# O vděčnosti - uzdravení malomocných

> Sermon from 13 November 2022, Lukáš 17:11-19, Miroslav Čížek (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 13 November 2022
- **Preacher:** Miroslav Čížek
- **Bible passage:** Lukáš 17:11-19
- **Duration:** 23:43
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-11-13-O-vdecnosti-uzdraveni-malomocnych-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-11-13-O-vdecnosti-uzdraveni-malomocnych-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Dobré ráno vám všem. Chci také poděkovat naší chválící skupince. Děkoval jsem i minule, před týdnem. Chci poděkovat i té dnešní mezinárodní. I really appreciate your singing and your leading us in worship. Thank you. A dneska budeme číst z Lukášova Evangelia 17. kapitola 11. až 19. verš. Lukášovu Evangelium 17. kapitola 11. až 19. verš a budu číst z toho českého studijního překladu. Je to nadepsáno deset malomocných.

[1:01] A stalo se, když byl na cestě do Jeruzaléma, že procházel Samarskem a Galileu. Když vcházel do jedné vesnice, setkalo se s ním deset malomocných mužů, kteří zůstali stát opodal. A hlasitě zvolali Ježíši, mistře, smiluj se nad námi. Když je uviděl, řekl jim Jděte a ukažte se kněžím. Stalo se, když odcházeli, že byli očištěni. Jeden z nich, když uviděl, že je uzdraven, se vrátil a velikým hlasem oslavoval Boha. Padl na tvář k jeho nohám a děkoval mu. A byl to samozřejm. Ježíš na to řekl, nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal chválu Bohu, kromě tohoto cizince. A řekl mu, vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.

[2:03] Tak nejprve si řekneme snad důležitých informací reálí k tomu textu jako takovému a teprve potom to, co mám na srdci dnes říct. Tak v tom jedenáctém verši aspoň tři věty týkající se zeměpisu. Geografie. Procházel Samarském a Galileu. Tak když se podíváte na mapu, dnešního Izraele, nebo když se podíváte na mapu tehdejšího Izraele, tak vlastně se dělilo to území na tři části. Severní Galilea, uprostřed Samaří nebo Samarsko a dole na jihu Jucko. A tak budete číst v některých komentářích, že evangelista Lukáš neměl ponětí o zeměpisu a o geografii, protože nejprve dává a Samarsko a až potom Galileu.

[3:09] Tak říkám to schválně, protože by vás to mohlo překvapit, že byste v některých komentářích na to mohli narazit. Tak já si skutečně nemyslím, že vzdělený lékař Lukáš neměl představu o zeměpisu, o geografii jako tehdejšího Izraele. Ono je to trošku složitější, totiž byste měli tu možnost si to projít v originálním textu, tak byste tam našli, že vlastně procházel mezi Samarií a Galileou, nebo doslova, aspoň teda podle mého překladu, procházel skrze střed Samarí a Galileje. Aniž bych teda přesně věděl, co to znamená, jako procházet skrze střed Samarí a Galileje. No prostě chci říct jednoduše, že je to složitější a kritičtí liberální teologové okamžitě z toho udělají závěr, Lukáš nemá šajnu o zeměpisu.

[4:12] A já bych prostě v tom byl pokorný, tak prostě tomu nerozumím, proč to je takhle napsané, ale prostě já bych Lukáše nepodezříval z toho, že nevěděl, že... že Samaří je mezi Galilou a Juckem. Tak buďte v klidu, to není dnes vůbec téma kázání. To je jenom na začátek, kdybyste šáhli po nějaké chytré knize, tak aby vás to nepřekvapilo. Další záležitost, která tam je, tak je otázka nemoci malomocenství. Dobře víte ze starého zákona, že malomocenství byla vlastně nemoc, která velmi závažným způsobem člověka jakoby vyčleněvala ze společenství, z duchovního společenství. Tito lidé prostě nemohli vstoupit do chrámu, nemohli se účastnit slavností, nemohli se skutečně jako společného uctívání Boha. Byli vyčleněni na okraj, ale i společensky.

[5:14] V podstatě nemoc malomocenství znamenala společenství zoufalství. Tito nemocní lidé se mohli tak akorát zhromažďovat sami mezi sebou a úplně odděleni od společnosti jako takové. Takže dost na tom, že to byla závažná choroba, ale měla ještě tenhle společensko-náboženský dosah a bylo to skutečně jako neštěstí onemocnět touhle nemocí. Bylo na ní nahlíženo i tak, že člověk je požehnaný, že je pod prokletím. Vlastně určitý cejch byl na člověku. Takže skutečně jako velmi zoufalý stav pro člověka, pokud byl malomocný. Nebyla to jenom ta nemoc sama, ale všechny ty důsledky s tím související. Další záležitost, která stojí za zmínku, a je to záhada, že vlastně, když Ježíše oslovují, tak říkají Ježíši mistře.

