# Zodpovědnost

> Kázání ze dne 3. 9. 2023, 1Kor 13:11, Pavel Mečkovský. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 3. 9. 2023
- **Kazatel:** Pavel Mečkovský
- **Biblický text:** 1Kor 13:11
- **Délka:** 25:07
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-09-03-Zodpovednost-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-09-03-Zodpovednost-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Dobré ráno, já si vzpomínám právě, jak Tomáš mluvil o těch mapách, jo. Takový, no, bývalý hádky před tři dvaceti lety a vždycky byla, vždycky, jo, člověk se zabloudí, ale jednou v Chorvátsku to bylo, si pamatuju, a vždycky otázka byla, kdo za to může. Jsi ten řidič nebo ten navigátor? A když jsem byl řidič já, tak samozřejmě za to může ten druhý, že jo. Když to bylo opačně, tak jsem na to, jo, vždycky člověk se snaží jako najít, kdo za to může, jo, kdo to jako způsobil. A málo když si přiznáme jako můžu za to já. Včera jsme byli na výletě, na Rešovský vodopádech a perfektní trasa z horního města, běžte tam někdy, je to výborné, nahoru zpátky.

[1:03] A když jsme šli na zpáteční cestu, tak jsme se zastavili na takové, a nejco, to je hospoda, restaurace, to je jedno. A pak jsme jako šli k tomu autu a najednou jsme se odsítili úplně v jiné vesnici. A protože nám bylo dobře, vykládali jsme si, pořád jsme šli po zelené, takže jsem to nekontroloval, ale přečtím jsme nešli po zelené, že jo. Zabloudili jsme. Prodloužili jsme si to asi o tři kilometry možná. A potom nahoře, když jsme tam tak nějak vyšli, tak jsme se snažili jako najít, no tak je tady pěkná obloha, pěkný výhledy prostě, ale dva, tři kilometry navíc, jo. Kdo za to může? Já jsem to měl na starost. Ale zabloudili jsme všichni, jako. A tak jo, asi jsem za to mohl, no.

[2:04] O čem dneska budu mluvit, souvisí tady s tímto. Nesouvisí s mapama, nesouvisí to s těma různýma stezkama, ale souvisí s jednou věcí, s takovým hlavním tématem, o kterém bude mluvit celý podzim. Tři měsíce. A tak jsme se domluvili na staršostvu, protože si myslíme, že to je jeden z klíčových věcí, tady to téma, pro náš osobní růst. A to je slovo zodpovědnost. Jo, vedl jsem ten výlet, měl jsem zodpovědnost za to, že jsme tam měli dojít, to zabloudili jsme. A člověk se snaží najít, kdo za to jiný může. Zodpovědnost. Dneska to velké téma chci nějak otevřít, a protože to téma je velice zásadní pro náš osobní rozvoj, pro náš růst. Převzít odpovědnost.

[3:04] My všichni bychom se rádi poslouvali ke zralosti. Chceme růst, aby jsme byli zralejší. Ale fyzicky nám to jde, že jo. To je jako, se člověk nesnaží a stárne. Roste, mění se. Nejvíc se to vidět u těch dětí. Když ty dětka nevidíte přes prázdní, hlavně ty malé, tak jsou úplně jiné. Měli velké pokroky. Na začátku člověk, že on nechodil, chodí, nemluví, mluví a tak dále. Mění se jich obliče, tělo, vzhled, všechno. Jo, vidíme fyzický růst, to je jasné u těch dětí. To je oblast, co je vidět. Ale když o tom přemýšlíme o sobě, my jsme se taky jednou narodili duchovně. A je otázka, jestli my rosteme. Jestli se měníme, jestli se někam posunujeme. Jestli jsme zralejší. Jaký je ten náš vnitřní život. Naše myšlení, naše postoje. Rosteme, měníme se. Mohou lidé kolem nás říct, on nějak vyzrál, on nějak dospěl.

[4:08] Podívej se jako na něho. To je najednou, to už není takový ten, to dítě duchovní. Se posunul někde. Posunul. Posunujeme se, jsou vidět nějaké znaky té zralosti v našem životě. A jedním právě ze základním znaků, to, že se posunujeme, je zodpovědnost, přímo zodpovědnost. A my vlastně celé ty tři měsíce bude mluvit, co to znamená přímo zodpovědnost v různých oblastech. V rodině, v práci, za finance, za sbor, služba, evangelizace, studium Bible, manželství. Bible o tom všem mluví. Co znamená v těchto jednotlivých oblastech přímo zodpovědnost? A je to otázka toho růstu.

