# Křest 4.10.2020 (9 svědectví o Boží lásce)

> Sermon from 4 October 2020, Pavel Mečkovský (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 4 October 2020
- **Preacher:** Pavel Mečkovský
- **Duration:** 1:12:16
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2020-10-04-Krest-4.10.2020-9-svedectvi-o-Bozi-lasce-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2020-10-04-Krest-4.10.2020-9-svedectvi-o-Bozi-lasce-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:02] Ahoj, já jsem Honza Valenta a konečně jsem tady. Můj příběh začal tím, že jsem se narodil a od té doby to šlo se mnou z kopce. Sice jsem se narodil do věřící rodiny, ale to nepomůže, to mě nezachrání. Už od mala jsme dělali takové věci doma, jako chození v neděli do sboru a modlit by před jídlem. Moje rodiče pořádali různé alfa, kurzy a skupinky. Nějak jsem se takto udal životem a můj život bez osobního vztahu s Bohem byl prázdný. Sice jsem věděl, že mi něco chybí, ale připadal jsem si sobě stačný. Větším času u mě zabíral sport a v patnácti jsem chtěl být nadějný zápasník.

[1:03] A nahrazoval jsem si prázdnotu sportem tedy. Okolo sednáctého roku jsem přijal Boha a nebyl to žádný velký zlom, byly to spíš jednotlivé kroky, které mě k Bohu přivedly, jako nějaké modlení a to mi rozšířoval osobní vztah s Bohem, čtení Bible a tak dále. A i když po přijetí Boha jsem udělal spoustu hloupostí, i přesto je Bůh stále se mnou. Třeba v práci, když řeším nějaké problémy, nebo i když se z ničeho raduji, tak je stále se mnou. A kdykoliv přijdu za ním požádat ho o odpuštění, vím, že on mi odpustí. Život s Bohem je milionkrát lepší než bez něj, když se zpětně podívám. A kvůli tomu, že se na něj mohu spolehnout.

[2:05] A to je vše. Tak ahoj, dobrý den. Já jsem Aďa Podlasová a teďka vám se budu snažit uvidět příběh, jak jsem já osobně přišla ke Kristu. Takže bych začala asi tím, že jsem tak nějak v Boha vždycky věřila od malička. Když jsem v tom nevyrůstala, nebyla jsem v tom vychovávaná, tak jako malá jsem byla u katolické církve pokřtěna. A vždycky jsem se pak tak nějak zpětně odkazovala k tomu, že to pro mě něco znamenalo, protože jsem, měla jsem prostě jistotu v tom, že nade mnou nikdo je, ale bylo to pro mě něco takového velkýho a jako věřila jsem v Boha, ale neměla jsem vůbec nějaké tušení o tom, že je svatá trojce a že za nás Ježíš zemřel.

[3:23] A pamatuju si, že jsem ve čtvrté třídě od svých rodičů dostala na Vánoce kříže a to byl takovej první zlom, kdy jsem se začala hodně modlit, vždycky před spaním za naši rodinu a měla jsem takovou tu modlitbu Anděličku, můj strážničku a vždycky jsem tak jako za nás za všechny čtyřikrát jako stiskla pěst. A potom vlastně jsem v páté třídě se hlásila na jinou školu a strašně jsem se tam chtěla dostat a opravdu jsem každej den večer o to Boha prosila, protože to pro mě bylo hodně důležitý. A takže to je takové moje první spojení s Bohem, ale furt mi to bylo určitým způsobem vzdálený. S nástupem puberty jsem na sobě začala posítěvat různé změny, kdy se mi... Začala mít akné, což je taková velká kapitola, která hodně ovlivňovala to, jak jsem se cítila, protože jsem vlastně, teďka zpětně si uvědomuji to, že strašně moc mi záleželo na tom, jak vypadám a strašně moc jsem se neměla ráda.

[4:41] Si pamatuju, že jsem třeba byla přes rcadlem, kde jsem se třeba dokázala aj učit a jenom jsem se na sebe koukala, anebo jsem prostě brečela. A vůbec jsem nevěděla, proč, protože proč mi na tom tak záleželo, protože to vlastně zpětně pro mě vůbec není důležitý. A teďka jsem strašně šťastná na to, že tady můžu před váma stát odmalovaná a že se za to vůbec nestydím a že jsem ráda, že se cítím přirozeně a jsem s tím spokojená. Taky s nástupem té puberty jsem začala být taková trochu divočejší v tom, že jsem byla taková vznětlivá k rodičům, což mě mrzelo, protože jsem kolikrát řekla věci, které mě mrzely. A potom po té hádce jsem cítila takové prázdno a hrozně mě to mrzelo, protože jsem fakt kolikrát neřekla pěkný věci.

[5:49] A potom vlastně v deváté třídě jsem se začala, nebo s Kubou Mečkovským jsem se, byl to můj spolužák akorát z paralelky a znali jsme se už dřív, ale pamatuju si, že v té deváté třídě jsme se tak o tom bavili, že já jsem mu řekla, že vlastně jsem věřící a popažovala jsem se tak, protože jsem nosila křížek, když jsme někde byli a šli jsme do kostela, tak jsem pensala, že tady tohle prostě stačí, že párkrát přijít do kostela, nosit křížek a odkazovala jsem se právě hodně na to, že jsem byla pokřtěná, když jsem byla malá. Ale vlastně, jakmile jsem poznala Kubu, který mě vlastně poprvé přivedl sem do sboru, tak jsem vlastně přišla na to, že tady jsou lidi, kteří mají opravdu jako živý vztah s Bohem a že to prožívají, což byl takovej mezník v mým životě.

[6:50] Potom právě s nástupem prváku jsem začala chodit do Fusionu a v návaznosti na to i do Mládeže, kde jsem právě začala více pronikat ke křesťanství a viděla jsem kolem sebe lidi, kteří ten vztah s Bohem mají a strašně mě to inspirovalo. Potom v roce 2018 jsem jela na summer camp, který můj život s Kristem hodně ovlivnil a já jsem v té době proživala trochu takový špatnější období s mými blízkými a nevěděla jsem vůbec, jak to mám řešit a na tom summer campu byla jedna moje kamarádka Lála, se kterou jsme se vždycky ve Fusionu hrozně domluvali, že někam zajdeme na kafe a že si svolu popovídáme a všechno probereme, ale nikdy k tomu nedošlo. A právě na tom summer campu, tam byla i taková kavana, tak jsme si říkli, paráda, teďka máme konečně tu příležitost, kdy si můžeme popovídat a já jsem se jí tam emočně úplně vypovídala a řekla jsem jí, co mě trápí a ona mě vzala do takové modlitevní místnosti, kterou jsme tam měli a tam jsem se s ní, tam se ona za mě pomodlila, což byl první moment, kdy jsem posítila opravdový boží dotyk a bylo to v podobě úplně extrémní úlevy.

