# Služba jako běh a zápas

> Sermon from 22 June 2025, 1 Korintským 9:24-27, David Sláma (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 22 June 2025
- **Preacher:** David Sláma
- **Bible passage:** 1 Korintským 9:24-27
- **Duration:** 33:51
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2025-06-22-Sluzba-jako-beh-a-zapas-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2025-06-22-Sluzba-jako-beh-a-zapas-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Pokoj vám, radši a sestry, jsem rád, že můžeme být zase po týdnu spolu a můžeme pokračovat v té první epištole korinským v uvahách, to je asi teď před prázdninama poslední a potom navážeme po prázdninách. Tak jenom pro kontext asi, aby jsme to viděli, ta devátá až, nebo osmá až desátá kapitola mluví o křesťanském poznání a svobodě. V tom, které věci nejsou zakázané, nejsou hřích. My máme poznání, že je můžeme dělat, ale přesto ne všichni mají třeba tohle poznání, můžou mít něčeho obavy a potom, když jednají bez toho vnitřního přesvědčení, tak nejednají z víry, tak hřeší.

[1:06] A apostol Pavel na to věnuje tyhle tři kapitoly, aby jsme měli ohled jeden na druhého. Když jeden ještě k něčemu nedorostl, tak aby jsme nějakým způsobem ho nepřeválcovali, prostě neignorovali. To neznamená, že se musíme zase všichni přizpůsobit těm nejslabším, v určitém slova smyslu, že oni potřebují růst, ale nemůžeme je převálcovat. Můžeme se vzdávat svých svobod, aby jsme si navzájem pomohli, vycházeli si vstříc, viděli jeden ve druhem toho bratra, za kterého Pánežíš umřel. A že je to vzácný člověk, i když třeba nesouhlasíme se vším spolu, takže patříme jednomu pánu. A apostol Pavel to takhle měl tohle nastavení, životně. A dělá ten svůj příklad o tom, jak on se vzdává svých svobod a práv, která měl jako apostol. A to, o čem jsme mluvili minule, bylo ta touha získat lidi pro Pána Ježíše.

[2:22] Aby to jeho svědectví mu nebyla žádná jaká překážka zbytečná, aby se přiblížil ke každému člověku. Takže a tam je to znovu o tom zdávání se, nebo sklonění se k těm, kteří to mají jinak než já. A není to hřích, ale prostě je to třeba přesvědčení, nebo je to výchova, je to kultura. A jsou to nějaké zvyky a on ví, čemu věří. A protože má tuhle jistotu a to zakotvení, které má v Pánu Ježíši, tak se dokáže přizpůsobit, dokáže se sklonit a pomoct. A tam tou touhou je získat lidi. A teď tohle, to nastavení mysli, to zaměření toho a udělat všechno pro to, aby co nejvíc lidí mohlo poznat Pána Ježíše Krista, si žádá určité oběti od něho a nějakou námahu.

[3:38] A o téhle námaze a oběti, o tom zase vzdávání se něčeho pro určitý cíl, pokračuje v té deváté kapitole 24 až 27. Za chvíli to budeme číst. Je to nějaká ilustrace ze sportu. Tak nevím, kdo jste sportovci, kdo máte rádi sport, někdo ho třeba rád se na něj kouká. A v televizi, nevím, už asi ani nevím, jestli to sleduji některý v rádiu. S mikrofórem za hokejem si pamatuju, když bylo. ty fotbalové zápasy. Mě to vždycky strašně bavilo, jak si předávají ten mikrofon z toho stadionu na stadion. Vždycky řeknou tři, čtyři věty. Ale já jsem byl sportovec.

[4:39] Trošku jsem trénoval, takže tohleto téma je takové mě blízké a mám to rád. Mám to prostě rád. Mám ten výkon a nějaké napětí. Teď už nemůžu. Sportuji trošku jinak a potřeboval bych něco schodit, abych zase mohl trošku líp sportovat. Nicméně sport je úžasná věc. Ale je to ilustrace. Je to ilustrace toho, která nám má pomoct něco přijmout duchovně. Takže i vy, kteří třeba nemáte rádi sport, doufám, že z toho pán Bůh něco vytěží. On vždycky vytěží něco, co potřebujeme slyšet. Takže můžeme přečíst teď tu devátou kapitolu a první korinským dvacet čtyři až dvacet sedm. A kdo můžete, tak postaneme ke slyšení Božího slova.

