# O odpuštění

> Kázání ze dne 14. 8. 2022, Efezským 4:31, Pavel Mečkovský. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 14. 8. 2022
- **Kazatel:** Pavel Mečkovský
- **Biblický text:** Efezským 4:31
- **Délka:** 39:45
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-08-14-O-odpusteni-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2022-08-14-O-odpusteni-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Děkuju, prosím, my jsme se posadili. A já se vás chci zeptat, jestli znáte takovou hru, já jsem teďka hrál, minulý víkend jsme jeli s Lenkou do Prahy, že se dá nějaké slovo, zase první písmeno nebo poslední písmeno, a hádají se ty písmena a pak se kreslí taková šíbenice. Znáte to? Znáte to, že jo? Jo, tak Lenka mě oběsila. Jo, jsem neuhádl jedno slovo, ale snažil jsem se. A já bych, vás nebudu, nebudu tady tu hru hrát s vámi, ale to dnešní téma, není o oběšení, nebojte, ale teďka poprosím ten PowerPoint. Jo, to dnešní téma je tady o tom. Možná bych to první písmeno radši zrušil, abyste to měli těžší, ale zkuste popřemýšlet, o čem to bude.

[1:07] Hezky, hezky. Taková jednodušší téma, no. Petro, dobrý, zfa schvaluješ. Vyšlo to tam, že jo? Já taky ty tečky vždycky počítám. Víte, je to téma pro zdravé vztahy. A v každé rodině, i té naší rodině, zborové, i té menší rodině, dochází ke zraněním. A ty věci bolí. A já bych chtěl dneska projít, se zamyslet nad tím, co znamená odpustit, když nás někdo zraní. Jak se k tomu postavit? Jo, jenom přemýšlejte. Byli jste někdy zraněni? Ublížil vám někdo hodně? Měli jste chuť třeba v tu chvíli toho člověka?

[2:08] A možná ty věci se staly třeba dávno. Ale některé věci si neseme sebou. A jebo třeba se učit s tím něco dělat. A já bych na začátek přečel takový příběh. jmenuje se to Odlesky boží slávy, takové knížky. A ta autorka jmenuje se Cory Tebom. Tak ta společně se svojou sestrou za druhé světové války byla v koncentračním táboře. A ona přežila, sestra to nepřežila. A potom vlastně ona pořádala různé přednášky. Kázala. A jednou, když byla v Německu, tak říká, vyprávěla jsem, jak jsem se v Německu setkala, jsem se setkal s velmi krutým člověkem, který v koncentračním táboře mé sestře způsobil mnoho utrpení právě ve chvíli umírání.

[3:10] A tento muž potom přišel za mnou a sděloval mi nádhernou novinu, že našel Ježíše. A že mu odpustil hříchy. A on říká, já jsem vyznal svoje hříchy, uvěřil jsem, že Ježíš mě odpustil, že obmyl krví dokonce moje srdce. A pak jsem ho poprosil, aby mi dal tu milost, že bych ho mohl požádat odpuštění a že bych mohl požádat odpuštění jakoukoliv oběť, nebo oběť, která vlastně prošla mýma rukama. A potom ten člověk se oprátil na tu kory a zeptal se Froylin, nebo můžete mi moje krutosti odpustit? A víte, co ta kory řekla? Nemohu. A pokračování bude za chvilku.

[4:14] Je jednoduché odpustit někomu, kdo nás ranil? Je to těžká. A dneska budu jenom mluvit z toho pohledu, když nás někdo zraní, ne když my něco jáme někomu jinému. V Biblii na mnoha místech se mluví o odpuštění. Podíváme se některé verše. Efeskim 4.31 je napsáno, zkusíme si to promítnout, výborně. Ať je vám zdálená veškerá tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím ji každá špatnost. V jiném překladě veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik, urážky. A pak ten verš pokračuje. Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, pak je napsáno odpouštějte si. Navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Odpouštějte si navzájem.

