# Zodpovědnost

> Sermon from 17 September 2023, Jan 5:24 2Kor 5:10 Marek 12:30, Miroslav Čížek (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 17 September 2023
- **Preacher:** Miroslav Čížek
- **Bible passage:** Jan 5:24 2Kor 5:10 Marek 12:30
- **Duration:** 32:29
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-09-17-Zodpovednost-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-09-17-Zodpovednost-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] V tuto dobu většinou posílám děti do besídky a zvu bratra kazatele sem na pódium, aby nám řekl kázání. Nicméně, jak už jsem říkal v úvodu, dneska nás čeká požehnání a požehnání dětí. To znamená, my tady ve sboru jsme vděční za to, když se do rodiny rodí děti. A chceme dětem žehnat, protože křest je něco, co si necháváme na později, až děti sami uvěří a potom to můžou vyznat. A zároveň to chápeme i jakýsi závazek rodičů k tomu, že chtějí to dítě vychovávat a vést ho k pánu bohu, což je strašně důležité. Je to veliký dar pro každé dítě, když může vyrůstat v křesťanské rodině. Tak já už bych sem chtěl pozvat Gabču a Hunzu Šmiriakovi a zároveň Mirka, bratrakazatele, k tomu požehnání.

[1:03] Já ještě jednu takovou drobnost, a to liturgickou, vzhledem k tomu, že Jiříček je už malinko odrostlý, tak ho nebudu brát do rukou, aby z toho jako neměl nějaký trauma. Takže zůstane u rodičů a já budu žehnat tak nějak jako zprostředkovaně. Ale buďte všichni v klidu, požehnání nemá žádný předepsaný liturgický jako pravidla. Tak, jestli dovolíte, tak můžeme společně povstat. Drahý pane Ježíši, my ti děkujeme za to, že se můžeme v tuto chvíli před tvojí tváří modlit a žehnat Jiříčkovi. A my ti prosíme, aby si chlapce požehnal na duchu, na duši i na těle, aby si ho provázel, aby si ho chránil, aby si k němu mluvil. Prosíme tě zrovna tak za rodiče, za Honzu a Gabrielu, aby si jim požehnal, aby si je vedl, aby si jim dával inspiraci, trpělivost, věrnost a aby byly celá rodina k požehnání.

[2:07] A my ti za to, pane Ježíši, děkujeme. Amen. Ivan říkal, že v našem společenství u Baptistu děti nekřtíme. A to z toho důvodu, že v písmu je napsáno, kdo uvěří a příjme křest, bude spasen, Markovo Evangelium. Takže ctíme tu posloupnost nejprve víra, potom křest a z toho důvodu, že děti žehnáme, nikoliv křtíme. Tak to je jenom navysvětleno. Že přece jenom ten křest má následovat až po osobní zkušenosti s Bohem, po té, co člověk prožije svůj vztah a ne nějak zprostředkovaný prostřednictvím k motru. Byť film k motr teda miluji, ale v tomhle směru skutečně ctíme spíše tu biblickou posloupnost. A já už bych navázal na to, že zanedlouho budeme mít i tu výsadu a považujeme to za boži milost, že proběhnou nové křty v tomto společenství na podzim.

[3:22] Máme takových pět zájemců, adeptů, těch, kteří prožili nebo prožívají boží povolání ve svém životě, osobní víru, osobní zkušenost. A je to příležitost případně ještě pro některé z vás další, pokud byste něco podobného prožívali, pokud náhodou boží duch tluče na vaše srdíčko a chtěli byste svoji osobní víru vyznat i veřejně před Bohem, před celým duchovním světem, před celým lidským světem i v tomto zboru, tak je ta příležitost. Tak proto to říkám, protože přece jenom je to nějaká procedura, že je třeba s lidmi mluvit, je třeba projít nějakou přípravkou základy křesťanské víry, chcete-li, tak nějaký čas to přece jenom jakoby vezme, tak pokud byste někdo zvažovali, tak se nechtěli... a je ta příležitost, že během podzimu takovou přípravku můžeme absolvovat a někdy před Vánocemi, dálý pán, by tady křest mohl proběhnout.

