# Jak Bůh buduje svou církev

> Sermon from 21 April 2024, 1 Korintským 3:5-17, Pavel Coufal (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 21 April 2024
- **Preacher:** Pavel Coufal
- **Bible passage:** 1 Korintským 3:5-17
- **Duration:** 31:59
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-04-21-Jak-Buh-buduje-svou-cirkev-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-04-21-Jak-Buh-buduje-svou-cirkev-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Dobré ráno, milí přátelé, bratři a sestry, pokoj vám. Je to pro mě velká příležitost tady být v tento dnešní den. Před těmi třiceti lety, kdo by si byl, kdy pomyslel. Tak to je něco úžasného, tyto oslavy. A věřím tomu, že to, co je v našich srdcích, to nejdůležitější je to, že chceme říct, děkujeme Pánu Bohu. Chvála Pánu Bohu za to. Je to prostě Bůh, který tyhle věci všechny koná a my jsme tady jenom díky němu. A já vám chci nejprve, než zapomenu, protože vždycky většinu na to zapomenu, tak vyřídit pozdraví z Brna, z našeho brněnského sboru. Je tady se mnou můj brater kazatel, tak Petr, což je pro mě významné. Když jsem byl kazatelem v Olmouci, tak jsem byl jeho kazatel, teď jsem v Brně, on je můj kazatel. Já jsem jeho předseda zase. Takže vám přivážím také pozdraví teda z výkonného výboru Brateského Antibaptistu, kde jako sloužím a zpřáním velkého božího požehnání.

[1:08] Opravdu, všechno nelepší od Pána Boha k narození nám. Já k tomu dnešnímu výkladu božího slova bych chtěl přečíst z 1. listu korinským, 3. kapitoli. 1. korinským 3, 5 až 17. Budu čít z ekumenického překladu Bible. Můžeme postat ke čtení božího slova. 1. korinským 3 od 5. verše. Kde je napsáno, kdo je vlastně Apolos a kdo je Pavel, služebníci, kteří nás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal pán. Já jsem zasadil, Apolos zaléval, ale Bůh dal vzrůst. A tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nejbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě. Ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu.

[2:09] Jsme spolupracovníci na božím díle. Vy jste boží pole, boží stavba. Podle milosti boží, která mi byla dána jako rozumný stavitel, jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ, než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy. Dílo každého výjde na jevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni. A ohoň vyskouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo zhoří, utrpí škodu. Sám bude sice zachráněn, ale projde o něm. Nevíte, že jste boží chrám a že duch boží ve vás přebývá. Kdo ničí chrám boží, toho zničí Bůh.

[3:10] Neboť boží chrám je svatý. A ten chrám jste vy. Amen. Můžeme se posadit? Tak já jsem toto dnešní kázání nazval takovým názvem Jak Bůh buduje svou církev. Omluvám se, nemám tady prezentaci. Nějak jsme se domlouvali, nedomlouvali s Petrem. A nakonec říkám, bude to bez prezentat. Musíte to vydržet, jenom se soustředit. Věřím, že to zvládneme. Takže jak Bůh buduje svou církev. A když se řekne slovo církev, nevím, co to u vás nebo vás vyvolá. A jestli si řeknete, no tak to je skvělé. Jo, církev, to miluju. Už nemůžu se dočkat. Už zase v neděli do zhromáždění nebo na skupinku. Nebo někam prostě, kde se scházíme do mládeže, do dorostů. Paráda. A nebo si řeknete, no církev. Nejrůznější komentáře na internetu ukazují, že většina lidí v naší zemi opravdu církev nemusí.

