# Stali jsme se služebníky Božími

> Sermon from 18 September 2022, Ř 6, 15-23, Miroslav Čížek (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 18 September 2022
- **Preacher:** Miroslav Čížek
- **Bible passage:** Ř 6, 15-23
- **Duration:** 36:07
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-09-18-Stali-jsme-se-sluzebniky-Bozimi-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-09-18-Stali-jsme-se-sluzebniky-Bozimi-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Dobré ráno vám všem, bratři a sestry. Máme před sebou list Římanům, tak kdo si chcete otevřít, tak si prosím otevřete šestou kapitolu od patnáctého verše do třiadvacátého. A budu tedy číst z toho českého studijního překladu. Takže ještě jednou list Římanům, šestá kapitola, patnáctý až třiadvacátý verš. Co tedy? Budeme hřešit, protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne. Což nevíte, že komu se propůjčujete jako otroci k poslušnosti? Koho posloucháte toho jste otroky? Buď hříchu, který vede ke svrti, nebo poslušnosti, která vede ke spravedlnosti. Díky Bohu, že jste se sice byli otroky hříchu, ale stali jste se ze srdce poslušnými vzoru učení, jemu jste byli svěření.

[1:06] Byli jste osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky spravedlnosti. Pro slabost vašeho těla to říkám po lidsku. Jako jste propůjčili své údy za otroky nečistotě a nepravosti k činění nepravosti, tak nyní předložte své údy za otroky spravedlnosti k posvěcení. Když jste byli otroky hříchu, byli jste svobodní od spravedlnosti. Jaký jste tehdy měli užitek z těch věcí, za něž se nyní stydíte. Nepoť jejich konec je smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky božími, máte svůj užitek ku posvěcení a vaším cílem je věčný život. Mzdou hříchu je smrt, ale darem boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši našem pánu. Takže i dnes pokračujeme v tom, co bylo již před týdnem, kde apoštol Pavel pokračuje podobnou otázkou jako před týdnem, co jsme tady rozebírali a řeší tady hned v tom patnáctém verši záležitost zákona a milosti.

[2:24] A jedná se totiž o to, že někteří židé nebo zákonníci nebo ti, kteří byli pod zákonem, tak vytýkali Pavlovi, že jeho služba evangeliu, která je postavená na milosti, takže vede vlastně k takové jako laxnosti, svobodomyslnosti, vlastně k volnosti směrem k hříchu. Nazýváme to, že to byli libertinisté. A tomu někteří vytýkali, což je samozřejmě omyl. To tady Pavel v zápětí jako bude vyvracet. Pravdou je ale, že v pozdějším vývoji někteří, kteří vlastně stáli na milosti a kázali milost, takže do tohoto nebezpečí, do této pastí skutečně i poklesli.

[3:29] Proto například list Jakubův, který zdůrazduje, že víra bez skutku je vlastně mrtvá. To je taková korekce tohoto postoje, nikoliv Pavlova, ale některých, kteří potom tu milost, to spasení z milosti špatně pochopili. To vidíte třeba ve sboru v Korintě. Když se podíváte první list korinským, tak na tuhle záležitost nepochopení svobody v Kristu, nepochopení milosti, tak tam můžeme jako narazit. A Pavel vlastně korinské napomíná z těchhle záležitostí. Zrovna tak, když se podíváte potom později do knihy zjevení, tak vidíte, že v některých těch zborech, kterým je psáno, tak... z kraje, z jevení, tak tam vidíte ten stejný problém. A Pavel na to odpovídá jednoduše. Naprosto ne.

[4:34] Pokud jsme přijali milost, jsme v Kristu, spasení jsme vzali skrze víru, tak v žádném případě to není nějakým způsobem opodstatnění proto, že bychom snad mohli žít v říchu. A Pavel to tady jako jasně dokumentuje, že služba Bohu pochopitelně není služba hříchu, že ten, kdo byl bez Krista, tak byl služebníkem hříchu, doslova otrokem hříchu, ale ten, kdo vydal život pánu Ježíši a stal se božím dítětem, tak ve skutečnosti je ale také služebník. Ve skutečnosti doslova do písmene, když to slovo důlos od služebník přeložíme, tak to znamená otrok, tak i člověk spasený je pod službou, službou Bohu, službou božímho království.

