# Zákon Ducha vede k životu

> Sermon from 9 October 2022, Řím 7:25 - 8:9, Miroslav Čížek (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 9 October 2022
- **Preacher:** Miroslav Čížek
- **Bible passage:** Řím 7:25 - 8:9
- **Duration:** 29:08
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-10-09-Zakon-Ducha-vede-k-zivotu-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-10-09-Zakon-Ducha-vede-k-zivotu-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Dobré ráno vám všem, bratři a sestry. Na začátek chci vyřídit pozdrav od mé ženy, která je nemocná, takže je ve znojmě. V důsledku toho vypadám tak, jak vypadám, takže se za to omlouvám. Vím, že je tady několik z vás, kteří mají problém s mým šatníkem, za což se normálně neomlouvám, ale dneska se omlouvám, protože prostě co dům dal, takže tak to je. Jenom na vysvětlenou, aby vás to zbytečně celé kázání nedráždilo, tak si to teďka prosím všichni vyřešte. Já se ještě teda můžu třeba zezadu otočit. Můžem to odložit, tohle téma. Snad jsem nikoho z vás neurazil. Tak a nahráváme to? Tak to se omlouvám všem divákům, u přijímačů, kteří nejsou z Valomouce.

[1:05] Tak a můžeme se pustit tedy do Božího slova. Římanum 7. kapitola 25. verš až 8. kapitola 9. verš. Římanum 7. kapitola 25. až 8. kapitola 9. A budu číst z českého studijního překladu. Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, našeho pána. Tak tedy tentýž já svou myslí sloužím jako otrok zákonu božímu, ale svým tělem zákonu hříchu. Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši a nechodí podle těla, ale podle ducha. Vždyť zákon ducha, života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti. Neboť co bylo zákonu nemožné, protože byl bezmocný kvůli tělu, to učinil Bůh, když poslal svého syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle.

[2:15] Aby byl požadovek zákona naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle ducha. Ti, kteří jsou živí podle těla, mají na mysli věci těla. Ale ti, kteří jsou živí podle ducha, myslí na věci ducha. Myšlení těla znamená smrt, myšlení ducha, život a pokoj. Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže. Ti, kteří jsou v těle, se Bohu líbit nemohou. Vy však nejste v těle, ale v duchu, pokud ve vás v skutku duch Boží přebývá. Jestliže však někdo nemá Kristova ducha, ten není jeho. Tak tolik z Božího slova. Já jsem minule tak trochu jako lehce dráždil, že jsem přečetl až osmou kapitolu první verž. No a teď to zase obracím, že ještě připomínám ten poslední verž předcházející kapitoli sedmé.

[3:16] To z prostýho jako důvodu, jednoduchého důvodu, že vlastně ta sedma kapitola je jako opak té osmé kapitoli a obráceně. Říkali jsme si, že to vyznání té sedmé kapitoli, to, co tam vztahuje a poštol Pavel na sebe, tak ve skutečnosti je vyznání starého Saula Starzu, který ještě nepoznal Krista, anebo kdykoliv Pavla, který by snad bytěn na jeden den, odpadl od milosti. Což se stalo mimochodem galackým křesťanům, kteří začali v Kristu a s Kristem a pak se obraceli zpátky k zákonu. A Pavel jim to velmi vyčítá a říká, že vypadli z milosti, pozbili Krista. Takže ještě jednou, to, co je v té sedmé kapitole, tak je buď život klidně náboženskýho člověka, který ale není v Kristu, anebo kterého...

