# Bez lásky to nejde

> Sermon from 10 August 2025, Zjevení 2:1-7, David Sláma (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 10 August 2025
- **Preacher:** David Sláma
- **Bible passage:** Zjevení 2:1-7
- **Duration:** 42:34
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2025-08-10-Bez-lasky-to-nejde-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2025-08-10-Bez-lasky-to-nejde-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Pokojí vám, radci a sestry, název toho dnešního kázání tady už několikrát probleskoval a je to taková latinská fráze. Tak ne, že bych chtěl jako machrovat, že něco umím, ale přišlo mi to takový pěkně vystihující, ten název. Víte někdo překlad? Je tam podmínka, ta podmínka, bez které to nejde. Takže to je to kondicio sine qua non. A to znáte, že v určitých věcech nebo procesech potřebujete něco zásadního, co tam nesmí chybět, jinak všechno ostatní je zbytečné, co tam je. Prostě nebude to fungovat. Ať už je to v matematice nebo v chemii, ve fyzice, tak takováhle podmínka, bez které to nejde, je i v našem duchovním životě.

[1:05] A my to už jsme slyšeli v tom úvodu a hned z toho, co budeme číst, tak to bude jasné. Takže si můžeme spolu najít zjevení druhou kapitolu a budeme číst prvních sedm veršů. Zjevení druhá kapitola, jedna až sedm. A kdo můžeme, tak povstaneme ke slyšení Božího slova. Andělu církve v Efezu piš. Toto praví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici, který se prochází mezi sedmi zlatými svícny. Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti. Vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí a vyskoušel si ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou. A shledal si, že jsou lháři. Máš vytrvalost. A trpěl si pro mé jméno a nepodlehl z únavě.

[2:09] Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl. Navrať se. A jednej jako dřív. Neli, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš. To však máš k dobru, že nenávidíš skutky Nikolajtu stejně jako já. Kdo má uši, slyš, co duch praví církvím. Tomu, kdo zvítězí. Dám jíst ze stromu života v božím ráji. Tak tolik z božího slova můžeme se posadit. Jan vyřizuje tohle slovo pána Ježíše sedmi zborům. Ještě je tam dalších šest dopisů, které následují do oblasti dnešního Turecka. To byla římská provincie Maláázie, kde bylo nejdřív spoustu řeckých koloní, tak i těch měst a potom to byla římská provincie.

[3:19] A to slovo, které posílá, je vždycky do toho konkrétního zboru, do jeho konkrétní situace. Ježíš o nich ví, o každém z nich, z těch zborů, které tam vznikly, kde tam vznikly ty společenství lidí, kteří pána Ježíše uctívali, kteří mu patřili a kteří tam sloužili. A na jedné straně je chválí, a na druhé straně je napomíná. To, co je úžasné z těch dopisů vidět, je, že Bůh ví o církvi. Ví o zborech. Přesně, úplně přesně, tu jejich situaci zná. To znamená, když se Bůh nemění, je stále stejný, že on dodneska zná dokonale svoji církv, vidí ji takovou, jaká je. My máme někdy takové filtry svoje, nebo prostě tu skutečnou.

[4:22] Vždycky vnímáme přes to, co my prožíváme, přes to svoje prožívání, nebo svoje touhy, to, co my bychom rádi viděli, nebo naopak, co bychom rádi neviděli. Dobré je, že Pán Ježíš to vidí takové, jaké to je. A On mluví, může k nám mluvit a zná i naši situaci. A může nám poslat svoje slovo. Proto je nesmírně důležité, aby pokud něco chceme v církvi a chceme i něco změnit, ať k lepšímu, anebo aby se něco ubralo. Aby jsme, máme ty svoje touhy, ale aby jsme ty svoje touhy přinášeli před Boha a očekávali na něj. Jeden kazatel říká, že to nejzákladnější v církvi je, aby Bůh přišel ke slovu. Aby to nebylo o nás, ale aby to bylo o Něm. Aby Bůh přišel ke slovu. A není vždycky jednoduché mu naslouchat, ale dobrá věc je, že On mluví, tak jako mluvil tady. Je to milost. Nemlčí.

