# Dar proroctví

> Sermon from 1 March 2026, 1 Korintským 12:10, David Sláma (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 1 March 2026
- **Preacher:** David Sláma
- **Bible passage:** 1 Korintským 12:10
- **Duration:** 43:20
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2026-03-01-Dar-proroctvi.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2026-03-01-Dar-proroctvi.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Pokoj vám, vraci a sestry. Budeme dneska pokračovat dalším darem, který máme zapsaný v té první korinským ve dvanácté kapitole. A je to dar proroctvín, prorockého slova. Je to dvanáctá kapitola, desátý verž. A já potom k tomu přečtu ještě čtrnáctou kapitolu, jedna až pět a dvacátý třetí až třicátý třetí verž. Tak můžeme zůstat sedět, vnímat to slovo z tohoto dopisu apostola Pavla. Takže někomu pán Bůh dává dar proroctví a říká Pavel, držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíc o dar prorocké řeči. A teď to tam hodně srovnává ještě s tím darem jazyků, který nás teprve čeká.

[1:00] Vždyť, kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nemluví k lidem, nejbrž k Bohu. A nikdo mu nerozumí. Je puzen duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím. Ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní úžitek, napomenutí i po vzbuzení. Kdo ve vytržení mluví jazyky, mluví ke svému úžitku. Ale kdo mluví prorocky, mluví k úžitku církve. Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste měli prorocký dar. Neboť ten, kdo mluví prorocky, znamená víc, než ten, kdo mluví jazyky. Leda, že by jeho řeč byla vykládána, aby z toho církev měla úžitek. A teď ještě 23 až 33. Kdyby se celá církev sešla ve schromáždění a všichni by mluvili ve vytržení a přišli by tam lidé nezasvěcení a nevěřící, což pak neřeknou, že blázníte, budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší souzen a usvědčován, výdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná.

[2:20] V skutku mezi vámi je Bůh. Co z toho plyne, bratři? Když se schromažďujete, jeden má žálm, druhý slovou naučení, jiný zjevění od Boha, ještě jiný promluví ve vytržení a další to vyloží. Všecko, ať se děje ke společnému růstu. Pokud jde o mluvení jazyky, ať promluví dva nebo tři, jeden po druhém a někdo ať vykládá, kdyby neměli vykladači, ať ve schromáždění mlčí, každý ať mluví ve vytržení jenom pro sebe a před Bohem. Z proroků ať promluví dva nebo tři a ostatní ať to posuzují. Dostaneli se zjevění jinému ve schromáždění, nech ten první umlkne. Jeden po druhém můžete všichni prorocky promluvit, aby všichni byli poučeni, a také všichni po vzbuzení. Prorok přece ovládá svůj prorocký dar. Bůh není Bohem z matku, nejbrž Bohem pokoje.

[3:25] Takže to jsou způsob některé věci, které jsou z tohohle dopisu. Nevím, jak jste zažili tenhle dar. Jestli jste měli někdo možnost slyšet nějaké proroctví. A možná někdy slýcháme ta proroctví, co se týče budoucnosti, možná Izraele, nebo některých věcí. Ale takové osobní slovo. Mě se možná jednou, dvakrát. Mám takovou zkušenost. A co to vlastně je, tenhle ten prorocký dar? Můžeme to definovat úplně takhle jednoduše, že to je přímé boží slovo. Na rozdíl od výkladu písma, což máme dneska.

[4:30] Takže v kázání může být nějaký prorocký prvek, ale většinou výklad, který si člověk připraví, samozřejmě, že i tam musí působit boží dův, protože jinak to nemá cenu, něco vykládat a mluvit. Ale je to rozdíl. Kde Bůh mluví nějak přes ten výklad, anebo když mluví On v první osobě, toto ti říkám. A prorocký není jenom nějaká pouhá předpověď budoucnosti. A jinak možná na okraj k takovou poznámku, pokud jste někdy slyšeli nějaké proroctví o budoucnosti a ono se to nestalo, tak je potřeba to zkoumat, jak o tom budeme mluvit, ale jenom si dát pozor, aby jsme to šmahem neodsoudili, protože pak by jsme museli odsoudit Jonáše třeba. Protože on vyřkl proroctví a ono se to nestalo.

