# Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen

> Sermon from 10 December 2023, Marek 16:15-16, Miroslav Čížek (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 10 December 2023
- **Preacher:** Miroslav Čížek
- **Bible passage:** Marek 16:15-16
- **Duration:** 36:12
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-12-10-Kdo-uveri-a-prijme-krest-bude-spasen-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-12-10-Kdo-uveri-a-prijme-krest-bude-spasen-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Ahoj, já jsem Táně Kořinková a jsem z nevěřící rodiny. A moje svědectví o tom, jak jsem uvěřila, se hlavně týká toho, že Bůh je tady s náma, i když ho tolik nevnímáme, a toho, že nám klepe na dveře, protože chci být součástí našeho života. Když jsem byla malá, tak jsme s našimi jezdívali na English Camp. A po nějaké době jsme přestali. A já jsem vlastně potom hodně zpívávala a tak dále. A my jsme znali právě s Englishem Buditu, která mi vlastně řekla o Fusionu, což je zbor, který tady je. A já jsem tam původně vůbec nechtěla chodit. A jednou, na jednom z koncertů, mě to vlastně tak zaujalo, tak moc jsem cítila, že to je místo, kam patřím, že jsem přišla na další zkoušku. A když jsem tam přišla, tak to bylo úplně jiný svět to pro mě byl, protože to byly lidi, kteří mě přijali takovou, jaká jsem.

[1:07] Lidi, kteří byli tak naplnění boží láskou, že byli připraveni do svých životů přijmout každého, kdo přijde. Ale pak jsem kvůli nějakým důvodům vlastně přestávala chodit, ale vždycky mě to dotáhlo zpátky. A jednou jsem právě jela tady s Fusionem na Kontakt Camp a tam, kdo to znáte, tak večer bývá vždycky slovo. A to slovo, které mě nejvíc zaujalo, bylo o boží lásce, o tom, že nás Bůh miluje takové, jak jsi jsme, a o tom, že je to vždycky pro nás, i když se necítíme tak milování, jako jsme. A v ten moment mě naplnilo úplně teplo. Úplně jsem cítila, že ten Bůh je tam s námi. Úplně jsem cítila prostě to boží obětí, když to tak řeknu. Byl to pro mě úplně jiný svět. Ale když jsem se pak odtama vrátila, tak kolem mě bylo spousta lidí, kteří mi říkali, že tohle cítím jen kvůli tomu, že spousta lidí tam věří v Boha a že to byl jenom prostě efekt toho, že jsem strávila hodně času s nimi.

[2:13] A já, tehdy mi bylo, myslím, jedenáct nebo dvanáct, jsem na to tak trochu zapomněla. Ale po nějaké době mi začalo tady to boží teplo prostě chybět. Začala jsem cítit, že v mém životě je prostě ta prázdnota, která musí být zaplněna Bohem, protože jinak to nejde. A začala jsem chodit na kontakt. A čím víc jsem vlastně věděla o tom, jaký je Bůh, jaký je nádherný, jaký je krásný, jaký je velký, tak tím víc jsem ho začala pouštět do svého života. A začala jsem být na lidi milější, začala jsem se řídit božím slovem, začala jsem číst Bibli. A lidi si toho začali všímat, začali se mě ptát i na to vlastně, kdo je to Bůh, kdo je to Ježíš. A teď můžu na plnou pusu říct, že prostě Bůh mě miluje a že miluje i vás, že vás zná rád takovej, jaký jste. A ačkoliv se nám může občas zdát, že ho tolik ve svém životě nevidíme, tak on je to pro nás a miluje nás takové, jaký jsme.

[3:18] To je všechno. Děkuju. Ahoj, já se jmenuji Jana Ječmenová a pocházím z křesťanské rodiny, že doma už se u nás už od té doby, co jsem byla, byla, četla Bible, chodili jsme semka do sboru, chodila jsem do nedělky, takže bych řekla, že vlastně od balička jsem věděla, že Bůh někde tam nahoře je, tam někde na obláčku a že v něm má rád. Ale neřekla bych, že ovlivňoval můj život tak moc, jak ovlivňuje teďka. Že tehdy bych řekla, že jsem ho měla na druhé koleji. Nebyl pro mě tolik důležitý, jak třeba jiné věci v mém životě. Třeba moje rodina, najít si nějaké kamarády ve škole a nebo škola obecně, abych se prostě dobře učila a pomáhala tím pádem tak svým rodičům.

