# Duchovní dary

> Sermon from 12 April 2026, 1 Korintským 12:12-31, David Sláma (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 12 April 2026
- **Preacher:** David Sláma
- **Bible passage:** 1 Korintským 12:12-31
- **Duration:** 39:28
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/05/2026-04-12-Duchovni-dary-esv2-79p-bg-10p-music-m.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/05/2026-04-12-Duchovni-dary-esv2-79p-bg-10p-music-m.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Máme zase před sebou to první korinský a my jsme asi dlouze probírali jednotlivé ty duchovní dary, které jsou tam napsané v té dvanácté kapitole, o kterých pojednává Pavel, které pán Bůh dává pro to, aby sloužili. A taky jenom si musíme uvědomit, že není jenom ta dvanáctá kapitola, ale že je ceba římanům dvanáctá kapitola, Efeským čtvrtá, první Petrova čtvrtá kapitola, kde jsou další dary duchovní. Takže to není limitované, to téma jenom na tu dvanáctou kapitolu, je to širší téma, ale jsme se zabývali, protože párme první korinským jenom tím. Zároveň Apoštol Pavel o nich nepíše jenom tak nezávislé, že by to bylo jako nějaké dogmatické téma samo o sobě, což je zajímavé, ale ono to je zasazené do toho kontextu toho zboru a do života zboru, do života církve.

[1:11] A proto tam používá v té dvanácté kapitole tu metaforu o těle. A my už jsme, už dávně ji slyšeli od Pavla Mečkovského, celé jedno krásné kázání o tom, tak si něco z toho můžeme připomenout a opakování vždycky matka moudrostí. A třeba nám tam zazní ještě něco, co potřebujeme slyšet, aby jsme to nějakým způsobem tak jako uzavřeli a mohli se s boží pomocí pohnout do té třinácté kapitoly. Takže já teďka, můžete zůstat sedět a vnímat to a já přečtu z té dvanácté kapitoly od dvanáctého verše do konce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ať je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať židé či řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž duchem.

[2:23] Tělo není jeden údny brž mnoho. Kdyby řekla noha, protože nejsem ruka, nepatřím k tělu, tím by ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho, protože nejsem oko, nepatřím k tělu, tím by ještě nepřestalo být částí těla. Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch. A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jenom jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko nemůže říct si ruce, nepotřebuji tě. Ani hlava nemůže říct si nohám, nepotřebuji vás. A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné. A které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest.

[3:24] A neslušné slušně ji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy zhodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A docházily slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo a každý z vás je jedním z jeho údů. A v církvi Bůh ustanovil jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele. Potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly, nebo jsou všichni proroky, jsou všichni učiteli, mají všichni moct činit diviné.

[8:44] Mají všichni dar uzdravovat, mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky, dovedou je všichni vykládat, usilujte o vyšší dary. Takže tělo a tělo církve a ty duchovní dary. Také asi dvě základní myšlenky nebo tři na začátek. Ty dary, které pán Bůh dává duchovní, jsou určené k tomu, aby sloužili v těle. Takže nejsou tady pro nás, aby my jsme se nimi nějak ukázali, nebo aby se uspokojilo nějak naše touhy po něčem. Ale jsou dané pro druhé. Mně je Bůh dává pro druhé, jsou určené pro tělo. Aby sloužili v těle, v církvi.

[9:44] Ne izolovaně od těla, ne izolovaně od církve, izolovaně od zboru, ale právě v tom kontextu zboru, církve. A taky můžeme říct, že to tělo ale je právě tam, nebo velmi souvisí s těmi dary. Protože tělo je tam, kde ty dary působí. Tam, kde nepůsobí ty dary, tak tam je otázka, jestli jsme tělem. Protože každého z nás Bůh dal do těla jako část toho těla a každému dal obdarování, aby tam jako ta část působila. To znamená, že tam, kde nepůsobí tyto dary, tam je velká otázka toho, jestli žije církve, nebo jestli žijeme jako zbor, jako tělo. A můžeme žít jako organizace, nebo možná jako armáda, nebo možná jako nějaké jiné metafory, ale ty dary jsou právě velmi ve spojitosti s tím životem, s tím organismem, který žije a funguje a slouží.

