# Rút

> Sermon from 1 January 2023, Rút 1:1-18, Miroslav Čížek (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 1 January 2023
- **Preacher:** Miroslav Čížek
- **Bible passage:** Rút 1:1-18
- **Duration:** 28:14
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-01-01-Rut-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-01-01-Rut-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Nechtěl bych vás všechny teď jako nějak usadit úplně, ale v každém případě vám všem přeji požehnaný nový rok. A přemýšlel jsem, co tak jako na nový rok přinést v rámci kázání. No, inspirace byla vcelku jakoby jednoduchá, protože minulou neděli jsem tady rozebíral původ pána Ježíše a po zhromáždení za mnou přišla Milka Benešová, že jsem v rámci toho rozboru v tom rodokmenu zapomněl na jednu ženu. Což je pravda. Zapomněl jsem na růd Moábskou. A teda polila mě z toho hrůza, že jsem na to zapomněl. Ačkoliv doma jsem si to přehrával v hlavě a na růd jsem doma nezapomněl. Zapomněl jsem na ní tady na bohoslužbě. Já na stará kolena si budu muset dělat poznámky.

[1:00] Už to jinak jakoby nevidím. A vzpomněl jsem si, že tady nebyl ani Lukáš, který kázal o růd. Protože kdyby tady byl, tak si na to vzpomenu. Ale za to Lukáš nemůže. To je prostě záležitost mé hlavy. A tak jsem si říkal celý týden. Když jsem na tu růd zapomněl, tak já ji tady musím vzdát poctu. Já o ní musím kázat. Takže budu kázat o růd. Jinak než Lukáš, z jiného místa. Pochopitelně využiju toho, že on tady měl takový ten rozbor i historicky, v těch souvislostech, co se týká té knihy. Něco maličko možná také vzpomenu, ale nebudu úplně připomínat všechno. Protože poměrně nedávno jsme o tom mluvili. A tak, kdo chcete, tak si prosím otevřete tuhle biblickou knihu Rud. První kapitola. Prvních osmnáct veršů.

[2:01] Pro ty z vás, kterým to dělá trošku problém, že to je taková poměrně zapadlá kniha, ne tak často čtená, tak je to po knize soudců. Prvních pět knih Mojžišových, Jozue, Soudců, Rud, jenom několik kapitol. Krátká kniha. Takže první kapitola, prvních osmnáct veršů. Za dnu, kdy soudili soudcové, nastal v zemi hlad. Tehdy odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval jako host na Moábských polích. Jmenoval se Elímelek. Jeho žena Noemi a dva jeho synové Machlón a Kilion. Byli to Efratejci z judského Betléma. Přišli na Moábská pole a přebývali tam. Ale Noemin muž Elímelek zemřel a ona zůstala s oběma syny sama.

[3:01] Ti se uženili s Moápkami. Jedna se jmenovala Orpa a druhá Rud. Sídlili tam asi deset let. Oba, Machlón i Kilion, rovněž zemřeli. A tak žena zůstala sama. Bez dětí i bez muže. Proto se přichystala se svými snachami k návratu z Moábských polí. Uslyšela totiž, že na Moábských polích, že hospodin se opět přiklonil ke svému lidu a dal mu chléb. Odešla tedy se svými snachami z místa, kde přebývala. Když se vraceli do judské země, vybídla cestou Noemi obě své snachy. Jděte, vraťte se každá do domu své matky. Nechť vám hospodin prokáže milosrdenství, jako jste je vy prokazovali zemřelým i mně. Kež vám hospodin dá, abyste každá našla odpočinutí v domě svého muže. A polibila je. Rozplakali se hlasitě a namítali ji, nikoli vrátíme se s tebou k tvému lidu.

[4:06] Ale Noemi jim domlouvala, jen se vraťte mé dcery. Proč byste se mnou chodili? Což pak mohu ještě zrodit syny, aby se staly vašimi muži? Vraťte se mé dcery i děte. Vždyť už jsem na vdávání stará. I kdybych si řekl... Že mám ještě naději a kdybych se hned této noci vdala a porodila syny, čekali byste proto, až by dospěli? Zdráhali byste se proto vdát? Nikoliv mé dcery, můj úděl je pro vás příliš trpký, dolehla na mne hospodinova ruka. Tu se rozplakali ještě hlasitěji, orpa políbila svou tchyni na rozloučenou, avšak růd se k ní přimkla. Noem jí řekla, Hletvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům. Vrať se také, následuj svou švagrovou. Ale Rutý odvětila, nenalehej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoliv půjdeš, půjdu. Kdekoliv zůstaneš, zůstanu.

