# Zodpovědné uctívání

> Kázání ze dne 19. 11. 2023, 2.Paralipomenon 5:11-14_7:1-14 Jan 4:19-24, Miroslav Čížek. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 19. 11. 2023
- **Kazatel:** Miroslav Čížek
- **Biblický text:** 2.Paralipomenon 5:11-14\_7:1-14 Jan 4:19-24
- **Délka:** 32:59
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-11-19-Zodpovedne-uctivani-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2023-11-19-Zodpovedne-uctivani-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Dobré ráno vám všem, byl jsem představen jako bratr kazatel, jsem rád, že ne jako bratr kecatel, to bych hrozně nerad. A Karlovi děkuji za modlitbu, za požehnání. Dneska si to obzvlášť uvědomuji, dvě neděle jsem tady nekázal, a mám takový hodně silný pocit, jako kdybych to zapomněl, jak se káže, tak to říkám i vám ostatním, že je v celku normální, že máme trému, že prostě si uvědomujeme svoji lidskou nedostatečnost, a to nejenom při svědectví před křtem, nebo před vstupem do sboru, ale i při pravidelných službách. A uvědomujeme si, že jsme závislí na duchu svatém. Že jenom on, když požehná a je přítomen, tak ta služba může za něco stát a stane se to kázání a ne kecání.

[1:08] Takže já bych dneska chtěl mluvit na téma chváli, uctívání, ale bude to v té řadě z odpovědnosti, takže bych řekl z odpovědné uctívání. Z odpovědné uctívání. Budu vycházet, a teď tady možná způsobím poprask, z druhé Paralipomenon. Jen tak mimochodem je to teda kniha ve starem zákoně a zkusím navést takže knihy historické Samuelovi Královské a pak knihy Paralipomenon, chcete-li knihy letopisů. Paralipomenon znamená to, co je vynechané. Takže věci, které možná byly vynechané. Když budete porovnávat knihy Královské a Paralipomenon, tak oni vypadají, jako kdyby byly totožné, ale nejsou.

[2:12] Tyhle knihy se soustředí na chrám, na Jeruzalém, na bohoslužbu, na kněží, na levickou službu. Vůbec se nezavývají severním Izraelem, nemáte tam řeč o králích severního Izraele. Takže přece jenom stejný to není. A dokonce i totožné věci, které popisují paralelně, tak jako knihy Královské, tak ani ty nejsou úplně stejné. Jenom ještě pro zajímavost. V hebrejském kánonu první, druhá Paralipomenon je jedna kniha. Je to povežované za jednu knihu. A končí tím hebrejský kánon, je to poslední kniha hebrejského kánonu. Takže židé to mají trochu jinak řazené a trochu jinak ty biblické knihy počítají. Tak to byl jenom takový úvod. Tak dostatečný na to, abyste se zorientovali a našli seznom knih, kde se druhá Paralipomenon nachází.

[3:12] Tak bude to nejprve pátá kapitola a potom budu číst ze sedmé kapitoli. A jedná se o jerozalemský chrám, který byl postaven za krále Šalomouna. Nacházíme se někdy v desátém století před Kristem, zhruba rok 960 před Kristem. A je to chvíle, kdy do chrámu bude vnesena schrána a v zápětí poté bude chrám posvěcen. Takže ta pátá kapitola budu číst od 11. verše. Když kněži vycházeli ze svatyně, všichni přítomní kněži se posvětili bez ohledu na svou třídu. Všichni lévíšti zpěváci Patřicí Kasafovi, Hémanovi a Jedutunovi, se syny a bratry oblečení vroucho z bělostného plátna, stály s cymbály, harfami a citarami na východ od oltáře a s nimi bylo 120 kněží troubících na pozouny.

[4:22] Trubači a zpěváci hráli a zpívali zároveň, aby hospodinová chvála a oslava zněla jednohlasně. Když se začalo hrát na pozouny a cymbály a jiné hudební nástroje, chválili hospodina, protože je dobrý a že jeho milosrdenství je věčné. I naplnil oblak ten dům, dům hospodinův, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu. Neboť boží dům naplnila hospodinová sláva. Pak následuje šestá kapitola, to je Šalmónová modlitba a sedmá kapitola po svěcení chrámu od prvního verše do čtvrtého verše. To je to, co následuje po Šalmónově modlitbě. Když Šalmón dokončil svou modlitbu, se stoupil z nebe oheň a pohltil záplnou oběť i díly obětního hodu a dům naplněla hospodinová sláva.