[11:00] A takže jsou tři. Třetí myšlenka je, že ty dary potom právě rozhodují o tom, jaké je tvoje místo v těle Pána Ježíše Krista. Jakou si to učástí. A proto jsem chtěl jenom také úplně dvě nejzákladnější myšlenky zdůraznit. Takže, jestli si nic nezapamatojíte jiného, tak jenom tyhle dvě. A to je poznej svůj duchovní dar a usiluj o duchovní dary. Tři dvě věci. Poznej ten svůj duchovní dar a usiluj o duchovní dary. Proč je důležité ho poznat? Právě proto, abychom mohli zastávat každý z nás to místo ve zboru, kde nás Bůh chce mít. On má plán, on ví, kam nás postavil do toho těla a dává nám to obdarování.

[12:01] Pavel říká, že každému dává Bůh nějaký dar. Takže na to, abych já poznal, jak v tom těle mám fungovat, kterou tou částí mám být, musím poznat ten svůj duchovní dar, aby to tělo fungovalo správně. Abych něco nesuploval, co nemám. Abych nedělal něco, co nemusím dělat, co by měl dělat třeba někdo jiný. A samozřejmě to nesmíme tak jakoby někdy brát do krajnosti, že nikdy nebudu dělat nic jiného, než to, na co mám obdarování. Protože zase, když vidím, že něco třeba nefunguje, ale Bůh mi to ukazuje, to znamená, že mě do toho volá, abych to udělal. I když se na to třeba necítím. Tak jenom, aby jsme se potom na to nevymlouvali. No to já nemám obdarování, to já nedělám. Najděte si někoho jiného. Tak takhle by to nemělo fungovat. A my jsme se stali součástí těla Pána Ježíše Krista.

[13:01] A tím, že to tady vyše a poštol Pavel, a ještě...

[17:28] Jsme byli jedním duchem pokřtěni v jedno tělo. Těch mnoho nejrůznějších lidí bylo jedním duchem této, a mnohost, neustále jsem vás zdůraznil, ta mnohost té jednotě. Ale jeden duch nás spojil do jednoho těla. A ta zmínka o tom křtu, jako začlenění těch jednotlivých nás do těla, je jednak takovým připomínkou toho křtu, který jsme mohli prodělat vodou, který je takovým viditelným připojením se k církvi. Protože tam se nějakým způsobem hmatatelně vyjadřuje duchovní skutečnost, která není vidět. A to je to, že když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, jako svého pána, že za nás zemřel na kříži a že jsme potřebovali jeho obět. Když nám to duch dal poznat a přijmout odpuštění, tak vlastně nás přijal za svoje děti.

[18:35] To je ta duchovní skutečnost. Nás přijal a jsme v církvi, jsme v jeho těle, které má všude po světě, v celém světě. A potom ten křes je tím viditelným znamením toho, že jsme se připojili k tomu konkrétnímu vyjádření toho jeho těla, k tomu sboru míštnímu. Takže jsme tam. A křest také ale vždycky hovoří o smrti a novém životě. A to, že jsme byli jedním duchem pokřtění v jedno tělo, znamená, že jsme umřeli sobě a nebo tomu životu pro sebe. A že teď žijeme pro Krista. A to znamená pro církev taky. Pro sbor. Že už si nežiju sám pro sebe, ale že to, co žiju, tak mám žít pro to jeho tělo, které je tady.

[19:37] Pro něj. Že něčemu jsem umřel a k něčemu jsem povstal k životu. Nežijeme už sami sobě, ale tomu, který pro nás zemřel a vstal. A on má pro nás dobré věci. Ty myšlenky o pokoji a ty dobré plány, které má. A proto je potřebujeme objevovat. Je ten boží plán a v tom je i objevovat ty svoje dary. Boží duch nás sjednotil, tolik různých lidí s různou minulostí, různých sociálních postavení. Si tady dneska nemáme žádné židy a řeky. A to byly dvě obrovské skupiny prostě neslučitelné v tehdejší době. Vyvolený národ a pohané. A jsme taky častokrát z takových lidsky neslučitelných skupin. Ale to je na celé velké téma.

[20:38] Každopádně Bůh nás sjednocuje. A v něm můžeme být jedno. A je tu obrovská různorodost. A jak to tělo může držet pohromadě, když každý je jiný, každý má jiné obdarování a v podstatě každý nějakým způsobem působí, jak to všechno může být sjednocené, sladěné tím, že posloucháme Ježíše, když posloucháme hlavu, protože On koordinuje tu naši službu. Pán Ježíš si používá naprosto odlišné orgány úplně různým způsobem. Takže když se na to někdy dívá člověk, tak by se řekl, jak to, když děláš tyto a ty děláš tamto a ty děláš ještě něco jiného, nebo jak to drží, když On ví, že je potřeba něco udělat, tak nás aktivizuje a můžeme to různě udělat.