[5:35] Protože Bůh se smiloval. Ten soud, který ohlašoval, tak ty lidé přijali, činili pokání a Bůh ho neudělal. Takže i když je nějaké prorocké slovo, třeba o nějakém soudu, tak a ono se to nestane, tak aby jsme to hned šmahem neodsoudili, že to bylo úplně mimo, protože se mohlo stát, že ten, komu to bylo určené, na to reagoval a Bůh to slovo nemusel naplnit. Tak to je na okra jenom. Ale není to jenom ta řeč do budoucna, protože tak, jako to vidíme i ze starého zákona, tak častokrát o proroctví bylo, a to je taková jednoduchá definice, je to boží konkrétní slovo do konkrétní situace. Už tenkrát Izrael byl vždycky v nějakém problému nebo v nějaké situaci, ohrožení, ať už od nepřátel nebo ohrožení hříchu, a do té konkrétní jejich situace pán Bůh poslal svoje slovo.

[6:35] Nebylo to něco všeobecného, bylo to prostě pro ně, konkrétně. A s těmi lidmi to mělo něco udělat. Takže to bychom mohli říct, že to je taková jednoduchá definice proroctví. Konkrétní boží slovo do konkrétní situace. A je to něco, co Bůh říká přímo, není to výklad. A v tom je vlastně taková důležitost a taky obrovská sílu. cíla tohodle daru, Božího ducha, protože Bůh mluví, nemlčí. Samozřejmě si vážíme výkladu a potřebujeme ho a není to nic proti tomu, ale Bůh může promluvit i takto, nebo já tomu věřím. Samozřejmě na to, na všechny ta charizma, to jsou nejrůznější názory. Takže, ale já to vykládám z téhle pozice, abyste věděli i můj postoj.

[7:39] Bůh mluví, protože Bůh není němý a pokud On mohl mluvit, tak si myslím, že může mluvit pořád, protože nás zná, ví o naší situaci, ví o situaci církve a pošle svoje slovo. Ať už to je skrze výklata, nebo skrze tento dar. Prostě něco jde promluvit o konkrétní situace v našem životě. A proč je ten dar tak důležitý? Protože vlastně cokoliv, co Bůh dělá, tak dělá skrze svoje slovo. Na začátku to čteme. Už první řádky Genesis. Řekl Bůh a stalo se. Takže a Ježíš je slovo, vtělené slovo Otce. Takže Bůh koná skrze svoje slovo a posílá to svoje slovo. Takže je to i v tomto daru, je to působení toho božího slova pro jednotlivce, pro naše životy, ale taky pro zbor, pro církev.

[8:48] Kdy Bůh prostě něco řekne a ono, to není, prostě to, co Bůh říká, to není jenom zvuk, není to bezobsažné. Pokaždé, když Bůh mluví, tak se něco děje. To jeho slovo má moc něco tvořit, něco přinášet, něco budovat. A proto i skrze tento dar to jeho slovo přichází a je to důležité. Pokaždé, když je církev chudá, na boží slovo, tak je to známka úpadku církve. A to neznamená zase, že to je proti tomu výkladu. Někdy i výklad, který může být krásný, může postrádat živé slovo. Prostě tam, kde nám chybí to, že v tom je Bůh, tak je známka. A nebo jsme v období takého úpadku, hladu, vyprahlosti.

[9:50] A Amos, prorok, skrze něj Bůh říká, taký soud a poslu na zem hlad poslyšení Božího slova. A to není hlad v tom smyslu té touhy, že by jsme byli tak hladoví, že by jsme toužili. To možná tam bylo, ale ten hlad je v tom, že prostě to slovo nebude. Bůh bude mlčet. Nic neřekne. A to je katastrofa. To známe i třeba z našich vztahů. Říká, prosím tě, aspoň něco řekni, co se v tobě děje. Nebo mluv se mnou, pokud když ten druhý mlčí. To je katastrofa v jakýmkoliv vztahu. A Bůh, když mlčí, tak to je katastrofa. Ale když posílá svoje slovo, i když by to bylo slovo soudu, ale aspoň mluví. Takže to slovo je důležité. V Samuelově, nebo před Samuelem, tam čteme o tom, že slovo hospodinovo bylo vzácné.

