# Láska je známkou zralosti

> Sermon from 17 May 2026, 1 Korintským 13:8-13, Pavel Mečkovský (in Czech). Recording of the Sunday service of the Baptist church in Olomouc – listen online or as a podcast.

- **Date:** 17 May 2026
- **Preacher:** Pavel Mečkovský
- **Bible passage:** 1 Korintským 13:8-13
- **Duration:** 23:07
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/05/2026-05-17-Laska-je-znamkou-zralosti-esv2-81p-bg-10p-music-10p.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/05/2026-05-17-Laska-je-znamkou-zralosti-esv2-81p-bg-10p-music-10p.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Transcript (Czech)

*automatic, may contain errors*

[0:00] Tak jeho dobré ráno, bratři a sestry. Já jsem nedávno si chtěl do mobilu něco nainstalovat, nějakou aplikaci na učení se jazyku, španělština. A poradil jsem se z umělo inteligenci, jako co je to nejlepší, tak mě co vybrala. Problém byl v tom, že mě to odmítlo nainstalovat, že mám zastaralý software ve své mobilu, co jsem si myslel, že prostě nemám. Jak jsem to předinstaloval jednou, dvakrát, se to posunovalo až asi po čtvrtém mě to pustilo vůbec něco nainstalovat. Pak jsem tu aplikaci stáhl a zjistil jsem, že to stejně není ono. Takže člověk tak nějak si myslí, jak všechno funguje, jak je to update, jak to má být, ale věci stárnou, věci pomíjí. My stárneme, technologie zastarávají, lidské síly slábnou.

[1:00] Všechno prostě nic nevydrží věčně. A jenom je jedna věc, o které dneska budeme mluvit. A to, co vytrvá. To, co nikdy nezanikne. A to je napsáno v korinským, první korinským, třinácté kapitole. Takže já bych byl rád, bychom se podívali do první korinským, třinácté kapitoly, protože probíráme list korinským. A minule jsme mluvili o atributech pravé lásky. A dneska budeme se obývat tím koncem. A budeme mluvit hodně o zralosti. O duchovní zralosti. Takže já bych přečetl v první korinským, třináctá kapitola, osm až třináct. Láska nikdy nezanikne. Proroctví pomíne. Jazyky ty ustanou. Poznání to bude překonáno. I naše poznání jenom částečné. I naše prorokování jenom částečné.

[2:01] Až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě. Smýšlel jsem jako dítě. Usuzoval jsem jako dítě. Když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle jen hádance. Potom však uzříme tváři v tvář. Nyní poznáváme částečně. Ale potom poznáme plně, jak Bůh znám ne. A tak zůstává víra, naděje, láska. A největší z té trojice je láska. Takže dneska budeme mluvit o lásce a o zrálosti. A tady v té pasáži to začíná, láska nikdy nezanikne. A je to porovnání k těm verším, co byly předtím. A my to známe, nebudeme to znovu probírat, ale dneska budeme mluvit to, co to označuje, co je dočasné, co je věčné, co je dětinské, co je zralé.

[3:15] A dneska můžeme si položit vlastně otázku, jestli my se někam posunujeme, jestli my rosteme. Takže to první věc, první, podíváme se na ten osmý až desátý verš. Nazval jsem to lešení, které jednou zmizí. Když si vzpomínáte, měli jsme tady lešení. Bylo na kříž, bylo lešení, pak bylo tady lešení, když se tady dávali ty panely, pořád bylo to lešení. A když o tom budeme přemýšlet, tak vlastně můžeme přemýšlet o těch křesťanů v Korintu, kteří byli fascinováni duchovní dáry. Mluvili jazyky, prorokovali, měli silné duchovní zkušenosti a mysleli si, že to je to ono. To je znak té duchovní velikosti. Ale Pavel říká, proroctví to pobine. Jazyky ty ustanou. Poznání bude překonáno. Říká, to je dobré. Dydary jsou dobré. Je to potřebné, ale mají své místo. Jsou důležité, ale nejsou cílem.

[4:15] Je to jak to lešení. Když se staví dům, lešení je nezbytné. Bez něj by ta stavba prostě nešla dokončit. Bychom to v životě nepověsili. Ale když je dům hotový, lešení se musí odstranit. Splnilo svoju čel. A právě tak je to s tím naším současným poznáním, i s duchovními dáry, i s mnoha dalšími věcmi, na kterých možná my stavíme svoji důležitost. K čemu budou proroctví, až se vše naplní, říká poštel Pavel. K čemu budou jazyky, až budeme stát před Bohem tváři v tvář. K čemu bude částečné poznání, až poznáme plně. To všechno je jenom příprava. Ale láska, on říká, láska je něco jiného. Láska není lešení. Láska je stavba. My to lešení nepotřebujeme. My potřebujeme tu stavbu. Na to se musíme zaměřit. A teďka v tom jedenáctém verši používá právě obraz toho duchovního dítěte a duchovní dospělosti.

