# Veřejné bohoslužby a společenství po domech

> Sermon from 28 August 2022, Skutky 20:20, Miroslav Čížek (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 28 August 2022
- **Preacher:** Miroslav Čížek
- **Bible passage:** Skutky 20:20
- **Duration:** 32:01
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-08-28-Verejne-bohosluzby-a-spolecenstvi-po-domech-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-08-28-Verejne-bohosluzby-a-spolecenstvi-po-domech-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Dobrej ráno vám všem, bratři a sestry. Velmi rád bych vám řekl něco inspirujícího, oslňujícího, s ohromnou chutí bych to rád udělal, ale nic takového nemám. Je to teda hodně divný, že to říkám na začátku před kázáním, ale po lidskům za to my si nemáme co dát. A nebo ne je mnoho, možná něco ano, ale ne je mnoho. Ale potřebujeme boží přítomnost, potřebujeme jeho přítomnost, aby byl mezi námi přítomen. Už starý Augustin říkal, že v každém z nás, když to budou parafrázovat, je takové prázdné místečko, které může zaplnit jenom on sám. A zcela jistě mluvil o naší i duchovní podstatě.

[1:02] My jsme tělo, to vidíme, jsme duše. Duše je pro nás nesměrně důležitá. Psychologie je teďka úplně jako to top ve společnosti. A proto jezdíme na všedejaké festivaly a konference, aby se naše duše naplněly. Teď nemyslím jakoby duchovní, ale prostě nějakou kvalitní hudbou, kvalitním zážitkem něco prožít. Užij si to, že jo, to je takové to, co nejčastěji dneska se říká. Protože jsme duše a duše je nesměrně důležitá. Ale pak jsme také duch, jsme také duchovní bytosti. A duch je dneska velmi často zanedbáván. A my jsme teďka lidský duch, naše duchovní podstata. A tu skutečně může naplnit jenom duch svatý. Jenom boží přítomnost. A můžeme tady mít sebelepší chvály.

[2:03] A pokud to bude pouze duševní záležitost, tak je to málo. A je moc dobře, když je to i duševní záležitost. Ale potřebujeme, aby to byla duchovní záležitost. To stejné kázání, nebo cokoliv, co se děje v církvi, při bohoslužbách. Proto jsem řekl, že bych rád oslnil, ale prostě bez božího ducha, bez jeho přítomnosti je člověk krátký a ztracen. My potřebujeme se setkávat s pánem, potřebujeme, aby on zvláštním, neviditelným způsobem, možná někdy tu a tam i viditelným se stane, ale v každém případě jeho způsobem, aby byl mezi námi přítomen, aby nám žehnal, aby přicházelo jeho požehnání, jeho pomazání, jeho přítomnost, jeho zbohacení, jeho uzdravení. A to bych si moc přál, aby se udělalo i dnes, při naší bohoslužbě. Tak já dnes budu mít tematické kázání, ještě jednou to přežijete, protože od příště už jedeme list Římanům a bude výkladové.

[3:13] A třeba několik měsíců, a třeba půl roku. A možná pak zase budete toužit, kdy přijde nějaký tematické kázání. Takže dneska naposledy, tematické kázání, protože chceme vlastně od září spustit ten náš nesmělý projekt, scházení se i mimo neděli přes týden, v menších společenstvích. A tak bych chtěl ještě jednou k tomuhle tématu přispět. A tak budu číst ze skutků z 20. kapitoli 20. verš, jenom. Ale ještě než ho budu číst, tak to uvedu. Je to situace, kdy Apoštol Pavel se loučí s efeskými. Zmílej tu poslal Pavle vzkaz do Efezu a zavolal si starší sboru. Zvědomím toho, že vlastně už se s nimi nikdy jako nepotká, neuvidí.

