# Dvanáctiletý Ježíš v chrámu

> Sermon from 27 August 2023, Lukáš 2:41-52, Miroslav Čížek (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 27 August 2023
- **Preacher:** Miroslav Čížek
- **Bible passage:** Lukáš 2:41-52
- **Duration:** 22:51
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-08-27-Dvanactilety-Jezis-v-chramu-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-08-27-Dvanactilety-Jezis-v-chramu-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Tak ještě jednou dobrý ráno, po delší době mezi vámi, rád vás vidím. Chtěl bych také poděkovat všem, kteří zastoupili, kteří kázali, kteří vedli zhromáždění během toho srpna, tak jsem moc rád, že se spolu zase vidíme. Už tady bylo řečeno, že končí prázdněnej a já vás tím nechci nějak strašit, v žádném případě. Spíš bych to chtěl využít pozitivně a to v tom smyslu, že naše zborové akce, aktivity, ty náročné věci, které jsme chystali, tak jsou v podstatě už za námi. Teď myslím English Camp a Mládežnický Camp a Tábor a jsem opravdu bohu vděčný za to, že ty akce proběhly. Mnozi z vás jste se na tom velmi aktivně podíleli a že jsme to s milostí boží dali. Že byly vyslyšeny naše modlitby a proběhlo to zdárně a tak jsem za to skutečně jako vděčný.

[1:07] Také jsem rád, že nemusím kázat tady na té improvizované kazatelně. Je pravda, že jsem si ji postavil s Jarekem Valetou, no říkám to úplně špatně. Jarek Valenta tam byl ten důležitý, já jsem byl ta podržtaška, takže už jsem nahoře byl, tak asi by to šlo o tamtud kázat, ale jsem rád, že jsme tu techniku zprovoznili a že můžeme dneska fungovat standardním způsobem. Tak a jestli si někdo chcete otevřít boží slovo, tak to bude Lukášovo evangelium, 2. kapitola, od 41. do 52. verše, nadepsáno 12. lety v chrámě, tak jako docela nezvyklý text, nakonec prázdněn. Lukáš 2. kapitola od 41. do 52. verše.

[2:09] Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svácích do Jeruzaléma. Také když mu bylo 12 let, šli tam, jak bylo o svácích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali, vraceli se domů. Zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dávají motázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumností jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, úžasli, a jeho matka mu řekla, synu, co jsi nám to udělal? Hle tvůj otec a já jsme tě z úzkostí hledali. On jim řekl, jak to, že jste mě hledali?

[3:11] Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého otce? Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchali. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle, a byl milý Bohu i lidem. Tak nejprve několik poznámek k tomu textu jako takovému, nebo k té situaci, o které jsme teď četli. Nevím, jestli si vybavujete, že to je vlastně jediný zaznamenaný příběh, řekněme, schlapectví, mládenectví pána Ježíše. Jiná evangelie a žádné takové svědectví nepodávají. My bychom chtěli samozřejmě vědět daleko víc o tom, jak probíhal život Ježíše od narození do těch 30 let, kde začala jeho pozemská služba.

[4:13] Ale v těch kanonických evangelích je nám dáno pouze těchto několik řádků. A v rámci toho máme... V podstatě pouze dvě věty zaznamenané z tohoto období, co Ježíš řekl, když zůstáváme na půdě kanonických evangelií, ne nějakých legend a tradic a podobně. Jeho rodiče byli zbožní lidé a tak, jak bylo zvykem v Izraeli, tak pravidelně chodili, navštěvovali Jeruzalém chrám při židovských svátcích, konkrétně v této situaci šlo o Velikonoce. Když se podíváte do páté Možíšovi, 16. kapitola, 16. verž, tak tam je vlastně nařízení zákona, které se týká tedy ale mužů, vlastně všech mužského pohlaví a stojí tam psáno, každý z vás, kdo je mužského pohlaví, se ukáže třikrát v roce před tváří hospodina, tvého boha, na místě, které on vyvolí.

