# Běda vám pokrytci ...!

> Kázání ze dne 15. 5. 2022, Římanům 2,1-16, Miroslav Čížek. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 15. 5. 2022
- **Kazatel:** Miroslav Čížek
- **Biblický text:** Římanům 2,1-16
- **Délka:** 20:58
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-05-15-Beda-vam-pokrytci-.-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-05-15-Beda-vam-pokrytci-.-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Boží slovo, tak se malinko chci vrátit k tomu večeru, který jsme tady společně měli. Ne ten pozdní večer, ale ten předtím. Tam, kde jste ještě většina z vás byli. A když jsme tady mluvili, měli jsme ten rozhovor, tak jsem si pak ještě uvědomil, teď budu mluvit jenom sám do sebe, že vlastně to, co jsem tady říkal, nebo prezentoval, tak bylo tak jako zacíleno na to, co teoreticky může být před námi. Ale byl bych hrozně nerad, kdyby to vyznělo tak, že to, co bylo doteď, takže nebylo odpáno, že nebylo prostě boží vedení, že v službě, které se tady děli, tak že jim snad něco mělo chybět nebo něco podobného, tak to ani nahodou. Já si jako nesmírně vážím minulé služby každého z vás na jakékoliv pozici, jestli je to rok zpátky, nebo třeba 17 let zpátky, když jsme mluvili u stolu, tak s Tomášem, tak jsem tam vyzvídal, jak dlouho sloužil nebo slouží na dorostu.

[1:16] To je jenom jako by příklad, tak aby se dálo pokračovat s mnohými z vás, tak vždyť je naprosto jako nereálné si nevážit služby 17 let. U někoho jednoho roku, u někoho pět let, u někoho třeba 30 let, anebo taky těch, kteří už tady ani nejsou mezi nám. Ať už se odstěhovali, třeba Soupalovi, anebo ti, kteří třeba už dneska ani nežijí. Myslím třeba službu v minulém režimu a vždyť to společenství má nějakou přece jako minulost. Tak jenom abyste mě správně rozuměli, že když jsem tady mluvil, tak jsem mluvil tak moc zacílený na ten nový školní rok, že mohl z toho vyznít, že třeba jako přehlížím některé věci směrem do minulosti a určitě to tak není v mém srdci, tak jenom abyste toho rozuměli. Tak, dnes máme text, který bych si na pobyt nikdy v životě nevítal a měl jsem strašně těžký čas při připravovat.

[2:24] Prostě probíháme list Římanům a padla na mě druhá kapitola, první až šestnáctý verš. Je to šestnáct veršů, ani nečekejte, že tady rozebereme verš po verši, protože to není myslitelné. Ani si nemyslím, že by naše pozornost na to měla kapacitu v tuhle chvíli. Takže budu číst z toho studijního překladu Římanům 2, 1 až 16. Proto jsi bez omluvy člověče a to každý, kdo soudíš. V čem soudíš druhého? V tom odsuzuješ sám sebe, neboť soudíš, ale sám činíš to tež. Víme, že boží soud je podle pravdy proti těm, kdo dělají takové věci. Protože máš za to člověče, který soudíš ty, kdo takové věci dělají a sám činíš to tež, že unikneš božímu soudu?

[3:24] Nebo pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, zhojivalosti a trpělivosti a nevíš, že boží dobrota tě vede k pokání? V svou tvrdosti a nekajícným srdcem si zhromažduješ hněv, ke dní hněvu a zjevění spravedlivého božího soudu. On odplatí každému podle jeho skutku. Těm, kteří s vytrvalostí v dobrém skutku hledají slávu, čest a neporušitelnost, dá život věčný. Avšak těm, kteří jsou sobečtí a neposlouchají pravdu, nejbrž poslouchají nepravost, odplatí hněvem a zuřivosti. Soužení a úzkost padne na duši každého člověka, jenž působí zlo, předně na žida, ale i na řeka. Avšak sláva, čest a pokoj případne každému, kdo činí dobro, předně židovi, ale také řakovi. U Boha není přijímání osob. Ti, kdo bez zákona zřešení. Čili bez zákona také zahynou.

[4:24] A ti, kdo zřešili pod zákonem, skrze zákon budou souzení. Neboť u Boha nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší, ale ospravedlněni budou ti, kdo je jej plný. Když totiž pohane, kteří nemají zákon, přirozeným způsobem činí to, co zákon požaduje, pak jsou sami sobě zákonem, ač zákon nemají. Ukazují, že mají dílo zákona napsané ve svých srdcích. Jejich svědomí bude svědčit spolu s myšlenkami, jež se navzájem obvinují nebo také obhajují. V den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude podle mého Evangelia soudit, co je skryto v lidech. Tak máme za sebou jako nesnadný text. To si myslím, že jste všichni teď pochopili. A já, když jsem se na to připravoval, tak nikdy jsem teda na ten text nekázal.