[5:06] Tvůj lid bude mým lidem a tvůj bůh mým bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou hospodin udělá, co chce. Rozděli nás od sebe jen smrt. Když Noemi viděla, že Rut je odhodla nájít s ní, přestala jí přemlouvat. Tak přečetli jsme velmi zajímavý text, zajímavý příběh, který se odehrává v podstatě na pozadí knihy soudců. Tak je to na začátku jako řečeno, za dnu, kdy soudili soudcové, takže jsme v období soudců. A to byl v podstatě úpadek Izraele. Po Možíšovi, po Jozué přišla doba nebo epocha soudců. A ta se vyznačovala tím, že Izrael hřešil, podlehal modl službě okolním pronárodům, urážel hospodina.

[6:10] Poté přicházel soud a trest tu prostřednictvím hladu, tu prostřednictvím napadnutí skrze nepřátelé, že byli pod porobou. A vždycky v tom čase, kdy přišlo to nepožehnání na Izrael, tak dřív nebo později Izrael na to reagoval, že volal k Bohu, činil úplné nebo částečné pokání, hospodin se smiloval, pozvedl Izrael, dal jim svobodu, dal jim požehnání a Izrael v zápěti poté udal to stejný. Toto vyznačuje celou dobu vlastně té epochy soudců. Takové ty úpadky, pozvedlání, zase úpadek, zase pozvedlání. A vlastně v tomto období, kdy takhle se choval Izrael, takhle hospodin jednal s Izraelem, tak vlastně probíhají i takové ty individuální, rodinné, soukromé životy.

[7:12] A vlastně to, co dopadlo na Izrael, tak dopadlo na konkrétní lidské životy. A tady máme jednu rodinu, vlastně z judského Betléma, na kterou dopadl hlad, tak jako na celý Izrael. A vlastně tady ten muž, jménem Eli Melek, se rozhodl, že tuhle zoufalou situaci, ten hlad, bude řešit vlastně velmi zoufalým činem. odchází z Izraele do Moabu. Jen tak na okraji, tak Moab byl vlastně soused Izraele. Máte to, když se podíváte na mapu, víte, že mám rád mapy, ale nechtěl jsem vás trápit ani včera, ani dnes. Tak když se podíváte na tu pomyslnou mapu Blízkého východu, tak vlastně na východ od Mrtvého moře sídl Moab. Mimo jiné, to byl národ, který byl Izraeli vlastně velmi příbuzný.

[8:17] Možná si pamatujete na Lota a na jeho příběh. Tak vlastně z Lota, což byl příbuzný Abrahama, Abraham jako otec Izraele, tak Lot byl vlastně jeho synovec. Tak z tohoto Lota a z jeho starší dcery, to znamená vlastně incestní vztah v opělosti, tak se narodil vlastně vlastně přede k Moabu, Moabci. Takže oni byli vlastně, Izraeli, velmi jako etnicky blízcí. Ačkoliv byli velmi blízcí, tak mezi Moabem a Izraelem bylo velké nepřátelství. Když vlastně Izrael vycházel z Egypta a šel do země zaslíbené, tak Moabci se postavili proti Izraeli velmi nepřátelsky, nedovolili Izraelcům projít pokojně a svobodně přes jejich území.

[9:18] A také, jestli si pamatujete, na moabského krále Bálaka, tak povolal Bileama, aby proklínal Izrael. Takže vlastně už v Možišově zákoně je velmi přísný soud směrem k Moabcům a nejenom k Moabcům, ale také k Amoncům, kde je řečeno v páté knize Možišově Deuteronomim 23 od čtvrtého verše následující. Do hospodinova zhromáždění nikdy nevstoupí Amonec nebo Moabec, ani jejich desáté pokolení nevstoupí do hospodinova zhromáždění. Za to, že vám nevyšli vstříc s chlebem a vodou na cestě, když jste táhli z Egypta, a že Moab najal proti tobě Bileama, syna Beorová, z Peoru v aramském dvojříčí, aby ti zlořečil. Ale hospodin tvůj Bůh nechtěl Bileama slyšet, proto zvrátil hospodin tvůj Bůh zlořečení tobě v požehnání, neboť hospodin tvůj Bůh tě miloval.

