# Odpočinek

> Sermon from 1 September 2024, Matouš 11:28-29, David Sláma (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 1 September 2024
- **Preacher:** David Sláma
- **Bible passage:** Matouš 11:28-29
- **Duration:** 31:15
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-09-01-Odpocinek-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-09-01-Odpocinek-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Poukují vám, bratři a sestry. Jsem rád, že tady můžu dneska už stát. Minule u neděli už jsem tady měl být, to nevyšlo. A tak jsem byl moc vděčný bratu Mirkovi, že mohl ještě sloužit. A pozdravuje moc manželka. Ta ještě zůstala v týnci u garáže, protože v té garáži máme teď všechny svoje věci. A matrace a děti jsou už uvnitř, ale to je výborná zpráva. Protože díky Bohu se nám podařilo sehnat bydlení. Bylo to skutečně úplně na poslední chvíli téměř. A my jsme scháněli dlouho. Tím bych chtěl poděkovat bratu Tomášovi, že nám v tom moc pomáhala vám všem za modlitby. Když jsme dlouho nic nemohli sehnat, a já jsem se připravoval ještě na jedno kázání do Chebu, tak tam jsem četl o tom, jak Petr a účetníci pluli na loďce po Genezareckém jezeře po nasycení pěti tisíců.

[1:08] A Páne Ježíš zůstal na břehu sám. A tam je napsáno v jednom evangeliu, že je viděl, jak jsou zmožení ve slování. On je viděl, ale byl tam někde. A přišel k ním, víte kdy? Při poslední hlídce. To znamená úplně nad ránem. A tak jsem to přijal, že to prostě bude naporavdu na poslední chvíli. Že Páne Ježíš o nás ví. Ví, že už padáme na ústa trošku. Ale že prostě o tom ví a že mu musíme důvěřovat. A že on přijde při té poslední hlídce. A skutečně přišel. Povedlo se to najít. Jsme přestěhovaný včera večer. Už jsme se sem přesunuli. Trošku nás všechny bolí hlava, ale jinak je to krásné, že tady můžeme být. Tak opravdu díky Bohu za to. A takže vyřizuju pozdraví.

[2:09] Kdybych mluvil moc potichu, tak jak jsem tady poprvé mluvil moc potichu, tak prosím vás ukazujte. Já to možná pochopím na pět minut a pak znova. Jo, a to bude dobrý, to bude... To dělejte, jo. To bude takový pozbuzující. Skončili prázdniny a tak jsem se chtěl takovou krásnou řečnickou otázkou zeptat, jak jste si odpočinuli o prázdninách. Ne. Já si pamatuju, když jsem byl jako klub doma a vrátili jsme se, nebo rodiče se vrátili z nějaké dovolené, tak mámka se asi nějak vždycky postavila a říká, a teď bych potřeboval dovolenou. Tak možná, že to jsou ty samé pocity, které máme, ale odpočinek je to, o čem bych chtěl dneska mluvit.

[3:14] Protože odpočinek potřebujeme, po odpočinku toužíme a my asi víme, kde ho získat. A chtěl bych k tomu přečíst, nebo ten odpočinek pro tělo, ten nějak potřebujeme si vědomně vyhradit čas na to, aby jsme odpočívali, aby jsme spali. Odpočinek pro duši, to si taky člověk udělá. A to, když prostě má nějakou činnost, kterou dělá rád, které si odpočine, načerpá nových sil. Ale ještě ten jeden odpočinek, který nám nějak nedají ani věci, ani lidi. Odpočinek někde hluboko v srdci, také z počinutí, které potřebujeme a po kterém toužíme, tak o tom budeme teď spolu číst. Jak si můžeme otevřít Evangelium podle Matouše, jedenáctou kapitolu, a přečtu 28-29 verš.

[4:19] Nevím, jestli jste zvyklí vstávat ke čtení. Ne, dobrý, tak můžeme teď premiérově povstat a třeba uvidíme, jak se to ujme nebo neujme. Matouš 11, 28, 29. Ježíš říká, pojďte ke mně všichni upracovaní a obtěžkaní a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mého a učte se ode mě, neboť jsem mírný a pokorný v srdci a vaše duše najdou odpočinutí. Mého totiž je příjemné a moje břemeno je lehké. Tak tolik z božího slova, můžeme se posadit. Ježíš zve k sobě všechny, kdo jsou obtíženy břemeny. A kdo se namáhají, kdo to o sobě ví, že potřebují odpočinek.