[8:19] Strašně se mi ulevilo a bylo to úplně takové, jak by mi někdo řekl, prostě neměj starosti a všechny problémy ti pomůžu vyřešit. Potom jsem i sama skrze modlitbu vyznala, že Ježíš můj pán a tím ho přijala do svýho srdce. Potom si pamatuju, že jak jsem přijala domů, tak se to začalo strašně moc zlepšovat a ten vztah s mými blízkými a ten vztah s mými blízkými. A bylo to úplně, fakt já jsem byla na tom summer campu týden a fakt mi přišlo, jak kdyby jsem byla úplně nová, jak kdyby jsem doma nebyla úplně dlouho a bylo to super, že jsem, prostě ten pocit, který jsem cítila, byl naprosto skvělej. A tak. Potom po summer campu byla na podzim taková víkendovka s Fusionem, kde jsme se měli rozdělit k nějakým vedoucím a já jsem šla za Verčou a nějak jsme tam byli jenom my dvě, tak ona se mě právě zeptala, jak to jako s Bohem mám, protože před tím, jak před summer campem, jsem mi jako říkala, že si nejsem věc ta jako některýma věcma a tak se mi pověděla, že jsem teda na campu Ježíše přijala do svýho srdce a že s ním chci vést život.

[9:43] A potom jsem s ní začala mít skupinky, kdy jsem začala poznávat Biblii, životy Ježíše Krista a to, že se za nás obětoval. A já bych ti vedu strašně moc chtěla poděkovat za to, že se mi tak věnovala, protože mi to hodně pomohlo a dala mi to takovej ten dobrý základ. A vlastně to, že žiju s Kristem, má strašně moc velký dopad v mým životě. Přijde mi, že dokážu fakt mnohem líp, třeba jak jsem vám povídala o té vznětlivosti, kdy jsem se třeba nechovala pěkně k rodičům a tak, tak mi přijde, že tady tohle se tak zvládám líp korigovat a hlavně dokážu přijmout to, že jsem hříšná a že ty hříchy dělám. Taky se to podepisuje hodně třeba na mým vztahu s mým klukem Šimou, kdy pak vidím to, že když čerpám boží lásku, tak to náš vztah strašně dobrým způsobem ovlivňuje a jsem za to hrozně moc ráda.

[10:57] Tak takhle Ježíš proměnil můj život a já bych chtěla na závěr moc poděkovat mým rodičům za to, že jste mi vždycky dávali velkou volnost v tom, že jsem mohla poznávat křesťanství, že jste se mě kolikrát i na něco ptali, že jsem s váma i o tom mohla bavit. Já si toho moc vážím. A taky chci moc poděkovat vám všem, kteří jste se na křest přišli podívat. Peťovi za to, že nás tak skvěle provedl přípravkou a že měl proto takové zapálení. Za všechny modlitby a rozhovory, které jsem mohla o křesťanství víst. A já mi chci poděkovat Tobě, Bože, za to, jak jsi proměnil můj život. Děkuji a přeji krásnou neděli.

[11:58] Ahoj. Já bych vám chtěl všem popřát krásné nedělní dopoledne. No a pro ty, co mě neznáte, tak mě jméno je Jan Poskočil a nyní bych vám chtěl říct svůj příběh. Takže já jsem se narodil do věřící rodiny. No a díky tomu jsem byl již odmala veden vlastně k Bohu. A naštěvoval jsem pravidelně nedělní zhromáždění. V rámci toho jsem chodil do nedělní školy, kde jsme se učili o Kristu a vyučili jsme se verše z Bible. Zkrátka takové ty křesťanské základy. A vždycky jsem to bral tak nějak, že Bůh prostě existuje, že za mě zemřel a že to tak je, ale nějak víc jsem o tomhle přemýšlel. No a když jsem tak rostl, tak jsem jezdil na zborové letní tábory, kde jsme si právě povídali o Bohu hlouběji.

[12:59] No a jednou tam byla výzva, kdy, jestli chceme přijmout Pána Ježíše Krista do našich životů, životu, vyznat mu své hříchy a to, že za nás zemřel. No a já jsem v ten moment upřímně věděl, že to chci udělat, takže jsme se modlili a přijal jsem Páne Ježíše Krista do svého života. A nicméně, když jsem vlastně zase trošku vyrostl a dostal jsem se do takového toho pubertálního věku, tak jsem začal mít očité pochybnosti a začal jsem si říkat, že Boha ve svém životě vlastně asi nepotřebuju a tak postupně takovým procesem jsem se vlastně úplně vzdávil a když jsem například chodil s rodičí na nedělní bohoslužby, tak jsem tady vždycky seděl a říkal jsem si, jak tomu někdo může věřit, že přece to prostě takhle nemůže být a zkrátka jsem si tak jel to svoje.

[14:06] A nicméně, potom jsem dorosl do věku, kdy jsem měl začít chodit do mládeže. No a strašně se mi tam nechtělo, já si pamatuju, že jsem opravdu fakt nechtěl odpoledne v pátek chodit do mládeže a jsem strašně větší za to, že mě rodiče pozbuzovali v tom, abych tam šel, jelikož to nastartovalo takový ten proces, kdy jsem se zpátky dostal ke Kristu, jelikož tam jsme se o tom začali znovu hlouběj bavit a neslyšel jsem to teda od rodičů doma, ale od někoho jiného. No a díky tomu jsem vlastně začal více číst Bibli, modlit se a tak budovat ten vztah s pánem. A minulý, nebo něco málo pod rok, vlastně minulý křest, se krštila moje sestra Štěpánka a lidé se mě začali ptát jen do tak co křest, nechtěl by se znechat pokřtít.

[15:19] A já jsem si tak říkal, nevím, ještě se necítím tak hoden, myslím si, že ještě nenastal ten čas. Nicméně, když byl ten křest, tak Petě Soufal nějak ke konci, dal takovou výzvu, že ten, kdo by se chtěl příště nechat pokřtít, a jde za ním pokázání tady do tohoto rohu. No a já dodnes nevím, jak se to tak nějak stalo, ale prostě jsem se tak ocitl tady v tomhle rohu a říkal jsem si, no tak alespoň se o tom křtu něco dozvím a ať alespoň vím, co to obnáší. No a neuběhl ani rok a teď tady stojím před vámi a chci se nechat pokřtít, protože vím, že Pán Ježíš za mě zemřel a že díky němu jsem spasen a taky vím, že kdykoliv budu něčemu čelit, nějaké něčemu těžkému v životě, tak tady se mnou bude ten nejlepší parťák.