[4:17] Byla to taková rozlučka. A je to velmi zajímavé, Má vy inspirativní text, klidně si doma přečtěte, ale mně v tuhle chvíli jde pouze o ten 20. verž, kde jim připomíná jeho službu v Efezu. A kromě jiného tam říká, víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu. Všechno jsem vám řekl, když jsem vás učil ve zhromáždění i v rodinách. Pavel je ujišťuje, že všechno to, co mu hospodin kladl na srdce, nebo všechno to, co patří k evangeliu, všechno to, co patří k božímu slovu, takže to všechno jim předal, že jim nic nezamlčel, že všechno to důležité a podstatné pro duchovní život už jim předal. A říká a odhaluje tady i způsob, jak to dělal, že vlastně vyučoval nebo mluvil ve zhromáždění i v rodinách.

[5:22] Tak je to v ekumenickém překladu. Když se podíváte do studijního, případně do jiných překladů, díval jsem se na všechny možné české překlady, tak ekumenicky je v tom poměrně výjimečný. Více méně se tam jedná spíše o to veřejně a po domech. Že vyučoval veřejně a po domech. To veřejně, tam najdete slovo v originálu, slovo demosia. Už tam někteří slyšíte ten výraz demos, což je lid nebo celek občanstva. To vám něco říká, že jo, to slovo demos. My žijeme ve společenství, které je demokratia, demokracie, vláda lidů. Takže to demosia znamená veřejně, že sloužil veřejně. Veřejně znamená, že kdokoliv, to není ani tolik o počtech, ale že kdokoliv mohl prostě to slyšet.

[6:25] Že to bylo otevřené, že tam nebyly někde zavřené dveře. A pak je tam to slovo po domech, nebo tedy v tom ekumenickém porodinách. A tam je řecké slovo oikos. On je tu trochu složitý s tím slovem oikos. To totiž znamená za prvé dům jako budovu, takže i toto je nějaký oikos. Ale za druhé to znamená také ten obsah toho domu. To znamená obyvatelé domu, rodina, ale také klidně rod, nebo potomstvo, nebo dokonce domácnost. Prostě ten vnitřek té budovy. Takže když se řekne po domech, tak je to v pořádku, a když se řekne po rodinách, tak je to také v pořádku. V každém případě tak jako tak, když řeknete po domech nebo po rodinách, tak to znamená přece jenom, a zas teď neřeším počty, na staršostu jsme řešili, jestli skupina nebo skupinka, kde je přesně ten limit.

[7:26] Prosím vás, to byla jenom taková jako vedlejší záležitost úsměvná, řešili jsme daleko závažnější věci, ale o tom to není. Jestli ten počet je skupina do deseti, do dvanácti, anebo třeba v první círky do dvaceti, do třiceti, do čtyriceti, to není podstatný. Podstatný je to, že přece jenom ten dům je nějakým způsobem ne úplně veřejný, že přece jenom to má nějaké kapacitní limity a pokud se jedná třeba konkrétně o rodiny, tak rodina má přece jasně jako daný, kdo do té rodiny patří a kdo do té rodiny nepatří, pokud teda budeme držet ten překlad, který se nachází v tom ekumenickém, v rodinách. Každý tomu rozumíme, že do rodiny patří konkrétní, jasní lidé a ti, kteří tam nepatří, můžou přijít na návštěvu. Přijímáme hosty, včera jsme měli milou návštěvu, ale hosty do té rodiny nepatří.

[8:32] Jako když k nám přijde návštěva, tak asi to poslední, co bych od té návštěvy chtěl slyšet, je, že přijde do obyváku a začne tam vykládat, jak by to všechno předělali. A můžu vám říct, že takhle hloupé návštěvy existují. Nebudu jmenovat, netýká se to Olomouce, ale máme svoje zkušenosti. Tak to je to jako poslední, co byste chtěli slyšet. Jako hosté mají svoje nějaké pravedla, jsou vítání, ale skutečně, jestli ten obraz se jim líbí nebo nelíbí a jestli by ho dali na druhou stranu a nebo radši ho odnesli do sklepa a dovezli něco jiného, tak to nás skutečně nezajímá. Pochopili jste, o čem mluvím. Kdo je host, tak nemá práva rodiny a nemá práva rozhodovat v té rodině. Přijde, odejde, nepatří do té rodiny. Takže není to ani tak o těch počtech, ale o tom, kdo tam má domácí práva v té rodině.