[4:15] A to říkám velmi slušně. Prostě nemá jí jako ráda. A lidé někdy píšou až takové hněvy. ...komentáře nebo pohordavé, odsuzující komentáře, když je třeba nějaký článek o církvi, jako nějaká taková středověká instituce, má nějaké divné názory. Možná si řeknete, no jo, tak to není o nás, o tamté jiné církvi, co má ty velké kostely. A oni neví, že u nás v Lípě je to takové skvělé. Kdyby věděli, tak se mu určitě přijdou do Lípě, a je to prostě skvělé. No, moc si jako nenalhávejme. Dnešní sekulární Češi se dívají s velkým despektem na církev. I když je možné, že církev si hledat, co to zaslouží a je možné ji kritizovat. Přesto je církev úžasné společenství. To je boží projekt. To jsme nevymysleli. To je něco úžasného. Je to, jak jsme tady už slyšeli ráno. Je to nevěsta. Nevěsta, kterou si Bůh připravuje pro svého syna na tu svoji svatbu. A to je něco krásného.

[5:30] My jsme společenství jeho rodiny. My patříme jeden k druhému. Nebeský otec, nebeský tatínek nás miluje jako své děti. On nás zavolal. On nás zavolal k sobě. A to je něco velkého. A v tom dnešním oddíle, který jsme četli, je církev přirovnána k božímu poli a k božímu chrámu. A já bych chtěl dát důraz na toho slovo boží. Že jsme boží rodina, boží pole, boží chrám. Že my jsme tady opravdu jenom z té boží lásky, z toho božího rozhodnutí, že jsme tady z jeho milosti naprosto nezasloužení. To, že tady dnes sedíme, tak můžeme jenom říct, díky Páne Bože, je to tvoje. Je to tvoje dílo. My tady neslavíme těch 30 let výročí sboru, protože kdyžsi před 30 lety se nějaká skupina osvícených domluvila, že prostě založí sbor a nějakým způsobem si to zasloužila.

[6:34] Ani ty čtyři kazatelé, kteří tady za těch 30 let sloužili, že začal bratr kazatel Pavel Títěra, pak jsem nastoupil já, po mě Petr, potom teď Mirek, Čížek. To není jenom z našeho nějakého lidského rozhodnutí, že teda půjdeme do toho. A ta historie, víte, že jde trošku jako i dál. Odpoledne o tom asi bude víc, nebo určitě bude víc, ale ty kořeny tady tohoto společenství jdou někde do poloviny 60. let, minulého století, minulého tisíceletí, tak to už je docela, jako jsme pamětníci, že já jsem tenkrát ještě nežil. V roce 65 do Lomouce se přistěhovalo několik rodin, že Hovorkovi, Klimešovi, Dnešní, Coufalovi, Galatovi. A prostě chtěli vytvořit, nebo vytvořili to původní společenství. Tenkrát v Ostravě byl kazatelem můj náš dědeček, maminčin, tatínek, a tak ho požádali, jestli by se nemohl jezdit do Lomouce, jako nějak duchovně se starat o tu skupinu lidí.

[7:43] A takže všechno tenkrát muselo projít nějakým schvalovacím procesem, že ten komunistický režim nad tím držel dohled. Takže prostě bylo rozhodnuto, že budeme stanicí Šumperského sboru. Takže potom dalších, až do toho roku 1993, jsem vlastně jezdili kazetelé ze Šumperka. My jsme byli šumperská stanice. Já si pamatuju, bratr kazetel Tuček, Jaroslav Pospišil, Marek Obdržálek, Mirek Jersák. Určitě vzpomínáme na službu všech těch služebníků až do té dnešní doby. Ale znovu chci říct, jako to není lidské dílo. To jako církev je skutečně boží dílo a proto ze všeho nejvíc dneska chválíme Pána Boha. A děkujeme Pánu Bohu. To je velká víc, že můžeme být součástí Kristovi církve, Kristova těla. Toho celosvětového Kristova těla. Tak to je veliká věc, že můžeme být božím chrámem.