[5:23] Nechce nás nechat jenom tak, protože mu o nás jde. Víte, že když máte svoje děti, tak vám to není jedno. Tak jim mluvíte. A oni si někdy zacpávají uši, protože už to nechtějí slyšet. Ale dokud mamka s taťkou něco říkají, tak je to dobré. Horší je, když už to nechají tak. A prostě dělej si, co chceš. Tak to je jedna z nejhorších věcí, které se nám můžou stát jako lidem, když by Bůh nám tohle řekl. Ale Bůh mluví. Jde nám, mu jde o nás. On chce, aby jeho lid vzkvétal, aby byl zdravý, živý, užitečný, aby žil k jeho slávě, aby to byla radost chodit do společenství, aby jsme se na to těšili, aby jsme byli rádi spolu a spolu s ním, aby to žilo. Je to taky dlouhý úvod ke dlouhému kázání.

[6:23] A i náš zbor má svoje kladné stránky a má svoje problémy. Co Bůh říká nám, aby jsme mu naslouchali skrze bratry a sestry, skrze jeho slovo, vnímání situace, ve které jsme. A chtěli slyšet jeho hlas a potom nějak vnímali i společně. A může toho být víc, co k nám Bůh chce mluvit i z těch ostatních dopisů, by jsme to mohli zjistit, jak na tom jsme. Ale tenhle dopis mluví o té nejzákladnější věci, té kondicio sine qua non, bez které to nejde. Protože bez ní je všechno ostatní nedostatečné. A to je láska. To je tak závažná věc, že když pán Ježíš volá k nápravě tenhle zbor, tak říká, že když nebude činit pokání, pohne jeho svícnem.

[7:24] A to znamená, že ten zbor přestane existovat. To nejenom, že otře se, ale že přestane existovat. Pro Boha je láska tak důležitá. Může tam být všechno ostatní. A když tam není tohle, tak ten zbor umírá. A tak nechci nikoho obviňovat, ani nás, že pána Ježíše nemáme rádi. Na druhé straně, ta stráta té první lásky je něco, co hrozí každému z nás v životě. Nejsme vůči tomu imuní. A tak o tom chci mluvit. Takže když to pán Bůh použije, třeba nás usvědčí, tak můžeme činit pokání. A pokud pána milujeme, tak je to povzbuzení k tomu, aby jsme ho milovali ještě víc. A by to bylo povzbuzením k tomu, že tahle podmínka je tak důležitá, aby jsme v tom žili víc a víc a víc.

[8:32] Takže teď k tomu samotnému poselství toho dopisu. Ten dopis začíná, že Ježíš představuje sám sebe. Kdo mluví? Než začne něco říkat, tak říká něco o sobě, protože chce, aby ty efeští vnímali, kdo s nimi mluví. A to známe, že je rozdíl i v našich běžných konverzacích, kdo s námi mluví. Když nám něco říká někdo a nemáme toho člověka buď v lásce, anebo není dostatečně na nějaké úrovně v našich očích, tak to, co říká, pro nás nebude tak důležité. Většinou. Prostě takoví jsme. A když nám něco říká někoho, koho si vážíme, koho obdivujeme třeba, tak máme uši nastražené.

[9:33] Takže Ježíš chce, aby když k nám chce mluvit, aby jsme si uvědomili, kým je. A to je jinak důležité i v tom, když my mluvíme s ním. To je jenom odbočka. A v modlitbě Otčenáš, tu modlitbu začínáme tím slovem Otčenáš, který jsi v nebesích. Ještě dřív, než začneme něco Bohu říkat, si potřebujeme uvědomit, kým je. A to úplně mění naši modlitbu. Tak to byla odbočka. Ale tady to je, z té druhé strany to samé. Když chceme slyšet od Boha, musíme vědět, kým je. Znát ho. A tak tady Ježíš sebe představuje. Každému tomu zboru zase říká něco jiného. Co oni potřebují slyšet, co si potřebují uvědomit. Tady je. Mám ve své pravici sedm hvězd a procházím se mezi sedmi zlatými svícny. A z toho předchozího textu víme, nebo se dozvídáme, že ty hvězdy jsou andělé těch zborů.