[16:26] A chtěl bych všem poděkovat, mojí rodině, vám všem, kteří jste tady pro mě vždycky byli. Tak jo, to je asi všechno. Děkuju. Dobrý den, nejdřív bych vás chtěla poprosit o vývavost, kdybych náhodou vžet a taky, kdyby se mi ji nedařila opustit. Takže směle, kdybych větvila, vrťte se, koulejte očima, nic jiného vás.

[17:28] V vašem obličeji neuvidím a já větvit přestanu. Jmenuji se Iva Orálková, jsem historička, věnuji se památkám. Mám úžasnou dceru, Aničku, je tady s námi. A jsem pokřtěná, byla jsem pokřtěná v kostole u Svatého Mořice jako malé mimino a na to se nepamatuju. Ale na co si pamatuju, bylo mé období dospívání, kde jsem se poměrně dost potácela se svým světonázorem, s tím, kdo jsem já a kdo jsou lidé kolem mě, až jsem se dostala k Bibli. A začala jsem v tom období dospívání Bibli studovat.

[18:28] K nám domů přicházela jedna má kamarádka a to studium bylo velmi vážné. Uměrně dlouhé, ale tehdy ten můj vzdor byl ještě tak veliký, že se stalo to, že jsem Bibli odložila a stala se jenom jednou z knih mé knihovny. A pak jsem vystudovala a pak jsem se vrhla do práce. A záměrně říkám vrhla, protože práce se stala mojí vážní. Publikovala jsem, dostala jsem na starost vést jeden útvar. Věnovala jsem se lidem, vedla poměrně velké projekty. Narodila se mi do toho úžasná dcera, která jsem se věnovala tak intenzivně, aby byla silnou, silnou zdrave sebevědomou osobností.

[19:39] A práce byla stále jednou z těch nejdůležitějších věcí v mém životě. Potom se stalo to, že jsem onemocněla a zemřela mě má sestra. A pak přešla chvíle, o které se mi strašně těžko mluví. Původně jsem si říkala, že o ní hovořit nebudu, ale nakonec jsem se rozhodla, že ano, že se vám otevřu a sdělím to, čím jsem prošla. A s čím jsem si vůbec nevěděla rady. Už jsem to nebyla já na tom pomysleném trůnu. Já, která si rozhoduju o svých věcech, sama sebevědomě hledám a nacházím východiska, řeším složité situace vlastními silami.

[20:42] Stalo se mi, že jsem se setkala se zlem. Se stěla sněným zlem. Původně bylo velice nenápadné a já jsem ho hodně podceňovala. Myslela jsem si, že jde jen o nedorozumění, kdy prámenem toho nedorozumění je jenom řeč. Ale později se stalo, že to zlo šlo ke mně blíž a blíž a bylo rafinovanější, bylo sofistikovanější. Já jsem musela, a také jsem to tak dělala, odrážet pomluvy, očerněvání, výsměh, ponižování, zastrašování.

[21:44] Ale pořád jsem věřila v to, že se to změní a že já... A také jsem věřila. Já dokážu vnést do ta strašné situace světlo. Pamatuju si, že jsem velice často volala po spravedlnosti. Já říkala jsem si, to není možné. Přece musí někde být něco, nebo někdo, kdo to vidí. Kdo prostě vidí, jaká je skutečnost. Ale žádnou odpověď jsem nedostávala. A točila jsem se v kruhu, z kterého jsem nedokázala výjít ven. A ty útoky pak proměňovaly i mě. Kdy jsem se dostávala do velké deziluze. A bez naděje. Začala jsem se stranit lidí. A nedoufala jsem už, že mám šanci to změnit.

[22:52] Potom jednoho dne za mnou přišla Anička. Po těch letech toho tápání a těžkého života přišla má dcera. A nabídla mě, abych přišla k baptistům jednou neděli. Zrovna, když ona zpívá, když ji pozvali její kamarádky na chváli. Takže jsem se přišla podívat. Přišla jsem Aničku povzbudit. Podívat se, jak se jí to daří. Ale zůstala jsem i na kázání. A to mě tak ohromilo, když jsem viděla člověka, kterého jsem nikdy předtím dříve nespatřila. Nikdy jsme se nepotkali. A on mluvil o věcech, které se mně přímo dotýkají. A dokonce mluví o východiscích.

[23:58] Byl to Pavel Mečkovský. Já jsem potom každou neděli přicházela do sboru pro povzbuzení. Ale pořád jsem byla v tom vězení, kdy jsem si hledala pomoc sama u sebe. A na ty otázky, které byly nekonečné, jsem se rozhodla hledat odpověď u našeho kazatele. Tak jsem ho požádala o zkusku. My jsme se potkali. A moje první otázka byla, když nás má Pán Bůh rád, má nás rád všechny? Má rád i ty, kteří ubližují? A tehdy, a moc dobře si to pamatuju, Petr velice citlivě promluvil o tom, že jsme hříšní všichni. Do jednoho.

[25:00] Že je potřeba poprosit o odpuštění hříchu. Mluvil o pokání. A co bylo tak strašně důležité pro mě v tu chvíli, že když o tom vše mluvil, tak poklekal. Poklekal v mé přítomnosti před Bohem. A já jsem poprvé v životě vlastně pochopila právý význam slova pokora. Když jsem ho chápala dřív tak, že pokořit se znamená zhrbit se, ztratit sama sebe, ztratit svou osobnost, tak jsem na Petrovi uviděla, že i když pokleká, i když je pokorný, tak žádnou osobnost nestrácí. Vyznala jsem se tehdy ze svých hříchů. A to si myslím, že bylo zásadní. Pak jsem se obrátila na sestry, na starší křesťany a požádala jsem je, abych mohla být součástí jejich zkůzek.

[26:08] Když studovali Bibli, oni mě přijali. A já jsem uviděla, jak je důležité setkávat se právě se staršími a studovat písmo se zkušenými křesťany. A opouštěla jsem ten svůj individualistický přístup k Bohu. A pak se mi stalo jednou, když jsem přicházela pozdě v neděli na bohoslužbu, zpěchala jsem s šerstvě upečenými bochtami, abych donesla nějakou dobrotu do lípy. Nechala jsem je předsídně na tom pultíku a zpěchala jsem, protože se chvály už zpívaly. A stoupla jsem si někde tam do těch míst, tam někde mezi ty dva pilíře poslední. Zpívala jsem chvály a pak se mi stalo něco, o čem jsem nikdy dříve neslyšela.

[27:12] O čem jsem nikdy dřív nečetla. Stalo se mi to, nebyl to pocit a to říkám záměrně, byl to stav. Stav úplného pokoje, stav klidu, míru, pokoj, který se rozprostíral v celém mém těle. A láska. A já dneska vím, že se mě dotkl Bůh. On věděl, jak to udělat, protože mě zná, protože mě zná do Morku Kozdí, tak jako každého z nás, věřícího i nevěřícího. Věděl, že takhle se mě dotknout, tak konečně porozumím tomu, co mi chce říct.

