# Církev jako rodina

> Kázání ze dne 27. 2. 2022, Efezským 2:13-22, Pavel Mečkovský. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 27. 2. 2022
- **Kazatel:** Pavel Mečkovský
- **Biblický text:** Efezským 2:13-22
- **Délka:** 29:53
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-02-27-Cirkev-jako-rodina-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-02-27-Cirkev-jako-rodina-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Dobré ráno, než to uvedu všechno, o čem budeme dneska mluvit, tak jenom chci připomenout ty témata, které jsme měli za poslední měsíc. Pořád se to týká církve a jsem rád, že to dnešní téma není církev jako armáda. A asi by se mě blbě kázalo o tom, takže jsem rád, že to bylo minulé. Vždycky je to církev jako chrám, měli jsme církev jako tělo, církev jako armáda minulé a dneska je církev jako rodina. Takže to je dnešní téma. A já bych na začátku přečetl s efeským z 2. kapitoly, 13. až třeba 22. verž.

[1:03] Ale v Kristu Ježíši jste nyní vy, kdo jste byli vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvoj spoliv jedno, když zbořil zeď, která rozděluje, působí svár. Svou obětí odstranil zákon, ustanovení a předpisu, aby z těch dvou z žida i pohana stvořil jednoho nového člověka. Tak nastavil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír. Mír vám, kteří jste dalecí i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě ducha stanou před ocem. Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci. Máte právo božího lidu a patříte k boží rodině. Jste stavbou, jejíž základem jsou apoštolové a proroci a uhelným kámenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojená a roste v chrám, posvěcení v pánu.

[2:07] V něm jste i vy společně budování duchovní příbitek. Nebudu se dotýkat celé této pasáže, ale to je jedno z mála míst, a těch několik, kde se přímo mluví, že patříme k boží rodině. Že církev je boží rodinou. A jako v Biblii na mnoha místech, vlastně církev je popisována tady tím jazykem. Jazykem rodiny. První křesťané byli spolu, prožívali svoji víru, společně jedli, spolesně uctívali Pána Boha, trávili čas ve společenství, pomáhali si. A Biblia o tom mluví, že všichni jsme bratři a sestry, taky jako otcové i matky. A jsme součást jedné rodiny. A je mezi náma speciální pouta. A dneska o tom budu mluvit. Více, co to znamená, že jsme církev jako rodina. A jedna taková zajímavá věc, ještě na začátku, než se k tomu konkrétně dostanu, je jeden zajímavý verž, co říká Pán Ježíš.

[3:17] A to tady nemám, ale poslouchejte. Je to z Matouše z 12. kapitoli. Kde se mluví, že někdy rodinné pouto pro věřících, mezi věřícími, může přesáhnout i pokrevní pouto mezi příbuznými. Já vám to přečtu. Stáhlou ruku k učeníkům, řekl, zde má matka a moji bratři. Neboť každý, kdo plní vůli mého otce v nebesích, je můj bratr, sestra i matka. Ježíš učil, že každý, kdo plní vůli nebeského otce jeho rodinou. Takže někdy můžeme mít blížší vztahy právě mezi sebou, díky pánu Ježíši, než mezi příbuznými. Ježíš učil, že každý, kdo plní vůli otce je jeho rodinou. Říká, toto je moje rodina. Takže to je jenom taková zajímavost si to uvědomit, co to všechno znamená.

[4:18] Takže církev jako rodina, co to znamená? Pojďme se podívat. na ten první bod. Ta první věc je, že to je něco, co se musíme učit. To není jako samozřejmé. My jsme boží rodinou. Jak se tam dostaneme? V Biblii je napsáno, těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se božími dětmi. Když se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nebož narodili se z Boha. Jako do boží rodiny se nedá adoptovat. To nemůžete ani koupit, to členství. Ani vás nikdo nemůže tam pozvat, tak pohád jako. To my se jenom můžete narodit. Tak jako Nikodem, když přišel za pánem Ježíšem, jak můžu vejít do království božího. On říká, musíš se znovu narodit. Víra v Krista. My si nevybíráme, kdo v církvi bude a kdo nebude.

[5:21] My si nevybíráme duchovní sourozence. To vybírá Bůh. On povolává. On oslovuje. On dává milost, aby ten člověk uvěřil. On dává život. My se můžeme modlit za druhé lidi, pak se dívá, co pán Bůh dělá. A můžeme se radovat z každého, kdo se znovu narodil, kdo vstoupil do té boží rodiny. Otevřít náruč, obejmout, přijmout nové narozené dítě. Můžeme se radovat z toho. Ale my si to nevybíráme. My jsme si nevybrali navzájem jeden druhého. Pán Bůh to udělala. Pán Bůh nás zavolala. My jsme řekli ano. Jsme reagovali na to boží zavolání. A teďka jsme se setkali lidé, které mají různou historii, různé obdarování, různý charakter. A máme tady spolu žít. A někde to není žádná legrace.

