# Boží moudrost

> Sermon from 17 November 2024, 1 Korintským 2:14 - 3:4, David Sláma (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 17 November 2024
- **Preacher:** David Sláma
- **Bible passage:** 1 Korintským 2:14 - 3:4
- **Duration:** 36:08
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-11-17-Bozi-moudrost-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-11-17-Bozi-moudrost-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Tak pokoj vám, bratři a sestry. Máme dneska zase příležitost slyšet něco z té první korinským a hovoříme o moudrosti. Minule jsme o tom slyšeli kázání, jaká je boží moudrost. Ta moudrost, která je od Boha, je jiná než ta, která je ve světě. Taky je důležité si znovu připomenout, že nesmíme dávat rovnítko mezi moudrost a vzdělání, nebo vzdělanost, protože pán Bůh nikde se nestaví proti tomu, aby jsme přemýšleli, aby jsme studovali, zkoumali. Ale ty dvě moudrosti, které jsou, tak jsou v takovém protikladu, protože ta světská moudrost je ta, která je zaměřená na sebe. Upřednostňuje sebe. Je sobecká a nerozumí oběti.

[1:01] Neví, proč by se měla obětovat pro někoho, když to ta boží moudrost je ta, která se obětuje pro druhého. Je, jak to tady minule i brater Pavel připomínal, čistá, míru milovná, ochotná dát se přesvědčit. Takže tuhle moudrost spotřebujeme. A taky se nám tady neustále opakuje, nebo objevuje ještě, že ne každý právě té boží moudrosti rozumí, přijímá jí. A o tom budeme mluvit ještě i dneska. A o takových třech postaveních člověka, ve kterých se může nacházet vzhledem právě k té boží moudrosti. A budeme vidět, že to, v jakém tom stavu člověk je, na tom nesmírně záleží právě proto, aby mohl z té boží moudrosti čerpat, aby jí mohl rozumět, přijímat jí a žít s ním.

[2:02] Protože pokud mezi námi, jako věřícími lidmi, nebude ta boží moudrost, tak budeme mít problémy. A sami se sebou, se svým vztahem s Bohem a mezi sebou. Ale nejenom, že každý z nás máme problémy, a bez problémů to nejde, ale ty problémy nás budou válcovat. Takže to dnešní téma je zároveň o takovém povzbuzení k tomu, aby jsme rostli, duchovně rostli, aby jsme z té boží moudrosti mohli co nejvíc přijímat. Takže si můžeme teď otevřít k tomu to slovo z 1. korinským a budeme číst ze 2. kapitoli od 14. verše až po 3. kapitolu 4. verš. 1. korinským 2. 14. až 3. 4. A můžeme povstat ke slyšení z božího slova.

[3:09] Přirozený člověk nemůže přijmout věci božího ducha, jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen duchem. Člověk obdařený duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen. Vždyť kdo poznal mysl páně a kdo ho bude poučovat. My však mysl Kristovu máme. Já jsem k vám, bratři, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají ducha, nejbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu. Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jist nedával, protože jste ho nemohli snést. Ani teď ještě nemůžete, neboť dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, neli z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé?

[4:09] Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apolovi, neznamená to, že jste lidé světa? Tak tolik zbožího slova, můžeme se posadit. Asi je dobré takhle ještě udělat takovou jednu poznámku na začátek. Pokaždé, když se asi bavíme o nějakém tématu i duchovního růstu, tak máme všichni, si myslím, takovou tendenci podívat se na to, jak ten druhý na tom je, jak on roste a jak je na tom blbě, špatně. Oproti mně, který už jsem přece něco dokázal nebo zvládám věci, tak aby jsme to nějak s boží pomocí přepli v sobě a soustředili se na to, co Bůh chce říct nám. Ne tomu, kdo sedí vedle mě nebo za mnou, a nebo zboru, ale co chce říct mně. To je taková užitečná věc.

[5:26] Ty tři typy lidí nebo tři také stavy, ve kterých se můžeme nacházet. Ten první, o kterém tam Pavel mluví, je přirozený člověk, nebo člověk, který je bez boha, bezbožný. Nemá božího ducha, to bylo v těch prvních verších. A protože nemá božího ducha, tak nemůže chápat boží věci. Protože jenom duch svatý nám může zjevit ty boží věci. Bez boha je chápat nemůžeme. Nemůžeme chápat jeho moudrost. Pro člověka, který nemá ducha svatého, jsou věci, které pán Bůh říká a které chce, jsou nesmysl. Nebo tomu nerozumí, nechápe to. A má tu svoji moudrost, podle které žije. A u některých lidí je to takové velmi výrazné, takové hrubé.