[21:41] A tady se právě potom na to musíme spolehat, na to, že a z odpovědnou.

[26:12] Jako našeho jednotlivců v té církvi je znát ten svůj dar a poslouchat Pána Ježíše, aby on z té různosti mohl udělat tu jednotu. Každému dal nějaký dar, nikdo není zbytečný, nikdo není navíc. Tak jako v lidském těle není nic zbytečně. A mohli bychom si říct, jak tenhle člověk tím, co dělá, může přispět k nějakému společnému cíli. A my to prostě třeba nechápeme, nevíme to, ale Bůh to ví. A právě proto je potřeba, aby jsme mohli fungovat jako tělo, nejenom jako organizace, že se rozdělí úkoly nějak organizačně, ale jako tělo. Samozřejmě, že to nestojí zase proti sobě. Vždycky by to někdo nepochopil špatně. Ale právě proto potřebujeme znát to duchovní obdarování.

[27:20] A každý. Protože nemůžeme fungovat jako tělo jenom s několika obdarováními, nebo s několika lidmi, kteří něco dělají. Protože pak bychom, podle toho, já nevím, čeho má třeba náš zbor hodně, z těch, co mluví, tak bychom byli jedni velký ústa. Nebo jenom ti, co něco pomáhají někde někomu sociálně třeba. Tak bychom byli ruce a nohy. A teď mně se vždycky vybaví ten obraz, jaký by to bylo, kdyby místo toho těla tam bylo prostě jedno obrovské ucho. Nebo obrovské oko. To bylo absurdní úplně. A spíš jako horor by to vypadalo někdy, než to, co má oslavit Boha, přitáhnout lidi a ještě jim pomoct. Takže potřebujeme každý nějakým způsobem být zapojení.

[28:24] To je úžasný baptistický důraz. Takže každý. Každý, jo, už jsme to královské kněžstvo. A každá část je důležitá. Zase u toho musíme udělat pauzu a říct, protože jsem se s tím někdy i setkal, že lidi říkají někdy, ale to je takový tlak na to, abych něco dělal, abych něco dělal, abych něco dělal na výkon. Pokud někdo cítí takový tlak, tak by to měl nějakým způsobem dát najevo, vyjádřit. A lidi, kteří třeba pozbuzují do služby, by to měli naslouchat a mluvit se, modlit se. Proč to vnímáš jako tlak? Čím procházíš? Co potřebuješ? Nepotřebuješ si náhodou třeba odpočinout? Protože zase jsou v tom těle, nebo v tom životě zboru a církve, jsou chvíle, kdy prostě musíme někoho nést.

[29:29] A kdy nemůžeme vyčítat tomu, anebo nutit někoho, prostě, že ty musíš sloužit. Když ten druhý prostě prožívá něco, proč nemůže? Takže to je taková vsuvka. A potřebujeme každou, každou tu částečku, prostě všechny ty orgány, a poštol Pavel tam zvlášť říká, zvlášť ty, který vůbec nejsou vidět, tak ty jsou úplně nejdůležitější. Vůbec není důležitý třeba ten, kdo je vepředu a kdo mluví. Samozřejmě, že je důležitý, ale každý, kdo tu mluví, ale, pán mu říkal, jsou důležitější, který nejsou vidět. A my se navzájem potřebujeme. Jsme jeden na druhém závislí. A jak můžeme poznat to, že žijeme jako tělo Pána Ježíše?

[30:30] A je tam několik věcí. Ta jedna věc je právě, pokud cítíme, závislost jeden na druhém, pak je to známka toho, že fungujeme jako tělo.

[35:05] Pokud kdokoliv slouží, má ten pocit, že si stačí sám a nebo že si ve sboru stačí sám a že ty druhé nepotřebuje, tak to nemůže fungovat jako tělo. Protože ty jednotlivé části se potřebují pro život. Prostě nepřežijou bez sebe. A pokud máme ten dojem, že já potřebuji tebe, potřebuji tebe, aby si si za mě modlil, potřebuji tebe, aby si mě pouzbudil, ty potřebuješ mě, abych já tebe pouzbudil, napomenul, aby si si za mě modlil, aby si mi pomohl, aby ta služba pomohla té službě, tak pak je to známka toho, že fungujeme jako tělo. Pokud si myslíme, že se nepotřebujeme a že si dostačíme a stačíme si sami, tak potom to není úplně v pořádku. Ta druhá věc je, jestli cítíme radost společnou, když se jednomu z nás daří dobře a prostě nebo když se mu něco povede, prožijeme to i my spolu s ním.