[9:38] A skutečně jsou záležitosti a jsou věci, které patří na veřejnost, kázání Evangelia patří na veřejnost a celá řada věcí, které prožíváme, tak patří klidně i na veřejnost, ale jsou záležitosti, které nepatří úplně na veřejnost. A to i v božím lidu. A nebo by se těžko děli na veřejnosti. My se máme radovat s radujícími, ale máme také plakat s plačícími. A úplně to plakání na veřejnosti a s plačícími, to asi úplně není jako na veřejnost. To je spíš do toho domu, to je spíš mezi své. A ono to dělá i dnes jako problém plakat s plačícími, když teď trochu odbočím. Já budu mít i sem tam nějaký ten exkurs, protože to obtěžuje, protože to unavuje, protože nás to ohrožuje, ale my potřebujeme plakaty s plačícími. A to patří opravdu do rodiny, to patří opravdu jako tak nějak za zavřený dveře.

[10:42] Těžko se vůbec tyhle věci jako nějak jako veřejně dějí. Já uvedu nějaké příklady ze skutku. Jsme ve skutcích, tak podíváme se do skutku. Tak čtvrtá kapitola, dvacátý třetí verš. A zase ještě než budu číst, tak jenom trochu uvedu tu situaci. Petr a Jan z boží milosti uzdravili předtím ochrnutého a to vyvolalo takovou mocnou odezvu, že další lidé uvěřili v Pána Ježíše. Tak, jak jsme si říkali minule, že o letnicích se k ním přidalo tři tisíce, tak tady čteme, že už jich bylo pět tisíc. Ale vyvolalo to také pro následování. Protože rada Petra s Janem uvrhla do vězení, byť na jeden den, ale Petr s Janem nemohli tušit, že to bude na jeden den, a došlo k výslechu a potom zakázali apoštolům kázat evangelium.

[11:58] Prostě zmiňovat jméno Ježíš. A když se apoštolové proti tomu ohradili, tak jim ještě nezapomněli od cesty pohrozit. Nevíme úplně, čím jim hrozili, ale asi nic pěknýho to úplně nebylo. Když se vyhrožuje, tak to úplně jako pěkný není. No a čteme tady reakci. 23. verš. Když byli Petr a Jan propuštěni, vrátili se mezi své a oznámili, co jim řekli velekněží a starší. 24. když to bratři slyšeli, pozdvihli jednomyslně hlas k Bohu. A je tam potom jedna vzorová modlitba první církve, příklad toho, jak třeba se i první církve modlila. A když ta modlitba končí, 31. verš, tak je řečeno, když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli zhromážděni a všichni byli naplněni Duchem Svatým a s odvahou mluvili slovo Boží.

[13:05] Tak nejprve. Abych byl korektní. Já jsem do posud si myslel, že se ta modlitba odehrála v domě. Ale tam nic takového není. Moc rád bych to tendenčně použil v tuhle chvíli, ale nemůžu to udělat. A proto nechci kázat tendenčně. Protože tam je řečeno to místo, tam je slovo topos a to není jako jistota, že to byl dům, to mohlo být klidně i venku. Ale to není teď v tuhle chvíli podstatné, jestli to bylo venku, nebo někde za zavřenými dveřmi. Ale mnohem důležitější pro mě je v tuhle chvíli, kde je řečeno, že když byli Petr a Jan propuštěni, vrátili se mezi své. Mezi své nebo vlastní. Tam je řecké slovo, které se teda tak trochu teď bojím jako i nahlas vyslovit. A tak trofnu si to na. Tam je slovo idios.