[8:43] Ta je veliká věc, že můžeme být součástí. Když je veliká věc. Bůh se rozhodl, že tady bude, že bude v nás, že bude mezi námi. To je velká věc. A když se podíváme do toho dnešního oddílu, toho božího slova, tak si uvědomíme, jak pán Bůh tu svojí církev buduje, jakým způsobem. On to dělá skrze lidi. Jenomže budovat něco tak významného, jako je církev, skrze lidi, používat si k tomu, jako lidi, nás lidi, to je docela jako riskantní podnik. ze strany Pána Boha. My se tak jako rádi ukazujeme, co všechno dokážeme a jak jsme dobří a schopní a porovnáváme se mezi sebou, jak ta moje služba je významná a úspěšnější než toho druhého nebo se možná staneme fan klubem nějakého církevního pracovníka nebo vedoucího, nebo toho, co je na YouTube někde v Americe nebo v Austrálii, tak jsme jako fan klubem, že to je ten správný jako vedoucí a tak dále.

[9:49] To byl přesně problém, do kterého psal Apoštol Pavel do Korintu. Víme, že Apoštol Pavel, když přišel do Korintu, tak ten sbor založil a jeden a půl roku tam sloužil, kázal tam, potom odešel a potom po nějaké době tam přišel Apolos, který asi měl krásná kázání a byl takový požehnaný služebník, uměl promluvit. A časem se stalo, že někteří lidé říkali, ale já jsem jako příznivec Apola. A někteří říkali, ne, ne, já jsem Pavlův, já jsem jako na straně toho Pavla. A ten sbor se začal názorově štěpit a rozpadat. A do tohoto kontextu, do této situace, vlastně Apoštol Pavel říká, jak se máme dívat na ty boží služebníky. A že když říkáme, já jsem Pavlův a já jsem Apolův, takže přemýšlíme úplně stejně jako lidé ve světě.

[10:50] Ale nepřemýšlíme jako Pán Bůh. Protože církev je boží dílo, není to lidské dílo. A tak tady Pavel píše o těch božích služebnících, jak jí mají být, jak mají sloužit. A tady bych chtěl zdůraznit to, že za to slovo služebník si můžete dosadit svoje jméno. Že to není jenom o těch kazatelích. Že skutečně každý křesťan, kterého Bůh povolal do toho vztahu s ním a který následuje Ježíše, tak se zároveň stává božím služebníkem. My jsme všichni boží služebníci, každý křesťan. A tak jak Bůh buduje svoji církev i přes tu lidskou nedokonalost z nás, božích služebníků. Jak to dělá? Já tady mám takových pět stručných bodů. Nebojte se, máme dneska celý den. Takže jako dobrý. Já jsem vždycky měl rád, když nějaký kazatel řekl, mám tři body nebo pět bodů, protože jsem si to odpočítával.

[11:51] Jak dlouho to ještě bude. Takže první věc. Jako boží služebníci pracujeme tak, jak nám to pán Bůh dává. To je napsáno v tom pátém verši. Kdo je vlastně Apolos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal pán. Jak mu dal pán. Pán Ježíš, když nás přivedl k sobě, když nám dal svého ducha, dal nám dary ducha svatého. Každý má nějaký dar, nějaké charisma. A je to velmi, velmi rozmanité. My jsme si to sami nevybrali. Já bych si možná vybral jiný dar. Já nevím, co bych si vybral, ale prostě každý. Jako my jsme si to nevybrali. To je od Boha. Pán Bůh nám to dává, je nám to dáno. A proto je církev tak hezky rozmanitá. A tak jako jiná a různě obdarovaná.

[12:53] Máme různá povolání do různých služeb. Někdy to vypadá, že je v církvi pěkný chaos. Ale když je to takový radostný chaos, tak to je dobře. Ono skutečně to Kristovo tělo je velmi... velmi rozmanité. Naštěstí nejsme chobotnice. To tělo má nějakou svoji strukturu, nějakou kostru, nějaké vedení, nějaký řád, boží slovo a tak dále. Ale jinak je církevný zbor, je velmi rozmanitý. A každý slouží tím darem boží milosti, který dostal od pána církve. A v každém z nás se pán Bůh nějak projevuje to jeho působení. A proto vůbec nemá smysl vytvářet nějaké fankluby, jako v církvi, okolo nějaké charizmatické osobnosti. My se zromažďujeme okolo Ježíše Krista. My jsme Ježíšů fanklub. My jsme prostě okolo něho. A jeho následujeme, jeho milujeme, z jeho síly sloužíme a každý z nás nějak z jeho rozhodnutí, z jeho obdarování přispíváme k tomu budování toho božího chrámu. Tak to je ta první věc, že každý sloužíme tak, jak nám to plán Bůh dává.

