# Důležitost modlitby

> Kázání ze dne 5. 5. 2024, Efezským 1:15-20, David Sláma. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 5. 5. 2024
- **Kazatel:** David Sláma
- **Biblický text:** Efezským 1:15-20
- **Délka:** 35:56
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-05-05-Dulezitost-modlitby-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-05-05-Dulezitost-modlitby-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Někteří říkají, že proč nemluvíš tak na hlas, jak zpíváš, tak nevím, na to nemám odpověď, ale oproti minulu se budu snažit mluvit víc na hlas. Minule jsme mluvili o modlitbě a chtěl bych o ní mluvit ještě i dneska. Je to jedna z nejdůležitějších věcí, kterou my jako křesťané máme modlitba, protože můžeme mluvit s tím, který stvořil všechno, který nás zachránil. A nejenom, že s ním můžeme mluvit, ale modlitba je obrovský dár pro společenství, tak jako o tom brater tady mluvil, protože my se můžeme modlit jedni za druhé. A to je taková hlavní myšlenka asi toho, o čem bych chtěl taky dneska se spolu s vámi zamyslet, že na to, aby jsme mohli mít společenství, tak se potřebujeme modlit jedni za druhé.

[1:02] Musíme se nést, musíme se podpírat, musíme vzájemně za sebe bojovat a držet se. Apostol Pavel je obrovským příkladem takových modliteb. Mně se moc líbí jeho modlitby, které jsou tak různě roztroušené v jeho dopisech. A modlí se tam za různé věci a některé věci se opakují, za které prosí. A ve druhé korinským je napsano, že když apostol Pavel vyjmenovává, co všechno skrze něho Pán Bůh dělá, tak tam mimo jiné říká, a každý den na mě doléhá ta tíha starosti o všechny, o všechny církve. On se opravdu modlil a je to pro mě obrovský příklad modlitebníka, toho, kdo má rád lidi, kterým sloužil, kdo má rád i ty lidi, o kterých jenom slyšel.

[2:04] A nejenom, že je má rád, ale právě proto, že je má rád, tak se za ně modlí. Protože Pán Bůh, nebo ta důležitost té modlitby je v tom, že Bůh pracuje v tomhle světě na základě modlitby. To je jeho způsob práce. Pán Bůh v tomhle světě pracuje na základě modliteb. Pán Ježíš, když nás učil se modlit, tak říká, tvoje vůle se staň jako v nebi, tak i na zemi. A pokud my se nebudeme modlit za to, aby se stala ta jeho vůle, která je dokonalá, která je ale v nebi, aby se stala i na zemi, tak se většinou nic nestane. A proto je modlitba tak důležitá, jak je důležitá pro společenství. Aby jsme se měli navzájem tak rádi, že se za sebe budeme modlit.

[3:05] A pro mě osobně jsou ty modlitby velkým přínosem, nebo požehnáním a vzorem. A chtěl bych přečíst epištoly Efeským. Tam jsou takové dvě modlitby a my budeme číst tu první. A je to něco, za co se snažím modlit sám za sebe a za co se modlím za lidi u nás ve sboru a v Chebu. Mám seznam členů sboru, modlíme se za ně. A to je něco, za co se chci modlit. A za co s Boží pomoci nějak se modlím za lidi, kteří u nás jsou. A tak si to můžeme spolu najít a přečíst. Je to Efeským první kapitola, 15. až 20. verš. Efeským první kapitola, 15. až 20.

[4:06] A můžeme spolu postat ke slyšení Božího slova. Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím, nepřestávám za vás děkovat. A stále... Na vás pamatují ve svých modlitbách. Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec Slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal. Jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve svém moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu. Zkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích. Tak tolik z božího slova. Můžeme se posadit?

[5:07] Je tam obrovská spousta myšlenek a vydalo by to na hodně kázání, takže to vememe spíš dneska takovým stručnějším způsobem. A poštol Pavel, když se modlí, tak nejdřív děkuje. To je jedna velmi úžasná věc na Pavlovi, že v těch zborech, ve kterých byly i problémy a kde lidé na tom nebyli úplně nejlíp a on si uvědomuje všechno to, co potřebuje, tak první věc, kterou dělá, tak je, že děkuje. A většinou v těch modlitbách si všímá dvou věcí. To je víra a láska. Jinak občas to tam bude takhle za mnou. Já vůbec neumím ještě pracovat s nějakýma prezentacema, takže prosím vás, když to bude nějak klikat špatně nebo něco tam bude, tak si z toho nic nedělejte.

