# Abraham věřil Bohu a měl naději, kde už naděje nebylo

> Kázání ze dne 19. 6. 2022, Římanům 4, 13-25, Miroslav Čížek. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 19. 6. 2022
- **Kazatel:** Miroslav Čížek
- **Biblický text:** Římanům 4, 13-25
- **Délka:** 28:52
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-06-19-Abraham-veril-Bohu-a-mel-nadeji-kde-uz-nadeje-nebylo-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-06-19-Abraham-veril-Bohu-a-mel-nadeji-kde-uz-nadeje-nebylo-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Dobré ráno vám všem, budeme společně pokračovat, ale ještě než začneme s božím slovem list Římanům, tak bych chtěl vyřídit pozdrav od mého táty, kladl mi to na srdci, takže pozdravuji z Mikulova. A vy, kdo chcete, tak si prosím otevřete list Římanům, čtvrtá kapitola, od třináctého verše. List Římanům, čtvrtá kapitola, od třináctého verše, a tentokrát budu číst z ekumenického překladu. Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona. Nýbrž na základě spravedlnosti z víry. Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušena.

[1:04] Zákon sebou nese boží hněv. Kde není zákon, není ani přestoupení zákona. Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu, nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno. Ustanovil jsem tě za otcem mnohých národů. Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není. On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo. Tím se stal otcem mnohých národů. Podle slova, tak četné bude tvé potomstvo. Neuchabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo.

[2:06] Vždyť mu bylo asi sto let. I na to, že Sára již nemůže mít dítě. Nepropadl pochybnosti o božím zaslíbení. Ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil. Proto mu to bylo počítáno za spravedlnost. To, že mu bylo počítáno, nebylo napsáno jen kvůli němu, nýbrž také kvůli nám, jimž má být započteno, že věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše našeho pána, jenž byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění. Tak já pochopitelně budu navazovat na to, co tady měl před týdnem Pavel Mečkovský. Totiž celá ta čtvrtá kapitola mluví o Abrahamovi a bere si ho jako příklad toho, kdo věřil Bohu a vlastně pro víru mu byla připočtená spravedlnost.

[3:12] A to rozdělení, že jsme si to rozdělili do 12. verše a já dnes od 13. verše, tak to vychází z českého studijního překladu, ale když se podíváte do ekumenky, tak tady žádné rozdělení není a je to celý jeden souvislý text. A když se podíváte do jiných překladů Biblie nebo do komentářů, tak najdete ještě jiné rozdělení. Takže vlastně vůbec není jisto, jestli to, jak to rozdělujeme my tady dnes, tak je úplně to nejlepší řešení. Já vám to řeknu úplně jednoduše, rozdělili jsme to z pragmatických důvodů. Že by celá ta kapitola těch 25 veršů, že by to bylo moc na jedno kázání. A Pavel tady přinesl minule osnovu, tak jenom připomenu, že vlastně celá ta kapitola se zabývá ospravedlněním skrze víru nebo vírou, s tím, že prvních osm veršů řeší ospravedlnění vírou bez skutků.

[4:14] Devátý až dvanáctý verš řeší ospravedlnění vírou bez rituálů. Tam jsme řešili tu obřízku, jestli si pamatujete představit. a tam Pavel skončil a já začínám tím třináctým veršem a do sedmnáctého verše je to o spravedlnění vírou bez zákona a potom ten zbytek kapitoli od osmnáctého do pětadvacátého verše je o spravedlnění z víry nezávislé na osobní dostatečnosti. Osobní dostatečnosti Abrahama a také Sáry. Takže ty první verše, které přicházejí dnes, tak mluví vlastně o spravedlnění víry bez zákona. Už bylo naznačeno minulé, nebo jasně řečeno, že vlastně zákon byl dán mnohem později, až za Možíše, řekněme, že někde v 15. století před Kristem a Abraham to je někde začátek druhého tisíciletí před Kristem.

[5:18] To znamená, to, co se týká Abrahama, kterého židé považují za svého otce, tak se odehrálo několik staletí před vydáním zákona. Pokud mluvíme o zákoně, tak je myšleno zákon jako synajská smlouva, to, co bylo dáno Možíšovi. Neplect to, prosím vás, s prvními pěti knihami Možíšovými, které také nazýváme zákon. Ale to je zákon v jiném slova smyslu. To je jako zákon ve smyslu dělení Bible, biblických knih. Ale tady mluvíme teď o smlouvě. Smlouvě skrze Možíšový zákon. A to, co tady čteme, co se týká Abrahama, tak je skutečně bez zákona. To znamená, jedná se o spravedlnost pouze skrze víru. Zákon ještě není na světě. Možíš, pardon, Abraham o zákoně skutečně nic nevěděl. Neměl v rukách Biblii tak, jako my dnes.