[4:22] křesťana, který byť na jeden den odpadne od živého pána Ježíše Krista. Totiž, když se vzdálíme Ježíši, když, jak říká Pavel Galacký, pozbili jste Krista, tak nám nezbývá zase nic jinýho, než zase zpátky zákon. V Turanu jsme zpátky pod zákonem. Ještě jednu záležitost jazykovou v tom 25. verši, to jsem tady minulé neřešil, totiž tam, jak je řečeno, tak tedy tentýž já svou myslí sloužím jako otrok zákonu božímu, ale svým tělem zákonu hříchu. Tam máte to tentýž, nebo já stejný, sloužím myslí zákonu božímu, ale tělem zákonu hříchu, tak jedná se mi o to slovo tentýž, nebo já stejný. Máte to i ve studijním, máte to i v ekumenickým překladu, i kralická to má, ale je potřeba říct, že není to správně, je to omyl, když se podíváte konkrétně třeba do Žilkova překladu, tak ten to má správně, tam má být sám o sobě.

[5:46] Takže jako já sám o sobě, ve smyslu bez Krista. Sám o sobě ze svých vlastních zdrojů. V prahořečtináře, je tady Lukáš, tak to trošinku osvětlím víc, tam je zájmeno autos a to je slovo, které když máte samostatné, tak znamená sám o sobě a když to máte s členem určitým před tím zájmenem, tak to znamená tentýž stejný. A ty překlady tam mají tentýž stejný, ale tam žádný člen určitý není a skutečně by to mělo být sám o sobě. A ono to dává i větší smysl. Že vlastně ten Pavel, který kdysi byl Saulem Starzu, pronásledoval Krista, byl bez Krista, byl pod zákonem, tak sám o sobě, jenom ze svých vlastních zdrojů, jenom ze své vlastní bytosti, tradice, zkušenosti, tak vlastně nemůže žít podle božího slova, nemůže žít podle ducha, protože to není možný.

[6:57] Člověk sám není schopen naplnit zákon. Nikomu se to nepovedlo od Adamáš do konce času, kromě Ježíše Krista, kromě božího syna. Ten jediný naplnil zákon. Takže člověk sám o sobě, sám ze svých zdrojů není schopen. A proto ta sedmá kapitola. Když to osmá kapitola, a to už se dostáváme do toho prvního verše, tak vlastně je život v Kristu. Člověka, který vyznal, přijal Pána Ježíše ze svého Pána Spasitele, ale nejenom, že ho vyznal, nejenom, že prostě se nechal pokřtít, ale skutečně proběhlo to boží dílo v jeho srdci, v jeho nitru. Skutečně se narodil z ducha, narodil se z hůry, nebo nově. Odkazuji na Janovo evangelium třetí kapitola, rozhovor Ježíše s Nikodemem. Jde ten Nikodem, ten farizeus, ten zákonník, tak vůbec nechápalo, o čem Ježíš mluví. Jak se můžu znovu narodit?

[7:58] To, jak mám vstoupit zpátky do maminky, nebo vůbec nevěděl, o čem je řeč. Takže ta osmá kapitola je vlastně o tom, že kdo je v Kristu, tak skutečně jako je nové stvoření, dostal ducha, dostal ducha svatého a narodil se znovu. A není to jenom vnější vyznání, které je nesmírně důležitý. Křest je vnější vyznání vnitřních skutečností, ale my potřebujeme, aby se v nás odehrála ta vnitřní záležitost. Já vždycky říkám při přípravce, že křest sám o sobě je prostě jenom pečeť na dopě. Ale jestli ten dopis je prázdný papír, tak je to pečeť prázdného papíru, nic jiného tam není. Je potřeba, aby tam bylo to vnitřní dílo Ducha Svatého. A teprve potom ta pečeť má tu váhu.

[8:59] Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. A ještě tedy je v Hranatý závorce doplněno kurzivou a nechodí podle těla, ale podle Ducha. Tak nejprve se vyjádřím k té druhé části prvního verše. Je to v Hranatý závorce a kurzivou proto, že tenhle text je jenom v některých rukopisech. Chybí ve vatikánském rukopisu, což je ten nejvážnější pro nás, ale některé jiné vážné rukopisy, které bereme taky velmi vážně, tak tenhle doplněk mají. Proto některé překlady to mají dole. Pod čarou v Poznámce, třeba ekumenický překlad. A některé to mají v textu. Přímo, tak jako studijní. Tak to je jenom na vysvětlenou. Když byste doma porovnávali, tak aby vás to zbytečně jako nedráždilo, tak prostě některé rukopisy tu druhou část mají. Vatikánský rukopis nikoliv. Ale teď k tomu samotnému obsahu.