[6:12] Já se budu snažit si z toho taky nic nedělat. Vděčnost. Na prvním místě. Zásadní a důležité dvě věci. A apostol Pavel, a tohle musíme vzít právě rychle, protože to není to ještě to hlavní z toho slova, že si všímá té víry a lásky, že o nich slyšel. To znamená, že oni nebyli zavření někde v rodinách, nebyli zavření sami v nějakém tom společenství domácím, ale že to o nich bylo vědět. Že se to dostalo ven, že to lidi mohli vidět na nich, že to mohli prožít, když s nimi byli. Tak když se setkali s těmi lidmi, kteří tam byli v tom Efezu a v okolí, tak si o nich řekli, to jsou lidi, kteří věří. Věří v Ježíše. Bylo to na nich vidět.

[7:12] Ta víra se musela projevovat na venek. Nejenom ten obsah té víry, ale to, že mu věří třeba v těžkostech. To bylo častokrát to, že křesťané byli vysmívaní a pronásledovaní. A když se tohle dělo, tak na nich bylo vidět to, že tím dokážou projít a že se nechtějí vzdát toho, co mají. Byla na nich vidět víra, věrnost, láska k Ježíši. A láska, nebo ta víra se projevovala úplně prakticky v tom, že milovali bratry a sestry, milovali ty, kteří byli okolo nich. A tam je jedno slovo, které je strašně důležité. A to je všem, všech, ke všem. Nevybírali si, kdo je mi sympatický, kdo mi není sympatický, ale láska ke všem, bratřím a sestram. A to z toho má obrovskou radost, ta poštol Pavel. A za to je vděčný. Všímá si toho, že když tohle tam je v tom sboru, tak je za co děkovat.

[8:18] Víra a láska. A když děkuje, tak v prvé řadě on je rád za ty bratry a sestry. Ale to, co dělá, je, že za to děkuje Bohu. Prostě ho to vede k Bohu, Pavla, a sklání se před ním. A říká, pane Bože, ty jsi naprosto úžasný. Protože ty děláš, děkuju ti za to, že můžu vidět tvoje jednání v životech těchto lidí. Děkuju, že v nich působíš, že jsi živý a chválí Boha. Všechna chvála za všechno to dobré, co je, tak patří Pánu Bohu. Takže to začíná tím díku s dáním. A možná jenom taková praktická věc. Všímám si nebo všímáš si toho, co Bůh dělá ve tvém bratru a sestře.

[9:22] Všímáš si, jestli má víru, lásku a když ti tam vidíš, jsi vděčný, jsem vděčný za to. I když třeba toho bratra nemusím moc nebo tu sestru, úplně mi není třeba sympaticky, ale vidím, že Bůh v něm působí. Můžu za to děkovat. Paradoxně, když se za něj začnu modlit a začnu za něj děkovat, začnu ho mít víc rád nebo jí. Takže to jsou ty díky a prozby. A to je to asi to hlavní, to těžiště toho dnešního slova. Pavel děkuje, ale taky prosí. Vidí, co mají, ale uvědomuje si, kolik toho ještě nemají. A to je pokořující pro ty lidi, za které se modlí. Je to pokořující vždycky pro nás, protože my si častokrát myslíme, kolik už toho nemáme, kolik už toho nevíme, jak už jsme toho, kolik jsme toho neprožili.

[10:27] A Pavel vidí, ještě je za co prosit. A prosí, modlí se. A my jsme odkázaní na boží milost a na jeho působení v našem životě. A Bůh chce dát. Bůh nás chce slyšet. Má otevřené srdce, otevřené uši, aby nás slyšel, aby nás vyslyšel. A právě je to prozba za druhé. Takže tohle, aby jsme měli na pamětí, keďž bychom se dokázali modlit a přimluvat upřímně za svoje bratry a sestry. Za co Pavel prosí, tady konkrétně. Za jednu velmi důležitou věc a to je poznání. Poznání, on to tam několikrát zmiňuje. A prosím za to, abyste poznali nebo abyste věděli, poznání je v životě křesťana velmi důležitá věc.