[5:46] Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali. Každý závodník se podrobuje všestrané kázním. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím nejako bez cíle a bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázní, abych snad, když kážu jiným sám, neselhal. Tak tolik z božího slova, můžeme se posadit. Jinak už samotný tenhle oddíl je nádhernou ilustrací toho, jak apostol Pavel se dokáže přizpůsobit, nebo zná ty, ke komu mluví a používá věci, který ty lidi znali.

[6:49] Korint, ta šíje istmická, bylo totiž dějiště takzvaných istmických her. V tom celém řeckém světě byly čtyři hry, olimpijské, ty nejznámější, tady ty istmické, potom ještě další dvoje, které sportovci a dokonce se soutěžilo v uměleckých předmětech, jako byl přednes a hudba, se sížděli na ta místa a soutěžili spolu. Takže to bylo něco, co ti korentiané znali bytostně, protože tam žili. Takže on používá právě ty věci, které oni mohli si na těch příkladech to uvědomit, to, co jim chce říct. A každé dva roky se tam ty hry pořádali, takže ty sportovci, kteří se tam sížděli a kteří byli i ty domácí borci, určitě, tak byli známí v tom městě a vědělo se, co a jak dělají.

[7:55] Hovoří to o nějakém úsilí. To, co je dobré říct ještě na začátek, je, že apostol Pavel tady nemluví o spasení, že bychom měli běžet a usilovat o spásu. protože spasení není za zásluhy, ale je z milosti. Není to za výkon. Na škole nám naše profesory říkali, spasení je z milosti, ale zkušky jsou za skutky. Takže spasení je z milosti. A to, o čem mluví, je služba. A v té službě, kterou máme pro Pána Ježíše, a to, o čem mluví. Potřebujeme vyvinout určité úsilí, chtít pro něj něco udělat, chtít pro něj získat lidi. A dvě sportovní disciplíny, tady apostol Pavel si bere do toho hledáčku zaměření.

[9:03] A tím prvním je běh a na startu se schromáždí závodníci, je tam ta chvíle napětí, absolutní ticho, pak zazní rána, ten výstřel a závodníci vyběhnou na tu závodní dráhu a běží, běží, co to dá, protože chtějí zvítězit, chtějí doběhnout do toho cíle, nebo aspoň se umístit nějakým způsobem. Protože ale jenom jeden dostane tu cenu. Nějak jsem už neskoumal, jestli to bylo jako dneska, že byly tři místa, tady to skoro z toho vyznívá, jako že jenom jeden byl odměněný, tak dneska jsme milosrdnější k těm závodníkům, je druhé i třetí místo. A tady jenom jeden, píše apostol Pavel. A neznamená to, že když sloužíme a snažíme se o něco, že jenom jeden dostane odměnu.

[10:07] A apostol Pavel říká, běžte tak, abyste ji dostali a myslí tím, že všichni dostanou nějakou odměnu. Takže Bůh je milosrdný. Každý dostane nějakou odměnu. Ale jaká bude, to závisí na tom, jak běžíš. A možná taky nebude žádná. Určitě to neznamená to, že spolu máme nějakým způsobem závodit a soupeřit. A ukazovat sobě navzájem, jaký jsme borci a kolik já toho zvládnu a kolik ty toho nezvládneš. Nebo chtěj se porovnávat, soutěžit spolu, že kdo má lepší službu, kdo je lepším křesťanem, kdo víc lidí přivedl k Bohu. A ani o tom to není. A to je taková kooperativní soutěž. My závodíme za jeden tým. Ale musíme chtít. A to je ta první věc, která je dobrá si tady uvědomit u toho běhu.

[11:14] A to je touha zvítězit. Jestli máme, jak se říká moderně, tenhle drive. Prostě tuhle tah na branku. Jestli chceme zvítězit. A nebo jestli vlastně se neusilujeme. A nějak tak ten, jenom tak prostě běžíme. Ono to nějak dopadne. Pán Bůh, už jsme spasení, už jsme pokřtění. A nějak tak jako do toho cíle doběhneme. A nějak to bude. A pán Bůh je dobrý. A on je schovývavý. A poštel Pavel nás tady vyzývá k tomu, aby jsme měli touhu zvítězit. To znamená prostě, aby jsme do toho dali všechno, co máme. Všechno svoje úsilí, všechno svojí energii, zaměření, všechno svoje obdarování, které máme, jsme dali jemu do služby.