[10:38] Asi nejlepší výklad je, že to jsou služebníci, kteří ten zbor vedli, poslové pána Ježíše. A Ježíše má ve své ruce. A teď si můžete představit ten obraz toho, co to znamená, když vás má někdo v ruce. A kým je pro vás Ježíš? Je to ten, který vás v té své ruce chce rozdrtit? Ublížit? Protože to dokážeme svojí rukou. A nebo je to někdo, kdo vás vezme do dlaní? Tady je jedno nebezpečí. Aby jsme nevnímali pána Boha v extrémech. Jenom láska a jenom spravedlnost. Ta boží ruka je i trestající ruka. A proto je tam ta bázeň vždycky. Ale rozhodně to není ten, kdo nás chce rozdrtit ve své ruce. Jeho ruka nás má, drží nás.

[11:42] Podpírá nás svoji pravici. Víte, že když do ruky něco vezmete, tak můžete s tou věcí, kterou děláte, něco podnikat. Něco dělat. A když ten sbor od ti služebníci jsou v jeho ruce, to znamená, že jsou nástrojem. A to je potřeba, jsme nástrojem v boží ruce. Necháme se použít. A nebo jsme nástrojem, který je neužitečný a který ten mistr odloží. A zároveň, když nás Bůh má ve své ruce a něco se povede ve sboru, komu patří sláva. Tomu nástroji, anebo tomu mistrovi, který ten nástroj má v té ruce. Sláva patří Boha. A to je potřeba vždycky vidět tu boží velikost, boží pázeň, mít ale tu upokojení se, že jsme v jeho ruce, že jsme ty nástroje, že on s námi chce něco dělat a že on je ten mistr.

[12:50] A my bychom se nechali použít. A těch sedm svícnů představuje ty zbory. A jejich poslání, protože svícem má svítit. My máme být svítit. o Ježíši, ale Ježíš se prochází mezi těmi svícmi, to znamená, že je uprostřed. Abychom si uvědomili, že... A znovu, i když přicházíme do společenství, se stěšili a očekávali v těch chvalách, očekávali na jeho přítomnost. Protože Ježíš je uprostřed své církve. Je přítomen, chce tu být a je uprostřed. Má být centrem, má být pánem. Víte, že když sedíme okolo a někde je uprostřed, tak přirozeně všechny oči jsou upřeny na toho, kde je uprostřed. A naše pozornost byla zaměřená na něj.

[13:51] Takže pán chce, aby jsme ho věděli, že on je pán, že je mistr, že je dobrý pán a že chce být centrem, že chce být naším pánem a že tu je. Pak začíná mluvit a první, co říká, není ta kritika. První věc, kterou říká, je pochvala. A to je úžasné na Bohu. Až na jeden zbor z těch sedmi, kde už nemá se čeho chytit, že by ho chválil, tak po každé začíná něčím, co je nějaká pochvala. A vidí to, uvědomuje si to a je za to rád, co chválí. Život víry, který měli, a to jsou skutky, jejich víra nebyla jenom teoretická, nebyla to jenom známost ve hlavi, ale oni podle toho žili, podle toho, čemu věřili, to uváděli do praxe. A žili podle božích přikázání, žili podle toho, co Ježíš chce, podle toho, co je dobré, sloužili, sloužili druhým lidem, sdíleli evangelium, rozdělovali se s lidmi o dobrou zprávu, o tom, kým je Ježíš.

[15:06] Měli skutky. Dobrá věc Ježíše za to chválí. V těch skutcích dál chválí to, že je jich námahu, že nesloužili jenom tak na oko, jenom tak, aby se neřeklo. Jenom prostě, aby se to udělalo, ale aby jsme se moc nenadřeli. To slovo námaha, které se na tomhle místě používá, je slovo pro vyčerpávající práci. Prostě držina. Vidím tvoji námahu, že do toho jdeš prostě na plný pecky, že sloužíš s plným nasazením, že tě to stojí sílu, že obětuješ, hodně toho obětuješ. A já si toho vážím, že to děláš, říká Páne Ježíš. A v těch skutcích a v té námaze, říká Páne, si vytrvali. Není to jenom na chvíli. Oni žili den ze dne, měsíc za měsíc, rok za rokem, vytrvali v tom, jak sloužili.