[5:19] A ta námaha v našem životě může být nejrůznější. Asi hlavní smysl tohodle oddílu je v tom, že nám Páne Ježíš chce dát a těm, kteří to slyšeli, těm, kteří ho slyšeli přímo, odpočinek od požadavků zákona, který jako židé museli dodržovat. Ale ne v tom smyslu, že by nemuseli plnit zákon, ale v tom smyslu, že ten, kdo chtěl žít podle zákona, opravdově, kdo to myslel s Bohem vážně, tak zjistil, že na to nemá. A že se lhává v tom, když Pán Bůh říká, říká, budeš dělat to, už jenom budeš mě milovat celým svým srdcem, tak pokud je člověk sobě jenom trochu upřímný, tak ví, že prostě na to sám nemá. A může se snažit, může produkovat co nejvíc energie v tom, aby to dokázal nějak naplnit to, co Pán Bůh chce.

[6:22] A navíc zákonníci a farizeové rozpracovali ten zákon do těch 316 příkazů a zákazů. A tak ten život židů byl svázaný. A Pán Ježíš to říká potom později u Matouše 23, říká farizeum, svazujete těžká vřemena, nakládáte je na lidi. A sami nejste ochotní se jich dotknout ani prstem. A tak to musel být strašně těžký život. Můžeš to, nemůžeš to. Můžeš jenom tolik, tolik kroků. V sobotu můžeš udělat ty a ty práce, ale tohle už nemůžeš udělat. A jakmile to uděláš, tak už je to špatné, už je hřích. Tak nevím, jestli v něčem podobném to můžeme mít, že si to my mentálně nastavíme ve svojej mysli. Musíš vstát v pět hodin ráno a musíš se modlit.

[7:25] A to není v tom, že vstaneš v pět ráno a budeš se modlit, že to je špatně. Ale to špatně je v tom, protože potom mě pán Bůh bude mít rád. Potom si něco zasloužím. Potom budu lepší křesťan. Nebo potom budu mít lepší duchovní život. Musím být milý na všechny ostatní. Musím, musím, musím. A takhle, když si to nastavíme ve svojej mysli, to, čím si myslíme, že co musíme udělat, aby jsme pánu Bohu se zalíbili a aby z nás měl radost pán Bůh, tak na sebe někdy naložíme břemeno, které potom nemůžeme unést. A znovu říkám, že to není v tom, že ty věci děláme, ale motiv, se kterého ty věci děláme. Takže to bylo to břemeno zákona, břemeno někdy těch zákonů, které myj si na sebe, upleteme, tak pak jsme unavení z toho.

[8:34] Protože pokud se nezačneme přetvařovat, že to zvládáme, tak jsme z toho ubytí, že to nezvládáme. Pokud je tu někdo z nás dneska takový, tak Ježíš tě zve, pojď ke mně. Právě tebe zvu. Někdo může pocitovat takové břemeno tíhy, že se nesnaží získat přízeň u Boha, to je automatické, ale snaží se získat přízeň u lidí. Snaží se zalíbit lidem. A pokud je tohle váš problém, jakože to je někdy můj problém, tak zjistíte, jaké břemeno to je. Abyste vyhověli tomu, abyste vyhověli tamtomu. Ten se na vás špatně podívá, tak uděláte všechno pro to, aby se na vás příště usmál. A abyste prostě vyhověli lidem.

[9:36] To se nedá. To je nikomu člověk, nebo každému, nezavděčí se všem lidem, to všichni známe a přesto i do téhle pasti padáme. A je to břemeno na nás. A Ježíš říká, já tě z toho břemena chci osvobodit, protože se nemusíš chtít líbit lidem. Důležité je, aby si se líbil mně. Samozřejmě máš milovat, máš být, máš nést břemena, máš jít druhou míly, dát druhou košily nebo svoji košily, ale nemusíš se chtít zalíbit lidem. Pokud někdo má tohle břemeno a nese tohle břemeno, tak je dobré slyšet to, že nás Ježíš zve. Někdo může být unavený tíhou z odpovědnosti, kterou nese v práci a nebo v rodině, nebo ve škole. A nese ji sám.