[12:17] A proto, co pro něho můžeme udělat. A to není zase výzva k nějakému aktivismu. A nebo k tomu, že někdy si nepotřebujeme odpočinout. A nebo k tomu, že jenom aby jsme si uvědomili, že každý má těch jiných 100%. Někdo může dát 100%, a znamená to obrovský výkon. Někdo dá 100%. A je to jenom málo v porovnání s tím jiným. Ale pán Bůh se na tohle nedívá. On se dívá na to, jestli ty si dal to, co můžeš. Tak jako je to s tou vdovou, která tam dávala ten maličký peníz do chrámové poklany, když pán Ježíš... Tak. Seděl a pozoroval ty, kteří dávají na ten chrámový poklad a lidi tam dávali hodně, hodně. A pak tam přišla jedna chudá vdová, dala jeden penízek. A Ježíš chválí jí, protože říká, ona dala všechno, všechno, z čeho měla být živá.

[13:23] Takže nezáleží na tom, jaký ten výkon budeš mít, ale to, že pán Bůh vidí tvoje srdce a vidí, jestli to tvoje srdce je při tom, co můžeš. Takže ta touha zvítězit. Při tom běhu je nesmírně důležité zaměření se na ten cíl. Všichni vědí, kam mají doběhnout, že tam je ta cílová páska, kterou chtějí protnout. A vůbec nejhorší je při těch závodech, při těch třeba, při tom sprintu to nestihnou, ale při těch vytrvalostních disciplínách, kdy se začnou ohlížet ty běžci, tak nesmírně ztratím. Prostě oni jedou. Jediné, co vidí, je cíl. A to je něco, co i my v tom našem životě potřebujeme. A ten cíl je nějaký konkrétní cíl.

[14:25] Jedno kázání, které jsem poslouchal, k tomu velmi vybízelo. Právě říkal ten kazatel, že někdy my právě žijeme, jako by nám o nic nešlo. Bez cíle, jenom tak den ze dne. A neříkám, že nejsou etapy, aby jsme tomu nerozuměli špatně. Neříkám, že nejsou etapy v našem životě, kdy tím procházíme. A kdy prostě je naší jedinou touhou, aby jsme přežili tenhle den. Ale není to tak vždycky. Aby jsme nenechali proplynout život jenom tak, mezi prsty. Máme namyslit to, čeho chceme dosáhnout v křesťanském životě. Někdy je tím problémem, že nemáme žádný cíl. Někdy je ten problém, že máme špatný cíl. Že to je jenom to, co chceme my dosáhnout v našem životě.

[15:26] Pro sebe. Nebo že žijeme jenom pro požitky nebo materiální věci. Pro kariéru. A nebo že se chceme zviditelnit třeba. Ale když máme cíl. A když ho hledáme před Bohem. Tak ho potřebujeme. Potřebujeme mít v životě nějaký cíl, aby jsme věděli, k čemu jdeme. Apostol Pavel to měl jasné. On měl svoje povolání. A říká před tom předchozím oddělu. Běda mi, kdybych to nedělal. To, co mi Ježíš svěřil. Mám já cíl? Máš cíl? Něco, po čem toužíš. Ve svojem životě. Ve svojí rodině. Ve sboru. V církvi. Aby Bůh udělal. Já jsem rád i za tu iniciativu, kterou má naše jednota. Za to, že se chceme modlit.

[16:26] A sloužit tomu, aby noví lidé uvěřili. Úžasné je, s čím přišel i Fusion. Je to něco, po čem touží. A pán Bůh to vidí. A i kdybychom nedosáhli nějakých těch počtů, tak Bůh vidí tu touhu, to úsilí, modlitby. A on odpoví, tak, jak on bude chtít. Ale je dobré mít nějaký cíl. Nám svěřil Evangelium. A chce nás vést. A chce nám ukazovat to, co máme dělat. My se můžeme modlit za to, aby nás vedl. A aby jsme se modlili potom konkrétně. Pán Bůh v našem světě působí skrze modlitbu. A je to úžasná zbraň. Pán Bůh Bůh v životech druhých pracuje skrze tvoji modlitbu.

