# Scestí bezbožnosti

> Kázání ze dne 8. 5. 2022, Ř 1:18-32, Miroslav Čížek. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 8. 5. 2022
- **Kazatel:** Miroslav Čížek
- **Biblický text:** Ř 1:18-32
- **Délka:** 41:10
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-05-08-Scesti-bezboznosti-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-05-08-Scesti-bezboznosti-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Dobré ráno vám všem. Na to, že Tomáš moc nespal, tak řekl bych, že dostal dobrou inspiraci. Doufám, že i já budu mít inspiraci, ačkoliv jsem teda spal. Je to tak, že dneska budu mít text, který bych si nikdy nevybral. Takže kdybych nemusel na Římanům první kapitolu 18 až 32 kázat, tak bych nekázal. Mám za to, že jsem opravdu na tento text nikdy nekázal. Je to dané tím, že probíráme list Římanům, a když probíráte celý list Římanům, tak není zbytí, musíte kázat i to, co nechcete. Takže na mě, prosím vás, za dnešek nezlobte.

[1:03] Budu číst, jak to v božím slově je, a snad i tak přijde požehnání, užitek a přeji si, aby tady přítomnost Ducha Svatého byla přítomná. Takže kdo chcete, tak si prosím otevřete list Římanům, první kapitola, 18. až 32. verž. Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti. Lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu. Protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé. Bůh jim to zjevil. Jeho věčnou moc a božství, ačkoliv jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy.

[2:03] Ačkoliv poznali Boha, neoslavili ho jako Boha, ani mu neprojevili vděčnost, nejbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale staly se blázny. Zaměnili slávu neporušitelného Boha za spodobení obrazu porušetelného člověka, ptáků, čtvernoštců a plazů. Proto je Bůh skrze žádosti jejich srdcí vydal do nečistoty, aby navzájem zneuctívali svá těla. Vyměnili Boží pravdu za lež, kořili se a sloužili tvorstvu více než stvořiteli. Jenže požehnaný na věky, amen. Proto je Bůh vydal do potupných vášní. Jejich ženy vyměnili přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženou a ve své touze se rozpálili jeden k druhému.

[3:08] Muži z muži. Páchají hanebnost a sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svoje poblouzení. Právě tak, jako neuznali za dobré poznávat Boha, vydal je Bůh jejich neosvědčené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou naplněni veškerou nepravostí, smělstvem, ničemností, chamtivostí, špatností, jsou plní závisti, vraždy, sváru, lsti, zlomyslnosti jsou do našeči. Pomlouvači bohoodporní, spupní, domýšliví, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče. Jsou nerozumní, věrolomní, bezcitní a nemilosrdní. Ačkoliv poznali boží ustanovení, že ti, kdo dělají takové věci, jsou hodně smrti, nejen, že je sami činí, ale dokonce to schvalují i jiným, který je dělají. Tak tolik dnešní text.

[4:11] Jeden komentátor, autor, nazval tenhle oddílek, nebo přirovnal ho, to. Není to dávo, K určité městské části, která je nejhnusnější v tom daném městě a kam normálně za žádných okolností nechcete ani vstoupit. A pokud vám přijedou hosté, tak za žádnou cenu je nevezmete na procházku tou čtvrtí. Tak já vás vzvu na procházku touto čtvrtí. Ale na konci snad přece jenom, bude určité překvapení, přece jenom snad z toho nějaké východisko bude. Tam se malinko odchýlím od tohoto autora, který to vidí jako opravdu hnusnou čtvrtí. Nevím, jestli v Holmouci taková je, vůbec si netroufnu žádnou takovou označit. V Brně takovou máme, označím ji pouze slengem, protože si také netroufnu ji označit.

[5:15] V Brně máme třeba Bronx, takže tam bych asi také nikoho z hostů jako nevzal na procházku nebo na nějakou exkurzi. Tak začnu hned tím prvním veršem. Řekl bych, že ten je téměř nejpodstatnější z celé té perikopy. A to, že boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí. My Boha známe jako milujícího, Bůh je láska. A když bychom teologicky měli mluvit o Bohu, tak připomeneme celou řadu vlastností nebo atributů. Nevím, jestli někdo z vás by si vzpomněl nebo zahrnul i hněv. Že k Bohu patří i hněv. My, když se díváme na hněv, tak se na hněv díváme většinou optikou vlastní zkušenosti, sami sebou, člověkem.