[16:10] Navzdory překážkám a těžkostem, to nevzdali. A to je obrovská věc. A kdo rádi běhá, ten nevymyslí, rádi běhá té dlouhé tratě. Pro mě to je obtíž. Sprint, to je dobrý. Ale v čemkoliv běh na dlouhou tratě, jak se říká, je to těžké. Nasadíme, vyběhneme něco, začneme dělat. A pak nám začne docházet dech. A už je to těžké. Ani ne. Oni byli vytrvalí. A v té vytrvalosti ještě byli pro následovaní. Vidím, že jsi trpěl pro moje jméno. A vážím si toho, že jsi mě nezapřel. Před nikým. Ukazuje to na krásu jejich postoje a života. Snesli toho hodně pro pána Ježíše. A v tom zase byli vytrvali. Ježíš tam potom zase ještě dál to znovu.

[17:12] Znovu jim to říká a nevyčerpal jsi se. Takže to je jedna oblast. Život víry, který žili, který pán Ježíš vidí a chválí je za to. A druhá oblast, kterou bychom to, jak bychom to mohli podělit, třeba, je pravost. a čistota víry. Oboje ty věci tam jsou. Život a víry, ale také, že to měl dobrý základ. Pravost a čistota. Jinak je tam, si všimají vykladači, také slovní hříčky, pěkné, kterou se ten Jan tam používá. Říkal, snesl si toho hodně pro moje jméno. A za to tě chválím. A chválím tě taky za to, že nemůžeš snést určité věci. Pro mě a pro moje jméno toho hodně sneseš, vytrpíš. Ale určité věci nemůžeš snést. A je to dobré. A mluví tam si obecně o zlých lidech, včetně těch falešných učitelů.

[18:15] Znamená, že v tom zboru byla disciplína, zborová kázeň. Pokud se tam objevil nějaký hřích, tak se s tím něco dělalo. To byla dovnitř možná, ale taky na venek, když se snažili proniknout nějací bludaři do toho zboru. A tak ti lidi v tom zboru měli duchovní rozeznání. Přišli nějací učitele, kterých tehdy chodilo vícero, tvrdili o sobě, že jsou apoštolové, kázali, misíně působili. Řidi, oni je nechali působit, ale nebrali to všechno automaticky. Zkoumali, rozeznávali, porovnávali, jestli jejich učení se shoduje s tím, co znali od apostola Pavla. A ze starého zákona viděli taky jejich způsob života, jakým způsobem žili jejich ovoce. Ovoce života, ovoce jejich služby.

[19:17] A nakonec poznali, že to není dobré, že to není v pořádku. A odmítli je. Nedovolili, aby oni a to jejich učení se ve zboru uchytilo. Takže to byla velmi dobrá vlastnost. Život víry a čistota víry. Dobrý základ. Byl to krásný zbor. Měl spoustu nádherných vlastností, hodně toho dělali. Výborný charakter. Úsilí o čistotu a pravdu. Ježíš je za to chválí. A pak ale řekne to ale. Ale to mám proti tobě. Jedno ti schází. Těch x věcí. A jedna. Pane, není to nepoměr trochu? To nevidíš, co všechno děláme? Jenom jednu věc nemůžeš přimhouřit oko trochu? Ale pro Ježíše je tahle věc podstatná.

[20:20] Opustili první lásku. A to proč je to tak důležité? A proč jim to Ježíš vytýká? Právě tomuto zboru. Může být víc vidět z toho, když se podíváme ještě na některé skutečnosti o tom efeském zboru. Ten zbor založil apoštol Pavel. Nejdřív tam byl krátce, pak se tam vrátil a více jak dva roky tam působil. Bylo to nejdůležitější město té provincie Malá Azie. I když nebyl hlavním městem, tak bylo nejdůležitější. Prostě byly tam obchodní stezky, přístav. Takže když on tam působil a Evangelium tam proniklo, tak lidi z celé té provincie se mohli dozvědět Evangelium. A Bůh tam působil obrovské věci. Jako málo kde jinde. Když to čteme ve skutcích 19. kapitole, tak tam Bůh konal takové zázraky, že někdy stačilo, aby lidi přinesli šátek, který nebo nějaké u ní dělali stany, asi se potili, tak měli uvázané šátky nebo nějaká potítka.