[5:25] Při slavnosti nekvašených chlebu, při slavnosti týdnu a při slavnosti stánku a neukáže se před hospodinovou tváří s prázdnou. Takže vidíte, že Možíšův zákon upravuje vlastně zbožnost izraelských mužů, židovských mužů, že bylo třikrát v roce se ukázat vlastně v Jerozálemě před v chrámě, tady je řečeno na místě, které on vyvolí, v pátém Možíšově ještě vlastně chrám nestál, takže ti muži se tam prostě mají ukázat před hospodinem, nikoli vzprázdnou. Takže tady vidíme vlastně Josefa, ale nejenom Josefa i Marii a v této situaci už i dvanáctiletého synka berou sebou na takovou tu pouť do Jeruzaléma při Velikonocích. V této době už nebylo úplně zvykem, že všichni izraelskí muži třikrát za rok přicházeli prostě do jeruzalemského chrámu, spíš tak možná jedenkrát a z takových těch diasporních míst, protože víte, že židé byli vlastně v rozšíření po celém římském impériu, tak taková pouť mohla být třeba jenom jednou za život.

[6:45] Ale tady čteme, že to byla každoroční zvyklost pro Ježíšovi rodiče. Když mluvím rodiče, tak Jozef je tady nazván Ježíšovým otcem, ale my dobře víme, že pouze ve smyslu adopce, adoptivní právní otec. Jinak na základě písma víme, že došlo vlastně k početí skrze ducha svatého a že Jozef nebyl jeho biologický otec. Takže chlapec dvanáctiletý na cestě do Jerozeléma, totiž kolem dvanáctky, kolem třináctky, jak kde, jak kdy, tak nastával takový ten čas, kdy chlapci se stávali v náboženském slova smyslu, z hlediska bohoslužby, muži. Samozřejmě ne v biologickém slova smyslu. Ale i dnes takový ten svátek Bar Mitzva, tak třináctiletí hoší vlastně stávají nábožensky muži.

[7:55] Takže to může spolu souviset jako stará tradice a přichází do chrámu, vykonají všechno to, co je potřeba a putují zpátky. Jak se to tak mohlo stát, že vlastně svého synka postrádali? Bylo to tak, že spolu putovali příbuzní známí nebo dokonce celá vesnice. A že vlastně třeba ty děti byly vepředu, chlapy byly vzadu. Při té pouti mělo to několik praktických důvodů, například i z toho hlediska, aby se byli lépe schopni ubránit vůči lupičům. Takže to byla taková zvyklost, tak se úplně jednoduchým způsobem mohlo stát, že... že prostě předpokládali, že Ježíš je někde vepředu s ostatními chlapci, případně se ženami. A po jednodenní cestě tak zjistili, že Ježíše není.

[8:58] Všichni, kdo jsme rodiče, tak si dovedeme představit, co to bylo za pocity. My bychom dneska vyhlásili celostátní pátrání a jako po třech dnech si to už nedovedeme ani představit, co by to s námi dělalo. Nakonec Marie potom, když Ježíše našla, tak skutečně řekla, že ho z úzkosti hledali. Co se nám to učinil? Byla to výčítka. Přičemž my nevíme ty tři dny, kdy nastali. Jestli to znamená ještě tři dny hledání v Jaruzalémě nebo tři dny od té chvíle, kdy zjistili, že ho postradejí. Takže ono to mohlo být dokonce ještě delší. To z toho textu není úplně zřejmé. Je tam celá další řada zajímavých věcí, nad kterými jsem přemýšlel, tak jako tři dny, minimálně tři dny tedy, kde Ježíš spal, co jedl, co takové ty přirozené lidské potřeby a tak dále.

[9:59] To prostě ten text vůbec neřeší. Takže je to celý takový jako záhadný. A ten text nám odhaluje to nejdůležitější. Že vlastně dvanácti let Ježíš je v Jerozalmě v krámě mezi učiteli, mezi farizeji, mezi zákonníky. A nejprve je řečeno, že naslouchá a dává jim otázky, ale v zápěti se dozvídáme, že se divili rozumnosti jeho odpovědí. Tak nejenom, že naslouchá a dává otázky, ale také dával odpovědi. Takže to byla normálně jako diskuze, rozhovor. Nikoliv rovnocených stran, co se týče věku, ale v každém případě ten text nám odhaluje, že ti učitele byli velmi překvapeni, jakým způsobem Ježíš s nimi, malý Ježíš, dvanáctiletý chlapec, s nimi vedl konverzaci o těch nejdůležitějších věcech božího království.

[11:05] No a poté, co Marie řekla tu výčitku, tak Ježíš odpovídal velmi zvláštným způsobem. Jak to, že jste mě hledali, což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde ověc mého otce? Je tam taková ta zajímavá vlastně záležitost, určitý ani ne z pochybnění, ale kde Marie říká já a otec, jako rodiče, a Ježíš na to reaguje, což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde ověc mého otce? Kde tady odhaluje ještě jiného otce, nebeského otce, velmi jako nezvyklá záležitost? Ani Možíš, ani David, ani Šalamón nenazývali Boha svým otcem? Takový úplně nový koncept, který Ježíš přináší, který otevírá i nám, jako božím dětem.