[6:22] Protože jsme jiní. A my se musíme učit budovat ty vztahy. My se to musíme učit. To není automaticky. Protože každý z nás má nějakou představu, jak by to mělo vypadat. A samozřejmě ta moje představa je ta nejlepší. Žeho, Šimone? A tvoje je daleko horší, žeho? Než ta moje. To bys už měl vědět. Ne. Máme to tak. Jak by to mělo vypadat? Nicméně musíme se podívat, co říká Biblia o těchto stazích. Jak budovat stahy v rodině, v církvi. My se musíme učit spolu jednat. Takže mám tady jedna, dva, tři, čtyři takové postoje, vztahy mezi námi. Takže pojďme se podívat na duchovně starší versus duchovně mladší. Podívejme se dál. Jo. Aha, tam máme to několik. Takže rodič versus dítě.

[7:23] Když máte malé mimínko, nebo máte vnoučka, že jo, tak po něm nic nechcete. Neočekáváte, že bude hned jednat jako dospělý. Potřebuje veškerou tu naší péči. A je závislý na nás. My se o něho staráme, my do něho investujeme, my ho krmíme, přebalujeme a tak dále, a tak dále. Duchovní oblast je to dost stejné. My někdy, jako církev, nebo duchovně starší, jako vyžadujeme některé věci hned po těch miminech. My hned byli iniciativní, všechno znali, hned začali sloužit, dělali velký věci. Ale my se to musí naučit. A my musíme v tom pomoct. A poštel Pavel právě to říká, vybízí starší muže, starší ženy, aby byly příkladem. Aby vyučovali, aby vedli, aby sloužili těm, kteří jsou na začátku víry.

[8:24] Takový máme někdy velká očekávání. A je to dobře, zapojovat, pozbuzovat. Ale každé dítě se potřebuje naučit chodit. Já tomu říkám cupitat. My se potřebujeme naučit cupitat. Krůček po krůčku. Nedělat velké kroky. Takže někdy pak tomu padneme. V Titově je napsáno, starší muži, ať jsou střídmi vážní, rozumní a zdraví ve víře. Lásce trpělivosti jsou tím příkladem. A starší ženy, ať se chovají důstojně, nepomlouvají, nepropadají příliš na upytí vína, ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měli rády své muže a své děti. Jeho být duchovním ocem, matkou, být starším ve víře, znamená vést a sloužit. Modlit se jít příkladem. A trpělivě, krůček po krůčku, vysvětlovat ty věci.

[9:27] A pomáhat duchovnímu růstu. To je výzva. A já jsem znovu musel uvědomit, jestli mám jako správná zdravá očekávání. Nejsi jsem příkladem tady v tomto. Starší jsou rozenci k mladším. Všichni jsme bratři a sestry. Ale stejně tak, jak v rodině, existuje nějaká pravidla, že starší se stará o mladšího. Ne naopak. Nepošlete třileté dítě, aby šel k doktorovi, doprovázel 15-letovou bráchu. Je to naopak. Ten starší pomáhá mladším. Když ty rodiče třeba nestíhají, máte víc dětí, nestíháte ji na nějaké to rodičovské združení školy a tam pošlete toho nejstaršího. Ať si poslechli, jak je to brácha. Jo, ty starší máme ty zodpovědnosti. Budovat stáh ne zodpovědnost. Máme my starší levíře. A my jsme ti, kteří máme udělat ten první krok.

[10:31] Výstříct. Jo, někdy o to zapomínáme. Něli jsme možná tak za neprázní svýma věcma, že nevidíme, že jsou tady plno tady mladších, duchovních, mladších sourozenců, kteří nás potřebují. Možná máme už na mysli spoustu věcí, co máme udělat. Jsme tak zaujati všema projektama, že možná zapomínáme, že jsou tady lidi, kteří nás potřebují. Občas se zastavme a podívejme se, komu můžeme pomoct. To, že my máme být ty iniciativy, ty aktivní, kdo udělá ten první krok. My duchovně starší sourozenci bychom se měli zajímat o duchovně mladší sourozence, být v tom aktivní. Ta třetí věc je, to se týká toho věku, starší generace, mladší generace. Postoj mezi generacemi a jak si některé věci vyříkávat.

