# Nejen dobře začít

> Sermon from 14 September 2025, 1 Korintským 10:1-14, David Sláma (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 14 September 2025
- **Preacher:** David Sláma
- **Bible passage:** 1 Korintským 10:1-14
- **Duration:** 49:22
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2025-09-14-Nejen-dobre-zacit-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2025-09-14-Nejen-dobre-zacit-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Pokoj vám, radši a sestry, jsem rád, že tady můžeme zase být aspoň část, část rodiny po prázdninách a po té dovolené, kterou jsme teď na začátku září měli a děkujeme za modlitby. Ty modlitby jsou potřeba, ještě někteří jsou nemocní od nás, takže budeme vděční, když na nás budete myslet a my myslíme na vás. A tak jak říkal Petr, tak bychom se měli vrátit k té první korinským a jenom ještě, aby jsme zase do toho pronikli po té pauze, tak bych některé věci připomenul. A ty otázky a problémy, které ten dopis řeší, tak určitě mají co říct nám do života nebo do života zboru. Ty témata, jako je jednota, společenství, vzájemná láska, snášenlivost, jsou věci, které asi potřebujeme všichni.

[1:08] A tak je tam potom ještě dali pám řeč o obdarování a o služby, o tom, jak Pavel používá tu nádhernou metaforu, že jsme tělo Kristovo, každý má svoje místo, každý má svůj úkol, je tam důležitý, nezastupitelný a každý je potřeba. Tak to jsou ty důrazy i některé z těch důrazů toho listu, co jsme viděli, že jsou důležité a proto ho taky probíráme. Teď jsme zrovna v oddíle, jak Pavel reaguje na ty různé otázky a problémy toho zboru, tak je tam takový zvláštní problém, který byl v té době, jestli se může jíst maso obětované modlám. To je osmá až desátá kapitola. V té době to byl opravdu veliký problém, protože skoro veškeré maso, které se jedlo, tak bylo obětováno nějakým božstvům.

[2:13] A když se obrátili lidé, tak vlastně pokud chtěli někam jít a něco tam jíst, tak o tom museli přemýšlet, jestli teda můžou nebo nemůžou, jestli to je v pořádku, není to v pořádku. Jestli se pro nevěří svoji víře pánu Ježíši a jestli se nevyčlení vlastně tím vůbec celé té společnosti, protože všechny ty společné události celého toho města a společenské události, těch rodin, to se odehrávalo na nějakých těch společných událostech, kde se to maso potom jedlo, ale bylo obětované. Tak jít tam nebo tam nejít. A jsme o tom mluvili, tak já nebudu zacházet do těch detailů, jenom připomenu, že ten nejdůležitější princip asi, který tam je, je, že nezáleží jenom na poznání toho, že ty modlí nic nejsou, a že je jenom jeden Bůh, ale že je důležité mít na paměti ohled na bratra.

[3:18] Protože někteří ti lidé byli tak zvyklí na ty modly, že to nedokázali oddělit a to neutrální, nehříšné maso, na kterém není nic hříšného, nedokázali oddělit od té modloslužby a tak to jedli jako to uctívání těm modlám a jako by se potom byli rozpolceni a vraceli se zpátky do toho modlářství. A Pavel říkal, že dávejte pozor na to, abyste tou svou svobodou nesvedli ke hříchu někoho, kdo tu svobodu nemá. Takže ten princip toho ohledu na druhé, že nejsou nejdůležitější v životě moje vlastní práva a moje svobody, je tam velmi důležitý. A to pak ilustroval na svojem příkladu, jak on sám žil s ohledem na druhé lidi, aby co nejvíc lidí neodradil, ale získal pro Krista.

[4:20] A ta devátá kapitola končí jakým příkladem ze sportu, že když teda člověk ale chce mít ohled a chce žít nějak ten křesťanský život, tak musí mít disciplínu jako sportovec. A že to, co je důležité, je vidět smysl, vidět cíl, za kterým jde nebeskou cenu. A že tomu apostol Pavel poddává všechno. Takže nezaměřuje se, ten cíl není on a jeho svobody, ten cíl je Kristus a zatím jde. Tomu se podřizuje a proto má tu disciplínu. Protože tam končí tou větou, když kážu jiným, abych sám neskončil mimo. Nebyl diskvalifikovaný. Takže je to taková závažná věc, kterou končí tu devátou kapitolu. A ta desátá kapitola, kterou teď máme před sebou, navazuje příkladem ze života Izraele.

[5:21] A je takovým velkým varováním, pro tehdejší zbor a pro všechny ty generace věřících lidí. I pro nás. Ale zároveň s tím velkým varováním je tam pokaždé pouzbuzení a milost. Tak to bych chtěl, aby jsme viděli. A na jedné straně je to těžké téma, závažné. A varování, napomenutí. A na druhé straně pouzbuzení a milost, která tam je. A jde to ruku v ruce. A apostol Pavel, celý ten oddíl, začíná slovy nechci bratři, abyste nevěděli. Takže on jim chce napsat něco důležitého, co vidí, že potřebuji slyšet, protože nechce, aby to přeslechli. Chce, aby to věděli, aby si to uvědomil, aby nad tím přemýšleli. Právě protože chce, aby obstáli.