[5:17] V Koloským 3. kapitole 12. verš podíváme se. Jako vyvolení boží, svatí, milovaní, oblezte milosrdný souci, dobrotu, skromnost, pokoru, trpělivost. Snážejte se navzájem a odpouštějte si. Málik, kdo něco proti druhému, jako pán odpustil vámi, odpouštějte i vy. Takže, jako v Biblii se mluví minimálně stokrát o odpouštění. To známe, to slovo. Teorie je výborná, jako jo. Dokonce dvakrát za měsíc, nebo jednou za měsíc si připomínám, že Kristu zemřel na křiž, odpustil nám, že jsme čistí, tak dále. Ale pak je tady záležitost a to jsou ti naši blížní, to jsou ty vztahy, které někdy skřípou. A pán Ježíš říká takové tvrdé slovo v Matoušti 6. kapitole, je napsáno Jestliže odpustíte lidem jejich předstoupení, i vám odpustí váš nebeský otec.

[6:23] Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš otec vám neodpustí vaše předstoupení. Jestliže odpustíte, bude vám odpuštěno. Jestliže neodpustíte lidem, ani váš otec vám neodpustí vaše předstoupení. To jsou takové drsné verše. Co to odpuštění je? Jenom jednoduše. To je takový skutek, který porušující tu spravedlnost. Porušující spravedlnost typ oko za oko. Že já vlastně neodplácím, že přijímám důsledky něčeho jednání. A to se nám stává často tady ty věci. Když někdo vás zraní, napadne vaši pověst, vaši hodnotu, podvede vás, řekne něco škaredého, zradí vás, křivě vám obviní, obblíží vám různým způsobem. Každý z nás byl někdy zraněný. Toto mu se nelze vyhnout. To my neovlivníme. Lidi nás budou zraňovat pořád.

[7:23] To, co ovlivníme, je naše reakce. Co s tím budeme dělat? A jako zkusme o tom přemýšlet, co se děje v našem srdci, když nás někdo zraní. Když nás to zasáhne. Když budeme férovi, co cítíme? Naštvání. Hněv. Touhu po odplatě. Pocit ponížení, sebelítost, hořkost, strach. Jako je to v nás ty věci. Realita je, že jsme zraněni, že nás to prostě bolí. A ty největší zranění, víte, odkou jsou? Od těch nejbližších. V manželství, v rodině. Takže. A pak, když jsme zraněni, tak si říkáme, to poslední, na co myslím, je nějaké odpuštění.

[8:28] Počkej, ať ji ukážu. Takže, pojďme se podívat dneska na čtyři takové věci. Co s tím? Podíváme se, co tam máme. Proč je těžké odpustit? První věc. Co z toho? mám, proč mám vůbec odpouštět, co není odpuštění a co to vlastně je to odpuštění a jak to mám udělat. Takže pojďme teďka společně přemýšlet o těchto čtyřech věcech. Ta první věc, proč je to těžké, proč je těžké odpustit? No protože nás to bolí, protože tam je silný pocit toho naštvání, zloby, hořkosti, ponížení. To poslední, na co myslíme, nějaké odpuštění. To užíme po té odplatě. Neprojde mu to lehce. A chceme ty věci jít pod kontrolou. Víte, cítíme, že ta odplata nám nějakým způsobem pomůže překonat bolest, ale zatím se stáváme ještě ví zahořklými, protože odplata neodstraní bolest.

[9:36] Stejnění nějaká přímá úměra. Odplata nikdy nevyrovná skórem náš prospěch. To není matematika. My nikdy nebudeme spokojeni s nějakou mírou odplaty. Ať se stane cokoliv. Ale jestliže usilujeme o odplatu, tak zůstáváme zahořklý. A chováme v srdci nenávist. A ve skutečnosti jsme neodpustili. My totiž musíme přiznat to, že jsme byli zraněni, že nás to bolí. Být upřímní sami k sobě. Víte, my někdy si hrajeme na takové hrdiny, o nic se nestalo, to je v pohodě. Nestalo se něco. Máme právo být zranění, naštvaní, zahořklý. My o tom musíme mluvit, o tom, co prožíváme. Pokud neprožívám bolest, tak nemám co odpustit. Potřebujeme taky o tom mluvit s někým.

[10:38] Zdíle to s našimi nejbližšími. Říct to Pánu Bohu. Tak jako David. Přeštete si Žalmi, jak David tolikrát mluví, jak je zraněný, jak ho to štve všechno. Zdílí své moce s Pánem Bohem. To je upřímný. Říká Pane Bože, abych je zabil nejradši. Protože mu ubližovali. Byl pronásledovaný. To je realita. Takhle to je s námi. Je těžké odpustit, protože nás to bolí. A my si to musíme přijít na tu bolest. Ta druhá věc, co z toho mám, proč vůbec odpouštět. Víte, když jsme zraněni a někdo nás zraní, tak se něco začíná dít v našem srdci. A vytváří se takové pouto. Takový řetěz mezi mnou a tím člověkem, který mě zranil. A je to, to pouto je strašně silné.