[36:19] Cítíme to jako, protože v těle to tak je, když jedné části se daří dobře, tak to prostě ovlivňuje ty druhé části. Že společně prožívaná radost, společně prožívaný úspěch nebo to, co je dobré, to, co se povede, to, co Bůh požehná. To je druhá. A třetí věc je společně prožívaná bolest. Cítíme bolest druhých lidí. Cítím já bolest druhých lidí. Samozřejmě zase nemůžu cítit bolest nebo radost úplně všech. Každého, protože už je nás hodně. Ale aspoň někoho. A to znamená taky dvě věci. Umím já se otevřít pro druhé, aby věděli, co prožívám. Jakou radost a jakou bolest prožívám. a schopnost to chtít po druhých.

[37:26] Ptát se. Cesto má ty dvě stránky. Schopnost otevřít se, říct to, sdílet to. A od druhých lidí schopnost se třeba ptát. Mít zájem. Jeden o druhé. A od toho jsou právě úžasné ty malé společenství, malé skupinky. Se můžeme scházet během týdne třeba. To máte možnost. Modlit se a sdílet se a prožívat. Svoje radosti a svoje bolesti. Protože to je známka toho, že to žije. Že to je tělo. Když se potřebujeme navzájem, když sdílíme radost a když cítíme bolest těch druhých. Tak to je v těle. Vždycky se říká, když se kopnete do palce úpravé nohy, tak prostě to cítíte až v hlavě. Celé to tělo to prožívá. Ale celé to tělo taky se aktivizuje k tomu, aby pomohlo tomu, co není v pořádku.

[38:30] Prostě je nějaký problém. Pak budeme se za tebe modlit, pomůžeme ti, budeme uvažovat. A to tělo se prostě, nebo aspoň ta skupinka se nějak nastartuje, aktivizuje, aby se pomohlo. A v tom je to zase úžasné. Já si myslím i spojení s těmi důrazy, o kterých jsme mluvili ve sboru. Je to vzájemné propojení těch generací a služeb, aby jsme věděli, že se potřebujeme navzájem. A důraz prostě i na to propojení těch platších a starších, na modlitby. A vůbec. Takže myslím, že do toho pěkně i ty naše důrazy zborové zapadají v tom, jak...

[43:41] můžeme fungovat a jak můžeme lépe fungovat neustále jako tělo. Takže poznej svůj duchovní dar, protože je to důležité. A ten specifický, nějakou tu hřivnu, kterou ti pán Bůh dal, a protože všichni jsme dostali, nebo všichni se máme modlit určitě, to je společné, každý z nás třeba dostal spasení jako dar, se kterým má hospodařit a jsou tam i ty duchovní dary. A proč je to důležité? Z jednoho kázání tam zněla taková, které jsem slyšel, takový nalehavý apel právě proto, že když zakopeme, nebo vlastně ho ani neznáme a proto ho nemůžeme používat, ten svůj duchovní dar, tak je tam to velké varování právě z toho podobenství o hřivnách.

[44:43] Protože ten člověk, kterému pán svěřil i tu jednu, a on ji zakopal, tak přišel za ním a ten pán mu říká, špatně služebníku slí a líny, vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset. A on mu říká, pane, ale on už má deset. A pán Ježíš říká, ten, kdo má, bude mu dáno, ale ten, kdo nemá, tomu vezmou i to, co má. Takže tohle varování tam je, že když bychom to zakopali, se o to nezajímali, žili se sami pro sebe jenom, tak nakonec můžeme zjistit, že vlastně jsme přišli i o to, co jsme měli. Prakticky, jak to můžu poznat, jaký mám dar? A několik takových krátkých věcí. Určitě se za to modli, hledej a pán Bůh ti to bude chtít ukázat.

