# Zodpovědnost v modlitebním životě

> Kázání ze dne 1. 10. 2023, 1.Timoteovi 2:1-4, Miroslav Čížek. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 1. 10. 2023
- **Kazatel:** Miroslav Čížek
- **Biblický text:** 1.Timoteovi 2:1-4
- **Délka:** 34:53
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-10-01-Zodpovednost-v-modlitebnim-zivote-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-10-01-Zodpovednost-v-modlitebnim-zivote-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Dobré ráno vám všem, budeme pokračovat v tom tématu z odpovědnost a v mém případě tedy modelováno na základě listu a poštolového Pavla Timoteovi, ale sponěkterých částí těchto dvou dopisů. A kdo si chcete otevřít, tak prosím první list Timoteovi, 2. kapitola, první čtyři verše. A budu číst z českého studijního překladu. První list Timoteovi, 2. kapitola, první až čtvrtý verš. Především tedy prosím, aby se konaly prozby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za krále a za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení.

[1:03] Abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti. To je dobré a milé před Bohem, naším zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy. Takže to dnešní slovo nebo kázání bych nazval zodpovědnost v modlitevním životě. Začnu od konce, kde je řečeno, že náš Bůh, náš Pán je zachránce. Někde v překladech máte to, dneska už by se řeklo, archaické, staročeské spasitel. Studijní překlad tady volí zachránce. To je trošku srozumitelnější pro nás. A je to dost důležité si to připomenout, že náš Pán Bůh je zachránce.

[2:05] Tudíž chce zachraňovat. Zachraňovat lidstvo, zachraňovat každého člověka, protože je milostivý, protože je plný lásky, dobroty. A takhle nám ho Biblé boží slovo zjevuje. Stvořitele toho, kdo je nade vším, kdo je autorem všeho, tak ho zjevuje, odhaluje jako toho, kdo to s náma myslí dobře, kdo nás má rád, kdo nás miluje. A to je jako hodně důležitá informace. Asi ta nejdůležitější, jaká vůbec je. A pokud dneska chceme mluvit o modlitevním životě, tak to je prostě odrážka číslo jedna. Že můžeme mít vztah, společenství s tím, kdo nás opravdu miluje. A můžeme si tím být jistí. Stojíme v tomhle směru na pevném základě.

[3:08] A když je tam řečeno, že je zachránce, tak z toho můžeme vyvodit, že chce zachránit každého z nás. Z jakéhokoliv neblahého stavu, z jakéhokoliv trápení. Ne, že by každé trápení mělo řešení za sekundu, za minutu a okamžitě, ale v konečném důsledku z každého trápení chce člověka zachránit. A třeba tak, že mu dá sílu tím projít. A hlavně zachránit před věčným soudem, věčným zatracením. Před tím údělem, ze kterého pak už není návratu. A proto poslal svého syna pána Ježíše Krista, který se stal naším zachráncem, naším spasitelem a vřele doporučuji se na něj obracet. Úplně v těch nejzákladnějších věcech, ale i v takových těch každodenních.

[4:13] Celý život, po celý život. Já myslím, že máme ty zkušenosti, že by tady potom mohla přijít klidně řadě. z nás, kteří by podali svědectví, možná i z dnešního dne, anebo z posledního týdne. Takže to jsem chtěl připomenout a chci tady ještě ujistit, že ten, kdo tu zkušenost ještě neudělal a slovo Bůh, vůbec myšlenka na Boha, na tuhle bytost, je pro něj vzdálená, tak chci říct, že ještě dnes můžeš udělat zkušenost s Bohem, který je dobrotivý, láskyplný, milostivý a může vstoupit do tvého života a pomoct ti s jakýmkoliv břemenem trápením těžkostí. A je tady řečeno, že si tenhle zachránce vlastně přeje nebo chce, aby všichni lidé byli zachráněni a přišli k poznání pravdy.