[4:33] Tak já navážu asi přirozeně rovnou kázáním, ale stala se mě taková věc, že jsem si nechal Bibli na židličce, tak bych poprosil moji asistentku. Pro ty, kdo jsou u příjimačů, tak je to moje žena Milá Zuzka. Takže já navážu rovnou kázáním, nedělka se zcela jistě bude konat a já teda využiju příležitost, děkuji za dotaz a děti ještě než se zvednou a vyučující, tak vám vyprosím poženání. Děkujeme ti pane za děti v tomto sboru, za tohle společenství, děkujeme ti, že nám dáváš děti a my tě prosíme, aby si svým svatým duchem mluvil do jejich života, prosíme tě za to, aby si požehnal i ty, kteří se jim věnují za vedoucí v tuto chvíli tě prosím a aby měli požehnaný čas na besíce, mladší i starší.

[5:41] A děkujeme ti i za služebníky, kteří se jim věnují. Amen. Tak děti, můžete jít na svůj program a přejeme vám boží požehnání. A já budu pokračovat v tom tématu, který celý podzim chceme rozevírat. A to je téma odpovědnost nebo zodpovědnost. Možná vás teď trochu jako zarazím slovem odpovědnost nebo zodpovědnost. Já jsem nad tím včera hodně přemýšlel. A tak bych prosil lingvisty, jazykovědce, učitele češtiny, českého jazyka v tomto sboru, aby za domácí úkol zpracovali definici slova odpovědnost a zodpovědnost. Odpovědný a zodpovědný. Jestli jsou to dva odlišné výrazy, nebo jestli se to nějakou niancí překrývá, tak jestli mě zpracujete, prosím vás, nějakou analýzu.

[6:46] Dnešní doba je důležitá na analýzi, tak prosil bych nějakou analýzu. Stačí mě v podstatě jedna a čtverka, prosím. Za domácí úkol češtinaři a lingvisti v našem zboru. Traktoristy tím trápit nechci. Říkám záměrně traktoristi, tak ještě odbočím. Včera jsem zastupoval, reprezentoval náš zbor na holandském večeru ku příležitosti 30 let výročí spolupráce města Olomouce s jedním holandským městem, které nedokážu vyslovit. Tak, tak, děkuji za spolupráci, mám tady dneska víc asistentů. A při té příležitosti jsem popíjel nealkosekt, znovu opakuju, nealkosekt, vedle jednoho člověka, kterého jsem asi po půl hodině se osmělil oslovit a zjistil jsem, že to je traktorista. Takže proto jsem tady záměrně použil ten výraz teď.

[7:47] A tak jsme měli velmi přátelský, hezký rozhovor o traktoru jménem Zetor Krystal. A naprosto upřímný rozhovor, protože to je moje dětství. Já jsem tyhle traktory obdivoval, jezděli kvůli našeho domu. Mohl bych klidně povídat ještě o dalších značkách traktorů. Ale byl to dobrý rozhovor a přátelský. A doufám, že z toho chápete. Že si vážím jakékoliv lidské práce. Řemesla, práce na poli, v lese, čehokoliv podobného. Tak doufám, že z toho rozumíte, že takhle to v mém srdci je. Tak a už k tomu tématu. Minule jsme malinko odbočili, mluvili jsme o požehnání. Byla to taková spíš emotivně charizmatická řeč, než kázání. Já jsem říkal, že tuto neděli už se zase vrátím do těch homiletických kolum. ale přece jenom i minulé, to bylo také o zodpovědnosti.

