# Naše slova

> Sermon from 4 January 2026, Jakub 1:26; Jakub 3:1-10, Pavel Mečkovský (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 4 January 2026
- **Preacher:** Pavel Mečkovský
- **Bible passage:** Jakub 1:26; Jakub 3:1-10
- **Duration:** 25:46
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2026-01-04-Nase-slova-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2026-01-04-Nase-slova-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Dobré ráno, bratři a sestry. Už ten podruhé tady s tím speciálním mikrofonem. Člověk se na to tak zvyká, vždycky nesmím zapomenout to tady. Ní s tím nedělat radši. Takže nový rok, nové změny, tady ty technologické, takže věříme, že to bude ku prospěchu. A pro mě to je dobré, že ten mikrofon mi tady nezavazí, takže to je jakový krásná věc. Tak jak jsme slyšeli na začátku, nový rok, nová předsevzetí, o tom ale nebudu mluvit. A já jsem o tom přemýšlel a modlil se, co na nový rok mám říct. Pan Můk nám přidal další rok v životu, vždycky je to otázka, jak to prožijeme ten další rok. Jak to využijeme. A já jsem přemýšlel a modlil se, o čem mám mluvit. Co by bylo dobré pro to naše společenství, pro každého z nás. Jsme nějak promítl celý ten rok.

[1:00] Různá setkání, rozhovory, skupinky. A podstatně mi to dalo jedno takové téma, které se tam opakovalo, a to je naše slova. Náš jazyk. Zkuste se sami zamyslet, kdo vás za poslední dobu pozbudil a potěšil slovem. nebo naopak, co vás zranilo, zmálomyslnělo, zarmoutilo. A já jsem se takový uvědomil, že jsem se vtkával během toho roku s lidmi, kteří strašně málo přemýšli o tom, co řeknou. Jako kdyby měli úplnou nulovou sebereflexi. Pak jsou lidi, o kterých jsem za celý rok neslyšel nic pozitivního. Buď kritiku, nebo něco neutrálního. Je to dobře, je to správné. A někdy si myslíme však o nic nejede, to jsou jenom slova. No a co? Jenom, že ty slova mají obrovskou moc.

[2:05] A já bych chtěl dneska, aby jsme mluvili o moci slova. Aby jsme se snažili porozumět tomu, jakou moc máme. Jak můžeme někoho pozbudit, povznést ho, anebo na druhou stranu někoho prostě srazit dolu. Daleko o daleko víc. A co s tím jazykem, s tými slovy máme dělat? Takže budeme číst Jakuba. Jakuba z první kapitolu 1V. a potom z třetí kapitoli 10 veršů. Můžete zůstat sedět a můžeme se soustředit na tyto verše. Takže 1.26. Domníváli jste, kdo, že je zbožný a přitom nedrží na úzdě svůj jazyk, klametím sám sebe a jeho zbožnost je marná. A třetí kapitola. Nechtějme všichni učit druhé, moji bratři.

[3:08] Vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzení s větší přísností. Všichni přece mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na úzdě celé své tělo. Dáváme-li konium do huby u dídlo, aby nás poslouchali, můžeme také řídit celé jejich tělo. Nebo si představte lodí. Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoliv kormidelní chce. Taky jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit velký les. I jazyk je oheň. Je to svět zlá mezi našimi údy. Poskorně celé tělo ničí celý náživot. Sám odpalován pekelným plamenem. Všechny druhé zvířat i ptáku, plazu i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem. Ale jazyk neumí krotit nikdo z lidí.

[4:11] Je to zlo, které si nedá pokoj plné smrtonosného jedu. Jmi chválíme pána a otce, i my však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k boží podobě. Z tých úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu nemá být bratři moji i sestry moje. To je silný text. Jedna definice dokonalosti máte v tom druhém verši. Kdo nechybuje ve slovu je dokonalý muž. Proč to je důležité? Proč vůbec o tom dneska budeme mluvit? Proč je zkrocení toho našeho jazyka nebo usměrňování tak důležité? Protože v našich úst je obrovská moc. Co všichni máme společné, co tady sedíme? Všichni na celém světě. A i tam, když se to překláda do všech jazyků.