[17:33] A je potřeba se modlit i konkrétně, aby tento člověk mohl uvěřit, aby tenhle člověk rostl, aby pán Bůh tomuhle pomohl překonat nějakou závislost nebo zlozvyk, aby zasáhl tuhle oblast, aby přivedl tyhle rodiny. Nevždycky musíme my vidět výsledky, ale to už není na nás. A ta další věc, kterou při tom běhuje, je rychlost. Samozřejmě, že ty běžci, kteří běží, musí být rychlí, protože jenom ten nejrychlejší se dostane do toho cíle první. A mě oslovala tahle taková myšlenka o té rychlosti, že v našem světě je spoustu lidí a věcí, které se usilují o naši pozornost, o to, aby nás získali. Ať už je to právě třeba ten sport, nebo jsou to technologie, nebo jsou to přátelé, naše touhy, to, co se nás snaží.

[18:44] A je to nesmírně rychlé v tomhle světě. Mění se to rychle. A teď je otázka na to na nás, jestli my dokážeme být v tom našem zájmu a v té naší službě lidem rychlí. A nebo jestli nás předběhnou všichni ostatní. Protože než já se rozkývu k něčemu, abych někam šel, abych někoho konečně navštívil, abych se někoho zeptal, jsou v mojem životě zkušenosti, kdy díky Bohu jsem mohl slyšet ten boží hlas a jít, protože to třeba byl opravdu jedna z posledních příležitostí s tím člověkem mluvit. Ale jsou věci, když jsem si říkal, nebo prostě když jsem se k tomu nedokopal, a pak už bylo pozdě. Jsme rychlí. A nebo se necháme předběhnout, aby ty druhé lidi získal svět.

[19:53] Že rychlost. Je potřeba vlastně do toho něco vynaložit, nějaké úsilí. Někoho opravdu, když se za někoho modlíme, jak se ho zeptat, jak se máš. Nepotřebuješ něco. Pozvat někoho na návštěvu. Nebo na kávu. Nebo se dát nějak dohromady. Někoho ze světa taky. Nejenom vzájemně v církvi. Samozřejmě jsou věci, kdy, i když se snažíme, tak z té druhé strany třeba nemusí být ta odezva. Ale to už zase není na nás. A pak ještě při tom běhu je jedna poslední věc, a to platí o těch sportovcích obecně i pro ten zápas, o kterém tam potom mluví Pavel. A to je disciplína. Tohle je těžká věc. Umět se omezit. A zrovna včera jsem to právě říkal manželce.

[20:56] Říkám, já bych potřebal tak zhupnout, ale to jídlo je tak dobré. Ale je něco potřeba s tím prostě dělat. Aspoň nějak. Protože my pokud nemáme disciplínu, nemáme kondici, ničeho moc nedosáhneme. A oni to věděli o těch sportovcích. Říká, ty sportovci to navíc postupují pro ten pomýjitelný věnec. Oni to měli prostě z nějaké byliny, kterou měli na hlavy, která za chvíli zvadla, ale byli proto schopni udělat tolik. A my dostaneme nepomýjitelný věnec. Takže a proto, a to můžeme zase vidět jako jeden z těch motivů, odříkat si, ty sportovci musí mít životosprávu, musí mít náležitý odpočinek, nemůžou chodit na párty. kdy jsou prostě v nějakém tom tréninkovém procesu, nemůžou pít alkohol v přemíru.

[22:01] Musí se prostě omezit. A v té duchovní oblasti je to podobné. Musíme si některé věci odříct, i ty, kteří nejsou sami o sobě špatné a kteří druzí lidé můžou, ale protože já teď potřebuju se soustředit na něco, tak něco nemůžu. Něco si odepřít. Něco, co by mi bránilo ve službě nebo v soustředění se na Ježíše. A ta kondice, kterou my potřebujeme, je celé naší bytosti. To je zase myšlenka, která mě oslovila, že my potřebujeme tělesnou kondici, duševní i duchovní kondici. A že ta tělesná kondice pro naši službu je taky důležitá, aby jsme totiž uměli snést nějakou zátěž, i psychickou, potřebujeme mít i vybudovanou nějakou imunitu, prostě nějakou tu tělesnou odolnost, aby jsme někomu mohli pomoct, aby jsme se tak brzo neunavili, že jsme potom tak unaveni, že nemáme čase soustředit na Biblii nebo na to k někomu zajít nebo někomu třeba pomoct, protože prostě už nevládzeme, jako hovory a slováci.