[8:50] Náš pán, živý Bůh, chce žehnat svému lidu a je v celku naše zodpovědnost, jak se k tomu stavíme. Jestli je nám to lhostejný, nebo jestli boží požehnání máme jako motivaci, jako cíl, jako touhu, jako přání, za čím skutečně běžíme a utíkáme. Dnes se ještě přece jenom nepustím do jednotlivých oblastí, kterým se budeme věnovat celý ten podzim, ale přece jenom ještě lehce to chci vzít, tak jako globálně v celku, ohledně celých našich duchovních životů, ale začnu od jinut. Jan 5. kapitule 24. verž, kde pán Ježíš říká Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhal soudu, ale přešel již ze smrti do života. Přece jenom tady chci znovu ještě zmínit ten základ, na kterém stojíme, a to je ten, že kdo věří v Božího Syna, v Pána Ježíše Krista, tak má vyřešený celý pozemský i věčný život z toho nejpodstatnějšího úhlu pohledu.

[10:08] A to je, že je smířen s Bohem, že jsou mu odpuštěny všechny hříchy, všechny pády, všechna selhání, že až nastane jednou moment, kdy se každá lidská bytost, každý člověk postaví před živého Boha, takže bude přijat, že bude vzat na milost, a že v tomhle slova smyslu je jeho život zabezpečen, chcete-li pojištěn. My se pojišťujeme proti všem nepřízním pozemského života, ale mnozí lidé zapomínají na to nejdůležitější pojištění, na tu nejdůležitější pojistku, a to u té nebeské pojišťovny, je to otázka věčného života. Každému z nás doporučuji, každému z nás přeji, aby byl pojištěn směrem k věčnosti.

[11:15] A tenhle verš, který vyslovil Páne Ježíš, tak to zaručuje. Kdo věří v něj, v Ježíše Krista jako v božího syna, přijal ho za svého pána a spasitele, tak je tam řečeno, že má život věčný. To je ta nejlepší možná zpráva v tomto světě, ale lepší neexistuje. Má život věčný. Nepodlehal soudu. přešel již ze smrti do života. Ta fyzická smrt je potom jenom přestupní stanice, nic víc a nic míň. Nechci to tady bagatelizovat, nechci říct, že fyzické umírání vůbec nic není, ale přece jenom ta věčná smrt, ta duchovní smrt, kterou nazýváme zatracení, po staru možná peklo, tak je úplně to nejhorší, co může být. a tady máme jistotu, garanci u nebeské pojišťovny, kde boží syn zaplatil svou vlastní krvi, prolil svou vlastní krev, položil život za to, abychom my mohli žít, tak máme jistotu věčného života.

[12:32] Máme jistotu toho, že jsme přešli již tady na zemi. Jsme již přešli ze smrti do života. A nepodleháme soudu. To je dobrá zpráva. Ale přece jenom přečtu další dva texty, které tu myšlenku nepodlehá soudu malinko zrelativizují. A je potřeba, abychom se toho dotkli. Dva podstatné texty, nejprve 2. korinským 5. kapitola 10. verš, kde Apoštol Pavel říká korinským křesťanům, to znamená, je to řeč ke křesťanům, k božím dětem. Není to řeč ke všem lidem, ale k těm, kteří vyznávají Ježíše Krista. Tak v té 5. kapitole 2. listu do Korintu 10. verš říká následující.

[13:35] Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré, či zlé. A druhé místo, list římanům, 14. kapitola, 2. část 10. verše až 12. verš, takže pokud někdo zapisujete, tak list římanům, 14. kapitola, druhá část 10. verše až 12. verš, malinko delší text, ale velmi podobná myšlenka, znovu psáno a poštolem Pavlem do zboru v římě, tudíž řeč ke křesťanům. Všichni přece staneme před soudnou stolicí boží, neboť je psáno jako, že jsem živ, pravý hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.

[14:36] Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. V tomto případě je tedy slovo nebo slovní spojení stolice boží. Když se podíváte do vašeho písma, do Biblie, tak tam máte z největší pravděpodobnosti poznámku, kde někde dole v poznámce máte stolice Kristova. Existují rukopisy, které říkají stolice boží a pak existují rukopisy, méně závažné, které mluví o stolici Kristově. Tak to jenom, aby vás to nemátlo. V každém případě to podstatné je, že i boží děti, i křesťané, i my, každý sám osobně, sám za sebe se postaví před soudnou stolici boží, soudnou stolici Kristovu. A jak to tedy souvisí s tím, co jsem říkal předtím, kde je řečeno, že vlastně boží dítě nepodlehá soudu.