[14:09] Ta druhá věc, jako boží služebníci patříme k sobě a navazujeme jeden na druhého. A poštol Pavel tady píše v tom šestém verši, já jsem zasadil a polos zaléval. A potom v tom desátém verši říká, já jsem položil základ a druhý na něm staví. Takže my patříme k sobě. Kazitel si připraví kázání, pracuje na tom v týdnu a pak to sem přinese. Přinese to jako výklad božího slova. Někdo třeba šikovný udělá nějaké pozvánky, daje na Facebook, někam na Instagram, nebo někam prostě, aby taky lidi věděli, že tady existujeme. Někomu se podaří pozvat nějakého svého známého dozboru. A u dveří stojí bratr s milým úsměvem a každého milé přivítá. Dalších pět lidí toho člověka milé pozdraví, samozřejmě nevtíravě.

[15:14] Hudební skupina. Prostě pracovala, připravovala se. Na kvalitní písně teď vedete celé to zhromáždění k uctívání pána Boha. Zvukař to nazvučí. Další se věnují dětem, dorostu, mládeži v týdnu a zapojí se do skupinek. A někdo se stará o budovu, aby tady jsme nemrzli. A jiný se stará o finance. To je také v církvi důležité. A někdo se postará o kávu, taky v církvi někdy důležité. A něco k tomu. A prostě další jsou zapojeni třeba do vedení toho sboru. Někdo dělá tábory, kempy, fusion a tak dále a tak dále. Je to souhra. Je to souhra celého týmu. Je to boží dílo, které my jsme do něho společně zapojeni a pak přijíme k sobě. A vlastně tady z toho vyplývá i ta kontinuita. Jak to navazuje jedno na druhého. Když jeden zasadí do té země, tak je třeba to zalývat. Ale ten první už tam není. Tak přijde druhý a zalévá.

[16:16] Je to opravdu tragédie, když není v církuji kontinuita. Když není návaznost. Když jsme takový jako sholisti a každý si myslel, že jako já začnu od nuly. Nezačínáme od nuly, ne. Staví se na tom, co už tady bylo. I před námi. A on to pokračuje dál. A je to jenom tak, že každý z nás do té stavby přidá něco. Nějakou řadu kamenů nebo cíhel. A ta stavba pokračuje. Tak teď se podívejte kolem sebe a řekněte si třeba, můžete si to říct. Jak jsem rád, že tady nejsem sám. Jak jsem rád za ty druhé, že tady jsme spolu. A jsem vděčný za toho a toho člověka, který mi nějakým způsobem posloužil nebo slouží. Nebo mě nějak pozbudil, nebo napomenul, nebo pomohl, když mi bylo špatně. Jak pomáháme, jak sloužíme spolu s ostatními. Tak to je to druhé.

[17:17] To třetí. Jako boží služebníci spolupracujeme s Bohem. Ono se to pěkně graduje, že? Spolupracujeme spolu. A teď spolupracujeme s Bohem. To je jako něco úžasného. Velikého, Pán Bůh, Pán Bůh dává vzrůst tomu, co my děláme, to je jako bez Pána Boha, abychom tady opravdu nebyli. Pán Bůh vdechne do nás ten život Ducha Svatého, že? Všimněte si devátý verš, jsme spolupracovníci Boží. Tam je takové zvláště řecké slovo synergos, synergie, společné, jako my do toho dáváme energii spolu s Bohem. Syn znamená spolu, my spolupracujeme s Pánem Bohem, ne tak, že bychom mu říkali, no pane Bože, tak udělej to tak nebo tak. On to vede, on to má, my nejsme šéf stavby, ale on nás tomu pozval, on buduje tu církev a my jsme spolu s ním a přidali jsme se k němu a řekli, Pavle, pojď, tady máš nějakou práci, já ti budu říkat, co budeš dělat, takže to je něco velkého.