[11:29] Protože to, jaký Bůh je a co všechno nám dává, nebo co všechno už dal, je důležité to, aby jsme to znali. A to poznání, o kterém tady Apoštol Pavel ale mluví, je nejenom racionální poznání našim rozumem, ale je to vnitřní poznání. Takové hluboké nebo osobní poznání. Není to jenom známost, ale je to zkušenost. A zase nemysmíme tyhle dvě věci stavět nikdy proti sobě. Potřebujeme mít je oboje. Něco poznáváme rozumem a potřebujeme to, co poznáváme rozumem, prožít. Nějak to zvnitřnit. A darmo vám může někdo říkat, mám tě rád, mám tě rád. Když to nepocítíte, až když to pocítíte, tak můžete říct, jo, mám mě rád, mám mě ráda.

[12:33] A to je častokrát spojené s nějakým skutkem, že něco uděláme. Teď jenom náš druhý nejmladší syn a strašně dbá na to, aby byl upravený a aby mu to všechno sedělo a aby to ladilo nějak. Tak to je velice zvláštní takové, že jsme to u žádného dítě nezažili. A vy mu můžete říkat, to je dobrý, to je to prostě, vypadáš dobře, takhle to nevadí, to přece se takhle nosí, to takhle. Ne, ne, ne. Až dokud on sám to nějak neprožije a nepřijme, tak potom to teprve opravdově pozná. Tak to je už na takový příklad k tomu, že my toho spoustu víme. A i nám lidi můžou říkat, Bůh tě má rád, neboj, neboj se, nebo to zvládneš, nebo já nevím, co všechno, jak se můžeme pouzbuzovat.

[13:38] A my, dokud to neprožijeme, že Bůh mě má rád, takovýho, jaký jsem, že mě přijal, že mě odpouští a že to se mnou nevzdává, tak to prostě neslyším, nevidím. A ještě jeden příklad nás napadl s manželkou. Nevím, jestli čtete rádi Narny, letopisy Narnyje. My to máme moc rádi, posloucháme to jako audiokníhu. A v té poslední knize, poslední bitva, se dostanou, když už se končí ten svět, té Narnyje a ten lev a slan, který tam znázorňuje pána Ježíše, oni se dostanou těmi dveřmi takové stáje do jeho země. A vidí, prostě z té tmy a temnoty, ze které vyšli do té stáje a mysleli si, že tam najdou takovou prostě malou, zapáchající stáj.

[14:49] Najednou se jim otevřou dveře do úžasného světa. Svítí slunce, jsou tam stromy, je tam nádherné, je tam nádherně jídlo. A narazí tam potom na skupinu takých trpaslíků, kteří už předtím odmítali čemukoli věřit. Odmítali věřit tomu Aslanovi, odmítali věřit komukoli, jenom sobě. A vidí je tam, jak tam sedí v takové skupince a jsou zklíčení. A oni přijdou k ním a říkají, toto nevidíte? Vždyť okolo vás je slunce, je tady tráva nádherná. Oni říkají, tahle ta pochca sláma, s proměnutím, jinak sláma jsem já, takže. A oni jim teďka, ten Aslan jim tam dá prostě jídlo nádherné, a oni to jedí a nejsou schopní to vidět, nejsou schopní, myslí si, že jí prostě nějakou odpornou stravu a nevidí to.

[15:57] Jedni to vidí a druzí to nevidí. Je to otázka toho, aby nám Bůh otevřel oči, aby jsme mohli vidět. A takovéhle poznání nám může dát skutečně jenom Bůh, jenom Duch Svatý. My si to neumíme vyprodukovat sami, nemůžeme si to vymyslet, ale můžeme se za to modlit. A apostol Pavel se za to modlí. Modlí se za svoje bratry a sestry, aby vám Bůh dal ducha moudrosti a zjevení. A potom říká, abyste osvíceným duchovním zrakem viděli, jinak nevidíme. Ty boží věci nemůžeme vidět. My si na ně nemůžeme šáhnout, ale to, co můžeme, je když nám Bůh otevře oči, tak pak tyhle věci jsou pro nás reálnější, než to, co vidíme. O tom píše třeba v Epištole Židům v 11. kapitole o Mojžíšovi, když se říká, že jako by neviditelného viděl.