[6:21] A lidský hněv je trochu jiný než hněv živého Boha. Když se člověk hněvá, tak je velmi často blízko hříchu, neli přímo hříchu. To je naše zkušenost. To je moje zkušenost rodiče, to je moje zkušenost občana. Ale Bůh je vzdálen od jakéhokoliv hříchu, to znamená, boží hněv není hříšný. Ba naopak je právě hříchem a hříšností vyvolává. Je to ta součást božího charakteru, která se projevuje právě proti bezbožnosti, právě proti nepravosti, nespravedlnosti, obecně proti hříchu. A v božím podání je hněv svatý, nikoliv hříšný. Možná vás překvapí, že i když se podíváme na božího syna, pána Ježíše, kterého, když bychom si měli znázornit, tak když bych vám tady dal za domácí úkol nakreslit svoji představu pána Ježíše Krista, nebo v Besíce, když bych dal tenhle úkol, tak si myslím, že velmi často by byl usměvavý, milý, milující, mírný, laskavý, ale zajímavý je, že když se podíváme do písma, tak není tomu tak vždy. Že tahle romantická představa božího syna, pána Ježíše Krista, není úplná.

[8:06] Samozřejmě, že Ježíš je láska, samozřejmě, že je laskavý, milosrdný, milující, tímto vším přitahoval lidi, protože reálně skutečně miloval, ale také čteme i o jeho hněvu. Tak asi nemusím úplně připomínat to svědectví z chrámu, kdy pán Ježíš tam rozházel ty stoly s měnárníkům a udělal tam skutečný poprask. Mám za to, že v té chvíli to nebylo zůstupné. a že to nebylo s nějakým milým obličejem, ale připouštím, že i to je moje představa. Když se podíváte do Janova Evangelia, 2. kapitoli, tam je to, ku podivu v tomhle Evangeliu, které považujeme jako Evangelium lásky, tak je vlastně ta záležitost s tím chrámem, kdy Ježíš tam skutečně jako zakročil, tak je rozvedena ještě podrobněji.

[9:17] Je to ve 2. kapitola, 13. až 17. verš, očištění chrámu, tam je řečeno. Byli blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzalema. V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubu i penězoměnců. Jak sedí za stoly? Udělal si z provazu byč a všecky z chrámu vyhnal. I s ovcemi a dobytkem. Směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubu poručil, pryč s tím odtud, nedělejte z domu mého oce tržiště. Jeho učetníci si vzpomněli, že je psáno horlivost pro tvůj dům nestráví. Tak tady máme zkušenost, tady máme záznam svědectví o Ježíši, který se skutečně hněval. A nebyl to hříšný hněv, byl to spravedlivý hněv.

[10:19] Čteme, že dokonce si z provazu udělal byč a všichni víme, k jakému účelu byč sloužil. Myslím si, že nejedna rána tam prostě práskla. Další místo, které už není tak známé, tak je Markovo evangelium 3. kapitola prvních 6 veršů. A já to s dovolením také přečtu, právě protože to není známý. Jedná se o uzdravení v sobotu. Vešel opět do synagógy a byl tam člověk s odumřelou rukou. Číhali na něj, uzdravili ho v sobotu, aby jej obžalovali. On řekl tomu člověku s odumřelou rukou, vstáň a pojď do prostřed. Pak se jich zeptal, je dovoleno v sobotu jedna dobře či zle, život zachránit či utratit. Ale oni mlčeli. Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zahrmoucem tvrdostí jejich srdce a řekl tomu člověku.

[11:23] Zvedni ruku. Zvedli ji a jeho ruka byla zase zdravá. Když farizové vyšli, hned se proti němu z Herodiany umlouvali, že ho zahobí. Tak vidíte situaci, kde v synagoze byli i farizové a číhali na Ježíše. A pán Ježíš tam nedělal žádný kompromis. Toho člověka, který měl odumřelou ruku, pozval do prostřed. A vyloženě, vyloženě tu situaci vedl ke konfrontaci. A když viděl, že pro lidské tvrdé srdce ti lidé na to reagovali nepatřičně, tak tady čteme, že Ježíš se po nich rozhlédl s hněvem. A v řeckém textu je to stejné, to, co čteme tady v Římanům v 18. verši té první kapitoly. To slovo hněv v řečtině orge, tak tady skutečně je, že se rozhlédl po nich s hněvem.