[5:23] Kněži nemohli do hospodinová domu vstoupit, neboť hospodinová sláva naplněla hospodinu v dům. A všichni Izraelci viděli sestupující oheň i hospodinovou slávu nad domem, klasli nadlažbu tváří k zemi, kláněli se a vzdávali chválu hospodinu, protože je dobrý a že jeho milosrdenství je věčné. A král i všechen lid slavili před hospodinem obětní hod. Takže to, co jsme teď přečetli ty texty, tak to jsou velmi důležitý moment nebo momenty v dějinách Izraele, kdy byl postaven chrám, kde byla vnesena schrána, kde byl chrám posvěcován nebo posvěcen a kdy sám hospodin se k tomu chrámu, k té vizi, k tomu projektu, k té službě mimořádným způsobem přiznal.

[6:26] A dokonce tady čteme, že se stoupila hospodinová sláva a to až jako velmi reálným, fyzickým, hmatatelným způsobem. A dokonce čteme, že dvakrát. V tom se liší druhá paralipomenon právě od druhé královské. Že se tak odehrálo před šalmounovou modlitbou při vnesení schrány, nebo lépe řečeno poté, a po jeho modlitbě, když docházelo k posvěcování. Tak zrovna tak. A ta boží sláva byla tak mocná, tak silná, tak intenzivní, že dokonce je tam řečeno, že kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť boží dům naplnila hospodinová sláva.

[7:27] Po druhé to stejný. To je v té sedmé kapitola. Nemohli pokračovat v bohoslužbě pro tu boží přítomnost a slávu, která byla přítomná. Najednou v té liturgii, která byla velmi precizně připravená do každého detailu, která byla velmi náročná, když tam potom budete číst, jaké velké množství obětí se tam odehrálo. To bylo velmi organizačně náročné. Ani si nedovedu představit tu logistiku. Protože to jsou tisíce a tisíce kusů dobytka. Doma si to v klidu přečtěte, ty texty, a z toho bude úplně jasný a zřejmý, že to nebylo jednoduchý na zorganizování. A že jim to dalo skutečně hodně práce. Ale nastaly tam dva momenty, kde lidská režie a aktivita skončila.

[8:31] Kde liturgie najednou měla mezeru. Protože hospodin se k tomu takovým způsobem přiznal, že nebylo možné pokračovat. Policku bychom řekli, nezvládli to, nezorganizovali to dobře. Ve skutečnosti se tam odehrálo něco velmi žádoucího a dobrýho, to, co bych si přál i já, abychom prožívali. A to tak blízkou, silnou, intenzivní, mocnou boží přítomnost, že v té chvíli končí i večkeré chvály a uctívání. Několikrát Izrael v dějinách něco podobného zažil. Zažil to Mojžíš, zažil to Izrael ještě, když neměl chrám v souvislosti se stánkem. Takže několikrát to v dějinách bylo, že se takhle mocně hospodin projevil. Projevil se třeba ve službě Eliáše, vzpomněte si na Karmelu, co se odehrálo.

[9:35] Takže byly tu a tam takto mimořádné momenty boží přítomnosti a moci a slávy, která se takhle dramaticky projevila. Vždyť se stoupil oheň, který pozřel všechno to, co na tom obětním oltáři bylo. Nebylo třeba to ani po lidsku nějak podpalovat, nějak se o to starat. Hospodin sám z nebe zasáhl a stalo se tak. Myslím si, že pro tuhle generaci, která tohle zažila a prožila, tak to byl nezapomenutelný prožitek, zkušenost s živým Bohem. Víte, a bylo by ale velkou chybou, kdyby si to chtěli za týden znovu zopakovat. A tak, jak to prožili, tak, jak to viděli, tak to jako by imitovat. Byla by to velká chyba. Že by zařadili tedy ještě do té liturgie to, co tehdy chybělo a to, co poznali, že by nachystali nějaké plamenomety, nějaké kouřomety a nevím co všechno, aby se přiblížili tomu, co se tehdy stalo.