[4:20] A... A někdy asi, když mi mohlo být tak 8-9 roků, tak si rodiče usmysleli, že už jsem dost stará na to, abych mohla střídat nedělkou s kázáním. Takže jsem jeden týden byla na nedělce a druhý týden jsem se snažila poslouchat kázání a snažila jsem se ho pochopit. Já jsem sice tam tak šadila, poslouchala, ale nechápala jsem vlastně moc, o čem se tam baví. A většinou se mně nikdy nenapadlo přijít za rodičema, že prostě to, o čem se tam bavili, že tomu nerozumím a že tomu chci porozumět, protože jsem si myslela, že na to, aby mi to řádně vysvětlili, by neměli čas. Takže jsem brala, že vždycky, když jsem přišla do nedělky, tak prostě, jo, super, jsem v nedělce, jdeme vyrávět. A když jsem byla na kázání, tak dobře, tak si to poslechnu, ale vlastně nevím, jestli si z toho nějak moc odnesu, protože jsem nechápala, o čem se tam baví.

[5:29] A když mi bylo asi tak dvanáct let, tak táta mi řekl, že ve sboru existuje dorost. Já jsem tak trošku tušila, že tam je asi něco jiného než nedělka, protože mi přišlo divný, že jednu dobu tam třeba chodili nějací moji kamarádi a najednou z ničeho nít prostě přestali chodit. Tak jsem si říkala jako, kam všichni odešli, když před chvílí tam chodili a už tam nejsou. Tak mi říkala, že je to vlastně něco podobného, jako starší nedělka, ale se staršími dětmi. A dělala jsem, že mi je to vlastně úplně jedno, že prostě někam pojedu do nějaké skupinky dětí, ale vnitř jsem byla totálně nervózní. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat a začala jsem pokoj brečet, protože já jsem nevěděla vlastně úplně přesně, kdo všechno tam chodí a měla jsem velký strach z toho, že mě ti lidi, co tam budou, budou mě posluzovat a že to bude tak, jak to bylo třeba v nějakých skupinách ve škole, že mě prostě nebudou mít rádi kvůli tomu, že tam prostě přijdu nová a ještě ke všemu.

[6:43] Neznala jsem všechny ty lidi, co tam byly. Tak v ten moment jsem se tak asi poprvé modlila vrouctě k Bohu, že prostě v tohle potřebuju pomoc, to přežít aspoň tu jednu návštěvu do rostu. Teď mi to přijde hrozně směšné, ale prostě tehdy to pro mě bylo fakt hrozně těžký přijít mezi tak trochu nové lidi. A jela jsem tam s tím, že se pokusí přežít tu jednu návštěvu a vracela jsem se domů s tím, že chci přijet další týden. Jako strašně moc mě potěšilo to, jak mi Bůh prostě říkal, že se o mě postará, že se mi prostě tam nic nestane a že to není nic strašného prostě tam přijít. A bylo to pro mě dosti důležité tam potom začít chodit, nejenom kvůli těm lidem, co jsem tam potkala, které teďka díky dorostu znám, ale taky díky tomu, že jsem se tam čím dál více, jsem poznávala Boha a jeho lásku, že jsem on mala sice věděla, že mě má rád, ale až v té době jsem si uvědomovala, jak moc a jak hrozně moc ovlivňuje můj život.

[8:01] A začala jsem tak trošku uvažovat o tom, jestli budám odevzdat svůj život nebo ještě ne. A je fakt, že někdy jsem byla, že jo, chci Bohu odevzdat úplně naplno svůj život a někdy prostě to tak jako vyprchalo. A prosila jsem Boha, aby mi s tímhle pomáhal. A Boha jsem přijala asi na začátku tohoto roku, že chci, aby mě proměňoval, že chci, aby změnil to, jak se chovám klidem kolem sebe a že chci, aby mi zasahoval do mého srdce. Děkuji. Děkuji. protože už jsem věděla, že s Bohem chci žít a že chci, aby mě ovlivňoval. Ale když se mě potom lidi začaly ptát a chtěla mi se s tím pádem dechat pokrtit, tak jsem byla taková vyděžená, ale já nevím, co bude třeba za 7-8 roků, jestli pořád budu věřící nebo nebudu.

