# Služebník a církev

> Sermon from 6 October 2024, 1 Korintským 1:1-3, David Sláma (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 6 October 2024
- **Preacher:** David Sláma
- **Bible passage:** 1 Korintským 1:1-3
- **Duration:** 37:45
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-10-06-Sluzebnik-a-cirkev-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-10-06-Sluzebnik-a-cirkev-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Dostáváte rádi dopisy. Píšete vůbec ještě dneska dopisy. Teďka manželka zrovna dostala dopis a odpovídala pěti stránkama. Říkám, tyjo, to je něco. Nevím, jestli bych to dokázal takhle psát. Dneska už to máme takhle instantně. Jednodušeji, daleko. Ale ta krása dopisů, ta zůstává. A je to něco osobního. A taky ty zprávy nebo e-maily. Je to něco, když dostanete zprávu od svého blízkého nebo kamaráda, tak rádi čteme ty zprávy. Pán Bůh nám píše dopis. Napsal nám dopis. Máme tady víc jak pět stránek, že je trošku tluštší dopis. Je tam ale toho spoustu osobního, toho, co nám pán Bůh chce říct, co nám chce dávat.

[1:05] A je to úžasné, že i když je to pro každého člověka, tak pořád tam můžete cítit něco, že pán Bůh mluví k vám osobně. Že chce něco říct tobě, mně, dneska. A z těch šedesáti šesti knih jsou ještě některé, které jsou vyloženě napsané jako dopisy a listy apostolů, které psali do různých zborů nebo lidem. A my je čteme. Chtěl bych, aby jsme se zamýšleli nad jedním dopisem, a to je první korinským, dopis, který napsala poštol Pavel do zborů v Korintu. A teď si můžeme říct, tak to je jim kdysi dávno do Korintu vzdálená kultura. Ani možná nevíme, co tam žilo za lidi, jak jí byli.

[2:07] Jak to může mluvit ke mně dneska, který žiju v Olomouci nebo v Hlubočkách, ve Velkém Týnci, já nevím, kde všude ještě přebýváte. Ještě to nemáme zmapováno. Tak jak tenhle dopis může mluvit k nám, tak, jak jsem říkal na začátku, i když je to pro všechny, tak se děje ten zázrak toho, že když to čteme a působí Boží duch, tak najednou je to osobní. Je tam něco, čím Pán Bůh chce oslovit tebe konkrétně, nebo mě, zbor, náš zbor. Tak se můžeme modlit za to, aby nás Pán Bůh vedl tímhle dopisem, aby to takhle osobní bylo. Aby jsme v tom mohli slyšet něco, co potřebujeme, slyšet pro sebe osobně, ale i pro celý zbor, tady náš zbor v Olomouci. a chtěl bych dneska a možná i příště udělat takový obecně konkrétní úvod, tak ještě možná si pod tím nedovedete představit, co to je obecně konkrétní, tak uvidíte, nebo uslyšíte.

[3:24] Potom vy můžete říct, jak to, jestli to prostě nějak korespondovalo, nebo něco to bylo dobrého. Bylo by dobré, kdyby to někdy nezůstalo jenom u takové odezvy, že člověk neví, ale když se vám něco nelíbí, nebo s něčím nesouhlasíte, nebo něco vás provokuje v tom, co člověk bude říkat, nebo naopak něco dobrého, tak klidně můžete přijít a můžeme spolu to probrat, nebo se o tom bavit. Modlit třeba. Takže já budu číst dneska první kapitolu, první tři verše. A můžeme povstat ke slyšení Božího slova. První korinským, první kapitola, první tři verše. Pavel, z vůle Boží povolený apostol Kristus, Krista Ježíše a bratr Sostenés, církvy boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří vzývají jméno našeho pána Ježíše Krista, ať jsou schromážděni kdekoliv, jinde či u nás.

[4:41] Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a pána Ježíše Krista. Tak tolik z božího slova. Můžeme se posadit? A chtěl bych několik myšlenek říct o tom, kdo to píše, takže o služebníkovi, chtěl bych mluvit o služebníkovi a o těch, kdo to přijímají, o tom zboru, ale nejenom konkrétně o tom zboru v Korintu, to si spíš příště, ale o církvi, která přijímá ten dopis. Jaká je? Jak to tady Pavel píše? Takže nejdřív ten služebník. Pavel z boží vůle povolaný Apoštol Ježíše Krista. Apoštol, já nevím, jestli to nezní cize, tohle slovo už nám, je to také vzdálené slovo nebo také vznešené slovo.