[21:29] Lidé si to brali o ta poštola Pavla a stačilo, aby to dali na nemocného člověka a ten byl zdravý. A spoustu lidí bylo v okultismu, protože tam kvetl okultismus. Oni se obrátili, přinesli ty svoje knihy, pálili je a bylo to za obrovské peníze, ale nebylo jim to... za málo, to prostě se toho vzdát. Takže to byl zbor, který prostě byl nadšený. A pracoval, sloužil, měl protivenství už za Apoštola Pavla, kdy se srotili ty zlatníci, kteří tam byl chrám, bohyně Artemis, jeden z tehdejších divů světa. A taky ta mravní nevázanost, která se s tím pojila. A oni vyrábili napodobeniny, měli z toho peníze, prachy, vládnou světem, to tam bylo vidět, jak jsme slyšeli, protože najednou přišli o zisk a tak se obrátili proti těm křesťanům a Pavlovi, kteří jim ten zisk znemožnili.

[22:38] A dopadlo to dobře. Na cestě potom, když Apoštol Pavel odešel, tak ten zbor dál rostl. A potom na cestě dojedu za Lema se Apoštol Pavel speciálně sešel se staršími tohoto zboru. Povzbuzovali je, aby se starali a pečovali o to stádo. A tam už cítíme tu péči, že když chcete o někoho pečovat, musíte ho mít rád. Aby pečovali o sebe i o stádo. Zároveň, aby chránili to stádo, protože přijdou falešní proroci jako zlí vlci, kteří ho nebudou šetřit. A tu jednu část tady vidíme. Oni opravdu to vzali vážně a chránili ten zbor. Později jim psal Apoštol Pavel dopis do Efezu a do celé té oblasti. A v začátku toho dopisu děkuje Bohu za dvě věci. Za víru a lásku, kterou mají ke všem bratřím.

[23:44] Víra a láska, kterou mají ke všem bratřím. To znamená nejen v tom zboru, ale i v celém tom okolí. A byl zbor lásky plný, pečující. Misijně zapálený. V tom zboru potom působil Timoteus. A Apoštol Pavel právě do Efezu píše první Timoteovi. A píše mu toto. Když jsem odcházel do Makedonie, žádal jsem tě, aby si dále zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám. A zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíš k jelovému hloubání, než k účasti víry na božím záměru. To dělali. Toho se drželi. A Apoštol Pavel pokrašuje. Cílem našeho vyučování je láska. Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.

[24:44] Od toho se někteří odchýlili a dali se na prázdné řeči. Takže nezapomeňte, že cílem, Timotej, dělej to všechno, ale pamatuj na to, že cílem toho všeho je láska. To píše Apoštol Pavel Timoteovi, který tam působil. Pak tradice nám hovoří o tom, že v tom zboru působil apostol Jan. Miláček Pána Ježíše. Ten, který zakusil jeho lásku. A ten, který tolik mluví o lásce. V evangeliu a ve svých dopisech. A říká se, že tam byl i s Marí, protože ji přijal od Pána Ježíše jako matku. A že když už byl starý, tak v tom zboru měl kázání, která měla jednu větu. A to kázání znělo. Dítky, milujte se navzájem. To bylo jeho poselství tomu zboru. Tak to říká tradice.

[25:45] Takže už chápeme, proč píše do Efezu. Ale to mám proti tobě. Že už jsi opustil to, co bylo pro mě tak důležité. To, co ti vštěpoval Pavel. To, co ti říkal Timoteus. To, co Jan ti kázal. Už nemáš lásku. Ta... Ta láska se určitě týká všech oblastí, to znamená láska k Bohu, láska k sobě navzájem a láska k nevěřícím. Si bude nejlepší, když to uděláme takhle, když to budeme vnímat, to slovo takhle obsáhle, že to není jenom láska k Bohu, ale i k sobě navzájem, bratrům a sestram a i k nevěřícím lidem. Jakoby se, jeden kazatel říká, jakoby se vytratila duše nebo smysl toho, a zapomněli na to, proč to vlastně všechno dělají.