[6:23] A celé bychom to mohli nazvat, nejenom dobře začít. To je ten smysl asi toho oddílu. Že, podívejte, nestačí jenom vyběhnout, nestačí jenom dobře začít, jako ti sportovci. Je potřeba doběhnout do cíle. A to my vidíme ve svém životě, běžném, že to říkáme dětem. To nestačí jenom být nadšený na začátku, ale je potřeba vytrvat. Když se člověk přihlásí do něco, Nějakého kroužku do angličtiny na klavír, tak někteří jsou nadšení ze začátku a pak to nějak vyprchává, vyprchává to nadšení. A potom je potřeba, aby byla vytrvalost a trpělivost, aby se to dokončilo, aby to k něčemu bylo. A v tom duchovním životě je to taky tak. Nejenom mít úžasný začátek, raketový start, to je možná dobré, ale Pavel vidí dál a říká, super, začali jste, tak jako Izrael začal, ale pozor, musíte vydržet, musíte vydržet až do konce.

[7:41] Takže to je to, co můžeme mít nějak v pozadí, v mysli a budeme teď číst tu desátou kapitolu od prvního do čtrnáctého verše. A já budu číst se studijního překladu. A kdo můžete, tak postaneme ke slyšení Božího slova. První korinským desátá kapitola, jedna až čtrnáct. Nechci bratři a sestry, abyste nevěděli, že naši otcové byli všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem. Všichni byli pokřtěni v Mojžíše, v oblaku a v moři. Všichni jedli týž duchovní pokrm a všichni byli týž duchovní nápoj. Byly totiž duchovní skály, která je doprovázela a tou skálou byl Kristus. Ale ve většině z nich neměl Bůh zalíbení.

[8:43] Vždyť byly pobyti v té pustině. Tyto věci se staly příkladem pro nás, abychom nebyli žádostivy zlých věcí, jako oni byli žádostiví. Nebuďte ani mudláři, jako někteří z nich, jak je napsáno, lid se posadil, aby jedl a pil a potom vstali, aby se rozpustile bavili. Ani nesmilněme, jako někteří z nich smilnili a padlo jich za jeden den 23 tisíc. Ani nepokoušejme Krista, jako někteří z nich pokoušeli a hynuli od hadího uštknutí. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali a byli zahubeni s houbcem. Tyto všechny věci se jim staly jako příklady pro nás. A bylo to zapsáno k napomenutí nám, které zastihlo dokonání věku. A tak, kdo si myslí, že stojí, ať hledí, aby nepadl? Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské.

[9:43] Věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete. Ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést. Proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím. Tak tolik zbožího slova. Můžeme se posadit? Nestačí dobře začít. A Pavel tam v těch prvních pěti verších pětkrát používá slovo všichni. Všichni. Celý Izrael. A ukazuje, co oni všichni měli, co přijímali, co zažili. A v takovém ostrem kontrastu na konci. A přece se většina z nich Bohu nelíbila. Všichni dobře začali. Všichni prožili obrovské duchovní věci, zážitky, požehnání, duchovní skutečnosti, čerpali z Boha.

[10:43] A přece. Existuje možnost promarnit to, co nám Bůh dal. A nakonec o to přijít. Strašně vážná věc. K tomu je dobré si uvěnomit několik věcí. Ta první je, že spasení si nemůžeme zasloužit. Ani na začátku svojeho duchovního života a ani potom. Nikdy. Spasení je dar. Je zdarma. A to nemůžeme proto nic udělat. Jenom to, že to můžeme přijmout. Bůh nás miluje, Bůh nám odpustil, přijímá nás takové, jak jsi jsme. On první miloval nás. Ještě když jsme o něm nevěděli a neměli jsme o něho zájem.

[11:44] Ale když přijmeme ten jeho dar, tak ten nový život, který on nám dal, potřebujeme, aby nějak byl vidět na nás. Aby bylo vidět, že jsme očištěni. Jeden kazatel to takým jednoduchým příkladem říká, když je člověk nemocný, tak jde k lékaři a musí ležet. Ale když je zdravý, tak musí vstát a musí chodit, protože už je zdravý. Že my jsme pro tu svoji nemoc hřichu nemohli nic udělat. Přišli jsme k lékaři. Ale když nás vyléčil, tak potřebujeme chodit. Potřebujeme žít tak, jak on nám to dal. A tady zase je dobré uvědomit si, že ani jednu jedinou věc v tom životě, a my ji máme dělat, ze 100% svojí síly. Ale nikdy to není tak, že to děláme my.