[5:37] Je to služba spravedlnosti. Je totiž velkým omylem si myslet, že člověk může být v absolutním slova smyslu svobodný. Osvícenství s tím přišlo, chtělo člověka jakoby osvobodit a nejrůznější moderní izmy, které přišly poté, po osvícenství, tak předkládají lidem vlastně tu vábivou a lákovou představu absolutní svobody, ale podívejte se, kam to vedlo. 20. století, které tak moc bazírovalo na svobodě člověka, absolutní svobodě neomezenosti člověka, tak přinoslo ty největší hrůzy celé historie. První světová válka, druhá světová válka. A tak bychom mohli pokračovat. Ty miliony lidí, kteří, nevinných lidí, kteří zahynuli.

[6:37] A to člověk 20. století tak nějak jako povýšeně měl za to, do jakých výšin už se jako dopracovalo. Kam to lidstvo jako by se dopracovalo, tak si myslím, že to 20. století jako je jednoznačným důkazem toho, že to, co tady apoštol Pavel píše, že ve skutečnosti každý člověk někomu slouží a něčemu slouží. A pokud neslouží Bohu a chtěl Boha prostě ze svého myšlenkového světa, ze svého života jakoby úplně vygumovat, tak slouží hříchu nebo slouží nejrůznějším ideologiím, ale ty konce toho jsou naprosto jasné a patrné. Mzdou hříchu je smrt a ovoce vlastně službě hříchu vede skutečně ke smrti. On je to už starodávný problém. Ona už je to záležitost od stvoření. Když se podíváte do ráje, tak člověk byl stvořen jako svobodná bytost, ale pravdou je, že ta svoboda nebyla úplně absolutní.

[7:49] Že tam byly nějaké omezení nebo nějaké limity. Ve skutečnosti tam bylo jedno omezení, jestli si dobře pamatujete v ráji. První tři kapitoly knihy Geneze. Tak když byl člověk stvořen jako svatý, jako nevinný, tak mohl vlastně v ráji užívat všeho to, co tam bylo, kromě jednoho stromu. A ten strom se jmenoval, byl strom poznání dobrého a zlého. A jestli si dobře pamatujete, tak vlastně had, který představoval dňábla, satana, tak člověka, Evu a pak i Adama, tak svedl přesně na této záležitosti, kde je oklamal. který přesně jednou. Konec. A v této záležitosti právě té svobody.

[8:50] Jak byste nemohli vzít? Jak byste nemohli jíst? Budete jako bohové. Poznání dobrého a zlého. A člověk najednou koukal na ten strom a měl pocit, že je někde ukrácen, že mu něco jako chybí. Ve skutečnosti, když je tam řečeno poznání dobrého a zlého, tak člověk neznal co. Neznal jenom to zlé. Protože to dobré zakoušel. Protože to dobré od Boha měl. Měl plnost všeho dobrého. Takže v tom dobrém nedostatek neměl. Ale neznal zlo. Zlo znal tak akorát podle termínu, podle toho slova. Ale nezakusil zlo ve svém životě. A nechal se oklamat, jak kdyby mu něco chybělo. A tak vzali a jedli. A skutečně poznali zlé. Propadli zlému. Takže už v ráji vidíme, že člověk chtěj nechtěj je pod nějakým limitem.

[9:57] Je pod nějakou službou. Ta služba sama o sobě není zlá. Je důležitý komu a čemu sloužíme. Sloužit živému Bohu, dobrému, dokonalému Bohu je to nejlepší, jak můžeme život na této zemi prožit. Já o tom můžu svědčit. Já myslím, že množství z vás o tom také můžete svědčit. Že ve službě Bohu, ve společenství s ním zažíváme dobré věci, které nám jsou ku prospěchu. Ne vždycky jednoduché věci, ale dobré věci. I ta výchova, která není vždy příjemná, tak je nakonec k dobrému. Ještě bych to dokumentoval, tu službu Bohu, anebo službu hříchu, na konkrétních příkladech. Chci to trochu okořenit i praktickými věcmi, protože v tom textu, který jsme četli, tak v podstatě žádný nový úplně termín není.