[28:15] Moje studium Bible s ženami ze zboru byla čím dál víc intenzivnější a já jsem k Bibli už začala přistupovat úplně jinak než dřív. Nebyl to pouze nástroj, pracovní nástroj, když jsem pracovala s výtvarným uměním a hledala význam těch námětů, které jsem popisovala, těž z obrazů, soch a dalších. Ale Bible se pro mě stala zdrojem moudrosti. Proměňovala jsem se, vnímala jsem to já, vnímala to mé okolí. A přišla jsem na to, že Bůh zná mysl každého z nás, zná srdce každého z nás, vidí do všech událostí, zná jejich příčiny, zná jejich následky, vidí a zná každou naši myšlenku.

[29:32] Takže napomínání, které k nám přichází a přichází samozřejmě i ke mně, je pádné, je důvěrné a já na něho můžu zareakovat. Otáčím klíčem, který je uvnitř té místnosti. Otevírám dveře a otevírám je do kořána. Bohu, kterého toužím mít na prvním místě. Odpouštím, snažím se odpouštět, ale taky prosím o odpuštění já sama. A to je pro mě hodně důležité.

[30:33] Ani smrt. Ani život, ani anděle, ani mocnosti, ani přítomnost nebo budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny, ani hlubiny, ani cokoliv jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky boží, která je v Kristu Ježiši, našem pánu. Tak já jsem Ondřej a řeknu vám, jak jsem došel k víře, jak jsem poznal Ježiše.

[31:51] Narodil jsem se jako nejstarší z pětí dětí v katolické rodině. Všichni sourozenci máme biblická jména. Já jsem nejstarší Ondřej, potom Matouš, Veronika, Šimon a Jakub nejmladší. V dětství a potom v dospívání jsem si připadal, mezi lidmi, mezi mládeží a tak, jsem si připadal jiný, že myslel jsem si, že vlastně ti ostatní, kteří nejsou církvi, takže jsou špatní a tak jsem to vnímal. A žil jsem ve strachu. A co si o mě druzí myslí, že zároveň, že jsem žil ve strachu, že mám dodržoval vlastně všechny katolické tradice, mše, spovědi. A když jsem byl starší, tak jsem třeba, jak jsem začal chodit na Vysokou, tak jsem mezi kámošem a ve společnosti jsem hodně pil alkohol, abych ten strach překonal, protože jsem se bál vyjádřit, jaký jsem.

[33:15] Strach mě natolik svazoval, že jsem dlouho nemohl získat dívku, o kterou jsem dlouho stál. Občas jsem myslel i na sebevraždu. Potom později, po mých třicátinách, když jsem studoval na Vysoké škole, jsem o té katolické víry upustil, protože přestože jsem dělal všechny ty úkony, které jsem měl, tak jsem přesto nebyl šťastný. A nedařil jsem mít, co jsem chtěl, nemohl jsem získat tu dívku, kterou jsem chtěl a měl jsem strach. A zjistil jsem, že i bez toho nejsem horší člověk. Potom na Vysoké škole začal období té mojí změny.

[34:17] Prvním takovým krokem bylo, že jsem začal být upřímný sám sobě. On tam přišel, jeden profesor mi říkal, že může lhát rodičům, kamarádům, ale nikdy nelží sám sobě. Potom další takový krok, co mi pomohlo, bylo to, že jsem si mohl vybrat jenom mezi dvěma, mezi strachem anebo láskou. A že nic jiného není. Ale pořád jsem byl v tom, jak říkala Iva, v tom začalovým kruhu, z kterého jsem nedokázal vystoupit. takový strach a tady tohle co a uvědomil jsem si, že ten vztah, o který jsem usiloval, že nevyšel, že to byla moje chyba a že předtím jsem celou dobu hral vždycky tu chybu v těch jiných, že v té okolnostech a tohle a litoval jsem toho, co jsem způsobil a hrozně mě to bolelo a později jsem zjistil, že to je tohle, co jsem zažil, že tomu se říká v křesťanství pokání a že to je to nejrůležitější, co učil Ježíš, nebo to první, co učil, ale stále jsem nebyl svobodný a ten zlý na mě uvalil velký pocit viny, z kterého jsem se nemohl dostat a chtěl jsem si vzít život a chtěl jsem se aspoň nějak zranit, abych ochrnul a tak jsem aspoň nakonec utíkal jsem pryč, celou noc jsem běžel někam pryč a nakonec jsem se stejně vrátil, protože jsem musel dělat státnice.

[36:25] Začal jsem dělat dobro, měl jsem rád lidi, potom jsem navrhoval věci, které byly pro lidi, že jim sloužili, dařilo se mi, potom jsem na sobě začal pracovat a hledal jsem, kde je ta pravda. Později jsem začal jít pět na věcech, což mi taky pomohlo, a že potom i na těch produktech, kteří jsem vytvořil, kvůli tomu majetnickému investorovi, jsem se toho musel vzdádat. A okřesťaný jsem si v té době myslel, že jsou to ti staromyšlenkáři, že vlastně já mám Boha uvnitř sebe a že svůj život zlepším pomocí meditačních technik, pomocí otevření třetího oka ale nešel jsem do toho ještě úplně naplno, protože jsem potřeboval si být jistý, jestli to je skutečně pravda.

[37:25] Jestli tam není nějaká, jestli to není nebezpečný. Takže jednou v lednu roku 2017 jsem poslouchal doma v pokoji rozhovor na YouTube s Karolin Hamlet a ona mluvila s takovou pokorou o svým životě, o tom, co zažila, o Ježíši a poznal jsem, že říká pravdu. A došlo mi, že Bůh je tady se mnou pořád celý život, jenom já jsem ho neviděl. A najednou to byl ten moment, kdy mě to došlo, kdy mě to zasáhlo, že Bůh je reálný. A to byl ten nejdůležitější moment. A taky mě zaujala odpověď na jednu otázku, co bych chtěla lidem sdělit. A ona říkala, že se obává o křesťaným vlastně, že ti, kteří si myslí, že následují učení Ježíše, ale dávají přednost k lidskému učení. A chtěla, aby lidé viděli nejprve, co učil Ježíš a vzali si ho k srdci, jinak potom nepoznají, co je od něj.