[10:56] A byl to tento období úpadků těch kněze Elího, jeho dvou synů, kteří si dělali, co chtěli v chrámu. A bylo to morálně zkažení byli. Ale potom si Bůh vybral člověka, Samuele, a skrze něj začal mluvit k Izraeli. A vedl ho. A dochází tam k obnově. Takže je to dar a je to nádherná věc, když Bůh mluví. Ať už zase skrze výklad, ale tady mluvíme o tom daru, to je také té přímé boží řeči, protože se může budovat církev. Pavel, tu důležitost jsme mohli vidět z toho, co jsme četli, Pavel říká, aby jsme usilovali o tenhle dar, protože prospívá církvy, buduje. A už ve starém zákoně takovou touhu potom můžeme vidět třeba u Mojžíše.

[11:56] Ve čtvrtém Mojžíšově 11. kapitole 29 tam je popsaná událost, kdy Mojžíš už pod tou tíhou té zodpovědnosti a té služby potřebuje pomoc. A Bůh říká, odejmu z tvého ducha, vyber 70 starších, já jim dám svého ducha. A když to Bůh udělal, tak oni prorokovali. Sice jednou, ale prorokovali. A byly dva, kteří nebyli schromážděni u toho stanu smlouvy, byli v táboře a slyšeli je Jozua. A i oni prorokovali. A když přiběhne za Mojžíšem a říká, oni prorokují. A Mojžíš mu říká, ty žádlí, říká, kéž by všechen hospodinův lid byli proroci. To je ta touha. Aby slyšeli Boží hlas, aby měli vztah s Bohem, aby ho slyšeli mluvit a aby to jeho slovo, aby tím byli tak plní, že to slovo budou chtít předávat dál.

[13:03] Kéž by všechen hospodinův lid byli proroci. Takže ta touha poté, potom, aby jsme byli blízko Bohu, aby jsme mu naslouchali, aby jsme byli schopni sloužit jeden druhému a přinášet to, co Bůh chce říct si navzájem, tak ta tam v tom daruje. Takže myslím, že ten dar působí i dnes. V evangelích o něm máme řeč, kdy pán Ježíš říká o proroctví Matouš, Lukáš, tam si to můžete najít. V prvotní církvi ten dar sloužil, tak jako to vidíme z knihy Skutků třeba, a hned na začátku, kdy při tom letničním kázání říká Petr, že to je naplnění z proroctví Joele. Vaši mládenci budou mít sny a budou prorokovat vaše synové a dcery.

[14:07] Potom v 11. kapitole, tam máme zmínku, 11. kapitola, 7. a 20. verž. Tam je o Agabovi, jednom prorokovi z Jeruzalema, který přišel do Antiochie. Potom ve 13. kapitole byli učitele a proroci ve sboru v Antiochii. A těch několik Filipových, musím, že sedmich bylo dcer, byly prorokyně. Ale i v epištolách je to efeským, kdy Bůh zbuduje svůj církev na základě apostolů a těch prvotních proroků. A je to dar, který Bůh dává církvi, tež 4.11. A v první tesalonickým aspoň ještě můžeme vidět už to, že i prvotní církev zápasila s tím darem a že tam je ta poznámka prorocstvím, nepohrdejte.

[15:13] A celá kniha zjevení je apokalypsa, jsou to dopisy, ale zároveň i prorocství. Prorokovat mohli i ženy, nebo prorokovali i ženy byly prorokyně, to je, jak jsem říkal, těch sedm dcer Filipa, diakona. A i v první korinským jsme o tom měli zmínku, že žena, která se modlí nebo prorocky mluví v církvi, tak jak to má formálně probíhat. A potom i v dalších stoletích se vyskytovalo jedna taková zajímavá zmínka, dochovala se kázání k Velikonocům od biskupa Melita ze Sart z konce druhého století, kde na konci toho kázání právě to přechází v tu přímou boží řeč. Já vám říkám, jakoby mluví Kristus, říká to ten biskup, ale mluví Ježíš.

[16:14] Jsem s vámi, já jsem a volá k pokání, vlastně volá k záchraně. Že to je taky záznam takového prorockého kázání. Jinak samozřejmě ten dar byl zneužitý a bylo jedno takové reformní hnutí, které se někteří si ho za některé věci chválí, někteří říkají, že to bylo trošku heretické, montanisté a tam právě došlo k takovému zneužití toho prorockství, takže se toho lidé začaly bát a potom se to omezovalo a omezovalo. Tak to bylo trošku z historie. Účel prorockství. V té 14. kapitole ve třetím verši se říká Pavel, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek. To znamená budování, pro napomenutí a pro povzbuzení. Takže to je takový trojúčel.