[10:00] Takže všichni ti, kteří jsou v Kristu Ježíši, tak pro ty není žádné odsouzení. Odsouzení ve smyslu jako zatracení, jako věčné smrti, zahynutí. To, co písmo nazývá ohnivé jezero, nebo místo, kde je pláč a skřípení zubů. Tak všichni ti, kteří jsou v Kristu Ježíši, tak jsou skutečně jako osvobozeni nebo vytrženi z tohoto odsouzení, z tohoto soudu. Samozřejmě, že máme v Novém zákoně místa, které mluví o tom, že každý z nás se postaví před soudnou stolici Kristovo. Každý z nás se bude zodpovídat ze svého života. Ale všichni ti, kteří jsou v Kristu Ježíši, tak nepodléhají odsouzení k smrti. Jako budeme posouzeni a otázka je, jaké budou následky, důsledky toho posouzení našich křesťanských životů. Je zjevný, že to není úplně jedno, jaký tady vedeme život a že budou jakési rozdíly, aniž bych chtěl to rozbírat víc v tuhle chvíli.

[11:08] Ale tady je řeč, že nepropadneme odsouzení ve smyslu zatracení. A to je dobrá zpráva. Je to tak, bratři a sestry, uvědomujeme si to, že to je ta největší radost, že naše jména jsou zapsány v knize života, že ohnivé jezero se nás netýká, z boží milosti, ne je v nějaký lidský píše. My jsme jenom o milostění hříšnici. A tato nabídka platí všem lidem na tomto světě. Každý, kdo vzývá jméno páně, jak jsme řešili tady na biblické hodině, bude spasen, bude zachráněn. Každý, kdo se obrací ke Kristu, volá k němu o milost, tak bude přijat. To není o nějaké, že my jsme něco lepšího, nejsme nic lepšího. Jsme jenom o milostění hříšnici. Ale zareagovali jsme na nabídku, na pozvání, přijali jsme dar a díky pánům prostě nepodleháme soudu ve smyslu odsouzení.

[12:15] A to je dobrá zpráva. To je to nejdůležitější, co na této zemi vůbec jsme mohli přijmout. A je to důležitější než všechny věci, které řešíme přes týden. Všechny ty inflace, všechny ty energetické krize. Nebojte se, na mě to také dolehá, tady nemluvím jako nějaký teoretik. Také sbírám šišky na podpal a skladuji a nakupuji dřevo a tak dále. Protože jsem Putinovi nevěřil nikdy, tak komín a kamínka mám v příměticích. Takže nejsem mimo realitu, jsem v realiti úplně stejně jako vy. Ale toto je to nejdůležitější. Když máme vyřešený věčný život, to je to nejdůležitější. Vždyť zákon ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti.

[13:15] Teď použiju takový obraz, který není z mé hlavy, tak abych si to tady nepřivlastnil, tuhle metaforu. Je to od mého učitele v Banským Bystrici, Bertr Ludovit Fazekas. On mi sem tam taky něco napadne, ale toto není z mé hlavy, takže abych si to nepřivlastnil. On to vždycky přirovnával, že vlastně, když jsme v Kristu, a ono vlastně je to vyjádření v Kristu, tak ono to zní tak jako prostorově, že o být v Kristu. Tak když jsme v Kristu, tak je to asi tak, jako když kosmonauti, nebo dneska se říkal spíš už astronauti, nebo jak to vlastně dneska je, v mé dětství to byly kosmonauti, když vstoupí do nějaké té rakety nebo do nějakéhoto vesmírného korábu, a vlastně jenom tím, že vstoupí do té rakety, tak překonají gravitaci.