[38:27] A když budou mít tohle srdce, tohle spirituální srdce Ježíše, rozpoznají rozdíl mezi tím, co je od Ježíše a co je klamání. A protože jsem studoval to, co Ježíš učil, hltal jsem křesťanské zdroje a ověřoval Biblii ostatním učením. A jsem to ověřoval, abych si byl stoprocentně jistý, jestli to je pravda. A vyšlo mi, že to, co je v Biblii, je vždycky stoprocentní pravda. Každý detal. Nedlouho potom jsem přijal Ježíše za spasitele a znovu se narodil. Před rokem jsem se rozhodl, že se chci nechat pokřít a patřit do nějakého společenství. Jednouž jsem takhle cestoval vlakem do Prostěhova a přistoupil tam pán Bill a... A on se mě ptal, jestli jde správně do Prostěhova. A byl to Američan, jsem poznal. Byl to úplně prázdný vagón a já jsem si s ním dál do řeží a co mi na něm zaujalo, že z něho vyřazovalo něco, že je duchovní.

[39:37] Tak jsem ho otestoval, zeptal jsem se, jestli násluje Ježíše. A ano. A on je zrovna tady. Taky přišel na můj křest. A on mě pozval do církve v Praze, kde jsem začal chodit. A líbilo se mi tam. A taky mě zaujalo, že tam nad tím vchodem byl napsaný Nedokonalí lidé jsou vitáni. Což takže on... A cítil jsem tam sílu ducha. Takže jsem začal organizovat ten můj křest, jenomže nebyly na to správné podmínky. A potom přišla korona a musel jsem se přesunout do Lomouce. A zde mě zaujal tento zbor baptistů. Začal jsem svemka chodit a zjistil jsem, že to je správné místo. A nechám se to je pochřtít. A s Bohem už nemám žádný strach. Pomáhá mi překonávat všechny úzkosti. A mám klid, protože po smrti budu s ním.

[40:40] Taky bych chtěl zručit svoje talenty a dovednosti pro boží království. Tak jo, tak já vás zdravím. Pro tě, co mě neznáte, jmenuji se Zuzana Steinheblva. A chtěla bych vám povědět o mém svědectví. Proč vlastně tady jsem. A proč jsem si uvědomila ve svém životě, že Boha strašně moc potřebuju a že to bez něj tady nemohu zvládnout. Začalo to tím, že jsem se narodila. Narodila jsem se do rodiny, kde jeden z rodičů je věřící.

[41:42] A byla jsem pokřtěna někdy v jednom roku, když se to vůbec nepamatuju. A jak šel čas, tak často jsem o tomhle celém přemýšlela. O Bohu, o tom, jestli je opravdu tady, jestli je opravdu se mnou a podobně. A věřila jsem, že tady se mnou je. Věřila jsem, že mě chrání. Ale nikdy jsem neměla nějakou potřebu číst Bibli, nebo se modlit, nebo více se o to zajímat. Nikdy jsem si neřekla, že bych to nějak potřebovala. Potom někdy okolo osmé třídy na základní škole jsem objevila Fusion. Kdo nevíte, co to je, je to pěvecký sbor, kde se často o Bohu mluví. A začala jsem tam chodit a strašně moc mě to tam bavilo. Říkal jsem si, že je strašně super, že můžu Boha tam více poznávat a více tomu rozumět.

[42:50] Více slyšet od lidí svůj názor a chápat to od nich. A potkala jsem tam strašně super lidi. Potkala jsem tam fakt nejvíc úžasné lidi, které mě hned přijali mezi sebe. Cítila jsem se tam strašně moc skvěle. A mám od tamto přijeli jejich přátel. A jsem se to strašně moc vděčná. A postupem času jsem se tam začala bavit s jednou osobou, s jedným člověkem, který pro mě strašně moc znamenal a znamená. A strašně moc mi tak přirostil k srdíčku. A... Jak šlo naše přátelství a více jsem chápala, co to znamená Bůh a co to znamená modlitby a co to znamená Boží pomoc, tak jsem se během přátelském stavu s tou osobou začala modlit za to, abychom dále mohli být přáteli, aby všechno probíhalo tak skvěle a aby to naše přátelství neskončilo.

[44:06] Vážně pro mě byla strašně moc důležitá. A jak šel čas, tak jsem si uvědomila, že mé modlitby pro mě neznamenají možná to, co by měly znamenat. Že jsem cítila, jako kdyby to, co říkám, šlo do úplné prázdnoty. Necítila jsem, že by tohle všechno, co říkám, Bůh slyšel nebo věděl o tom. A bylo to strašně takové nepříjemné a snažila jsem se více na to zaměřovat a chápat to, v čem je problém. A chtěla jsem zažít takový ten živý vztah, který spousta lidí ve Fusionu mělo. Ale já jsem to nechápala. Nechápala jsem, co to je. Věděla jsem jenom, co znamená, že Bůh existuje. A to bylo všechno. Nikdy jsem necítila takovou boží lásku, ani nic podobného.

[45:07] A jak šel čas, tak to přátelství s tou osobou začalo nějak upadat. Přestali jsme se tolik výdat, přestali jsme se tolik bavit. A já jsem si uvědomovala, že ten vztah už pokračovat nebude. Že už to nebude takové jako dřív. A strašně moc mě to ničilo. Strašně moc mě to bolelo. A byla jsem z toho opravdu strašně moc špatná. A to bylo období, kdy jsem se opravdu nejvíc snažila modlit k Bohu, aby tady tohle celé skončilo. Aby jsem se dál mohla s tou osobou bavit. Aby všechno bylo dobré. A abych už necítila takovou tu prázdnotu, která ve mně byla. Ale pořád se nic takového nedělo. Pořád mi přišlo, že vůbec nevím, co to znamená živý vztah s Bohem. Že to takhle vztah vůbec nefunguje.

[46:09] A nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem strašně naštvaná na všechno. Byla jsem možná i strašně moc naštvaná na Boha. Cítím, jako kdyby mi vůbec nepomáhal. Jako kdyby mi neodpovídal. A zároveň to byl pro mě strašně moc velký smutek. A žál potom, aby to celé skončilo. Abych více mohla začít chápat, co se děje. A aby to mohlo skončit. Ale nevěděla jsem, jak na to. A toto období trvalo strašně moc dlouho. A jednoho dne jsem jela vlakem z Prahy do Olomouce zpátky domů. To dělala jsem tak vzadu. Nikdo kolem mě moc nebyl. A to byl čas, kdy jsem na tuhle událost tak vzpomínala. A bylo mi z toho strašně špatně. Chtěla jsem mi z toho strašně moc křičet. Strašně moc bouchat do všeho.