[10:28] Po všechny své dny nikdy neusiluj o pokoj s nimi a ani o dobrodění od nich. Tak to je velmi přísný odsudek Mojžišova zákona směrem k Moabcům a Amoncům. A ještě, jestli si vybavujete, tak když ten bálak vlastně neuspěl prostřednictvím Bileama, tak mu Bileam potom ještě tak jako zákeřně poradil, jak Izraela jakoby svést od božího požehnání a to prostřednictvím Moabských žen, jestli si to vybavujete. A vlastně Moabské ženy svedly Izraele k modloslužbě. A tam potom přišel velmi přísný soud i na Izrael. Takže vlastně, když tady ten betlemský muž a ta jeho rodina v tom zoufalství dělají ten zoufalý čin, že jdou do Moabu, tak dělají něco velmi podivnýho, nemoudrýho a vlastně nakonec i nepožehnanýho.

[11:33] Protože když se podíváte, čím bylo vyplněno těch deset let v Moabu, no tak čteme, že ten Elímelek umřel a ti dva synové oba umřeli a bezdětní. Jako to se nedá vyložit nijak jinak jako nepožehnání. Že se Bůh k tomu prostě nepřiznal. A nakonec ta Noemi sama vlastně vyznává, že její život je hořký, že si uvědomovala, že na ní spočívá, nebo na tom rodu, nebo na té rodině, že spočívá nepožehnání. Protože zůstala ona sama jako vdova a s ní dvě moabské, jak se tomu říká, snachy. Takže to není známka požehnání. Ještě si uvědomte, že na vlastně Izrael dopadl hlad a oni pochází z Betlému a Betlém se řekne hebrejský bet léchem.

[12:44] Měli jsme tady roztvičku hebrejskou, tak se řekne Betlém, bet léchem a to je dům chleba. To znamená, oni odchází z domu chleba kvůli hladu do moabu. Jako velmi zoufalý čin, ale nepožehnaný. A nad to všechno... No, se tam odvíjí velmi nečekaný příběh. Prostřednictvím moabské ženy jménem Rut, vlastně z tohoto národu, který je takhle přísně odsouzen v Možišové zákoně. Když se podíváte potom na prorocké knihy, tak velmi často výroky prorocké proti pronárodům, tak tam máte moab. A takto velmi zvláštně z tohoto v úvozovkách, ale i bez úvozovek, nepožehnaného národa, vzešla Rut, která se přimkla k Noemi, ale nejenom k Noemi.

[13:50] Přimkla se k izraelskému lidu a hlavně přimkla se k hospodinu. A když se vlastně Noemi rozhodla, že půjde zpět, po tady té anabázi nepožehnané, zpátky do Izraele, kde mezi tím už hlad skončil, tak tyhle dvě snachy se rozhodly, že půjdou s ní. Noemi odrazuje a přece jenom ta jedna z nich se nakonec nechala odradit a vrátila se ke svému moabskému lidu, protože Noemi říká, že jí nemá co dát, že prostě s ní nemá žádnou lidskou naději. Když to rud, přestože Noemi ji nedává žádnou lidskou naději, tak se k ní přimkla, ale nejenom k ní, ale k lidu Izraele a k hospodinu. A to přestože po lidsku za to nemá žádnou lidskou naději. A ona tady vyznává přece úžasný jako vyznání, kde říká, kamkoliv půjdeš, půjdu, kdekoliv zůstaneš, zůstanu.

[15:05] Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Ona se tady přimkla i k hospodinu Bohu Izraele. Na rozdíl od té druhé, která sice po lidsku za to byla směrem k Noemi velmi lojální, ale nakonec, protože nedostávala lidskou naději, tak se nechala odradit, vrátila se ke svému lidu a ta Noemi na to reaguje vlastně, že se vrátila i ke svým Bohům. Když to rud, to vzala ze všim všudy, i kdyby z toho po lidsku za to nic už neměla. Jakoby bez naději a proti naději se rozhodla, že půjde za hospodinem nakonec, v konečném důsledku. To je docela jasný význání z její strany. Potom, kdybychom četli dál, a o tom tady mluvil Lukáš, tak víme, že nakonec podivuhodným způsobem do života té rud a jejího význání zasahuje Bůh a že skutečně jí nakonec požehná.