[9:13] Ano, teďka velice vtipne. A jednou, to bylo o jarních prázdninách na kontaktu, se mě takhle taky jeden člověk ptal, jako jestli už nad krtem uvažuju, tak já jsem řekla, jo, uvažuju, ale myslím si, že Boha neznám natolik, abych se mohla nechat pokrtit, protože jsem měla takovou představu, že pokud člověk se chce nechat pokrtit, takže musí úplně hrozně moc o Bohu vědět. A furt jsem si připadala, že o Bohu vím strašně málo a že prostě o něm musím vědět daleko víc. A ten člověk mi řekl, ale já vidím, že s Bohem žiješ a proto mě napadá otázka, na co čekáš? Tak jsem si říkala, že to je velice zajímavá otázka, ale nedokážu ti na to odpovědět. A převyšla jsem zatím skoro celý rok. Jako na co čekám?

[10:15] Až se rozmyslím, nebo až budu mít po přijímačkách, nebo na co čekám? Tak mi došlo, že jsem čekala celou dobu na to, až mě Bůh ujistí, že pro mě je ten správný čas. Protože mi tak připadalo, že teď je na to ještě moc brzo, že třeba až mi bude 18, 19, tak možná. Ale začalo mě tak Bohu táhnout tím dál více a více. A tak před měsícem, kdo už jsem věděla, že v prosince nějaký křest bude, a začala jsem o něm tak uvažovat, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem přijdu, nebo ne, jestli je to pro mě moc brzo, nebo ne. A tak jsem se začala modlit. Prosila jsem Boha, a by mi Duch Svatý řekl, jestli je pro mě teď ten správný čas, se nechat pokřtít. A Duch Svatý mi řekl, ano, já vím, že teďka pro tebe je správný čas.

[11:21] A nevím, co mě napadlo, ale jako kdybych se z toho snažila vymluvit, protože jsem říkala najednou z ničeho nic důvody, proč to nejde. Co když tam budu stát sama? Co když zapomenu na to, co mám říkat? Co když budu nemocná? A Duch Svatý mi na to odpověděl, že během tohohle roku se s ovdě naučila hodně věcí. A jedna z nich byla, že máš následovat moje kroky. Teď jsem ten první krok udělal a teď jenom čekám na tebe, jestli ten krok uděláš se mnou a budeš se mnou chtít jít, anebo jestli budeš na místě čekat. Tak jsem mu řekla, že si vybírám tu možnost za ním jít a to je vlastně ten důvod, proč tady dneska stojím. Ahoj. Na začátek bych vám chtěl říct, že na zdorě mému vystupování na pódiu se budu snažit mít co nejkračší svědectví. Ne proto, že bych nechtěl být otevřený, ale proto, že mám trému.

[12:22] Ale jestli byste měli nějakou otázku, nebojte se za mnou přijít, rád to doplním, anebo odpovím vám. Ahoj, jsem Milan Horák a vyrůstal jsem v nevěřící rodině ve vesnici jménem Výšovice. Byli jsme čtyř člená rodina, avšak u nás se nikdy nemluvilo o Bohu a ani se neodmítal. Když jeden z mých členů umíral, tak to bylo poprvé, když jsem ve svém životě se modlil. Od té doby se toho s mojí vírou nic moc nedělo. Během základní školy jsem nebyl uznávaný a byl psychicky hodně vyčerpaný. Na střední škole jsem však díky Bohu byl přijat do komunity. A díky tomu jsem měl klidnější myslo a Bůh toho využíval. Nikdy jsem ho neodmítal a ani v této... v té době nepřijel, ale Bůh i přesto mi ukazoval jeho dokonalost. Akorát já ji neviděl a ani si neuvědomoval, že to je vše od něho. Až jednoho dne na mě poslal jednu jeho učenici, která mi poukázala, jaký je Bůh.