[5:46] apostol, dneska známe třeba apostolský nuncius, když přijede z Říma, tak to jsou nějaký hodnostáři nebo takový, co mají významné postavení. To slovo znamená člověk, který je poslaný. To je ten význam toho řeckého slova apostolos. Ten, kdo je poslaný, vyslaný. Takže bychom mohli dneska říct vyslanec. A nevím, jestli poslanec, to by znělo divně trošku. Ale vyslanec. Ten, kdo je poslaný, vyslaný. A toho apostol nebo Pavel se cítí tím takovýmhle člověkem. Je to člověk, nebo on to o sobě píše. Já jsem ten, který je poslaný. Byl jsem poslaný k vám. A poslaný pánem Ježíšem Kristem. A v té době, když byl nějaký vyslanec, poslaný člověk, tak měl autoritu toho, kdo ho posílal.

[6:55] Zmocnění. Taky ten člověk měl všechny, nebo měl zajištěné všechny potřeby, které potřeboval pro tu svoji misi, od toho, kdo ho posílal. Všechny prostředky, které potřeboval pro ten svůj úkol. Tak dostal. A měl reprezentovat svůj zemi, nebo toho svého pána, toho vysílajícího. Takže teď si to zkusíme spojit s tím apoštolem Pavlem. Apoštol Krista Ježíše. Byl si vědomý toho, že reprezentuje vysílajícího pána, pána Ježíše Krista. On neprezentuje sebe, není tu sám za sebe. On je jenom jako ten, kdo je poslaný, ale který ukazuje na toho, koho poslal.

[8:00] Představuje toho, koho poslal. A chce, aby dobře reprezentoval toho, kdo ho poslal. Chce mu dělat čest, nechce mu udělat ostudu. A chce věrně a správně, srozumitelně komunikovat to poselství, které mu dal ten jeho vysílající. Takže apostol Pavel vnímá sám sebe jako toho, kdo reprezentuje pána Ježíše. Není tady sám za sebe. Ani nechce přitahovat lidi k sobě. A chce žít a chovat se takovým způsobem, aby to vrátilo. Dobré světlo, dneska bychom řekli, aby udělal dobrou reklamu tomu, kdo ho vyslal. A aby si lidé udělali dobrý obrázek o tom vysílajícím a aby, to nejlepší, aby zatoužili potom, koho reprezentuje apostol Pavel.

[9:12] Do té služby se nevyslal sám povolený apostol Ježíše Krista. A on vnímá sám sebe, ne jako nějakého samozvance, který se jednoho dne probudil a nevěděl, co dělat, to asi vygradované, ale prostě nebylo to něco, co se zrodilo v jeho hlavě, že by on si řekl, tak budu apostolem, budu svědčit, půjdu. Vnímal to, že ho někdo povolal, že ho povolal Pán Ježíš Kristus. Slyšel jeho povolání a prožil ho ve svém životě. A proto taky říká, já nemůžu jinak. Běda mi, kdybych nekázal. Běda mi, kdybych nesloužil. Prožil to povolání, že je slyšel a poštol Pavel se setkal s Pánem Ježíšem na té cestě do Damašku, kde prožil tohle povolání.

[10:23] Potom, když se za ně Ananiáš modlil a když k němu Pán Ježíš mluvil a když ho vychovával a vyučoval, on sám, Ježíš, tak on měl tohle vědomí toho, že to není jeho rozhodnutí v tom slova smyslu, že by to bylo jenom jeho rozhodnutí. On se k tomu musel přidat samozřejmě svým rozhodnutím, ale nebylo to, že si to on vymyslel. Prožil tohle povolání. Má úkol jako vyslanec, má představovat svého pána, má poselství, které má vyřídit, svědectví o něm, o tom, kým je Ježíš, co pro lidi udělal a volat všechny lidi k tomu, protože on reprezentuje úplně jiného pána, jiné království, jinou vládu, než tam, kam patřili doposavat lidé. A on volá lidi k tomu, aby následovali tohohle pána, aby změnili občanství.