[5:13] I v té angličtině, i v té dalších řečích. Všichni to máme všichni společné. To je v tom druhém verši. Všichni přece mnoho chybujeme. Všichni se lháváme v tom. Kdo nechybuje slovem je dokonalý muž. A dovede držet na úzdě celé své tělo. Jakub mluví ke všem nám a říká, všichni s tím bojujeme. Všichni chybujeme v naší řeci. Nejsme dokonalý. Řešíme jazykem. Celý problém je v tom, že vlastně slova používáme, když se dorozuměli. Víte, kolik toho denně řekneme? Samozřejmě jsou různé vtipy, kdo toho řekne víc, domíň. Ale ta obecně statistika říká, že pětinu svého života trávíme mluvením. Kdybychom naše slova zapsali, tak by to bylo takto. Jedna knížka denně o 50 stránkách. Vynásadte si to roky a jak dlouho jste na světě.

[6:17] Možná si řeknete, no a co? To jsou jenom slova, to přece není tak důležitý. Jakub na to čeká, na to otázku a říká, nikdy nepocenují moc jazyka. A uvádí ty tři příklady. Říká, uvědomte si, že v ústech vaše slova mají obrovskou moc. Říká, ten malý jazyk, ten je v nepoměru s tím, co on může udělat. Může udělat obrovské věci. Říká, podívejte se na tu úzdu. Malá věc. A má obrovskou moc. Dověde ovládat celé z velké zvíře. Kam potřebuje. A ten je. Zde se to vládá, kam potřebuje, aby jel. Jednou jel na koní, nekolikrát, když máme tábor táty s dětmi, tak mě přemluví. Tak já to nemůžu potvrdit, že se to dá ovládat. To není moje zkušenost, jsem rád, že mě tam ta paní vždy vedla.

[7:21] Ale asi se to dá ovládat. Kormidlo na lodi, to jsem už řídil, parník Brně na Přehradě. To se dalo ovládat. Dokáže otočit celou velkou loď, říká Jakub. Vidíte ten nepoměr? A pak říká Jiskra. Jiskra může zapálit celý les. Já vím, že asi před několika lety, asi před desetí jeden Čech kempoval v Jižní Americe v Národním parku, tak tam zapálil, převolil se vařič a zapálil prostě celý les, obrovské škody. A Jakub říká, ta slova mají obrovskou moc. Můžou pozbudit, můžou ublížit. Nám a hlavně lidem okolo. Jeden článek v novinách říkal o tom právě o té obrovské moci jazyka a slov. Říká Karen, paní Karpenterová na očekávání zemřela ve věku 32 let.

[8:24] Na sledeční selhání. Ale za tímto selháním se skryvalo trápení těla, nemocí zvanou anorexie. Později byl zvěřejněn článek o této ženě, kdy se ji reportér ptal, ještě ten článek byl, že ten reportér byl předtím, co jí dohlano k tomu, že cémě přestala jíst. A vyšlo najevo, že někdo z jejich blízkých jednou řekl, když seštá tlustá sestra odryší, že jo? A od té doby říká, nechci být tlustá a přestala jíst. My si říkáme, to je přece hloupý komentář. Může to zničit život někoho? Mám hodně seminářů tady na toto témata, těch příkladů je strašně moc. A to není jenom někde z novín, ale lidé vykládejí, jak maminka ji něco řekla, dceři o její kráse.

[9:25] Taťka řekl něco synovi, že prostě je nešikovnej. A jim je třeba 40 let a oni se to do dneška pamatují, ty věci. A nebo naopak, to může být něco pozitivního. Si pamatuju, když jednomu synovi bylo pět let, tak přišel za mnou a řekl, taťko, já ti chci říct tajemství. Říkal, tak pojď. Šel a pošeptal mi do ucha, mám tě rád. Taky si to pamatuju. Pořád to tam je. Jsou pozitivní, negativní věci. A my si musíme uvědomat, že musíme kontrolovat náš jazyk. Celý problém je v tom, že je to strašně těžké. Když se podíváte do sedmého verše, je napsáno, všechny druhy zvířáty ptáků, plazu i mořských živočichů, mohou být a jsou krocený člověkem, ale jazyk nemůže zkrotit nikdo z lidí.