[47:11] Byla jsem z toho strašně moc smutná. Chtěla jsem brečet. Chtěla jsem zmizet. A bylo to opravdu takové strašně, strašně, strašný. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tady tuto událost prostě nemůžu sama zvládnout. Že se cítím tak strašně moc sama, že potřebuju něco, něco velkého, abych tady tohle zvládla. Aby mě to už dál netrápilo a všechno okolo toho. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na Boha. A hned jsem věděla, že On je ten, kterého na tohle se potřebuju. I když mám strašně moc milující rodinu, která mě má neskutečně... ráda a pro kterou jsem důležitá, i když mám strašně moc skvělé přátelé, který při mě v tady dolenstvom stáli a podporovali mě a říkali mi, že mě mají rádi a že jsou tady se mnou, i když jsem měla střechu nad hlavou a mám, i když tady tohle všecko mám, tak to prostě nestačí k tomu, abych to zvládla. Tu chvíli jsem se po dlouhé době začala zpátky modlit a potom, co jsem si uvědomila, co vlastně všechno mám, že mám tu milující rodinu, že mám přátelé a všechno, tak jsem se začala Bohu strašně moc omlouvat, že jsem na něho tak zanevřela, že jsem si vůbec neuvědomovala, co všechno kolem sebe mám a zároveň jsem ho začala prosit o to, aby mi s tím pomohl, aby mi dal sílu, aby mi ukázal, co dělat.

[49:08] A tu chvíli jsem zažila ten nejintenzivnější pocit toho, že Bůh tady opravdu se mnou je, že je tady, že mě objímá a že mi odpovídá a řekl mi, musíš tomu člověku odpustit. Musíš odpustit všechnu tu bolec, co jsi zažila, všechny ty slzy a všechno, co bylo kolem toho. A v tu chvíli, kdy jsem pochopila, že tady toto Bůh po mně požaduje, jsem věděla, že to nezvládnu, že nezvládnu to všechno, ten celý čas, jen tak prostě odpustit. Ale věděla jsem, že když tady tohle to chce po mně Bůh, tak to má opravdu nějaký důvod a je to opravdu to správné řešení, když mi to přišlo jako strašná hloupost, v čem mi prostě může pomoct to, že tady tohle to celé odpustím.

[50:15] A řekla jsem v ten moment, že pokud opravdu je tady toto ta správná cesta a pokud ty tohle to opravdu po mně chceš, tak prosím, dej mi tu sílu, dej mi jakýsi ten chtíč to udělat a prosím, pomož mi při tom, protože já to sama nezvládnu. Protože jsem tak strašně moc oslepená, jsem tak strašně moc slabá, že na to nemám. A v ten moment mnou projala neskutečná síla, neskutečná energie a opravdu jsem v ten moment dokázala tady toto celou událost odpustit a bylo mi potom neskutečně v velkém čase strašně moc fajn, že to celé ze mě tak spadlo a byla jsem opravdu šťastná. A v ten moment, kdy jsem vyslovila to, že já opravdu odpouštím, tak jsem slyšela další odpověď od Boha a ta zněla bude ti odpuštěno.

[51:29] A to byl opravdu ten nejsilnější zážitek, co jsem jenom ten moment mohla zažít. Najednou jsem začala chápat, co to znamená živý vztah s Bohem. Začala jsem chápat, jak strašně moc mě miluje a že i když za celou tu dobu jsem dělala strašně moc špatných věcí a že jsem na něj zapomínala a nebrala jsem ho vážně a že jsem tomu člověku vlastně chtěla i dávat větší lásku než Bohu, tak i přesto jsem cítila, jak v ten moment mě Bůh objímá a že mě přijímá a že je strašně moc rád, že jsem to udělala. Od té doby vím, že ke svému životu potřebuju Boha. Od té doby víc se čtu Bibli, kde je mimochodem Matoušovi psáno, odpouštějte a bude vám odpuštěno. Začala jsem se více modlit a pochopila jsem, že chci opravdu jít za Bohem a že přijímám, chci všim všudy, Ježíšovu oběť, kterou pro mě udělal.

[52:44] A chtěla bych vám tímto svým svědectvím i tak vzkázat, že pokud jste cítili nebo cítíte nebo víte o někom, kteří cítí bolest po nějakém vztahu s nějakým člověkem, tak bych vám chtěla říct, že to takhle nemusí být, že tady je opravdu někdo, který ve vašem vztahu nikdy neudělá chybu. I když uděláte spoustu blbostí, tak vás nikdy nepřestane milovat. A nikdy neodejde. A v navždy tady bude s vámi. A je to právě Bůh, který i přesto, že jsme všichni hříšní, na nás čeká s otevřenou náručí, který chce, abychom za ním šli, a který čeká možná i právě na tebe. To je všechno.

[54:20] Takže čau, já jsem Šimon a dneska jsem se vám rozhodl taky říct, proč se chci nechat pokřtít. Takže jako tady už hodně lidí říkalo, taky jsem z křesťanské rodiny. Jsme jakoby katolická rodina, takže jsem byl pokřtěný už úplně v mládí a byl jsem k tomu, byl jsem k tomu veden. Rodinče mě se snažili předat prostě to nejlepší, co měli. Říkali mi o Bohu, říkali jsme si i nějaký příběhy a jaký Bůh je. A bylo to pro mě takový přirozený, že prostě jsem bral, že Bůh je. Chodili jsme do kostela a to moje vnívání křesťanství bylo takové, že jsem o tom jako by nepochyboval v podstatě. Potom, když jsem byl starší, tak jsem začal chodit i do náboženství, kde jsem se učil o Bohu od takové sestry katolické Magdalény. A tam jsme si takovou dětskou formou říkali o různých příběh z Biblie, co to vlastně znamená, třeba co Ježíš udělal a tak.

[55:21] A učili jsme se i o tom, co to je večeře páně a o té jeho oběti pro nás. A tady to v náboženství potom vyustilo v první svatý přímání, který jsem postoupil a přitom jsem vlastně v kostele předevšema prohlásil, že věřím v Boha a myslím si, že jsem to v té době už chápal a chápal jsem ty souvislosti, co to reálně znamená a od té chvíle jsem potom mohl přijímat tělo páně, při večeři páně. No, ale potom jsem začal být trochu starší a zase nastala puberta a tak, klasika, jak to tak vždycky bývá při životě člověka. Takže jsem o tom začal trochu kriticky přemýšlet a říkal jsem si, jestli to prostě není blbost, jestli to není taková manipulace celým lidstvem a něco mi tam nedávalo smysl hodně těch věcí, protože jsem tak o tom začal tak prostě kriticky přemýšlet, ale začal jsem chodit do takové školy, kde jsem se seznámil s Kubou, to byl můj spolužák a vlastně dozvěděl jsem se, že je taky křesťan, tak jsme se o tom občas trochu bavili a on říkal, že chodí tady do tohohle sboru a vlastně skrz tady tohle jsem se potom dostal do Mládeže a do Fusionu, jak už tady bylo, tady někdo taky zmiňoval, že to tak měl a tam jsem poznal strašně moc takových dalších párků, tady z tohohle sboru, různých kamarádů, nebo i kamarádek v té Mládeži a ve Fusionu.