[6:23] Zaprvé znali Ježíšovo jméno a přitom ale malomocný člověk se nemohl přiblížit. Vždycky tam musel být odstup. Dokonce osoby museli vyvolávat, že jsou malomocní, nečistí, nečistí. Takže jako zpovzdálí ho oslovili jménem, takže znali jeho jméno. A dokonce ho oslovují vlastně titulem nebo výrazem mistře, což je samou o sobě zajímavý. Je tam velmi zvláštní výsky, který se vyskytuje jenom sedmkrát v Novém zákoně pro Lukáše Epistates. A kromě tohoto místa jsou to vždycky vyskyty, kdy takhle Ježíše oslovují pouze učednici. Takže v tom je vlastně takový ten učednický jakoby vztah k pánu Ježíši. O to zajímavější je, že tímhle titulem nebo tímhle výrazem oslovují malomocní pán Ježíše.

[7:28] Další záležitost, která stojí za zmínku, tak je vlastně v tom 14. verši, když potom, na konci toho 14. verše, když potom došlo k tomu očištění, tak já jsem měl za to doposud, že vlastně to očištění muselo nastát až někde, nejli přímo u toho kněze, tak někde jako hodně daleko. Tak jsem žil jakoby doposud. Je to ovlivněné tím, že mám naposlouchanou, načtenou ekumenku a tam zní, a když tam šli, byli očištěni. Připouštím, že to není výpověď té věty, ale že to je můj výklad té věty. Ta věta sama to úplně automaticky nepředpokládá. A když jsem dohloubky pro účely tohoto kázání, tak jsem vlastně zjistil, že k tomu očištění mohlo dojít jako velmi záhy.

[8:40] Ten studijní překlad to naznačuje a stalo se, když odcháze že byli očištěni. To jako navozuje tu představu, že k tomu uzdravení očištění mohlo dojít velmi záhy po té, co se obrátili a šli tím směrem jako ke knězi, kdy poslechli Ježíšovo slovo. Možná byli ještě na dohled. Kromě studijního překladu, tak František Žilka překládá následujícím způsobem. Když odcházeli, byli očištěni. Když odcházeli, byli očištěni. A ono skutečně, tam je taková zvláštní vazba, tam není jednoduchá jako by spojka když, ale je tam slovní spojení, které jako by navozuje při procesu toho odcházení, nebo v tom odcházení. Takže o to bolestivější, o to jako smutnější to asi mohlo být, když ti lidé, ti původně malomocní byli uzdraveni.

[9:53] Dovedete si představit, kdyby šli a šli třeba pět kilometrů a někde za horizontem zjistili, že jsou uzdraveni, tak jako ta myšlenka vrátit se, vyhledat Ježíše, děkovat, může být trochu jako limitovaná tím, najdeme ho ještě vůbec. Ale pokud si představíte, že třeba to bylo ještě na dohled, že to bylo pár set metrů, nebo prostě nějaká vzdálenost, která není velký problém, o to smutnější to muselo být, když vlastně 90% z nich to vzalo jako samozřejmost, nebo prostě neměli potřebu se vrátit, neměli potřebu Bohu děkovat, neměli potřebu vyjádřit svoji vděčnost Pánu Ježíši. A není to úplná samozřejmost tenhle postoj v rámci Nového zákona. Vzpomeňte si, že když docházelo k nadpřirozeným uzdravením jakéhokoliv druhu, tak velmi často to bylo provázené radostí.

[10:53] Velmi často ti lidé přicházeli a Bohu děkovali, Bohu Pánu Ježíši děkovali. Není to úplně jako běžná reakce, že vlastně 90% z nich se nevrátilo a nereagovalo. Další poslední asi možná informace k tomu, je tam zmíněna vlastně, je tam zmíněna ta národnost toho, který se vrátil, ale to byl samařan. Takže to nebyl jako pravověrný ortodoxní etnický žid, ale byl to samařan a sami dobře víte, že na samařany židé nahlížel jí jako na psy, jako na nečisté. A skutečně jako ortodoxní žid, když cestoval z Galiléje do Jucka, do Jerozaléma, tak měl tendenci samaři raději obcházet. I za tu cenu, že to byla delší cesta. Takže v tomhle je tahle konotace, souvislost.