[12:44] Abychom si nemysleli, že máme nějakou zásluhu na tom, že si to zasloužíme. Nakonec zjišťujeme, že i to, co chceme, působí Bůh v nás. Ale my se tomu potřebujeme otevřít, poddat se tomu a žít z jeho síly. To je takové tajemství, v kterému asi úplně nerozumíme toho křesťanského života, toho spojení té Boží a naší síly. Že to není kus naší síly a kousiček Boží, ani obrovský kus Boží a kousiček naší, ale že to je naše a jeho. A nakonec to je celé jeho. Ale musí to tam být i to naše. Takže ten nový život na nás musí být vidět. když zapomeneme na to, z čeho nás Bůh zachránil a nežijeme podle toho, jak Bůh chce. Když tím pohrdneme, zase neříkám, že není možnost se vrátit, není možnost činit pokání, ale je tam to nebezpečí takového zatvrzení se, až nakonec vlastně ani netoužíme potom se vrátit.

[14:00] Je to jako v tom podobenství o hřivnách, které pán Ježíš říkal, kdy hospodář rozdal hřivny a ten, který dostal tu jednu hřivnu, tak s ním udělal cel. Měl ji, dostal ji, měl ji zadarmo, ní nezasloužil si to a nepracoval s tím. Nežil to, šel a zakopal to, zahodil, ale pak o to přišel. Takže je to varování, aby jsme si nemysleli, že si můžeme žít, jak chceme a že můžeme směle hřešit a že nakonec stejně, protože jsme jednou byli někde spasení, jednou jsme se někde přihlásili, tak pán Bůh nás vezme do nebe.

[15:01] To je obrovské téma. Jsou úplně dvě teologické školy, které zastávají odlišný názor. To, co já, že jednou spasen, pro vždy spasen, můžete ztratit spasení, jsou dva protiklady. Plně bych se do toho nechtěl pouštět, protože tenhle spor po ty staletě ještě nikdo nevyřešil. Ale možná by bylo dobré říct tohle. Pokud se někdo bojí ve svojím životě, jestli zvládne žít tak, jak Bůh chce, má obavu o svoji vytrvalost, má obavu o to, jestli to bude dost dobré, tak pro něho platí, aby se neustále připomínal, to není z tebe. Spasení je z milosti. Bůh ti dá sílu obstát. On ti dá sílu vytrvat. Pro toho, kdo si myslí, že se mu nic nemůže stát a že může směle žít, jak se mu chce, platí to, co je tady v tom.

[16:08] Ten, kdo stojí, tak dávej pozor, aby si nepadl. A můžeme to nechat v tomhle napětí. To, co je v tomhle oddílu, Pavel dává příklad Izraele, a toho, co Izrael zažil s Bohem. A jsou takové dvě části. Nejdříve to, co všechno přijal Izrael. To je v těch prvních pěti verších. Chtěl bych vám připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakovým sloupem. Každá ta věc má svůj význam. Ten oblakový sloup, který tam byl, 2. Možišova 14.20 třeba, zmínka, a co to znamenal? Ten oblak vyjadřoval boží přítomnost pro Izrael a boží vedení. Bůh je vedl ve dne tím oblakovým sloupem a v noci je vedl ohnivým sloupem.

[17:11] Osvěcoval jim cestu, aby věděli, kam jdou. Vyvedli je z Egypta, vedli je po poušti celou dobu. Zároveň ten oblak znamenal také ochranu. Protože když potom je pronásledovali Egyptěné, tak se ten ohnivý sloup postavil mezi Izrael a Egypt a byl jako ochrana. Egyptěné se nemohli přiblížit k Izraeli, až dokud Izrael bezpečně neprošel rudým mořem. Takže to byla ochrana. To měli. A my můžeme říct, že v našem životě ten oblak, ta se představuje boží přítomnost v našich životech a boží vedení. A Bůh nás hlavně vede svým slovem, svým duchem a svým slovem. Mluví k nám. My jsme mohli uslyšet jeho hlas. Zasvítil nám na cestu a vede nás v životě s jím slovem. V žalmu říká David, tvoje slovo je světlem pro mou stezku.

[18:15] Osvěcují. Takže máme slovo. Máme tenhle oblak, který jako Izrael nás vede a který nás zároveň chrání. Bůh nás chrání jeho slovo. Nás chrání jeho slovo je zbraní. Proti lži, proti malomyslnosti, proti nepříteli, proti pokušení. Máme to. Ta druhá věc je moře. Izraelci prošli rudým mořem, které Bůh rozdělil. A to byl zázrak. Obrovský zázrak. Moře stálo jako hradby po obou stranách a Izrael mohl projít. Neskutečný zázrak, který Bůh udělal. A oni ho prožili. Prošli tím mořem. Dělá Bůh zázraky. I dnes. Prožili jste nějaký zázrak ve svém životě, který Bůh pro vás udělal.