[11:31] Aby vstoupili ještě někam jinam, než jenom to, že jsou občany Korintu nebo římské říše. Aby jejich pánem už nebyl jenom prokonzul, gálio, jak je tady v tom, nebo císař, ale aby jejich pánem byl Ježíš. A to bylo pro Apoštola Pavla zdrojem, no vědomím autority, se kterou vystupoval. Ví, že se nepovolal sám. A taky, takže to je ten zdroj jeho sebevědomí, nebo v dobrém slova smyslu, sebevědomí, protože on ví, že tady není sám za sebe, ale že Ježíš mu svěřil poslání. A že nemluví svoje jenom slova, že nemluví jenom svoje nějaká moudra, ale že je to to, co mu svěřil pán Ježíš Kristus.

[12:31] A on v tom vědomí téhle pozitivního sebevědomí a autority vystupuje a píše tenhle dopis. Takhle udává, dneska bychom řekli, kredity, ten kredits, prostě to, jak se představuje. To jsem já. Ale na druhé straně je v tom ještě to vědomí té zajištěnosti, že když je poslaný pánem Ježíšem Kristem, tak Ježíš mu dá všechno pro to, aby to v svoje poslání splnil. Všechnu moudrost, kterou bude potřebovat. a všechnu sílu, kterou bude potřebovat. Když čteme 18. kapitolu knihy Skutků a tam se popisuje ta služba misíní Apoštola Pavla v Korintu, tak zjištíme, že to vůbec nebylo jednoduché. Že pravděpodobně Apoštol Pavel už chtěl skončit a měl strach, chtěl odejít z Korintu. Ale ten, který ho povolal, k němu přišel a říká mu, Apoštol slyšel jeho hlas, Pavle, neboj se, mám ještě mnoho lidí v tomhle městě, patří k mému lidu.

[13:46] A posílil, dodal mu to, co potřeboval. A Apoštol Pavel tam zůstal rok a půl na konec Korintu. Takže to je ta druhá věc v tom, že to jeho zajištění v těch zdrojů, které měl a které potřeboval pro svoji službu, byli v jeho pánu, který ho poslal. A Ježíš se dokázal jako věrný, vysílající pán. Dal mu všechno, co potřeboval. A to třetí je, že je v tom určitá pokora. Protože Apoštol Pavel nevystupuje sám za sebe. On neříká o sobě, já jsem Apoštol Pavel, který založil ten a ten zbor. Proto mě musíte poslouchat. Nemluví o sobě jako o tom, který sedával u nohou Gamaliele a měl to nejvýšší židovské vzdělání v té době. Že byl rabín. A že prostě to byl...

[14:48] On byl hlava prostě. Dneska bychom řekli, to byla bedná prostě hlava. Apoštol Pavel, to nebylo žádné Bčko prostě. Ale on o sobě takhle nemluví. To, jak o sobě mluví, je Apoštol povolaný Ježíšem Kristem. V tom byla jeho identita. A je v tom ta pokora. On nespoláhá sám na sebe. Ale to, čím se chlubí, je milost. Je Ježíš. Protože v těch jiných dopisech říká, já jsem ten nejmenší z těch Apoštolů. Protože jsem pronásledoval Boží církev. Nutil jsem lidi se rouhat. Vůbec si to nezasloužím. Takže on se ani nemůže chlubit sám sebou. Ale to, čím se chlubí, je milost, kterou dostal. Takže to je služebník, který se takhle na začátku představuje.

[15:49] Pavel z vůle Boží apostol, povolaný apostol Ježíše Krista. To byl on. A můžeme to nějakým způsobem vztáhnout na sebe? Co služebníci dnes, nebo služebník ty, který a já, který jsme v tomhle sboru. Myslím, že pro jakoukoliv službu, kterou nám Pán Bůh svěřil, a každému z nás Pán Bůh svěřil nějakou službu. Každému. Jestli je to podávání ruky, nebo jestli je to to být otcem, nebo to, jestli je to být modlitevníkem ve sboru, nebo prostě jakákoliv služba ve sboru. Pán Bůh nám svěřuje. Jsme služebníci. Ne takový asi jako Pavel. Nemůžeme o sobě říct, že jsme apoštol. Ale něco z toho, co měl on, můžeme pro tu svoji službu vnímat i my.