[26:46] Na venek to všechno funguje, ale bez vnitřní síly. A někdy to známe, protože, nebo nevím, jestli to znáte, když děláte věc jenom proto, že se musí, že už to nikdo jiný neudělá, tak se zatnou zuby a jde se, protože se to musí udělat. A nebo proto, že víme, že je to dobré to udělat. To je tady jedno nebezpečí. A zase jsme extrémisti, protože to necítím a protože jenom vím a tak to nebudu dělat. Máme dělat věci, protože jsou dobré, ale máme si zároveň dávat pozor na to, aby u toho byla láska. Bohu jde v první řadě o nás samotné, o vztah. Bůh chce, aby jsme ho milovali. Bůh chce, aby jsme ho měli rádi. A aby jsme ho poslouchali z lásky. A to je už od starého zákona. Když si přečtete, a zvlášť v Deuteronomiu, je to na několika místech.

[27:55] A pátá Mojžíšova, šestá kapitola, pátý verš. A tam je čtvrtým veršem, když začíná to známé šema. Slyš, Izraeli, hospodin je náš Bůh, hospodin jediný. Budeš milovat hospodina svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. To je hned na začátku. Desátá kapitola, dvanáctý verš. Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje, hospodin tvůj Bůh? Co od tebe Bůh chce? Jen, aby se zbál hospodina svého Boha. Chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil hospodinu svému Bohu celým svým srdcem a celou svou duší, aby zdbal na jeho přikázání. Takže tam je znovu ta láska. Potom je to ještě na dalších místech.

[28:56] A ještě třináctá kapitola. Ale to, co je úžasné třeba v Jozuovi. Jozuovi, třiadvacátá kapitola, jedenáctý verš. Když Jozuo je už na konci života, se loučí s Izraelem a předává mu zase to nejdůležitější, to, co mu chce říct před smrtí, aby Izraelci dělali, tak jim říká tohle. Jozuovi 39.11. Samy u sebe dbejte úzkostlivě o to, abyste milovali hospodina, svého Boha. Dejte si na to pozor. To, o co vám má jít úzkostlivě, abyste milovali hospodina. První a největší přikázání, jak jsme to četli ráno. A je to první láska, když jsme zakusili boží odpuštění a přijetí. Boží lásku. A jeden kazatel o tom říká, je to láska, kdy je zboru jedno, kde žije, co mu chybí, jen když má společenství se svým pánem.

[30:02] Prostě všechno ostatní je jedno. Jenom když je tam pán. A to neznamená, že to ostatní je špatné, že už jsme to nemohli mít. Ale to, na čem záleží. Když to ostatní nebudeme mít. Nic z toho nebudeme mít. Máme jeho. A jsme za to rádi, že máme jeho. Tak to je ta láska. A pokračuje, kdy zbor a my žije blaženou skutečností. Můj milý je můj. Já jsem jeho, můj milý je můj a já jsem jeho. A to nejde nahradit skutky. Ostatní věci bez lásky jsou ničím. Kdybych mluvil jazyky, kdybych měl proroctví, kdybych všemu rozuměl, říká Pavel, a neměl lásku, nic nejsem. Aby to nebylo jako v manželství, když někdy lidé žijí vedle sebe a z ohledu jeden na druhého, možná na děti nebo na okolí se nerozvedou, cítíte, že je to prázdné.

[31:19] Je tam chlad. Je to první láska. A to neznamená, že máme být naivní ve svojí lásce. My jsme možná takový dětský. V té prvotní zamilovanosti, v té odevzdanosti a poslušnosti a ochotě dělat cokoliv, tak to máme. Ale přece jenom už máme za sebou nějaké roky víry. To znamená, že ta náša láska ještě navíc může být dobře informovaná a prověřená třeba roky. Ale má tam být. Je to láska k Bohu. Uvažuji, jestli ještě jedno kázání, že jsme nemohli rozebrat to. Miluj hospodina Boha svého. A teď jenom tolik. Potom je tohle láska k bratřím a sestrám.