[6:19] Neměl v rukách ani starý zákon. Neměl v rukách ani smlouvu Možíšovu. Skutečně to byly úplně počátky. Nazýváme to, že to je epocha praotců. A Abraham vycházel pouze z toho, jak k němu hospodin promluval. Pouze to, jak k němu mluvil, to, co mu zjevil. Nemohl vycházet ani z žádné tradice. To nám možná někdy nedochází. Když se podíváte na Abrahama, my ho máme za otce víry a skutečně tomu tak je. Ale odkud pocházel Abraham? Jaké bylo jeho pozadí? Jaká byla jeho tradice? Na čem tak, jak ho mohl stavět? Jako vůbec na ničem. To byl pohan. Doslova dopísmene pohan původně. Z pohanského prostředí. Sice otec Izraele, říkáme. Ale pocházel odkud? Ur. Mezopotámie.

[7:19] Ur to je dnešní jižní Irák. Poblič řeky Eufrat. V podstatě kolebka civilizace. Někde už od pátého tisíciletí. Kolebka civilizace. Tak odtamtud pocházel Abraham. A potom se svým tátou a zlotem, což byl jeho synovec, a se Sárou, s manželkou, tak na základě pokynu jejich otce Teracha, tak se zbalili a opustili Ur. A kam došli? Do Cháranu. Cháran, to je ještě pořád to je ještě pořád před řekou Eufrat. Myšleno tedy od toho Uru. Ještě nepřekročili řeku Eufrat. Ještě pořád je to oblast, kterou nazýváme jako Mezopotámie. V širším slova smyslu. A nábožensky? Nevím, jestli jste to někdy studovali, jestli jste nad tím někdy přemýšleli. Město Ur v té době.

[8:20] Hlavně chrám, měsíční božstvo, syn, bůh syn, měsíční božstvo, božstvo. Město Cháran, intenzivní blízká spolupráce s městem Ur, měsíční božstvo, syn. Ještě poslední město, které připadalo náboženský do té oblasti, vlastně město, měsíčního božstva. Egypt to byl zase spíš jako Bůh slunce. Takže vlastně z této tradice Abraham pocházel. Na čem mohl stavět? Na tradici svého otce? To byl pohan. Kniha Jozueho nazývá jako modláře. Ne tedy Abraham, ale jeho otce. Takže z čeho Abraham vycházel? No jenom z toho, že k němu promluvil Bůh. Z božího slova, které zaslechl. Na základě čeho?

[9:23] Zasloužil si to? Na základě zákona? Na základě zásluh? Na základě nějakých svých schopností? Na základě toho, že poctivě chodil do chrámu měsíčního božstva? Na základě ničeho. Jenom z boží milosti. Jenom z božího rozhodnutí. Svobodné boží rozhodnutí. Že se rozhodl z tohoto člověka udělat národ a národy a povolat ho jako otce víry. A to je dobře si uvědomit. A kež by si to uvědomovali i sami židé. Že tohle jsou počátky. Žádná exkluzivita. Žádná výjimečnost. Nic, na čem by bylo možné stavět. A o zákonu ještě není vůbec ani řeč. Ten zákon přeskočím, protože o tom už byla řeč i minulé.

[10:28] A ponoříme se do těch veršů následujících, kde vlastně v rámci té osnovy to Pavel nazval ospravedlnění z víry nezávislé na osobní dostatečnosti. Tak když se podíváme vlastně na ten příběh Abrahama a když se podíváme do knihy Genesis, to je ta 15. kapitola, ze které vlastně Apoštol Pavel vychází, když mluví o tom, že Abraham vlastně uvěřil a hospodin mu to připočetl jako spravedlnost, co mu připočetl notu jeho víru. Tak to nacházíme v 1. Možišově, 15. kapitole, v 6. verši. Ale je dobré si uvědomit i to, co předcházelo. Já už jsem naznačil, že nakonec Abraham vyšel i z toho cháranu, překročil řeku Eufrat, na základě bodího pokynu, protože hospodin ho povolal a už tehdy mu řekl v té 12. kapitole, učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno, staň se požehnáním.