[16:49] Důležité je, aby jsme vnímali pro svoji službu povolání. Pokud vnímáš, že chceš sloužit v nějaké služby, anebo sloužíš v nějaké služby, boží povolání do téhle služby je nesmírně důležitá věc. Proč? Protože přesně tak, jako to měl apoštol Pavel. Pokud sloužíš jakýmkoliv způsobem, tak vykonáváš do určité míry nějakou míru autority. A zvlášť pokud je ti svěřená. na nějaké, jakože, vedoucí nějaké složky. Máš něco na starosti. V čem je tvoje autorita? V tom, kolik jsi toho vystudoval, kolik jsem toho vystudoval, jak umíš nebo neumíš mluvit, protože my někdy se spíš nechlubíme tím, co umíme, ale jsme takový pokorní, říkám, já neumím, já nemůžu.

[17:53] A jako můj Žíž, neumím mluvit. Čím je to dané? Z čeho bereš? Nebo z toho, že někdo ten svůj zdroj autority může mít z toho, že je z nějaké rodiny, z dlouho má nějakou tradici, anebo z toho, že, já nevím, z čeho všeho můžeme brát svůj autoritu. Kežby zdrojem a naší autority jako služebníků byl Pán Ježíš Kristus, protože On nás povolal. Jsme tady, aby jsme reprezentovali Jeho v té službě jako služebníci. Aby jsme nepřitahovali lidi k sobě, aby jsme je neupozorňovali na sebe a aby jsme nedělali Pánu Bohu ostudu. Ale aby jsme ukazovali na toho, kdo nás poslal a byli Jeho vyslanci, Jeho služebníky, to znamená Jeho zájmy taky.

[18:54] Aby jsme v těch službách neuplatňovali svoje zájmy v tom, co my vidíme, že je dobré nebo není. Ono to samozřejmě nám to Pán Bůh může dát na srdce a potom je to dobré. Ale aby jsme se modlili a když nás třeba něco napadne, co by bylo dobré, se zeptali Pána Boha, je to opravdu to Tvoje dobré pro nás, pro ty, kterým mám sloužit. Aby jsme nereprezentovali svoje zájmy, ale zájmy toho, který nás poslal. To vědomí toho povolání je nesmírně důležité. Pokud jste v nějaké službě, tak jste zažili ve službě těžké období, určitě. Kdy možná vás druzí spochybnili. A nebo vy jste začali spochybněvat sami sebe. A nebo se někdo postavil proti. I když vy děláte věci dobře a posloucháte Pána Boha. Je nějaká opozice.

[19:54] Věci jsou těžké. Nebo věci jsou těžké v životě. Potom to vědomí toho, že já jsem si to nevybral. Pán Bůh mě do toho povolal. To je jeho úkol. Je něco, co nám může dát sílu v těžkostech obstát a projít a sloužit, sloužit dál. A taky je to strašně důležité proto, aby jsme věděli, že se nechceme líbit lidem, ale chceme se líbit tomu, kdo nás poslal. A to je můj problém. Já se hodně chci líbit lidem. Nebo v tom vyhovět každému člověku. Prostě neudělat si nepřátelé. To jsem já. S tím zápasím. Ale tak to být nemá. Protože my se máme chtít líbit to, aby Ježíš s tím byl spokojený s tím. A co máme? Co děláme? Můžeš spolehnout na to, že když tě Pán Bůh povolal do jakékoliv služby, že se postará o tebe.

[21:00] Že zajistí všechno to, co pro tu službu budeš potřebovat. Jako rodiči, když budeš prosit, dá, bude ti dávat tu kapku moudrosti na každý den proto, aby si uměl se starat o svoje děti. Nebo jako babička a dědeček. Nebo ve schromáždění jako modlitebník. Nebo jako ten, kdo vede chvály. Nebo i uklízí. Nebo prostě cokoliv. Do čeho tě Pán Bůh povolal? Tak On je zdrojem pro tebe. A můžeme k němu přijít a přicházejme k němu. A prosme. Pane, potřebuju, prosím. Dej mi. Takže to je, to je o tom služebníkovi. A ještě je tam zajímavé, možná zvlášť pro ty, kteří slouží slovem. My nemáme takovou autoritu jako apostol Pavel, který měl přímo ta slova od pána Ježíše, nebo prostě to jsou slova, která jsou zapsaná v Bibli, a to je autorita.