[14:16] Jinak člověk sám o sobě, třeba i ten nejlepší kosmonov na světě, kdyby chtěl poskakovat a vyskočit na měsíc, tak nemá nárok. Něco o tom vím, já jsem kdysi hodně posiloval výskok, protože jsem hrával volejbal, dopracoval jsem se výskoku 72 centimetrů, ale jako k měsíci to bylo ještě hodně daleko. Takže můžete trénovat, můžete běhat ze zátěží, můžete prostě posilovat, abyste měli vyskok, jak jich chtěli, ale jako gravitaci, jako zákonitost, jako zákon, fakt sami o sobě, když použiju to, co je v té sedmé kapitole na konci, nepřekonáte. Je to nerealné, je to nerealistické. Ale když vstoupíte do rakety, tak tam najednou začne fungovat ještě jiná síla, jako ještě jiná zákonitost. A ta síla těch raketových motorů prostě překoná gravitaci.

[15:18] A alespoň takhle si to pamatují z gymnázia a z fyziky. To je asi vrchol mého poznání tedy. Já jsem tam měl poměrně dost jako spořič obrazovky, fyzika, matematika konkrétně, takže to nedokážu spočítat. Někteří z vás by to dokázali spočítat, já určitě ne. To je vrchol mého poznání. Tam byla taková nepsaná, nikdy nevyslovená dohoda mezi mými učiteli, že za účast mám trojku z fyziky, z matematiky. Na jiných gymnázích možná za účast byla čtverka. U nás v Mikulově trojka. Vždycky jsem měl teda takový pocit, že jsem k tomu došel tím, že celá moje rodina na tom gymnáziu studovala. Můj táta, moje máma, všichni strejčkové, tetičky. A vždycky jsem měl takový pocit, že tu trojku jsem dostal jakoby souhrn známek celého přívuzenstva. Oni byli trošku lepší a myslím si, že do těch průměrů zahrnuli i mého tátu.

[16:20] Je fakt, že někteří učitelé, kteří učili mě, učili i jeho. Tak si nás možná trochu pletli. Takže tam zahrnuli i jeho známky. Tak proto to byly ty trojky. Omlouvám se, že jsem si teďka dovolil takovou odpočku. Ale co si pamatuju, že opravdu je možný tu sílu gravitace překonat, ale my sami o sobě ji nepřekonáme. Takže ten, kdo je v Kristu, tak je jakoby v raketě, která překonává tu zákonitost, tu gravitaci, toho zákona hříchu a smrti. A vlastně v Kristu, protože on naplňal zákon, tak v Kristu i my jsme z tohoto hlediska dostateční. Pochopitelně, když jsme v něm, když jsme vstoupili do toho prostoru v Kristu, v raketě. Neboť co bylo zákonu nemožné, protože byl bezmocný kvůli tělu, to učinil Bůh, když poslal svého syna v podobnosti těla hříchu, jako oběť za hřích.

[17:28] Odsoudil hřích v těle. Tady je to slovo tělo, to už jsme si několikrát říkali, to slovo tělo tady je mnohokrát v té osmé kapitole, tělo ve smyslu padlé lidské přirozenosti. Tam je to řecké slovo sarx, ve smyslu padlé lidské přirozenosti. My pochopitelně zůstáváme v těle, i jako křesťané, i jako dál. Ale když jsme v Kristu, tak překonáváme zboží milosti v duchu, o tom je také ta osmá kapitola, v duchu svatém myšlenou, tak překonáváme tu padlou lidskou přirozenost, že nemusíme chodit podle těla, nemusíme chodit podle té staré zákonitosti. A že můžeme žít nový život. A že to je nový život, skutečně inspirovaný duchem svatým, a že v tomhle smyslu skutečně můžeme žít podle boží vůle.