[11:00] Oproti tomu, co jsme četli minulý týden, nebo ty předcházející kapitoly z listu Římanů. V podstatě Pavle rozvádí tu myšlenku dál. Takže teoreticky tady žádné nové věci úplně jako nepřinesu. Ale v té praktické rovině bych rád poukázal na záležitosti, které alespoň pro mě jsou zajímavé. Tak nejprve ta služba Bohu. Tak já si pamatuji svědectví, a je to dobré, když máte v rodině některé, kteří zažili jiný etapy života a předkové, kteří svědčili prostě o boži milosti v předcházejících dobách. A já jsem měl babičku, maminka mého táty, která vlastně patřila Bohu, sloužila mu, prožila velký čas svého života za komunistu, byla nesmírně odvážná, komunistu se nějak jako moc nebála a svědčila i v té době.

[12:02] Oni neměli moc s čím potrestat, protože ona pracovala celý život na poli, tak tam moc velká hrozba nebyla, že by ji třeba za trest poslali do školy, nebo něco takového nehrozilo. Takže ona se zase tak až jako úplně nebála. Ale myslím, že takhle ani nepřemýšlela, jak to teďka říkám. Prostě to bylo, že opravdu žila s Bohem a byla plná prostě lásky k němu a svědčila i komunistům úplně v klidu jako. A jeden komunista se pak jako obrátil a vydal život Bohu a vstal se potom služebníkem. Tak to byly zajímavé svědectví, na které si pamatuju. Ale chci mluvit o jiné věci. Ona pocházela z bulharské vesnice Vojvodovo, což byla vesnice, kterou založili Češi. Vy možná znáte přípěh svaté Heleny, my tam máme jeden baptistický zbor a moji předkové pochází ze svaté Heleny a protože se ta vesnice jakoby rozrustala, oni se tam plodili a množili, tak už jim nestačila, tak určitá skupina velká se potom jakoby odebrala.

[13:06] do Bulharska a postavili tam vesnici Vojvodovo úplně na zelený louce. Ta vesnice neexistovala a Češi postavili úplně novou vesnici. A žili tam jenom Češi a mluvilo se tam jenom česky. Byla to moderní vesnice, tak jak New York, jako rovnoběžný všechno, do pravých úhlů prostě ulice, takže docela jako zajímavý i z toho urbanistického hlediska. A celá ta vesnice, všichni ti Češi, skutečně jako, nechci sáhat úplně každému do svědomí, to si ani netroufnu, ale hlásili se k živému Bohu. Věřili v pána, každou neděli chodili do kostela, zase si netroufnu tvrdit, jestli 100% vesnice chodilo do kostela, ale opravdu jako pravidelně prostě chodili, sloužili Bohu, žili v božím slovem, žili jako boží děti. Proč to celý říkám? Zajímavý je, že tam neměl ordinaci žádný psychiatr v té vesnici.

[14:14] Vůbec neviděli, co je slovo psychiatr. Vůbec nepotřebovali žádnýho psychologa. Tak jak američani dneska říkají, že každý má svého cvokaře, tak tam skutečně jako nepotřebovali. Tím nechci říct, že měli lehký životy. V žádném případě lehký životy neměli. Znovu opakují, 20. století, první světová válka, druhá světová válka. V Bulharsku to bylo ještě složitější. Před první světovou válkou byly takzvané balkánské války. Můj praděda prošel několika válkama. Takže to nebyl jednoduchý život. Ale měli ke komu se ovracet. Měli kde svůj život řešit. A skutečně na té vesnici to po této stránce bylo znát a bylo vidět. Mimochodem, je to pár let zpátky, co jsme byli na té svaté Heleně. Ta vesnice Vojvodovo, všichni Češi se po druhé světové válce odstěhovali zpátky do České republiky. Takže to už je dneska úplně bulharská vesnice.