[22:10] Nikdo z nás není neomylný a nikdo si nemůže vyžadovat takovou autoritu nebo takovou poslušnost, jakou měl apostol Pavel. Nikdo. Ta naše autorita je odvozená jenom, pokud jsme věrní tomu, co říká Bůh. A tak volejme lidi k tomu, aby ne poslouchali nás, ale volejme lidi k tomu, aby poslouchali to, co, aby četli Bibli a aby poslouchali to, co chce Pán Bůh. Pardon, tak to je jenom na okraji. Ale ještě je jedna zajímavá věc. A nevím, jak vnímáte všechny ty dopisy, které psal apostol Pavel, že je psal on. A že on je ten, on je prostě, a tak to automaticky vnímáme, že ani tam nevnímáme ty další lidi, kteří stojí za tím. A přitom tady, na začátku tohohle dopisu, jako spoluautora, uvádí ještě jednoho bratra. Apoštol Pavel a bratr Sostenes.

[23:12] A já se přiznám, že já tohodle bratra jako nevnímám jako někoho, kdo by ke mně mluvil z těch stránek toho dopisu, nebo jako přes něj, pán, pán. Ale je to tam. A v tom je Apoštol Pavel úžasným příkladem služebníka. Že on nebyl solista a nepožadoval to, že všichni teďka musí říkat Apoštol Pavel, Apoštol Pavel. Ale on bere k sobě Timotea, bere sílase, bere ty, kterým diktoval ty dopisy a uvádí je v tom. A na tomhle místě tohohle bratra Sostena. Nevíme přesně, kdo to byl. Pravděpodobně to byl dřívější představený synagogi v Korintu, který se obrátil. A pak s Apoštolem Pavelem spolupracoval. Takže Pavel není tím typem ješitného služebníka, který si to ochraňuje, to svoje místečko, aby lidi viděli jenom jeho.

[24:15] Ale on k sobě bere. Bere toho, potom zase někoho jiného. Pomáhá jim, vyučuje je. A to je pro mě velká taky výzva. A vůbec pro nás jako služebníky. A nejsme v té službě sami. Přiberme někoho. Dávejme prostor. Pomáhejme vyrůst. A těšme se z toho, že druzí lidé můžou sloužit. A že můžeme sloužit spolu. A to je právě to úžasné na Pavlovi jako služebníkovi, že tam jsou ty týmy. A nebo dvojice. To, že ta služba je společná. Že to není jenom jeden člověk, ale že to je společenství, která slouží. A tak to jako služebníci se můžeme od něho učit. Takže to bylo obecně konkrétně o Pavlovi jako služebníkovi nám jako služebnících.

[25:19] A teď komu píše ještě několik věcí. Boží církvy v Korintu. No mě to hrozně oslovilo. Nebo to se to na mě tak jako zavolalo z toho oddílu. Boží církvy v Korintu. Cítíte tam tu vznešenost a tu jedinečnost toho společenství, kterému apostol Pavel píše? Že to není nějaký klub, že to není nějaká sebranka nebo já nevím, společenství. Ale to je Boží církev. Ani nevím, jestli to dokážeme dost docenit. Nebo dokážu. To společenství, bratři a sester, které tam je, patří Bohu. On jí dal život, dal milost, to, že lidé se obrátili. Bůh je zachránil a oni teď nepatří sami sobě.

[26:23] Nepatří ani Apoštolovi, Pavlovi jako tomu, který založil zbor. Nepatří ten zbor ani jim jako těm, kteří jsou v tom zboru. Ta církev, to společenství patří Bohu. Boží církev. A byla to církev na tom konkrétním místě, protože pán Bůh má svoji církev po celém světě, ale to je tak konkrétní projev na tom místě, v tom městě. A dále pán Bůh, tak někdy si povíme víc o tom, jaké to bylo to místo, toho, kde ten zbor byl. Ale zkusme si to říct o sobě. Boží církev v Olomouci. Ne zbor bratrské jednoty baptistů. To je, a díky Bohu za to, že můžeme patřit do BJB, ale boží církev v Olomouci. Me božím lidem, zvláštním, jedinečným a vzácným společenstvím.