[15:43] Tak podlehá soudu nebo nepodlehá soudu? Je třeba říct, že tohle napětí, zdánlivé napětí je řešitelné, my písmo vykládáme písmem, žádný verš, žádná myšlenka v písmu sama o sobě není absolutní, ale je v kontextu celého písma a vždycky je potřeba písmo vykládat písmem, dávat ho do celé souvislosti. A tudíž všechny boží děti, a to, co jsem tady na začátku říkal, všichni, kdo věří v Pána Ježíše, tak skutečně nepodlehájí soudu ve smyslu věčného odsouzení. My skutečně máme věčný život, z boží milosti, ne proto, že jsme lepší, ne proto, že jsme si něco zasloužili, jenom z pouhé milosti, skrze víru, že věříme v Kristovi zásluhy, že jsme přijali ten lék božího lékaře, ten jediný možný lék na náš problém.

[16:45] Přeště jsme se nechali pojistit. A tenhle proces není uzavřen. Pokud nemáš pojistku, tak se nech dneska pojistit. A pak platí, že nepodleháš soudu ve smyslu věčného zatracení. Ale na druhou stranu, pro nás křesťany platí to, že se postavíme před soudnou stolici Kristovu. A budeme se zodpovídat, nebo odpovídat, češtináři mě pak pomohou, ze svého života. Já bych tady neřešil to dilema češtinářské, tak je tam vydat počet. Tak vydají počet. Vydáme počet. Budeme vydávat počet, skládat účty ze svých životů. A to se týká i naši. Nás, boží chděti. Boží království není komunismus. Všem stejně, všem rovně. Zase film Kmotr, jak tam ti kmotři sedí a což pak jsme komunisti, jestli si pamatujete na tu hlášku. Tak nejsme komunisti. A boží království není komunismus. A díky bohu, že už nejsou v parlamentě.

[17:51] Pardon, jdeme dál. Každý z nás se postaví před božího syna a bude se zodpovídat ze svého života. Není to k věčnému odsouzení, není to k zatracení, ale na druhou stranu tam budou nějaké odměny a nebude to úplně stejně pro každýho. Já vám k tomu přečtu, abych tu myšlenku podpořil ještě biblické verše, které ukazují na to, že to zodpovídání se před soudnou stolici Kristovou není úplně jako konstantně stejné pro každého. Jakub říká například v třetí kapitole první verš, nechtějte všichni učit druhé, moji bratři, vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni z větší přísnosti.

[18:53] Neříká se mě to úplně příjemně, tahle informace, že tam bude jiná přísnost. Potvrzuje to i Jakubův bratr, pán Ježíš Kristus v Lukášově Evangeliu 12. kapitola 48. verš, že komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává. A komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. Dokonce i, a teď malinko odbočím, dokonce i ve smyslu zatracení to nebude úplně stejně. Že tam bude někdo více být, jestli si pamatujete. My si to úplně nedokážeme představit, nemáme na to nějakou Excelovou nebo matematickou tabulku nebo nějaký vzoreček, ale je třeba brat vážně boží slovo, že každý z nás se postaví před pána a bude se zodpovídat, bude vydávat počet, bude skládat účty.

[20:07] Je pravda, že to je jiný soud než ten poslední soud k zatracení. Narážím na to i tou myšlenkou, že ta stolice je úplně jiné řecké slovo. To bude opravdu jiný soud. Tam je slovo béma a to slovo znamená stolice, ale spíš jako etymologicky potom v pozdějším vývoji, spíše to byla možná taková tribuna, také možná jeviště, odkud třeba při sportovních zápasech nebo atletických zápasech, tak soudcové nebo sudí posuzovali závod, zápas, jestli všechno probíhá podle regulí, mohli diskvalifikovat a potom vítězové byli od tamtud, od sudích, od soudců odměňováni. Tak je to jiný druh soudu.