[5:19] Že neexistuje ani jeden jediný člověk, který by byl z této boží vůle vyčleněn. Že by snad hospodin, živý Bůh, stvořitel takového člověka nechtěl zachránět. A taková ta osudovost, taková ta falešná nauka o předurčení v tom slova smyslu, že by tady snad byla skupina lidí, kteří můžou dělat, co chtějí a nemůžou být zachráněni. Protože mají tu smůlu, že patří do zástupu těch, kteří jsou předurčení k zatracení. Tak my jako baptisté tohle hážeme pod podjeviště, tuhle nauku, tam. Každý člověk patří do té skupiny, kterého hospodin chce zachránit, spasit, požehnot mu.

[6:22] Je tady ale jedno malé ale. A to ale není na straně hospodina. On nás stvořil jako svobodné bytosti, které rozhodují o svém údělu. Nebo spolu rozhodují o svém údělu. Když stvořil Adamájevu, první lidi, tak je stvořil proto, aby mohl existovat svobodný, vzájemný vztah. Člověk není strom, člověk není mravenec, člověk není věr nebo bakterie. Člověk má prostě schopnost a byla mu dána od hospodina se rozhodovat. A to dostal i Adam a Eva, první lidé. A to je současně sláva člověka a současně tragédie člověka. Že člověk od stvořitele dostal možnost říct stvořiteli, svému stvořiteli, říct mu ne.

[7:28] A když řekne ne, a když říká ne a se trvává v tom ne, tak to stvořitel respektuje. A tragédie je dokonána. Takže takovou svobodu máme se pro hospodina rozhodnout, hospodina odmítnout a já tady z tohoto pultíku, od tohoto pultíku doporučuji, řekněme hospodinu, pánu, zachránci, spasiteli, ano, ještě dnes je čas milosti. Ještě dnes je možné se k němu obracet. A ona nás čeká. A chce, abychom byli zachráněni. Takže to je ten závěr. A tak teď se budu přesouvat k tomu, co předchází, kde Apoštol Pavel říká Timoteovi především tedy prosím, aby se konaly prozby, modlitby, přímluvy a děkování.

[8:35] Děkování. Tak trochu z toho teď šilham. Do textu. Snad mi to nezůstane. Děkuji. Jsou tady čtyři slova znázornující nebo vyjadřující to, co se týká modliteb. První řecké slovo je deesis, to je prozba nebo modlitba. Dole v poznámce máte v tom českém studijním překladu úpěnlivá prozba o naplnění potřeby. Pro překlad úpěnlivá, velmi intenzivní. To druhé slovo tam je proseuché, to je modlitba, to je takové to nejběžnější slovo pro modlitbu jako takovou. Třetí slovo je tam enteuxis, to je také modlitba nebo prozba, ale spíše přímluva.

[9:40] Je to jenom dvakrát v novozákonním textu tohle slovo. A to poslední je tam slovo eucharistia, to už jenom když to vyslovím, tak vás něco napadá. Původně tedy jako slovo vděčnost, dík, dík učinění nebo děkování. A potom v tom pozdějším významu, tak jako sekundárním významu, tak to, co se týká večeře páně. Vlastně taky jakási výděčnost. A tak v římskokatolickém prostředí někdy to, co my nazýváme večeře páně, tak je nazýváno eucharistii. Takže tyhle čtyři slova tam jsou v textu a tak jsou dvě možnosti, jak k tomu přistupovat. Ta první možnost je, vlastně Apoštol Pavel jako člověk, sice zde píšící řecky, ale s hebrejskou mentalitou, s hebrejským myšlením, tak vlastně nadužívá některá slova pro zdůraznění.

[10:49] Akože se tam nějak hromadí synonyma slova stejného nebo podobného významu, aby to téma jako takové zdůraznil. A hebrejské myšlení takové skutečně je. Když si podíváte třeba do žalmu, tak mnohdy máte ten pocit, že je to o tom též jinými slovy, jako takové zdůraznění. A pokud je to ten první význam, tak je z toho zjevné, že Pavel klade velký důraz na modlitbu. Druhá možnost je, že přece jenom mezi těmi slovy mohou být určité významové rozdíly, ale sponěj jako jakési niance, drobné rozdíly. I když každé to slovo se dá přeložit do češtiny slovem modlitba, tak přece jenom je tak trochu rozdíl mezi prozbou a třeba tou přímluvou, kde přímluva spíše chápeme, že to je modlitba spíše za někoho nebo za něco.