[19:18] Že rozdělil moře. Nějakou okolnost těžkou ve vašem životě. A dal vám projít. Zastal se vás. mohli jsme uvěřit. To je zázrak. Že je z člověka, který o Pánu Bohu nevěděl, nebo o něm jenom tušil, anebo ho nechtěl, je tady najednou člověk, který Pána Boha miluje. To je zázrak. Že slyšíme Boží hlas. Že můžeme žít s ním. To je zázrak. Takže oni ho měli a my ho máme a prožíváme. Moře je taky zároveň znamením oddělení. Protože to moře, když se zavřelo, tak oddělilo Izrael od Egypta jednou proždycky. Ta cesta zpět je zavřená. Ježíš, když jsme mu uvěřili, nás oddělil od světa. Už nepatříme tam, ale patříme Bohu. Cesta zpátky je zavřena.

[20:22] Prožili jsme to rozdělení, to oddělení se od nepřítele, od těch věcí, které dřív jsme jim žili a byly pro nás normální. Už nepatříme tomu starému, celému tomu systému zkušeností a tužeb a vzorců, myšlení a jednání, které jsou charakteristické pro člověka bez Boha. Potom se k tomu ještě vrátím, k těm jednotlivým věcem. Teď je schrneme. Co měli dál? křest, takový zajímavý křest, o kterém se tady píše, starozákonní. Všichni byli křtem v oblaku a v moři spojení s Mojžíšem. Třeba tím, co prožili, byli sjednocení s tím, kdo je vedl, koho Bůh použil jako zachránce. A oni, když tam prošli tím rudým mořem, je napsáno a uvěřili Bohu i jeho služebníku Mojžíšovi.

[21:24] Byli s ním sjednocení a poddali se jeho vedení. Křest pro nás vyjadřuje také sjednocení s tím druhým Mojžíšem, který nás vyvedl z otrodství hříchu, zachránil nás a my jsme se mu mohli vydat. Jsme s ním sjednocení, poddali jsme se mu. A zajímavé je, že poté, co Izraelci prožili tenhle zázrak, tak začali tak úžasným způsobem chválit Boha, protože toho byli plní a zpívali a tancovali a a hráli na bubínky a chválili Boha. Pamatujete se na to, když jste se obrátili? Jaká to byla radost? Aspoň doufám. Pro mě to byla radost. A pamatuju si, že opravdu člověk potom, když se obrátil, tak chtěl o tom mluvit, protože Žalm 116.10 a 2.

[22:27] korinským 14.10 říká, uvěřili jsme a proto mluvíme. Když jsme uvěřili, tak jsme si nemohli pomoct nemluvit o tom. To jsme měli. To měli Izraelci, to jsme měli my. A ta poslední věc. Všichni pili duchovní pokrm a pili duchovní nápoj. Pili totiž z duchovní skály, kterou byl Kristus. To je obrovsky zajímavá zmínka o tom, o přítomnosti Pána Ježíše Krista ve Starém zákoně. Je ta skála, která tam byla, je do které udeřil můj Žiž. A na začátku vlastně to je pouště a na konci potom, kdy vyvedl vodu. A během celé té doby tam byl přítomný Ježíš Kristus. A oni mohli, protože Bůh je trojce, Ježíš tam byl. A oni přijímali tu duchovní sílu z něj. Nejenom tu vodu fyzickou, ale všechno to, že Bůh je občerstvoval.

[23:30] Putovali tou pouští a to, že mohli putovat a to, že mohli bojovat s nepřáteli. To, že byli posíleni. To, že čerpali bylo vždycky z toho, že Bůh k ním promluvil. A oni tomu nějak uvěřili, přijali to a šli. Prostě nasytilo je to. A to měli tyhle zkušenosti, Izraelci měli. My máme Boží slovo, máme Večeři Páně. A můžeme prožívat duchovní posilu, občerstvení a vedení. Ta hrozná věc na tom celém je, že někdy můžeme jenom vzpomínat ve svém duchovním životě na to, co jsme měli. Kdysi. Tenkrát jsem Boha slyšel. Nebo tenkrát jsem měl tyhle zkušenosti. Tenkrát, kdysi, Pán Bůh pro mě něco udělal. Ale teď? Vlažnost, už ho nemám tak rád, už s ním nežiju.

[24:32] To, co jsme měli, kdysi nám nezaručuje to, že dojdeme až do cíle. To, co jsme měli, je vzácný Boží dar, který potřebujeme znovu a znovu a znovu mít a přijímat. Prožil jsi Boží vedení ve svém životě. Ten oblak té Boží přítomnosti, Boží blízkost, světlo, ochranu. Jak je to dneska? To, že to bylo kdysi. To bylo kdysi. A jak je to teď? Prošel jsi tím rudým mořem. Boh pro tebe udělal velké věci, rozdělil pro tebe možná velké problémy. Mohol jsi se obrátit. Počítáš s tím, že Bůh je živý i dneska. Že On nemusí, ale může pro tebe udělat zázrak i dneska.

