# Pomoc Ducha Svatého v modlitbě

> Kázání ze dne 14. 4. 2024, Římanům 8:26-27, David Sláma. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 14. 4. 2024
- **Kazatel:** David Sláma
- **Biblický text:** Římanům 8:26-27
- **Délka:** 25:14
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-04-14-Pomoc-Ducha-Svateho-v-modlitbe-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-04-14-Pomoc-Ducha-Svateho-v-modlitbe-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Já bych už pozval naše hosta, bratra kazatele Davida Slámu. Davide, pojď, pojď sem. A David přijel z Chebu. Minule jsem říkal, kolik má dětí, to nebudu opakovat. Ale dřív, než bude kázat, tak mě by zajímalo, jak se člověk, který se narodí v Šumperku, tady kousek, dostane až na divoký západ do Chebu. Takže Davide, kdyby jsi nám krátce řekl, jak ses tam vlastně dostal. No, tak to je taky dlouhý příběh, tak krátce. Já jsem se narodil v Šumperku, tady kousíček od Olomouca. A tady zrovna včera jsem Pavlovi vzpomínal, že mě, můj taťka je strojvedoucí, tak mě vzal sem na jednu šichtu na noční, tak jsme jeli na tom stanovišti sem do Olomouce v noci, tak to byl taky dobrý zážitek.

[1:00] A takže většinou cestoval jsem vlakem, takže jak jsem se dostal od tam a tam, tak vlakem. Ale jinak tam jsem se narodil, tam jsem vyrůstal ve sboru, jsem byl pokřtěný, uvěřil jsem v Praze na konferenci. A potom jsem uvažoval, co mám dělat po Gimplu a nějak jsem měl takovou touhu sloužit Pánu Bohu a přemýšlel jsem, jestli budu dělat učitele anebo kazatele. A byl jsem tady v Olomouci na příjmačkách, taky ještě jedno spojitost s Olomoucem, na polštinu a angličtinu. Tak tam jsem se sice dostal, ale nešel jsem sem studovat. Šel jsem do Banské Bystrice, takže úplně na východ, na Slovensko. Tam jsem pobýval pět let a potom ještě rok jsem tam bydlel. A pak jsem zase pocestoval do Prahy, že tam hledali tenkrát na praxi někoho, takže jsem byl na Věnohradech ve sboru.

[2:07] A pak z toho, zase z toho megaměsta, hledali na praxi do Brniště. To je vesnička, asi 1800 lidí. Tak jsem byl tam asi tři roky a super, že jsem tam byl, protože tam jsem potkal svoji manželku. Takže tam jsem byl a potom zase hledali někoho v Chebu, takže jsem se ocitl v Chebu. A tam jsme teď vlastně už sedmnáct let. To už je nějaký pátek. Takže tak aspoň ve stručnosti. Tak kdybyste se potom na cokoliv chtěli zeptat nebo si popovídat, tak jsem k dispozici. Já jsem přemýslel nad tím slovem, co povědět.

[3:07] Přečtu oddíl, který je v epištole Římanům. Jinak já taky strašně šeptám. Jsem introvert a šeptám. Tak kdyby jste neslyšeli, tak mi to dejte nějak najevo. Takže na to jsem už trošku zvyklý. V Šumperku, když jsem někdy měl něco ve schromážní, tak jeden bratr neslyšíme. Tak to bylo... Od té doby vím, že lidi neslyší a že šeptám. Takže... Římanům osmá kapitola, dvacátý šestý, dvacátý sedmý verž. A tam Pavel píše. Tak také duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit. Ale sám duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.

[4:08] Ten, který zkoumá srdce, ví, co je umyslem ducha. Neboť duch se přimlouvá za svaté podle boží vůle. My jsme si tenhle verž vytáhli. Máli v Chebu jako verš na tenhle rok a je to už takový druhý verš o modlitbě, co jsme měli a já jsem za to velice vděčný, protože nám to dalo takovou, aspoň mně, takovou vzpruhu nebo naději v tom, že Pán Bůh s námi počítá, chce, aby jsme se modlili, aby jsme se přimlouvali, má nějaký plán s námi a chce nás do toho plánu zahrnout, chce nás použít. A proto nám posílá ten verš, že nám chce v tom pomáhat v modlitbách. A když jsem se modlil za to, co říct tady, tak mě tenhle verš vytanul na mysli, že by to bylo dobré se o to sdílet. Takže jsem nad tím přemýšlel ještě dál. A tady je to slovo. V prvé řadě se tam hovoří o slabosti.