[12:29] A jsem vděčný evangelistovi Markovi, že to takhle zaznamenal. Matouš ani Lukáš tam ten hněv nemají. Tak, četl jsem to záměrně z toho důvodu, abychom si opravili svoji představu o Ježíši Kristu, o božím synu. On pochopitelně je boží syn, nebo je plným bohem, plným člověkem a tudíž odráží veškerý charakter a všechny atributy boha. A hněv patří, boží hněv patří, patří k Bohu. A tady máme ta svědectví, že skutečně na hřích se hněval. A že zcela jistě v té chvíli to nebyl projev úsměvu a vlídnosti, ale že skutečně tam byla ta přísnost. A my máme a musíme držet biblický obraz Ježíša. Ne nějakou naši představu.

[13:31] Pohádkovou, romantickou, možná z naší zkušenosti, naše zkušenost není určující. Je důležitá, je nesmírně důležitá. Bez zkušenosti s Božím synem to nejde. Bez té osobní zkušenosti. Ale i naše zkušenost musí být podřízená písmo. Písmo je i nad naší zkušeností. My, baptisté, jsme lidé zkušenosti, ale písmo je ještě nad naší zkušeností. A veškerá naše zkušenost musí být korigovaná písmem. Takže prosím vás odhoďte, odhoďme romantickou pohádkovou představu Ježíše Krista. A držme biblickou představu. Biblické svědectví o Božím synu. Co se týká nás, tak ani nám, křesťanům, není zakázáno se hněvat. To je možná také taková představa, že kazatel se musí neustále usmívat a starší se musí neustále usmívat.

[14:38] A za všech okolností jenom vlídnost a laskavost. A někteří z tohoto zboru už pochopili, že já mám i jiné dary. A když se podíváte list efeským, čtvrtá kapitole, dvacáty šestý verž, tak tam je řečeno, hněváteli se nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce. Pavel to tam píše velmi prakticky a jasně, protože my skutečně jako lidé, když se hněváme, tak jsme velmi blízko hříchu. Není potřeba to říkat milujte a nehřešte. Když milujeme, tak tak blízko té hranici hříchu nejsme. Bavím se o božilásce, pochopitelně, která je vylita v našich srdcích. Ale tam, kde se dotýkáme hněvu, tak jsme blízko té hranice hříchu.

[15:43] Ale není řečeno, že se nemůžeme hněvat spravedlivým hněvem, který je inspirovaný dokonce z Ducha Svatého. Jenom si dejte pozor, když se hněváte, tak nehřešte. A já připouštím, že víc jak 90% mého hněvu je spojen i s hříchem. A velmi platí tohle Pavlovo slovo právě pro můj život. Ale zase tu představu odložme, že se křesťan nemůže hněvat. Může se hněvat. Jenom nesmí hřešit. Příkladem je nám v tom právě Boží syn, který se i hněval, ale nikdy nezřešil. Nikdy nepřestoupil hranici hříchu. Byl nám podoben ve všem, kromě hříchu. Tak to jsem chtěl jenom něco málo ke hněvu, protože o hněvu se tolik nemluví.

[16:43] A hněv je skutečně projev Boží spravedlnosti v uči hříchu. A mě to včera při té přípravě tak jako nově oslovilo. Protože si myslím, že my, jako protestanté, evangelikálové, nám nehrozí tolik záslužnictví, skutkaření, to je hrozba daleko víc pro hřímský katoliky. Nám hrozí druhý extrém a to je laciná milost. Německý teolog Dietrich Bonhoeffer přišel s tímhle pojmem laciná milost. On sám rozhodně nevedl laciný život, protože skončil jako mučedník během druhé světové války. Valky těsně před koncem byl nacisty popraven a přišel s tímhle pojmem, který hrozí spíše v našich kruzích, že když někde padnu, když někde selžu, když někde zhřeším, tak ono se zase tak moc neděje.

[17:45] Tak, jak se říká někde v amerických kruzích, že odpouštět to je boží biznis. To je omyl. To je právě přístup laciné milosti, která hrozí právě nám. A my potřebujeme žít v pokání. Tam, kde selháváme, padáme, hřešíme, tak nemůžeme přistupovat v takové lhostejnosti, laxnosti, povrchnosti, ale z vážnosti činit pokání. A pokání znamená změna smýšlení. Rozjejíc se s hříchem, prosit za odpuštění. Dnes budeme mít i příležitost při večeři páňa. Tak to byl takový delší úvod k tomu, co je před námi. Druhá věc, kterou v textu nacházíme, tak vlastně Pavel mluví o tom, že pohané jsou bez výmluvy.