[45:44] A druhá věc k tomu je, že buď pánu Bohu k dispozici, aby si tě mohl použít, jak chce. To je Římanům 12. kapitola a tam je ten úžasný verž toho, že máme dát sami sebe svoje tělo Bohu na oltář jako oběť. To znamená, pane, tady jsem a dělej si se mnou, co chceš. Takže dát se pánu Bohu k dispozici. A takže vidím, že tam je něco potřeba udělat. A pán Bůh, když mi to ukazuje, tak já to půjdu a budu to dělat. A během toho procesu ti pán Ježíš bude ukazovat. A to je zase to propojení na to, co možná zaznělo několikrát, a nevím, jestli to nezapadlo. Třeba je otevřenost v těch službách, které máme ve sboru, pro to, aby někdo mohl přijít a říct, já to chci vyzkoušet. A to třeba je pro kontakt nebo pro kohokoliv.

[46:48] A prostě chtěl bych třeba zkusit se zapojit do chval, nebo do vedení besídky, nebo do vítání, nebo do úklidu, nebo nevím, do čeho. Tak když víte, že to někdo má na starosti, tak můžete přijít třeba za staršostem nebo za někým a říct, chtěl bych to vyzkoušet. Jestli proto mám obdarování, nebo nemám. Prostě nevím a chtěl bych to vyzkoušet. A ten vedoucí, která vás třeba vezme, vyzkoušíte to s ním, konzultovat. A uvidíte, jestli to je něco, co jako když máte ten dar, tak vás to taky vezme za srdce. Jestli to děláte rádi, nikdo vás potom do toho nemusí nutit. A zjistíte, že vás Bůh používá, že to požehna. A takhle. A to je tak, to vede k té další věci praktické a to je to, že si máme pomoc navzájem. Když vidím, že tebe Pán Bůh nějak používá, tak přijdu a řeknu ti to. O ty mě.

[47:49] A takhle si můžeme vzájemně pomoct, protože někdy to na sobě nevidíme. A my bychom něco chtěli. Tak to já znamená, abych chtěl něco. Být velký učitel třeba, nebo já nevím. A...

[52:25] A přitom dělám třeba něco jiného, v čem mě pán Bůh používá a nevidím to, ani si to neuvědomuji. A pak může někdo přijít a říct díky, protože pán Bůh požehnal to, co si udělal. A tak si můžeme navzájem pomoct ty duchovní dary objevit. Takže modlit se, být pánu Bohu k dispozici, vyzkoušet a vzájemně se povzbudit. Takže to je to poznej. A ta druhá věc je usiluj. Při tom úsilí o duchovní dary je potřeba vědět, že Bůh rozděluje dary, jak On chce. Takže a k tomu se vrátím ještě v závěru. A on je tady na konci, v tom seznamu, který je potom ještě na konci té kapitoly, je zajímavé, že je tam určité shrazení těch darů, což se jeví jako podle důležitosti. Všechny dary jsou potřebné, ale přece tam bylo určité takové pořadí té důležitosti pro službu v tom těle.

[53:30] To je dvacátý osmý verž a my tam máme jedny druhé. Tam je v tom originále nejprve apoštoly, potom proroky, potom učitele. Jakoby je tam víc zdůrazněné to pořadí toho. A některý, jenom na okraj, kdyby to někoho nebo se s tím někdy setkal, některý říkají, že to je časové pořadí. Že nejprve byly apoštole, byla doba apoštolů, pak byla doba proroků, pak je doba učitelů. Nezdá se, že je to v tomhle časovém slova smyslu vyjádřené, protože potom tam apoštol říká, usilujte o ty vyšší dary nebo větší. Takže tam je ten důraz na tu důležitost toho daru. Tak to můžeme vidět tady v tom 28. verši. Nejprve, potom a potom. A proč?

[54:32] Zase díky tomu, že ty korintiané víc obdivovaly ty zázračné dary, ty nápadné, které každý viděl a byla to senzace. A ty nenápadné dary, jako je třeba služba apoštola, který zakládal zbory a jak to apoštol Pavel potom vyjmenovává jedroje korintským prostě. Častokrát v bezesných nocích, v postech, v práci do úmoru. To, co nikdo nevidí, co nikdo nemůže ocenit, tak to, a zvlášť potom ještě jedna známka apoštola, to je utrpení pro Krista. Tak do toho se možná lidem buď to neviděli, nebylo to tak lákavé, nebo se jim do toho nechtělo. A přesto říká Pavel, toto je nejprve. Takže je to zajímavý, ten seznam je tím, že je tam slovo ne o darech v těchto třech oblastech aspoň, ale o lidech, kteří mají nějaké postavení.