[11:41] Je to, jako kdybychom toho člověka nosili pořád sebou. My totiž už s ním nemůžeme jednat normálně. Mluvit s ním, protože víme, že tady něco není vyřešeno. A přirozeně se chráníme, bojíme se, aby nás znova nezranil. A roste v nás prostě naštvání, hněv, zloba, špatnost. My tu danou odsobu pořád nosíme jako s sebou. A je tam takový řetěz neodpuštění. A řetěz a neodpuštění, to zranění je silnější u toho, kdo byl zraněn, než u toho původce. A on to možná ani neví, že nás zranil. Ale my si to tady nosíme. Bylo to dávno, ale pořád je to silné. Je tady řetěz. V jednom kurzu se sdílel jeden manžel. To bylo nějaké manželské konferenci. On sdílel, jak je strašně zraněný. Jak je naštvaný.

[12:42] Jak je naštvaný na svou ženu. Důvod? Odešla s jiným mužem. A on říká, teď to vypadá, že ona je šťastná a já jsem nešťastný. Celá ta věc mě dusí. Říká, nemohu spát, nemohu jíst. Prostě pořád to tam nosím. A po nějaké době, říká jsem si uvědomil, proč já se cítím tak mizerně. Proč to tak je? Je to proto, že jsem ji neodpustil. Že to pořád nosím v sobě. Jsem pořád naštvaný, zahořklý. Pak se rozhled odpustit a přišla obrovská úleva. Samozřejmě člověk ty věci nemůže zapomenout a tak dále. Byl zraněný, ale už si unenosil sebou. Víte, odpuštění je náš výběr. Pokud nedojde k odpuštění, my se budeme trápit. My vám jsme četli ty verše veškerá hořkost, hněv, křik, zuřivost, urážky, strach, špatnost a co odňaty.

[13:49] Jedině tak, že mu odpuštíme. Odpuštění je pouze moje záležitost, ne toho druhého. Třeba nikdy nepřijde za váma, aby se omluvil. Odpuštění ani nepředpokládá nějaké usmíření, ani ho nezaručuje. Ale odpuštění je náš výběr. Já se rozhoduju, že odpustím s boží pomoci tomu člověku. A to znamená, že ho uvolňuji z těch pout, že ho přestávám nosit, že se stávám svobodný na ně. Takže přiznát si bolest a zničit to pouto. Ta třetí věc, co není odpuštění. Co není odpuštění. Ta první věc je, že ty věci přehlížím.

[14:50] Odpuštění není přehlížení. Jo, to jako to bylo v pohodě. pohoda. To je pokrytectví. Buďme upřímní sami sobě. Jestliže se mě to dotklo, jestliže mě to zasáhlo, jestliže mě to bolí, tak si to přiznejme. To ne, nic to nebylo. Bylo to něco. Ta druhá věc je, odpustit neznamená, že to obvinění beru na sebe. Často se stává, a když mám právě v poradně, tak často třeba ty lidi říkají, jo, to se stálo, protože já jsem špatný. Nejspíš jsem udělal něco špatného. Proto se mi to děje. Zato si můžu já sám. Ve vztazích vždycky najdete něco, co jste udělali špatně, protože nejste dokonali. Ale to nemaže zodpovědnost a vinu toho člověka, který vám ublížil.

[15:52] Takže si neberte na sebe obvinění, že to, že zase můžete sami. On vás ranil. Takže to není odpuštění, že si to beru na sebe. Ta třetí věc je, odpuštění neznamená zapomenout. To je strašně nebezpečné si myslet, že odpuštění znamená všechno zapomenout a teprve tehdy jsem odpustil. Ne. To nejde. Některé věci se budeme pamatovat celý život. Ale odpuštění znamená nepřipomínat ty věci. Čas pomáhá. Samozřejmě je to. Otupuje ty věci. Ale na některé věci nejde zapomenout. Ten skutek odpuštění se projev v tom, že já nepřipomínám ty věci. Že jednám jiným způsobem než předtím. Co ty naše emoce tady v tom?