[11:39] Požehnám těm, kdo žehnají tobě, proklej ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země. Tak to je na počátku toho, kdy Abraham, tehdy ještě Abraham, zaslechl boží hlas. Kdy hospodin ho takhle povolává a vyvádí ho z toho cháranu a dává mu zaslíbení země, dává mu zaslíbení potomstva. Nebo v počátku tedy potomstva, v zápěti poté i země, o kousek dál. A je tady řečeno, a to je dobré si také uvědomit, že vlastně v této době Abrahamovi bylo nějakých 75 let. Už to nebyl úplný mládenec, takže si dovedete představit, jak vypadalo jeho 75 let pohanského života, jaký zásluhy, na čem stál.

[12:39] Hodný toho, aby byl zavržen, tak akorát, tak jako celé lidstvo. Ale hospodin ho povolává ze své milosti na základě svého slova a Abraham tomu slovu uvěřil a šel. Překročil hranice. Hranice možného. Nábožensky, geograficky a šel do neznáma. Na základě pouhé víry. Vykročil. Ještě já si to trochu představíme názorněji, ať to chápeme, co to znamenalo pro toho Abrahama. Tak Ur to byla kolebka civilizace. To byly chrámy, to byly stavby, stavby z cihel, už dokázali využívat zavlažovací systém, keramika, spoustu vědeckých výdobitků skrze matematiku, geometrii, to všechno tam bylo.

[13:40] Cháran spolupracoval s Urem, takže pořád ještě civilizace velká. A teď má opustit tuhle civilizaci a vydat se do neznáma. Na základě víry. Kamsi do Kanánu. Kanán, nechci říct, že to byl úplný zapadákov, ale přece jenom po stránce jako civilizační to bylo trochu někde jinde, ale hospodin ho nepovolal do Kanánu, do nějakého města. Kde Abraham civil v Kanánu? Dnešní Izrael tedy, Palestina. Ve stanech z kamenných staveb, tam, kde je chládek, tam, kde je příjemně, tam, kde je bezpečnost, zahradbama města. Ten úr měl i vodní kanál, to znamená dobře chráněný. A Abraham putuje, kde si potom v Kanánu, pobývá ve stanu. Nic mu prakticky nepatří.

[14:42] Myslím jako z hlediska té země. A skutečně jako poutník. Představte si to asi tak, když to vezmu jako Českou republiku. Že žijete v Praze, Praha 1, pod Hradem. A hospodin řekne tak, a jdeš. A přivede vás, no nechci urážet Olomoucký kraj, tak Znojemsko. Přivede vás do Znojima. Ale Znojimo, to je ještě, to je velký luxus. My tam máme paláce. Tam máme hrad, tam máme rotundu, které se vám ani nesní. Máme hradby kolem města. Ne Znojimo. Ale na Znojemsko. A to už je jiný příběh. Takový Diákovice. Vždycky, když tam tudy proježdím, tak si říkám, jak tady tě lidi můžou bydlet. Bych to hned zrušil, tu vesnici. Prosím vás, není tady někdo z Diákovice.

[15:46] Ale Diákovice, prosím vás, to je ještě velký luxus. Zahranicí Diákovic. Zacedulou ve stanu. No a pak se zvednete z Diákovic a směřujete k litobratřicím. Je to podobná vesnice. A Znojimo tak jen z dálky zahlídnete. Tak toto znamená ten krok, že opustíte Ur a Charan a jdete do země zaslíbené, ale o město tam nezavadíte, bydlíte někde v pustině jako pastýř a bydlíte ve stanu. A kromě potomstva, které stále nedostáváte. Je vám na počátku 75 let potomek nakonec, až kdy Abraham měl nějakých 100 let? Takže 25 let ještě chodí a není jediný potomek. Lepřečeno je jeden, ale ne ze Sáry.

[16:49] To je Izmajel, že jo? Skrze otrokyní Hagara. Protože tomu chtěli tak jako trochu pomoct. Chtěli hospodinu pomoct. Lepřečeno Sára chtěla trochu pomoct. A tak využila právě mezopotámskou metodu otrokyně a skrze otrokyní budu mít potomka. A Abraham, ne aby řekl ne, takhle ne, tak prostě Hagar přijal a Izmajel je na světě. Ale ten zaslíbený potomek až ve 100 letech. a nejenom to, že není potomek. Ale hospodin mu říká rozhlídni se na jich, na sever, na východ, na západ. To je ta země, která ti bude patřit. No patřila mu reálně, fakticky, Abrahamovi. Co mu tam patřilo? Země mu patřila? Nepatřilo. Patřilo mu město? Ani jedno město ne. Patřilo mu vesnice? Ani to ne. Víte, co mu nakonec patřilo?