[10:37] To neznamená, že máme být nezodpovědní a že necítíme tu tíhu té z odpovědnosti, kterou máme, že si ji neuvědomujeme, že bereme věci lehkovážně v životě, ale pokud ji neseme sami, tak je to břemeno. Aby ještě do noci člověk přemýšlí, co je všechno potřeba udělat, na co je potřeba se připravit, na co je potřeba myslet. A teď ho začnou někdy úplně drtit. Ty starosti a to, co třeba už nestihne udělat, nebo to, co udělal špatně a je potřeba opravit, nebo to, co už ani nejde opravit a udělal. Je to jako břemeno, které nás tíží. A Pán Ježíš zve právě i tyto lidi. A pak je břemeno, které neseme všichni a které nás dokáže velmi drtit a tížit, a to je hřích.

[11:46] Vy nám. Pokud všechna ostatní břemena nemáte a jste šťastní lidé, tak určitě jste někdy v životě, aspoň někdy v životě, jste zažili to, co to je špatné svědomí. A jak nás to dokáže zžírat uvnitř a tížit, drtit? Někdy je to náš hřích, který jsme, něco jsme prostě udělali ve vztahu k Pánu Bohu. Někdy je to něco, co jsme si udělali navzájem a potřebuje to dát do pořádku, potřebuje si to, potřebujeme si věci vyříkat, odpustit, začít znova. Hřích je jako těžké břemeno, které je na nás a kterého se můžeme zbavit.

[12:47] Pamatuju si, že když jsem byl malý, asi mi bylo 9 let, právě byla konference v Praze, 100 let výročí naší jednoty a bylo tam evangelizační schromáždění. Cítil jsem, že bych měl, protože jsem věděl, že nemám jistotu toho, jak to tam ten kazat. Říkal, že půjdu do nebe, tak jsem se přihlásil, že bych chtěl Pána Ježíše přijmout. A pak jsme se modlili, v také horním místnosti si znáte Vynohradský sbor, nahoře v kanceláři tam, a modlil se se mnou bratr kazatel Poloha a potom se mě ptal, a cítíš pokoj? Já říkám, ne. A přesně jsem věděl, že potřebuji vyznat ještě jednu věc, která mě v životě tížila, hřích. A když jsem to spolu s ním, nebo před ním, před tím kazatelem Pánu Bohu řekl, tak opravdu to bylo, že Pán Boh odněl tohle břemeno.

[13:50] A je to nádherná věc, když můžeme cítit odpuštění a můžeme prožít odpuštění svých hříchů. Někdo jako břemeno může potiž pocitovat taky třeba nevyřešené vztahy v rodině. Dokážeme se dost dobře pohádat jako lidi. A nejenom mezi manželi, ale mezi třeba širší rodinou. Někdy dědictví jsou takové okamžiky, kdy nastane pnutí v té rodině. Nebo si něco řekneme. Tak někteří lidi jsou salámisti, tak to vhází za hlavu. Ale ten, kdo se tím trápí, potom ty nevyřešené vztahy opravdu může cítit jako těžké břemeno. Ježíš názve. Všechna tahle břemena. Pán Ježíš říká, jestli jste někdo upracovaní a obtěžkaní břemeny, pojďte ke mně, protože já vám dám odpočinutí.

[14:57] Pán Ježíš dává úlevů, odpustí naše hříchy, očistí bolavé svědomí. Opravdu dá nám prožít to, že se nemusíme chtít zalíbit lidem, ale můžeme prožít takový hluboký pokoj a přijetí od něj samotného, které nás naplní, že nám v podstatě všechno ostatní bude jedno. A protože když vím, že se líbím jemu a že on mě přijal a že on mě miluje, tak všechny ty ostatní věci mi to dá sílu překonat. A i když je to tíha někdy na našem životě, i když prožíváme tlaky a úzkosti, tak to, že máme Pána Ježíši, že můžeme k němu přijít a že prožijeme jeho milost a přijetí od něj, tak to nám dává sílu. Duch svatý nám dává sílu jít dál. Odpočinek. Já si osobně ten odpočinek představuju tak, já mám rád pohodičku.