[5:09] Někdy člověk má pocit, že se jako kdyby zastavil. Nebo že všeho dosáhl. Součástí toho dospívání je převzít zodpovědnost za sebe samotného. Jako v dětství nemáme žádnou zodpovědnost. Všechno, co potřebujeme, dělejí lidi za nás. Ale postupně, jak procházíme těmi fázemi toho dětství, přebíráme stále víc zodpovědnosti. Učíme se zavazovat kaníčky. Učíme se sami jíst, uklízet poko, dělat domácí úkoly. Učíme se, co to znamená. Ale taky, co znamená, že když nepřevzeme tu zodpovědnost. Když přijímáme jenom ty věci. A znova chci říct, vlastně to malé dítě je tady a říká, postarejte se o mě. Nakrmte mě, oblečte mě, zavažte mi ty boty, udělejte všechno pro mě. Já jsem tady. To malé dítě nedává, ono dostává všechno.

[6:12] Ale potom se učí starat sám o sebe, to dítě roste a začí se starat třeba o druhé. A to trvá to dlouhou dobu. Průšvih je v tom, že když to vezmeme na tu duchovní oblast, na nějak duchovní růst, průšvih je v tom, když ustáváme dětmi. Když v podstatě říkáme, tady jsem, postarejte se o mě. Nakrmte mě, oblečte mě, já jsem jenom tady. To znamená, jako znak dětství, nebo dítěte je, že přijímám věci. Znak zralosti je, že jsem ochotný dávat. Čím vlastně víc rosteme, tak rostou dvě důležité oblasti. A to je dávání a zodpovědnost. Když si vezmete třeba toho chlapa, tak malé dítě, on říká, postarejte se o mě. Pak se naučí starat o sebe.

[7:12] Pak pokud se ho žení, stará se o manželku. Potom o děti. A potom o tu širší rodinu. Představte se, jaký je dešník. Prvně ten dešník nemá. Ale pak ten dešník rozevře. Přenevře tu zodpovědnost. A potom ten dešník se schová on sám, pak někoho přibere, přibere další a další. To je znak dospělosti. A to je něco, o čem tady budeme mluvit. Co znamená v těch jednotlivých oblastech, že jsem ochotný přejmout zodpovědnost. Že jsem ochotný vzít věci, které božná nejsou jednoduché. Protože to něco stojí. Co znamená taky dávat. V první korinském 13. kapitole je napsáno 13.11. Když jsem byl dítě, mluví se o tom smýšlení a postoji.

[8:16] Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě. Smýšlel jsem jako dítě. Uvažoval jsem jako dítě. A když jsem se stal mužem, zanechala jsem dětinských věcí. Nebo když jsem se stala ženou, zanechala jsem dětinských věcí. Poštel Pavel mluví, nemůžeme být neustále dětmi, kteří všechno dostávají, všichni se o ně starají, kteří nemají žádnou zodpovědnost. Naopak, zanechal jsem toho, posunul jsem se někam. Dávání zodpovědnost, to jsou dvě věci, které rostou. Versus postarajte se o mě a nechci žádnout zodpovědnost, protože to něco stojí. Když se podíváme do Biblie, tak Biblie právě učí o té osobní zodpovědnosti a dneska bych chtěl o tom mluvit o takovém úvodu k tomu. Bezechiel je takový drsný verš, ale pravdivý. Který říká, kdo hřeší, ten zemře.

[9:21] Dítě nebude sdílet vinu rodiče, ani rodič nebude sdílet vinu dítěte. Spravedlnost spravedlivých jim bude přičtena k dobru a bezbožnost bezbožných jim bude přičtena k tíži. Ne, nikdo jiný to za mě neudělá. Dítě nebude sdílet vinu rodiče, ani rodič dítěte. To je ta osobní zodpovědnost. A v Galackým se mluví o tom, co člověk zase je, to také sklidí. My často říkáme a snažíme se, no já prostě kdyby jako jsi mě to připomněla, nebo kdybyste řekli, že už jako jdeme dlouho, nebo to. Kdyby jsi mě to připomněl, já za to nemůžu. Může za to vždycky ten druhej. Biblia učí o tom, že máme převzít zodpovědnost za náš život. Převzětí zodpovědnosti znamená, že jsme ochotní skládat účty ze svých činů. Ochotně ne zbřemeno toho, co jsme udělali, nebo taky, co jsme měli udělat a neudělali.