[5:23] A o tom ji chtěl mluvit trošku víc. Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě. Smýšlel jsem jako dítě. Když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. A tady je poštol Pavel jako jasně ukážet ten rozdíl, co je dětinské. Dočasné a co je dokonalé. A používá k tomu vývoj jako dítěte. Vzpomíná na své dětství. Když jsem byl dítě, mluvil jsem, poznával jsem, přemýšlel jsem. A to je důležité. Máme tady děti a každé to obdobě je nádherné. Patří tam. Mají dětské svoji krásný svět, svoji vlastní řeč, mají svoji logiku, mají jiné vidětní reality, radují se z obyčejných věcí. A je to jako úžasné. Je to krásné. Je to nezbytné. Problém je v tom, kdyby to dítě tady v těch svých projevech zůstalo.

[6:24] To bylo deset let, dvacet let, pěta dvacet. A chovalo by se jako dítě. Ve své myšlení, projevech a tak dále. A poštolopá říká, toto se musí překonat. To prostě nejde, abychom v tom zůstávali. A on právě mluví ke korinským a říká, to, co je u toho dítě, to je přirozené, roztomilé. Je to pěkné. Ale u dospělého člověka je to naprosto nepatřičné až k smíchu. Ten zdravý člověk, zdravý život vyžaduje, aby jsme se posunuli dál. On říká, u vás, korinským, je tohle něco podobného. Vy se chováte jako duchovní děti. Vy jste fascinovaní duchovníma hračkama. Okázalé dáry, křiklavé projevy, mluvení jazycích a tak dále. A když se hádali, kdo má větší dár, předváděli se, hledali uznání.

[7:26] To je typická mentalita dítěte. Jo, já šám. Já, já jsem sředem pozorností. Všechno kolem mě. Já to chcu. Hraje si aniž by to mělo vlastně domyšlo lepší, lepší, hlubší smysl. Ta duchovní rozpělost vede k tomu a zralost se pozná podle toho, že jsme ochotní nebo že odložíme ty dětinské vrtochy. Víte, jako zralý křesťán nepotřebuje byt neustále, aby fascinoval svoje okolí svými schopnostmi. Nebo hlubokým nějakým poznáním. Pochopil, že jako dary jsou prostě pomůcky. Ale cílem a znakem té dospělé víry je stabilní, tichá, obětavá láska. Jako zralost znamená, znamená, že i v otázce teologie poznání nejsme dokonali.

[8:27] Máme omezené to poznání. Máme zlomkové. A proto se nemá cenu těma věcma chlubit nebo bojvat o to všechno. Víte, stát se zralím a to je cíl, ke kterou bychom měli směřovat, je něco, o čem dneska mluvím a poštol Pavel to zdůraznuje. Říká, znakem skutečné zralosti je ovoce ducha a to je láska. Schopnost milovat. A milovat nejen ty, kteří jsou milí a vděční, ale milovat lidi, kteří jsou sobečtí. Nepříjemní, nevděční, obtížní. A dokonce nenechat se jich chováním změnit jako můj postoj k ním. To je strašně děžké.

[9:28] Víte, ten nezralý dětský postoj je tak u dětí o Vánocích. Nevím, jestli si vzpomínáte, když děti rozbalí dárky. Jsou nadšené, jsou pohlcené. Některé děti zajímá hlavně ten papír. Ale chvíli si s tím hrají, hrají si s jedním, pak to odhodí a běží k dalšímu. A často nejvíc tějí právě to, co má někdo jiný. A z dárků se stává předmět soupeření, hádek a závisti. Jako to je stejné, něco jak právě v církvi. Město to, aby ty dáry byly k budování, tak často lidi se přou o to, kdo je důležitější. Kdo je duchovnější. A při tom jako smyslem není vůbec toho člověka posunout, vyvýšit, ale bez ho v lásce. Jako všechny dáry mají ukazovat na jednu věc.