[18:49] Že skutečně hospodin dal svoje svědectví ve svém stvoření. A mluví tady o tom, co bychom mohli teologicky nazvat všeobecné zjevení. Kde stvořitel ve svém stvoření zanechává stopy určitý ukazatele, které ukazují na jeho slávu, které ukazují na jeho božství. Tradičně se mluví o přírodě, která odkazuje na boží slávu. Mluví se o historii, která nese skutečně ty otisky stvořitele. Můžeme mluvit z psychologie také o svědomí. I v lidském svědomí se odehrává zápas člověka samotného se sebou, kde co si ho obvinuje, co si se tam ozývá a ukazuje, že něco není v pořádku.

[19:53] I to lidský svědomí je otisk a je to ukazatel na stvořitele. A dalo by se mluvit i dál, dalo by se mluvit o vesmíru. Možná by vás napadlo ještě i něco jiného. A tohle všeobecné zjevení ukazuje na boží slávu, na jeho božství. Je dostatečné na to, aby člověk začal hledat Boha. Samo o sobě nestačí na spasení. Všeobecné zjevení nestačí na to, aby člověk byl spasen. V podstatě ale tady není řeč o spasení. Tady je řeč o odsouzení. Tenhle text mluví o soudu. Ke spasení potřebujeme speciální zjevení, které hospodin dává a jak jistě dobře víte, v Ježíši Kristu ve svém synu. Není pod nebem žádného jiného jména, skrze které bychom mohli být spaseni. A já mám za to, že ten, kdo hledá Boha, ten, kdo bere vážně i ty záležitosti, ty otisky všeobecného zjevení v historii, v přírodě, ve svém svědomí, takže hospodin mu dá poznat.

[21:15] Ten, kdo hledá, tak najde. A že ho přivede k Ježíši Kristu. Že ho přivede ke zjevení. Spasení v Pánu Ježíši, v jeho jménu. Ale tady máme případ, kdy lidé zaměnili pravdu za lež. To je princip pohanství. Zatlačit pravdu, zatlačit vůbec myšlenku na stvořitele. Potlačit všechno i ve svém svědomí. A to je velmi nebezpečná záležitost. Protože... Svědomí je možné potlačovat. Uděláte něco zlého, nebo vydáváte se zlou cestou, zlou filozofií, zlým směrem a svědomí se ozývá. A potlačíte ho a zítra se bude ozývat znovu. Ale už slabším způsobem.

[22:17] A potlačíte, postavíte se proti pravdě, proti tomu hlasu, který je u vás ve svědomí. A další den už svědomí bude se ozývat ještě méně. A v tomto, když člověk bude pokračovat, tak docílí toho, že nakonec v jeho svědomí není žádná odezva. A ještě si ji zdůvodní. A ještě si ji podloží. A ještě ji postaví jako nějakou vynikající filozofii. Takhle chápejte, prosím vás, nacismus, takhle chápejte ty nepochopitelné věci. A vlastně nesmysl, co říkám. Chápejte to, co je nepochopitelné. Kde takhle inteligentní lidé, vzdělaní lidé, byli schopni se dopouštět takových zvěrstev. Kde to svědomí ušlapáváte, až ho úplně ušlapete. A k tomuhle všemu vede bezbožnost. Když člověk zamění stvořitele a na jeho místo si postaví obraz člověka, jak to tam máme, čtvrnožců, ptáků, prostě stvoření.

[23:34] Nakonec to končí i těmi plazy. Mimochodem, teď mě napadlo, had je taky plaz, ne? Když se vrátíme do geneze. A skutečně je to neuvěřitelný, jak člověk si na to místo, které patří jenom Bohu, tak si dosadí obraz třeba i toho plaza, nebo toho čtvrnožce. Před pár dny jsem šel po Jílové na sídlišti a proti mě žena s pejskem, docela hezkým pejskem, a povídala takové jako chytrý řeči, tak jsem myslel, že mluví ke mně. A minul jsem ji a zjistil jsem, že prostě vede řeči se psem. Jako na vysoký úrovni teda, přiznávám. Že jsem nejprve myslel, že to mě oslovuje. Cítil jsem se asi jako hodně vysoko. Že to náleží mně.