[14:07] Čekal jsem na konotace a asociace. Zvládli jste to, tak jsem rád. Je tam tohle řecké slovo, které znamená vlastní nebo svůj. To znamená, že přišli skutečně do společenství, které jako patřilo do toho okruhu té první církve. Že to nebyl kdokoliv. Že to nebyl jakýkoliv host. Že to nebyl jakýkoliv hledající člověk. Že to byli opravdu učetníci. Ti, co k sobě patřili. Ti, co to nějakým způsobem vyjádřili. minimálně křtem, ale spíš možná ještě i jinak. Že o sobě věděli, že k sobě patří. A na druhou stranu tím pádem taky věděli, kdo mezi něm nepatří. Prostě přišli mezi vlastní, mezi své. Protože to byla bolavá záležitost. Protože se to týkalo pro následování. Protože tam bylo ohrožení. Protože nevěděli, co bude úplně následovat. A teď to na ně lehlo.

[15:08] Ta starost. Že jim tady opozice prostě zakazuje kázat evangelium. A že jim vyhrožovali. Kdo ví, čím jim vyhrožovali. A tak to na ně lehlo. A udělali to nejlepší, co mohli. Šli do společenství mezi své. Mezi tu rodinu. Mezi ten duchovní domov. To slovo ojkos je dokonce i domov. Já to tady nemám. Ale ono to je i domov. V jednom slovníku je to i domov. Takže přešli skutečně tam, kde jsou doma. A celou tu svou bolest, to trápení tam jako by přednesli. Udělali nejlepší, co mohli. Šli před Boha. Předložili mu to. Na modlitbě. A všimněte si, co následuje. Jako to je jedno z úžasných míst pro mě v písmu. 31. verž. Když se pomodlili, otřáslo se místo. Kde byli zhromážděni. A všichni byli naplněni duchem svatým. A s odvahou mluvili slovo boží.

[16:09] Nenarážím teď ani na to, že se to místo otřáslo. Hospodin to může dát. Proto jsem řekl, že někdy jeho přitomnost může být i viditelná. Nikoliv jenom neviditelně. Že se může i něco odehrat. On má tu pravomoc. On je souveréní. Může někdy udělat něco takovým způsobem, že to bez diskuzí až hmatatelně nebo nějak jako fyzicky nebo nějakým způsobem člověk nebo celá církev může zažít. Ale je to spíš výjimečná záležitost. Nebo opravdu výjimečná záležitost. Ale o tom v tuhle chvíli vůbec nejde. Ale to podstatné, co je, že všichni byli naplněni duchem svatým. Měli strach, měli obavy, měli trápení, leželo to na nich. A výsledek je, že všichni byli naplněni duchem svatým. A pak měli odvahu. Zase šli a kázali evangelium. Dva momenty. Tak to bude zase trošku takový exkurs. My mnohdy řešíme, jak je to teda s tím křtem duchem svatým a jak je to s naplněním duchem svatým.

[17:17] Tak za prvý. Prožili to tady znovu Petr s Janem. Protože přišli mezi své. Tam proběhla modlitba. a byli všichni naplněni duchem svatým. I Petr, i Jan. Takže potřebujeme nově a nově být naplnění nebo naplňování Duchem Svatým. Nejenom jednou, kdysi dávno, ale po druhý, po třetí, po čtvrtý, po pátý, po desátý. Znovu a znovu a znovu potřebujeme být naplnění Duchem Svatým. Takže mnoho víc mě zajímá, jestli jsme naplnění a naplňování Duchem Svatým, než to, kdy se to kdysi dávno stalo. A jestli to nazýváme křes Duchem Svatým nebo naplnění a jaký to má projevy a podobně. Mnohem víc mě zajímá, jestli jsi plný Ducha Svatého, jestli jsem plný Ducha Svatého, jestli když se dneska potkáme, setkáme jako církev, jestli zakoušíme Ducha Svatého, jestli je mezi námi přitomen a jestli budeme odcházet jako plní Ducha Svatého.