[11:33] V Timoteovi, v páté kapitole, se týká tady věku, je napsáno, proti staršímu člověku nevystupují tvrdě. Nejbož mu domluvuje jako otci, mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám a mladším jako sestrám vždy s čistou mysli. A je všechno se týká věku. Jak máme jednat s tím, když je někdo starší? Máme jednou určitý respekt úctu, někdo mladší. Říká poštol Pavel Timoteovi, ale platí to jako pro všechny z nás, protože každý z nás se nachází v nějaké té kategorii. Mladší, starší, muž, žena. A to je napsáno, jak se vzájemně chovat. Jak si říkat věci, které třeba nejsou jednoduché. Jak přístupovat jeden k druhému. Každý z nás patří v nějaké této kategorie, takže není žádná výjimka. Víte, si představte, pokud někdo jedna, ne jedno v jaké to je kategorii, spozit se s tím druhým, jako že to je to malé dítě, které ničemu nerozumí, nebo jako hloupá ovce, nebo jako neschopný, podřízený, tak to ukazuje použitě na jednu věc.

[12:52] Na té pícha. Já jsem ten borec. Já to tady řídím. Já jsem ten starší. Já jsem ten vyspělejší. Co ty máš do toho, co vykládat? Ale pokud můžete... Když máte proti staršímu, nebo proti něco říkat, domlouvat mu jako otci, nebo jako bratrum, tak je to přesně opačně a potřebujete jednu velikou věc, a to je pokora, obrovská pokora. Jo, abychom si mohli prostě navzájem sloužit, protože, jako představte si, já to znám, není vůbec, vůbec jednoduché mluvit s někým, kdo je starší, je šitný a tvrdohlavý. Není vůbec jednoduché přistupovat s úctou a láskou k němu jako k otci. Jak je těžké mluvit prostě nějakou starší, uštěpačnou ženou a přistupovat k ní jako k matce, nebo k mladším, kteří jsou arogantní, všechno znají, všechno ví, a mluvit s nimi jako s bratry.

[14:09] Nebo v jednom výkladu, co taková emancipovaná mladá žena, která všechno ví a máte jim mluvit do života. A takže k nám přistupují k ním jako s úctou, laskavě, něžně, jako k řekným bytostem. Ale my to máme dělat, jo, tady je napsáno, je potřeba některé věci si říct, ještě o tom budeme mluvit příště, za 14 dní, o napomínání, pozbuzování. Víte, co je problém? Když my to máme udělat, a máme to udělat tady podle toho postupu, domluvy jako otci, bratrům, matce, sestrám, nebuď tvrdý, s pokorou, no tak se nám do toho nechce. Tak řekne, prosím tě, nemůžeš to říct ty radši. No nechce se nám do toho vůbec. Protože si prostě, protože to právě je těžké pro nás, říkat pravdu v lásce, tak jak v té rodině si potřebujeme vyříkat ty věci.

[15:22] Ale my to máme dělat. My potřebujeme právě, aby Pán Bůh nám dal sílu, a právě postoj pokory. Raději se tomu vyhýbáme. Ale my se tomu nemůžeme vyhnout. My máme napomínat. My máme mluvit. Nemáme to dělat tvrdě. A přiště to máme dělat. V Tesalonickým 5.14 je napsáno, klademe vám na srdce, bratři, kárejte neukázněné, těžce malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. Říkám, bratři, to platí pro všechny. To není jen pro staršovstvo, nebo Tymote a tenkrát. My to všichni máme dělat. A ten návod je, uvědom si, s kým mluvíš. Nemáme být ho stejní, k sobě navzájem. Jestliže něco v rodině nefunguje, ve vaší blízké rodině, tak děláte všechno proto, aby to fungovalo. A mluvíte o tom.

[16:23] Nažíte se to vysvětlit. Nažíte se napomenout, pozbudit. Mělají to všichni. To je práce celé církve. To dělá círke v církvi. I tady v tomto je to vyjádření vzájemné lásky, že přemýšlím o tom člověku. Jak mu pomoct, jak ho pozbudit, ale jak mu říct třeba věci, které nejsou v pořádku. Nevyhýbat se tomu. Protože to buduje. Klademe vám na srdce. Kárejte, těžte, ujímejte se. Ale se všemi mějte trpělivost. A je mi přidal ještě pokoru. Silnější k slabším. Vždycky ve společnosti jsou lidé silnější a slabší. Ve společnosti to jsou, v té slabší jsou na té druhé koleji, nepočítá se s nimi, těžko se ženou zaměstnání, nemají možná zastání ve zdravé rodině, ale taky mají výhody. Více se o ně dbá, více se jim odpouští, více se obdarovává.