[10:29] člověk může milovat způsobem, jaký miluje Pán Bůh. A někdo řekl, že to je možná největší jako tajemství křesťanství, že my můžeme se učit milovat, jak miluje Pán Bůh. A že to není na základě emocí ani nadšení. Jsou to věci, které předem možná nejsou ani cítit, ale je to rozhodnutí. Jednat správně. První rozhodnutí, potom prožitek. První se musíme rozhodnout, že chceme odpustit, i když to se necítíme. První se musíme rozhodnout, že chceme udělat ty a ty věci. A potom se dostaví ta emoce. Dary, schopnosti, znalosti mají smysl jenom tehdy, když vedou k této lásce. Jinak to stává prázdná demonstraci nějaké duchovnosti. Ta skutečná zralost zralost se pozná jinak.

[11:32] Nepodle toho, jak člověk působí na venek. To jsou ty dary. To je ten stromeček. Představte si ovocný strom a na tom jsou posázeny ty dárky zabalené vánoční. To tam vůbec nepatří. To není přirozené. Nepodle toho, jak člověk vypadá jako na venek, ale podle toho, jak jedná s lidmi. Zralý člověk nepotřebuje být středem pozornosti. Nepotřebuje neustále dokazovat svou důležitost. A začíná chápat, že ta síla jako není v tom být obdivován, ale schopen jako milovat. I ty lidi, které nám nejsou příjemní. I kteří jsou sobečtí, nevděční, zraňující. A tam právě začíná ta zralost. To je něco, co my se musíme učit. To je to ovoce ducha. To je to, co zůstává. Jediné, co zůstává, je láska. Všechno pomine. Apoštol Pavel dál pokračuje v tom 12. verši.

[12:39] Říkal, že vidíme jenom částečně. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance. Potom však uzříme tváři v tvář. Víte, ty antická zrcadla nebyla, jak máme dneska, ty zrcadla, kde vidíme každý detail. To byl leštěný kov. Jestli vy si představíte, byl leštěný kov, tak v něch obraz je hodně nejasný, hodně rozmazaný. A Apoštol Pavel říká, i toto poznání máme takové rozmazané. My vidíme obrysy, rozumíme jenom částečně. A to nás vede k jedné důležité věci. K pokoře. Protože my známe jenom částečně ty věci. Víte, kolik konfliktů mezi lidmi teologii vzniká právě proto, že my si myslíme, že to naše částečné poznání je to nejlepšie, je to úplné. Není. My snadno bojujeme o názory, o slovíčka, o pravdy a jsme se ohodně na to být do krve.

[13:47] Apoštol Pavel říká, naše poznání je jenom částečné. Zralý člověk to ví a ví, že nic neví v podstatě, že se pořád učí a to vede k pokoře. Víte, duchovní dítě potřebuje vyhrávat spory. Já mám pravdu, je to podle mě, já jsem ten borec. A pořád se s váma bude hádat o něco. A duchovně zralý člověk se snaží budovat pokoj. On ví, že to je nepodstatné. Naše poznání je částečné. Proč budeme trvat na nějakých věce, o kterých moc toho nevíme? Se potřebuje naučit budovat. Jedna ještě důležitá věc je, jak se ještě zralost projevuje, a to právě jednání s lidmi, moudrosti.

[14:49] Pravá moudrost, dětinská moudrost a zralá moudrost. Podívejme se do epištoli Jakuba, do třetí kapitoli. Jakub třetí kapitola, třinácty až osmnácty verš. A tam to začíná. Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Kdo je ten borec? Kdo je ten zralý? A tam se píše, ať to ukáže, ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost. Máte-li však srdci hořkou závy, svárlivost, nechlupte se moudrosti, nelžete proti pravdě. To přece není moudrost hůry, přicházející z hůry, ale přízemní, živočišná, dňábelská. Kde je závis, svárlivost, tam je zmatek, kde jaká špatnost. Ale moudrost hůry je především čistá, mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování dobrého ovoce, bez předsudku a bez přetvářky.

[15:57] Ovoce z pravedlnosti sklidí u Buhatí, kdo rozsevají pokojí. A poštol Jakub krásně doplňuje, co říká poštol Pavel. Kde je mezi vámi moudrý a zralý? Kde je mezi vámi rozumný? Ať to ukáže své uvířečnosti. Ať to ukáže, jak prostě dobře umí mluvit, jak dobře umí argumentovat, jak se dobře umí hádat. Ať to ukáže v tichosti, kterou dává moudrost. Ať to ukáže svým způsobem života. Jako zralý člověk často nemusí vůbec mluvit. Pravá moudrost se nepozná podle množství slov. Ne, kdo mi zvítězí v hádce. Protože pokud to vede ta moje moudrost k tomu, že soupeřím s druhými, že se hádám, kdo je větší, že se hádám o nepodstatné věci, že se hádám o slovička, tak to není moudrost z hůry.