[17:15] Bůh chce budovat. Chce, aby jsme duchovně rostli náš duchovní život a proto posílá to svoje slovo, které vzklíčí v našem srdci a vydá nějaký užitek. Aby rostl náš charakter, aby nás Bůh proměňoval, aby jsme byli podobnější Pánu Ježíši. Prostě pošle nám nějaké slovo, třeba co potřebujeme změnit, nebo kde potřebujeme činit pokání, nebo co potřebujeme napravit, nebo v čem potřebujeme přidat. Aby jsme rostli, potřebujeme ten růst duchovní v poznání, v lásce a ten náš duchovní člověk roste tím, že máme zkušenosti s Bohem. A když rosteme, tak jsme schopni sloužit, jsme schopni mít třeba víc služeb, jsme schopni přijmout nová obdarování, jsme schopni budovat vztahy.

[18:17] A v církvi potřebujeme naslouchat pánů, aby jsme věděli, co on chce. A můžeme se modlit. A to věřím, že děláme. Pane, ukaž nám, co máme dělat. Máme se pustit do tohoto projektu, nebo ne? Máme udělat tuhle akci, třeba evangelizaci, nebo tuhle službu. Je to dobré, nebo není? A očekáváme na to, že Bůh nám bude mluvit. Ať už je to tím tichým hlasem v našem srdci, tím pokojem, který nám dává, nebo schodou, kterou nám dá, a nebo i tím, že Bůh může říct, ano, zatím stojím, nebojte se do toho jít, že někomu to Bůh položí na srdce. Protože toužíme slyšet jeho hlas, aby on vedl círky, aby to nebylo něco, co chceme dělat jenom my, nebo jenom to, pro co jsme se rozhodli my.

[19:19] Takže je to něco, co buduje. Potom je tam to napomínání. A to biblické slovo, nebo to řecké slovo, napomínat, znamená zároveň i povzbuzovat. Že v každém napomenutí, nebo když napomínáme, tak musíme napomenout tak, aby to toho druhého povzbudilo ke změně. Aby ho to neudupalo. Protože to je napomínání biblické. Takže napomíná nás, ale zároveň nás povzbuzuje v tom. A už právě ve starém zákoně Bůh napomínal svůj lid, aby se odvrátili od hříchu, vrátili se k Bohu, k první lásce, aby ho poslouchali, tak jim vytýká nejrůznější sociální hříchy, které tam byly. Aby pamatovali na chudé, na vdovy, na syrotky, aby dbali třeba na den odpočinku. A celá kniha Zjevení je vlastně to, proč je napsaná, aby povzbudila tu prvotní církev, která se ocitla ve velkém pronásledování.

[20:27] A celá ta kniha je napsaná proto, aby jim postavila před oči obraz Ježíše, který je vítěz, kterému se nic nevymklo z ruky, který přichází. A můžou tam být šelmy, a můžou tam být draci, a můžou tam být šeljaká v prostě katastrofy. Ježíš. A Bůh sedí na trůnu. Tím vlastně to proroctví začíná ve čtvrté kapitole. Vize obrovského zástupu okolo Božího trůnu. Takže aby nás to napomenulo k věrnosti a zároveň aby nás to povzbudilo. Ježíš je Pán, Ježíš je vítěz. Zvlášť potom ten účel toho je povzbuzení, nebo potěšení. Vlastně jak někdy potřebujeme slyšet Boží hlas. Prostě také to ujištění. Jo, já jsem s tebou, neboj, vydržíš to.

[21:28] Neboj, ještě chvíli to vydrž a bude to dobré. A někdy to prožijeme sami a někdy to Bůh může dát na srdce někomu, kdo za námi přijde a říká, myslím, že Pán Bůh tě chce povzbudit. A říct ti, možná nevím v jaké situaci jsi, ale ještě vydrž. Protože On o tobě ví. V té situaci ten člověk, to je pro něj takové povzbuzení. A posila. Samozřejmě tam vždycky musí být i víra, to slovo přijmout od Boha. A potom to obnovuje naši radost. A radost je v křesťanském životě nesmírně důležitá věc. Nehemiáž říká, radost z hospodina, nebo radost z hospodinova bude vaše síla. Když máme radost z Boha, tak dokážeme něco vydržet. Když ztrácíme radost z Boha, tak ztrácíme schopnost vydržet a i světšit.