[10:32] To znamená, co? Mám se na to vykašlat? To tady není. Nemůže to zkrotit nikdo z lidí. Neznamená to, že změna není možná, ale že potřebujeme Pána Boha. Jeho moc. Z Jeho moci se může naše řeč měnit. A další věc to znamená, že to zároveň nám ukazuje, že náš jazyk nikdy dokonale neskrotíme. My s ním budeme bojovat celý život. Já s ním bojuju. Jakodikolik si budeme myslet, že máme vyhráno, tak je to otázka času, kdy se lžeme. Potřebujeme boží pomoc. A v Žálmu 141. David, který skládá nádherné žálmy, píše, hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých hrtů hlídku.

[11:33] Pane Bože, pomoz mi, aby tam byl nějaký filtr, aby tam byla hlídka, která všechno nepropustí ven. A jak ho pokračuje? V tom devátém, desátém verši říká, jimi těmi ústy chválíme Boha a Otce, jim však také proklínáme lidi, kteří jsou stvořeni boží podobě. Ze stejných úst vychází požehnání, proklínání. A pak říká, tak tomu nemá být, bratři moji. Ten doslovný překlad je, jimi dobro řečíme, Bohu Otci, jimi taky zlo řečíme lidem. Mluvíme zlé od druhých. Používáme slova, které zraňují. A teďka je otázka, co je naší zodpovědnosti. A ten Jakub právě v tom desátém verši říká, tak tomu nemá být, bratři moji.

[12:39] Tak to nemá být, musí to být jinak. V podstatě říká, kontroluj svůj jazyk. To je tvoje zodpovědnost. Co, aby jsme si ještě uvědomili, jak můžeme zraňovat lidí a jak můžeme žehnat lidem. Jak zraňujeme druhé. Člověk si musí uvědomit, co nemá dělat. A často to dělá. Zraňujeme druhé tváři v tvář. Umyslně nebo neumyslně, neumyslně požíváme slova, která druhého zraní, zhodí. Víte, co je zajímavé? Že nejvíc se to děje právě těm blízkým lidem. Někdy doma se to děje. Protože my o dobře známe toho druhého. Víme, kam udeřit, kde je to slabé místo. Jsou to různé poznámky. Sarkastické, ve jeho slabostech, nebo zesměšnění, a tak dále.

[13:41] Ve jeho vlastnostech. Člověk to ani někdy nemyslí, ale prostě to řekne. Ale co je horší? A to si někdy vyříkáme. Mám si vlastní zkušenost, taky mě to ujede. Ale pak je to za zády. A to je daleko horší. A to se děje i mezi námi. Jsou různé pomluvy. Víš, slyšel jsi už o Frantovi, že dluží tolik a tolik. Víš, že tam ten má prostě různé problémy, když se hádají kvůli teplé večeři. A ten pořád chodí pozdě rozboru. A tak dále, a tak dále. My prostě nemluvíme s tím člověkem. My to šíříme prostě dál tady ty věci. Šíření pravdivých i nepravdivých informací. Často negativních. Většinou to jsou negativní. O nikomu neřeknete, já už jsi slyšel, je ten fakt dobrý borec.

[14:43] Ne, většinou je to negativní. Negativní věci o někom třetím, kde záměrem šíří nějakou senzaci. Možná to zveličit, možná být zajímavý. Často shodit člověka učí k druhých. Můžou to být pravdy. Ale já ta otázka vždycky zní, říkáme to proto, že chceme tomu člověku pomoct. Víte, co je celý problém? Problém je v tom, že když my postíme jakoukoliv věc dál, kterou si neověříme, která prostě způsobí negativní obraz o tom člověku, tak my vlastně dáváme tomu člověku nálepku. A to trvá strašně dlouho, než taková nálepka se prostě dá odpárat. Když já šířím tyto věci, tak vlastně vytvářím obraz o tom člověku a ten druhý, bez toho, že by si to ověřil, už bude tak na toho člověka sedívat.