[5:21] A prožívat slabost a nemohoucnost, to asi není úplně pro všechny z nás jednoduché. Nebo respektive my to prožíváme, ale není jednoduché si to přiznat, že jsme v něčem slabí. Protože my tak nějak přirozeně chceme být silní. A ti, kdo věci vědí, kdo umí, kdo se nemusí obracet příliš o nějakou pomoc a podporu ke druhým. Protože si chceme vystačit sami. Nevím, jestli máte tuhle zkušenost, ale asi to tak většinou je. Že přiznat si, že na něco nestačím, že něco neumím, že něco potřebuju. A většinou chceme vypadat, že umíme. A častokrát pod tou fasádou nějakou té naší vnější síly jsme slabí.

[6:31] A ta slabost se neprojevuje jenom v těch našich praktickém životě, anebo v nějakých znalostech, ale ona se projevuje v tom nejniternějším životě našem. A to je modlitba. V tom nejpodstatnějším, co my jako křesťané potřebujeme. Protože modlitbou, modlitba je pro nás všechno. Vedle toho, že čteme, posloucháme ten boží hlas z jeho slova, tak s ním potřebujeme mluvit, potřebujeme udržovat s pánem Bohem vztah, kontakt. A to je modlitba. Něco, co je živé a bez čeho nepřežijeme náš křesťanský život. A právě v téhle nejzákladnější, nejpodstatnější, naprosto vitální věci, kterou máme jako křesťané, tak jsme slabí. Potřebujeme ji. Pamatuju si, že jsem četl jeden výklad o modlitbě páně a začínal tím slovem neumíme se, my se neumíme modlit.

[7:43] Protože tam pán Ježíš začíná, nebo učetníci přijdou za pánem Ježíšem a říkají mu, pane, nauč nás modlit se. A tak ten výklad začínal tím neumíme se modlit. A jsem se říkal, jak, neumíme se modlit, přes se umíme modlit. Ale asi čím člověk víc žije s Bohem, tím to asi víc zjišťuje. A jsme slabí. A máme problém vůbec vytrvat na modlitbách. Aby jsme se dokázali za něco vytrvalé a dlouho modlit. Bez toho, aniž bychom to vzdali. A nebo aby jsme rezignovali, nebo aby jsme zanevřeli na Pána Boha. Když víme, že něco zaslíbil, tak vytrvat v modlitbách. Je modlit se víc jak hodinu. Prostě člověk, když...

[8:44] Opravdu zjišťuje, že se potřebuje modlit a že se chce modlit. A tak v té snaze přichází a většinou zjišťuje, že má problém. A ta naše největší slabost v modlitbě je naše nevědomost, neznalost. Pavel říká, že nevíme jak a za co bychom se měli modlit. Co je správné, jak prosit za druhé, jak prosit za sebe, jak se přimlouvat, jak se modlit za to, aby to bylo to, co má být. Nebo jaká slova použít, jak se k vánu Bohu přiblížit, co říct, tak aby to prospělo. A takže tenhle oddíl nás hned na začátku uvádí do toho, že jsme slabí. A právě tehdy, když si uvědomujeme, že to moc potřebujeme se modlit, že jsme zoufalí v tom, že se potřebujeme modlit, tak právě v ten moment zjišťujeme, že to neumíme.

[9:54] Ale Bůh je dobrý a On přichází na pomoc naší slabosti. Ve všem, ve všech oblastech našeho života je to vždycky On, který přichází k nám, který se snižuje, který se stupuje. To už oslavujeme na Vánoce, že Ježíš přišel, se vstoupil do toho našeho údolí, do té naší slabosti. A nejenom tenkrát, ale On po každé, v každé chvíli našeho života se stupuje do naší slabosti a pomáhá nám. A poslal nám svého ducha, aby byl v našem srdci. A duch svatý nám pomáhá se modlit. Vlastně bez ducha svatého bychom se ani nemohli nebo neuměli modlit. Bez něho není křesťanská modlitba vůbec myslitelná, bez ducha svatého. A pán Ježíš to říká, Jan 14, 23, když mluví s tou samarskou ženou, tak říká, ti, kdo se modlí, musí se modlit v duchu a v pravdě.

[11:09] Musíme se modlit v duchu a v pravdě. Jsme závislí na božím duchu. V tom našem modlitevním životě. A právě On je ten, který nás vede. V tom, jak se modlit a za co se modlit. On nám dává myšlenky, dává nám podněty, otevírá naše oči, dává nám vhled. A to jsou zázraky, které můžeme zažívat na našich modlitbách. Když se modlíme a najednou víme, že to nepřichází z nás, anebo z toho, co my jsme vymysleli, nebo poznali, nebo zreflektovali tu situaci, jaká je, ale že nám to Pán Bůh dává. Slova, nápady, to jak a za co se modlit. Dává nám někdy nalehavost na modlitbách. A On nám taky dává vytrvalost v modlitbě, aby jsme měli tu naději, že Bůh chce vyslyšet a vytrvali jsme a modlitbách.