[15:15] A také je to tak trochu vidět. Ale spolu když jsem šel hledat moje předky na hřbitov, tak jsem je pod lebedou nebyl schopen najít. Tak jako to neblahé svědecky musím vydat. Že už to tam není tak jako radostné v té vesnici. Ale byli jsme na svaté Heleně a svatá Helena to je ještě doposud stále čistokrevně Česká vesnice. A my jsme byli úplně v šoku, to už jsem tady některým z vás říkal, že tam se nezamíkají baráky. Moje žena z toho byla úplně jako vyjevená. Večer chtěla jakoby zamykat a ti místní vůbec nechápali o čem je jako řeče. Tam se prostě nezamíkají baráky. Oni jdou na pole a barák je prostě odemčený. Takže takhle vypadá prakticky a reálně, když lidé žijí s Bohem a když se slouží Bohu.

[16:16] To není jako nějaká utopická představa, to jsme opravdu zažili. Na druhou stranu, ti, kteří chápou svobodu jakože svobodu od Boha, ve skutečnosti je to otroctví hříchu, chtě nechtě. Člověk chtě nechtě někomu musí sloužit. My nejsme absolutně svobodné bytosti. To je úplně jako nerealný a ten princip je jasný. Už od stvoření. Někomu musíme sloužit. Buď Bohu, dobrému Bohu, který to s námi myslí dobře, a který má pro nás ty nejlepší plány, anebo život bez Boha, což je ve skutečnosti služba a otroctví hříchu, se všemi neblahými důsledky, které s tím souvisí. Nakonec smrt, protože poslední verš té kapitoli s ním mzdou hříchu je smrt. Velmi často při evangelizaci tenhle verš používáme, je to právě z té šesté kapitoli, tak to je ten konečný neblahý důsledek a tu prosím věčná smrt, věčné zatracení.

[17:24] Ale ono se to mnohdy projevuje už během života. na této zemi. To ovoce, o kterém tady Pavel říká, že vlastně ovoce toho otroctví hříchu, říká těm římským křesťanům, vždyť jste se za to stydili. Já vím, o čem mluvím. Je celá řada věcí, které bych nejradši vygumoval ze své paměti. A kdybych o nich měl tady podat svědectví, tak bych se červenal a hambou bych se propadl asi do bazénu, nebo kam. Tak to stejný píše tady Pavel římským křesťanům. Takhle vypadal náš život bez Boha. Takhle vypadal můj život bez Boha. A k čemu to vede, tak zase jenom prakticky zkusím naznačit. Takový jako hnutí, které ve 20. století hodně bazírovalo na svobodě. Tak hippies, že jo? Tak k čemu to jako vedlo?

[18:26] Spousta lidí se pro samou svobodu ufetovala k smrti. Mnoho lidí zažilo z té takzvané volné lásky poničené životy. Tam se něco otevřelo. A dodnes lidstvo jede po této linii. Podívejte se do naší společnosti, podívejte se do naší země. Každé druhé manželství se rozvádí. Podívejte se na ty, kteří byli věrozvěsti tohoto životního přístupu. Podívejte se na takové kapely, jak byl The Doors, Jim Morrison, jak dopadl. Mladý, talentovaný člověk. 20 let něco. Umřel. Kapela Nirvana, Kurt Cobain, jak skončil. Moje oblíbená kapela svého času, když jsem byl na gymnáziu, tak Queen, Freddie Mercury, jak dopadl.

[19:34] V našich končinách, kde je dům holubí, že? Jiří Schillinger, jak dopadl. A to jsou jenom konkrétní příklady, kam vede ta bezbřehá svoboda. A mi je těch lidí nesmírně líto. To já tady neříkám v nějaké nadřazenosti. Kam vede bezbřehá svoboda, když se člověk odklání od živého Boha a hledá jakousi svobodu podle svých představ a ve skutečnosti ani neví, že se jakoby utápí v otroctví hříchu, drog, chemických látek, volné lásky a ve skutečnosti mnohých zranění a destruktivních záležitostí. Jestli jsem vám šáhl, prosím vás, na nějakého oblíbeného autora, tak mě to odpuste. Tak jak upozorňuji, tak i já jsem kapelu Queen miloval, tak mě jako nepodezřívejte, že jsem žil úplně mimo realitu tohoto světa.