[6:32] To, že odsuzují křesťanství nebo víru lidi, kteří chodí do kostela, do schromáždění. A u některých je to takové jemnější. Ale přesto v té hloubce té duše nebo ducha, je tam nepochopení. Proč chodit do kostela, vstávat v neděli ráno brzo, když člověk může spát? Proč upřednostňovat ty druhé před tím, abych upřednostňal sám sebe? O čem je milost? Spasení jenom zadarmo? No, přece si to člověk musí aspoň trochu nějak zasloužit. Něco udělat proto, abych nevypadal tak trapně před Bohem.

[7:35] A proč dávat desátky? Nebo proč přispívat, když my sami nemáme? A sami bychom potřebovali. A myslím si, že to musí být velice také těžké pro dva lidi, kteří třeba jsou spolu a jeden je věřící, jeden je nevěřící. A proč poslouchat to, co se píše v Biblii? Věci, které se nevidí. A ty neviditelné věci, nehmatatelné, na co si nemůžu sáhnout, co nemůžu dokázat, co nemůžu změřit. Jak v to někdo může věřit? A nebo, to je jedna forma lidí, kteří třeba nevěří v Biblii, to je ta materialistická cesta.

[8:40] A pak jsou lidi, kteří nevěří v Boha. Ale věří v něco, něco nad námi, něco duchovního, v to, co není vidět, co se nedá nahmatat, ale chtějí to ovládat, nechtějí se tomu poddat. A tak to je ta forma nejrůznějších pověr a horoskopů a okultismu a toho, jak se setkat s něčím duchovním, ale ponechat si to, že já jsem pán a chtít to ovládat. A takový člověk taky nemá tu boží moudrost. Takže to je ten přirozený člověk. A je jenom boží milost, když potom z tohohle stavu, ve kterém jsme byli všichni, všichni bez rozdílu, když Bůh otevře oči a dá nám milost, uvěřit, poznat.

[9:49] A ten druhý typ člověka je duchovní člověk. To je naprostý protiklad toho prvního. Když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, tak nám dal svého ducha. Každému člověku, který uvěřil v Pána Ježíše Krista, Bůh dal svého ducha. Že ten, kdo nemá ducha Kristova, není jeho. Že každý věřící člověk, pokud věří v Pána Ježíše, tak má svatého ducha. Ale tenhle, jak o něm Pavel píše, já jsem k vám nemohl mluvit jako k duchovním, tak tenhle duchovní člověk se taky nechá duchem svatým vést. Ježíš, Bůh, duch, rozhoduje ve všech oblastech jeho života. V otázce zaměření života, v otázce služby, v otázce toho, kam mám jít na školu, co mám dělat se svým životem.

[10:58] Prostě ptá se, nechce se nechat vést, chce, aby Bůh byl pánem jeho života a hledá to, co Bůh chce a podle toho se chce nechat řídit, chce se nechat vést. A boží duch ho vede, dává mu porozumět věcem, dává vhled i do nejrůznějších situací ohledně situací, které třeba prožívá on v životě, nebo které prožívají druzí lidé, které prožíváme ve světě. Protože když se ptáme, tak Bůh nás chce vést, chce nám dávat rozumět. Dává nám poznat, co je dobré a co není dobré. Od čeho se držet dál a čemu se otevřít.

[12:02] A některé věci, které jsou, tak Satan je mistr v tom, že dokáže věci zabalit takovým způsobem, že na povrchu vypadají dobře, pěkně. Proč bychom tomu neměli věřit? Proč bychom to neměli přijímat? Přesto to nemusí být správné. A jenom Bůh nám může svým duchem ukázat, ale tady něco není v pořádku. Tady něco nehraje. A pak nám taky může ukázat, proč a co. Je to něco, co je nad naše chápání, co my neumíme vyprodukovat, neumíme si to vymyslet. Je to něco, co Bůh dává a jak Bůh jedná s námi, ale to je člověk, který žije z ducha. Tým nejúžasnějším příkladem takového člověka je Ježíš. Protože záměrně jsem řekl člověka.