[13:22] A spolu s ní jsem začal chodit do kontaktu a začal poznávat jeho dokonalost. Poprvé, když mě přivedla do kontaktu, tak jsem se cítil strašně zvláštně. Bylo to pro mě první setkání s božím prostředím. Ta síla na mě působila až tolik, že jsem dokonce musel v polovině programu odejít, abych si uvědomil, co se se mnou vlastně děje. Netrvalo tomu tak dlouho, když jsem uvěřil v Ježíše a přijal ho jako svého spasitele. Byl jsem za začátku hodně horlivý, četl Bibli, modlil se, ale jak tomu tak bývá, prvotní zápal upadl, přišel covid. Od té doby se hodně větší začal změnit. Opustil jsem školu, začal jsem pracovat, a to vše vyžádalo hodně mé pozornosti a umrtvilo mě to jak v mysli, tak v Bohu. Pak jsem byl vyhozen z práce a poznal jsem, že bez Boha můj život nedává vůbec žádný smysl. Díky tomu jsem zase najel na svoje prvotní koleje Bůh Expressu a opět se cítím přijatý a cítím potřebu se pokřít.

[14:24] A proto nyní stojím před vámi. Také chci neskutečně moc poděkovat Bohu za to, že jsem ji dal poznat a zůstce, která mi ukázala, jaká je Boží milost. Děkuju. Ahoj, já se jmenuji Martin Klanica, jsem teda z křesťanské rodiny, za což každý den děkuju Bohu a rád bych vám teďka řekl příběh o tom, jak jsem spadl a Bůh mi pomohl se zase dát zpátky na nohy. Takže, jak už jsem zmiňoval, jsem z křesťanské rodiny, takže jsem celý život nějak vnímal Boha, ale ne nějak výjimečně. Vlastně moje jediná motivace chodit do besídky byly bombóny. Ani kamarádi, protože jsem měl lepší ve škole a v kroužcích, tak jsem pár let žil, dokud se něco nezbořilo, což v mém případě bylo úmrtí velmi důležitého člověka v mém životě, a to mého dědy.

[15:25] Ten je pro mě hodně důležitý, protože ve mně nastartoval zápal pro fyziku a matiku, v čem už pořád pokračuju. Jeho úmrtí mě postavilo do pozice s hodně chabým duchovním zdravím a bylo to nejdál, co jsem kdy byl od Boha. Už jsem se ani večer nemodlil, jako dřív, ve zboru jsem nedával pozor, stejně jako ve škole a celkově jsem prostě spadl v životě. Ale nejdůležitější věc, spadl jsem do závislostí, jako YouTube, cukrovinky, lenost a tak. Tak. Nějakým zázrakem si ale Bůh použil moji závislost na sociálních sítích a začaly se mi zobrazovat křesťanské videa. Tady mi obrovsky pomohlo to, že už si o sobě celý život myslím, že jsem křesťan, takže jsem je začal sledovat. Víc a víc. Začal jsem se dozvídat víc věcí o hříchu, duchovním stavu a o Bibli, kterou jsem později začal trošku číst. To jsem ještě neměl tušení, co číst, takže jsem prostě otevřel náhodně Bibli a četl, co se mi hodilo pod nos.

[16:29] Jednou ovšem, když jsem tohle udělal, jsem otevřel příslový první kapitolu. Už předtím jsem párkrát slyšel, že je to těžká kniha, tak jsem to zavřel a chtěl jsem otevřít něco jiného. Takže jsem otevřel, no a co se nestane? Příslový první kapitola. To už jsem si myslel, že je to celkem divný, tak jsem to, jako pořád jsem to zavřel, ale když jsem to otevřel znova, tak zase příslový první kapitola. Tentokrát jsem to nezavřel, ale opravdu jsem si to přečet a tak to byl tak neuvěřitelný text, pořád se z toho vzpamatovávám. Tam bylo, tam bylo prostě všechno, s čím jsem zápasil. Prostě disciplína, víra, závislosti, všechno. Ještě ten den jsem Ježíše vyznal jako svého pána a spasitele. To se stalo v úterý, to pochopíte později. No a nakonec musím zmínit Youth Camp tohoto roku. Pro ty, co neví, Youth Camp je taková akce, dalo by se říct takový tábol, naší mládeže.