[11:54] Ne je vyloženě za svou potřebu, ale za potřeby jiných, bratři a sestér, nebo města, státu. Pak tam máte tou Eucharistia jako modlitba ve smyslu díku činění, tak je jasný, že jsou to spíše modlitby, kde vyjadřujeme vděčnost Bohu, kde mu děkujeme. A řekl bych, pokud tenhle segment v modlitevním životě chybí, tak jsme něco nepochopili. Každý, kdo zažil živého Boha jako láskyplného, milostivého, dobrotivého, tak v jeho životě nechybí vděčnost. Je to něco úplně přirozeného, je to něco úplně samozřejmého. A když zažijete vyslyšení modlitev, a někdy jsou to tedy ty prozby, to jsou ty úpěnlivé prozby, a když ta úpěnlivá, tedy velmi intenzivní prozba je vyslyšená, někdy třeba v sazách, někdy opravdu v zoufalství, v těžkém stavu, tak co jiného potom může být než vděčnost.

[13:05] Vzpomeňte si, když je... Ježíš někoho uzdravil, tak poskakoval, provolávali radost jako gejzír, nezastavitelný gejzír radosti a vděčnosti. Takže takhle to chápejme, tu modlitbu vděčnosti, díku vzdání, děkování. Já bych chtěl ještě k tomu modlitevnímu životu říct, říct, že hodně podstatný je, jestli známe osobně Boha našeho nebeského Otce, Tatínka, chcete-li, jestli s ním jsme zakusili osobní vztah, že to hodně rozhoduje o tom, jaký a jestli vůbec je náš modlitevní život. Totiž, abych to trochu řekl se rozumitelněji, je rozdíl, pokud pouze věříte v Boha, myšleno v jeho existenci, kde si, a je rozdíl, pokud se cítíte, ale spíš jako jste, reálně jste, cítíte se jako boží děti, jako boží synové a dcery.

[14:30] Já jsem vyrostl v církvi, vlastně od dětství, takže jsem vždycky věřil v Boha. Já si nepamatuju, že bych měl někdy moment, kde bych pochyboval o jeho existenci, což ale neznamená, že jsem si nevedl svůj život. Vedl jsem si život jako totální světák. Se vším všudy. Ale přesto jsem vždycky věřil v jeho existenci. Ale potom v sedmnácti letech, když jsem se opravdu k Bohu obrátil, prožil jsem znovu zrození, osobní víru, tak už to nebyla jenom víra v jeho existenci, ale byl to navázaný vztah společenství, jako nová dimenze, nová realita v mém životě, kde už jsem zažíval to, že je mi blízko. A že já jsem jemu blízko, Bohu. A že s ním můžu normálně mluvit, normálně komunikovat. Ať už slovy, nahlas, nebo v tichosti.

[15:36] Takový trošku možná protimluv, ale já, když třeba čtu text, tak já dodnes, jakoby když čtu text, tak si to slovy přeříkávám. Já mám takovou anomálii, jsem takový trošku dis v něčem. Tak o tom to mluvím, že se modlíte v duchu, ale jakoby ty slova nějak v té mysli jdou. Ale někdy to může být i beze slov. Jenom spočívání v boží blízkosti a přítomnosti. Je to společenství s Bohem, je to modlitba? No je to modlitba. Takové rozjímání. Není u toho podstatný, jak ta forma vypadá. My tady dáváme výzvu, kdo se může postavit, tak se postavte. Při modlitební chvíli. Ale můžeme se modlit jakýmkoliv způsobem. Já dost často vleže. Ale to myslím jako vážně, že opravdu modlitební chvíle. A řekl bych takový ty nejintenzivnější, nejúpěnlivější modlitby, nejintimnější jsou možná skutečně jako v leže někde s hlavou pod polštářem.

[16:52] Ale také v přírodě. Naposledy také ve sprše. Ale nebyla to taková ta sprcha, kdy se otužujete. Ale taková ta, kdy je to pěkně orosený. A přišlo tam takové příjemné, úžasné poznání, jakési biblické pravdy. Takže klidně ve sprše. A nebo třeba v autě. V mém případě, když zrovna nehrozím polským kamionákům na dálnici. A uvědomím si to. Že by bylo dobrý ten čas třeba využit i jinak a lépe a kvalitněji a efektivněji, tak se třeba po cestě do Olomouce modlím. Tu slovy, tu pouze v myšlení, tu v jazycích. Taky dobrý nástroj. Modlitevní nástroj, který dává Duch Svatý.