[24:34] Podívejte, já nic proti psům nemám. Já jsem milovník psu. Za svůj život jsem měl, nebo jsme společně jako rodina, měli čtyři psy. Ale věřte tomu, že jsem s nimi žádný filozofický ani teologické řeči nevedl. Vedl jsem ji k poslušnosti. Naprosto uznávám, že pes přítel člověka, že ze všech zvířat je to asi to nejmilejší stvoření, jaké je pro mě. Ale nepatří na místo Boha. A nepatří ani na místo člověka. Tak jsem tu ženu jako nechal být. Pochopil jsem, že... Takže to je problém, že člověk vlastně ve skutečnosti je stvořen ke vztahu s Bohem a postavil se proti Bohu a to prázdné místo z nějakých důvodů chce naplňovat něčím jiným. Protože člověk ve skutečnosti tvor náboženský. Si nemůžeme pomoct.

[25:36] Pokud to místo, které patří Bohu, chceme zaplácnout něčím, tak stejně hledáme nějakou cestu náboženství. Proto je tolik náboženství na světě. A dokonce i ti, kteří chtěli popřít veškeré náboženství, například komunisté, tak zavedli zase náboženství. Podívejte se na ty rituály, podívejte se na ty průvody, podívejte se na ta zobrazení těch jejich svatých, podívejte se na jejich... Ono to nejsou chvalospěvy. Ale já, když někdy slyším komunistické písně, já mám stejně silný podezření, že čerpali inspiraci z křesťanských... Když se podíváte na ruskou hymnu, nebo na sovětskou, mám silný podezření, že čerpali stejně z křesťanství. Akorát to zneužili, akorát to celý pokroutili. A udělali z toho stejně náboženství. Mají svoje nebe, mají svoje svaté, mají svého boha, mají svoje rituály, klaní se.

[26:39] Já jsem se narodil za minulého režimu, tak si to ještě pamatuju. Sice jsme to brali za rezervou, když byl Lampionový průvod, tak jsme dělali i jiné věci. To bylo na Veřesera, někteří už asi nevíte, co to je. Tak to byl takový svátek, kdy se připomínala v Sovětském svazu revoluce. A když tady jsem četl potom ke konci toho textu, že vymýšlejí zlé věci, tak mě to právě jako blízklo, že jsem si vzpomínal na Veřesera, kde ty dětičky chodili s těmi Lampiony a už byla tma, už úplně nebylo možné zjistit, kdo je kdo. A my jsme chodili se stříkačkou z okenou a tak jsme to tam v tom zástupu jako vždycky stříkli těm dětičkám a najednou plamen prostě. Vymýšleli jsme zlé věci. Takže jsme tam samozřejmě řešili i jiné věci než nějakou ideologii.

[27:42] Takže pro nás to teda nebyla záležitost náboženská, ale vymýšleli jsme zlé věci. Takže také pro mě není žádná omluva. A měli jsme z toho potom neuvěřitelnou radost. Když to hořelo. Takže to je to všeobecné zjevení, speciální zjevení, pohanství, falešné náboženství, to je třetí bod. Čtvrtý bod, tady se už dotýkáme něčeho, co je velmi aktuální. A to je otázka homosexuality. V tomto případě jako důsledek bezbožnosti. Docela jasným způsobem o tom tady Pavel mluví. A některé moderní komentáře se snaží tuto záležitost tak nějak převyložit. Nebo se ji nejraději vyhýbají. Já se přiznám, že bych tento text také dneska nevybral. Ale máme-li kázat boží slovo, tak to tady pochopitelně je naprosto zřejmé.

[28:43] A z toho vyplývá, že homosexualita v jakékoliv podobě není boží plán. Ať se to moderním lidem líbí nebo nelíbí, tak musíme označit tuto záležitost jako hřích. Na jednu stranu ji ani nepodceňovat, ani nepřeceňovat. Není to něco víc, než je nenávist, než je lakomství, než je ten další seznam, který tam čteme. Nepatří se v církvi z toho dělat nějaký ani tabu, na druhou stranu ani hon na čarodenice. Je to hřích jako každý jiný. Tento text ani neřeší záležitost toho, jestli člověk za to může nebo nemůže. Jestli to je genetická záležitost, ano, či ne. A já to tady teď v tuhle chvíli také řešit nebudu. Jestli za to člověk může nebo nemůže.