[17:30] Probírali jsme příběh marnotratného syna, který teď nebudu rozebírat, ale Lenden mluvil jeden den o hříchu. Tam jsem si opravdu uvědomil, jak hrozný člověk jsem a dokonce natolik, že jsem začal brečet. To se u mě fakt moc často nestává. Každopádně to byl ten den, kdy jsem se rozhodl se nechat pokřtít. A hádejte, jaký to byl den týdne úterý. Jo. To prostě člověk nevymyslí. Proto bych vám ještě chtěl říct, že nejhorší věc může být skrytě ta nejlepší ve vašem životě. Proto musíte věřit Bohu. Pokud mu budete věřit, tak na vás bude dělat zázraky, co si nedokážete ani představit. Na závěr bych chtěl přečíst verž, který jsem se naučil na spojené přespávačce s mládeží se Šumperka, která byla minulý týden. Kdo by si to chtěl najít, tak je to pro změnu v přísloví 3. kapitola 5. verž.

[18:35] Tak ahoj. Pro ty, co mě neznáte, já jsem David Klanice, který byl můj brácha. Je mi 17 let, studuju automobilní školu v Zábřeze, jsem na střední. Vyrostl jsem v křestenské rodině a od malinka jsem semka chodil do sboru, tak nějak jsem věděl, že Bůh existuje a nějak jsem to jako neřešil. Byl jsem to spíš jako, že, no, dětská víra. Chodil jsem do besídek, tam jsme jako vyráběli, tak to bylo jako fajn. Pak jsem začal chodit semka i na kázaní se jako podívat a to se mi taky hodně líbilo. To bylo, jo. Jak jsem byl na základce, tak jsem na druhém stupni jsem zažíval šikanu psychickou, což pro mě bylo jako docela těžké období.

[19:35] Vlastně nadávali mi i do rodiny a dělali si ze mě srandu taky glime výhře. A já jsem člověk, co úplně jako neřeší tolik, jako co se stane. Takže jsem, stal jsem si za svým a bral jsem to, že Bůh dá, Bůh bere. Jak jsem přišel na střední, tak snažil jsem se vlastně být víc extrovertní a což na základce jsem byl introvert, já jsem kolikrát ani jako nemluvil s lidmi, akorát ahoj, jestli vůbec. A tak jsem, chtěl jsem být vlastně v té partě, jako abych měl kamarády. Tak zjistil jsem, že to je sorta lidí, kteří chodí vlastně každej den vlastně do klubu a tak. A taky mě zvali, říkali mi jako, vykašli se na víru, to je zbytečný, jako pojď si s nama užívat život. A byl to čas, kdy jsem byl hodně lehko od Boha, do klubu jsem s nima nechodil, ale bylo to pro mě docela nepříjemný.

[20:36] Zároveň jsem chodil na rugby v prváku a tam byla taky sorta lidí, kteří taky střídali holky jak ponožky a títo lidi. A to byl taky jeden z důvodů, proč jsem odešel z rugby, protože jsem se s nima nechtěl vídat. Potom ve druháku přišel vlastně zlom, a to bylo, že opustil mě vlastně nejobší kamarád, nějako zradil mě, nebylo to úplně taky úplně dobrý. Pár dní na to mi umřel děda, takže dokážete si představit docela těžká situace. A to byl vlastně čas, kdy jsem se začal víc modlit a už jsem aj jako začal víc se modlit, jakože jsem děkoval víc Bohu za to, že za věci, že se o mě stará, že ten úvod můžu být. A taky jsem ho začal víc chválit v modlitbách. Takže začal jsem postupně růst.

[21:38] A potom úplná třešnička na dortu, jestli tak můžu říct, tak bylo, že jak jsem říkal, jak jsem na automobilní škole, zajímá mě tyto věci. A chtěl jsem hrozně motorku na Renování, Chtěl jsem si tím přivdělat a taky vlastně, abych se na tom něco naučil. Hledal jsem ji asi měsíc, strávil jsem klidně šest hodin jako denně na bazoši na Aukru, jako abych to našel a nic jako nedrželo se mi to najít. Tak jsem to vypustil na tři týdny asi, pak jsem se za to pomodlil, modlil jsem se za to a pamatuju si, bylo to v hodině fyziky, kdy jsem zapll bazoš a hnedka jsem tam našel přesně tu modruku, co jsem chtěl. Tak jsem si říkal, no byla to trošku větší cena, tak jsem si říkal, že by bylo úplně skvělý, kdybych mohl mít nějakou slevu. Tak jsem to usmlouval a dostal jsem o šestinu slevu.