[10:49] Aby po lidsku to nějak zinscenovali. Tak, jak to bylo před týdnem. Já se teď dostanu malinko do naší doby a pak se ještě zase vrátíme k písmu do nového zákona. Dnes, v moderním čase, se z večery chvál a uctívání a modeteb roztrhl pitrel, doslovala do písmana. V mém mládí jsme pořádně nevěděli, co to je, nějaký večer chvál. A teprve vlastně tenhle prvek bohoslužebný byl zaváděn. A abyste mě rozuměli, že já jsem milovník těchto akcí, tak já jsem zažil mnoho večerů chvál a uctívání a modliteb, kde jsme prožili až přes půlnoc v malých i velkých kroužcích.

[11:51] V desítkách lidí, ve stovkách lidí. Docela dost jsem toho už prožil. A u jednoho takového, kdysi na začátku, jsem prožil to, co se nazývá naplnění duchem svatým, chce tedy křest v duchu svatém. Ať už to nazveme jakkoliv, tak velký věci jsem od Boha, z boží milosti tehdy prožil. A ještě jsem ani nevěděl, o co se pořádně jedná. Nikdo mě v tom nevyučil, nikdo se za mě nemodlil, nikdo mi to z písma neukázal, ale při jednom takovém, v osmnácti letech to bylo, při jednom takovém večeru chvál, nevím, jestli se to tehdy teda tak jmenovalo, ale zhruba o něco podobného se jednalo, tak jsem měl hodně silný prostě vnitřní vnímání boží přítomnosti, takové, které jsem v životě nezažil. A poprvé v životě jsem udělal něco, co jsem do té doby nikdy neudělal. A bez ohledu na to, že by mě někdo vyzýval k tomu, tak jsem před Bohem vstal.

[12:57] Já jsem do té doby vždycky při bohuslužbách jenom seděl. Tak jsem vstal. A zřejmě jsem tehdy i zvedl ruce, já už to úplně nepamatuju. V každém případě dělal jsem to, to, co jsem do té doby nikdy nedělal. A prožíval jsem tam hodně silnou boží přítomnost, která ovšem nebyla jen o nějakém duševním prožívání. A na to bych chtěl upozornit, že to není jen o nějakém duševním prožívání. Ale mělo to svůj dlouhodobí jasný dopad na můj život. Já jsem do té doby nečetl Bibli. Ale jakože vůbec jsem do té doby nečetl Bibli. Veškeré moje poznání bylo jenom to, co jsem do těch 18 let naposlouchal v církvi. Takže já jsem ledas co znal, měl jsem naposloucháno, ale já jsem Bibli nečetl. Tudíž bych nikdy v životě to v Bibli nenašel.

[13:58] Jsem nevěděl, jak Bibli otevírat. Kde je co, jako paralipomeno, no to bych se úplně ztratil, ale já se obávám, že kdybyste řekli Markovou evangelium, tak bych byl v koncích. Kdo věděl, jestli Matouše vůbec bych dal? Nebo zjevení? Prostě já jsem Bibli vůbec nečetl. Od té doby jsem začal Bibli číst naprosto intenzivně, každý den. Stal jsem se čtenářem a milovníkem Biblia. To byla evidentní změna v mém životě. Do té doby ve mně nebyla, nevím, jestli žádná, ale spíš teda minimální, byla ve mně horlivost, oheň pro Boží království, pro našeho pána. Po této události, po této zkušenosti s Bohem, ve mně byl oheň a horlivost. Někdy poté jsem potom prožil povolání dokazatelské služby, po které jsem nikdy netoužil. Do té doby jsem úplně minimálně vydával svědectví o pánu Ježíši a úplně minimálně jsem sdílel evangelium.

[15:08] To byly jenom mimořádné chvíle, když se něco podobného odehrálo. Po této zkušenosti jsem měl až nutkovou, vyloženě radostnou touhu o Ježíši svědčit. Komukoliv, jakkoliv, kdykoliv. Možná v tom moc moudrosti nebylo, ale ohně a horlivosti v tom bylo skutečně hodně. Podle toho soudím, podle toho dopadu na můj život soudím, že se jednalo o Ducha Svatého. Že to nebyl duševní nějaký zážitek nebo prožitek. A víte, o to přesně jde. My potřebujeme, když máme večery chvála uctívání, aby to byl duchovní akt, aby byl Duch Svatý přítomen, aby byl sám Bůh přítomen, abychom skutečně měli společenství s živým Bohem.