[32:19] Láska k Bohu se projevuje v lásce k druhým. Jsou to spojené nádoby. Jakmile ochladne láska k Bohu, ochladne i láska ke druhým. Kdo miluje Boha, kterého nevidí, nemůže milovat. Teda respektive apostol Jan to tam staví jinak. 1. Janova, 4. kapitola. Kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže říkat, že miluje Boha, kterého nevidí. Takže na lásce k Bohu ta se projevuje láskou k druhým. A je to přikázání Pána Ježíše. Už jsem to tady možná říkal, ale nevím, jestli to nevidíme jako fantastické. Takže to, co nám Bůh přikazuje, není na prvním místě dělej, dělej, dělej, ale miluj. Miluj mě, miluj druhé. Jan 13. kapitola, 30. pátý verš. A je to poznávací znamení, podle kterého všichni poznají, že jsme Pánu Ježíše Kristu, že ho patříme.

[33:26] Podle toho vás všichni poznají, že jste moji učedníci. Budete-li mít lásku jedni k druhým. Ale potom tam zároveň taky Pán Ježíš říká, tak jako já jsem miloval vás. A jak miloval on nás. Jste se obětoval. Tak jako já jsem miloval vás, tak se milujte navzájem. To je zase jedno další obrovské téma. Láska k druhým. A láska k nevěřícím. Soucit. Přijetí. Dokázat jim jít za nimi. A to je zase další oblast, o které by se dalo hodně mluvit. Ještě k tomu řeknu dvě věci, že nebezpečí toho, když ztratíme lásku k Bohu, je, že si najdeme jiné lásky. My nemůžeme žít bez lásky a bez radosti, kterou dává Bůh. A jestli ji nemáme z něj, tak si najdeme jinou lásku.

[34:27] A budou to, ne budou to špatné věci. Bude to zahrádka možná, budou to koníčky, budou to kniha, budou to filmy, budou to zážitky. Nejvěci, které jsou samého sobě špatné. Ale to prázdné místo, které tam máme, budeme chtít něčím naplnit. A pak to nás naplní a fakt se ukolíbáme a ten život s Bohem potom... A to, co jsem říkal na začátku, že ten nedostatek lásky je závažný, je vidět na té míře toho trestu. Pokud se nic nezmění, Ježíš pohne tím zborem. Mají svítit, aby byl vidět On, aby byl vidět Jeho láska, Jeho moc, Jeho milost, Jeho svatost. A když neplníme tenhle účel, tak ten zbor zaniká.

[35:30] To, co je úžasné, že Ježíš napomene, ale tam nás nenechá. Řekne, jak to udělat, aby jsme z toho vyšli, aby nám pomohl ven. A tak jsou tři věci, které ukazuje. Rozpomeň se, odkud jsi padl. Paměť je obrovský důležitá věc v našich vztazích, aby jsme se neustále vraceli k tomu, co bylo dobré v těch vztazích. Proč jsi ji bral na začátku? Proč jsi ji ho vzala? A proč jste se zamilovali? Co bylo dobré, co jste spolu prožili? Teď to nevidíš, protože samozřejmě je toho hodně, co ti brání tvým očím v tom, aby si viděl jenom ty negativa. Rozpomeň se, pamatuj. Vzpomeň si na to, jaký to bylo, když jsi uvěřil. Jaké to bylo, když ti Ježíš odpustil.

[36:32] Když jsi mohl poznat to, že tě má rád. A to nám může pomoct. Ať už v tom, že to rozplamení tu touhu potom, aby to tak znovu bylo. Anebo v tom, když nás to přivede k lítosti, že to tak není. A na to následuje to druhé, to je čiň pokání pro zaodpuštění. Odvrať se od toho, od té vlažnosti a vrať se k Bohu. A třetí věc je čiň první skutky. Nevím, jestli bychom čekali tuhle třetí věc, kterou tady pán Ježíš říká. Máš toho hodně, schází ti jedno. Tak měj to jedno a to ostatní na to nezáleží. Ježíš říká, měj to jedno a to ostatní neopouštějí. Čiň ty první skutky, to jsou ale skutky, které právě vychází z té lásky.