[17:01] To není nebeská. Jakub říká, to je pozemská, dětínská, dňábelská. Kde je závis, rivalita, zmatek, sobectví. Říká, to vůbec není z pána Boha. To ve skutečnosti ničí do společenství. Ta falešná moudrost zvedek závistí, soupeření, svádlivosti, prosazení hlavně sebe. To je ta dětská mentalita. Já, já. A jo, když se penáte, co ta pravá moudrost je? Ona je čistá. Tam není nějaký faleš. Ona je mírumilovná. Chce zachovat pokoj. Je ohleduplná. Je ochotná dát se přesvědčit. Možná jsem neměl pravdu. Je plná slitování. Je ochotná odpustit. Dobrého ovoce. Je bez předsudků.

[18:04] Bez přetvářky. A to jsou všechno vlastnosti lásky, o kterých jsme mluvili v té třinácté kapitole. Ta pravá moudrost se nedokazuje hlubokou mystikou teologií nebo silou argumentu. Ale ta se posaduje dobrým způsobem života. V tiché moudrosti. Jako to je nádherná. Tichá moudrost nebo moudrá tichost. Ten zralý člověk on nepotřebuje, nemá zapotřeby bojovat o svou prestiž. Prosazovat své ego. Předvádět se. Jako říká, on to ukáže na svém životě. V tiché moudrosti. tichost není slabost. To není nedostatek názoru.

[19:05] To je jako síla dospělého člověka, zralého člověka, který ví, co je důležité. Který ví, kdy má něco říct a kdy mlčet. Ta prvá moudrost vede a také k hlubokému sebezkoumání. A víte, co je cílem? Rozsevá pokoj. To je to ovoce. Působí pokoj. schopný rozsevat pokoj. Kdekoliv je svár, problém, nepokoj, tak je tam dětinskost. No, naproti tomu duchovní dítě vyvolá zmatek hádky o své hračky a pravdy. Moudrý a zralý člověk, křesťan buduje tu stavbu, která přetrvá. Jak na tom jsme? Musíme všude vidět, všude slyšet. Musíme neustále bojovat o své postavení.

[20:07] Nebo umíme rozsevat pokoj. To je pravá moudrost. Rozsevat pokoj. Děkaj se podívejme už na konec, do verše 13. Strom, který přetrvá věčnost. A tak zůstává víra, naděj, láska. Největší z té trojice láska. Zkuste si představit takový strom. Proste si představit, že víra je ten kořen, naděj je ten kmen, ale láska je to ovoce. Kořeny kmen jsou důležité, ale smyslem toho stromu je jeho ovoce. Pokud máte na zahradě dlouho stromu, který nenese ovoce, jak si říkáte, má to smysl tam. Má kořený, má kmen, nemá ovoce. proto je ta láska nejdůležitější. Bez ní by kořeny i kmen byly bez úžitku. A to láska, proč je největší láska?

[21:12] Víra je důležitá, naděje je důležitá, ale proč je tam ta láska? Protože Bůh je láska. Bůh není naděje, Bůh není ani víra. Bůh je láska. A naučit se milovat znamená dosáhnout absolutní ty největší hodnoty, být podobný Pánu Bohu. Učit se milovat znamená učit se podobat Bohu. Protože Bůh je láska. Čím víc budu milovat, tím víc budu jako On. A to je ta největší výzva. Být jako On. A tak závěr. Jako všechny věci pominou. Naše postavení pomine. Naše schopnosti, naše úspěchy, naše vědomosti, naše dary. Ale jako láska nezanikne.

[22:13] A proto možná tu nejdůležitěj otázku, kterou dostaneme a kterou máme je, kolik lásky prošlo skrze náš život druhým lidem. Kolik lásky jsme dali. Nekolik jsme toho věděli. Nekolik jsme působili. Nekolik jsme byli obdivovaní. Ale jak jsme moc milovali. Kolik lásky prošlo skrze náš život druhým lidem. Jak moc jsme odráželi Boží lásku. Ostatním. Jak moc jsme milovali. A tak zůstává víra, naděja, láska. To největší z nich je láska. Kež nás pán Bůh vede k opravdové rozpělosti. Ne jako kázalosti, ale k tiché, moudré a vytrvalé lásce. Amen.

[All sermons](https://baptisteolomouc.cz/en/sermons)

---

HTML version: https://baptisteolomouc.cz/en/sermons/20260517/laska-je-znamkou-zralosti · Last updated: 2026-10-15