[55:41] A mluví zase o té jejich službě v těle, o nějakém úřadu nebo funkci. A tak můžeme říct, že ten apoštol potřeboval pro tu svoji službu obrovské množství darů. Jako byla evangelizace, projevy boží moci, uzdravení, vhled, moudrost, vyučování, proroctví, umět řešit spoustu těžkých situací. Takže ta skupina těch darů vlastně sformovala to, když to pán Bůh dal tomu člověku, tak sformovala ten úřad, ten tu funkci, kterou měl v tom těle. Stejně tak jako třeba proroci nebo učitele. Protože na to, aby někdo byl učitelem, musí mít moudrost, musí mít vhled, musí být schopný to vysvětlit, tak, aby to pochopilo i dítě. A musí to umět sám žít a musí umět pomoci druhým to zařadit do praxe. To je potom ten, kdo opravdu umí, no fá, dar vyučování.

[56:44] Takže a tak si to...

[1:01:10] Myslím. Takže zase vidíme, jaký balík těch darů. Takže zase pro to tělo je to velmi důležité, že nestačí jenom někoho někam zvolit, ale je potřeba vidět jeho obdarování. Že má nějaké obdarování a proto to obdarování ho vlastně, ho Bůh směřuje k tomu, aby měl, zastával nějakou funkci nebo úřad nebo prostě to místo v tom těle. A nebo to může být i tak, že když Bůh povolá do nějakého, upravdu Bůh povolá někoho do nějaké služby, tak ale ten člověk může počítat s tím, že mu Bůh proto dá to obdarování. Že když tě povolává, cítí, že tě volá někam a ty si říkáš, já na to nemám. Prostě jak můžiš, neumím mluvit. Tak jestli tě Bůh volá, tak ti dá všechno proto. Na to spolej, že ti dá všechno proto, abys to mohl.

[1:02:15] Zastávat. Plus, tak jako dal Možišovi Ahrona, tak ti dává ty bratry a sestry, kteří ti v tom můžou pomoct. Nejsi v tom sám. A podle toho pořadí, zase, jak jsem říkal, je tam zajímavé to, jak Bůh určil tím různým obdarováním to místo, té důležitosti. V ní růst. To je nesmírně důležitá věc. Pak jsou ty čtyři dary, které jsou tu pro řešení problému, pro pomoc v círku, jako jsou zázraky, uzdravování, pomoc, organizace. A potom ten poslední, který reprezentuje nějak osobní, duchovní růst. Takže tady vidíme, co je důležité a co máme. Když uvažujeme o sboru a modlíme se za sbor, tak co potřebujeme hledat, co potřebujeme vidět a jestli máme těch obdarování dost. Po případě, když s něčím třeba, když něco nemáme, tak jak můžeme někoho poprosit, aby nám třeba přijel posloužit.

[1:03:20] Takže jestli máme dost obdarování a služebníku pro zakládání, budování a duchovní růst sboru. Nesmírně potřeba na prvním místě. Pak jestli máme ty dary, které jsou potřeba při řešení těch problémů, které v životě nás nastávají, aby se tam projevily ty duchovní dary, jako je třeba modlitba za uzdravení, nebo pomoc, organizace a další věci. A potom, aby jsme nezapomínali na to, že potřebujeme osobně duchovně růst. To, že Bůh rozdělil ty dary, znamená, že ne všichni mají všechno. A tahle myšlenka nám může pomoct v několika směrech. Co jsem slyšel a co mě moc oslovil a co si myslím, že nám může pomoct. A někdy si totiž vyčítáme, proč nemám tak velkou víru jako někdo.

[1:04:20] Jestli znáte příběh George'a Millera, člověka, který v Anglii zakládal nebo měl syročince. A prostě oni neměli peníze, ale oni se jenom modlili a věřili tomu, že když se modlí, tak Bůh se o všechny jich potřeby postará. Obrovská víra. A vždycky ten moment, kdy to potřebovali, někdo zatukal na dveře, nebo se jim dal, Bůh se postará. Proč nemám takovou víru jako George'a Millera? Proč nemám takovou víru jako někdo jiný? Nebo proč neumím tak svědčit? Pojď, ten člověk, ten prostě, to je tak přirozené. Podívej, nedělá mu to problém za někým jít, zastavit ho, oslovit ho, navázat rozhovor, prostě vydat svědectví. Proč to neumím? Nebo proč neumím vlastně nějaké jiné obdarování? Nemám takovou moudrost, nemám takový vhled. Nebo cokoliv si tam můžeme dost dosadit a tady z toho můžeme vidět, že nemusíš. Nemusíš.