[15:50] Ten je spolehlivý, ten nic nedodrží, s ním vůbec nemá cenu počítat. Tady se ptám, kolik bude potřeba času a důkazů, aby se ta nálepka odpárala. To je moc slova. Ničší reputace je pošla pána. A často bez toho, že bychom si to ověřili, tak my tomu rádi uvěříme. A pouštíme ty věci dál. Jeden rabínský příběh říká, že jeden člověk, který často pomlouval druhé, tak je rabína. K němu přišel a prosil, aby mu to odpustil. Ptá se ho, rabí, co mám dělat? Rabín se zamyslel a říká, vem dva své největší polštáře, běž na náměstí, vezmi nůž, rozřízni je a pak s nimi mávej. Až to uděláš, tak se vrať ke mně.

[16:52] Mušel náměstí, vzal ty největší duchny, co měl, plný toho peří, rozpáral to tam, zamával tím, vrátil se k rabínu, říká, už jsem to udělal, a co teď? Hrabí se neusměje a říká, aby si zůvědom na to způsobil, tak běž na to náměstí a všechno pozbírej. Všechno pozbírej, co si tam rozházel. Kolik toho bylo? To už nikdo nepozbírá. To je ten celý ten problém. To už nikdo nepozbírá. Často ty pomluvy, drby, jsou rozsety všude. Co dělat? Vy teď přemýšlejte, když máte něco negativního na jazyku, co jsem třeba viděl, vím.

[17:52] Počme si otázku, proč bych to měl říkat? Pomůže to tomu člověku? Nebo říkám to někomu, kdo s tím může něco udělat? A to mluvím o věci, které jsou pravdivé. Víte, ten klíč je, říkám to s druhým, tomu druhému postojem, s postojem lásky a pomoci. To neznamená říkat jen pozitiva. Vůbec ne. Je potřeba se napomínat říkat, když pat ne věci. My to potřebujeme slyšet, abychom udělali nápravu. Ale to musí být moudrostí, ke správnému člověku a ze správnou motivaci. A naopak, když něco negativního slyšíme o někom druhém, jako položme si otázku vlastně, nebo zeptejme, proč mi to říkáš? Co s tím mám udělat já? Řekl jsi mu to a máš vůbec dobré informace? Už jsi mluvil s tím daným člověkem?

[18:55] To je to, to je ten filtr. My nemusíme spoustu věcí pustit dál a člověk zjistí, a já to zjistím čím dál tím víc, že spoustu věcí, které člověk slyší, jsou tak jako přibarvené a přikreslené. Že ta pravda je úplně někde tady. Neznáme kontext. My musíme střežit svůj jazyk. Šalamón v příslově říká, kdo střeží svá ústa a jazyk, střeží svou duši před soužením. Kdo střeží svá ústa a jazyk, střeží svou duši před soužením. Tak dobře, tak co s tím? Nemáme radši mlčet? Někdy je to lepší. Nicméně to není cíl našich slov. My nemáme mlčet. A to je to přání. To je teď moje přání do tohoto roku. Naučme se pozbuzovat a žehnat jeden druhému.

[19:58] To je to, co máme dělat. Zkrotit jazyk neznamená mlčet, ale znamená, abychom to používili správným způsobem. Pozbuzovat, oceňovat druhé a žehnat jim. Mí nám myslí to dobré. V tesalonickém napsáno, proto se navzájem pozbuzujte. Ten text, který četl Petr na začátku, mluví o pozbuzování. Ale pojďme ještě dál. První Petrově napsáno, neoplácejte zlým za zlé, ani urážkou za urážkou, ale naopak žehnejte. Vždy jste k tomu byli povoláni, abyste jako dědicové obdrželi požehnání. My jsme povoláni žehnat a přijímat požehnání. A to Jakub, ten to říká to stejné. Přece z jedních úz nemůže přicházet požehnání a zlořečení. Jestliže Pán Bůh nás působí, tak my máme jít dál než dobro řeči druhý.