[18:18] Další věc, která mě tam velmi oslovuje, a to je to slovo všichni. My dnes, když mluvíme o Duchu Svatém a právě o tom křtu nebo naplnění Duchem Svatým, tak o tom mluvíme velmi často individualisticky. Já, já, já, tehdy a tam. Ale tady je všichni. Prostě to na tu církev vlehlo a všichni byli naplněni Duchem Svatým. Takže když se jako církev sejdem, jako společenství, mým přáním je, abychom všichni byli naplněni Duchem Svatým a naplňováni Duchem Svatým. A vidíte, že to není nic nemožného. A nám to někdy úplně uchází. Tahle myšlenka, tahle realita, tato skutečnost, že když se Boží církev sejde, tak opravdu Duch Svatý je přítomén a může, a já si moc přeji, aby se to dělo, abychom odcházeli z našich bohoslužeb naplnění Duchem Svatým. A ani není podstatný, jestli to nazveme slovem naplnění Duchem Svatým.

[19:18] To ani není to podstatný. Jestli to správně teologicky nazveme. Ale abychom odcházeli a dosaďte si ten každý plní radosti, pokoje, posílení, povzbuzení, inspirovaní, to je úplně jedno. Jak to, jak to, prostě požehnaní do dalších dnů, které jsou před námi, do dalších výzev, do dalších starostí, do dalších bojů, těžkostí. Takže tohle prožili mezi svými. Další místo, které vzpomenu, 12. kapitola, 12. až 16. verž. Tam už je to daleko více jasnější, že se skutečně jedná o dům. To znamená i o nějaký prostor, který je i vnějišně jakoby uzavřen nebo prostě jako ohrazen a má určitou kapacitu.

[20:23] A jedná se o situaci, kdy skutečně nastalo hrozivé pro následování panovníka Heroda, který nejprve nechal popravit mečem jednoho z 12. apoštolů Jakuba. To už byla velmi vážná věc. Tady už máme prolitou krev mučedníků. A nechal tímto způsobem zavřít, uvěznit i Petra. A Petr měl být souzen a dovedete si představit, jaké byly cíle a záměry, jak to s Petrem mělo dopadnout. Známe ten příběh, kdy nadpřirozeným způsobem, velmi nadpřirozeným způsobem, byl vyveden z vězení a to až tak, že ani nebyl schopen rozlišit, jestli je to realita, nebo vidění, nebo sen. Ale byl zvláštním způsobem vyveden, zachráněn z boží milosti, kdežto jeho spolupracovník Jakub umřel mučednickou smrti. A od 12. verše čteme.

[21:23] S tím vědomím šel do domu Marie, matky Jana, zvaného Marek. Tam se zhromáždilo mnoho lidí a modlili se. Když Petr zatloukl na domovní dveře, přišla služka jménem Rodé, aby se zeptala, kdo to je. Tu poznala Petru v hlas, ale samou radosti hned neotevřela a běžela dovnitř oznámit, že Petr stojí přede dveřmi. Ale oni řekli, ty se zbláznila. Ona však trvala na tom, že je to pravda. Řekli ji, tak to musí být jeho duch. Ale Petr tloukl stále. Šli tedy otevřít a úžasli, když ho spatřili. Pokynuli jim rukou, aby je uklidnil a vypravoval jim, jak ho pán vyvedl z vězení. Nakonec jim řekl, povězte to Jakubovi a ostatním bratřím. Pak odešel z města. Jakubovi myšleno Jakub bratr páně, protože těsně předtím Jakub bratr Jana byl popraven.

[22:25] Ale o co tedy jde, tak církev se modlila za velmi nebezpečnou bolavou záležitost. Petr ve vězení čeká ho zřejmě mučenická smrt a modlí se v domě Marie matky Jana, zvaného Marek. To je ten Jan Marek, který je autorem Marková evangelia, který byl příbuzný Barnabáše. Tak v domě jeho maminky se sešla církev a zřejmě se tam scházela častěji k velmi vážným modlitbám, které byly vyslyšeny. Vždyť ten Petr byl nadpřirozeným způsobem vyveden. A byl to takový div, že skoro měli problém tomu uvěřit. Tak to musí být jeho duch. Taková zvláštní teologie. Vůbec nevím, co si tím představovali. To musí být jeho duch.