[13:03] Protože když Pán Ježíš byl v tomhle těle, nejúžasnějším příkladem. Děkuji. Tak měl to omezení těla, ale to, jak on žil, tak on žil duchem. Byl v tom spojení se svým otcem, chtěl ho poslouchat, hledal jeho vůli a Bůh k němu mluvil, Bůh ho vedl. Páne Žiž to na několika místech říká, všechno to, co slyším od otce, to vám říkám, všechno to, co vidím dělat svého otce, to dělám. To je ten nejúžasnější příklad, od kterého se máme učit. A prostě vztřebávat jeho, Páne Žiž, jak on žil, jak on se stavěl k věcem, jak hledal boží vůli, jak se stavěl ke svému otci, k nemocem, k úspěchu, k neúspěchu, k bolesti, k trápení a tam to je to, jak máme vypadat, ten duchovní člověk. Neznamená to, že je to, jak to říkal jeden kazatel, takový nízkoletící anděl, kterého se nedotýkají žádné problémy v životě, který prostě vždycky ví, má ve všem jasno, vždycky má pravdu.

[14:21] A o tom to není, protože takhle to není. Jediný, kdo byl dokonalý, byl skutečně Pán Ježíš. A my se to všechno učíme a nemáme vždycky pravdu. Častokrát se mílíme. Někdy zaměníme ten hlas božího ducha za hlas svojeho svědomí nebo za hlas svých tužeb, které máme v životě. Ale učíme se rozpoznávat ten boží hlas. Neznamená to, že se nám vyhnou problémy, že nebudeme už nikdy mít pokušení, že nebudeme mít boje, že nikdy neprohrajeme, ale ten, který žije z ducha, tak ví, že to jeho tělo se hlásí ke slovu, že se hlásí k životu, že i on má ty tělesné žádosti a touhy, ale to, co je úžasné, je, že je z moci božího ducha nad nimi vítězí. A to vítězí je, ne, že už zvítězil ve všem, ale že vítězí.

[15:33] Galackým pátá kapitola, šestnáctý, sedmnáctý verž, tam apoštol Pavel říká, že žijte z moci božího ducha a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Protože tělo žádá proti duchu, ale duch žádá proti tělu. A tak ten duchovní člověk se poddává těm žádostem ducha. Protože duch žádá, on něco chce, je tam ta jeho vůle. A tak to, co žádá tělo, překonává tím, co žádá duch. A za to se i můžeme modlit. Protože některé věci nám máme ty svoje hříchy, které jsou nám také příjemné. A někdy se jich nezbavíme, dokud je nezačneme vidět božíma očima. A dokud je nezačneme nenávidět.

[16:36] Protože láska k Bohu někdy se rovná nenávist k hříchu. A za to se můžeme modlit. Pane, dej mi vidět ty moje hříchy tak, jak je vidíš ty. A dej, abych to neměl rád. Naopak dej, abych měl rád tebe. Dej mi milost, abych tě miloval. A tou láskou k Bohu potom můžeme žít a překonávat ty věci, které nás táhnou dolů. Takže ten duchovní člověk hledá boží vedení. Nemá, ne vždycky, nebo i tápe ve svém životě, ale hledá. A boží ducho veden nechá se vést. I padá, ale prožívá i vítězství. a touží potom žít s Bohem. A ten třetí typ člověka je tělesný člověk.

[17:41] Mně se to moc líbilo právě to, co říkal minule Pavel, že se nedělí lidé jenom na ty dvě poloviny věřící a nevěřící, ale že věřící lidé se zase ještě dělí. Na ty, kteří žijí z ducha a na ty, kteří žijí z těla. A žel, že to tak je. A že to je častokrát náš můj případ. Tělesný křesťan je v tom až takový, až seště tahá za uši. Taký protimluv, ale je to naše zkušenost. Věřící člověk, narodili jsme se znovu, máme božího ducha, ale problémem je, že duchovně nerostem, nerostu. A nebo jenom velice málo. A poštol Pavel to tady říká o těch korinských. Mysleli se, oni si totiž o sobě mysleli, že jsou duchovní. Že mají božího ducha, mají ty dary ducha svatého, to celou obrovskou škálu těch darů, kterým jim pán Bůh dal.