[17:53] Ještě k tomu věřit v Boha a věřit, nebo nevěřit, ale být synem nebo dcerou živého Boha. Když to řeknu takhle, trochu nám to možná zní abstraktně. Ale nedávno byl na Moravě na návštěvě prezident český, tak trochu to teďka přiblížím směrem případně k prezidentovi. Je rozdíl věřit, že máme prezidenta, že tam kdesi v Praze, na Hradě, jako existuje. A je rozdíl být případně prezidentovým synem nebo dcerou. To je rozdíl, že? Kdy jako syn nebo jako dcera můžete vběhnout, my tady teda nemáme oválnou pracovnu, a nemyslím zrovna ani španělský, ani jiný sál.

[18:57] Prostě do prezidentské kanceláře. A jako mít vztah, projevit vztah, je to úplně jiná úroveň, jiná dimenze života, než jenom věřit, že tam, kde si prezident je. Tak o tomhle, o tomhle mluvím. A my všichni, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše, tak jsme skutečně synové a dcery nejvyššího. A je to úžasný. A využívejme ty příležitosti. Tak všímáte si, že doposud na vás nenakládám nesnesitelná břemena, co se týká modlitev, ale že to beru úplně z jiného úhlu pohledu, úplně z druhé strany. Že to je výsada, že to je úžasný, že to je přirozený a že je chyba se o tohle požehnání jako nechat okrádat. A kdo to zakusil, tak vy o čem mluvím. Já už jsem možná někde zmiňoval, ale mám za to žené v neděli, tady zkazatelný naši zkušenost s naším starším synem, kdy jsme ho dobré dva roky ochránili před před čokoládou.

[20:13] A dávali jsme mu takové ty eco-biotyčinky, které samozřejmě nesplní to, co člověk normálně očekává. A on tedy naprosto bez zkušenosti s existencií čokolády, tak si to dobře pamatuje, jak dnes, když dostal ten první kousek ve dvou letech, jak se mu jakoby rozšířili panenky, rozšířili oči a teď to bude citát. Etě totoádu. Pro překlad, ještě čokoládu. Etě totoádu. a bylo jasno. To bylo čokoládové znovu zrození. To bylo čokoládové naplnění Duchem Svatým. Ochutnáš a chceš znovu. A máš poznání.

[21:18] Překážky v modlitevním životě. To, co tady teď budu mít, tak neznamená, že to je nějaký úplný seznám. Určitě byste potom mohli doplnit a dodat další. Ale alespoň tyhle čtyři, které mi tak přišly na mysl. Tak to první je nesprávně nastavené priority. Hodnoty. Kdy modlitba může být v našich životech taková jakoby popelka. Až když jakoby třeba zběde čas. A on dost často třeba nezbýde. A nebo je to potom takový ten čas jalovej, kdy už jsme unaveni, kdy čas jakoby objektivně ještě máme, ale prostě už to není ono, protože jsme unaveni a svým způsobem, pokud takovýto čas dáváme modlitbě, potažmo tedy společenství s Bohem, tak čemu se divit, když to nejlepší nedáváme pánu. Takže nesprávně nastavené priority. A naši otcové, ať už reformátoři, nebo misionáři, nebo prostě probuzenečtí kazatele, ty, které obdivujeme, tak skutečně jako modlitba byla nesmírně důležitá v jejich životě.

[22:41] Něco prostě pochopili, něco poznali. Tak nechť jsou nám v tom i příkladem. Druhá taková věc, kterou si jako uvědomuji, tak je, do nás je zakořeněný někdy, možná z okolí, a je to potřeba odmítat, fatalismus, osudovost. Včera jsem to v jednom rozhovoru zrovna četl, rozhovor s kým si, nestojí za to, tak jsem ho ani nedočetl, ani nebudu jmenovat, o koho jde. Ale byla tam ta myšlenka, že právě všechno je jako někde zapsané, napsané a že to je dané, vlastně víra toho, nebo té, kdo jsi, kým jsi. Prostě jako kdybychom nemohli nic ovlivnit. Jakoby to všechno bylo někde už prostě dané. A ten text, který tady dneska rozebíráme, jde přesně proti tomuto. A je potřeba to zahodit.