[16:12] Že se najde v Izraeli zastánce muž jménem Boaz a prostřednictvím tohoto zastánce, který si nakonec takovým velmi zvláštním způsobem vzal za manželku, tady tu rud moábskou, tak vlastně rud se stala v konečném důsledku pravabičkou krále Davida a nakonec je v tom rodokmenu, v tom seznamu toho původu pána Ježíše Krista, který jsme četli podle Matoušova Evangelia. A patří mezi ty ženy, které na jednu stranu nemají úplně dobrou pověst v tom rodokmenu a přesto jsou tam výslovně jmenovány a přesto, že polickův za to měli podivnou pověst, tak se Bůh k jejich víře přiznal a požehnal jim. A že vlastně ten rodokmen pána Ježíše jde i prostřednictvím těchto žen.

[17:13] K tomu bohazovi řeknu ještě takový detail. Když se podíváte do těch rodokmenů, tak zjistíte, že vlastně jeho máti byla kdo? Rachab Jeriska. Racha byla jeho maminka. Mluvili jsme o tom, že to byla žena s nelichotivou pověstí, že to byla reálně prostitutka z Jericha. Teraz Jericha. Z Jericha, ano, z Jericha. Teď jsem tam zavrávoral s tím Jebůzem. Z Jericha, ano. A vlastně ten Boaz, jako syn této ženy, tak berte to možná jako psychologický výklad, který možná není úplně košer, když už jsme u těch výrazů, ale jako jestliže vyrostl jako syn této ženy, tak o té její minulosti musel vědět.

[18:16] A mám za to, že se v jeho srdci zvláštním způsobem musela jakoby rodit milost, která se projevila nakonec i vlastně k téhle růd. Že to byl zvláštní muž, který projevoval boží milost, která skrze něj šla. A vlastně i touhle milostí celá kniha růd nás úplně jakoby překvapuje. Kde na jedné straně máte velmi přísný jako zákon a zákaz směrem k Moabcům až do desátého pokolení. A na druhou stranu se tady hospodin ujímá té růd a vlastně ji začlenňuje nejen do Izraele, ale začlenňuje ji do velmi významného rodu a to svou prozřetelností, to svou suverenitou, to není žádná náhoda, to není žádný omyl a je to důkaz boží milosti.

[19:16] A tak vidíte, že v písmu máte zákon a v písmu máte také milost. A kniha růd je právě hodně o milosti. A byť je to málo čtená kniha a je zapadlá, tak je moc dobře si vlastně poselství téhle knihy jakoby uvědomovat. A židé si s tím úplně nevěděli rady s tím příběhem. A vůbec si nevěděli jako rady s tou růd, myslím později, při výkladu. Protože když to konfrontovali s tím zákazem v Možišovi zákoně, tak jako co s tím? Tak zákaz vstoupit do společenství Izraele až do desátého pokolení a najednou tady jako růd prostě tak jednoduše jako je začleněná a dokonce vlastně se stává součástí rodokmene Davida, toho velikána. Tak jako co s tím? No tak, tak jak židé jsou takový filištronský národ v něčem, tak přišli na to, že vlastně ten zákaz se týká mohápců, mužů, nikoliv žen.

[20:18] Je to docela chytrý, že jo? Ale ne, že by to úplně sedělo. To asi cítíme, že to je takový výklad, který úplně nemůže sedět, alespoň teda mě jako by nesedí a pro mě je to spíš důkaz boží milosti, přičemž boží slovo platí, ale hospodin může dělat i věci, které jsou nestandardní, které jsou až někdy skandální, které jsou překvapující a díky bohu, že to tak je. Že jeho milost je součástí jeho charakteru, jeho bytosti. Že není jenom spravedlnost, ale že je také láska, že je také boží milost. A tak možná i v našich životech se setkáváme vedle spravedlnosti také s boží láskou, s boží milostí a nestačíme se tomu někdy divit.

[21:19] A já bych si moc přál, aby z toho příběhu knihy Rud v nás zůstávala milost a láska a ochota dát se Bohem přesvědčit a ochota očekávat na něj, že on může i to, co je pro nás nepředstavitelné. To, co je pro nás možná těžko přijatelné. Zkusím naznačit určitý konkrétní příběhy, abyste rozuměli, na co narážím nebo na co můžu narážet. Zkusím, co je pro nás možná těžko přijatelné. V minulým roce, už rok 22, vlastně v prosinci, jsem tady mluvil na téma na biblické hodině o homosexualitě. A vlastně je velmi aktuální téma, který hýbe společností. A chtěj nechtěj, pochopitelně jsem zastával názor, který v písmu je, že praktikovaná homosexualita je hřích. Ale současně to neznamená, že Bůh nemá milost a nemá lásku k lidem, kteří se potýkají s tímhle problémem.