[16:55] Jestliže jsem odpustil, tak už prostě se musím cítit happy. Šťastný. Víte, pán Bůh nikde nežádá, abychom změnili naše emoce. On říká jenom odpouštějte. Totiž my nemůžeme změnit té emoce. Jině pán Bůh je může uzdravit. To je jeho práce. A to zabere čas, než dojde k uzdravení. Tak se vrátím k tomu příběhu. Když ten dozorce v tom koncentračním táboře uvěřil a přišel za to kory a řekla, můžete mi moje krutosti odpustit? A ona poctivě řekla, nemohu. Ona říkala, cítila jsem hořkost, jenom při pouhém pomyšlení na to, co všechno mi udělal a jak kvůli němu trpila moje sestra Beci.

[17:56] A pak se modlila. A říká, pane Ježíši, děkuji ti za ten verh Římanum 5.5, kde je napsáno, že Bůh výl svým duchem lásku do našich srdcí. A řekla, děkuji ti za to, že tvoje láska odplaví všechnu moju hořkost. A pak pokračuje, říká, stál se zázrak v té chvíli. Odehrálo se to přesně takto. Cítila jsem, že boží láska proudí do mé ruky. Já jsem byla schopna mu odpustit, dokonce jsem mu podala tu ruku. Nikdy neprožíváte boží lásku, pokračuje, zázračně než ve chvíli, kdy vám dá lásku k nepřátelům. On říká, já jsem nemohla odpustit. Nemohla jsem změnit ten pocit, ale Bůh to udělala. Já jsem mu mohla podat s boží pomocí tu ruku. Byla opravdová, upřímná.

[18:59] Co to teda znamená? To je to poslední. Podíváme se na ten poslední. Co znamená odpustit? Takže ta první věc, co chci, aby jsme si uvědomili, že odpuštění není jednorázová záležitost. Je to proces. Čím více jsme byli zraněni, kde nám bylo ublíženo, tak já musím znovu opakovaně odpouštět. Protože ta rána je hluboká. Musíme se postavit čelem k té naší bolesti. Buďme konkrétní, buďme otevření. Co mě konkrétně zranilo? Co to bylo? Odmítnutí, tvrdost, rada. Co jsem cítil? Hněv, zlost, hořkost. Víte, když jdete k doktorovi, tak on se vás taky ptá, co vás konkrétně bolí.

[19:59] Co vás konkrétně trápí. Neexistuje lék na všechno. I my si potřebujeme přiznat konkrétně, co to bylo. Kde nás to bolí? A přines to pánu bohu, přines to ke kříži. Plně odpustí taky znamená, že uvolní toho druhého z našich pout, která se vytvořila. Říkám, pane bože, já uvolňuji toho člověka. Já ti ho nevzdávám. Já si už ho nechci vláčet sebou. Odpustí znamená, že ten druhý člověk mi nic nedluží, že dluh je smazán. A že ho dávám pánu bohu. A to, co je tam strašně klíčové, je, já se vzdávám pomsty. V Biblii je napsáno v Řimanům, Bůh říká, má je pomsta, já odplatím. Není na nás, abychom odpláceli. Součást toho odpuštění je, že se vzdávám pomsty.

[21:02] Andri Nouwen ve své knize Chleb na cestu, můj oblíbený spisovatel, říká tady toto. Odpustit celým srdcem druhému je činem osvobození. Zbavujeme toho člověka negativních vazeb, které mezi námi existují. Říkáme, už proti tobě nic nemám. Ale to nestačí. Osvobozujeme tež sami sebe odtíživé role uraženého. Dokud neodpustíme těm, kteří nás zraní, zranili, bereme je všude sebou. A co horší, vlečeme jako těžký náklad, říká. Velkým pokušením je trvat na pocitech hněvu, vůči svým nepřátelům, a pak se označit za toho, kdo byl jimi uražen a zraněn. a pak se označit, a pak se označit. a pak se označit. Konec. Teďka, odpuštění proto neosvobozuje pouze druhé, ale také nás. Je to cesta ke svobodě božího dítěte.

[22:03] To odpuštění nástaví do svobody. Musíme si uvědomit, že to není jednorázová záležitost, musíme se postavit k bolesti, musíme být konkrétní, musíme pustit toho člověka. A to poslední základem pro odpuštění je uvědomit si, že i mním bylo odpuštěno. Kristus nejprve odpustil nám. Efeským je napsáno, buďte k sobě navzájem laskaví a milosrední, odpuštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil nám. Já na to nemám, ale Bůh na to má. Komu odpustit? Kolikrát? Co s malými přestupky?