[23:44] Takové ty myšlenky fatalismu, osudovosti. Právě naopak, my modlitbami můžeme mnohé ovlivnit. Když přistupujeme před živého Boha, tak máme možnost ovlivnit, a já to teďka řeknu hodně nadneseně, ale je to tak. Můžeme ovlivnit svět. Můžeme ovlivnit svůj život, svoji rodinu. Můžeme ovlivnit náš sbor, naši církev, tohle město v Olomouci. Můžeme ovlivnit náš národ a skutečně i svět. Ne vždycky hned. Ne vždycky podle našich představ. To by bylo na další kázání. Ale berte to jako bernou minci, že skutečně můžeme věci ovlivňovat. Tento text nás k tomu vybízí. Je tam dokonce řečeno, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti.

[24:48] Jako modlete se, a teď tam jsou všechny ty výrazy týkající se modlitby, abychom, za jakým účelem. Prostě má to nějaký dopad. Co pak si myslíte, že hospodin je cynik? Že si s námi hraje? Že se tady budeme hodiny modlit a přitom to nemá vůbec žádný význam? Že to je úplně k ničemu takový čas? To přece nemůžeme vůbec ani myslet vážně. Že by náš pán nás nebral vážně? Že by byl cynik, anebo že by byla nějaká ironie směrem k nám od něj. On je jako nebeský otec? Což pak dá svému synu? Co to tam je? Hada, štíra, když ho prosí o to či ono, dává dobrý věci. A tudíž můžeme očekávat, že opravdu to je v božích očích, jak to tam je, dobré a milé.

[25:57] Že to má význam, že to je užitečné. Že to je vlastně ten nejlépe strávený čas. A třeba prorokyně a na to pochopila. Další záležení. a ta je do nás zakořeněná, obzvlášť v tom západním, chcete-li, a zůstaňme u toho západní, v tom západním světě, a to je materialismus. My jsme hodně ovlivnění materialismem. Ne všichni lidé na tomto světě jsou tak ovlivnění materialismem, jako my, z té západní kultury. A to může být někdy překážkou, že právě ty duchovní hodnoty nebo věci jsou popelkou. Jsou někdy až vzádu. Prvně honit kariéru, prvně honit peníze, prvně honit já nevím co. A potom možná teprve ta modlitba někde. Materialismus. Dříve lidé byli více rozjímaví, kontemplativní, prostě rozjímaví, možná některé kultury na východ od nás, tak s tím nemají takový problém s tím materialismem, jako my.

[27:12] Takové ty kultury, kde je hodně meditace, a teď nechci mluvit o tom, že meditace je v pořádku ta východní, ale že to mají nastavené jinak. Na to teď poukazují. A v nás je zakořeněný materialismus a je potřeba si to uvědomovat a dávat si na to pozor. No a pak třeba duchovní vlažnost. To je ten čtvrtý bod, který jsem mu uvedl, znovu říkám, ten seznam určitě může mít víc odrážek, ale duchovní vlažnost. Jeden z těch sedmi zborů, kterým psal Jan ve zjevení, tak měl jako problém vlažnost. Prostě duchovní vlažnost je něco, co je překážkou. Kde chybí horlivost, kde chybí nadšení. A horlivost to je záležitost, kterou potřebují především. Všichni potřebujeme. Ale obzvlášť ji potřebují ti, kteří stojí v čele. A tak se to týká kazatelů, a tak se to týká starších, a tak se to týká všech těch, kteří vedou.

[28:14] Málo kdy se tady obracím na bratři starší, tak teď je ta příležitost. Bratři starší, pozor na duchovní vlažnost. Modlitba je nesměrně důležitá. Já v tomhle smyslu připomenu, co apoštolové řekli, když vlastně nastal ten spor ohledně vdov, šestá kapitola skutků, kde jejich čas se mohl zaplnit tím, že by řešili sociální záležitosti, a apoštolové na to nepřistoupili. A vlastně v tom textu v šesté kapitole od druhého verše reagují následujícím způsobem. Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratři, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nich se ví, že jsou plní ducha a moudrosti. A pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.