[22:43] Což bylo pro mě úplně jako úžasný. Vlastně o tři týdny později jsem si říkal, no, že měl jsem plán, že tu zpravím jako do prázdnin a vezmu si i druhu na prázdnin, abych měl co dělat. Končilo to, takže teďka jsou obě dvě ještě rozebraný u dědy v šupni. Ale nějaké tři týdny později to bylo, no, tak jsem se podíval znova a taky to bylo v hodině fyziky. Pokud se nepletu, tak to byla středa taky. A jo, taky byla pět tisíc korun sleva taky, jako hnedka jsem zavolal, taky byla sleva. Takže to bylo pro mě úplně jako, toto bylo vlastně to, jak Bůh ke mně vlastně promluvil, nebo jak to říct. Chtěl jsem něco a Bůh mi to dal, no. Takže, jo. Potom v srpnu vlastně mě Bůh vlastně pozval do evangelizace a to jsem vlastně, zvěstoval jsem evangelium jedenácti lidem celkem.

[23:53] Jeden z nich skončil tak, že jako všem se to líbilo a jeden z nich je tak jako, že váha, jestli jo nebo ne. Pozval jsem ho sem, tak uvidíme, jestli semka bude chodit. Takže ty jsem tady a tak, to je asi ze mě vše. Dobré ráno vám všem. Já se jmenuji Pavel Koukal. Hned na začátek bych chtěl říct, že si velmi vážním příležitosti jste dnes stát a sdílet s vámi svou zkušenost. Uvědomuji si, že často se člověku nenaskýtá tak příhodná chvíle vyjádřit to, co má na srdci. Přeji vám, abyste tento čas mohli strávit s otevřenou myslí a aby si každý z vás mohl z mého svědectví odnést nějakou myšlenku, kterou považuje za přínosnou. Vyrůstal jsem dle mého názoru, jako docela normální dítě. Moji starostliví rodičové mě lásky plně pečovali a já tak měl možnost se zdravě rozvíjet. Od mala jsem byl velmi zvídavý, tím pádem jak otec, tak matka často museli řešit mé neodbytné dotazy.

[24:57] Ty se někdy stáčely ale i k tématům, o kterých jsem slýchával tzv. ve sboru. Rodiče mne od raného věku vodili do společenství lidí, kde jsem viděl věci, které se mi líbily. Lidé zde k sobě přistupovali s úctou a pochopením, byli ochotní se navzájem vyslechnout a pomoci si. Součástí času, který jsem zde strávil, byly časté zmínky o bytosti, která nám nepůsobila, jako kdyby pro tyto lidi znamenala něco, co je v životě zcela zásadní. Snažil jsem se pochopit souvislosti. Jedná se o jistého Boha, který může mnoha způsoby ovlivnit mé žití. Tento Bůh seslal na zem svého syna Ježíše, aby každý mohl být zachráněn. Počkat ale být zachráněn před čím? Vždyť věci kolem mne vypadají zcela v pořádku. Má se snad něco změnit? Jistě. Jsem si vědom toho, že nejsem dokonalý. Věci, které dělám, se nedihí vždy takovým způsobem, jak by se mi líbilo. To je snad koneckonců běžné, nebo ne? Každý to má jistě podobně.