[18:27] Nevím, jakého máte šéfa v práci, nebo jste si sami sobě šéfové, ale jestli to je dobrý šéf, nebo není, ale prostě my spolupracujeme s Pánem Bohem, který je tím vedoucím té stavby. Je to velká výsada, že můžeme být v tom díle spolu. To čtvrté, jako boží služebníci budujeme stavbu na základě, kterým je Kristus. Jedenáctý verž říká, nikdo totiž nemůže položit jiný základ, než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. On je tím jediným skutečným základem církve. Ne člověk, ne kazatel, ne misionář, ne naše programy, ne naše akce, ne naše služba. Ježíš. Ježíš Kristus, boží syn, ten, kterého Bůh poslal na tento svět, aby zde žil jako člověk, aby nám předal zprávu o Bohu, aby nám ukázal, jaký je Bůh, aby nám otevřel cestu k tomu požehnanému životu s ním pod jeho vládou, aby nám zjevil tu boží moc, aby nakonec dal svůj život za nás na kříž, aby nás vykoupil z moci hříchu a smrti a zvítězil.

[19:54] A on žije a vládne nad každou lidskou i duchovní mocí a zve nás k sobě, vede nás do toho svého života. On je základ. On je jediný pravý základ, na kterém stojíme. A to je rozdíl mezi církví a nějakou sektou. To je Ježíš. Na něm stojíme. Na jeho osobě, na jeho učení, na jeho moci, na tom, že on je mezi námi. Jako bez Ježíše jsme jenom takový jakýsi spolek divný. Ale s Ježíšem uprostřed jsme jeho společenství. A z něho vychází veškerý život. Z něho vychází to, čím jsme a co děláme. A děláme to pro něho. A všechno na něm spočívá. A k němu všechno vede. A za ním jdeme. A za ním vedeme druhé lidi. Jako Ježíš je centrální. A musí být centrální v našem životě i v naší službě.

[20:55] Páne Ježíš Kristus. On je tím základem. A proto jako opravdu nejde v církvě jenom o to, abychom se setkali u dobré kávy. Já nic proti tomu jako nemám. Ale prostě jde o duchovní společenství s živým Kristem. Uprostřed nás. Tak se chci zeptat, jestli Páne Ježíš opravdu pořád má to centrální místo v mém osobním životě, v mé rodině, v tomto zboru, v církvi, jestli mu patří to centrální místo. V mé službě, ve všem. A teď to páté. Pán od nás, od svých služebníků očekává kvalitní službu. Kvalitní službu. Nic menšího mu ani nemůžeme dát. Nechceme to nějak odfláknout. Chceme dát to nejlepší pro jeho slávu. A poštěji. Pavel tady varuje, že si máme dávat pozor, jak teda pracujeme v církvi na tom základě Krista, jestli stavíme ze zlata, ze stříbra, z drahého kamení, nebo naopak ze dřeva, strávy nebo slámy.

[22:04] To jsou samozřejmě obrazy, metafora, kvality. Jak kvalitní je ta naše služba. A když to jenom tak bereme jako takovou nezávaznou bokovku, tak prostě se to nějakou dobu dá nějakou zakrýt. Že u toho nemáme to srdce. Ale nakonec se to nezakrýje. Dílo každého výjde najevo. V onen den, když se v bibličte onen den, tak pozorníme. Vyjme, onen den. Že přijde den, kdy pán Bůh bude hodnotit kvalitu naší služby. Naši odadanost, naši věrnost, naši lásku k němu, jak jsme sloužili druhým lidem. Naši ochotu se nasadit, obětovat, poslušnost božímu slovu, věrnost, evangeliu. Nějak se to prostě bude hodnotit. Přesně to tady naštěstí není. Ten mechanismus tady není popsaný, protože bychom se snažili do toho nějak dostat nějaký svůj lidský boční dvířka.