[15:59] Horký čaj, křeslo a kniha. Dobrá hudba. A to je podle mě, to je pro mě odpočinek nebo prostě ta pohodička. A úplně to není to, co Pána Ježíš nabízí tady v tom odpočinučí. Oswald Chambers, jeden anglický kazatel, ve svých uvahách to nejlepší pro jeho slávu říká, protože někdy právě pod tou tíhou si říkáme, že už potřebuji konečně někde si lehnout a konec. Tak říká, odpočinek. Který Ježíš nabízí neznamená, že nás Ježíš uloží do postele, zaspívá nám u kolé bavku, ale že nás vytáhne z postele, vytáhne nás apatie a vyčerpání. Prostoupí nás duch života, protože Ježíš je ten, který občerstvuje, je zdrojem síly a milosti pro každou naši skutečnou potřebu.

[17:02] kde je On, tam je život a svěžest. Takže Pán Ježíš je ten, který nás vytáhne z té apatie, vytáhne nás z toho, postaví nás na nohy, dá nám sílu a dá nám to odpočinutí, to spočinutí uvnitř, po kterém každý člověk touží. A jak jsem říkal, neznamená to, že už nikdy nebudeme... mít problémy a těžkosti, ale že na to nebudeme sami. Neznamená to, že se nebudeme muset namáhat, ale budeme vědět, že On to nese s námi. Prakticky, že On to nese. To odpočinutí má ale svoje podmínky. A jsou tady v tom, tady vidím také tři věci, které na to, aby jsme to odpočinutí mohli přijmout a prožít, je potřeba udělat. Tou první a nejjednodušší věcí Ježíš říká, pojďte ke mně.

[18:04] A já nevím, jestli si to představujete někdy, tak si to možná dokážeme představit, že jak to říká Ježíš, tak roztáhne ruce. A říká pojďte ke mně. A nejlépe to můžeme vidět jeho roztážené ruce na kříži. Tam je ta nároč otevřená a říká a zve. Pojď ke mně. Protože v těch mojich ranách, v té mojí prolité krvi, v mojí lásce k tobě je odpočinutí. Ale my musíme přijít. Nepadne to na nás nějak automaticky. Musíme přijít za ním. To znamená, že to chce po nás víru. Může mi to Ježíš dát? I v těch mojich problémech, i v těch mých starostech, i v tom, co já nesu. Věřím tomu, že on mi dá odpočinek? Když Ježíš říká, pojďte ke mně, tak nás zve k sobě a zve nás k víře.

[19:08] K osobnímu vztahu, k osobnímu setkání s ním. Tam mu to musíme dát. A všechno mu to můžeme říct, všechno to na něj můžeme, žalmista říká, vylít svoje srdce. A že v tom našem srdci někdy nejsou pěkné věci, ale je tam hodně špíny. A my mu to můžeme vylít. A on to vezme a vyčistí a pomůže. Odpustí, nadlehčí, odstraní, dá sílu. Takže Páne Ježíš názve k tomu, aby jsme mu věřili. Aby jsme to přiznali. Nemůžu dál. Prostě Ježíši už nemůžu. Pomož mi. Nebo nejsem schopný. Pane, ty vidíš, kolikrát do toho spadnu znova. Do toho, že si dělám starosti, do toho, že se snažím zalíbit. Pomož mi.

[20:10] Takže přijďme. A přicházejme neustále. Možná každou druhou minutu denně. Přicházejme k němu, protože on názve. Páne Ježíš, jak se říká, nemá ty návštěvní hodiny, kdy můžeme a kdy nemůžeme. A kdy už je toho moc. A kdy už to je nějaká jenom hloupost si myslíme. On názve. Ta druhá věc, kterou musíme udělat, Ježíš říká, pojďte ke mně, složte ta svoje břemena. A pak ale říká, ale něco musíte vzít na sebe. A tam možná je někdy náš problém, protože my k němu přijdeme, všechno to na něho složíme a pak odejdeme. Ale Ježíš říká, pojď, jste si tu něco zapomněl. Tady to je tvoje, ale tady to je moje a to já chci, aby si si vzal. Vezměte na sebe mého, říká Ježíš.