[1:05:22] Protože ne všichni mají mít všechno. A to tady z těch závěrečných otázek jsou snad všichni, máš všichni.

[1:09:54] snad každý. A tak to, když to nemáš a chtěl bys, můžeš se za to modlit, to nevylučuje. Ale netrap se. A radši buď vděčný. Pane, děkuju ti za toho, který umí svědčit. Protože to je něco úžasného v našem zboru, že jsou tu lidi, kteří umí vydávat svědectví. Děkuju ti za ty, kteří mají víru, protože ty nám dáváš tyhle lidi, aby se ten zbor pohnul dopředu třeba. Děkuju ti za ty, kteří jsou zruční. A já mám prostě ruce, kteří toho moc neumí. Ale zase mám třeba hlavu, nebo umím něco vypočítat, nebo umím prostě administrativně něco udělat. Tak děkuju ti za ty, kteří umí to, co já neumím. A ta druhá věc je v tom, aby nás to osvobodilo od toho, aby jsme se na druhé lidi dívali kriticky. S takovým špatným očekáváním.

[1:10:55] že proč ten člověk nedělá tuhle věc, kterou by měl dělat. Prostě máme někdy očekávání a to i očekávání, nevím, třeba od vedoucího té služby. Proč ten vedoucí služby za náma nikdy nepřijde a nikdy se nás nezeptá? Proč to neumí zařídit třeba organizačně? Proč neumí to? A máme očekávání na toho, kdo něco vede. Ne všichni umí všechno. A každý, kdo má něco na starosti, je zase obdarovány nějakým jiným způsobem. A tak zase musíme vidět, že potřebujeme ho doplnit. Tak když on neumí třeba za někým zajít, tak mu přijdu a řeknu víš, postrádám to od tebe, ale asi ti Bůh nedal tohle obdarování. Nevadilo by ti, kdybych s tvým vědomím třeba šel a ptal se těch lidí, kteří máš na starosti, jak se mají. A můžeme se za to potom společně modlit. A zase neznamená, že ten, kdo takové obdarování nemá, nikdy za nikým nepůjde.

[1:11:59] Nikdy se nikoho na nic nezeptá. A prostě nebude to dělat, protože to nemá. Taky to s boží pomocí musí vystupovat z té svojí komfortní zóny a nějak něco dělat. Ale když nemá to obdarování, tak je tam někdo, kdo to může zastoupit a vzájemně potom to funguje jako tělo. A proto je tam ta důležitá věc, kterou vlastně já poštol Pavel končí tu dvanáctou kapitulu. Usilujte. Dokonce říká horlivě usilujte. Tam je slovo, které označovalo zéhloty, ty horlivce pro tu svoji myšlenku, že horlivě usilujte o duchovní dary, abyste je měli. Protože když nebudeme usilovat, nebudeme prosit. pán Bůh, jak může odpovídat na modlitbě?

[1:12:59] Zase nevylučuje to, to s tím jsem začínal, že aby jsme si uvědomili, že Bůh je svrchovaný a on rozděluje dary, jak chce. Ale to není výmluva, že my za ně nebudeme prosit a že máme toužit po nich. Když neumíš svědčit, tak se modli za to, abyste uměl, nebo aby aspoň nějak tě Bůh používal. Možná ti to Bůh nedá, ale proč by ti to třeba nedal? Nebo jakýkoliv jiný dar, který máš, nebo nemáš. Horlivě usilujte o duchovní dary, protože Bůh je chce dávat. Chce je dávat pro tělo, aby to tělo mohlo nádherným způsobem fungovat. Takže Bůh dává duchovní dary, aby tělo, církve a zboru mohlo růst a sloužit. Ty dary určují tvoje místo v těle. Znáš svoje obdarování? Jestli ano, děkuji za to Bohu a služ.

[1:14:00] Buď mu k dispozici. Pokud ne, tak ho hledej. A pokud něco nemáš a toužíš, usiluj. To je modlitba podle Boží vůle. Možná ti Bůh dá, možná ne, to je na něm. Ale na to běje aby si usiloval, když nám Pán Bůh požehná a může to být pro požehnání pro celý náš sbor.

[1:18:46] Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20260412/duchovni-dary · Last updated: 2026-10-15