[23:04] Pár jenom takových technických věcí nakonec. Komu odpustit? Těm, kdo tě žádají, nežádají. Máme neustále odpouštět. Odpouštět je moje rozhodnutí. I když ten člověk za váma přijde i nepřijde. Pokud je to trápí, je potřeba odpustit. Kolikrát máme odpouštět? Tak si třikrát, tak stačí, že jo? To je hrozný, že jo? Biblia říká, kdyby sedmkrát za den řešil, odpust mu. Znamená odpouštění, že všechno je v pořádku, že všechno je OK? Znamená odpouštění, že se obnoví důvěra? Ne. David odpustil Saulovi, ale vůbec mu nedůvěřoval. To neznamená, že náš postoj má plný hořkostí. Jo, odpouštím, ale nezapomínám.

[24:07] To pak není odpouštění, ale znamená to, že já už toho člověka propouštím. Jestliže já odpustím, tak to neznamená, že se obnoví naše důvěra. Nebudu o toho mluvit, dá se o toho mluvit hodiny. Pokud mě člověk zranil, tak ten člověk si musí zasloužit moji důvěru. Často právě v poradně říkají, no jo, tak já jsem se už omluvil. Tak ať mě důvěřuje. A já jsem říká, takhle nemyslíte, takhle, že jo, takhle to funguje. Tak mě nedůvěřuj. Ne. Důvěra vyžaduje dvě č. Čas a činy. Abych někomu začal důvěřovat, potřebuji vidět jeho činy. A ty činy se projevují časem. To není takhle.

[25:09] Co s malými přestupky? Máme ten proces jako znova. Procházet? Ne. Tak měly opletně postoj milosti. Při slově napsáno, prozíravělst činí člověka zhovývavým. Promít přestupky jeho ozdobou. To znamená, já si musím uvědomit lidskost, kterou má náš můj přítel, můj partner, nebýt malicherný. Ty malé věci přehlížejme. Ale, ale, do té doby, než se to začne opakovat, pak se z malé věci stane velká věc. Pak už to nelze přehlížet a musím projít tím procesem. Takže to byly jenom pár věk. Tak odpouštějme, i když nás nikdo nežádá. Je to náš výběr. Kolikrát? Pořád. Neznamená to obnovení důvěry a malé přestupky posuň. Pojďme dál. Když to zhrnu, já máme to zhrnutí.

[26:13] Co je odpuštění? Rozhodni se odpustit a vzdát se pomsty. Pamatujte si, rozhodnutí je na vás. Přiznej si bolest a zranění a běž ke kříži s tím. Pokud nejsi zraněn, nemáš co odpouštět. Ta třetí věc je, uvolni tu danou osobu z těch pout, které se jako vytvořili. No mají to říct, pane Bože, uvolňuji toho člověka z pout neodpuštění. Vkládám to do tvých rukou. A můžete se modlit i za toho člověka. Snášejte se navzájem, říká Biblia, a odpouštějte si. Má-li kdo někdo proti druhému? Má-li kdo něco proti druhému? Jako pán odpustil vám, odpouštějte i vy. A mohl bych ještě o tom mluvit dlouho.

[27:15] Mám několik příběhů tady, jak odpuštění souvisí s našima modlitbama. Jak odpuštění souvisí s tím, jakým způsobem pán Bůh může pracovat nebo nemůže pracovat v našem životě. Jenom já mám takovou malou reklamu. Výborná knižka o odpuštění. Od Kateřiny Lachmanové jmenuje se Vězení s klíčem uvnitř. Možná už znáte Vězení s klíčem uvnitř. Tam je krásný příběh paní v Kožichu. Ale nebudou to tady už číst, protože máme živý příběh. A jich poprosil Roberta, kdyby přišel a řekl nám živý příběh o odpuštění. Tak, odpuštění osvobozuje. I Pavel to řekl. A já jsem měl celé roky takovou zkreslenou představu o tom, co to odpuštění je. Protože vždycky jsem si říkal, někdo mi ublíží, fyzicky, duchovně, duševně.