[27:29] Nescházíme se jenom proto, že je nám spolu dobře a že máme něco společného, nebo možná ze zvyku. Ale proto, že patříme Bohu, každého z nás osobně povolal a zachránil. A je v tom zase, je v tom ta obrovská váha a sláva toho společenství, že někdy osoby možná můžeme uvažovat, a nevím ještě, jak osoby uvažujeme jako zbor. Jestli jsme hrdí, nebo jestli máme takový pocit toho, že je nás málo, že v tom velkém městě jsme takovou malou skupinou. To nevím, jak vnímáte sami sebe, nebo vnímáme sami sebe. Ale můžeme sebe vnímat jako boží církev, boží lid. Bůh nás tu chce mít. A v tom je sláva toho společenství, že my tady nejsme sami za sebe.

[28:30] Ale zároveň je v tom obrovská zodpovědnost zase. To, že my jako boží církev, když se na nás lidé podívají, tak musí vidět boží církev. Lidi, kteří patří Bohu. A teď by bylo jedno velké téma na to, co to znamená přizpůsobovat nebo nepřizpůsobovat se světu, jak žít správně v tomhle světě. Každopádně lidi by na nás měli vidět, že patříme Pánu Ježíši Kristu. A úplně ta největší věc, podle které to poznají, říká Pán Ježíš, je... Která? Láska. Podle toho všichni poznají, že jste moji účedníci. Budete-li mít lásku jedni k druhým? Tam na prvním místě nedává pravověrnost nebo cokoliv. I když to je důležité. Ale to jestli na nás... Na první křesťany se říká, že když se na ně lidé podívali, tak řekli, hle, jak se milují.

[29:34] Takže boží církev. Zvláštní jedinečné společenství. A o té církvi tady používá poštol Pavel ještě tři takové výrazy. Posvěceným v Kristu Ježíši, svatým, povolaným a ti, kteří vzývají jméno Pána Ježíše Krista. Posvěceným v Kristu Ježíši. On, Páne Ježíš Kristus, nás posvětil svojí vlastní krví, svojí smrtí a hledí na nás jako na svaté. A nevíme, jestli si tak připadáme. Každopádně to je to, jak nás vidí Bůh. A my máme žít to, čím nás Bůh udělal. Svatý znamená oddělený. Oddělený od běžného používání k nějakému zvláštnímu používání. Takže pokud jsme božím lidem posvěceným v Kristu Ježíši, znamená, že nás Bůh oddělil.

[30:35] Od hříchů očistil, to v tom je, a oddělil si nás pro sebe, aby už jsme nepatřili sami sobě, ale aby jsme sloužili jemu. A to apostol Pavel takhle vnímá ten zbor v Korintu a chce, aby oni tak začali uvažovat, že půjdeme potom vidět, aby podle toho žili a aby my jsme podle toho žili. Nejsme tu pro sebe, ale jsme tu pro něj. A na těch pátečních, biblických, teď jsme mluvili o uctívání, nebo dále pán budeme mluvit a pátečních, středečních, děkuji. To je zažité ještě, středečních. Ale je dobré, že poslouchá, že je tady pozornost, tak to jsem rád. Takže a v první korintským právě tady, 10.31 apostol Pavel říká, ať tedy jíte, či pijete, či cokoliv jiného děláte, všecko dělejte k boží slávě. I ty nejběžnější věci můžeme dělat jako pro něj.

[31:39] Že posvěceným, odděleným, očištěným lidem, povolaným, a to je, když jsem poslouchal k tomu ještě jedno kázání, bratr Hanese, tak tam on to nádherně říká. A ten stvořitel vesmíru všeho, veliký Bůh, najednou si mohl zaslechnout jeho hlas, že on tě zavolal tvým jménem, Pavle, Davide, Maruško, Františko. Prostě mohl si slyšet, mohl si uslyšet jeho hlas. A to je něco tak vzácného. Konkrétně Bůh nás povolal. Takže nejenom tak nějak všeobecně všechny, ale konkrétně každého si povolává. A Bůh si dá tu práci, že ke každému tomu srdci lidskému přijde a klepe na něj a mluví jemně.