[56:48] a hlavně v té mládeži jsme se o tom hodně bavili. Začal jsem si odpovídat spoustu mých otázek, bavili jsme se tam o různých příbězích z Bible a tehdy jsem byl jako už trochu starší, takže jsem na to zase pohlížel trochu jinak. Takže hodně otázek jsem si odpověděl, který mi nedávali v tomhle smysl, ale spoustu mých, zároveň logicky, se spoustu otázek taky vynořovalo. Ale velkým zlomem pro mě bylo, že když jsme byli na jednom kempu, fusion kempu, tak se tam s náma bavil takový američan, všichni hodně lidí, že ho z nás ho asi tady znáte, jmenuje se Dave Furing. Já jsem ho blíže poznal poprvé, když jsem byl na jeho workshopu dělání hamburgerů. A on si nás tak jednou zavolal, mě, Kubu a Pavlíka Chmelaře a šel si tak s náma povídat a říkal nám o tom, jak on uvěřil, jak vnímá Boha a tak. A důležitý bylo, že nám říkal, že nás podporoval v tom, ať se o křesťanství bavíme i takhle mezi kamarádama, i když nejsme třeba na mládeži a jenom prostě tak, když třeba jdeme ven do parku, nebo tak.

[57:58] A tam jsem pochopil, že to jakoby má smysl a začali jsme se takhle o tom bavit. Začali jsme se o tom sdílet navzájem a říkat si, jak to kdo má. A to bylo docela hustý, protože díky tomu jsem si potom mohl líp uvědomovat, jak se to projevuje v reálním životě a začal jsem si uvědomovat tu svoji hříšnost, že i když se snažím být dobrý, tak to prostě nikdy nedokážu, nikdy nebudu na 100% dokonalej, dokonce asi ani na 74. Takže... A začal jsem si uvědomovat, co to vlastně znamená, že Ježíš umřel za ten můj hřích. Začal jsem si uvědomovat tu jeho spravedlnost a lásku a začal jsem si uvědomovat, že je pro mě taková pevná skála, na kterou si vždycky můžu stoupnout a je to takovej ukazovač správného směru pro můj život. Dávám jakoby vědět, co je správné v životě a co ne a vím, že když to pokazím, takže když za ním přijdu s upřímností a slítostí, tak mě vždycky přijme, odpustí mi a ukáže mi znovu ten směr.

[59:05] Takže proto se chci nechat teďka pokřtít, abych to vyznal, že ho chci následovat. Takže ahoj, krásnou neděli. Já se jmenuji Áďa a moc vám děkuji, že jste dneska přišli i na můj křest. Tak něco k tomu, jak já jsem se tady k tomu všemu dostala. Tak pocházím teda z nevěřící rodiny, takže nějaký můj první kontakt s vírou přišel na základce, kdy jsem měla dva takový super kamarády. Jedním z nich byl Pavlík Chmelař, který je křesťán a hodně jsme si povídali o Bohu. A potom jsem měla kamarádku, která je taková hodně ezo a věřila takovou léčivou sílu kamínku a tak. A já jsem se tehdy poprvé rozhodovala, v co teda se rozhodnu věřit.

[1:00:10] A tehdy se mi líbily ty kamínky a ty hezký náramky a tak. takže jsem Boha tak odsunula stranou. Ale časem jsem začala chodit společně s Nikčou, což je mě sestřenice, která se dneska taky nechává pokřtít. Chodit do Fusionu, kde jsem poznala strašně moc super lidí, kterými hodně ovlivnili život. A většina z nich byly právě křesťané. A tak jsem se rozhodla zkoumat to, v co oni věří a co je pro ně v životě to důležité. A tak jsem začala chodit do kontaktu, což je taková skupinka mladých lidí, věřících i nevěřících, dět se, které to prostě zajímá. A baví se o Bohu, čtou společně Bibli a tak. A tehdy mi to přišlo celý takový jako ujetý. Prostě děda, který sedí někde na obláčku a prostě hraje se tak s našima životama a říká nám nějak, co máme dělat, tak mi to přišlo celý takový jako přece sama jsem pánem svýho života a rozhoduju si o tom, co udělám a pro co se rozhodnu.

[1:01:26] A taky mi to zároveň přišlo jako nějaká berlička pro lidi, co mají nějaký problém, nebo co si třeba nevěří, co zažili nějaký trauma. A já jsem nic takovýho v životě nezažívala. Já mám super rodinu, spoustu skvělých přátel, dělám sport, co mě baví a tak jsem prostě neměla důvod, jako dávat svůj život prostě ničemu jinýmu než sama sobě. A jenže časem jsem si uvědomila, že já ten problém mám taky a mám ho stejně jako úplně každej z vás a je to hřích. A já jsem tehdy hodně lhala lidem okolo sebe a vymýšlela jsem si o sobě různý jako historky a tak, abych se zalíbila, zavděčila, abych prostě získala pozornost od druhých. A takhle jsem napovídala vlastně svůj jako takový vymyšlený život prostě jedný osobě, na který mi strašně moc záleželo.

[1:02:36] A jak jsem právě chodila třeba do toho Fusionu a tak, tak jsem si začala uvědomovat, že to prostě jako není správně. A zjistila jsem, že jsem vlastně strašně špatná a připadala jsem si tak úplně jak to největší kekel světa prostě, jo. Vůbec jsem si nevěřila a připadlo mi to všechno, že jsem to prostě podělala. A podělala jsem to. A tak jsem tehdy poprvé přišla za Bohem, aby mi odpustil, protože jsem v sobě cítila, že to takhle přesně mám udělat. A vím, že mi odpustil. A dal mi sílu, abych šla spravdou ven a abych to té osobe řekla, protože to pro mě bylo strašně důležitý. A zase jsem začala chodit do mládeže, do kontaktu. A do sboru jsem do církve a začala jsem růst s Bohem.

[1:03:39] Začala jsem mít skupinku s drátkou chmelařovou a všechno bylo takový jako fajn. Ale tím, že jsem takový aktivní člověk a že mám prostě spoustu koničků, tak mě moje rodina, nevěřící přátelé a různý akce prostě odpoutali od Boha. Já jsem to celý hodila prostě někam do kouta a neřešila jsem to. Vevnitř prostě v srdci jsem cítila, že je to hrozně důležitý a že takhle mám žít svůj život, ale neřešila jsem to, přišlo mi to zbytečný a prostě proč. No a potom bylo léto 2019 a já jsem jela na Fusion Camp, kde jsem se po dlouhé době zase bavila se svýma kamarádama věřícíma, který mi dali takovou jako pomyslnou facku, kterou jsem prostě fakt potřebovala, protože jsem prostě dala Boha do kouta někam, kam on nepatří.