[12:15] A nejenom to, že nám pomáhá a že je tedy dobrý, ale On sám se za nás přimlouvá. Když žije v našem srdci, tak On sám se v nás modlí. A to je něco, co Bůh slyší a na co odpovídá. Až tak je vlastně tady na tomhle místě vidět ta naše nemohoucnost se modlit. Že to musí být On v nás, který se modlí. Takže si nemůžeme myslet, že jsme velcí modlitevníci nebo že jsme ty borci. Až tak je ta naše slabost před Bohem veliká, že On se v nás modlí, aby to Bůh slyšel a vyslyšel. A Pavel... Když o tom mluví, tak píše o nevyslovitelném lkání, tady v tom ekumenickém překladu to je.

[13:16] A to je taková zajímavá věc, co tím myslí, že se za nás duch přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Pokud jste někdy byli zoufalí a plakali, tak víte, o čem je tady řeč. Protože někdy člověk nemá slova. Už ani nemá co říct. Nemá to, jak vyjádřit, ale pláče. A děti jsou v tom takovým možná příkladem, protože ty někdy to neumí vyjádřit svými slovy, ale vidíte, že tam je nějaká potřeba, že to dítě pláče. A to je tady napsané o duchu. A hovoří to o takové naléhavosti soucitů, bolesti a touze. Protože tyhle věci se častokrát nedají vyjádřit slovy.

[14:20] Soucit anebo bolest. Když s někým soucítíte a cítíte jeho bolest nebo cítíte bolest ve svém srdci, tak někdy to jediné vyjádření, které se dá, je pláč. A Pavel o tom ale mluví ještě v takové souvislosti. A je předtím několik těch veršů, mluví ještě dvakrát o takovém vzdychání nebo lkání. Nejdřív o tom, že celé stvoření lká a vzdychá. A potom tak je to, že církev, věřící, ti, kteří už máme ducha jako přísly božích darů, vzdycháme. A u toho stvoření je to vzdychání spojeno s touhou potom, aby bylo vysvobozeno z otrodství zániku, z kledby, pod kterou je, je pod božím trestem.

[15:24] Celé stvoření je pod božím trestem. Díky hříchu člověka. A celé to stvoření, jak je, celý svět vzdychá, bolestí, pláče, aby už konečně to skončilo. Aby to přestalo, aby přišlo vysvobození z toho zániku, z toho umírání, z té bolesti a trápení, ve kterém stvoření je. Jenom my si to někdy malujeme ve světlejších barvách, ale to je to, o čem, jak to tady Pavel vyjadřuje, a co někdy vidíme, když se podíváme do přírody, v jakém stavu je i naše země a stvoření, o které máme a chceme pečovat, ale toto je realita. To stvoření pláče, vzdychá, touží potom, aby přišlo vysvobození. A ten druhý pláč je církev, která pláče, nebo vzdychá, aby přišlo vlastně to samé, konečné vykoupení.

[16:42] Pán Ježíš slíbil, že přijde a že to naše tělo bude proměněno do podoby slávy jeho těla. A v druhé korinským o tom podobně Pavel píše, že už tady v tomto těle, v tom stanu, který máme, vzdycháme a chceme, aby přes něho bylo oblečeno to nové, to věčné, to, které už je neporušitelné. A to je touha, aby Páne Ježíš přišel a aby jeho království přišlo v plnosti, kde už nebude hřích, nebude bolest a nebude smrt, nebude trápení, nebudou problémy, které tady máme. My jako věřící lidé žijeme v napětí mezi tím, co už máme a mezi tím, co ještě bude, co přijde v plnosti. To, co už máme, je, že jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, přijali jsme Jeho ducha a už teď můžeme zažívat tu sílu a moc toho nového života, nového království, moc Božího ducha, změnu, úplnou proměnu, nové stvoření. Ale přece jenom žijeme v těle.

[18:04] A tělo je slabé, táhne nás, někdy ty naše žádosti nás táhnou ke dnu a žijeme ve světě, který ještě není dokonalý. A tak prožíváme tuhle to pnutí mezi tím, co už máme, ale mezi tím, co ještě bude, co přijde v plnosti. Pavel říká, máme ducha svatého jako příslip plného dědictví. Můžeme prožívat vysvobození z moci i z viny hříchů. Ale zase, tím, že duch svatý žije v nás, tím jednak je v nás intenzivněná touha potom, co je dobré, co je krásné, co je dokonalé, co je boží, co je čisté a svaté. Protože když máme božího ducha, tak potom toužíme. Měli bychom toužit, protože to je touha božího ducha, potom, co je krásné, dobré a čisté.