[10:26] Je to ochota zodpovídat za naše jednání a závazky. Problem je tom, že se nám do toho nechce. Ta lidská přirozenost nás vede k tomu, že odmítáme převzít zodpovědnost za své činy. My hledáme nějaké výmluvy. Kdo za to může? A když jsme konfrontováni s našimi chybami, že jsme co jeli špatně, tak často hrajeme hru na obvinování a snažíme se přenést tu zodpovědnost na někoho jiného. Já nic. Však kdyby ona se mnou jednala tak, já budu jedna tak. Kdyby se stalo to, já udělám tamto. Biblia je plno takových příkladů. Podíváme se na takové tři příklady, kdy lidé odmítají zodpovědnost a snaží se to přenést na někoho jiného. První příklad, co bych uvedl, je Áron. Je to v Exodu, 32. kapitola. Já přeštu prvních šest veršů. A je to tehdy, když vlastně Izrael vyšel z Egypta, přišel do hoře Sinai, pán Bůh si povolá Možíše na tu horu, on tam odešel, udává zákony, mluví tam s ním dlouho a ty lidé jsou dole a vyvádí hlouposti.

[11:37] A onem o tom mluví. Když lid viděl, že Možíš otáhlí se stoupit z hory, zhromáždil se proti Áronovi a řekl mu, vstáň, udělej nám bohy, kteří půjdou před námi. Vždyť o tom Možíšový muži, který nás vyvedl zebiské země, nic nevíme. My nevíme, co se s ním stalo. Ároni odpověděl, dobře, strhněte zlaté kroužky, které jsou na uších vašich žen, synů, dcer, přineste mi to. Oni to udělali, strhněli zlaté kroužky, které měly na uších, přinesli to Áronovi. Vzal to od nich, odjel to do formy a udělal slité tele. Na to oni řekli, Izraeli, toto jsou tvoji bohové, kteří tě vyvedli z agybské země. Když to Áron viděl, postavil před ním oltář a pak Áron zvolal, zítra bude hospodinů svátek. Příštíhodné časně vstali, obětovali zápalné oběti, přinesli pokojné oběti. Pak se líb usadil, jedli a pili, načeštali, aby dováděli. Kdo za to mohl?

[12:41] Áron oběť, chudák? Jo, lid prostě říká, dlouho prostě ten můj Žiž, nejde do víc, co se s ním stalo, udělejme zlaté tele. Udělejme bohy, udělejme něco. Začali myslet hlouposti. A požádali Árona, aby mu udělal bohy, kteří půjdou před námi. A Áron to udělal, vyhověl, vyrobil zlaté tele. Pak se můj říká. Uklanili, dokonce prohlásil, jo, Áron zvolal, zítra bude hospodinu svátek, zítra bude slavnost hospodina, budeme slavit to tele, to je náš hospodinu, ten obraz. Pak se můžeš vratit dolů a teďka jde toto, a konfrontuje toho Árona, svého bratra. A víte, co říká Áron? Říká, víš co, 22. ver, znáš ten lid, on je zaměřen na zlo. On, já jsem nemohl nic jiného dělat. A pak ještě jde dál a říká, 24. ver, hodil jsem to zlato do ohně a toto vyšlo.

[13:49] A toto tele vyšlo. Já jsem to tak jenom hodil, a on to samostro se udělalo tele. To je jak ta evoluce, že jo. Já nic, já jsem, jo, jasně, byla situace, nudili se, nevěděli, co se stalo, a Áron udělal to, co udělal. Ale pak říká, víš, znáš ten lid. A já jsem to tam jenom tak hodil. On mě říct, jo, selhal jsem, je to moje chyba. Podlehl jsem tlaku, nezvládl jsem to. Udělal jsem to a to, přiznávám to. Říká, hodil jsem to jenom tak. Ono z toho vyšlo tele. Znáš ten lid, mě zaměřen na zlo. Já podstatě za to nemůžu. A kdyby jste četli dál, tak důsledek byl smrt mnoha lidí. Král Sáulu, další příklad. Máme jeden příklad flištinama, ale to teďka nebudu připomínat, ale jestli možná přištěte, 1. Samuel, 13. kapitola, kde jasně dostal jasný slovo, co má dělat, že má počkat na Samuel a potom budou obětovat.