[23:12] Nicméně je to tak, je to zajímavé. Biblia mluví o dvou soudech. O dvou soudech. Ten první, který bych chtěl zmínit, je soud u velkého bužího trůnu, u bílého trůnu, z kníze Vení. V Biblii napsáno, že každý z nás, každý člověk, bude jednoho dnes souzen. A pokud je jeho jmén zapsáno v té kníze života, tak vejde do života. Pokud v té kníze života není zapsán, tak potom vlastně ho čeká ten trest na to trápení. Ale pokud jsme z té boží milosti přijali Ježíše Krista, který se obětoval za naše viny, za naše hříchy, pokud jsme ho uvěřili a obrátili se k Bohu skrze Ježíše, tak je tady to zachraňující dílo Ježíšovo v nás. A to naše jméno se potom zapisuje, jakože zase je to metafora, je to prostě obraz toho, že Bůh ví o jednotlivém člověku, o každém jménu, o každém člověku, o každém člověku, který je jeho.

[24:18] A takže to je taková jako kardinální otázka toho našeho života, mého života. Je to tvoje jméno tam napsáno? Až se to jednou bude číst, ta jména, až se budou číst, bude tam čteno to tvoje jméno, to moje jméno. Jako věříš, věříš vě Krista? Uvěřil jsi v něho? Je Ježíš tvůj zachránce? Tvoj pán? Pokud je tady někdo, kdo jako neví, tak my bychom to měli vědět. Jako měli bychom mít to vnitřní ujištění Boží rucha, že patříme Bohu. A pokud to nevíte, tak je třeba začít volat k Bohu a kdyby se chtěli o tom mluvit po zhromáždění, tak určitě bratr kazatel nebo já nebo kdokoliv prostě rád o tom budouckýmkoliv mluvit, protože to je zásadní otázka našeho života. Je moje jméno zapsáno v knize života. Takže to je ten jeden soud.

[25:21] Ten druhý soud je ten, o kterém tady jako mluví apoštol Pavel. To je něco jiného, že Boží děti, které jsou zachráněné, které jsou spasené, které mají ten slib toho věčného života, tak vlastně Pán Bůh bude hodnotit jejich pozemskou službu. Jako posuzovat. Jako v ohni je tady napsáno. Jestli to zhoří, nebo nezhoří, nebo to vydrží. Jestli jsme sloužili Pánu Bohu dobře, oddáně, trpělivě, v souladu s Jeho slovem, jestli jsme nasytili hladové a navštívili nemocné a nestli jsme tu dobrou zprávu. Jak jsme prostě sloužili. A jestli to dílo obstojí, tak dostaneme odměnu. Takže spasení je z milosti, je to dar. Konec. Ale přece jenom Pán Bůh se bude dívat na ten náš život. A je toho spousta v Novém zákoně, co bude dáno těm, kteří doběhnou dokonce vítězně nepomýjitelný věnec 1. Korinským 9.25, vavřín života jako 5 na 15, věnec chlouby 1. Tesalonským 2.19, vavřín spravedlnosti 2. Tesalonským 4.8, nevadnoucí vavřín slávy 1. Petrová 5.4.

[26:39] Takže neustále se tam opakuje, jako ocenění pro ty, kteří doběhnou vítězně dokonce, koruna vítězů. Pán Bůh nám na konci dá korunu vítězu před tím božím trůnem. A co my s tím uděláme? Mě sundáme ty koruny, poklekneme před trůnem a řekneme, pane Bože, je to stejně tvoje milost, je to tvoje zásluha. Je zjevění, čtvrtá kapitola, jak tam ti starci klekají před božím trůnem a říkají, hoden jsi ty, pane Bože, ty jsi hoden. Protože jenom on je nakonec hoden přijmout veškerou slávu a čest i moc. Takže, milí přátelé, pán Bůh chce, aby jsme věděli, že on ví v tom dobrém slova smyslu, že žádná ani maličká nějaká neviditelná pro lidi služba, jakože je to nepodstatné, nedůležité.