[23:25] Hospodin ji vyslyšel. Vyslyšel jejich modlitby, vyslyšel jejich volání, které bylo prostě skutečně v domě, které na nich leželo, které se týkalo těch jejich. To nebyla veřejná záležitost. Takové věci nelze dělat veřejně. Vždyť tam šlo o život. Takže pro následování celou řadu věcí nemůžete dělat veřejně. Ti, kteří zažili minulý režim a velmi často tady ještě nešlo o život, kromě 50. let, tak celá řada věcí nemohla být veřejných. Byly podzemní církve. Dnes máte podzemní církve v Číně, v Severní Koreji. Dokonce byly tajné svěcení kněží. Prostě celou řadu věcí nemůžete dělat v určitých režimech nebo za určitých úkolností veřejně. My žijeme v té demokracii, v té svobodě, díky Bohu za to, ale i pro nás celá řada věcí nemůže být úplně veřejně. Naše bolesti, naše trápení, naše starosti, naše prohry nemůžou být veřejné.

[24:31] Tak a poslední místo, které přečtu pro inspiraci ze skutků, ještě opět ze skutků, tak je 20. kapitola, 7. až 12. verš. Je to situace, kdy apoštol Pavel odchází z Troady a od toho 7. verše je řečeno, že první den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke zhromáždění, protože chtěl na druhý den odcestovat pro táhle řeč až do půlnoci. Byli jsme zhromážděni v horní místnosti, kde bylo mnoho lamp, nějakým mladík jménem Eutychos seděl na okně a protože Pavel mluvil dlouho, přemáhalo spánek. Usnul a spadl z třetího poschodí. A když ho zvedli, byl mrtvý. Pavel sešel dolů, sklonil se nad ním, objal ho a řekl upokojte se, je v něm život. Pak se vrátil nahoru, lámal a jedl chléb, dlouho do rána s nimi rozmlouval a potom odešel.

[25:36] Chlapce přivedli živého a to je velice povzbudilo. Tak máme tady biblické svědectví, že se ve zhromáždění dá spát. Díky Bohu potom nastal zázrak, že chlapec to přežil. Čemu se divit, že usínal, protože řeč se protáhla do noci a poté ještě Pavel mluvil až do rána. Byla to mimořádná záležitost, protože Pavel se chystal odcestovat. Ale všimněte si, že je to v domě, že to je v horní místnosti. Všimněte si, a to bude taky malý exkurs, všimněte si, že to byl první den po sobotě, přitom Pavel tam zůstal celý týden, tak to máme takové docela jednoznačné svědectví, že se církev scházela první den po sobotě a to je neděle.

[26:37] Takže tady máme jasné svědectví, že církev se začala scházet v neděli, první den po sobotě, ten den Páně, ten den, kdy si připomínáme, že Páne Ježíš vstal z mrtvých. Takže to byly jenom tři místa, kterýma jsem chtěl nějakým způsobem potvrdit to, že kromě veřejných zhromáždení, jako je toto nedělní, které skutečně veřejné je, se může přijít mezi nás kdokoliv, hledající někdo po prvém životě v církvi a kde skutečně má znít boží slovo veřejně, má být kázáno evangelium naprosto veřejně, ale úplně každou naší bolest, každé naše trápení tady sdílet nemůžeme. Právě proto, že to je veřejný a právě proto, že je nás i tolik. Ale pak jsou záležitosti, kde potřebujeme menší společenství. A není podstatný, jestli nazýváme skupinky, skupiny, není podstatný, jestli to je 5, 10, 20 nebo 30 lidí, ale tam, kde se známe, tam, kde mezi námi vládne důvěra, tam, kde mezi námi proběhl i závazek.