[11:56] A vidíte, že tomuto samařanovi nebylo za těžko přijít a vyjádřit pánu Ježíši vděčnost. Tak tolik k těm informacím, které je vhodný, nebo se nad nimi zamyslet, když se zabýváme tímto textem. A teď k té vděčnosti jako takové. Tihle, nebo tito, malomocní, těch devět z deseti, v podstatě měli určitou známost. Oslovují Ježíše jménem a oslovují ho jako mistra. Takže měli jakousi známost. Dokonce měli víru. Protože Ježíš vlastně to, co jim řekl, tak to byla i určitá zkouška.

[12:57] Velmi často uzdravoval Ježíš tím, že skládal hroce nebo pouhým svým slovem a činil tak jakoby okamžitě. nebo někdy specifickými způsoby, někdy použil dokonce slino, ale bylo to jako v jeho blízkosti a okamžitě. A ta uzdravení měla velmi často, nebo téměř vždy okamžitý účinek. Tady v tom byla skrytá i určitá zkouška. Pochopitelně to byla narážka na starý zákon, kde když někdo byl očištěn od malomocenství, tak nejprve skutečně musel jít ke knězi, aby ten prohlásil. A ještě tam byly nějaké lhuty ověřovací, aby skutečně ten kněz ověřil a prohlásil, že došlo k očištění, že ten dotyčný je zdrav a že znovu se může navrátit do společenství Izraela. Takže pán Ježíš skutečně jako reagovál na tu starozákonní praxi, ale byla v tom pro ně zkouška.

[13:59] Protože je dost možná, že měli úplně jinou představu, jak nastane to uzdravení, co se jako stane, co Ježíš bude dělat. A pán Ježíš se zachoval velmi jako nestandardně nezvyklé. Takže byla v tom poslušnost, protože si dovedete představit, že mohla být reakce různá. Mohli zpovzdáli reptat. Mohli zpovzdáli žádat o vysvětlení. Tak bychom tomu možná řekli dneska my. Abychom to nenazvali reptání, tak bychom žádali o vysvětlení. Nic takového se nestalo. Oni jeho slovo vzali bez komentáře, naprosto vážně otočili se na pětníku a šli. Takže ona v tom byla i poslušnost. A jak říkám, byla v tom i víra. Oni věřili, že to, co Ježíš říká, že není nic cynického, že to není něco, že by je odbýval.

[15:00] Oni věřili, že když se tak zachovají, tak že dojde k vyřešení jejich problémů, jejich potřeby. Takže u nich nacházíme celou řadu vlastností, které bychom ocenili. Ale to, co jim chybilo nakonec, tak je vděčnost. A to je ale dost podstatná záležitost. Můžete mít poznání, můžete mít víru, můžete mít dokonce poslušnost. A když chybí vděčnost, tak chybí něco hodně důležitýho. Protože vděčnost je vyjádřením vztahu. Víte, ono to není o tom, že náš pán stvořitel jakoby nutně děkování, že je na tom nějak jako závislý. On na tom naprosto není závislý. A není to nějaká jako v úvozovkách patologická potřeba.

[16:04] Ale to děkování, ta vděčnost, to je vyjádření vztahu. Dokonce i v mezilidských vztazích takto takhle máme. A alespoň teda my dva ze Zuzko, s manželkou. To není jenom o tom, že jsou nějaké potřeby a ty potřeby jsou vysloveny a nějakým způsobem řešeny. Ale tam je víc. A ta vděčnost je vyjádřením toho vnitřního vztahu, toho společenství. To tihle lidé nejenom, že neměli, ale vlastně ani tu nabídku nepřijeli. Ježíš tam na ně čekal. Když ho oslovovali mistře, no tak z nich mohli být učetníci. Asi by nepatřili mezi dvanáctku a poštulu, ale možná mezi sedmdesátku, možná mezi sto dvacítku. Pardon, žádná sto dvacítka tam není, ale kruh se mohl jako rozšířit.

[17:05] Tam bylo víc takových lidí, kteří Ježíšovu nabídku nebo Ježíšovo očekávání prostě nenaplněli. Mohli patřit do širšího kruhu učetníků. Vždyť ho oslovovali mistře. Ježíš se nikde nevzdálil. Pro toho jednoho z nich, který se vrátil, tak byl dostupný, byl dohledatelný. A dokonce slyšel to, co těch devět neslyšelo. Vstáň, jdi, tvá víra tě zachránila. Těch devět bylo uzdraveno, ale oni od Ježíše neslyšeli, jdi, tvá víra tě zachránila. Oni neslyšeli ten výrok záchrany od Božího Syna, od Spasitele. Jak je to s námi? Možná také zažíváme mnoho požehnání.