[12:06] Vzpomněte si na modlitbu páně, kde nás učí přistupovat k Bohu jako kotci. A vlastně toto je první věta tohoto důrazu, že Bůh je naším otcem, v tomto případě otcem svého syna Ježíše, jedinečného, mimořádného syna. Já bych se chtěl zastavit u té záležitosti, musím být tam, kde jde ověc mého otce. Ještě chvíli v textu. Když se podíváte do nejrůznějších českých překladů, tak například překlad 21. století, to překládá tak trochu jinak. Nevěděli jste, že musím být v domě svého otce. V domě svého otce. Nebo Frančkoviš.

[13:06] Tíšek Žilka překládá podobným způsobem. Což jste nevěděli, že já musím býti v domě svého otce? Tak já to chci tak trochu spochybnit. Ta záležitost toho domu, to už je až výklad. A je to teď krásný příklad toho, jak každý překlad je současně i výkladem. Skutečně jako v řeckém textu, není nic takového jako dům. Pokud bych to úplně otrocky chtěl přeložit, tak je tam v těch věcech mého otce musím být. V těch věcech. A odtud potom někteří tedy překládají v těch věcech jako konkrétně na tomto místě, to znamená v domě mého otce. Mě v tuhle chvíli nejde o ten dům, ani tehdy o jeruzalemský chrám, nejde mi ani o náš dům, o lípu, byť v tuhle chvíli o lípu, o náš dům skutečně jde.

[14:08] To všichni vidíme. Ale jde mi o věci Božího království. To je to, o čem Ježíš mluvil. A je úžasný, že už dvanáctiletý chlapec měl na srdci, na mysli věci svého otce, věci Božího království. Jak je to dneska s dvanáctiletými? Já když si vzpomenu na sebe, co jsem ve dvanáctiletech dělal, tak možná hlavně náplně by byl fotbalový míč, dost možná prak, těch jsem vytvořil několik, dost možná luk, možná také moje vzduchovka, a tak bych mohl pokračovat. Ale mám za to, že ve dvanáctiletech jako věci Božího království se mnou nějak jako moc nehybali. A když už, tak možná krátká modlitbička před spánkem. To asi ano. Ale to je tak zhruba všechno. Je úžasný, že mladí lidé, v tomto případě dvanáctiletý člověk, protože Ježíš plný Bůh, také plný člověk, tak skutečně jako měl ve svém srdci věci Božího království jako prioritu.

[15:21] Jako věc číslo jedna. A tak si kladu otázku, jak je to se mnou, tak jak je to s námi. Jsou pro nás věci Božího království, věci našeho nebeského Otce na prvním místě. Je to to nejdůležitější v našem životě. Možná bych tady měl i takovou výzvu. Končí prázdniny, přichází nový školní rok. Je to čas mnohých výzev pro mnohé z nás, nebo pro mnohé z vás, tak jestli k tomu nepřidat i tuhle výzvu. V tom novém školním roce něco novýho směrem k Božímu království. Třeba rozhodnutí nově přečíst Bibli, nebo poohlednout se po nějaké službě Božímu království. Když jsme třeba u mladých a u dvanáctiletých, tak co takhle třeba křest?

[16:26] Vyznat Pána Ježíše Krista ve křtu. To může být dobrá výzva. Neříkám to vůbec náhodně. Vím, že taková žádost tady vzešla a vím, že tady je více roli lidí, kteří takhle uvažují, tak to může být výzva. Jestli v tom novém školním roce, možná hned na podzim, nevyznat Ježíše Krista tak jak ústy, tak ale i potom při křtu. Další výzvou může být rozhodnout se třeba finančně podporovat nějaký dílo Božího království. Takže zkuste popřemýšlet, jestli něco nového v našem životě nemůže nastat v tom novém školním roce. Já tady takovou malou praktickou záležitost přinesu.