[17:50] Jenom hrob. Za celý jeho život mu tam patřil jenom hrob, jedna jeskyně. To je všechno. A tak chodíte, jak ten blázen, pouze vírou. Není to trochu bláznivý? Je to trochu bláznivý. A chodíte, putujete po té zemi pouze vírou. Nemáte nic v ruce, ale hospodin promluvil. A ta patnáctá kapitole, ze které vlastně Pavel vychází, kde mluví o tom, že Abraham hospodinu uvěřil a bylo mu to připočteno za spravedlnost. To je z té patnácté kapitoly, ten šestý verž. Tak k tomu něco předchází. A já myslím, že by to stálo, za to si to přečíst. Takže já to přečtu. Tam hospodin k Abramovi opět promluvil. A berte to tak, že už pár let ten Abraham takhle chodí a furt nic. Měl 75 let, když vyšel.

[18:52] Měl 86 let v 16. kapitole, když se mu narodil Izmael. Takže to máte nějakých 10-11 let mezi tím. Tak neřeknu přesně, v jakém roce to bylo, ale pár let už chodil a ono furt nic. A tak tady je řečeno od prvního verše. Po těchto událostech se stalo Abramovi ve vidění slovo hospodinovo. Nic se neboj, Abrame. Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. Hospodin ho znovu ujistil, že s ním počítá. Že to má všechno pevně v rukách. A co teď na to Abram? Abram však řekl, panovníku hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít Damašský Eliezer. Abram dále řekl, ach, nedopřál jsi mi potomka. To má být mým dědicem zprávce mého domu? Hospodin však prohlásil, ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.

[19:56] Vyvedl ho ven a pravil, pohleď na nebe a sečti hvězdy. Dokážeš-li je spočítat? A dodal, tak tomu bude s tvým potomstvem. Abram hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. Abram chodí, uplyne pár let, žádný potomek, žádná země, nic. Začíná pochybovat, začíná žít ve zmatku, v nejistotě, jako kdo bude dědit po mně. Žádný potomek není, to bude dědit ten Eliezer, zprávce mého domu. A hospodin ho znovu utvrdil a ubezpečil svým slovem, svým výrokem. Stane se to. Tvého potomstva bude jako hvězd na nebi, jestli je dokážeš spočítat. A jak na to Abraham reaguje? Tomu, že to hospodin řekl, jeho slovo uvěřil.

[20:58] A tím, že uvěřil božímu slovu, tak mu to bylo připočítáno hospodinem za spravedlnost. Stal se spravedlivým, před Bohem přijatelným, přijatelným pro vztah s Bohem, pro smlouvu jenom na základě své víry. Jenom na základě toho, že uvěřil tomu, co od Boha slyšel. Zákon není na scéně, obřízka není na scéně, žádný zásluhy, původní pohan, neměl čím se vykázat, svobodné, dobrovolné rozhodnutí živého Boha počítám s tebou a jenom protože Abraham tomu slovu uvěřil, jenom skrze tu svou víru se stává spravedlivým, přijatelným pro vztah. pro smlouvu s Bohem. A je dobré tohle všechno si uvědomit, protože vlastně nám to tady Pavel, a poštol Pavel, toho Abrahama dává jako určitý model, jako příklad.

[22:04] Kdy i nám říká, že my jsme zachráněni spasení jenom skrze víru. Jenom na základě toho, že k nám hospodin promluvil. Že dal evangelium. Že dal dobrou zprávu v tom, že poslal svého syna jako oběť za naše hříchy. Že skrze něj přichází vykoupení. Že jenom skrze Ježíše jsme my přijatelní před živým Bohem. Jenom skrze víru v Ježíše jsme přijatelní. Tak jako ten Abraham se stal přijatelným jenom tím, že uvěřil v Boží slovo. Že neměl v rukách vůbec nic. Žádný zásluhy. Když se podíváme na morální život Abrahama, tak ani ten neobstojí. Byl to člověk chybující a hříšný tak jako my. Biblia nám to nijak nezastírá.