[27:42] Pán Bůh opravdu ví a on si toho váží. A on chce, abychom si byli vědomi, že opravdu nám svěřil úžasné dílo. Že to je úžasné dílo, že budujeme jeho svatý chrám. Někdy nám to může unikat, protože si říkáme, tak týden po týdnu sem chodíme a někdy se s toho může stát trošičku taková rutina, ale budujeme jeho svatý chrám. V tom příběhu o těch dvou dělnicích na stavbě a ptali se jednoho, co tady děláš? Co tady děláš? No tak sem chodím každý den, stavím zeď, cihlu k cihle, namíchám maltu a pak to jako dávám, stavím nějakou zeď tady. A potom se ptali toho druhého dělníka hned vedle, co dělá. A on říká, dělám něco úžasného, stavím katedrálu, stavím chrám a bude to nádherné. Tak keď bychom měli tady toto vědomí, že stavíme s boží milostí něco nádherného, něco velkého.

[29:02] Takže milí zbore, jste boží chrám, jste boží chrám a duch boží ve vás přebývá a to je nesmírně vzácná věc. A poštol Pavel říká, musíme si to chránit a kdo to ničí, tak pán Bůh si to s ním jako rozdá. To je vážné. A naopak, my máme a můžeme s boží milostí se podílet na stavbě božího chrámu. Jste boží chrám. A boží chrám je svatý, to znamená oddělený pro pána Boha, pro ten účel, aby v něm přebýval Bůh. Bůh uprostřed nás. To je od začátku, od ráje Genesis až po ten ráj na konci. Bůh uprostřed, Bůh uprostřed svého lidu. A to už můžeme prožívat teď. A tady částečně. Takže jste boží příbitek, ten chrám jste vy. Díky pánu Bohu za to. Úplně na závěr bych chtěl říct takových pár výzev i k modlitbám.

[30:04] Tak jednak děkujeme dnes pánu Bohu za to jeho úžasné dílo, za to, že tady jsme jako sbor. Děkujeme mu za to, co dělá v nás, co dělá v našem životě, v naší rodině, co dělá skrze nás. Děkujeme mu za to, že vlastně nás uznal za hodné toho. Že to není jako samozřejmé, že Bůh zrovna nás uznal za vhodné, abychom mu sloužili, abychom budovali něco tak nádherného. Tak děkujeme. Děkujme Bohu i za ty předchozí generace, které už tady nejsou. Máme na co navazovat a navazujeme. A ta další věc také prosme. Prosme za to, ať ten chrám je svatý. Ať jsme opravdu celé v zasvěcení Bohu, ať to naše srdce je nerozdělené mezi svět a mezi Pána Boha, ať v nás přebývá Boží duch v plnosti a naplňuje nás svoji radosti a moudrosti a odvážnou vírou. Když se buduje církev, je třeba mít odvážnou víru.

[31:06] Odvážnou víru. Nejsme u cíle, ta stavba se pořád staví. Zítra za týden a v létě a tábory a všechno, co tady předtím bylo, to je prostě budování církve. Takže pokračujte. Pokračujte, polomouci, na dalších místech. Nevíte, kam vás Pán Bůh povolá, třeba ještě. Ta stavba není u konce. Buďme vytrvalí, dejme to nejlepší, co v nás je, co v nás Pán Bůh vytváří, do služby pro Boží slávu. A modleme se i za tu další generaci, za ty, kterým to máme předat, kteří přijde po nás, aby oni byli Boží služebníci. A tak se modleme za to, aby nám Pán Bůh žehnal, aby Pán Bůh toto dílo dále provázal. Tak ať vám Pán Bůh všem moc žehná. Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20240421/jak-b-h-buduje-svou-c-rkev · Last updated: 2026-10-15