[18:30] A že to je reálné. K tomu třetímu verši ještě, tady je ta zvláštnost, nebo to tajemství, vlastně tajemství Evangelia, že sám Bůh poslal svého syna, vlastně druhou osobu Boží Trojice, v podobnosti těla hříchu, jako oběť za hřích. Je tam to slovo v podobnosti, protože Ježíš Kristus přišel jako plný člověk, ale on nebyl jenom člověk, on byl také plný Bůh, a to je to tajemství víry, plný Bůh, plný člověk. Ale muselo se stát, aby přišel Boží syn i v lidským těle. A tak nastala ta záležitost, kterou vyznáváme jako vlastně vtělení inkarnace, že Boží syn v Ježíši z Nazareta, aby na lidským těle byl hřích odsouzen, aby vlastně mohla proběhnout plnohodnotná oběť za hřích, za člověka jako takového.

[19:51] A to je skutečně tajemství. To rozumově, rozumářsky není možné přijmout, vysvětlit. To je jenom záležitost zjevení. Pokud nám to zjeví duch svatý, tak je nám to jasný, je nám to srozumitelný, je nám to přijatelný. Pokud to nezjeví duch svatý, tak je to něco, co je nepřijatelný, co dráždí, co vzbuzuje posměch, co vzbuzuje pohrdání, co je pro tělesného člověka naprosto nepřijatelný. A svým způsobem je to skutečné tajemství víry. A já tak to věřím. A já věřím tomu, že i množství z vás, nebo většina z vás, nejlíp všichni, tak věříte stejně jako já. A je to jádro evangelia. Proč? Aby byl požadovek zákona naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle ducha.

[20:52] Vlastně v tom je naplněn požadovek zákona. Že Ježíš naplněl zákon, že my přijímáme jeho spravedlnost, on vzal na sebe naši vinu. A když jsme v něm, tak jsme skutečně v duchu, jsme skutečně jako nové stvoření, chodíme podle ducha a žijeme v novotě života. Ti, kdo jsou živi podle těla, mají na mysli věci těla. A potom šestý verš, myšlení těla znamená smrt. A ještě potom sedmý verš, myšlení těla je totiž nepřátelství vůči Bohu. Určitě jste se s tím setkali, že když mluvíte o těchto duchovních věcech, tak člověk, který není v Kristu, nemá zjevení ducha svatého, tak i když mluvíte... česky a on rozumí česky, tak vám absolutně nerozumí.

[21:56] Vůbec neví, o čem mluvíte, je to pro něho nepochopitelné, nesrozumitelné a nepřijatelné. A není problém v českém jazyce. Není problém v tom, že byste to nedokázali vysvětlit, jak nejlépe umíte. Problém je v tom, že to je věc zjevení. I v našich životech, vzpomeňte si na to, musel nám to zjevit Duch Svatý, abychom tomu sami porozuměli. Abychom tom sami pochopili a sami přijali. A my, kdo chodíme podle Ducha, my, kdo jsme v Kristu, tak máme v skutku Ducha Božího. A osmá kapitola Římanům je poměrně dost také o Duchu Svatém. Ačkoliv různými pojmy. Je tady řeč v Duchu, aniž by tam byl ten doplněk v Duchu Svatém, v Duchu Božím. Pavel nejednou takhle mluví, mluví o Duchu a tím je myšlenu Duch Svatý, Duch Boží. Dokonce devátý verš je řeč o Duchu Kristu.

[23:09] Neobvyklý pojem, který tak často úplně jako v písmu není jmenován, není zahrnut. A někteří skutečně s tím měli problém. Já si pamatuju, asi pamatuju dokonce na jednej biblické škole, že já jako student jsem měl konflikt, teologický konflikt, v rámci disputace, v polemice, s jedním učitelem, který nás učil, který tvrdil, že Duch Kristův není Duch Svatý, není Duch Boží. Tak od té doby do dnes trvám na tom, a jsem o tom hluboce přesvědčen, že Duch Kristův je Duch Svatý, je Duch Boží. Že se jedná skutečně o Božího Ducha, který vychází nejen od Otce, ale i od Syna. A je toto tajemství Boží Trojice. Že k Duchu Svatému má zrovna tak přináležitost i Boží Syn.