[16:08] Aby se nejednalo o duševní cvičení. Aby v centru pozornosti nebylo to, že naše dušička se zahřeje. Že budeme hledat všechno to, co souvisí s duší ve skutečnosti. A když řeknu s duší, tak v tomto případě nejspíš s emocemi. Přece si to jdeme užít. A očekáváme, že se naše duše a emoce zahřejí. A někdy se obávám, že to může být v centru pozornosti. A pokud to tak je, tak jsme docela vedle. Protože uctívání je o tom, koho uctíváme. To není, že jsem zaměřený na svoji duši a na svoje emoce. aby se moje duše napapala. Aby se nasytila moje duše. A tak se nastavím a začnu dělat nejrůznější techniky a metody, aby ta moje duše a ty moje emoce se někam povznesly.

[17:13] Tak takhle ne. Tohle není uctívání. Tohle není chvála. Totiž je naprosto jasný, že při uctívání a při chvále a tam, kde je přítomen duch svatý, tak nakonec jsou i Emoce. Vždyť ovoce Ducha Svatého je na druhém místě radost, láska, radost. A to jsou přece emoce. Takže tam, kde je Duch Svatý přítomen, tak přichází i ovoce a když ovoce a radost, tak ta radost se z Ducha, z Ducha Svatého, přes lidského ducha, vlastně rozšiřuje do lidské duše a do lidského těla. A křesťané jsou radostní lidé. Boží děti oplývají skutečně jako radosti. Ale my na to nejdeme přes duši a přes nějakou techniku, tím, že se nějak začnu duševně někam nastavovat.

[18:21] Já si pamatuju jeden takový, on to byl Večer chval, ale on to nebyl Večer chval, to byl koncert. A ta kapela zahraniční, to byla máldežnická konference, docela velká, bylo nás tam x stovek lidí. A byl seminář na tohle téma. Já jsem byl pak úplně v šoku, když nás ta kapela chtěla uvádět do vlastně jogínských a meditačních technik. To jsem reálně zažil. Takovýmto způsobem se chtělo přistupovat ke chvalám a uctívání. A to je úplně mimo. Jako tu, když cesta vůbec nevede. To je něco, co nevede k Bohu. Samozřejmě, že emoce, jak jsem řekl, když je uctívání a chvála a duch svatý přítomen, tak emoce přicházejí. Ale to není to první, co hledáme. To je až důsledek.

[19:24] A mimochodem nemusí to být jenom radost. Ty emoce mohou být různorodé tam, kde duch svatý přichází. Ona taky může přijít bázeň. Až skoro strach. Může přijít smutek. Může přijít pláč. Ty emoce můžou být různorody. A to není to, co my zorganizujeme. To je to, co Bůh způsobí a to, co Bůh dělá. Takže tak jako tehdy žádný plamenomety a kouřomety a nic podobného, tak i my dnes si musíme dát pozor na to, abychom autentickou, originální, úžasnou boží přítomnost si nenahrazovali duševním cvičením, metodami meditace, nebo třeba v poslední době moderními technologiemi.

[20:28] Víte, já teď budu malinko kritický, přestože jsem milovník chvale uctívání. Někdy mám obavy, když vidím, a teď mě neberte jako škarohlída směrem k moderním technologiím, ale když vidím, že používáme něco, abychom navodili atmosféru, že to navozujeme, navozujeme atmosféru, k tomu nám slouží nejrůznější světýlka, takovéto intimní osvětlení, k tomu nám slouží kouř, k tomu nám slouží megaobrazovky, kde se vlní nejrůznější obrazce, k čemu to potřebujeme. K čemu to potřebujeme, k čemu to Bůh potřebuje.

[21:31] Někdy mám z toho obavy, tady z těch věcí. My zakouříme a všichni ti, kteří trpí astmatem, tak utíkají z místnosti. Já nevím, jestli to je to správné, co nutně potřebujeme a vyženeme všechny alergiky a astmatiky z modlitebny. My si potřebujeme někde naši imaginaci, představivost probouzet nejrůznějším vlněním obrazovky. Jak vám říkám, já už jsem toho docela dost prožil, tak před 25 lety jsme se snažili někteří sloužit evangelizačně na takových záležitostech, jako byly house party, jako byly rave party a podobně. Já jsem byl tehdy mladý učitel na základní škole a byl jsem v šoku, když jsem tam potom potkal některé své žáky ze sedmé třídy a podobně, nebo ze šesté třídy. Celou noc koukal jsem na ty neuvěřitelné sportovní výkony, kdy bez přestávky celou noc tančili. Tíhle noši, kteří v tělocviku nebyli vůbec schopní prostě podat výkon, tam vydrželi celou noc tančit. Jejich oči měly zvláštní tvary a ty obrazovky, o kterých hovořím, tam byly už tehdy, před 25 lety. Někteří jste tehdy ještě ani nežili a už to bylo.