[22:33] A proto taky Bůh posílá, protože tě chce potěšit. Jak to říká Izaiáš, potěšte, potěšte můj lid. A Sofoniášovi, myslím, že to je Sofoniáš. Hospodin se nad tebou raduje. Je to něco, co bylo konkrétně do té jejich situace. Je to Izrael potřeboval slyšet. A co? Bůh může mluvit i k nám. A pak je ještě jeden úžasný účel toho prorockého daru. A to je to, že přivádí lidi k pánu Ježíši. To je v té 14. kapitole 24-25. Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován. Výdou na jevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná v skutku, mezi vámi je Bůh. Takže to, když Bůh mluví a my ani nevíme, co druzí lidé prožívají, ale prostě nějak se to projeví, tak lidé cítí, že to není jenom tak.

[23:48] Ale že tady je Bůh. Jedna zkušenost, možná jsem už ji tady říkal, z Bánské Bystrice, a to je ten příklad toho, kdy Bůh mluví skrze ten výklad, kázání. Přicházela jedna sestra, o tom vydávala svědectví. Říkala, já jsem v neděli vždycky takhle se z paneláku dívala, že jedna rodina, kterou jsem znala se sousedství, jsou vždycky oblek, jsou pěkně oblečení a jdou s kočárkem někam. V neděli. Kam tak jako můžou chodit? Tak jí to zajímalo. Tak se oblikla taky a šla za nima. A přísla do schromáždění. A chodila tam a pak jim říkala, kdo jste tomu kazateli, co o mě řekli? Jak to, že mě zná? Protože tam seděla a to, co se říkalo, tak Bůh promlouval přímo k jejímu srdci. A to je úžasný, že Bůh mluví.

[24:49] A ona se pak obrátila a mohla o tom vydávat svědectví. A jeden takový příklad biblický máme. a myslím, že se k tomu právě vztahuje, když přijde Filip, přivede Natanaele za pánem Ježíšem. A Ježíš a Natanael předtím pohrdá, říká, z Nazaretu, co odtud může být dobrou z té díry, prostě z toho Zapadákova. Tak ani nevíme přesně, kde ten Nazaret byl, protože to bylo tak maličké městečko. A pak přijde k Ježíši a stačí jedna jediná věta. Viděl jsem tě pod fíkem. A Natanael říká, ty jsi syn Boha živého. Protože pravděpodobně tam Natanael pod tím fíkovníkem něco prožil s Bohem. Ať už to byla nějaká jeho touha, nebo nějaká otázka, nebo prostě nějaká bolest, kterou pánu Bohu říká, nevíme, co to bylo, ale Ježíš o tom věděl. A to je to slovo prorocké.

[25:52] říká, já jsem tě tam viděl, já o tobě vím. A to bylo všechno, co Natanael potřeboval, aby věděl, že Ježíš je boží syn. A takže i tenhle dár přivádí lidi a může přivádět lidi k pánu Ježíši Kristu. Něco o těch formách proroctví, ať už jak se vyřizuje, nebo jak je člověk může přijmout. říkají, já s tím nemám moc zkušenosti, takže můžu předávat jenom věci, které člověk nějak načerpal. A tak si o tom můžeme poučit a můžeme, třeba někdo máte tu zkušenost, tak můžete potom třeba, a si o tom můžeme promluvit. Říkají, že člověk dostává nějaké poselství, poselství, kdy přijdou na mysl, na srdce určité myšlenky, které dohromady dají nějakou zvěst, něco.

[26:53] A víte, že jste si to nevymysleli, protože třeba toho člověka neznáte, nebo tu situaci. To je něco, co najednou začne přicházet do vašeho srdce a mysli a Boží duch vás vede k tomu, abyste to řekli. Tak to je jedna věc. Potom to, co vidíme v Biblii, nebo to biblické bychom mohli říct těmi starozákonními slovy, i stalo se ke mně slovo hospodinovo. Tak to vyjadřují ty starozákonní porodci. Potom Bůh může zjevit svoje slovo, nebo to poselství v nějakém vidění. Když je člověk v dělém stavu, najednou vidí nějaké vidění, něčeho. A nebo když spí, tak může se mu zdát nějaký prorocký sen. A to je něco, co volá po výkladu. Každý sen je prorocký, jsou jenom určité věci, které máme ty příklady v Biblii, které příklady věci, A jsou to obrazy a potřebují výklad.