[24:14] Nejen Otec. A kdo nemá tohoto Ducha Kristova, chcete-li Ducha Svatého, Ducha Božího, ten není jeho. Tady se dotknu ještě té záležitosti skutečně, té vnitřní proměny toho nového narození. Ono skutečně nestačí se jenom nějak jakoby myšlenkově přiklonit ke křesťanství. A nestačí se jenom nechat pokřtít. A já jsem přesvědčen, že my jako baptisté tohle nezastáváme. Že zastáváme skutečně i to, že je třeba prožít nové narození. Že je třeba se narodit znovu. Že v rámci toho podivuhodného Božího díla nestačí jenom naše aktivita. Nestačí jenom to, že se někde myšlenkově k něčemu přikloním. Že se stanu příznivcem křesťanské víry. Ale že musí nastat i Boží dílo ve mně.

[25:17] A teprve to celé dohromady je skutečně toho nové narození. Že Bůh způsobí ve mně nové narození. Že skutečně mě dá ducha Kristova, který přebývá ve mně, který přebývá v tobě. Je to také tajemství, že seš chrámem prostě samotného Božího ducha. Že on přebývá v tobě. Že on způsobil to nové narození. A je to vždycky úžasné to vidět. A je úžasné být světkem toho, když svědectvím sloužíte lidem a člověk, který včera běhal jako pohan, tak dneska má ducha Kristova. Nastalo to nové narození v jeho životě. A najednou duchem rozumí. Je to vždycky neuvěřitelná radost, když vidím takové duchovní novorozeně. které najednou rozumí, rozumí božím věcem.

[26:17] On pochopitelně od včerejška Bibli nepřečetl. On o Bibli ještě neví vůbec nic možná. Ale v rozhovoru s ním najednou rozeznáváte, že je to v něm. A pochopitelně potom musí číst Bibli. To jinak nejde, to nějakým vzkládáním rukou prostě do hlavy Bibli jako nedostanete. Písmu je potřeba číst, studovat. Ale vy vidíte, že v něm je ten nový jako rod, že prostě duchem rozumí, že v něm je radost, že v něm je vyznání, že v něm je ten boží život, že to je jiný člověk než včera. Víte, o čem mluvím? Že včera člověka přitahovali věci tohoto světa, dneska ho přitahují věci božího ducha. A to není jenom nějaké školení.

[27:18] K tomu nelze vyškolit. K tomu nejde prostě udělat tady přípravku ke křtu. A že tou přípravkou se to stane. A já vždycky při té přípravce ke křtu vždycky zkoumám, jak nejlépe jsem schopen posoudit, jestli tam ten boží život nastal u toho člověka nebo ne. Jestli už ta rostlínka tam prostě jako klíčí a nebo ještě ne. A je úžasnou záležitostí, že do nás Bůh vložil svého ducha. A že v nás zůstává a že nás nese, že můžeme dokonce duchem chodit. Tam je sloveso, které se dá přeložit jako chodit. Dá se to přeložit i jako žít, ale skutečně je to sloveso, které je sloveso pohybu.

[28:22] A když se podíváte, tak následování, o kterém mluvíme, tak to je pohyb. To je pout, to je následování. Takže my, kdo jsme v Kristu, tak máme božího ducha. Je to výsada. Nepodléháme žádnému odsouzení. Máme věčný život. Jak říká Jan ve svém evangeliu, přešli jsme ze smrti do života a nepodléháme soudu. A na tomhle místě bych chtěl skončit. A z toho jste pochopili jistě, že osmou kapitolu mám velmi rád. A myslím si, že je nás tady velká většina, kterou tuhle kapitolu milujeme.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20221009/z-kon-ducha-vede-k-ivotu · Last updated: 2026-10-15