[21:08] Toto není soud k zatracení. U tohoto soudu boží děti budou posuzováni, jak naložili se svými talenty, se svými hřivnami, vzpomíňte si na to podobenství, které pán Ježíš vykládal, také tam každému nebylo dáno stejně a každý tam byl také posuzován individuálně, ale byl každý posouzen. Takže jak nakládáme v celém svém životě se svým časem, se svými dary, talenty, se svými možnostmi, se svým intelektem? se svými financemi, vůbec se vším, co nám Bůh svěřil, co nám svěřuje. Ne každému z nás je dáno stejně, někomu více, někomu méně. Každý bude také posuzován podle svých možností, ale bereme na tohle ohled, je to něco, nad čím přemýšlíme?

[22:18] Nebo jste překvapeni někteří, že se sami za sebe postavíme před živého Krista? Je to pro nás překvapující nová myšlenka? Když tak někdy přemýšlíme nad tím koncem, až jednou přijde pán pro svou církev, tak možná to bereme tak nějak hromadně, že všichni budeme vytrženi a že tak nějak všichni potom hromadně někde za zády projdeme do Božího království. Že Boží syn bude tak zaneprázněn jinými úkoly, že tam tak nějak hromadně vstoupíme. Tak jako neosobně, tak jako v chumlu, tak jako celý zvor. Ale tak to nebude. Každý z nás se osobně postaví před živého pána. A já si myslím, že to je něco, co si musíme připomínat v našich evangelických, evangelikálních, protestantských kruzích.

[23:25] Protože nám hrozí skutečně to, že je vlastně jakoby všechno jedno. Že ať žijeme, jak žijeme, že to je vlastně všechno jedno. Že je všechno konstantní. To nám tak trochu hrozí. Římským katolíkům hrozí spíše záslužnictví, nám hrozí laciná milost. Jedno i druhé špatně. Já jsem přemýšlel nad jedním význačným, dnes už můžeme říct, význačným božím služebníkem. Slyšeli jste někdy jméno hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf? Znáte to jméno? Znáte jeho životní příběh? Pokud byste hledali v literatuře, tak byl to Němec, teda dnešním pohledem Němec. Mikuláš Ludvík von Zinzendorf, hrabě Gráf.

[24:30] 18\. století, 1700 až 1760. A byl to ten člověk, který umožnil exulantům z toho našeho českomoravského prostředí, ze staré jednoty bratrské, třeba tady nedaleko, Suchdol nad Odrou, Fulnek, tahle místa, taky umožnil na svém panství Horní Lužice, Bertelsdorf, to je něco přes 30 kilometrů nad Libercem, severně, založit osadu Ochrnov, možná jste to někdy slyšeli, zase německy Hernhut, kdybyste to hledali, možná by to stálo zavílat někdy, se tam podívat. Místo, které vzniklo na Zelené Louce v tom 18. století, dneska je to městečko, a místo, kde byla obnovena jednota bratrská, vznikla tam ta moravská církev, která se rozšířila do celého světa, Moravian Church, anglicky, rozšířena opravdu po celém světě.

[25:39] A jak se to tak stalo? Vzniklo tam úžasné dílo Ducha Svatého, misijní dílo, že o tom tu vzešly zástupy misionářů z toho Ochranova Hernhutu. Ale na počátku byl právě tady ten Mikuláš Ludvík Cincendor. Velmi důležitá bytost. Člověk, který byl kdysi osloven, a to ještě si nechám na později, byl to luterán, pěty slovení, Slyšeli jste někdy výraz pietismus? Říká vám to něco? Pietismus to byl v rámci luterství takový směr, který kladl důraz nám velmi blízký, který kladl důraz na osobní zkušenost s Bohem, na osobní zbožnost. Na rozdíl od takové té luterské ortodoxie, která byla taková strohá, taková spíš vnější, racionální, tak ten pietismus, kladl důraz, že nestačí jenom jakoby Biblii číst, vyznávat, ale také prožívat ve svém srdci. Že to musí být i osobní zkušenost, že to, co je v písmu, musí být také napsáno do tvého srdce.