[28:02] To, v čem je to náročné, k tomu se dostaneme za chvíli. A samozřejmě, že víme, že ne, každý seň je prorocký, už ve starém zákoně třeba Jeremiáš, Bůh skrze Jeremiáše, kritizuje ty starozákonní proroky, říká, neříkejte, měl jsem sem. Protože jenom vykládáte to, jak jste se špatně vyspali, nebo to prostě, co vám někde se zdálo a vykládáte to jako boží slovo. Tak prosím vás, nechte toho, jim pán Bůh říká. Takže tam je potřeba být opatrný v tomhle smyslu. Někdo může slyšet i boží hlas slyšitelným způsobem. Další zdroj toho může být právě to hovoření v jazycích a výklad, když je to spojené s výkladem. I skrze to někdy může Bůh promluvit tak, že to buduje. Potom to církev. A potom někdy prorocké slovo se, když ho člověk přijme, tak se vyjadřovalo nějakým symbolickým činem.

[29:07] Jako právě o tom Agabovi. Ve skutcích máme zaznamenáno, že třeba přišel k Pavlovi, vzal si jeho opasek, svázal si jim ruce a nohy a říká člověka, kterému patří tento opasek, tak to věruzele mě svážou. A že tak to boží slovo vyjádřil nějakým symbolickým činem. Takže Bůh promluví k člověku, k tomu, kdo má tenhle dar, dá mu svoje slovo nebo poselství a on to poselství tlumočí, předává. Ať už je to buď přímo, ta přímá řeč, anebo potom svými slovy. Tady je důležité si uvědomit, že není pravda, že když člověk mluví prorocky, tak je v nějaké extázi. Že se nemůže kontrolovat, že nemůže nemlčet. To není pravda, protože i v té 14. kapitole, jak jsme četli, dostaneli se ve zjevení jinému ve schromáždění ten první, ať umlkne.

[30:10] Takže je možné to ovládat a dokonce třeba určit ten čas, kdy člověk promluví. Dá se to zneužít, protože jsme lidi. A možná se to častokrát stávalo, a proto lidé taky můžou mít ten strach před tímhle darem, protože to někdo může použít jako formu nátlaku. Pán mi řekl, a teď to dělejte. Prostě. A já se na Slovensku, jeden kazatel takhle říkal, když někdo za mnou přijde a řekne mi, pán mi řekl, tak se ho zeptám, a který pán? Až takhle. A který pán? A tam se ale ukáže, jestli ten člověk se urazí, prostě, že já mám teď proroctví, anebo jestli je natolik pokorný, ale opravdu mi to řekl pán.

[31:14] A třeba už na tom se to může ukázat. Takže nikdy se nesmí proroctví zneužít jako nátlak na lidi, že musí něco udělat, že se nějak musí zachovat. Pán Bůh tohle nedělá. Pán Bůh říká, toto je moje slovo a teď na něj zareaguj. A někdy, tak jako to vidíme u Izraele, se rozhodl činit pokání třeba, a někdy ne. A mělo to svoje následky. Ale z naší strany to nemůže být nátlak. Třeba na vyznávání hříchů. Nebo to, aby jsme odhalovali nějaké skrytosti, které třeba i nám pán zjeví, a my to teď odhalovali, aby jsme toho druhého někam dotlačili. To se nesmí stát. Vyznávání hříchů se v církvi vždycky musí dít v atmosfér svobody a lásky. A někdy to mohl být třeba, co se třeba mohlo dít.

[32:17] Víš, pán mi ukázal, že se máš stát můj ženou. To se nesmí nikdy takhle použít. Prostě. A žel, že pravděpodobně jsou takové příklady. A potom to třeba mohlo skončit hrozně. A teď je nějaké prostě o tom, co máme dělat a dávejte na to peníze. Nikdy nesmí se tohle stát. Aby jsme vymáhali peníze nebo nějakékoliv prostředky nebo něco tím, že nám Bůh něco řekl. A nebo aby jsme dosáhli toho, čeho my chceme. Tak to se může dít, ale nemělo by. A to už cítíte, že k tomu proroctví potřebujeme mít určitý postoj. A několik věcí k tomu můžeme ještě říct.

