci učinil zázrak. On vyměnil nenáviz za boží lásku. Bůh nežádá, abychom změnili naše emoce. A On to může učinit. On ně může uzdravit. Co to teda znamená? Odpuštění.

[18:19] Co máme dělat? Ta první věc je, že odpuštění je proces. To není jednorázová záležitost. Čím více budeme chápat ublížení a bolest, kterou jsme prožili, tím více se naučíme odpouštět. A čím hlubši je to zranění, tím to bude muset dělat opakovaně. To neznamená, že já ti odpouštím. To je pro začátek. To si musíme uvědomit. A druhá věc je, musíme se postavit k bolesti. Pokud si nepřiznáte zranění, tak nemáte co odpustit. Buďte konkrétní, buďte čestní, buďte otevření. Co mě zranilo? Co jsem cítil? Buďte konkrétní. Stejně tak, když jdete k doktorovi, tak se vás ptá, co vás bolí.

[19:22] Bude to, že všechno mě bolí. A on chce vidět, co konkrétně vás trápí. Neexistuje lék na všechno. My potřebujeme si přiznat, co nás zranilo. Být konkrétní. Kde nás to bolí. A přinést ty věci k Bohu, ke kříži. Ta třetí věc je, co je hodně důležité, je plně odpustit. To znamená uvolnit toho člověka ze všech těch pouk, která se vytvořila. Znamená to, že mi nic nedluží. Znamená to, že dluh je smazán. Znamená to, že se zdám pomsty. Pomsta patří Bohu, o něj nejvýšší soudce. V jedné kníze Andri Noven, která se mne chleb na cestu, říká tady toto. Odpustit celým srdcem druhému je činném osvobození.

[20:22] Zbavujeme toho člověka negativních vazeb, které mezi námi existují. A říkáme mu, už proti tobě nic nemám. Ale to nestačí. Osvobozujeme tež sami sebe, od té těživé roli uraženého. Dokud neodpustíte těm, kteří nás zranili, bereme je všude sebou a co je horší, vlečeme jako těžký náklad. Velkým pokušením, říká, je trvat na pocitech hněvu, vůči svým nepřátelům. A pak se označí za toho, který byl uražen a raněn. Odpuštění proto neosvobozuje pouze druhé, ale hlavně nás. Je to cesta ke svobodě božího dítěte. Uvolňuji toho člověka z těch pout. Jsem smazán dluh, nic proti němu nechci mít. A ta čtvrtá věc je, musíme si uvědomit, že i nám bylo odpuštěno.

[21:23] To je základem pro naše odpuštění. Kristus nám odpustil. Buďte k sobě navzájem laskaví, milostrední, odpuštějte si navzájem, jako i Bůh Kristu odpustil vám. Tím, že neodpustíme druhému člověku, vytváříme pouto mezi ním a mnou. A brání to i Pánu Bohu, aby uzdravoval naše nitro. Pánu Bohu. Jak lidé mohou zakoušet Boží odpuštění, když nejsem ochoteným odpustit? Jak druzí lidé mohou zakusit Boží odpuštění, když já jim nejsem ochoteným odpustit? Byly ty čtyři věci. Teďka pár praktických otázet. Komu odpustit? Těm, kdo žádají i nežádají, říká Biblia.

[22:23] Musíme neustále odpouštět. Těm, kdo nás žádají odpuštění i kdo vůbec jim to nedošlo. Protože to bude trápit nás. Odpouštějte máli kdo něco proti druhému. Kolikrát odpustit? Tak jednou za rok, že jo? To ně stačí. Ježí říká, když tvůj bratr přijde, pokáda jeho, bude-li ho odlitovat odpustmu. A když jestliže proti tobě řeší sedmkrát za den, sedmkrát přijde s prozbojmi to lito odpustmu. Říká pořád. Proč? Protože my se stáváme těmi vězni. Pokud neodpustíme, my budeme trpět. Znamená odpuštění, že všechno je v pořádku? Ne. Odpuštění neznamená obnovu důvěry. David odpustil Saulovi několikrát, když ho pro nás sledoval, ale nedůvěřoval mu.