[5:25] A jak říkám, nikdy by si ho ani nevybral. Ale tak musel jsem se s tím nějak jako popasovat. A úplně nejvíc času jsem se zabýval, koho tady vlastně ten Pavel vůbec řeší, ke komu vůbec mluví, nebo co to je za situaci. Protože ono to reaguje na to, co jsme měli před týdnem. Vždyť je tam řečeno proti těm, kdo dělají takové věci. No jaké věci? No to jsou ty, které jsou v té první kapitole, a to je ten seznam. Jsou naplněni veškerou nepravostí, smilstvem, ničemností, chamtivosti, špatnosti a tak dále, tak dále. Dotkli jsme se tam i té homosexuality a podobně. Nebo jak to nazvat, jestli teda ještě držím vůbec správný jako pojem. Myslím si, že už bych i za ten pojem byl napomínán za chvíli. Ale rozumíme, jo? Prostě tady je seznám určitých jako necnostních hříchů a na to reaguje tady ten text, jo?

[6:27] Který vlastně tady vykresluje člověka, který jakoby soudí, pohrdá těmi, kdo takové věci dělají. A tak kdo to vlastně je ten člověk, ke kterému se tady Pavel obrací. Příští týden bude mít Lukáš kázání. Je to tak, Lukáši, že jo? Jo. Platí to stále. Já si řekl se z toho ještě. O toho... Jo. A tak jako mám naději, že teda Lukáš skutečně bude za týden kázat o to 17. verše a tam už je, jestliže se však nazýváš židem a tak dále. A to, co bylo před tím, před týdnem, tak bylo z cestí bezbožnosti. To byl člověk, který měl přirozené jakoby poznání Boha, takové to, ne speciální v Ježíši Kristu, ale skrze historii, skrze stvoření. Tady, když vykouknete na ty hory, tak mnohé napadne, to je nádhera.

[7:27] To někdo musel stvořit. A toto poznání může být každý člověk. A nebo řekne, ne, prostě to je náhoda a začne tyhle věci, jakoby to svědectví, ty stopy Božího stvoření začne jakoby potlačovat, vytěsňovat a vydá se cestou. A potom je přesně ta kapitola, kterou jsme řešili předtím. A vydá se cestou bezbožnosti. Takže popřed ty směrovky, popřed to svědectví o Bohu, v historii, v přírodě, ve svědomí a tak dále, a vydá se cestou bezbožnosti. Tady už jsme u člověka, který těmito lidmi pohrdá, který má vzdání pobožnosti, ale ve skutečnosti Pavle říká, no ale když se chováš stejně, jako ti, kterými pohrdáš, tak jako jak si myslíš, že utečeš jako Božího soudu? To byla zpětná vazda, pro mě. Musím zabrat. Ale já už asi věc nemůžu. Takže máme před sebou člověka, který, a teď je otázka, jestli to je žid, nebo jestli to je pohán.

[8:35] Díval jsem se do dvou, tří komentářů, které mám, které teda nejsou úplně na vysoké úrovni, ale nic lepšího prostě nemám. A tak... Jsem koukal, jak to vidí oni, autoři těch komentářů a většinově je to tak, že mají za to, že je už tady řeč o židech, že už se jedná o židy, že mluví o židech, ale připouštějí, že někteří to vidí jinak. To znamená, tady je spor, jedná se o židy nebo o bohany. Já mám silný pocit na základě toho, co jsme tady četli, že se na prvním místě už jedná o židy a Lukáš v tom bude pokračovat příští týden, ale myslím si, že není úplně od věcí i to, že se to může týkat i pohanů, kteří mají morálku, kteří se nevydali úplně cestou té bezhraničné bezbožnosti, ale mají nějakou morálku, mají nějakou náboženskou zbožnost, třeba falešnou, nebo jsou to filozofové, vzpomněte si třeba na stojické filozofii, tam je morálka.