[33:19] Na jedné straně nesmíme pohrdat, na druhé straně potřebujeme zkoumat. To je dokonce příkaz. 1. Korinským 14.29 říká a ostatní, ať to posuzují. A ani apostol Pavel neříká, že jakékoliv proroctví, které je, se má přijmout prostě automaticky. Ostatní, ať to zkoumají. A není to hřích, není to vyjádření to, že se nevážíme Božího slova. Ale je to to, že děláme to, co Bůh říká. A v 1. Tesalonickým top 5.19 říká nepohrdejte proroctví, nepohrdejte tím, ale všecko zkoumejte. Dobrého se držte a zlého se chraňte v každé podobě. Proč je to třeba? Protože právě, jak jsem říkal, Bůh dává a člověk tlumočí. Je tam ten lidský faktor, a i když má člověk Božího ducha a přijímá slovo od něj, tak nikdy není člověk neomilný.

[34:24] Může tam něco přidat, co už není z ducha, ale z těla. Jsem to tady jednou říkal, ne z ducha, ale z brucha. Takže to prostě se nám stává. Nebo vyloží ten obraz, který mu Bůh dá po svém. a nebo to řekne ve špatnou chvíli, v takovém načasování, kdy to je spíš ke škodě než ku žitku. Takže je potřeba to posuzovat, ten obsah. rozdělovat to, co je tam dobré, a to je dobré, A to, co je tam, už jenom lidské. Nepohrdejte, zkoumejte, dobrého se držte a zlého, toho, co tam špatné, se ochraňte v každé podobě. A je potřeba někdy i dar rozeznávání duchů, protože nemluví jenom Bůh, ale mluví někdy i Boží nepřítel. Ten další postoj bychom mohli zase těmi dvěmi věcmi, nebo dvěma takovými polohami krajními říct, neodmítat, ale nepřijímat nekriticky.

[35:30] To je možná trošku ještě z jiného úhlu. My můžeme upadnout do dvou takových postojů. Buď tu Boží řeč odmítáme, anebo si myslíme, že to, co zaznělo skrze to proroctví, je nekritizovatelné a už se tomu nesmí klást otázky. A to není pravda. A je potřeba to zkoumat. Další postoj. Neodmítat ten dar sám o sobě, nejenom to slovo, ale vůbec celkově ten dar. A na druhé straně nezanedbávat písmo. Protože zase jsou ty dvě krajní polohy. Někdy můžeme mít tendenci si myslet, že se obejdeme bez tohoto daru, ale může se nám stát, že ty naše výklady jsou suché. A je to bez života, je to bez šťávy. A potřebujeme tenhle dar. Na druhé straně se může stát, že si lidé řeknou, my přece chceme to přímé slovo od Boha. Tak jak to jeden kazatel říká, ještě to teplé.

[36:32] Ještě to, co voní. A to prostě ten výklad, to, když musím přemýšlet nad tím, co je složité, a složitě něco studovat a číst, to je těžké. A tak to odmítáme. Odsunujeme to, nepotřebujeme to a to není dobré. Potřebujeme oboje. A ještě je dobré si uvědomit, že ta autorita tohoto daru, nebo toho proroctví, skrze tento dar, není nikdy stejná, jako autorita písma. A toho proroctví, co máme napsané v písmu, nikdy není stejná. Protože o tomhle se nediskutuje. To můžeme vykládat, můžeme se o tom bavit, zkoumat, hledat, ale to je slovo, které Bůh dal. Když to nemůžeme jako by spochybňovat. Ale to slovo skrze tenhle dar, tam se musíme ptát. Nemá tuto autoritu jako Bible.

[37:33] A nikdy nesmí nahradit takovéto slovo z proroctví písmo, anebo se nikdy nesmí stát zdrojem učení. Protože zdrojem učení je písmo. A ještě k tomu, že jsou ty, kteří rozsuzují a jsou ty, kteří prorokují. Proto rozsuzování, pro ty rozsuzující, to chce duchovní zralost. Protože člověk nemá stavět na dojmech a pocitech. No, to se mi nějak nezdá, to se mi nějak nelíbí, zní to divně, nebo to je takové jednoduché moc. Pán Bůh tě má rád, tak to mě má rád, to vím taky. A prostě ten, kdo to zkušuje, ten musí mít určitou duchovní zralost. Proto, aby vůbec mohl to rozsuzovat. Takže být blízko pána. A zase ten, kdo prorokuje, je to to samé. Tam je nutná duchovní zralost. A to, aby neustále žil s pánem v boží blízkosti, protože potom bude jenom neustále opakovat třeba to, co už je vyčpělé, to, co už má.