[21:13] A tam ve sboru, v Chebu, odkud teď přicházím, tak je hodně lidí ze svaté Heleny. Je to Česká obec v rumunském panátu a oni tam hodně dlouho, pořád ještě tam, žili ze zemědělství. A z toho, že měli zvířata, tak tyhle obrazy pro ně byly živé. Tak možná, že i tady na té Hane, to je to pořád živé, jeho chomout. To nezní moc příjemně, jako nějaké odpočinutí. A zavání to prací, zavání to namahou. To jeho se používalo u dobytka, když se zapřahalo a mělo něco táhnout, když měli orat. Židé označovali hem, zákon, brali ho na sebe, zavazovali se k poslušnosti. To jeho, které máme my vzít na sebe, tím můžeme rozumět ty požadavky Pána Ježíše. Nový způsob života.

[22:15] A myslím si, že to jeho znamená, že Ježíš říká, aby jsme se mu poddali. Že teď už nejsi svobodné, že si můžeš jako to zvíře jít kam chceš. Ty jsi můj. Jestli chceš odpočinutí, musíš být můj. Musíš se mi poddat, vydat a znova je tam víra, že to se mnou Ježíš myslí dobře. Že mi ten odpočinek skutečně dá, že ví, co dělá. Zajímavé je, že jsem se dočetl v jednom komentáři, že to jeho řecky se řekne chréstos. Tam se píše Eta, které se dneska v té řečtině, a možná, že už tenkrát četlo jako I. Takže to není chréstus, ale chrístos. Je to zajímavá slovní hříčka. Jakoby Páne Ježíš chtěl říct, pojď, vezmi si mě. Mně, to mojeho, vydej se mi.

[23:20] Takže zkusme se mu, nebo musíme se mu vydat a přijmout ho, přijít s pane, veď mě, veď můj život. A to jeho bylo určeno pro práci. Páne Ježíš nás nevysvobodil od říchu proto, aby jsme žili sami pro sebe. Ale aby jsme žili pro jeho slávu. To znamená, aby jsme mu byli k dispozici. To jeho působilo taky spolu s těmi pobítkami toho hospodáře, aby to právě to zvíře zůstalo, udržovalo směr, aby neuhlo z cesty. A v tom je ta poddanost, že Ježíš nás chce směřovat, chce nás vést. Ale to, co je úžasné, že tenkrát většinou bývalo to jeho dvojité, že se zapřahala dvě zvířata.

[24:21] Tak Ježíš, když říká, vezmi na sebe mojeho, tak on už tam stojí. A jenom říká, pojď, připoj se ke mně. A on to nese na těch svých ramenům, na těch svých. A my se k tomu jenom připojíme. On to našeho nadlehčuje. Takže to je ta druhá věc. První, přijít k Ježíši a složit. Druhá, přijmout jeho a jeho. A ta třetí věc je učit se od Pána Ježíše. A mně, když jsem si četl to slovo znovu, tak tohle pro mě bylo takové pohlazení. Protože jsem v tom, já vidím, že Páne Ježíš říká, nemusíš být hned perfektní. Nevím, jestli s tím někdo máte problém. Prvorození většinou s tím mávají problém. To jsem já.

[25:21] Prostě puntičkář, pinktlich to musí být. Musí to být dokonalé. A jakmile je něco špatně. Ježíš mně, říká po nám, nemusíš být dokonalý hned. Uč se. Můžeš se učit. To neznamená, že budeš na to hřešit. Ale pojď se učit ode mě. A zase je to pozvání k osobnímu vztahu. A to je zase na Pánu Ježíši to úžasné, že On nám neřekne tři body, které máme udělat sami, ale On nám řekne, pojď sem, pojď ke mně. A v tom obecenství, v tom vztahu s Ním se to řeší. On je s námi. A my se od Něho můžeme učit. To je celoživotní záležitost. Nebudeme s tím hotoví do smrti. A Ježíš nám dává svého ducha jako toho nejlepšího ducha. Všeho učitele, aby nás každý den vedl krok za krokem v tom, jak máme žít, jak si nedělat starosti, jak ukládat ta svoje břemena na něj.