[23:29] To neznamená, že to má být postoj plný hořkosti. Odpuštím, ale nezapomínám, ale nepřipomínám ty věci. Víte, jestliže odpustíte, tak to neznamená, že tomu člověku začnete hned důvěřovat, když vás ranil, něco vám udělal. Protože důvěru si musí získat on. Důvěra zahrnuje dvě věci. Dvě č. Čas a činy. Důvěra roste s časem a ukazuje se na konkrétních činech. Důvěru si lidé musí zasloužit. Co s malými přestupky? Musím procházet celý ten proces? Vláště doma nebo v těch menších věcech, která je tady v církvi? Ne. Zde bychom měli uplatnit postoj milosti.

[24:30] Pokud se jedná na věci menší, tak při slově říká, prozíravost činí člověka zhovývavým. Promět přestupky je jeho ozdobou. Některé věci můžeme odpustit hned a jdeme dál. Nemusíme se tím zabývat. V podstatě je to takový postoj. Přijímám tě z tvojí lidskosti. Nechci být malý chrny. Problem je, když ty malé věci začnou opakovat, pak se z toho stane velká věc. A musíme tím projít tím velkým procesem, protože se z toho stává velké zranění. Kdybych to zhrnul. Jo, to je ono. Kdybych to zhrnul. Toto jsou klíčové body. Rozhodni se odpustit a zdát se pomsty.

[25:30] Přiznej si bolest a zranění a vem to všechno ke kříži, k Ježíši. Uvolni tu danou osobu z pout. Uvolni od toho člověka z pout neodpuštění a zranění. Vkládám ho do božích rukou. A pak to je o sobě, že hnej. I když vůbec o tom neví, nečiní pokání, nic. Odpuštění je tvrdá práce. Někdo řekl, odpuštění je tvrdá práce lásky. A je největší risk. Risku je to největší. Ryskujete to, že se to zase obnoví. Ryskujete to, že to vyjde znova ke zranění. Ale vy budete svobodní. A to je strašně důležité, protože jsme povoláni ke svobodě.

[26:30] A odpuštění hlavně osobozuje nás vězně. Protože postupně my zjistíme, že v tom vězení jsme byli my. Minulý rok jsem byl na festivalu United a byl jsem na jedné přednášce od sestry Lachmanové. Byl jsem doporučeno. A mě ten seminář hodně zaujalo. A kopl jsem si knížku od ní, která se jmenuje Vězení s klíčem uvnitř. Celá ta knížka je odpuštění. To čtvrté vydání už je výborná. A já bych přečetl jeden takový příběh. Jmenuje se Paní v kožichu. A možná nám to pomůže porozumět i to, jak v neodpuštění brání naši modlitbám. Říká, jednou jsem dostala úkol, sama řící před plným kostelem krátké svědectví.

[27:36] Mluvila jsem o tom, jak jsem se v rámci rodiny ujistila, že Pán Bůh slyší modlitby za druhé lidi. Po skončení programu za mnou přišla starší paní v krásném kožichu. A obořila se na mě. Říká, teď mi to teda vysvětlete jednu věc. Jak dlouho jsem vám ještě modlit za ty svoje tři holky. To je jako Pán Bůh, zřejmě někoho slyší a jenom neslyší. To on si jako vybírá, koho má slyšet nebo ne. Byla jsem jako opařená a říká, co na to říct? Protože jsem viděla tu sevřenost ve tváři, která vždycky odráží stav srdce, vnímala jsem jej arogantní, postojujíčí Bohu. Tak jsem zaměřila pátrání nám. Říká, když se za své dcery tolik modlíte, asi má jim měli hodně problémů, už jste jim odpustila? Někdy se totiž modlí za druhé, někdy se totiž lidé modlí za druhé a přitom jim zazlívají mnoho věcí. Jejich modlitba se pak podobá spíše takovému zmíněnému vytahování třísky s trámem ve vlastním oku.

[28:43] Paní odpověděla bez váhání, jasně, že se modlím, co pak nemůžu mít ráda svoje děti? Nevisně natrápila ta nejmladší, tolik už s ní bylo studi. Ale když přijde, dala bych jí první, poslední. Co by člověk neudělala pro své děti? Byla jsem zase v koncích. Duchu jsem prosila, ducha svatého měla světlo. V tom z ní vělo. Ale ty chlapi, se kterýma se tahala, ty jsem vždycky vyfackovala z domu. A já jsem se na ní podívá, říká, a nemělo by se odpustit i jim? Cože odpustit, prosím vás? To je uzářená kapitola. Když nepatří do našeho života. Ani mi o nich radši nemluvte. Tu chvíli mi připadl na mysl verš z proroka Izajáše. Vaše hříchy zahalili jeho tvář před vámi, proto vás neslyší. A řekla jsem jim, řekla jsem té paní, jestliže ale trváte na tom, že jim nemůžete odpustit, tak ani vaše hříchy nemohou být odpuštěny.