[29:20] Budeme věnovat veškerý čas modlitbě a kázání slova. Zcela jistě věnovali svůj čas i jiným záležitostem, třeba i pastířské péči, ale vidíte, že ta modlitba tam je řečená. To znamená, že pro Apoštoly to byla nenahraditelná záležitost. Modlitevní život. A tak se to týká i nás, kdo stojíme v čele, ať už kazatelé, ať už starší, ať už další vedoucí. Modlitevní život. Horlivost v modlitevním životě. Klíčová záležitost. Nesmíme zapomínat. No a poslední věc, kterou tady řeknu. My jsme teď dvě biblické hodiny se věnovali tématů muži a ženy v manželství a v církvi. A je to takový hodně ožahavý téma.

[30:21] Vlastně i v pátek u nás jsme se tomu věnovali na té skupině mladých studentů. Ale já bych teď chtěl něco říct k mužům. Takže sestry mají teďka chvíli pauzu a pohov, směrem k sestrám jsem toho řekl už docela dost, ale směrem k mužům. V rámci toho textu, který jsme rozebírali, tak je tam jeden verš, který se týká mužů, akorát teď jsem docela ztracený, takže to byl, já už vím, já jsem v druhém Timoteovi, ono to je v prvním Timoteovi. Tak, druhá kapitola, osmý verš. Chci tedy, aby se muži modlili na každém místě, pozvedajíce svaté ruce bez hněvu a sváru.

[31:24] Já jsem to na biblické už říkal, ale tam těch bratří nebylo tolik, tady je na skrapítko chlapů víc, tak než se bude a poštol Pavel věnovat potom ženám, tak tady mluví k mužům. A je tam řečeno, aby se muži modlili, to je první věc. To znamená, měli bratři, muži, kluci, chlapci, chlapi, modlit se, aktivita. V modlitevním životě velmi často ženy jsou ty aktivnější. A tady Pavel říká, aby se muži modlili. Zahoďme pasivitu ze svých osobních životů, duchovních. Modleme se, chlapi, zpívejme, chvalme, služme.

[32:25] Víte, co to je, když chlapi zpívají? To je úplně jiná dimenze. Žel to v církvích málo známe. My z Jižní Moravy to známe, ale ne z církve. Žel při jiných příležitostech. Já jsem ze Znojma, tam se někdy vidí dvojmo. A pak se zpívá. A když chlapi začnou zpívat, kolektiv chlapů, tak to je jako duní. A je to krásné. Takže měli bratři, když zpíváme, tak pozvedněte hlasy. A modleme se. A buďme aktivní. Když se bratři budou modlit, a teď prosím vás, sestry, nijak to neberte ve zlem. Ale to je síla. A chybí to, ta aktivita bratří.

[33:29] Vím, o čem mluvím. Já jsem vyrostl v církvi, kde se muže nemodlili. Ale vůbec. Doslova do písmény, ale vůbec. A když už chceme tedy na sestry nakládat doslovnost biblických textů, tak měli bratři, je tady řečeno i jak? Pozvedajíc svaté ruce. Takže zkusme to někdy. Zkusme dělat věci, které jsme nikdy neskusili. Někdy třeba pozvednout ruce. Může se říct, a tak to je jenom takový obrazný. Tak pak může být obrazný všechno v písmu. Takže někdy neříkám, že vždycky a nechci na vás nakládat nějaké pravidla vnější zbožnosti. To vůbec ne. Klidně se modleme pak i na tom lůžku. Ale zkusme někdy u toho zvednout ruce.

[34:34] Vždyť i ty symbolické prvky mají svůj význam. Vždyť ty naše ratolesti to uvidí. A budou v takové atmosféře vyrůstat. Co ten táta dělá? Ovlivňuje to. Jsem na konci.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20231001/zodpov-dnost-v-modlitebn-m-ivot · Aktualizováno: 2026-10-15