[21:04] Máme žehnat. My můžeme vyslovat požehnání nad druhými lidmi. Jsem četl knížku v létě, úžasná moc požehnání. A mě to hodně ovlivnilo. Asi nejvíc za poslední dobu. A ovlivnilo to i moje modlitby a moje setkávání s lidma. A uvědomil jsem si, že jsme povoláni, abychom žehnali. Víte, ve starém zákoně žehnali kněži lidem. V nové zákoně je napsáno, vy jste odvyvolený královské kněžstvo. Národ svatý. My jsme kněži. My jsme královské kněžstvo. Máme hlásat mocné skutky a máme žehnat lidem. Ježíš žehnal. Poslední věc, kterou udělal, než vstoupil na nebe, tak víte, co bylo? Právě potom je odvedl až k Betánii, zvedl ruce, aby jim požehnal. A zatímco jim žehnal, začal se jim vzdalovat. Jak byl unášen z hůru do nebe. Jestliže Pán Ježíš je náš vzor.

[22:06] A je řečeno, abychom žehnali. Abychom měli dělat to stejné. V jeho jménu. Víte, to je moje osobní zkušenost. Je rozdíl modlit se Pane Bože požehnej Frantovi, anebo říct, Franto, já ti žehnám ve jménu Pána Ježíše. Lenko, já ti žehnám. Jano, já ti žehnám. Ondro, já ti žehnám. Učit se žehnát může být něco, jak učit se nový jazyk. Pro mě to bylo něco nového. A něco strašně silného. Marie, já ti žehnám ve jménu Pána Ježíše. Jako ženě, sestře, matce. Žehnám tvé rodině, tvé práci. Když jsem v letě byl na té konferenci pro manželé, tak jsem se vzky zeptal na konci, když byla v tom poradenství, jestli jim můžu požehnat.

[23:06] A modlil jsem se za každého a žehnal jsem jim. To bylo strašně silné pro ně. A v té knižce je taková ukázka, třeba požehnání dětem. Představte si Marie. Je, jenom té citace. Žehnám tvému životu. Nech se staneš úžasnou boží ženou. Žehnám tvé mysli, aby zůstala zdravá. Aby byla ve všech rozhodnutí moudrost a soudnost. Žehnám tvému tělu, aby zůstalo čisté do svatby. Bylo zdravé, silné. Žehnám tvým rukám, nohám. Aby mohli vykonávat práci, kterou Pán Můh pro tebe připravil. Žehnám tvým ústům. Nech mluví slova pravdý pozbuzení. Žehnám tvému srdci, aby bylo věrné Pánu. A poslední dobou, když se modlím za lidi, tak jim žehnám v modlitbě. Je to něco, co máme dělat. Máme žehnat.

[24:06] Máme dobro řečit, pozbuzovat, oceňovat. A máme taky žehnat. Tomu jsme povoláni. To je moje přání. Jako křesťané jsme nová stvoření. Měli bychom více dobro řečit, méně zlo řečit. Měli bychom se učit pozbuzovat, oceňovat a taky žehnat. A to, co mě hodně naučilo je, že když někomu žehnám, i když se na něm takhle modlím, tak to mění můj postoj k tomu. Když žehnám svoji ženě lence, tak už na ní nemůžu být naštvaný. Jako požehnání mění můj postoj k tomu danému člověku. Proto ten Petr říká, myslím, abyste odpláceli, tak žehnejte. Když to zhrnu úplně na závěr. Všichni chybujeme ve slovu.

[25:09] Proto nikdy nepodceňuj moc slova. Kontroluj svoj řeč. Skrotit jazyk neznamená naučit se mlčet. Ale pozbuzovat, oceňovat a žehnat. A mým přáním je, ať tento rok je rokem, kdy můžeme zažít tady to pozbuzování. Můžeme zažít požehnání. A můžeme se taky učit žehnat jeden druhému. Ať má spán Bůh k tomu dává sílu, moudrost a vede nás svým duchem. Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20260104/nase-slova · Last updated: 2026-10-15