[17:26] My jsme byli nadovolené. V Itálii a já jsem kromě jiného se modlil, aby Bůh ke mně i mluvil. Samozřejmě modlil jsem se za praktické věci, abych tu cestu vůbec dal, protože jsem řídil tisíce kilometrů, ale měl jsem i takovou touhu, aby ke mně hospodin promluvil nově a pochopitelně to je věc, kterou si člověk nemůže nárokovat, ale tak jsem prosil a žádal. A stalo se hned toho prvního dne, po té dlouhé cestě, když jsme přijeli do Sieny, tak my jsme přijeli do města, které je známé jednou takovou specifickou záležitostí. Tam se dvakrát do roka odehraje taková slavnost, která se nazývá Pálio. Prakticky nic jsem o tom nevěděl. A my jsme přijeli 16. srpna do Sieny a 16. srpna se odehrávalo to Pálio. Jsme neměli vůbec kde zaparkovat, město úplně narvaný, auta stály normálně i na přechodech, že nebylo možné jít ani po přechodu pro chodce.

[18:28] A tak jsme nevěděli, o co se jedná. Tak to Pálio, to je světoznámý závod koní na tom hlavním historickém náměstí, takový sprint koní, kde závodí závodníci vlastně bez koňských sedel. A je to závod jednotlivých čtvrtí toho města Siena. Je to krátký závod. Celý město je na nohou, na náměstí si absolutně nemůžete dostat, to tam jako několik hodin lidi stojí, aby zabrali místo. I v ulicích je rozruch, za pár minut ten závod skončí a potom několik dnů se slaví. Ten závod trvá několik minut. A ten, který vyhraje, zástupce té, které čtvrtí, tak potom ti zástupci té čtvrtí jsou vyoblíkaní, chodí s bubnama, bubnují jak o život, tak jak Adam bubnuje, tak takhle prostě několik bubeníků, jak o život.

[19:31] Ale nejenom ve dne, ale i v noci. Ve dvě, ve tři ráno. Chodí, bubnují jak o život. Pětiletí kluci, šedesátiletí starci, všichni ve stejným vyoblíkaní s praporama. A ne jednu noc, celý týden. Nevyspíte se, absolutně. A tak jsem nad tím přemýšlel a skutečně Bůh ke mně v této věci mluvil, berte to čistě jako osobní svědectví. Není to nic proti páliu. Nakonec ono je to od 13. století tradice v tom městě. A je to dneska zapsáno na seznam nehmotného dědictví UNESCO, ta záležitost. Velká sláva, tradice, v mých očích velmi prázdná záležitost. A říkal jsem si, když ti to lidé tady můžou kvůli této tradici bubnovat do noci několik prostě dnů, tak co já a co mi jako boží děti?

[20:36] Směrem k Bohu a k božímu království. Já jsem moc rád, že Petr měl dneska ten úvod, který měl. My jsme se na tom nedomlouvali, ale mám pocit, že to jde úplně stejným směrem. A my tady skutečně jsme proto, abychom sloužili živému Bohu a hledali jeho království, hledali prostě věci jeho. A to má být něco, co v našem životě je skutečně priorita. Já v této záležitosti jsem hledal něco, co by se dalo použít na závěr. Našel jsem úžasnou větu, odpověď na první otázku z takzvaného vestminsterského malého katechismu, to je katechismus ze 17. století, z kocké reformované církve. A to, že teďka z tohoto katechismu čtu, tak to není ani to, že bych ho nějak doporučoval, ani to, že bych ho nějak chtěl hanit. Jenom se mi tam nesmírným způsobem líbí hned ta první věta, nebo ta první otázka, kterou začíná ten katechismus.

[21:43] A je tam řečeno otázka číslo jedna. Co je nejvyšším cílem člověka? Odpověď. nejvyšším cílem člověka je oslavovat Boha a věčně se z něj radovat. Je to úplně to stejné, co tady říkal Petr, ještě jednou. Nejvyšším cílem člověka je oslavovat Boha a věčně se z něj radovat. A tak poslední dvě věty. Není to výzva pro nás, abychom v tom novém školním roce, který je před námi, zakusili třeba něco nového, pro něco nového se rozhodli. Volá tě Bůh k něčemu takovému? Pokud ano, tak na to zareaguji. Já mám takovou velkou touhu ve svém životě udělat novou věc a tak jsem se rozhodl a rozhoduji se, tak to tady i jako řeknu, že bych si rád pročetl novou smlouvu v původním jazyce. Je to spoustu času, ale mám na to ohromnou chuť a těším se na to.

[22:46] A zvu vás k novým výzvám. Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20230827/dvan-ctilet-je-v-chr-mu · Last updated: 2026-10-15