[20:36] A já mám také svoji minulost. A možná byste se divili, co všechno jsem poslouchal, ale dneska je mi docela jakoby jasno v těchto záležitostech, že bezbřehá svoboda prostě je děblův klam a že to ve skutečnosti je utroctví. A Pavel tady říká, a říká tady velmi po lidsku, aby to znázornil tak nějak jako srozumitelně, co dneska my jako boží děti s naším životem. A on říká tak jako velmi srozumitelně, tak jako jste dříve vydávali své údy nebo sami sebe, dá se říct, v hříchu, tak úplně stejným způsobem, to znamená naplno, plnými doušky, se vydávejte ve službu Bohu. Pamatuju, teď se mi vybavil další citát z filmu, hledat plnými doušky nepoznaného.

[21:38] Tak a možná si někteří jako vybavujete ten film. Tak, jak jste hltali, tak jak jsme hltali prostě tu cestu hříchu a bezboha, a říká to tady Pavel tak jako velmi prostě srozumitelně, tak stejným způsobem, naplno, stoprocentně se vydávejte ve službu Bohu. Jako nekompromisně. Ne polovičatě. Protože to je ten nejlepší životní... Když řeknu program, tak to neznivá vábivě. Tak to je ta nejlepší životní cesta. To je to nejlákavější, nejvonavější, nejpřitažlivější, jak můžeme naplnit svůj život. A já se vrátím ještě ke svědectví mé babičky. Ona se dožila docela dost, ona se dožila 93 let. A přestože žila věrně a byla skutečně takovým svědectvím Boží milosti a Evangelia všude, kde se pohybovala, kde žila, tak pro mě bylo velmi zajímavé, co v podstatě, jako mě říkala, na smrtelné posteli.

[22:47] Ona byla nesmírně vděčná, že jdu cestou kazatele. Hřálo jí to u srdce a řekla mi tehdy, a mě to jakoby zasáhlo, a mám za to, že je dobrý si to jakoby připomínat, že vlastně čeho lituje během svého života je, že nesloužila ještě více Bohu. Že mnoho se zaměstnávala častnými záležitostmi. Pracovat, vydělávat tři děti, zabezpečit jejich život, zabezpečit jejich vzdělání, jejich vysokoškolská studia. Dělala první, poslední, pracovala, dřela na poli, aby všichni potomci získali to nejlepší, co na tomto světě mohli získat. A to je jistě chválihodný, ale zajímavé je, že jako na konci svého života říkala, že měla více sloužit Bohu a měla méně se starat o záležitosti tohoto světa.

[23:52] To je její svědectví. A já si to chci ve svém životě připomínat a nabízím to jako takovou moudrost člověka, který prožil dlouhý život s Bohem, tak to nabízím i vám, abychom více sloužili Bohu a méně se starali o záležitosti tohoto světa, abychom v tom opravdu našli jakoby balans a rovnováhu, protože sloužit Bohu je to nejlepší, co můžeme udělat. A já myslím, že všichni, kteří jste ve službě Bohu, ať je to jakákoliv služba, jestli je to služba dětem na besídkách, jestli to je ve chvalách, jestli to je na dorostu mládeži při evangelizaci, jestli to je v sociálních službách, jestli to je v praktických záležitostech kolem lípy, anebo cokoliv, na co si vzpomeneme, tak mě přece potvrdíte, že když pro pána něco můžete dobrého udělat, takže pak z toho máte skutečně i radost. A že to je i naplňující pocit.

[24:53] Že to je velmi naplňující pocit, když člověk může stát ve službách stvořiteli, když stojí v tom výsadním postavení, že je velvyslancem stvořitele, že jemu slouží, že nachází přesně tu svoji roli, tak jak byl ústrojem. Každý z nás je jiná osobnost, každý z nás má jiné přirozené dary, každý z nás také dostává i jiné duchovní dary. A když každý najde to svoje místo před živým Bohem, kde to úplně krásně zapadne, kde seš tím kamenem do té stavby božího chrámu a kde to místo je přesně pro tebe připravené, tak alespoň já za sebe můžu vyznat, že bych neměnil. Když jsi jsem chtěl být právníkem, nic proti tobě, Filipe, ale neměnil bych. Neměnil bych za kazatelskou službu, za službu živému Bohu. Ne každý může být kazatel.