[18:48] A zvlášť ty viditelné, ty úžasné, ty nadpřirozené dary, které měli. Jenomže to ještě není důkaz toho, že člověk je skutečně duchovní, když má duchovní dary. Pavel těmhle lidem, kteří tyhle dary měli a kteří prožívali možná velké zázraky, Pavel jim říká ještě pořád jste tělesní, ještě pořád jste nedospělí, dokonce jim tam říká ještě pořád jste děti. Když jsem k vám přišel, nemohl jsem k vám mluvit jako k duchovním, říkal, nerozuměli byste tomu. A musel s nimi začít od začátku. Dával jsem vám mléko. Tak jako těm dětem, kteří se narodí a kteří se duchovně narodí, potřebují mléko. A to je v pořádku, je to nutné. A nemůžete dítěti, miminku, dávat tuhou stravu. Se byste ho zabili.

[19:48] To prostě nejde. On musí mít to mléčko. Když má to mléčko, je spokojený. A tak říká, kával ten náš, teď ten dareček, Miko, Miko. Ještě si u toho také pomlasknou ty děti krásně. A je to něco, co je potřeba. A co vlastně, což je zázrak, obrovský zázrak, že to materské mléko skutečně má všechno, co to miminko potřebuje. A tak ten duchovní, když se narodíme, tak potřebujeme to mléko, mléko evangelia. A tu zvěst o odpuštění hříchu, o přijetí, o boží lásce, o boží péči, o tom, že jsme jedineční, o tom, jak je to nádherné, že Bůh prostě nás má rád, že nás halí do té své náruče, že nás vede, že nás chrání. A že nám dává svoji spravedlnost. A to jsou nádherné pravdy, které tak potřebujeme slyšet.

[20:51] A zvlášť na začátku toho svého duchovního života. Ale jak člověk roste, tak nemůže zůstat jenom u toho mléka. Ale aby rostl, potřebuje potom něco náročnějšího, nějakou hudnější stravu. Korinčtí duchovně za těch několik let, co Pavel tam nebyl, nevyrostlý. A je to smutné, ale je to možné. My můžeme mít ducha svatého, ale nemusíme být duchu svatému poddaní. Můžeme se totiž v jednom momentu se můžeme narodit z ducha, ale v jeden moment nemůžeme vyrůst. V duchu. Nestačí být jenom duchem zrozeným, ale je potřeba být duchu poddaný, duchem vedeným.

[21:52] To, aby jsme se mu poddávali a zpívá se v některých těch písních pane víc moci, víc ducha a myslím si, že to je v určitém smyslu správné, ale stejně tak, myslím, je důležité, aby jsme to znali i opačně. Ne, aby jsme my měli víc ducha, ale aby duch měl víc nás. Aby jsme mu byli víc poddani, víc otevření. A to je proces, to je proces toho růstu, který máme být. Bůh nechce, aby jsme vyrostli přes noc. Nikde po nás nechce, aby jsme už zítra nebo už dneska byli dokonalí. A ani apostol Pavel nebyl a uvědomoval si to. V Filipským říkám, ještě nejsem na konci, ale mám cíl a běžím k němu. Ještě nejsem dokonalý, ale běžím, abych tu dokonalost získal.

[22:55] Tahle touha po tom duchovním růstu. Teď ten tělesný křesťan zůstává tak, jak byl. A v 1. janově, 2. kapitole, v 16. verši, jsou takové tři věci, které mají tendenci nás ovládat. A to je žádost očí, žádost těla a pícha života. A dobře se to dá spojit právě tady s tím tělesným křesťanstvím. Tělesný křesťan se častokrát nechává vést tím, co vidí. To znamená tam, kde je vidět něco. A to jsou výsledky, že dlouho se třeba ve sboru nic neděje, dlouho se neobrací, tak jsme z toho nervózní třeba. Tam, kde je nás hodně, tam, kde je něco, co je pěkně vidět, pěkně a něco, co se dá pěkně prožít, něco velkého, velkolepého, tak tam je požehnání, tam je to dobré, tam zatím půjdeme.

[24:11] Ne, že by velká setkání nebo velké schromáždění, nebo když nás je hodně byly špatné, ale pokud zůstaneme jenom u toho, že protože je to tak, tak proto se máme dobře, proto jsme spokojení. A tam něco není v pořádku. I v tom velkém, i v tom malém potřebujeme hledat ty neviditelné věci. Je tam Bůh, mluví k nám, rosteme duchovně, toužím po té Boží blízkosti a potom, aby On tam byl, aby On mluvil, ať jsem kdekoliv. O žádosti těla, jak to asi známe, každý z nás máme nějakou oblast, ve které, kam nás to víc stáhne, to naše tělo. Možná sexuální žádosti, nebo pokušení, nebo jídlo, nebo pití.