[9:52] Že to můžou být v uvozovkách i cnostní pohané. Tak mám za to, že na prvním místě židé a na druhém místě by se to dalo vztáhnout i na prostě morální ctnostné pohany. V každém případě se jedná o člověka, který má zdání pobožností, ale něco chybí v životě. Já jsem si našel jeden biblický verš, kterým bych to celé charakterizoval, o nějakého člověka se jedná. A to je v druhém listu Timoteovi, který nakonec rozebíráme na biblické, ale k tomu textu se teprve dostaneme. A tam Pavel ve třetí kapitole, čtvrtý, pátý verš, charakterizuje lidi, kteří nastanou. V tomto směru to úplně nesedí, on mluví směrem do budoucna, ale ta charakteristika. Čtvrtý verš a pátý verš a budučí z kralického překledu, protože kralická to úplně geniálně charakterizuje.

[11:00] Nebo nastanou lidé, v tomto případě už jsou to lidé, kteří v té době žili, rozkoší milovníci více nežli milovníci Boha. Majíce způsob pobožnosti, ale mocí její zapírajíce. A od takových se odvracují. Lidé, kteří drží nějakou vnější morálku, nějaký projevy vnější způsobnosti, ale chybí uvnitř boží moc. Chybí ta podstata. Chybí ta upřímnost, ta poctivost. Je to jenom vnější nátěr. A já se malinko ještě zase vrátím k tomu obrazu, který jsem rozebíral před týdnem, když jsem popisoval tu čtvrť, ten Bronx. To je nejhorší čtvrť ve městě, kam bych nikdy nikoho nepozval. A s náznakem, že vedle je čtvrť, úžasná, ze které vidíme akorát mrakodravu, úžasné architektury, který odráží a svítí, dává světlo a může teoreticky lákat.

[12:11] Člověk pozvedne hlavu a rozhodne se, no tak já v tom Bronxu nechci zůstat. A půjdu do té úžasné čtvrti a charakterizoval jsem to, že to je ten požehnaný vůh. Ten mrakodrav je takový maják, kde z toho Bronxu se vydáš do té vedlejší čtvrti, která je naopak ta nejúžasnější a nejpožehnanější. A pokud použiju tenhle obráz a trochu ho rozvinu, tak to, o čem teď mluvíme, tak to je ještě další čtvrť, která je vedle toho Bronxu, ale není to ani u toho úžasného mrakodravu. Ve skutečnosti je to taky od toho úžasného mrakodravu vzdáleno. Dokonce stejně vzdáleno, jak ten odporný Bronx. Jenom když do té čtvrti vstoupíte, tak je všechno krásně napřeno. Všechno to má vzdání jako, že to není ten hnusný zablešený Bronx. ale v jádru je to prohnilý a ještě chvíli padne to prostě.

[13:11] Je to samá korze, samá hnilova, jenom je to natřené. Jenom to má vnější nátěr, jenom vnější slupku. A ti, co žijí tady v té čtvrti, tak pohrdají těmi, co jsou v tom bronxu. Ale jsou stejně vzdálení od té úžasné čtvrti. Takže takhle bych to asi nějak charakterizoval, kde se zhruba je jako ocitáme. Ne, když se podíváte do písma, tak jenom možná taková pomoc. V chrámu se modlí celník a farizeus. Tak asi to nemusím víc rozebírat, kdo znáte písmo. Nakonec ospravedlněný je celník, nikoliv farizeus, který si myslí, že je úžasný. Vůbec pán Ježíš, když mluví k farizeum, tak jim říká běda vám. Zákonníci, farizeové a pokrytci.

[14:15] Slovo pokrytec v řekštině je hypokrytes, to znamená pokrytec a herec. Takže to pokrytec je to herectví. Když si dáš masku a hraješ roli, vnější roli, ale není to, nejseš to ve skutečnosti ty. Pod tím je ten, to, co říká pán Ježíš, těm farizeum a navenek obílené hroby uvnitř. Co tam je? Pomůžte mi, já to nedokážu citovat, tak mi pomůžte. Hrabivost, ale mrtvolné kosti, že jo, to mrtvota tam je. A navenek je to obělený hrok. Takže to je to pokrytecství, to je to herectví. Nechci říct teda, že dneska všichni hereci jsou pokrytci, je to prosím vás jako... Že to řečtěno má jako jeden termín pro herece a pokrytce, za to já nemůžu. Takže jestli někdo směřujete k herectví, tak vám přeji boží požehnání.