[15:02] Samuel nešel a lidi začali reptat. Jo, tak zase lidi. Ale co je důležitý, co je krásný text, je v 1. Samuelu v 15. kapitole, kde se mluví tady o tom. Král Sául dostal jasný příklad, co má udělat. Ve starém zákoně se zničil, měl vyhladit celý prostě, a mále kovce celý kmen, nebo skupinu lidí. A on to samozřejmě neudělal. Protože, a teďka je spoustu výmluv, ale když teďka se budeme číst 1. Samuelu, 15. kapitolu, 13. až 13. verš a dál, tak je to zajímavé. Je to zajímavé, že Sául přesně věděl, co má udělat, a přesně věděl, že to neudělal, a snažil se to všechno zakryt a svalit vinu jako zase na druhé.

[16:09] 13\. verš. Když Samuel přišel k Saulovi, tak Saul, ten ho pozdravil slovi, buď požehnán od hospodina, řídil jsem se hospodinovým slovem. Hned na začátku říkal by to jasné, já jsem měl všechno, co jsem měl udělat. Samuel se otázal, a co to bečení ovcí, ježdo lehá k ním mým uším, a to bučení dobytka, které slyším. On měl vlastně zahubit všechno, včetně dobytka. A ten Saul říká, všechno jsem udělal. A ten Saul říká, no ale co tady to bučení? A Saul začne vysvětlovat. Přivedli je od Amáleka. Lid ušetřil nejlepší kusy, zbravu a z kotu, aby je obětovali hospodinu, tvému bohu. Ale zbytek jsem vyhubil jako klatý. Mimochodem, když se něco obětuje, tak z toho se potom jí. Takže ten lid moc dobře věděl, že ty nejlepší kusy nejlepchutnají. A Samuel, Samuel, Saula přerušil.

[17:10] Říká, přestaň! Co blbneš? Co tady vykládáš? Musím ti oznámi, co ke mně této noci hospodin promluvil a řekl mu, mluv. A teďka Samuel říká, co mu říká pámbu. Což pak nejsi vůdcem izraelských kmenů, ačkoliv jsi dříve připal nepatrný. Jospodin kěp. Umazal za krále nad Izraelem. Hospodin tě poslal na cestu s rozkazem dí a jako klaté vyubíšt amálecké řišníky. Budeš proti ním bojovat, dokud tě nezničíš, dokud tě úplně nezničíš. Proč jsi hospodina neposlechl? Vrhl se na koři, dopustil se toho, co je hospodinových očík zlé. Saul vysvětloval. Teď já jsem hospodina uposlechl. Šel jsem cestou, na kterou mě hospodin poslal. Přivedl jsem toho amáleckého krále, a gaga a máleka, zničil jsem mu jako klatého. Ale ten lid si vzal kořis z bravo a z kotu. To nejlepšího z klatého, co měli obětovat v Gilgálu. Hospodinu tvému bohu. Tu řekl Samuel.

[18:10] Líbí se hospodinu zápalné oběti? Obětní hody více než poslouchat hospodina? Hele, poslouchat je lepší než obětní hod. Pozorně rozvažovat je více než tuk beranu. Vzdor jako hříšné věščení. Své hlavost jako kouzla a ctění domácích bůžků. Protože jsi zavrhl slovo hospodinovo, on zavrhl tebe jako krále. Je to dlouhý text. Ale všimněme si jedné věci. To se opakuje, to není poprvé. Saul říká, víš, já jsem přivedl to amáleka, ale lid ušetřil ty kusy. Lid si vzal tu kořic. Já nic, já jsem jenom krála. Já jsem vlastně nemohl nic dělat. Já jsem se na to díval jenom. Výsledek? Bůh tě zavrhl.

[19:10] Jako kdyby ten Saul říká, tak to přehlídne. Já to vlastně nemůžu. Udělal to lid. Pak máme ještě Adama. A lidé nenom svalují vinu na ty druhé, ale svalují vinu i na Pána Boha. Poté, co byl Adam konfrontován za to, že snědlo to zakázané ovoce, tak mluví s Bohem a říká, víte, kdo za to může? Pro ní Mojžišova 3.12. Znáte to, že jo? Žena, kterou si mi dal, aby byla se mnou, mi dala z toho stromu a já jsem jedl. To všechno může žena, že jo? Ale on jde ještě dál. On říká, že ta žena, kterou ty jsi mi dal, to není jako obyčejná žena. Takže, pane Bože, v podstatě ty za to můžeš.