[17:25] Stejně by to tak mělo platit i v církvi. A poštol Pavel říká, my silní jsme povinní snášet slabosti slabých a nemít zalíbený sami v sobě. Každý z nás, ať vychází v stříc blížnímu, aby to bylo k čemu? Dobru společného růstu. Pavel ukazuje, že jestli jsi silný, schopný, obdarovaný a tak dále, tak nemáš mít zalíbený sám v sobě. Já jsem to měřítko, podle mě všichni by to tak, tak by to mělo být. Ale služte druhým. Všimněte si to slovo povinní, to se nám nelíbí, co to je to slovo. My silní jsme povinní. A každý z nás, ať vychází z stříc blížnímu, proč? Aby to bylo ke společnému růstu. Ve světě ty silní prostě vládnou.

[18:28] V církvi, v boží rodině, církv jako rodina, mají sloužit a budovat ty druhé. Každý z nás, ať vychází z stříc blížnímu, aby to bylo k dobru, společného růstu. Někdy pro společný růst je pozbuzení. Někdy je dár beze slov. A někdy je slovo na pomenutí. V té trpělivosti a pokoře. Ať to vede ke společnému růstu. Ta třetí věc, třetí oblast je, že v rodině se musíme učit respektovat, že jsme jiní. A někdy hodně jiní. Osobnost. Máme jiné vlastnosti, máme jiné slabé, silné stránky. Jiný charakter. Někdo je ten cholerík, někdo je takový salámista, nemu to je jedno všechno. Sme jiní.

[19:30] Máme různé poznání. Máme různé vzdělání, ale různé poznání. Ohledně Pána Boha, ohledně Biblia. Rosteme v tom. Máme jinou délku víry. Možná máme taky jiný startovací ten počátek, kdy jsme uvěřili. Máme jiné obdarování. Některé obdarování jsou vidět. Vy otej můžete stát a mluvit. Všichni vás vidí. Ale pak jsou jiné obdarování, kdy třeba vůbec vidět nejsou. A jsou stejně důležité. Máme jinou službu. Někdo má větší, někdo menší. Ale není lepší a horší služba. Máme různé vize, různé představy, jak by to tady mělo vypadat. A na minulé schromáždění jsme slyšeli různé nápady. Proč ne? Jsme jiní. Ten životní cyklus máme jiný. Máme různé selhání, vítězství, radosti, trápení. Jinou historii máme.

[20:33] A to je dobře, že jsme jiní. Představte si, že tady bylo víc Pavlu. To bylo hrozné. Tady seděl nějakej Pavel přede mnou. To bylo jako já. To by už odcházel určitě. Buďme za to vděční. V té různorodosti se můžeme doplnit. Ta čtvrtá věc, co je důležité a o čem poslední měsíce hodně přemýšlíme, do rodiny se musí investovat. To nejde samo. A tady se hodně učíme. A musíme hodně přemýšlet, jakým způsobem investovat do té rodiny. Jo, máli by ta rodina zdravá, silná, jednotná, funkční. A být silná by mohla sloužit druhým lidem světu. Tak musí růst a musí být zdravá. Představte si rodinu, kdy nikdo z těch členů nikom nic nezajímá. Každý tam chce jenom přijímat.

[21:36] To je i ty děti, že jo, do tří, do čtyř let jenom přijímají. A my jsme někdy jak děti, jenom přijímáme. Přijdeme sem, vyslechneme si, zaplatíme za vystoupení. A jdeme dom. To tak přeháním samozřejmě. My chceme přijímat, ale málo kdo chce dávat. Každý chce využívat výsady té rodiny, ale ne všichni jsou ochotní něco dělat. A pokud to tak je v té rodině, tak ona za chvilku zkrachuje. Vztahově, ekonomicky, lidsky. Nemůže vytvořit domov. Stejně to tak platí tady ve sboru, v církvi. Jo, pán Ježíš nás vybízí, abychom sloužili jeden druhému, abychom nesli břemena jedni druhým, abychom investovali, abychom byli první, kdo podá ruku. Přimlouvali se za sebe.

[22:38] Pokud ta církev má být silná a zdravá, pak to stojí investici každého z nás, jak tady jsme. Moji investici, moji práci, můj čas, moje obdarování, moje peníze, nemůj čekat na toho druhého. Já jsem součást té rodiny. Já jsem za to zodpovědný. Ať jsem na začátku, nebo ať jsem už tady dlouho dobu. Pane říká, králové, panuj nad národy. A ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. A však ne, a však vy, ne tak. Kdo je mezi vámi největší, buď poslední. Kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. To řekl Ježíš. A pak šel a umýval nohy svým učeníkům. Dělají to nejpodřadnější službu.