[23:18] Takže potřebujeme i to svoje tělo jako chrám božího ducha mít v nějaké kondici, aby bylo schopné sloužit jako nádoba. Potom je to ta duševní odolnost, duševní kondice, aby jsme se modlili, aby nám Pán Bůh dával obstávat v těžkých zkouškách a překážkách, které nás v životě potkávají, aby jsme se nenechali vláčet, nebo čím dál tím míň nechali vláčet svými city nebo rozumem a nebo vůlím. V těch citech to je, že někdy nás někdo zraní a my ty svoje city nemáme natolik odolné a žijeme v té naší duši, že si řekneme, no ale tenhlec, ten se na mě včera zle podíval ve schromáždění, tomu už nepodám ruku příště. Tomu nebudu sloužit. A nebo se může stát horší věc, jako kdy vám budou lidi házet klacky pod nohy, a nebo že se stane, že vám v rodině je někdo nemocný nebo vy sami máte a teď si říkáte, a proč?

[24:31] A nemůžu sloužit, protože. A zahorskneme někdy. A nebo že nerozumíme všemu, to je ten náš rozum, že se potřebujeme učit chodit vírou, že i když teď nerozumím, tak Bůh mi buď dá porozumět a nebo prostě vykročím vírou. A nebo i ta naše, a v tom je i ta naše vůle, že prostě jdeme. A někdy jsou ty překážky v tom, že když to není tak, jak chci já, tak nic. A nejsme odolní, jako být schopní, že to je podle někoho jiného. a to, co jsem pozoroval někdy je, že někdy přijdete s nápadem, nebo máte nějakou touhu, a lidi to neslyší. Něco říkáte, a prostě se to odráží. A pak, za několik týdnů, nebo měsíc, nebo prostě za delší časové období, přijde úplně někdo jiný, s tou samou myslenkou, řekne to a najednou jsou všichni nadšení.

[25:41] A najednou to jde. A teď máte tu možnost se k tomu připojit, anebo se urazit. Tak, jeho poslouchají a mě, a když jsem to říkal, tak mě nikdo neposlechl. A nebo být sebelítostní. Tak to znám, nebo to známe. Tak jež by i v tom jsme dokázali být odolní a poděkovat Pánu Bohu. Pane Bože, když jsi to viděl, že jsem to měl na srdci, děkuju, že jsi s tím přišel a že se to může dít. Takže to je ta disciplína a kondice a potom i ta duchovní, kdy trénujeme svoji víru, která se trénuje ve zkouškách, které nejsou příjemné, ale to, když ty těžké věci řešíme s Bohem, hledáme jeho. A jedna taková vzácná žena, Basila Schling, která založila takový protestantský řád pro sestry, a tak sestra Halerová vždycky měla takové od ní výroky a jeden z nich si pamatuju.

[26:47] Když je nouze nejvyšší, tak je pán Bůh nejbližší. Že tam ho můžeme prožít téměř jako nikdy. Se nemáme do toho vrhat sami, ale když to přijde, tak můžeme zažít boží blízko. Trénuje se naše víra. Takže kondice. Že ten běh, když to schrneme běh, musíme mít tu touhu zvítězit, běžet, chtít něco dělat, mít nějaký konkrétní cíl, být rychlý, neznamená zbrklý nebo nerozvážný, ale rychlý. A mít nějakou kondici. A teď tam ta druhá disciplína je zápas. A protože tam mluví o těch ranách, tak je to asi nějaký pěstní zápas, nějaký box. A tam jenom dvě věci bych zmínil. A to je to, že Apoštol říká, já nedávám rány do prázdna. Já vím, proti komu bojuju. A to je nesmírně důležité vědět.

[27:49] Zase tam je ten cíl. A toho, čeho chceme dosáhnout proti, nebo čeho se chceme vyvarovat. A nedáváme ty rány jenom tak do vzduchu, aby jsme se unavili, ale cílevědomně. A Apoštol Pavel tady mluví o svojem tělu, že tomu dává rány. Jinak v té původině je tam řeč úplně o modřinách. A neznamená to to, jak si to někteří třeba mělně vykládali, že je potřeba se nějak trestat. A sebe poškozovat, nebo prostě nějak se trýznit svoje tělo. To v žádném případě neznamená. A to, o čem Apoštol Pavel mluví, je, že se nechce nechat ovládat svojím tělem, svými žádostmi, touhami a někdy i potřebami. A naše tělo nechce trpět. Přirozeně. Chce se mít dobře. A nejlehčí cesta, která vždycky vede ze všeho.