[29:47] Kdyby jste chodila denně do kostela. Vaše hříchy od dětství až po dnešek stojí mezi vámi a Bohem jako zeď. A ta modlitba vždycky narazí na tu zeď a rozpleskne se na zem. Ta paní tak nám je koukala a říká, vy si myslíte, že bych jim taky měla odpustit? I odpustit té paní vonáskové, se kterou zpívám ve sboru? Samozřejmě. A zkuste si ještě zazpomínat, jestli nemáte nějaké nevyřešené stahy třeba v zaměstnání. Já už nechodím do práce, jsem v důchodu, ale s mnoha lidmi už nemluvím. A na můj návrh, ať společně začne ty svoje zajace rozdávar bohu Začala jmenovat. Když to nebralo konce, dala se mi dobácí úkol. Víte co, běžte domů, najděte si tušku a papír a poproste Pána Boha světlo.

[30:47] Vemte to po pořádku. Rodiče, sourozenci, spolužáci, učitele, zaměstnanci, spolupracovníci. Všechny po druhém odezdejte Pánu Ježíši a řekněte, že z vaší strany rušíte všechny dluhy. Ať to v nebi klidně vyškrtá. A pak se znovu začnete modlit za ty svoje holky. Já vám garantuju, že Boží ucho není zalehlé. Že Pán Boh vás slyší. Pani odcházela s novou nadějí. Za několik let jsem měla přednášku. A z přední řady se na mě usmívala jedna žena. Říblo po všem přistoupila ke mně, říká, já jsem si poslouchal vaší přednášku na kazetě. O odpuštění. Vy jste tam mluvila o mně. Herklotové mně říká, kdo to může být, co jsem zase řekla. Ale ona trvala na svém. Jen si vzpomeňte. Ta paní v kožichu.

[31:47] Jak jsem se modlila si svoje tří holky. Říkala, že to neodpuštění bylo vyjede i na tváři. Poznáváte tu změnu? Říká, ta změna byla neuvěřitelná. Ale na té kazetě jste to neřekla přesně. Říkala jste, že jich bylo možná dvacet. To není pravda. Bylo jich třicet osm. Poslouchal to jeden známý, který stál vedle a říkal, to nic není. Já jsem popřel tří stránky, kdy jsem psal svůj seznám k odpuštění. A už to končí. A víte, co vám řeknu, říká ta paní? Tamhle jsou moje dvě dcery. Dvě z nich přišly z manželi na duchovní obnovu. Asi po dvou letech jsem se zeskala z ní znova, i z toho nejmladší, která přišla s maminkou a vyprávila o tom, jak našla pána Ježíše.

[32:48] A snaží se održet v těžké životní situaci. Hospodinová ruka není krátká ke spasení. Co zmůže nebo ne zmůže odpuštění? Tam je hodně takových příběhů. Odpuštění je tvrdá láska. To tvrdá práce lásky je největší risk. Odpuštění je osvobození vězně s tím, že později sami zjistíme, že tím vězněm jsme byli my. Možná si je dobré si napsat seznam. Možná je dobré odpustit. Je to na nás. Nikdo to za nás neudělá. A neodpuštění může být překážkou k nevyslyšeným našim odlitbám.

[33:50] To je všechno. Kdybych chtěl, aby jsme se teďka stišili. Teďka před Pánem Bohem. A my jsme šli k Bohu. Aby jsme přemýšleli, co nám chtěl dneska říct. Jestli není čas zlomit nějaké pouto. Jestli není čas odpustit. Jestli není čas propustit někoho. Jestli není čas taky si přiznat ranění. Pojďme se modlit každý v tichosti, protože Pán Bůh nás vidí a slyší tam, kde jsme. Volejeme k němu. A podívejme se ještě na to zhrnutí, které tam je. Ať nás to inspiruje.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20200830/odpu-t-n · Last updated: 2026-10-15