[29:44] Pokud byste chtěli, tak na podzim tohle téma můžeme naprosto cíleně tady otevřít. V rámci nějakého vyučování, nemyslím v neděli, ale v týdnu, kde můžeme otevřít ty biblické texty, které se této záležitosti týkají. Ale je nutný na základě toho, co tady prostě čteme, říct, že to není v pořádku, že to není žádná alternativa, že to není žádná varianta, že to neodpovídá božím řádům a ani božímu stvoření. Ale není to horší hřích, než jakýkoliv jiný. A tak jako všichni hříšníci i homosexuálové jsou předmětem naší lásky, předmětem boží lásky a je třeba každého hříšníka vést ke kaká. K milosti a ke spáse.

[30:45] Snad z těch pár věd, které jsem tady řekl, tak rozumíte mému srdci. A pokud to pro vás bude aktuální, a ono to aktuální je, v posledních dnech jsem se s tím několikrát setkal, i v rozhovoru mimo toto společenství, tak pokud byste měli zájem, tak se tomu můžeme na podzim věnovat, i s nějakou takovou diskuzií a s otevřeností i v rozhovoru. A otvřít to do plný šíře. Pak bych chtěl se dotknout ještě z toho seznamu závěrečnýho, kde by se dalo jít pojem vedle pojmu, ale není na to čas, tak aspoň jedné záležitosti, která mě velmi leží na srdci, a to je, neposlouchají rodiče. Někdo se tady usmál.

[31:45] Já na nic nenarážím, na nic konkrétního. Prosím vás, nikoho z vás teď nemám jako pomyslně, jako obraz v hlavě. Skutečně věřte mi, že si nikoho z vás teď neberu. Do mysli a ani do úst. Ale mám to hodně na srdci, protože v moderní době otázka kázně v rodině ustupuje na základě moderních jako trendů. My víme, že láska je základem, že to je to podstatné, to, co v rodině je a to, co v rodině má být. To tady asi nikdo nespochybnuje a nespochybní, ale tak nějak jsme upustili od těch starých, dobrých, evangelických, evangelikálních, protestantských hodnot a to je i kázeň. Každá výchova v rodině musí stát minimálně na dvou pilířích. Bezpodměnečná láska, o tom tady není třeba mluvit, to všichni znáte, ale tak je kázeň.

[32:48] A to je poslušnost. A pokud děti neučíme poslušnosti a kázně, tak jim velmi škodíme. A velmi jim ubližujeme, protože ve vztahu k Bohu je poslušnost něco nesměrně důležitýho. A víte, co říká Boží slovo o neposlušnosti? Co bylo řečeno královi Saulovi? My skutečně potřebujeme vést děti i k poslušnosti. A já mám jeden velmi silný pocit za tu dobu, co jsem kazatelem, že když o tom mluvím tu a tam, na začátku jsem to snad ještě chápal, když jsme neměli děti, nebo byli malí, ale dnes už máme dospělí děti, tak nikdo se nikdy neodvážil proti tomu na venek vystoupit, proti tomu, co teď říkám. Ale mám takový pocit, že velmi málo lidí si to pak bere jako reálně do svého života.

[33:52] Že to je takové to, tak si to řekni, dáváme ti prostor, tak si to tady řekni. Ale aby to doputovalo pak do lidských srdcí a ovlivnilo to naše rodiny, tak to mě skutečně jako velmi bolí, že tenhle důraz opouštíme na základě nejmodernějších trendů filozofie a psychologie a děláme velkou chybu. Doufám, že mi zase rozumíte. Mluvím tady o harmonii, ještě jednou to zapakují, bezpodmínečné lásky a kázně poslušnosti. Jedno i druhý musí v těch rodinách být a musí to být v harmonii. Já si uvědomuji, když koukám na moji ženu, že jsem zapomněl na jeden důraz, ještě se musím vrátit zpátky. K tomu, když vlastně člověk zaměnil pravdu za lež a pokud možno...

[34:57] Úplně popírá boží existenci, jeho božství, jeho slávu a tak přišel skutečně jako z bezbožnosti a přišel například i ze záležitostí té hypotézy, jak se jí říká, odborně, darvinismus, ano, a tomu říkáme jak, odborně, evoluce, děkuji a pamatuju si na Slava Krupu, což je fyzik ze Slovenské akademie věd a když přednášel u nás ve Znojmě, tak říkal, že to není záležitost vědy, evoluce, že není záležitost vědy, ale morálky, že ve skutečnosti kvůli morálce a etice, že člověk se nechce podřizovat v vyšší autoritě, protože kdyby připustil jeho existenci, tak musí připustit, že je malý pán a že se jednou bude zpovídat ze svého života.