[20:15] Kdyby jsi mi dal jinou ženu, nebo kdyby jsi mi dal žádnou, tak se to nestane. Buď obvinujeme druhé, nebo obvinujeme Pána Boha. Adam je v tom jako geniální. Žena, kterou jsi mi dal, ta mi to dala. A já chudák jsem to musel sníst, no co mám dělat, že jo? Když se navaří, tak se to musí sníst, že jo? A to pak bude jako o manželství zase něco jiného. To zase jeme, to sklidíme. Máme mnoho těch příkladů v Biblii. Co je jako důležité? Pán Bůh nám dal prostě své zákony. Dal nám hranice, dal nám své slovo. A my o tom budeme mluvit, jak se máme chovat. A když uděláme něco špatně, a my to občas uděláme všichni, anebo neuděláme to, co máme, je na nás, abychom převzali tu zodpovědnost a činili z toho pokání.

[21:22] Protože teprve tehdy se může měnit. Jako uvědomte si, že důležitou součástí procesu pokání a vyznání našich říchů je vyznání našich říchů. A to podstatě znamená, že před Pánem Bohem já přebírám zodpovědnost za ten řích. Pokud si nepřiznám řích, tak ani nezačne ten proces odpuštění. Ale ten řích zůstává. Pokud já řeknu, vlastně já za to nemůžu, to může za to ten druhý. Udělá jsem něco špatné, udělá jsem hřích, ale pokud já obvinňuji druhé, nepřiznám to, tak ani nezačne ten proces. Pán Bůh mi nemá co odpouštět v té chvíli. Ten hřích stále zůstává. Pokud budeme svalovat vinu na jiné lidi, nemůže začít skutečná změna v našich životech. To ti druzí. Jeden uznávaný poradce píše tady toto. Veškeré obvinňování je stráta času.

[22:23] Bez ohledu na to, jak velkou vinu najdete, ty věci se nezmění. Jediné, co obvinňování dělá, je, že odvádí pozornost od nás, od vás, když hledáte důvody, jak vysvětlit své neštěstí nebo frustrace. Možná se vám podaří přijmět někoho, aby se cítil provinile. Ale nepodaří se vám změnit to, co nás činí nešťastnými. Obvinňování druhých je často jen způsob, jak se vyhnou pravdě o sobě samém. Nic se nezmění, pokud budeme obvinňovat druhé. My se k tomu musíme postavit čelem. Pán Bůh očekává, že převezmeme zodpovědnost, namísto toho, abychom ji odmítali. Biblia mluví o tom při sloví 28.13. Kdo krje svá přestoupení, nebude mít zdár, ale kdo je význa, opouští, dojde slitování. To je ta výzva.

[23:23] My se k tomu musíme postavit čelem. Ke věcem, které nejsou třeba jednoduché. Pán Bůh to zná, pán Bůh nás vidí. V židům je napsáno, že žádné stvoření není před ním skryté. Před očima toho, jemu se budeme zodpovídat. Vše je nahé a odkryté. My nic neschováme. Tehle nelze zůstat neutrální a nic nedělat. To je postoj dítěte. Postarejte sou mě. Ale to, co je důležité, je ten růst. A ten růst začíná, když si uvědomíme a jsme ochotní, i když to něco stojí, převzít zodpovědnost v té a v té oblasti. Za své činy, které jsme udělali, anebo za věci, které jsme neudělali. Zralost je měřená přijímáním zodpovědností za jednání a za svůj život. Buďme těmi, kdo rostou v této oblasti. A prosíme Pána Boha, aby nám dal tomu sílu a odvahu k tomu růstu.

[24:25] To není jednoduché. Aby nám možná ukázal během těch následujících měsíců konkrétní oblasti v našem životě, kde máme převzít tu zodpovědnost. Co konkrétního můžu já změnit ve svém životě? Mým přáním je, aby Pán Boh pracoval na nás všech, včetně mě, aby jsme mohli růst a mohli se postavit těm věcem. Protože bez toho nemůže dojít ke změně, pokud se k tomu nepostavím. A nepřevzmu tu osobní zodpovědnost za tu danou věc. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20230903/zodpov-dnost · Aktualizováno: 2026-10-15