[18:05] Reálného požehnání, které by se dalo v rámci svědectví někde zaznamenat. Reálné skutky. Možná jsme zažili také, tak jako oni, kde pozvedli hlas ke Ježíšovi a oni museli pozvednout hlas, protože byli vzdáleni. To nebylo, že byli úplně na blízku. Tam nestačilo pošeptat. Oni museli volat. Oni museli řvát. A někdy jsou situace, kdy nešeptáme, kdy voláme, někdy možná ji řváme k Bohu. Protože jsme v koncích. Zažili jste někdy takové situace, že jste byli v koncích? Reálně? Já jsem to zažil. A potom, když dojde k vyslyšení, když dojde k uvolnění, když dojde prostě k tomu, že hospodin se zastal a je to evidentní a je to pak součást vaší zkušenosti, možná celoživotní, to potom je přece naprosto přirozený, že v nás je vděčnost.

[19:15] Že nás to přibližuje k pánu. Že ho poznáváme, že ho poznáváme nově. Vzpomněte si na tu ženu, která dokonce až tak jako urážlivým způsobem Bohu děkovala. Pánu Ježiši děkovala. Vzpomněte si, kdy tam plakala a svými vlasy mu otírala nohy a bylo to až urážlivý pro tu společnost. A byl tam Ježišův komentář, komu je hodně odpuštěno a hodně miluje. Prožil jsi to, že ti je hodně odpuštěno? Prožil jsi to, že tě pán skutečně jako miluje? Je to součást tvého vyznání? Můžeš vyznát, že s ním máš osobní vztah? Blízký osobní vztah?

[20:19] Jehož součástí je i vděčnost. Vděčnost celoživotní, vděčnost a děkování, které je na člověku naprosto zřejmé, nepřehlednutelné, ale vděčnost i v praktických, konkrétních, reálných záležitostech. I v uvozovkách za maličkosti. Když jste vylečeni z chřipky, z angény, z angény, prostřednictvím, antibiotik. Je to samozřejmost? Je to úplně běžná věc? A nebo je to něco, za co můžeme být bohovděční? Dostaneš výplatu po měsíci tvrdé práce. Přistane to na dřevo. A teda dneska na účet. A někdy na dřevo. Jste za to vděční? Děkujete za to Bohu?

[21:19] Já se to učím a nechci říct, že vždycky se tak stane, ale velmi často se tak stane. Moje žena by to mohla potvrdit. Nepovažuji to za samozřejmost. Podívejte se po světě. Není to samozřejmost. Vděčnost i mezi námi navzájem. V církvi, ve společenstvě, v mezilidských vztazích. Kam patří i poděkování za vedení chval. Vděčnosti se musíme učit. A dneska máme... Přirozenou příležitost, kdy při tom našem díku vzdání můžeme Bohu děkovat, ale já bych si moc přál, aby to nebylo jednou za rok, jako součásti církevního roku, jako součást liturgie. To má být každodenní záležitost. Dneska máme speciální, specifickou příležitost, která je tady vyjádřena i symbolicky prostřednictvím darů země, kterou máme od hospodina, nebo které máme od hospodina. My pocházíme z Jižní Moravy, tak u nás, když bývali díku vzdání, tak skutečně jsme tak, jako vy, prostě přinášeli různé výdobitky zahrad nebo polí.

[22:37] Pamatují si na jednoho kazatele, kterého jsme pozvali z Ostravy, ze Severní Moravy, tak říkal, že on by mohl tak maximálně donést uhlák z uhlím k tomu. Ale, jako v dnešní době, děkouznejte. Já si myslím, že už se zase v Evropě učíme vděčnost i za uhlí. Díky Bohu za černý zlato. Nebo ne? Prostě i to uhlí, i ty zdroje, které prostě tahle země má. Prostě za všechno, z čeho bereme užitek, tak můžeme být Bohu vděční. On to tehdy myslel skutečně jako takovou perličku, jako vtipnou. No a dneska to není perlička vtipná. Dneska je to naprostá realita. Ta záležitost, že nám plyne plyn do našich spotřebičů dva roky zpátky, by nás to ani nenapadlo vůbec nad tím uvažovat. A dneska jsme vděční, že máme teplou sprchu, že máme teplo v domě.

[23:37] Díky Bohu za všechny tyhle dary. Souhlasíte? Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20221113/o-vd-nosti-uzdraven-malomocn-ch · Last updated: 2026-10-15