[36:07] A tak je takhle blízko šáhnout po evoluci. Ačkoliv je to hypotéza. Ačkoliv pořád ve školách a v médiích to předkládají jako vědecky světonázor, je to pouze hypotéza. A pamatuju si na mého kolegu, kazatele, který říkal, že on je z kazatelské rodiny tedy. A bylo to ještě za komunistu. A říkal, že když byl na základní škole a učitelka je tam učila záležitost evoluce a mluvila o tom, jak pocházíme z opic, tak říkal, že jako farářský synek poprvé zapochyboval, že když se na tu učitelku podíval, tak že měl i pocit, že by mohla mít pravdu. Že by jí to i věřil. Že je člověk z opice. Blížíme se ke konci.

[37:07] Ten 32. verš mluví o tom, že vlastně nejenom, že lidé tyhle věci konají, ale dokonce to schvalují i jiným, kteří to dělají. Že vlastně ta bezbožnost jako graduje. A když se dnes podíváte na lidi, kteří jsou v čele, intelektuálové vědci, umělci, zákonodárci, tak já bych řekl, že tahle stará pravda Pavlova z 32. verše, tak se skutečně jako realizuje a propisuje. A ona se nakonec propisuje i do moderního zákonodárství. A asi to nechám kouž bez komentáře. Myslím, že víte, o čem mluvím. Možná jediný komentář, ale jenom jednu větu. Bude tady boj o to, aby se eutanázie stala součástí našich zákonů. A ještě několikrát vlastně naši zákonodárci to odmítli. Je to pro mě nesmírně překvapivé, že v naší zemi je to stále odmítáno.

[38:08] A někdy je to třeba o jeden hlas. A jenom otázka času, než se to propíše i do našich zákonů. A myslím si, že to je skutečně jako odraz tohoto, co tady čteme u Pavla v tom 32. verši. Tak a já když jsem říkal, že to, co jsme tady dneska rozebírali, že to je ta hnusná čtvrť města, kam bych nikdy nikoho nevzal, kam bych ani já dobrovolně jako nešel, a přesto to ale je součást města. Tak já bych proti tomu autorovi, který s touhle myšlenkou přišel, přece jenom jako dal jednu výjimku. Když se podíváte, a myslím si, že to není úplně náhoda. Myslím si, že už i samotného Pavla to jako nebavilo, tady ty verše jako takhle rozepisovat, a tak tam přece jenom v tom 25. verši pronesl takový povzdech. Vyměnili boží pravdu za lež, kořili se a sloužili tvorstvu více než stvořiteli.

[39:10] To je furt ten hnus. A teď to je ten povzdech Pavlův, už ho to nebavilo. Stvořiteli, jenž je požehnaný na věc, To je ta jediná výjimka, kterou tam nacházím v tom textu, takový Pavlu v povzdech, takový jako světýlko v té temnotě. A já použiju ještě ten obraz toho města a té čtvrti. Představte si tu hnusnou odpornou čtvrť, ale ta sousedí z vedlejší čtvrtí a to je naopak ta nejhežší a nejkrásnější čtvrt ve městě, kterou nevidíte. Ale máte tam jeden mrakodrab, který svítí i v noci, nejúžasnější architektura toho města a vy i z toho vašeho hnusu, z toho vašeho bronxu koukáte a ten jeden mrakodrab tam vidíte.

[40:12] To je tady ta věta Pavlova, kde on je požehnaný na věky. On je požehnaný a všichni, kteří jsou u něj a přichází k němu, budou požehnaní. A je to nádherný žít s živým Bohem. Je to vysvobozující. Je to záchrana. A tak když seš v tom bronxu a vidíš tam ten mrakodrab, tak si myslím, že nejlepší, co lidé můžou z té čtvrti udělat a myslí si, že tam žijí a že tam prostě i zemřou a že to je jejich čtvrť, tak je pozvednout hlavu a jít do té nové čtvrti. Opustit tuhle hnusnou čtvrť a jít k tomu požehnanému stvořiteli, protože tam budeš i ty požehnaný. A chtěl jsem to aspoň takhle, tady z tohoto Pavlova doušku, zakončit pozitivně. A je to pozvání k živému Bohu, který je požehnaný. A má požehnání pro mě i pro tebe. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20220508/scest-bezbo-nosti · Aktualizováno: 2026-10-15