[26:27] Tak znamená to, ta naše starost je být napojení na Pána Ježíše, udržovat s ním vztah, modlit se, číst jeho slovo, někdy mlčet v jeho přítomnosti, prostě být s ním, dívat se na něj, co on dělá, zjišťovat to z jeho slova, co on dělá a prosit Ducha Svatého, aby nám to pomáhal žít. A zvlášť dvě vlastnosti, které se máme naučit, tichost a pokora. Tak když jsem říkal, že to je celoživotní záležitost, tak už víme proč teďka. Tichost a pokora. Tichost znamená důvěra v Boha, že se Bůh postará i přes nespravedlnost, která se nám děje ze strany lidí, i navzdory okolnostem, že se nemusím hroutit pod tím, že se musím postarat o to sám.

[27:29] Tichost je spočinutí, je to důvěra v Boha, že on se postará. A že on vidí i všechny ty křivdy, i všechny nespravedlnosti, i všechny věci, které se nám dějou. A tak jako David nebral nikdy pomstu do svých rukou, ale vždycky se modlil a dával to Pánu Bohu a říká, a ty jsi soudce, ty to víš, ty nejlíp víš, co udělat. Tak my se tou tichostí můžeme učit. Dávat to Pánu Ježíši Kristu a očekávat na něj. Tichost a pokora, opak píchy. A pícha je vlastně soustředění se na sebe. A když už jsme u těch vyznávání, tak to je zase můj obrovský problém. Pořád člověk řeší sebe, jak budu vypadat, jak to udělám, co si pomyslí, druzí. A když se soustředíme na sebe, to není znak pokory, to je znak píchy.

[28:29] Protože soustředění se na sebe se nepodřizuje Bohu. A to, co se nepodřizuje Bohu, to je píšné. Nedokážeme pak myslet na druhé. Nedokážeme myslet na nějakou službu, kterou je potřeba udělat. A my si myslíme, že to je pod naší úroveň. A to zase mi dáte za pravdu, že píšný člověk není spokojený. Nemá pokoj. A tak to je ta druhá věc, pokud chceme pokoj, kterou se musíme učit. Pokora. Ježíš byl tichý a pokorný duchem. A v nikom jiném nevidíme ten větší odpočinek, než v něm. Během celého jeho života, během celého služby, během toho, kdy měl hlad, během toho, kdy měl žízeň, během toho, kdy byl vysílem, takže říkal učetníkům, že už musí jít si odpočinout, když bylo tolik lidí, kteří chtěli službu a kteří se tlačili a chtěli uzdravení.

[29:41] Během útoku farizeů a zákonníků, během toho procesu před Pilátem a Velradou. Nikde nevidíme větší pokoj a odpočinutí duše než v Ježiši. A On nám to nabízí. On je pokoj. On je pokoj. Páne Ježíš nás zve i na začátku tohohle školního roku, před všemi těmi starostmi a školním rokem a pracovními povinnostmi a všemi změnami, které jsou. Ježíš nás zve do odpočinutí. Tak jako kdysi pán Bůh zval izraelský národ do Kenánu, do té země odpočinku, tak páne Ježíš zve k sobě, do vztahu s ním. Jediné, co... To, co my musíme udělat, je přijít k němu, všechno mu to dát, učit se mu důvěřovat, že on může a chce nám to odpočinutí dát.

[30:49] Musíme na sebe vzít jeho, jeho, poddat se jemu, říct pane, ty jsi pán a já tě chci poslouchat a učit se od něj. Tichosti a pokoře zvlášť. A pak Páne Ježíš slibuje a naleznete odpočinutí svým duším. Keš nám Páne Ježíš všem moc a moc požehná. Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20240901/odpo-inek · Last updated: 2026-10-15