[25:14] Věci, které jsou sami o sobě dobré, ale když jsou ne v těch hranicích, které Bůh dává, tak jsou to ty žádosti. Ale zvlášť i v tom smyslu, že zase v mém životě je všechno v pořádku, pokud se můžu dobře najíst, říká jeden kazadlo, pokud se dobře můžu najíst, mohu se dobře vyspat, nemám problémy, výjdu z penězi, nejsem nemocný, pak je můj život v pořádku a nic víc moc nehledám. A zůstáváme na té tělesné rovině. Pokud mi začne chybět, abych se mohl dobře najíst, dobře se vyspat, začnu mít problémy, jsem nemocný, mám finanční tíseň, pane Bože, kde jsi? tak to někde prožíváme.

[26:16] Najednou máme problém Pánu Bohu důvěřovat a já si to uvědomuji u sebe, tyhle věci přesně. No pro mě bylo takovou velkou otázkou to, když byl covid a potom začínaly všechny ty ekonomické problémy. Vcházívali jsme se v Chebu jako ekumena každý měsíc. Bylo to takové požehnané setkání, modliteb a sdílení jeden za druhého. A jeden husický kazatel právě tam říká, my jsme si tak zvykli na to, že se máme dobře. A že to musí jít jenom stále výš. Abychom se měli ještě líp a ještě líp a ještě líp. A já jsem se v tom úplně viděl. Co čekám já? Čekám to, že Bůh bude se mnou a že já budu s ním, i když se nebudu mít dobře. A nebo vlastně tak nesmírně toužím potom, abych pořád měl toho víc a víc a měl se líp a líp.

[27:21] A najednou to třeba nebude. A potom je tam ta pícha života. Tělesný křesťan se většinou vyznačuje tím, že musí být po jeho. A jak není po jeho, tak to není správně. Nebo někdy, jak my to dokážeme zaobalit, tak pak to není z ducha. To, co vím já a to, co je ten můj názor, to je z ducha. A jakmile není po mém a je to po někom jiném, tak to už není z ducha. A to takový jsme. Ale co potom je ještě horší, je, že když potom se teda zbor třeba rozhodne jít nějakým směrem nebo něco dělat, rozpozná nějak boží vůli, tak takový člověk se nepřipojí. Protože není po mojem.

[28:23] A začne se vydělovat a oddělovat, tak jako to vidíme v tom korinském zboru. Nepřidá se ke službě, nepřidá se k ostatním, nevykročí, nejde spolu. A to není řeč v tom, že by ten zbor se vydal nějakým špatným směrem nebo k nějakému hříchu nebo něco, co by bylo zlé, tak pak je dobré zůstat, samozřejmě nejít. Ale pokud to není špatné, tak se nemůžu vydělovat z toho společenství. A většinou ten tělesný křesťan je cítlivý sám na sebe. A musíte s ním jednat v rukavičkách, velice opatrně, abyste se ho nedotkli, abyste něco neřekli, co by ho mohlo vyhodit, protože je cítlivý sám na sebe. Velmi. A tady musíme být opatrní v tom, aby jsme nebyli hulváti.

[29:23] Aby jsme prostě nepřicházeli a nenapomínali se v tak velké lásce, že nás ta láska zabije. A to by nebylo správné. Ale je ta otázka toho, jak moc jsem opravdu citlivý sám na sebe. Tím důkazem té dětinskosti a té tělesnosti v Korintu byly ty závisti a sváry. A poštol Pavel říká, odkud jsou mezi vámi závisti a sváry, že říkáte, já následuji tenhle směr a já následuji tenhle směr tady toho kazatele nebo tam toho kazatele. Neukazujete to, že ještě nejste dospělí? Jak jsme o tom mluvili, že nevidíte, že tenhle si ho Bůh používá takovým způsobem, ale používá a toho si Bůh používá jiným způsobem. A my za to boží působení v těch různých lidech můžeme být vděční. A pak jim tam říká, což pak to neukazuje, že pořád jste jako lidé ve světě.