[25:58] Asi věc se kvůli tomu nehroutí. Jak jsem ale postupně stárnul, začal jsem poznávat, že svět kolem mne má jistá úskalí. V mém životě se začala objevovat nedůvěra a nejistota, také posměch, zklamání s nevědomí. dařených cílů až úzkost. Těto okolnosti mě dovedly k tomu, že jsem začal ač nerad kriticky posuzovat způsob svého života, který jsem do té doby považoval za dobrý. Začal jsem nabývat dojmu, že se nevyplatí uvažovat na to, že se projevovat s úctou k lidem, kteří mi způsobovali nelehké chvíle. Měl jsem pocit, že v svém životě nemám žádnou jistotu a že věci se kdykoliv mohou vymknout z mé kontroly. Asi jsem tehdy chodil do třetího ročníku základní školy, když na mne bylo nátlaku už příliš. Nacházal jsem se zrovna doma ve svém pokoji, když jsem si připadal zrovna tak nejistě. Hlavou mi výřilo mnoho myšlenek a já se usilovně bránil, abych nesklouznul k žádné nepravosti.

[26:59] A tehdy jsem začal přemýšlet o Ježíši. Samotného boha otce jsem ve svém životě považoval za toho, že s jehož vůlem může existovat všechno stvoření světa. O jeho skutečnosti jsem byl přesvědčen a věřil jsem v jeho moc ovlivnit můj život. Ježíš však pro mne představoval zaveřené dveře, do kterých jsem neměl přístup a byl pro mne spíše myšlenkovou součástí božího plánu, kterou jsem ale nedokázal zcela pochopit. V té chvíli jsem ale ucítil boha ve svém vědomí. Klekl jsem na kolena a ptal se, pane bože, co dělám špatně? Proč jsem se vzdálil ze tvé blízkosti? Nevím, co si počít se svým životem. Náhle jsem si vzpomněl na Ježíše. Pane Ježíši Kriste, ty jsi skutečně sestoupil na tento svět, aby zemřel za můj hřích kvůli tak malému a špatnému člověku, jako jsem já. Vím, že si nezasloužím tvou lásku, ale chci mít tebe ve svém životě.

[28:00] Toužím po tvé přítomnosti, nechci již sám chodit v nejistotě. Prosím tě, pane, odpust mi můj hřích, očisti mne od mých nepravostí. Povstal jsem a mé nitro, má duše byla naplněna tak, jako nikdy předtím. Cítil jsem Ježíše po svém boku. Měl jsem touhu chválit Boha za jeho dary a děkoval jsem Ježíši za mé vysvobození. Od té doby jsem věděl, že Ježíš je mi vždy na blízku a nikdy ve svém životě nemusím mít strach, že budu sám. A dnes již s jistotou vím, že kamkoliv se ve svém životě vydám, Bůh je vždy nade mnou. Má moc nad veškerým stvořením a pouze z jeho milosti mohu být zachráněn. Věřím, že Duch Svatý má pro mě každý den připravený dokonalý plán, jehož prostřednictvím mohu plnit vůli svého pána a podívat se na jeho díle. Což je přesně to, čemu chci zasvětit svůj život. Věřím, že pro každého z nás má pán otevřenou svou náruč a nabízí nám věčný život s ním v nebeském království.

[29:04] Děkuji. Dobrý Jan. Takže jo. Já bych teda poděkoval Pavlíkovi za kázání, jako to bylo úžasný. Jakože ten sloh, to je neskutečný. Zvažoval jsem, že bych šel bez papíru, ale po tomhle teda jsem byl rozrušen trošku, takže... Dobrá. Takže dobré, do pohodné přeji. Většina z vás mě ještě nezná, takže já jsem Filip Čížek, jsem tady syn, bratr kazetelé, takže vás všechny zdraví. Vlastně tím, že jsem syn kazetelé, tak celý život jsem chodil do církve. Ovšem můj vztah k Bohu nebyl takový, jak je dnes, proto jsem tu až teď, což na syny kazetelů není úplně zvyklé v takhle pozdním věku. Někdo by řekl, že jsem takový dědeček, že? A takže jsem vlastně takhle žil a mé vztahy k výře se tak nějak střídaly.