[25:34] Nebo už s tím nepočítáš. Protože už jsi vystřízlivěl. jako křesťan. To moře tě oddělilo od světa. Oddělilo mě. Není cesty zpátky. To bylo kdysi. Nechci se tam vracet znovu. Nechci si znovu dělat tu cestu a myslím si, že tam za tím mořem je to lepší. protože tam lidi můžou. Tam si můžou dopřát a já nemůžu. Byl jsi pokřtěný v Pána Ježíše Krista. Byl jsi s ním sjednocený. A tenhle zázrak je tím, že o tom chceš ještě mluvit. Že o tom chci mluvit. To je můj problém. Jsem toho plný. Chci o tom říkat druhým. a nebo svědčit, nebo se modlit aspoň za ty, aby to druhý lidí poznali.

[26:40] Bylo to kdysi. Kdysi jsem to měl. Ale teď? A duchovní pokrm a duchovní nápoj. Kdysi jsme byli posilovaní. Toužili jsme. Číst Boží slovo. Mít jeho přítomnost. Být s ním. Napájet se jím. A dneska? Chci to ještě. Je to pro mě žádostivé, žádoucí. Nestačí dobře začít. A my se můžeme modlit za to, aby jsme doběhli do cíle. Izrael měl všechno a přesto většina z nich do cíle nedošla. A tady jsou potřeba ty dvě věci, které jsem říkal na začátku. Páne Ježíš Matouš 24, 13 říká, kdo se trvá až do konce, bude zachráněný. Potřebujeme vytrvalost, trpělivost. A v Lukáši 21, 19 říká, že tou trpělivostí zachráníte svoje duše.

[27:41] Když je to těžké v životě, když přijdou zkoušky, když to není jednoduché, ta cesta do toho nebeského domova. Chci se vrátit zpátky, chci to vzdát, anebo si můžu vyprosit trpělivost. a nové napojení, a nový zázrak, a novou pomoc, novou boží blízkost. Toužím potom, abych šel dál a chytnu se Boha vším, co mám z zuby nechty, pověsím se na něj a někdy se nechám třeba jenom nést a potom jdu za ním. Takže to je to povzbuzení k tomu, aby jsme vytrvali, aby jsme vydrželi. A potom ta druhá část od 6. do toho 14. verše, tam zase říká několik příkladů ze života Izraele v tom, co jim bránilo, co vlastně byla ta příčina, že dobře začali, ale špatně skončili.

[28:42] Co jim vzalo sílu a co může vzít sílu i nám. A jeden kazatel si všímá, že to je taková spirála, která nás vede hloub a hloub a hloub do takového otupělosti a zatvrzelosti v uči Bohu. A začíná to žádostivostí. Žádost po zlem. Touha po zlých věcech. A to asi naráží na tu událost, kdy Izrael byl na poušti, dostal manu, ale přišel moment, kdy se jim ta mana, prostě už se jim to přejedlo. Už toho byl... A víte, co chtěli? Maso. Protože už nechceme tu manu, už nám to leze krkem, prostě. Chcem jíst, chcem něco jiného, trošku než to, co nám pán Bůh dává. A nebylo nic špatného na tom, že chtěli to maso. A pán Bůh by jim ho dal. Není nic špatného na tom něco chtít a jíst, anebo na mase. Abychom nedělali nějakou prostě, že to nikdo nevzal takhle.

[29:46] Ale to, co byl problém, bylo tím, že pohrdli tím, co jim Bůh dal. Už to pro ně nebylo dost dobré. A ten kazatý říká, pán Bůh je nevyvedl ale z Egypta na to, aby se měli dobře. Jak vzpomínali na ty hrnce masa, na melouny a cibuly a česnek, co měli v Egyptě. Pán Bůh je nevyvedl na poušť, aby se tam měli dobře. Pán Bůh je vyvedl na poušť, aby je vysvobodil. A stejně to je v našem životě. Pán Bůh nás nevysvobodil z hříchů, aby jsme se měli dobře. Ale aby jsme byli svobodní. On nám žehná, on nám dává spoustu požehnání. A není to hřích, když se máme dobře. Zase, aby jsme to nevzali do nějakého extrému. Není to hřích, když se máme dobře. Je to požehnání, za které můžeme děkovat. Ale není to cíl. Ten cíl je, aby jsme byli svobodní.

[30:47] A aby jsme došli, aby nás Bůh čistil, posvěcoval. A aby jsme měli účast na něm. A taky je ta otázka toho, jestli nás nebrzdí někdy v tom našem duchovním životě žádost po zlém. V tom smyslu, že pohrneme tím, co nám Bůh dává a chceme, už se nám to přejedlo. Už nám to nestačí. A to není ten, abyste tomu nerozuměli špatně, ten dobrý duchovní hlad, že už nám nestačí to, co máme a chceme od Boha víc. Ale v tom, dneska nemáme problém mít maso. Ale dřív ten problém třeba byl a maso měli jednou týdně. A možná, když byli křesťané a měli málo peněz, tak si nemohli dovolit to masování jednou týdně. A teď bylo to dilema.