[27:55] A to možná bude ještě poslední exkurs a tím budu končit. Totiž, když tam bylo řečeno, že přišli mezi své, tak to mezi své, to není jako samo sebou. To znamená, že ti lidé mezi sebou měli nějaký závazek. Že to nebylo takový, že si jenom přišel vyzobnout něco a pak byl svůj a nepatřil mezi ně. To byly prostě lidé, kteří se rozhodli, ano, my patříme k sobě, kteří to nějakým způsobem i vyjádřili. Tehdy křtém z největší pravděpodobnosti. Tehdy nebylo více rodenominací. Dneska máme více rodenominací a je to realita, s tím nic nenaděláme, tak to vyjádřujeme i tím přistoupením jakoby do členství, nebo prostě přistoupení k té rodině. Některým to dělá potíže, že právě proto, že jsou denominace, tak to nikdy neudělám. No to je fakt, s kterým skutečně nic neuděláme. A my se starajíme o to, aby z našeho zboru nevznikly dvě denominace.

[28:58] To já je naše starost. To, že jsou stovky a tisíce denominací po celom světě, s tím nic nenaděláme. Ale je důležitý, abychom věděli, kdo jsou naši. Kdo jsme sví. A tam je nějaký závazek. A lidé, kteří to vyjadřují tady, tak přece vyjadřují určitý závazek. Že to s námi budou prožívat nejenom v dobrém, ale i ve zlem. Že se jich budou týkat i naše bolesti, i naše pády, i naše nedokonalosti. Že se jich budou dotýkat i záležitosti v těch financí. A třeba úklidu, který teď aktuálně řešíme. To jsou ti naši, to jsou ti svý, to jsou ti vlastní. Ti, kteří to vyjadřili, ano, já tady patřím. A ponesu to se všim všudy. A budu se o tebe starat, i když ti bude ne zrovna dobře. Když ti bude těžko, když budeš potřebovat i modlitbu.

[29:59] Když budeš potřebovat i nějak fyzicky pomoct. Nějakou podporu. Už se blížím ke konci. Uvědomuji si, že mi chybí totálně gradace. Žádnou gradaci nemám a skutečně vás neoslním. A skončím tedy modlitbou. Tak dovolte mi, abych se na závěr pomodlil. Drahý pane, my ti děkujeme, že jsme tví, že ti patříme. Že jsme božími dětmi. Že jsi pro nás udělal všechno to, co... Jsme potřebovali pro to, abychom měli přístup koci v nebesích, abychom mohli být spaseni, zachráněni. Děkuji ti také, že jsi nám dal církev. Že nejsme samostatní jedinci, ale že patříme také do rodiny, že jsme i domácnost, že skutečně patříme k sobě. A já ti děkuji za tenhle sbor, já ti děkuji za bratry a za sestry.

[31:03] Děkuji ti za mnoha požehnání, které jsme ve společenství prožili a které jsme skrze církev dostali, pane. A chci ti prosit, aby v tom novém školním roce jsme mohli vykročit možná trochu nově, nebo možná staronově. Abychom mohli i v těch menších skupinách, nebo skupinkách, nebo prostě v těch menších kroužcích si vzájemně sloužit a být si obohacením a být si podporou a i přímluvou a modlitbou a povzbuzením, pane. Tak tě o to prosím a uvědomujeme si, že nejsme dokonali, že ani naše systémy nejsou dokonalé, ale my očekáváme na tebe, na tvou přítom, na vzduchu svatý. Vyprošuji i pro tuhle chvíli, abychom z tohoto sboru, z tohoto společenství i po této bohoslužby, abychom odcházeli tebou naplnění, tebou požehnaní, vystrojení, posílení a povzbuzení. Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20220828/ve-ejn-bohoslu-by-a-spole-enstv-po-domech · Last updated: 2026-10-15