[28:53] A nechce mít problémy. Taková, aby to bylo co nejsnažší. A když jsou ty problémy, tak se bojí. Leká se. Nechce se mu. A apostol Pavel říká, ale já nechci zůstat zpátky. Já chci běžet dopředu. A tak musím někdy donutit to svoje tělo. Přikázat mu. A nepodlehnout to, k čemu mě vede, na moje pohodlnost. A někdy obětujeme svoje pohodlí, někdy zajištění. Upřednostníme pomoc druhému člověku před tím, co chci já. Někdy je to peníze, čas. Cokoliv, co můžeme dát. A ta druhá věc je, že ten zápas má svoje pravidla. Každý zápas má svoje pravidla. A musí se je respektovat. A i ten náš běh a ten náš zápas má svoje pravidla. A to je to, co Bůh říká ve svojem slovu.

[29:53] A my to musíme podle toho žít. Protože jinak není myslitelný žádný zápas a žádný běh. Pokud nežijeme podle toho, co Bůh chce, tak neběžíme podle pravidel. A pak ani nemůžeme počítat s tím, že nám Pán Bůh bude žehnat. Nemůžeme v tom našem zápase používat nějaké triky nebo nějaké manipulaci nebo cokoliv, co by nebylo fair. A poštel Pavel zase má nádhernou větu. On je tak věří té boží pravdě a moci božího slova. Pážiká. Jediné, co děláme my, je, že činíme pravdu zjevnou. A o to ostatní se pán Bůh postará. Potřebujeme teda respektovat to, co Bůh říká. Žít spravedlivě. A pokud nás, epistola Židům ve 12. kapitole na začátku mluví taky o běhu, říká, aby jsme shodili všechnu přítěž a hřích, třeba nemůžeme běžet.

[31:01] Takže když se nás něco přichytí, můžeme o tom mluvit s Bohem, dělat pokání, prosit za odpuštění a nechat si přeseknout to lano, které nás k něčemu váže a zase vyběhnout. A dobře. Protože to, co je zase ještě důležité, je, že apostol Pavel říká, že nechce být diskvalifikovaný. Když jiným káže, aby sám neselhal, to znamená, aby ho nevyřadili z té soutěže. A to je to, co potřebujeme vědět i my. Potřebujeme se ukáznit i kvůli tomu, že jsme svědectvím pro druhé lidi. Ale jde o nás taky. Aby nás nakonec Pán Bůh nediskvalifikoval z toho závodu, z toho běhu. A skutečně jsme, ta cena, která je pro nás připravená, aby jsme o ní nepřišli.

[32:04] A nutně neznamená přijít o spasení, ale o odměnu. Takže vezměme si ten příklad od těch sportovců. A já nevím, jak vy, ale já, když někdy vidím prostě ty běžce, tak je to taky povznášející, až prostě, když vidíte, jak oni prostě běží a snaží se. A tak mějme tohle nadšení v tom životě s Bohem. A mějme cíl a modleme se za to, jaký cíl nám i Pán Bůh chce dávat. A nebo přemýšlíme o tom, co je na našem srdci, jaký jsou ty touhy a třeba se ptejme, jestli je to touha od Boha. A jdeme za tím, modleme se a očekávejme na to, že Bůh bude něco dělat. A co chceš, aby se změnilo ve tvojem životě, nebo ve tvojí rodině, a nebo v našem sboru? V církvi.

[33:06] Za koho se modlíš? Za koho se modlím, aby uvěřil? Mějme to zaměření na cíl. Buďme ochotní běžet rychle a zápasme podle pravidel. Keďž nám Pán Bůh v našem každodenním životě dá sílu. To, co je úžasné, je, jak mají ty maratonci, ty občerstvovací stanice na trati. Tak my nemáme jenom takové občerstvovací stanice. Bůh běží s námi. A my můžeme běžet s ním. A On nás se občerstvová v každou chvíli, kterou potřebujeme. Keďž nám všem Pán Bůh moc a moc požehná. Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20250622/sluzba-jako-beh-a-zapas · Last updated: 2026-10-15