[31:48] No radši budu mít to maso, to mi chybí, než být šťastný z toho, že jsem křesťan. Abychom rozuměli tomu rozdílu. Že co je pro nás, co nás víc trápí, co je nám nepříjemnější, že nemáme tělesné věci a ty tělesné požitky, lepší plat, lepší bydlení, nebo nemáme se líp, a nebo to duchovní, že se nemůžeme vidět spolu s ostatními křesťany. To, že neznáme Boha tak, jak bychom mohli znát, že ho nemilujeme tak, jak bychom ho mohli milovat, že nemáme dostatek lásky k němu a k druhým lidem, touhy po jeho slově, že není probuzení. Co nás víc trápí v životě, po čem víc toužím, po čem víc toužíme. A to je první věc, která nás může brzdit na té cestě za Bohem.

[32:51] A zase není nic špatného na tom, když ty věci Pán Bůh dá, až když je máme, jsme za ně vděční, ale když je nemám, čeho si cením víc a po čem víc toužím, co mi víc chybí. Ta druhá věc je modlářství. Izrael si udělal na té poušti zlaté tele, to je druhá Možišova 32. kapitola. A začal se klanět téhle modle. Místo hospodina si udělali obraz. Modla je všechno, co je nám dražší než Bůh. A tady se můžeme ptát, jestli je něco v mojem životě, čeho se víc bojím než Boha. Možná je to můj strach, který je moje modla, protože mám strach z lidí. Chci se jim zalíbit. To je můj problém někdy. Příliš uvažuji někdy o tom, co si lidi řeknou. A to může být modla.

[33:56] Bojím se lidi víc než Boha? Nebo bojím se nějaké věci víc než Boha? Proč? Co mám víc rád? Čemu víc obětují svoji lásku, pozornost, čas, peníze? Co mě víc naplňuje? A to může být člověk, věc nebo myšlenka. A je to něco, před čím se třesu. Čemu chci obětovat? Čemu se chci poklonit? Modlo služba, to, co je hrozné na ní, je, že nás vede k morálnímu úpadku. Všichni máme žádosti. Každý. Nikdo není výjimutý z toho, aby neměl tělesné žádosti v tomhle životě. Všichni s nimi bojujeme. Máme pokušení. Máme svoje boje. Ale když v našem životě má větší místo nějaká modla, než Bůh, nebo když tam je, tak ta modla...

[34:57] Máme pokušení. která se stane naším Bohem, nám nedá sílu překonávat tyhle žádosti. A jakmile tam není Bůh, který jediný nám může dát sílu překonat žádosti těla, tak potom jsme jim vydani na pospas. A stáváme se otroky. Modla zotročuje a nikdy nám nedá sílu. Takže to je to nebezpečí toho modlářství. Takže třeba se můžeme modlit, aby nás Bůh proskoumal, jestli nějaká modla, modlička v tom našem životě není. Možná to je jedna s příčin, proč padáme v některé oblasti, že si neumíme pomoct, protože nemáme sílu. Nemáme odkud čerpat. To další věc je smilstvo. To je až takové hrozné, co se tam v tom Izraeli dělo. A to je čtvrtá Možíšova, dvacátá pátá kapitola. Ale my víme, že to nemusí být jenom ten fyzický akt, který taky člověka ničí, ale že to může být i duchovní, duchovního charakteru.

[36:09] A zase se mi moc líbilo to, co jsem slyšel v jednom kázání, že my každý máme ve svém srdci touhu po nekonečné lásce. Touhu po nekonečné lásce. Protože nám ji dal Bůh do srdce, aby jsme toužili po něm. A jenom On může tuhle lásku naplnit a uspokojit. A jestli máme v srdci modlu, tak tam máme prázdnotu. A snažíme se tu prázdnotu naplnit nějakou láskou. A to je to, že tu lásku věnujeme někomu jinému než Bohu. A to je to duchovní smělstvo potom. Že někoho miluji víc než Boha. Ta modla nikdy nemůže uspokojit. A i přesto, že člověk prožívá nějaké to uspokojení a naplnění, a i v tom fyzickém slova smyslu, i v tom duchovním nebo duševním, tak nakonec člověk zůstává prázdný.

[37:17] Vysává ho to. Tady je taková pauza. Nevím, jestli jste četli někdo pána prstenů, Silmarillion. Tak tam je řeč o tom, že tam v té nádherné říši byly dva stromy, které dávaly světlo. A ten nepřítel, ten Morgoth, který, kterému se nelíbilo, chtěl zachvátit, všechno to zničit, tak si vybral za svojí kumpána takovou obrovskýho pavouka, Unguliat. A na tom na ní bylo to, že ona vysála všechno, co je dobré, všechno, ale ono to zmizelo a nenasytilo jí to. A dostali se až k těm stromům, vysála z nich všechno to světlo a to světlo v ní zůstalo tmou. A to je hrozný, to je podle mě ten obraz toho, co způsobuje modla. Vysává všechno to, co je dobré. I to, pro co nás pán Bůh stvořil.