[22:56] A můžu vám říct, že šli jsme po place a v těch intenzivních momentech jsem i já, ačkoliv jsem v sobě neměl vůbec nic, co se týká chemických látek, tak jsem měl pocit, že jsem ve snu. Tou technikou tam navodili takovou atmosféru, že jsem nevěděl, jestli rozeznávám realitu od něčeho iracionálního. To už před 25 lety dokázali. A oni si samozřejmě k tomu ještě pomohli extázi nebo nějakou jinou taneční jako drogou. A já si kolikrát říkám, že na těch některých večerech chval už nám chybí jenom ta extáza. Že všechno ostatní už máme. Že všechno ostatní, co bylo tehdy na tady těch akcích, tak už máme v církvi. Jenom máme obavy si dát tu extázi. Z nějakého důvodu.

[23:59] Ale počítám takových deset let v církvi. Takže večery chval něco úžasného, co miluji a věřím tomu, že mnozí z nás toho milujeme. Ale pozor na to, abychom chtěli boží přítomnost, ducha svatého něčím imitovat a nahrazovat. Dejme si na to velký pozor. Ještě vám řeknu jednu zkušenost. Zase z jedné takové akce, z jedné konference, kde mimochodem měla hrát kapela, která kdysi byla u toho, že jsem prožil ty úžasné věci, o kterých jsem hovořil. Byla to jedna mládežnická konference a velmi jsme se těšili na ten večer chval, na tu jejich službu. A ono se odehrálo něco zvláštního, něco mimořádného. Malinko to připomínalo ten dnešní den tady, ten začátek tady.

[25:01] Ta kapela nedorazila. Prostě buď, já už to přesně nepamatuju, byla tam buď nějaká havárka, nebo prostě auto z Kříňová Ávě skolabovala. To nebylo až tak jako mimořádné v té době. Prostě to někde skolabovalo a ta kapela zůstala někde na dálnici a dojel jenom vedoucí té kapely s jednou kytárkou. A předstoupil před nás a nebylo nic. Byla jenom jedna kytárka. Myslím, že snad ani mikrofon neměl. Stál, stoupl si před nás. Žádné podium, žádná technika, nic. Stoupl si před nás s jednou kytárkou. A my jsme prožívali zklamání. To byl ten první moment. My jsme byli zklamaní. My jsme čekali úplně něco jiného. My jsme byli na chystaní úplně na něco jiného. A já si myslím, že to byla zkouška od hospodina, že to bylo Bohem vedený. A ten člověk s tou jednoduchou kytárkou, s tím jedním hlasem, sám asi musel být taky z toho.

[26:06] Vždyť měl úplně jiné plány. Všechno bylo úplně jinak. A to byl tak poženaný večer. Do dne. si ho pamatuju. Prožil jsem desítky a desítky takových setkání, na které už jsem zapomněl, ale na tohle jsem nezapomněl. Na to zklamání, které na začátku bylo, a jak to bylo požehnané, jak se k tomu Bůh přiznal. Nezávislé na aparatuře, na kapele, na technice, jenom pro samotné uctívání a chválu, jak se k tomu přiznal. A dodnes na to nezapomenu. Večery chvál nejsou ani žádný koncert. Večery chvál nejsou tím, kam přicházíme, abychom měli kulturní zážitek. A pokud z toho je i kulturní zážitek, tak je to až druhořadá záležitost. Protože když jdeme za kulturou, tak jdeme živit právě tu naši duši.