[23:04] Ukazuje nám i jeho pády, i jeho selhání. Ale v čem je pro nás příkladem? Tak to je ta víra. Že pevně věřil, že pevně věřil v Boží slovo. Podle listu římanů, že věřil v naději proti naději. Že získal naději tam, kde naději už nebylo. vždyť stoletý muž, který už podle písma sešlí věkem a neschopen plodit. No a když se podíval na Sáru, tak byť byla mladší, ale ten pohled nebyl nějak jako lepší. Písmo říká, že už ji ustal takový ten běh ženský, to znamená neschopnost, neschopnost splodit potomka. Ale nejenom, že ustal ten běh ženský, ale ona byla neplodná do té doby celý život. Tam jako žádná naděja ani nebyla. To znamená, tam nebyla vůbec reálná možnost, aby z nich byl potomek.

[24:09] To se mohlo stát jedině zázrakem, nadpřirozeně, jedině boží mocí. A je to zajímavé, že hospodin povolává svůj lid skrze neplodné. A ještě to dlouho trvá. Pro jistotu až do Abrahamových sto let. Aby on sám a všichni jeho potomci věděli, že boží lid není z přirozených schopností a možností. Že to je nadpřirozené dílo. Kolikrát jsem si říkal, proč to tak, jako hospodin dělal? Proč to tak dlouho trvalo? Proč ten Abraham tam chodil, jak ten skutečně bláznivý muž a furt nic a nemohl hospodin hned na začátku to udělat, aby měl potomka? No mohl, pochopitelně. Ale pak by to vypadalo, že to je všechno přirozené. Že boží lid je přirozené dílo. Že Izrael je přirozené dílo. Že církev je přirozené dílo. Ale z toho všeho je naprosto jistý, že boží lid je nadpřirozený.

[25:15] Že nevzniká ze síly muže, ze schopností ženy. Že od A až do Z je to boží dílo. Mimochodem ta neplodnost potom jde dál. Vzpomeňte si na Rebeku. A nakonec já jako práchel, tak je tam bladný plodnost. To znamená Izrael jako boží lid a potažmo odtud potom ten duchovní Izrael, církev, ten nadpřirozené boží dílo. Ty jsi nestal božím dítětem na základě toho, že jsi na to měl schopnosti, možnosti, zásluhy, výkonem. Je to jenom z boží milosti. Jenom proto, že tě hospodin prohlásil za spravedlivého skrze víru v Ježíše Krista. A že ti spravedlnost Ježíše Krista byla připočtená. Tak jako aby... Abrahamovi, znovu zrození, není z nás, to je boží dílo, nadpřirozené boží dílo, nikodem to nechápal.

[26:25] Když to od Ježíše slyšel, tak se ptal, jako to mám jako zase vstoupit do matky zpátky, vůbec tomu nerozuměl. Jako věděl, že Ježíš je od Boha poslaný, tomu bylo jasný. A tak se tam přikradl v noci, aby ho nikdo neviděl a říká, takové skutky, co děláš ty, to je úplně jasný, ty jsi od Boha poslaný. A pán Ježíš mu říká prostě narození z hůry, narození znova, skrze Ducha Svatého. Ten to mu vůbec nerozumí. Jako, jak se to může stát? Jenom z Ducha Svatého. Je to boží moc, která to způsobila, že Sára mohla porodit, že teda nejprve biologicky vůbec splodili. Už i to byl zázrak. Sára, když to slyšela, tak se usmívala. To se mi dostane takového potěšení, prostě už to bylo úplně zahranou jejího uvažování. Bylo to nadpřirozený. Bylo to boží dílo.

[27:29] Ale na Abrahamovi a na Sáře byla jenom ta víra. Hospodin to řekl? Tak já v to věřím. Já věřím v boží slovo. Bez ohledu na zákon, který není na scéně, bez ohledu na nějaké rituály, tehdy obříská, dneska křest, nebo večeře páně. Jenom skrze víru v boží slovo, že Bůh řekl, že se rozhodl. A to všechno ostatní může následovat, pochopitelně. A takhle je to i s námi. Jenom víra v Pána Ježíše způsobuje skrze Ducha Svatého, že se stáváme novým lidem, božími dětmi, že jsme přenesení ze smrti do života, z království temna do poženaného království božího syna, že jsme nový lidé, že máme nový život, že máme věčný život, ale získali jsme to jako dar zadarmo, z milosti, skrze víru.

[28:37] A vzpomeňte si na toho Abrahama. Nic neměl v rokách. Žádné možnosti, žádné schopnosti. Jenom uvěřil. A tak je to i pro nás, abychom věřili Evangeliu, protože Evangelium je boží moc ke spasení. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20220619/abraham-v-il-bohu-a-m-l-nad-ji-kde-u-nad-je-nebylo · Aktualizováno: 2026-10-15