[38:18] A nakonec zjistíte, že jste prázdní, že je tam tma. A že toho můžete nasát neskutečnou spoustu a stejně z toho nic nezbyde. Takže to je jen taková ilustrace k tomu. A pokoušení Boha, to je ta čtvrtá věc. Izraelci neustále reptali na pouští. Já když jsem si to pročítal, tak musím si to ještě zkontrolovat. Jestli kolikrát za těch čtyřicet dní, který je Bůh vedl, kolikrát reptali. A potom už to bylo tak, že pán Bůh říká, že za každý ten den budou jeden rok putovat po poušti. A to je jeden taky zajímavý moment, to byl pro mě. Kolikrát, kdyby nebylo boží milosti a přímluvy Mojžíše a Árona, tak už nedošli. Izraelci reptali. A to reptání hlavně spočívalo v tom, proč nás Bůh vyvedl z Egipta.

[39:19] Proč jsme raději nezůstali tam. To jsme měli zemřít tady, to jsme mohli zemřít v Egiptě. K čemu to všechno bylo? Odmítli věřit Bohu, odmítli věřit tomu, že je dobrý, že to jejich putování má význam, že i to, co zažívají, má význam, že dojdou do zaslíbené země, že Bůh s nimi má svůj plán. Prostě to odmítli. A to pokoušení Boha pro nás může spočívat právě v tom, když přestaneme Bohu věřit, že to, co zažíváme a to, co prožíváme, čím nás Bůh vede, když nás tím Bůh vede, má smysl. Pane Bože, nebylo lepší. Proč tady tohle? Proč tady tamto? Proč se děje tady toto? To nemá to význam. A kdybych radši...

[40:20] Někteří dokonce možná to prožívají až tak hluboko, kdybych se radši nenarodil. A kdybych už radši zemřel. A to zase musíme odlišit od toho, že když má někdo opravdu depresi, a tohle říká, tak je to ještě něco jiného, když člověk není, nemá nějakou depresi, nebo netrpí nějakou depresi. Abychom zase někoho nepřetížili. Ale když jsme v pořádku, jsme v pořádku, prostě nemáme žádnou takovouhle problém ještě. A tohle začneme říkat Pánu Bohu. Tak ho pokoušíme. Zkoušíme ho. Má to, máš moc, má to nějaký význam a nemá. Prostě mu to, hodíme to na Boha. Vysmějeme se mu. A to je hrozná věc. Zase neznamená to, že se nemůžeme ptát Boha proč. My se můžeme ptát Boha proč.

[41:22] Ale tak, jako se ptá David v žalmech. Hospodine, proč? Ale on vždycky říká, můj Bože. Pořád říká, pane Bože, já tomu nerozumím. Nevím, co se děje. Nevím, k čemu to bude dobré. Ale ty jsi můj Bůh. Ukaž mi to. Když s takovým postojem přijdeme k Bohu, pane, nerozumím tomu, nechápu to, ale nějaký smysl to má. Chci, aby si byl mým Bohem. Ukaž mi to. K čemu to je? Proč to je? Tak Bůh odpoví. Ješe? Pak Bůh. David. než když mu to prostě, vícteme, že to nemá význam, nemá to smysla, kdyby raději jsme ani neuvěřili třeba, tak bychom se měli líp. A to poslední je už potom úplně reptání a vzpoura. Takže když se to neřeší, když se s tím něco nedělá, tak to sestupuje čím dál, tímž hloubš, hloubš a hloubš. Až nakonec je tam reptání a vzpoura, tak jako Izraelci a se chtěli několikrát zbouřit, byla tam ta vzpoura kórachovců, kteří si chtěli zvolit nového vůdce, vrátit se do Egypta.

[42:33] A poté, co se vrátili ty zvědové ze zaslíbené země a pomluvili tu zaslíbenou zemi, tak se lid obrátil, chtěl si zvolit někoho jiného a chtěli se vrátit, zbouřili se. Nic z toho není taková jako lehkovážná věc, protože za každou tou věcí je napsáno a zemřeli. A Bůh je potrestal. A padlo jich 23 tisíc. Takže ty věci jsou vážné, protože Bůh je svatý. A vidět, jak jednou věcí to začíná, pak následují dále stále ty horší. A nakonec ještě Pavel varuje před tím modlářstvím, protože to vidí jako nejnebezpečnější. Nejnebezpečnější to je, protože to nevidíme, protože je to takové jemné. My nemáme nějaké zlaté telata dneska, neobjetujeme krev nikomu, ani nemáme takové ty jemné věci, které ale můžou otevřít dveře našeho života špíně a božímu nepříteli.