[37:34] Ale nemáme je opustit, máme je dělat. A nemáme opustit čistotu, rozpoznání, to, co je dobré. A námahu, vytrvalost, utrpení pro pána, když jim nás Bůh dopustí, že tím procházíme. A asi je zvláštní, že pán Ježíš tam v tom napomenutí i chválí zbor, že nenávidí skutky Nikolajitu. To byla asi skupina, která byla taková volnomyšlenkářská, že ten mravní život byl taky uvolněný pravděpodobně a hlásali to, že to je OK s křesťanstvím. A Ježíš říká, ne, to je dobře. Ta láska ke mně se projevuje i tím, že nemáš rád to, nebo dokonce nenávidíš to, co je zlé. Takže čím ty první skutky. Pokračuj. Ať vychází z té lásky ode mě. A poslední věc je odměna.

[38:41] Ježíš chce, aby jsme viděli, že to stojí za to. A že to obrovsky stojí za to. Protože to, co jim tady říká, je, to je nedozivná věc. Ten, kdo zvítězí. První věc, kterou zase v tom vidíme, že život je zápas. Je boj a bude do smrti. Ale kdo zvítězí, to je ta motivace k tomu, že to stojí za to výtězit a že to stojí za to bojovat. Bojovat o tu první lásku. Kdo zvítězí, to bude jíst ze stromu života v božím ráji. Na začátku... dějin Adam a Eva zhřešili a Bůh je vyhnal z ráhy. Proč? Aby nepojedli ze stromu života a dal tam toho cheruba s plamenými meči, aby střežili tu cestu. Nikdo k tomu stromu nemůže. Ale když to vydržíš, tak ta brána se otevře a Ježíš tě pozve, aby jsi šel k tomuhle stromu, aby jsi z něho jedl.

[39:50] A je to ráj. Tam, kde Adam s Evou se procházeli s Bohem, mluvili s ním v té bezprostřední blízkosti toho nejbližšího intimního vztahu a kontaktu se svým stvořitelem. A spolu s ostatními bratry a sestrami. Tam, kde už nebude pláč, nebude bolest, nebude starost, nebude smrt, nebude hřích. A tam, kde je to ovoce, jak říká Zjevení, do zdráva dvanáctkrát do roka, a jeho listí má hojivou moc pro všechny národy. A ty ho budeš moct jíst, budeš moct žít. To bude život. Obrovský privilegium. A Ježíš chce, aby jsme to viděli. A povzbuzuje nás k tomu, že to stojí za to. A zápasit o tu lásku k němu. Takže závěr. Sloužíme Bohu.

[40:52] Usilujeme se o čistotu života, společenství, dobré učení. Máme při tom všem rádi Boha a sebe navzájem a lidi okolo. Mějme to dál. Když se potřebujeme, nebo když se potřebuješ vrátit k první lásce, vrať se. Jestli miluješ Pána Ježíše Krista a lidi, miluj ho dál. A jak to říká v první tesalonickém, aby se vaše láska ještě víc a víc rozhojňovala. Lásky není nikdy dost. Náš svět potřebuje lásku. Milujme hospodina a hledňme na to, jak Bůh miloval nás. Dívejme se na kříž. Protože možná jedna věc je ten strom života, v tom božím ráji by se dalo říct, že i kříž.

[41:53] Že tam nám Bůh dává život, z něho čerpáme. Tam se schromáždíme okolo Pána Ježíše Krista. Dívej se na kříž, na tu lásku, kterou měl otec, když poslal svého syna. Na tu lásku, kterou má Ježíš v té jeho bolesti na kříži pro tebe a pro mě. A poštol Jan taky říká, my milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Takéž to můžeme vidět. Aby my jsme mohli milovat, potřebujeme vědět, že Bůh napřed miloval nás. Ať nám Pán Bůh požehna. Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20250810/bez-lasky-to-nejde · Last updated: 2026-10-15