[26:01] Takže to je úplně v pohodě, buďte právníky, buďte učitelé, buďte čímkoliv, k čemu vás Bůh vede, ale služme jemu. A služme jemu všude, kde se pohybujeme, kde žijeme. A je to to nejlepší, je to ten nejlepší životní program, nebo plán, který od Boha máme. Tak dnes jsem chtěl mluvit velmi prakticky, velmi srozumitelně a už jsem na konci kázání. Ale jistě jste zaznamenali a pochopili, že nás dnes čeká večeře páně. A já bych plynulé navázal, neboť modlitevní chvíli si můžeme dát po večeři páně takovou modlitevní chvíli vděčnosti, která pak může následovat. A k večeři páně bych chtěl říct tolik, že je to teď velmi aktuální.

[27:03] V rámci vyučování, v rámci skupin jsme tohle téma alespoň částečně někde možná i víc rozebrali, rozebírali. Chtěl bych připomenout to, že k večeři páně je třeba přistupovat náležitým způsobem, aby se nám nestalo to, že přistupujeme nehodně, nehodným způsobem, jak to Apoštol Pavel říká v prvním listě do Korintu. Já mám za to, že je třeba přistupovat v pokání, zvědomím toho, že to, co na mě leží, jako břímě hříchů, selhání, pokud se něco takového stalo, tak je to potřeba vyznat Bohu, ať už to bylo ve skucích, ve slovech nebo v myšlení a s těmi věcmi se rozejít. Je potřeba přistupovat v pokoře, je potřeba přistupovat v upřímnosti, protože k Bohu není možné přistupovat jinak než upřímně.

[28:13] Vždyť on nás zná, on nás zná dokonce lépe než my sami sebe. On vidí ji do našeho srdce. A není dobré hrát nějakou hru s nejvyšším. Upřímnost je naprosto jako nezbytný předpoklad, abychom mohli přistupovat k večeři páně. Další záležitost, kterou bych chtěl zmínit, tak je otázka odpuštění a neodpuštění. Pokud někdo z nás chová neodpuštění vůči bratrovi a sestře, tak radši nepřistupují k večeři páně. A co nejrychleji, si tuhle záležitost vyřeš. My od Boha přijímáme stoprocentní, plnohodnotné, plné odpuštění. A na nás je, abychom odpustili i v těch malých věcech, které se dotýkají. A někdy jsou to velké věci, nechci to zlehčovat. Někdy jsou to vážné věci. Ale i tak je třeba odpustit a odpouštět. A přistupovat k večeři páně v postoji odpuštění.

[29:14] Takže měl jsem takovou potřebu to zmínit, abychom nepřistupovali nehodným způsobem. Pochopitelně jasným předpokladem je víra. Jako víra v živého Boha a v jeho evangelium, že poslal svého syna, pána Ježíše, který dal sám sebe za nás. A pokud máš tuhle spasitelnou víru ve svém srdci, tak přistupuj svobodně a s radostí. Pokud je to ještě před tebou tohle rozhodnutí, tak raději nepřistupuj. A prosím vás, to, že nepřistoupíte, pokud se tak stane, tak je to úplně v pohodě. To není žádná povinnost. To není žádná společenská záležitost, že teď všichni musíme vzít. Máme tady svobodu i nevzít. A skutečně je to na tvém svědomí, jestli vezmeš nebo nevezmeš. A nikdo tě nebude žádným způsobem soudit a odsuzovat, pokud náhodou prostě budeš v této věci zdrženlivý a řekneš, že dnes raději ne.

[30:17] A to, abychom mohli přistupovat správným způsobem, tak vyžaduje, abychom měli teď takovou chvíli, abychom se sklonili před naším pánem a abychom mu vyznali... Mávali svůj stav, svoji situaci, třeba i hřích. Abychom dali duchu svatému prostor, aby mluvil do našeho svědomí a abychom ty věci dali před pánem s ním do pořádku. Tak mějme teď takový čas v tichosti. Chtěl bych nás všechny na základě božího slova ujistit, že jestliže své hřichy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hřichy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. To je zaslíbení, na kterém žijeme, na kterém jsme postaveni.