[28:22] Pak si uvědomí tu chybu, přijde za mnou, poprosí mě o odpuštění a já mu můžu slavnostně odpustit. To byla moje špatná představa, tak to někdy to tak je, někdy. Ale u mě to tak bylo jenom teoreticky. V podstatě jsem celé roky nevěděl, co odpuštění je, protože jsem měl dobré vztahy v práci, dobré vztahy v rodině, mezi přátelí. Nikdo mi jakoby opravdu neublížil. Takže jsem nevěděl, co to odpuštění je, nepotřeboval jsem odpouštět. Myslím ty velké věci. A potom před několika lety se mi stala jedna věc, nastoupil jsem do nové práce, všecko v pořádku, fajn lidi, zajímavá práce, dost peněz, všecko klapalo. Ale pak se to začalo kazit po nějaké době.

[29:24] Problém byl s mým vztahem s majitelem firmy, který svojí povahou je prudký cholerik. A já jsem úplný opak. Úplný opak. A ono to mezi náma začalo skřípat. On mě vyčítal nějaké věci, že to nedělám, já jsem se snažil, ale prostě nefungovalo to. On chtěl, abych to šel tímhle směrem, já jsem šel tím prostě špatně. Všechno špatně, ať jsem se snažil sebe víc. Nemohlo to dopadnout dobře, taky nedopadlo. Tak jednoho krásného dne bylo to, jak to obvykle bývá, dva dny před koncem měsíce si mě zavolal a dal mi výpověď. Asi jsem nemohl čekat nic jiného, ale stejně to byl pro mě obrovský šok. Samozřejmě jsem to souhlasil, neměl jsem stejně jinou možnost. Dostal jsem odstupné.

[30:25] To je v pořádku. Takže ten majitel ze své pozice mi neublížil. On udělal to, co musel asi dělat každý správný majitel. Prostě on pro svoji firmu chce ty správné lidi a se mnou se rozloučil v podstatě férovým způsobem. Takže já proti němu teď nemůžu nic špatného říct a nechci. Ale víte, co to se mnou udělalo? Totální zmatek, totální down. Mně se to nikdy nestalo předtím, nikdy. A vždycky jsem si zakládal na tom, že jsem dobrý pracovník, že mám dobrý vztahy, že dělám dobře svoji práci a teď najednou totální dno. Sklamání, naštvání, deprese. Do toho ještě jedna věc. Sice jsem dostal jakési odstupné, ale to mi nemohlo nadlouho vydržet, protože ve stavebnictví, a ono to byl říjen, v zimě se pracovníci nepřijímají.

[31:33] Čili listopad, prosinec, leden. Já jsem věděl, že v únoru už budu bez peněz. Takže velká obava o prostě finanční zabezpečení rodiny. Navíc, sice jsem stavař, ale moje specializace je velice úzká, takže kdybych byl třeba projektantem, tak je tady sto pracovních míst v okrese. Ale já nejsem projektant. Na mé pracovní pozici je třeba deset lidí v okrese, já vždycky z legrace říkám, pokud někdo nepodáví pověď, tak to místo se nenajde. Takže jsem neměl šanci zehnat místo. A zima na krku, já naštvaný, zklamaný v depresi. Nic moc z perspektive. A já jsem se za to modlil. I přátelé, i manželka, ale víte co, ono se nestalo vůbec nic.

[32:36] Já jsem napsal nějaké ty žádosti o místo. Zavolal jsem všem známým, co jsem věděl. Všichni věděli, že jsem bez místa. Všichni věděli, že zaháním místo. A nic, teda dva pohovory, ty nedopadly. Takže leden končil a velká deprese na krku. A potom pravidelně v lednu máme, nebo jezdím na takovou zimní konferenci pro chlapy. Mimochodem to taky pořádá Pavel. Já vždycky jsem z toho pozbuzený. Stojí to za to. A to byl úžasný čas, protože to bylo o tom, že někdy jsme strašně blízko Bohu. Strašně blízko. Ale ta doba je velice krátká. A pak najednou Boha jakoby nevidíme. Boh je nám jakoby vzdálený a my musíme žít z té víry. My musíme žít z toho okamžiku, který jsme zažili. A potom žijeme vírou.