[27:10] A já nemám nic proti tomu. Já rád chodím na koncerty. Já rád fandím při sportu. To jsou duševní výkony. Nic proti tomu. Ale chvála je něco jiného. Tam nejde o duši. To není na první místě kulturní zážitek. To není o tom, že na první místě všechno musí být perfektně nachystaný, perfektně secvičený, že to musí perfektně všechno ladit a že po lidsku to musí být jako úžasný kulturní zážitek. Nemusí. A proto zvažujme, jestli chceme, aby naše večery chvál byly kulturní zážitek. Jestli tam chceme zvát nevěřící lidi. Jestli jim to chceme nabízet. Jestli je radši nevěřící lidi nepozvat na evangelizaci. Kde také hrajeme? Kde je také hudba? Ale kde je to zaměřený jiným směrem? Protože kdo nemá ducha Kristova, těžko může rozumět tomu, co je uctívání, co je chvála. On nemůže rozumět. Já se teď ještě podívám do nového zákona.

[28:15] Snad už nebudu tak dlouhý. Čtvrtá kapitola, Janova Evangelia. Je to ta situace, kdy pán Ježíš mluví se samařankou. A ta samařská žena, po té, co vede rozhovor s Ježíšem, tak mu klade otázku, kde má probíhat to pravé uctívání, jestli to je nahoře Garizim, kde měli samařané kdysi dávno chrám, který jim židé potom zničili ve 2. století před Kristem, anebo v Jeruzalémě. A Ježíš na tu její otázku odpovídá. Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy se nebudete klanět otci ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy se klaníte tomu, co neznáte. My se klaníme tomu, co známe, protože záchrana je ze Židu. Ale přichází hodina a již je zde, kdy praví ctitele se budou klanět otci v duchu a v pravdě.

[29:23] Vždyť sám otec hledá takové ctitele. Bůh je duch a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě. Bylo by to na dlouhé povídání z výkladového hlediska, jak je to myšleno, co to znamená v duchu a v pravdě. Jsou tam minimálně tři výkladové možnosti. Já je teď rozebírat nebudu, to by bylo na některou biblickou hodinu. Ale zůstanu u toho jednoho výkladu, že se jedná skutečně o ducha svatého. Nakonec v Janově evangeliu o kousek dál, nebo o kus dál, Ježíš mluví o duchu pravdy. O duchu svatém, kde ho označuje jako ducha pravdy. Kde vlastně slovo duch a pravda spojuje v jednom. Duch pravdy. A přichází hodina, která samozřejmě je ve spojitosti s božím synem, který přišel a on potom mluví, že pošle jiného přímluvce. A to je duch svatý.

[30:26] Potom přišel duch svatý a vznikla církev a můžeme říct, že věk církve je také věk ducha svatého. V tomhle slovo. A tady Ježíš na to upozornuje, že ne Garizim, ne Jeruzalém, ne Chrám, ne Lípa, ne, já nevím prostě, která modlitebna kterékoliv místo, ale že to pravé uctívání nakonec je v duchu a v pravdě. A dokonce je tady řečeno, že sám Bůh, hospodin, hledá takové ctitele. V ekumenickém tam není to sloveso hledá. Co tam máte? Tam je, myslím, sloveso přejesi. Mám takový silný pocit. Ale v řeckém textu je, že hledá. A že sám hospodin aktivně vyhledává ty, kteří ho budou ctít v duchu a v pravdě.

[31:34] O tom, že to je duchovní akt, už jsme si teď něco řekli. Že skutečně to vychází z ducha svatého do lidského ducha a odtamtud do lidské duše. Že to nejde přes lidskou duši, ale že to jde přes ducha. A nakonec samozřejmě i do té lidské duše. O tom jsme už hovořili. A tady je řeč taky o pravdě. K tomu pravému uctívání je třeba, aby to bylo v pravdě, aby to bylo pravdivé. K čemuž patří pokora, k čemuž patří upřímnost. A když přistupujeme k Bohu, tak je potřeba, abychom byli pravdiví, upřímní a pokorní. A očekávali na něj. A dávali prostor duchu svatému v našich životech. A tak se potom děje to pravé uctívání. A jestli nás to povede k radosti, nebo ke smutku, protože je třeba pokání, nebo k bázni, nebo k úžasu nad jeho majestátem, to je boží věc, co bude dělat při našich chvalách a uctíváních.

[32:43] Ale z naší strany, ať je to upřímné, pravdivé, pokorné a poctivé. A čekejme na něj. On hledá takovéto lidi, kteří ho budou takto uctívat. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20231119/zodpov-dn-uct-v-n · Aktualizováno: 2026-10-15