[23:38] Ta naše investice je zájem jeden od druhého. To je praktická pomoc, to je pozbuzování, napomínání. To jsou modlitby jeden za druhého. Nesení břemen. Duchovní, praktická pomoc, tam, kde to vidím. Jsou ty investice. A to je moje investice. Je pro mě církev rodinou. Rozhodl jsem se s ní prožívat krásné, těžké chvíle. Vítězství pro hry. Investuju do církve. Nebo jinak chci, aby druzí investovali do mě. A já si budu slízat smetanu. Do rodiny se musí investovat, aby byla zdravá a funkční. Co dělat, když ta církev prostě jako rodina moc nefunguje?

[24:38] Můžou být zranění, můžou být lidi zklamaní, zmatení. Církve může být dysfunkční. A člověku se může zdá, že to je hrozné taková církev. Realita je taková, že se to stává, protože ta církev je složena z nás, lidi, kteří jsou nedokonalí. Kromě samozřejmě olomouců, jakého zboru. Jsme všichni nedokonalí, jsme hřišní. Neseme si sebou různé zranění. A některé věci se nám připomínají. A budeme s tím vždycky bojovat. Vždycky budeme prostě mít poci, že to není tak pěkné, jak jsme si to představovali. Si pamatuju, když jsem uvěřil, byl jsem pokřtěný a stál jsem se členem zboru jednoho, velkého, ne tady, olomouckého.

[25:38] A byl jsem pozvaný na první zborovou schůzi. Tak jsem si říkal, odcházím. To byl nejhorší zkušenost v mém životě. Pak jsem ještě mal zjezdu delegátu, tak to bylo ještě horší trošku. Jo? Říkal, jak tady ty svatí lidé v uvozovkách? Jako můžou se tak hádat, dělat takové tyhle. A pak jsem to pochopil, že jsou tam všichni jsme nedokonali lidé hřišní. Ale přežil způsob. Jsem to, jo, tak dá se to přežít všechno. Pár veršů jenom tady k tomu, když je to nefunkční, a když jsme zraněni. První věc je, Biblia říká, snášejte se navzájem a odpouštějte si. Má-li kdo něco proti druhému, jako pán odpustil vám, odpouštějte si i vy. To snášejte je, mějte trpělivost, přijmejte, že ten druhý je jiný, nedokonalý, ale hlavně odpouštějte si.

[26:47] V mému odpouštění jde možná téma na celé kázání. Jako ty věci se nedají vymazat všechny. Odpouštěný znamená, že to nebudu připomínat. A zkusím i neutrální vztah. Pokud jsou problémy, tak je potřeba si to vyříkat. Biblia říká, buďte pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme Krista. To je těžké říkat pravdu v lásce, ale to jsou ty napomínání, o kterých jsme mluvili. S pokorou, s tím, že chci, aby to bylo ke společnému růstu. Pozbuzujte se, proto se navzájem pozbuzujte a buďte jeden druhému oporou, tak jak činíte. Budovat se navzájem znamená jako pozbuzovat se a ne bořit. Ne vyhrát za každou cenu. Ne zničit toho druhého, abych já měl pravdu.

[27:48] To poslední, nakonec bratři, my sestry, žijte v radosti. Napravujte své nedostatky, pozbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Říká, investujte, makejte na tom, napravujte nedostatky, pozbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní. Máme usilovat o pokoj, máme napravovat ty věci, máme investovat do toho. Prostřednictví modlitby, lásky plných vztahů, kroku možná smíření. To je jeden z věcí, jak může rodina najít cestu ke zdravému fungování a pokoji, být aktivní, smířit se, napravovat neostatky.

[28:53] To poslední věci úplně, poslední dvě věty. Ty lásky plné vztahy v církvi zahrnují úctu a respekt. Možná někdy uznání pravdy, důvěry. A hlavně vidění toho, jak toho druhého člověka vidí pán Bůh. Protože není náhoda, že ten druhý je takový, jaký je. A úplně ten poslední, kdybychom mohli. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete mít lásku jeden k druhému. Podle čeho pozná svět, že ta církev za něco stojí? Podle lásky. Síla lásky spojuje Kristovo tělo dohromady. Usilujme o to.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20220227/c-rkev-jako-rodina · Aktualizováno: 2026-10-15