[22:31] A tak musím jasně říct, že i homosexuálně orientovaní lidé jsou Bohem milovaní. Ačkoliv homosexuální skutky jsou hřích. A kdyby, a to kdyby není úplně jako jenom kdyby, ono skutečně na tak velký počet lidí, jako je v našem sboru, tak statisticky vychází i v církvích, že skutečně mezi námi jsou homosexuálně orientovaní lidé. A kdybychom to jako by věděli, tak nevím, jak bychom se v našem společenství k takovému člověku zachovali. Možná bychom se dopracovali k tomu, že tam někde bychom dali židličku až za ten fotbal dozadu. A přece jenom by nějaká ta milost mezi námi byla. Odpuste mi, že to až takhle jako špičkuju. Já si nemyslím, že by úplně tak to bylo. Ale představte si, že by takovéhoto člověka hospodin povolal a udělal z něho svůj nástroj božího milosrdenství a boží moci.

[23:39] Nepředstavitelný, že jo? Nebo? Někteří pokašlávají. Já se někdy v takový chvíli kroutím. Bůh je milostiv. A tím nějak nepopírám to, co jsem na té biblické říkal, že homosexuální akty jako by skutky jsou hřích. Ale to, že máme různé náklonosti, sklony, se kterými zápasíme, každý někde jinde, tak to neznamená, že s námi hospodin skončil. Mně Bůh dal milost, tobě Bůh dal milost. Je mocem dát milost i lidem v takovémto případě. A dokonce si je může použít. A dokonce velkým způsobem. Zkusím pokročit další chvíle, kde se třeba, a ani neočekávám, že my, ale v naší společnosti by se někdo kroutil. Představte si situaci, že v holomotském společenství nastává moment volba nového kazatele a přijde jako kandidát na nového kazatele bratr větnamského původu, romského původu.

[25:06] Situace, kde člověk je konfrontován. A boží milost a boží dobrota, boží láska, kež zůstává v našich srdcích. Abychom brali poučení z knihy Rut, abychom viděli, že hospodin miluje všechny lidi, všech národů, všech problémů. Teď tady nijak nebagatelizuju prostě hřích, nic takového, ale milost si zachovávejme a lásku a dobrotu. O tom kniha Rut prostě je. A není jednoduché ji nakonec jako vyložit. A jak jsem říkal, Židé vymysleli všechno proto, aby to nějak vyřešili, a ono to nemá snadné řešení. A já to řešení vidím v tom, že Bůh je milostivý a dobrotivý. A kež je nám tahle kniha inspiracii i do toho nového roku, který je před námi, rok 23. A ještě jedno takové zamišlení z toho příběhu, a tím už budu končit.

[26:11] Když ta rodina odchází, Odchází a odchází do Moabu a vlastně to není dobré rozhodnutí, je to špatné rozhodnutí, je to nemoudré rozhodnutí, když se ta Noemi v tom Moabu v podstatě obrací a vrací se do Izraele, vrací se ke svému lidu, vrací se k hospodinu, se všim všudě. Tak vidíte, že z toho nakonec je požehnání. A že hospodin do toho vstupuje a jak říkám, zařadil si to nakonec sám pán skrze svou suverenitu až ke králi Davidovi a až ke Kristu. A tak i my vlastně, když jsme na rozhraní toho teď už bývalýho starýho roku a vstupujeme do nového roku, možná, že ten rok 22 v našich životech byl tu a tam také protchnut nějakým nemoudrým rozhodnutím, možná nějakým špatným krokem, který nám třeba nepřinesl úplně požehnání, který nebyl úplně jako k dobrému.

[27:17] A když se člověk obrací, když se obrací k pánu, když se rozhoduje pro něj, tak hospodin je mocen vstoupit do našich životů a přinést nové reality, nové reality požehnání. A každému z nás tohle v tom roce 2023 přeji. I kdyby náhodou to bylo tak, že v tom minulém roce jste udělali nějaké nedobré rozhodnutí, které na vás nějak neblaze dopadlo. Tak zase tady je naděje, že když se člověk obrací k Bohu, Bůh odpouští, bere člověka na milost a může přinést do života úplně nové věci, úplně nové požehnání. A mimo jiné dneska budeme slavit Večeři páně a je to velmi dobrá a vhodná příležitost, abychom tohle znovu prožili. Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20230101/r-t-2 · Last updated: 2026-10-15