[33:37] Ale nešlo o to téma. A šlo o to, že tam byly skupinky, kde jsme se mohli sdílet. A já jsem samozřejmě řekl, co prožívám, já jsem nemohl jinak. A byly tam dva moji známi z dřívejška. A ti mi řekli, Roberte, ty máš problém. V tobě je hněv. Ty jsi mu neodpustil. A řekli mi, pojď, my se za tebe budeme modlit. A tak jsme šli a modlili jsme se. A to bylo úžasné, protože já jsem tam řekl na hlás před něma a před Bohem, že tomu člověku prostě odpouštím. A pro mě to bylo strašně důležité. strašně. To bylo jako, kdyby kámen ze srdce spadl. Jo, prostě spadlo to ze mě a všecko bylo v pořádku. Jako u mě, vevnitř to bylo v pořádku, protože já jsem už mu to nechtěl připomínat. Nebo sobě jsem to nechtěl připomínat.

[34:41] A věděl jsem, že v tu chvíli jsem mu odpustil. Já jsem to strašně potřeboval. Zajímavé je, že ten člověk si možná nikdy neuvědomil, že mi ublížil. Jak jsem říkal, on řídí svoji firmu, nikdy základí. Už jsme se od té doby neviděli, ale to odpuštění jsem potřeboval já. Já, protože já jsem byl ten nahněvaný, já jsem byl ten, kdo se zlobil, kdo byl naštvaný, kdo byl v depresi. Víte co, od té doby už mám pokoj, sice někdy se ty myšlenky vrací, ale já mám pokoj. A abych k tomu dodal takový ten závěr, když jsme jeli na tu konferenci, to byl pátek, tak mi do auta volal známý, který ho znám jenom tak jako povrchně. Pane Klanice, máte ještě zájem o místo? Říkám, no tak mám samozřejmě. A on tak, já za vám přijedu. Říkám, nemůžu. Já jdu nahory, jedu pryč.

[35:46] Tak já vám pošlu telefon, zavolejte. Tak mě pošlal telefon, já jsem to pustil z hlavy, to byl pátek, to byla konference. A jsem v ponděli zavolal na to číslo a za týden jsem měl práci. Takže pro mě to bylo obrovské svědectví, protože pán Bůh mi tu práci mohl dát klidně už v listopadu. Jo, mohl, proč by ne? Ale Bůh čekal. Bůh čekal, dokud ze sebe nezhodím tu zlobu a dokud tomu člověku neodpustím. Pak mi dal tu práci, kterou jsem potřeboval. Tak pro mě je to velké svědectví i o Bohu. A jak už jsem řekl, to odpuštění jsem potřeboval ne proto, aby ten člověk se necítil špatně, ale protože já jsem si sebou nesl obrovský balvan, který jsem nedokázal ze sebe zhodit jinak než tím, že jsem mu odpustil a teď už můžu jít dál a já bych se neposunul dál, já bych se šprajcl.

[36:51] Kdybych, i ve vztahu k Bohu, kdybych tady ten svůj hněv nevyznal. Tak to je moje osobní zkušenost s odpuštěním. Doufám, že vám to třeba trošku pomůže. Děkujeme, Roberte. Za otevřenost a odvahu, je to lepší než to číst té knižce. Díky. Přečte jenom ten vérž znova nakonec a jmeme se modlit. Snášejte se navzájem, odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Jako zkusme teďka každý před pánem Bohem v tichosti. V tichosti se modlit. Možná jsme my vězní. Možná s ním bojujeme. Možná je to pouto, které máme s někým, kdo nás zranil.

[37:58] Možná o tom ani neví. Pojď teďka, pojďme k pánu Bohu. Teďka je ten čas lámat ty pouta, hořkosti a zranění. Pojďme teďka v tichosti se modlit. Každý na tom místě. A já bych to potom zakončil hlasit toho modlitbou. Děkuji ti, pane Ježíši, za to, že jsi mě, nám odpustil, Hříši. Děkujeme za to, že ty jsi tím základem pro odpuštění druhým lidem. Dej nám odvahu si přiznat bolest. Dej nám odvahu propustit lidi, odpustit jim, uvolnit je z těch pout.

[39:04] Děkujeme za to, že ty jsi naší naději. A že na tebe můžeme očekávat. Ty jsi naší silou i pomocí v každé této situaci. Tak prosím o to, aby jsme ty věci si pamatovali. a chodili za tebou v těchto situacích a nenechávali si hořkost, hněv, naštvání dlouhodobě v našem srdci. Pomož nám v tom a prosím tě uzdravuj naše emoce, protože to můžeš udělat jenom ty. Ty jsi naši naději. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20220814/o-odpu-t-n · Aktualizováno: 2026-10-15