[31:20] Celý náš život je na tomto zaslíbení postavený. A je to zaslíbení jistoty, že když přistupuješ k Bohu a vyznáváš věci, které si zhledal jako odporující jeho plánům a záměrům a vyzná se jako hřích, takže on skutečně odpouští, právě proto poslal svého syna, Ježíše Krista, na tuto zem a zahazuje je do moře zapomenutí. On se rozhodl zapomenout. Dokonalý Bůh, který je vševědoucí, tak se rozhodl zapomenout, to je až nepředstavitelný, že až takhle odpouští, až takhle dokonale. A chci vás ještě ujistit, že to nezáleží na nějakém, jakoby, emotivním prožitku. Je úžasný, když odpuštění prožíváš i tak, že se ti doslova dopísmené, jakoby, uleví, jak kdyby ti někdo vzal nějaký ruksak ze zad.

[32:32] A když to prožiješ až nějakým takovým příjemným, jakoby, emotivním prožitkem. A velmi často, my jsme baptisté, my jsme lidé zkušenosti. Velmi často máme zkušenosti s živým Bohem, které se projeví až jakoby hmatatelně. Ale ne vždycky se tak stane. A někdy v této duševní oblasti nepocítíš vůbec nic. A to není žádný jako důkaz, protože se nic nestalo. To je záležitost víry. Prostě Bůh se rozhodl odpustit v Pánu Žiši Kristu, a nám to tady zaslibuje. Boží slovo nás o tom, nám to potvrzuje. A jestli něco prožiju, anebo zrovna dnes při večeři Páně nic neprožiju, tak to odpuštění je platné. Protože on se rozhodl nám odpustit. A on nám to tady zaslíbil a to jeho slovo platí. Takže jenom vás chci jako, zvlášť pokud jste třeba mladí ve víře, tak vás chci jakoby ubezpečit v tomhle slova smyslu, že to nezávisí na tom, jak se v té chvíli zrovna cítím.

[33:42] Platí to i v situaci, kdy jsi nemocen, kdy jsi po úrazu, kdy prožíváš tělesnou bolest, kdy jsi únaven. Dneska jsme tady měli slovo o únavě a odpočinutí. Takže to je věc, která nesouvisí úplně s naším prožíváním. A díky Bohu, že Pán pak dává i odpočinutí a dá prožitek prostě uvolnění, ale není to na tom závislý. Tak, chtěl bych tady přečíst slovo ustanovení z prvního listu do Korintu z jedenácté kapituly, kde od třiadvacátého verše čteme. Já jsem přijal od pána, co jsem vám také předal, že Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazován, vzal chléb, vzdal díky, rozlomil jej a řekl vezměte, jeste. Toto je mé tělo, které se za vás láme. Točíňte na mou památku. Stejně vzal po večeři i kalich a řekl tento kalich je nová smlouva v mé krvi.

[34:43] Točíňte, kdykoliv byste pili na mou památku. Neboť kdykoliv byste jedli tento chléb a pili tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Budeme přijímat chléb a vít. No, chleb je znamením toho, že Pán Ježíš dal své tělo za nás, za hříchy celého světa. A když budeme přijímat víno, tak si připomínáme to, že prolil svou krev na očištění od každé nepravosti a zrovna tak kalich s vínem je znamením nové smlouvy. Že nežijeme již pod tou starou synajskou smlouvou, kterou vlastně Mojžíš zástupně za Izrael tak nějaké kopy přijal před hospodinem, ale žijeme pod novou smlouvou, která je v Pánu Ježíši. Tak chtěl bych vás pozvat, všichni, kdo vyznáváte Pána Ježíše za svého Pána Spasitele, a byli jste pokřtěni jako vyznání své víry, tak prosím přistupte, udělejme společně útvar zvaný kruh nebo něco podobného a pojďme společně slavit Večeři Páně.

[36:03] Já bych prosil bratry starší, jestli mě mohou pomoct.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20220918/stali-jsme-se-slu-ebn-ky-bo-mi · Last updated: 2026-10-17