[43:45] A to, co je na tom nejhorší, je, že už potom nemáme sílu a odolávat. To byla ta těžká část. Ale stejně tak, jako ta první těžká končí tím pouzbuzením, tak i ta druhá těžká končí pouzbuzením. Takže je tam varování, ale chci, aby jsme slyšeli to pouzbuzení. Bůh to neříká proto, aby nás vystrašil. Bůh to neříká proto, aby nás prostě udupal. Bůh nám to říká proto, že chce, aby jsme došli. A protože ví, že je to možné. Protože je možné zvítězit a je možné obstát. Ne v naší síle, ale v boží síle, kterou můžeme mít. A Pavel proto píše potom ten závěrečný verš. A říká, kdo stojíš, hleď, abys nepadl. To je hned první výzva, ve které je vidět, že je možné obstát.

[44:46] Hleď, pozoruj, buď na stráži. Protože když se vkrádá pokušení, když se vkrádá nějaká modla nebo reptání do našeho mysle a srdce, tak Bůh dá, že si toho všimneš. Bůh tě upozorní. Duch svatý, který v tobě žije, tě usvědčí. Hleď. A můžeš to odmítnout, můžeš prosit o sílu, můžeš dělat pokání, můžeš se navracet k Bohu. A kdyby si 77x padnul, tak se můžeš po 78. zvednout a jít k němu. Pak říká, vždyť je to jenom lidské pokušení. Říká, přichází to na všechny lidi. Někdy si myslíme, že já jsem jediný, komu se to děje, kdo má tak těžký život. Pavel říká, to je všeobecné. Přichází to na všechny lidi. Nikdo z toho není výmutý. Je to jenom lidské pokušení.

[45:47] Je to zkouška. Bůh může dopustit, aby nás trénoval, aby nás posílil. A pak je tu nesmírně vzácné zaslíbení, kterého se můžeme držet. Bůh je věrný. To je první věc, kterou se chyťme, když přichází zkoušky, když přichází pokušení, když přichází cokoliv do našeho života. Bůh je věrný. A apostol Pavel dokonce říká, i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný. A to je naše záchrana. Bůh je vždycky věrný. On tě nikdy neopustí. On říká, nikdy tě neopustím, nikdy se tě nezřeknu. A jednou jsem použil ten příklad toho, že my se můžeme držet jako to dítě matky. A to dítě drží matku okolo krku. Ale kdo koho drží? Ta matka drží to dítě. A na to se musíme spolehnout, že Bůh nás drží. On je věrný. A je věrný tak, že se zkouškou připraví i východisko, aby jsme obstáli.

[46:50] To znamená, že když přijde do tvého, do mého života nějaká zkouška, Bůh, když ji dopustí, tak už spolu s ní vidí to, kudy projdeš, kudy zvítězíš. A když máš zkoušku, když mám zkoušku, tak se jenom zastav a pros. Pane, kde je to východisko? Otevři moje oči, aby ho viděl. Pomóž mi, já ho chci vidět, chci tvůj sílu. Děkuji ti za to, že ty jsi věrný. Tomu potřebujeme věřit, na to se potřebujeme spolehnout. A nic jiného nemáme. Ale Bůh je věrný. A nakonec je to úžasné vidět i na té historii té Izrále, že kdyby nebylo boží milosti, tak ani jeden ten Izrálec nedošel. Ale Bůh neustále jim dával svoji milost, znovu jim pomáhal, znovu jim odpouštěl a pomohl. Tak na boží milost se můžeme spolehnout.

[47:54] Takže je tu varování, aby jsme si dali pozor na to, jak žijeme. Vyšli jsme s Bohem. Měli jsme spoustu požehnání. Přijali jsme a prožili jsme úžasné věci. Ale to není záruka toho, že dojdeme. Máš to i dnes? Mám to i dnes? No toužím po tom, toužím po Bohu. Nespokojím se jenom s něčím, co bylo kdysi, že jsem měl kdysi zkušenost s vyslyšenou modlitbou. Kdysi ke mně Bůh mluvil. Bylo tenkrát, jaké je moje svědectví o životě s Bohem dnes. Toužím po něm. A ty věci, které nás brzdí, aby jsme o nich věděli a když přijdou do našeho života a Bůh nás usvědčí, aby jsme věděli, že tam je ale i to vychodisko, které nám Bůh chce dát, aby jsme mohli obstát. Je to jako, když cestujete horami a vidíte před sebou ty nepřekonatelné hory a štíty.

[48:54] A najednou přijdete blíž. A ty hory se rozestoupí, je tam průsmik. A vy můžete projít. A to je to, co pro nás Bůh má. Kež nás pouzbudí a posílí v tom, aby na té cestě, která nebývá vždycky jednoduchá, jsme mohli prožívat tu jeho blízkost, jeho věrnost a chtěli dojít až do konce. Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20250914/nejen-dobre-zacit · Last updated: 2026-10-15