[15:19] A hrejte dobře. Hrejte dobře svoji roli a co nejlépe. A já mám taky oblíbené své herece. A hráli dobře. Ale před pána boha se tohle, tenhle kůmšt nehodí. Herectví se před živého boha nehodí. Ještě vám přečtu tři verše. Které zase, jako jsem na něma hodně přemýšlel. A jsou dost překvapující u Pavla z toho textu. Jak to vlastně ten Pavel myslí. Sedmý verš. Těm, kteří z vytrvalostí v dobrém skutku hledají slávu, čest a neporušitelnost, dá věčný život. Desátý verš. Avšak sláva, čest a pokoj připadne každému. Kdo činí dobro, předně židovi a také řekoví. V třinácty verš. Neboť u Boha nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší, ale o spravedlnění budou ti, kdo je ji plní.

[16:21] Než jste překvapený? Co to ten Pavel tady jakoby píše, vyslovuje, káže? Nejste trochu z toho překvapený? Že je tady, Pavel, najednou blízko Jakubovi, tak trochu možná, blízko Jakubovi, jenže Jakub o tom mluví jakoby už ke znovu zrozeným lidem s varováním, že pokud ale nemáš jakoby skutky, tak je tvoje víra mrtvá. Ale tady je to ještě zase trochu jinak, to je jakoby ještě předospravedlněný. Jako tohle dělej a budeš teda jako ospravedlněný. No on nemluví k nám, k božině tam na tomto místě. Mluví k židům a dejme tomu třeba těm snostným jako pohanům. A říká jim v jejich situaci, tak to teda dělají zase. Běžte tou cestou. A vlastně to je stará smlouva. A pár kapitol dál celý zbourá a řekne, tudy cesta nevede.

[17:23] Zkus to, tudy cesta nevede. To je pořád ještě někde v rovině staré smlouvy. Ale určitě ten, kdo podle svého daného poznání hledá Boha, a vzpomněte si na Cornelia, a je v tom upřímnost, a je v tom poctivost směrem k pánu, podle daného omezeného poznání, třeba ještě starozákonního, nebo pohanskýho, nebo nějakýho, tak ne, že by si tím něco zasloužil, tím si nic nedoslouží, ale kdo upřímně hledá Boha, tak se mu pán dá poznat. A pošle mu světky, pošle mu evangelium, pošle mu boží slovo, otevře mu další obzory. Vzpomněte si na Cornelia, Petr k němu byl poslán, vzpomněte si na toho etiopského dvořana, Filip za ním byl poslán. A tak budu už pomalý končit a budu končit tím čtvrtým veršem.

[18:26] Nebo pohodláš bohatstvím jeho dobroty, zhovivavosti a trpělivosti, a nevíš, že boží dobrota tě vede k pokání? Když rozpoznává ten člověk, který ještě nezná Krista, ať je to Žid, ať je to cnostný pohán, rozpoznává svou situaci a vidí, že ta jeho čtvrtýna není úplně toho OK, přece jenom vidí tam ten mrakodrat, to světlo dobrotivého požehnaného hospodina, tak Pavel tady říká, do této situace těchto lidí, což nevíš, že tě dobrotivost boží chce přivezt k pokání? Zvedni hlavu a běž k pánu, k jeho dobrotě, k jeho milosti. Vždyť tě chce přivezt k pokání, vždyť tě chce přivezt k tomu nejlepšímu, co na tomto světě vůbec jako můžeme prožít. Odpuštění, přijetí, ospravdelnění, pokoj, o tom bude Pavel potom mluvit dál v dalších kapitolách.

[19:26] A ještě jeden takový detail, který, protože si možná říkáte, no dobře, jako my přece nejsme ani židé, ani ti cnostní pohane, tak jak se nás to jako vůbec dotýká. Není to tady, tak si dovolím trošinku jako kazatelský posun, není to tady, ale hrozí to křesťanům také. Když křesťan ztratí lásku pánu, ztratí společenství s Duchem Svatým, ztratí to nejpodstatnější, co je, a zůstane mu jenom vnější, vnější zkořápka, jenom vnější slupka, tak se zase blíží k tomu, o čem jsme tady mluvili. A to je hrozba pro nás. Kdo chodíme s pánem, milujeme ho, dáváme prostor Duchu Svatému božímu slovu, modlitbě, společenství s ním, tak se nás to netýká, tahle věc. Ale jakmile tohle začneme ztrácet, a ta realita jakoby hrozí, každému z nás, že každý den se pro pánu znovu a nově rozhodujeme, tak se zase člověk může dostat zpátky do vnější zbožnosti, ale její moc, nebo jak to tam vykraličtí mají, majíce způsob pobožnosti, ale moc její zapírajíce.

[20:50] A to se může stát i křesťanou. Tak tady je varování pro nás. Konec.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20220515/b-da-v-m-pokrytci · Aktualizováno: 2026-10-15