[30:27] A to je možná jedna velká kontrolka toho, jestli jsme tělesní anebo duchovní. A jak... Řešíme těžké věci ve sboru, protože si jim nevyhneme a nevyhneme se konfliktu, já nemám rád konflikty, ale někdy se jim prostě nevyhneme, ale jak je řešíme? Jestli přijde někdo zvenčí, ze světa a pak si řekne, to je přesně tak, jak jsem na to zvyklý se své práce nebo ze školy, tak to je prohra. A to jsme prohráli, protože to je to, o čem říká poštol, což pak nejednáte jako lidé, kteří jsou jako ve světě, jako kteří vůbec nejsou věřící a žel, že to tak někdy je a já to, já jsem takový jako někdy tichý a pak vybouchnu, jako choler strašný.

[31:27] A je to zlá věc, protože mi někdy ve schromáždění je to krásné, a pak je něco špatného a tak se dokážeme na jeden na druhou vykřičet třeba, že třeba zůstanete stát s otevřenou pusou. A tak to být nemá. A neříkám, že to je náš problém, možná nějaké příklady, které mě napadají. Takže, aby jsme nezůstávali v tomhletom tělesném stavu, když se člověk znovu zrodí, potřebuje to duchovní mléko a je to v pořádku. A pro takové nově obrácené lidi naopak potřebujeme mít pochopení ve sboru, že třeba jsou citliví a že jsou i citliví sami na sebe, že když jim něco řeknete, že se urazí. Nebo že potřebují hodně boží lásky, že potřebují prostě tu péči takovou ještě úplně jinou a že jsou třeba v tom začátku hodně soustředěni na sebe a na ten vztah s Bohem, že prostě potřebují prožívat něco, toto mléko.

[32:40] Buďme s těmito lidmi neschovývaví, ale prostě mějme pochopení pro to. Protože zase se může stát, že pro tyhle lidi nemáme pochopení. Chceme, aby dneska si se obrátila zítra, až by si něco vedl. Nebo aby si prostě byl schopný svědčit. Abo aby už si byl schopný konečně pochopit, že tenhle hřích je špatná věc a že už to nemáš opakovat. Mějme pochopení, že je tam ten růst. Ale pokud já sám nebo my sami v tomhle stavu zůstáváme deset, dvacet, třicet let, tak to už v pořádku není. Když jsme pořád stejně umínění, pořád stejně citliví sami na sebe, pořád se rozhodujeme jenom podle toho, co vidí naše oči a co chce naše ego a ne to, že bychom hledali Boží vůli, tak to není to v pořádku.

[33:43] Pokud neprožíváme proměnu našeho charakteru, vítězství v životě po nějakou už dlouhou dobu, tak někde stagnujeme. Taky to dobře poznáme, že když se setkáme s tím, že po nás Bůh něco začne chtít, jeho slovo se nám postaví do cesty a řekne takhle ne. Jak na to zareagujeme? Když nám Páne Ježíš řekne, pojď za mnou a nes svůj kříž a to bude znamenat zapření, to bude znamenat bolest, to bude znamenat třeba to, že ti nebudou mít rádi. Jak na to zareagujeme? Keďž bychom z toho nebyli udupaní, ale aby nás to pouzbudilo. Pán Bůh touží potom a má s námi nesmírnou trpělivost, jako otec se svými dětmi.

[34:45] On ví, co potřebujeme a on nás opravdu krok po kroku chce vést. Jediné to, co chce, je, aby jsme řekli, Pane, veď mě, prosím, uč mě ze svého slova. Né, aby jsme řekli, Tě miloval, dej, abych rostl, dej mi sílu tam, kde se mi to nebude chtít, kde to bude těžké a říct ti ano. Pomož mi to překonávat, dej mi lásku k tobě, dej mi lásku k mým bratrům a sestrám, dej mi milost a ochotu i pro tebe něco ztratit a obětovat. Ne proto, že musím, ale proto, že vidím, co ty jsi pro mě obětoval. A tak buďme v té škole a teď ještě to spojíme s tou moudrostí, protože skutečně jenom když rosteme a když chceme, aby nás boží duch vedl, tak můžeme čím dál tím víc porozumět té boží moudrosti. Být moudří a všechny ty problémy, které se hrnou do našeho života i do církve, řešit s tou boží moudrostí, kterou moc potřebujeme.

[35:57] Takéž nám pán Bůh všem požehná a povzbudí nás a v té touze znát ho víc a být mu víc vydaní. Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20241117/bo-moudrost · Last updated: 2026-10-15