[1:04:41] I když jsem celou dobu věděla, že má být prostě na trůně v mým životě. A tak poslední večer jsme dostali takovou výzvu, že se můžeme bavit s nějakým duchovně starším a já jsem tehdy šla k Petěvi Poskočilovi a řekla jsem mu prostě o svým životě, o tom, jak to celý prožívám a on mě povzbudil. A povzbudil mě k tomu, abych přijala pána Ježíše do svýho srdce a abych ho posadila na ten trůn ve svým životě. A tak jsem po něm opakovala modlitbu, kde jsem vyznala svoje hříchy a ten pocit tý radosti a svobody a lásky byl prostě... Něco, co jsem nikdy v životě nezažila a na dosmrti si to budu pamatovat. A tehdy jsem pochopila verš z Biblie.

[1:05:42] Přiblížte se k Bohu a On se přiblíží k vám. A já zažívám Boží blízkost každým dnem, kdy já se rozhoduju, že další den budu žít s Pánem Ježíšem. S Bohem, který mě neskutečně miluje, odpouští mi hříchy, když já s nimi přicházím. A s Bohem, který miluje každýho z nás, nehledě na to, co jsme v životě prožili, jací jsme. Protože On nás stvořil a On nás miluje přesně takový, jaký jsme. A tak jsem moc šťastná, že tady dneska před váma můžu stát a tohle vám všechno říct. I přes to, že jsme měli křestní přípravku online a prostě tady ta celá situace. A tak jsem hrozně vděčná, že to dneska vyšlo, i přes to, že třeba nemuselo.

[1:06:43] A tak vám děkuji, že jste přišli a že se dneska na znamení víry našeho Pána Boha mohu nechat pokřtít, protože vím, že to má smysl. Děkuji. Krásně dobré ráno všem. Já vás tady všechny vítám a tady bych vám pověděla svoji cestu k Bohu. Vyrostala jsem v nekřesťanské rodině a první vzpomínku na Boha mám, když jsem dostala první dětskou Bibli a vím, že mě v té době bavila. Ale jak už jsem říkala, tím, že naši jsou nevěřící, tak jsem víru nějak dál neřešila a žila jsem si svým životem. Můj zlom nastal, když jsem začala chodit do Fusionu, jako spoustu dalších tady.

[1:07:44] A jestli se ptáte, proč zlom? Fusion jsem milovala, ale ta křesťanská zamýšlení mě strachně štvala. Měla jsem pocit, že vždycky na toho řečníka skočím a rozbiju ho. Ale postupem času jsem začala křesťanství respektovat a brát ho jako možnost. V té době jsme to doma neměli úplně jednoduché, až nakonec jsme s mamkou a s bráchou odešli k mamčinným rodičům. S tátou jsem měla těžký vztah, který postupem času vyvrcholil k tomu, že jsem se s ním přestála stýkat. A každý jsme měli své bolesti, přes které jsme se nedokázali přenést a budovat náš vztah. Rodiče se nemohli na dost věce shodnout, tak se to pak řešilo i výš. Já byla celé dny bez nálady, nesmála jsem se, nikoho jsem si k sobě nepouštěla. Byla jsem v takový svý bolestivý bublině. Měla jsem takovou bolest u sice, že jsem ani nemohla spávat a psycholog mi řekl, že mi pomoc nemůže. Následně mě řezáčovi pozvali na Worship Night, což je noc chvál, kde se zpívají písně o Bohu a modlí se dohromady.

[1:08:51] A pokud mě někdo z vás zná, tak víš, že já jsem taky indžouš, takže pro mě bylo fakt těžký tam jít. Ale šla jsem a zpívali jsme písně o Bohu, pro Boha a já jsem jim řekla co mám na srdci a oni se za mě pomodlili. A v tu chvíli všechna ta bolest opadla a já jsem byla svobodná a hlavně šťastná. Řekla jsem Bohu, že vím, že tam je a že věřím, že tam je, ale svůj život jsem mu neodevzdala, protože jsem byla vychovávána, protože to nemáš, takže pro mě bylo fakt těžký přijmout takhle velkou lásku a vlastně zdarma. Poté jsem se zajímala o Pána Boha víc, občas jsem k Bohu mluvila hodně, někdy jindy zase skoro vůbec. Šlo to jak na horské dráze a hodně lidí mi v tu dobu pomáhalo se učit o Pánu Bohu a já bych jim za to chtěla moc poděkovat, protože jste mi ukazovali ten správnej základ. Přišlo léto 2019 a s ním i Fusion Cam, na kterým...

[1:09:54] Ať já pustila Ježíše do svého srdce a ať je pro mě strašně důležitá osoba. A mě to fakt hodně nakoplo si vzít už dva roky darovanou knihu chatrč a zbalit si sebou na rodinou dovolenou do Chorvatska a strávit tam nějaký čas s Bohem. Tam jsem pochopila, jak moc mě Bůh miluje a jaký má k nám vztah. A jeden večer jsme tak, už byl třeba kvůli jedenácté a jeli jsme na lodi a já jsem šla napříč té lodi a koukála jsem se na ten měsíc, na ty hvězdy, na to obrovské moře přede mnou a na ty hory a uvědomila jsem si, že chci fakt ten život dát Bohu. A tak potom, co jsem přijela domů, tak jsem vyznala Pánu Bohu, jak jsem špatný člověk, že potřebuji Ježíše ve svým životě, aby mě vedl, že už nechci jít sama. Potom jsem se ujistila, že jsem to udělala správně a pár dní na to jsem to pro jistotu zopakovala. Nejednou se začaly věci měnit, začala jsem navštěvovat církev. Otevřela jsem se více lidem a začala jsem mluvit o Bohu s lidmi.

[1:10:55] Měl jsem i myšlení a pohled na svět a pokud se ptáte, co táta, odpustila jsem mu a doufám, že on mi taky. Co vám chci naposled sdělit, je síla těchto veršů. Je to z první janovy, z první kapitoly, pátý verš. Bůh je světlo a není v něm žádná tma. Tenhle verš ti říká, že i když uděláš škaredý věci a bojíš se přijít za Bohem, nebo víš, že máš problém, ale nechceš mu otevírat cestu k vyřešení, tak tady tenhle verš ti říká, že Bůh je dokonalý, krásný a že je láska. Nevysměje se ti, nepošle tě pryč, ale naopak ti odpustí a ukáže cestu, jak jí dál. A ještě v devátém verši se píše, když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý, odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti. Takže ti, když musíš udělat jmu to říct, tak tě chci pozbudit, že jestli máš cokoliv na srdci, můžeš to Pánu Bohu říct a věřím, že tě uslyší a že ti pomůže. Takže děkuju vám za pozornost a nezavěr bych to chtěla říct, že jsem boží dítě.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20201004/k-est-4-10-2020-9-sv-dectv-o-bo-l-sce · Last updated: 2026-10-15