[32:43] Mě na někoho musí trošku zabušit někdy. Ale ten jeho hlas je většinou jemný. A je to úžasné, když ho můžeme zaslechnout. A to úžasné na tom je, že pán Bůh nám říká, já chci, aby jsi byl se mnou. Já to chci. Chci, aby jsi šel za mnou, aby jsi mě následoval. Aby jsi mě miloval, aby všechno to, co mám já, abych ti mohl dát. Abych tě mohl obdarovat, abych tě mohl zahrnout svoji milosti. Abych tě mohl uzdravit, abych tě mohl pomoct, abych tě mohl posvětit, abych tě mohl vychovávat. Aby z tebe byla nádherná perla. Draho kam. Pojď za mnou. Církvi boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši a povoleným. Povolenými folomouci. A potom to třetí, kteří vzývají jméno Pána Ježíše Krista. My jsme jako církevti, kteří vzýváme jméno Pána Ježíše.

[33:45] Chválíme ho, vzýváme nad sebou jako svého Pána. A to slovo vzývat taky znamená volat o pomoc. A Joel 2.32 říká, každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněný. Církev je společenství lidí, kteří nespolehají na to, že je zachrání jejich dobrota, jejich spravedlnost. Ani to, že jim pomůže v životě něco nebo někdo jiného. Že se zajistí svým umem nebo i pojišťovnou nebo čímkoliv, když ty věci nejsou špatné. Ale jsou to lidi, kteří volají za záchranu a za pomoc a pomoci Pána Ježíše Krista. Bože, pomož. Vzývám tě. Smiluj se. To je společenství církve. Lidi, kteří si uvědomují to, že Ježíš a Bůh je jejich jediná naděje. Není jiná naděje pro náš život, tenhle na zemi a věčný život než Bůh.

[34:51] A to je společenství církve. Takže jsme takový. V čem máme svoji naději, v čem vzpatřujeme svoji jistotu do budoucnosti, na čem spoléháme, kde máme ty svoje kořeny. A potom druhá temotově 2.2. Každý, kdo vzývá jméno páně, ať odstoupí od nepravosti. Takže je tam i to očišťování. Pán Bůh nás posvěcuje a my máme v tom posvěcení žít. A ještě poslední věc. Co jim přeje tomu zboru? A co můžeme zaslechnout i my pro sebe? Milost vám a pokoj. Dvě nejdůležitější věci v životě. Milost. Nezasloužená boží přízeň. A my si nezasloužíme nic. Jestli máme někdy pocit, že si něco zasloužíme, tak je to špatný pocit.

[35:57] Nezasloužíme si vůbec nic. Ale Bůh nám dává svoji milost. A to je obrovský dar. Milost vám znamená radu, pomoc, uzdravení, posilu, zdar, pokoj, který je v té druhé věci. Potřebujeme pokoj uprostřed neklidu, strachu, starostí a zmatků. Tohodle světa a všelijakých těch událostí, které jsou okolo nás i politických. Potřebujeme boží pokoj. A tohle apostol Pavel se za ně modlí, vyprošuje. A my ho můžeme přijímat. A vyprošujeme si ho pro sebe a vyprošujeme ho jeden pro druhého. Jako pro ten boží lid. Vyprošujeme, když bychom nevěděli, za co se modlit za svého bratra a sestru. Nevěděli jsme nic konkrétně. Tak tyhle dvě věci nikdy nebudeme vedle.

[36:59] Pane Bože, dej mu svoji milost pro tenhle den. Dej mu svůj pokoj. Takéž Pán Bůh požehná i tohle slovo. Pokud nás povolal do nějaké služby, i my jsme služebníci, spolehněme se na něj a reprezentujme jeho. Děkujeme za to, že nás povolal a že na nás nahlíží, jako na ten svůj vzácný lid i v Olomouci. Tady toto je boží církev. Děkujeme mu za to a žijíme tak, aby jsme Pánu Bohu dělali čest. Vyprošujme si milost a pokoj. Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20241006/slu-ebn-k-a-c-rkev · Last updated: 2026-10-15