[30:11] Jeden z klíčných momentů v mém životě vlastně nastal v maturitním ročníku, kde já jsem do té doby pár let vlastně tančil závodně. Plán byl takový, že bych se tím i do budoucna živil, že bych se i dostal, nejlepě dostal na vysokou do Brna, kde bych studoval, ale zároveň chodil na tréninky, soutěžil. Kdyby to se nedovalo, tak bych vlastně i přesto se školou, našel si práci, abych mohl vlastně pronásovat tenhle jako svůj sen. Ovšem na jáře 2020, kdy byla ta covidová mánie, covidová fáze, tak se u mě objevila nemoc koronová, která vlastně zasahuje střeva. Vlastně teďka o tom tady mluvil jednou, ale vlastně nejedná nic strašného, nic závažného, jenom je to mírně omezující, zrovna právě v tom pohybu, to znamená té vrchole úrovně, na které jsem chtěl tančit, tak mi to nešlo, což znamená, že jsem musel skončit s něčím, vlastně to, co jsem miloval, což jsem jako vyčítal, nevím čemu, komu, ale prostě bylo to těžké období, ovšem dneska to vnímám jako nějaký boží zásah vlastně, že mě nechtěl na tanečním parketě, ale z nějakého důvodu jinde, ještě nevím kde samozřejmě teda, ale to časem zjistím.

[31:49] V současné době teda se studuji v Brně, jednou dnes jsem se rozhodl vlastně, že navštívím brňanskou artistickou mládež, vlastně tomto prvý, ale takže na úvod jsou chváli, pak následuje modlitevní chvíle, ta trvala nezvykle dlouho, až pět až deset minut, a on se to zdá jako chvilka, ale jako když nemáte co dělat, tak je to takové dlouhé. Jak říkám, v té době jsem byl, tak jako můj vztah byl tak různý k Bohu, a v těchto dlouhých chvílích takzvaně, tak vlastně jsem plánoval jako svůj celý týden, jakože ještě přijdu domů, pustím si přednášku, dnes už mám semináře, ale ještě si musím přečíst něco a tak dále, tak to jsem stihl a naplánoval jsem si taková skorova týdny už, a vlastně pořád nic, pořád všude ticho, což bylo takové zvláštní, tak jsem před tak jako rozhodl, prostě v duchu jsem si jen tak řekl, že bože, jestli jsi, tak ke mně mluv, prostě jsem ti otevřený.

[33:00] No, tak to jsem si tak jako v duchu řekl, myslel jsem to tak nějaký vážně trochu, ale no, začalo slovo, vlastně Berta, který měl slovo, tak během pěti minut vlastně mi zmínil jako to celá život. Já jsem seděl vlastně někde tady ve třetí řadě, jak je paní doktorka, a vlastně během pěti minut, nebo po pěti minutách, což je toho slovo, tak se na mě podíval a pronesl, co víc chceš znát, co víc chceš slyšet, což mě úplně dostalo, prostě byl jsem mírně v šoku a vlastně byl úžasný pro mě, že reagoval takhle rychle, ten Bůh, kdy poprvé v životě jsem se nějak, dá by si říct, otevřel vážně v životě.

[34:13] Vlastně, kdyby se to stalo třeba tohle po pěti dnech, tak bych to asi nebral vůbec vážně. Kdyby se to stalo i další den, to bych to nebral vážně. Já jsem prostě potřeboval něco silného, něco nespochybnitelného a rychlého, což přišlo teda. A to byly vlastně chvíle, kdy jsem poprvé zažil jakoby boží přítomnost. Od této chvíle, vlastně od toho března tohohle roku, tak jsem začal mít druhé psychické problémy. Přeba je není můžné rozbírat asi nějaké. můžete mít určitě víc různých vysvětlení, ale i rozhovory s mě s bratem starším, tak bezhodovaní, že bych mu říkal svůj názor, tak říkal, že na to sám reagoval, že se jedná o nějakou duchovní bytu, kdy vlastně se dělábel snaží mě z toho zase dostat zpátky.

[35:28] Takže to byly silnější, vlastně nějaké těžší časy, který se prožíval a v těchto chvílích, které jsem prožíval převážně sám, tak tu nebyl pro mě nikdo jiný než pán Ježíš. Ten jediný tu pro mě byl v těchto nejtěžších chvílích. Tomu jedinému jsem vlastně věděčný, že tu dneska stojím takhle, jak jsem. A vlastně on je pánem mého srdce a já jako budoucí advokát, tak asi bych si taky nevybral jiného advokáta. Takže děkuji. To je všechno.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20231210/kdo-uv-a-p-ijme-k-est-bude-spasen · Last updated: 2026-10-15