[38:44] A nebude to to, co Bůh říká z toho blízkého obecenství. A ten, kdo prorokuje, potřebuje milovat pána a milovat církev. Nesmí mluvit povýšeně. Nebo být taky kritický, že i když třeba něco víte a něco vám pán Bůh řekne, co je špatně, tak vy to můžete celé zabít úplně tím, že to prostě řeknete takovým kritickým způsobem, že si všichni radši zacpou uši, než aby to poslouchali. A není to proto, že Bůh řekl něco špatně, ale protože my jsme to špatně vyřídili. Tenhle člověk nesmí být nekorigovatelný. Musí být natolik pokorný, že se dá opravit. Takže to, když chce někdo mít tenhle dar, potřebuje duchovní zralost. A ještě prakticky, když nějaké slovo zazní, tak se můžeme ptát, co mi tím Bůh chce říct? Co je to poselství, které posílá, ať už mě nebo zboru?

[39:47] Co z toho, co tu zaznělo, je z ducha a co je z těla? Co tu bylo dobrého? Co by vedlo k oslavení Pána Ježíše? Povede to k tomu, že Ježíš bude oslavený, když to poslechneme? V čem to vyvíší Pána Ježíše Krista? Třeba v tom, že se obrátím, nebo něco opustím, nebo něco k něčemu přiložím svoji ruku, nebo někdo se bude moct obrátit skrze to, o tom můžeme přemýšlet. Přemýšlet o té otázce, buduje to? Buduje to mně? Buduje to církev? Je to proti písmu? Je tam něco, co nesouhlasí s Božím slovem? Protože proroctý nikdy nesmí odporovat písmu nebo vést od něho. To už ve starém zákoně máme tyhle zmínky, třeba v pátém Mojžíšově. I kdyby někdo přišel a něco říkal, a přitom vám říkal, odejdeme od Boha, tak neposlouchejte ho.

[40:55] A vlastně to, co je úžasné i na těch starozákonních prorocích, oni vlastně se neustále vraceli k tomu, co už Bůh řekl. A v Izajáši 8.20 je to vyjádřeno zpět k zákonu a proroctví. To znamená, že my bychom měli zákoničtí dneska, jenom v tom, aby jsme to vnímali, že Bůh volá k tomu, co už řekl. Takže v tom, když ho rozsozujeme, to proroctví, tak musíme vnímat, jestli nás to volá blíž k Bohu, blíž k jeho slovu anebo od něj. Závěr. Tento dár je potřebný, protože buduje nejenom jednotlivce, ale i celou církev. Máme za něj prosit. Pán Ježíš je živý a může k nám mluvit i skrze tento dar. Pokud někdo prožije takovéto slovu anebo obraz od pána Ježíše, nebojte se to říct, nejlepší jsou ty mají, Dalé skupinky, protože někdy se to těžko říká nebo koriguje na velkém schromáždění.

[42:03] A to možná jsou třeba výjimečné situace, ale v tom prostředí té domácí skupinky nebo prostě biblické skupinky, tam je to, kde se známe, kde si důvěřujeme a tam to člověk může říct, myslím, že mi pán Bůh toto klade na srdce. A ostatní, ať to rozsuzují, se za to modlí. A pokud něco takového Bůh řekne, třeba pro toho člověka, tak ať to může přijmout, pokud to bude třeba pro schromáždění, tak ať přijde za staršovstvem a může to říct. Bratři, pán Bůh nám klade na srdce, v naší skupince jsme toto přijali, co si o tom myslíte. A to zase není nějaká cenzura, ale to je pokora. Že pokud to je od Boha, tak to my můžeme přijmout a dát dál. A nebo potom může třeba i to staršovstvo za to zodpovědne, když to třeba nepřijme a je to od Boha. Takže nebojme se otevřít pánu Ježíša, když bude on chtít takto mluvit, tak aby jsme byli připraveni jeho slovo slyšet a modlit se za to, kdy a jak ho máme vyřídit.

[43:19] Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20260301/dar-proroctvi · Last updated: 2026-10-15