[26:57] Důraz na zkušenost, na osobní zbožnost, něco, co nám, baptistům, je velmi blízké. Takže vlastně je to směr, který nás inspiruje. A tady ten hrabět Sincendorf byl tímhle směrem velmi inspirován a jako mladý člověk kdysi dávno prožil v obrazárně v Düsseldorfu takovou osobní, velmi intenzivní zkušenost. A to, když se díval na obraz italského barokního malíře jménem Dominico Fetty. A to byl obraz, nebo je obraz, už není v Düsseldorfu, měl by být ve Florencii. Když jsme byli ve Florencii, tak jsme ho tam nějak nepostřehli, ale podle jako análu by tam měl být ten obraz. A tady ten obraz se jmenuje Exce Homo, hle člověk.

[27:58] A je to obraz, který znázornuje vlastně trpícího krysta, který má nasazenou, lépe řečeno naraženou trnovou korunu na hlavu a vlastně prýští jako krev z jeho hlavy. A pod tímto obrazem je, nebo byl nápis, toto jsem vytrpěl pro tebe, co pro mě učiníš ty. Že ten obraz má takovouto zvěst a ten mladý hrabě tehdy tam byl skutečně zasažen duchem svatým. Tato otázka se jako otiskla do jeho srdce a on udělal hodně důležité rozhodnutí ve svém životě. Že chce celý svůj život naplno, stoprocentně sloužit živému Bohu. A to už byl člověk, který věřil v Ježíše. On nevedl světský život. On byl vychován v křesťanské zbožnosti.

[28:59] A dá se říct, že miloval Krista. Ale byl to takový ten čas, kdy se rozhodoval, kudy se vydat, vzdělaný, velmi inteligentní, schopný člověk, studující práva. Otevírala se mu cesta do evropské diplomacie. A on se rozhodl, že všechno to, co je, kým je, co má, tak dá do služeb živému Kristu a službě a později misii. A to dosloval do písmana. Skutečně i své majetky vydával na misii. A to až takovým způsobem, že téměř zbankrotoval. Že vlastně skoro všechno, co měl, tak vložil do podpory misie. Byl to člověk, který skládal křesťanské písně, chvály. Dodnes některé zpíváme, dodnes některé mluví. Ale na počátku bylo hodně důležité to jeho rozhodnutí.

[30:01] Pane, já chci celým svým životem sloužit tobě. Nejen v tebe věřit. Nejen vykazovat nějakou zbožnost. Ale celé ze všim všudy se vydat tobě do služby. A vrátím se zpátky do biblického textu. a pomaly budu končit v tom smyslu, že jaké je vlastně řešení toho všeho. Abychom se na jednu stranu vyhli záslužnictví, na druhou stranu, abychom se vyhli laciné milosti. A při tom, abychom 100% ze sebe, kdo jsme, co jsme, kolik nám bylo dáno, tak abychom nasadili pro boží království, pro našeho pána. A asi není nic jednoduššího, než na závěr citovat z Markova Evangelia 12. kapitola 30. verš, což je citát ze zákona Mojžíšova, kde pán Ježíš vlastně říká a miluji hospodina Boha svého z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly.

[31:15] Vybral jsem Marka, protože v Matoušovi chybí to z celé své síly. A proto se mi moc líbí, jak je to v Markovi, že tam je ještě i to z celé své síly. Prostě řešení je v tom, když miluji Boha, tak neřeším ani záslužnictví a nehrozí mě ani laciná milost. Protože když někoho miluji, tak se mu vydávám úplně celé, 100%. Ze všeho, co mám, ze všeho, co jsem. Z celého svého nitra, z celé své duše, z celé své mysli, z celé své síly. A dá se to doplnit z celé své inteligence, ze všech mých darů, ze všech mých talentů, ze všech mých financí. Z celého mého času, který mě Bůh svěřil.

[32:16] Chtěl bych vás, bratři a sestry, k tomu povzbudit. A kež bychom udělali nebo dělali rozhodnotí, jako je dělal i Mikuláš Ludvík Zinzendorf. Amen. Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20230917/zodpov-dnost-2 · Last updated: 2026-10-15