[19:04] Ale právě tím, že On je v nás a my žijeme ještě v těle, si tím víc uvědomujeme. Nebo přichází to vědomí naší vlastní nedostatečnosti, bídy, slabosti a toho, jak to píše potom Pavel, ten zápas v Římanom 7. kapitola, že já vím, co bych měl dělat. Souhlasím s tím, je to dobré, je to dokonalé, ale když to mám dělat, tak najednou zjišťuju, že to neumím. A potom přichází na pomoc boží duch, který jediné z toho může nám dát ten vítězný život. Ale to napětí, které tam je i ve věřících lidech, v tom žijeme. A to je zase něco, co nás vede k tomu, aby jsme toužili potom, aby už přišel Pán Ježíš. A já nevím, jak vy, ale já si zjišťuju, že čím dál tím víc se zabydluju tady na zemi.

[20:13] Jakoby ta touha po tom budoucím je někdy slabá asi. Ale to je něco, co v nás duch svatý působí, že chceme, aby Páne Ježíš přišel, protože si uvědomujeme, že tady to není to. To není to, co máme mít. To ještě není, jsme vědční a můžeme se radovat ze všech božích darů, ale to skutečné, to nás teprve čeká. Tak potom toužíme, sténáme tou touhou potom, aby už nás Bůh vysvobodil, aby přišel. A tak jsou to tyhle tři sténání. Nebo ty dvě, to lkaní celého stvoření po vysvobození ze zániku. Ta touha církve potom, aby Páne Ježíš přišel a aby nás proměnil. A k tomu se připojuje ten pláč božího ducha, který se k tomuhle pláči sklání a pláče spolu se stvořením a pláče spolu s církví a modlí se, aby se děla boží vůle.

[21:31] A tady právě v ten moment vidíme, že nevíme jak a za co se modlit. Máme se modlit za to, aby Bůh odstranil těžkosti, bolesti a překážky z našeho života anebo ze života lidí, za kterých se modlíme. Aby odstranil a aby to utrpení, kterým prochází, a následujeme, kterým mocí, kterým a nebo se máme modlit za sílu, aby jsme to překonali. Co je správně v tenhle moment pro tuhle situaci? A poštol Pavel sám to prožíval ve Filipským, když říkal, život to je pro mě Kristus, už chci, abych byl s ním, ale když budu tady, tak vím, že budu prospěšný ještě pro vás a nevím, co si mám vybrat, co bude lepší. A tak doufám, že jako vždycky na mě bude oslaven Kristus, ať smrtí, ať životem. Takže on to plnutí prožíval a my ho prožíváme taky. Když někdo má těžkou nemoc, anebo někdy nevylečitelnou nemoc, anebo má problémy, co je, jak se modlit?

[22:39] Má tím projít? A Pán Boh ho skrze to chce něco naučit, anebo je Boží vůle, aby byl uzdravený rychle, aby byl zbavený nějakého trápení a bolestí. A tady přichází duch na pomoc té naší slabosti, protože my nevíme, jak a za co se modlit, co by bylo dobré. Ale sám duch se z nás přimlouvá tím pláčem. A Pavel říká, on se modlí podle Boží vůle, protože on ví, co je dobré. On ví. My nemáme všechny informace, neznáme všechny okolnosti, nevidíme do budoucnosti, ale on ví. A tak nás chce vést v tom, jak se modlit. A on sám se v nás přimlouvá za to, aby se dělo to, co je nejlepší. A to, co je dobré. A Bůh tomu rozumí. Bůh to vidí, Bůh to slyší a vyslíchá.

[23:40] A tak Pán Bůh nám dal pomoc v našich modlitbách. Dal nám svého ducha. To je úžasná zpráva a velký projev jeho lásky a jeho milosti. On se v nás přimlouvá. Bůh je dobrý. On pro nás chce to nejlepší. Ty jeho plány s námi jsou o pokoji, o dobru, nikoli o zlu, říká Jeremiáš. A Bůh je skutečně tak dobrý, že vidí, že my bychom si to nikdy nevybrali, my bychom to nevěděli. Tak on přichází, aby nám pomohl. Je to projev jeho milosti a lásky. Tak děkujme za jeho ducha. Za to, že nám ho dává. A důvěřujme jeho vedení. Jeho pomoci. Jeho přimluvám. A nechejme se božím duchem vést v modlitbách.

[24:41] Prosme, aby jsme se to dokázali učit. Jak se modlit v duchu a v pravdě. To je škola. To nemáme hned. Je to škola života. A celý život se to budeme učit. Ale můžeme se za to modlit a odevzdávat se božímu duchu, aby nás vedl. Aby nás taky mohl používat v modlitbách za druhé lidi a v modlitbách za tenhle svět, který to potřebuje. Takéž nám v tom Pán Bůh požehná. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20240414/pomoc-ducha-svat-ho-v-modlitb · Aktualizováno: 2026-10-15