[17:04] To je úžasná věta, nádherná. Jakoby neviditelného viděl. A proto mohl Mojžíš, proto si ho pán Bůh použil, a proto mohl vést Izrael, protože on viděl něco, co nebylo vidět. A proto žil. A my potřebujeme vidět. A Apoštol Pavel se modlí, aby Bůh, Otec, našeho Pána Ježíše Krista. To je jenom na okraj zase, my když se modlíme a prosíme, tak potřebujeme prožít zase a vidět, ke komu se modlíme. Aby Bůh, Otec, našeho Pána Ježíše Krista. On vidí, že Bůh je Otec a je Otec Pána Ježíše Krista. To znamená, to je ten, který má o mě péči. On myslel i na mě, aby poslal to nejdražší, co měl Pána Ježíše Krista, aby za mě položil život.

[18:08] A k tomuhle Bohu já se modlím. A navíc je to Otec Slavy. Nesmírně veliký, svatý a slavný. Nikdo není větší než on. Když se máme modlit, potřebujeme vědět, ke komu se modlíme. A to je znovu to otevření našich očí. Já se přiznám, že to častokrát nevidím. A že se potřebujeme zastavit v našich modlitbách. A někdy ještě dřív, než se začneme modlit, potřebujeme prosit za to, aby nám Bůh ukázal sám sebe. Aby jsme se vůbec mohli modlit. A teď ty prozby, za které prosím, jsou čtyři. Ta první věc, aby jsme vnímali a viděli tím duchovním zrakem, je poznání Boha. Aby jsme mohli poznat to, jaký Bůh je. To je na prvním místě první nejdůležitější, zásadní věc.

[19:11] V té velikněžské modlitbě Pána Ježíše Krista, Jan 17, se Páne Ježíš modlí. A život věčný je v tom, když poznají tebe a toho, kterého jsi poslal. Když poznáme Otce, tak máme život, máme věčný život. Protože potom mu tam ještě o kousek předtím, od nějakou kapitolu předtím mu říká Filip. Pane, ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme. A potom mu říká Páne Ježíš, no Filipe, tak dlouho jsem s vámi a ty mě neznáš. A zase je to ta otázka toho zraku. Tak dlouho jsem s tebou a ty mě neznáš. Ale ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme. Prožít to, jaký Bůh je, poznat ho. Ta nevyčerpatelná hlubina lásky, svatosti, moudrosti, dokonalosti.

[20:12] A víc už nepotřebujeme. Je to někdy až takové, že si člověk řekne, a chci to. Protože já bych přece chtěl, aby mě naplňovalo ještě tohle, a ještě tamto, a ještě tamto. A teď, když budu mít Boha, tak to ostatní nebudu potřebovat vlastně. Tak chci to. Ale když opravdu poznáme hospodina, tak víc nepotřebujeme. My ho potřebujeme poznat takového, jaký je, a za to se musíme modlit. Protože zase o tom jsme mohli mluvit, jaké my máme nejrůznější představy o tom, jaký je Bůh. A jaké pokřivené představy máme o tom, jaký je Bůh. Ať už z toho, co jsme prožili se svými pozemskými otci, anebo z toho, jak se prezentuje pán Bůh. Někdy v církvi, někde je to ten přísný, někde je to ten, kde je všechno dovoleno.

[21:13] Ale jaký je. A musíme poznat, a za to se musíme modlit. Abychom poznali Boha, jaký je. To je ta první věc. Druhá, naděje Božího povolání. Bůh nás povolal, a to je slavná věc. On tě povolal z hříchů do svobody, z otrodství do svobody, do odpuštění, ze tmy do světla. Povolal nás k sobě, aby jsme měli podíl na něm, na jeho životě. A povolal nás k posvěcení, povolal nás k tomu, aby na nás byl vidět obraz jeho syna. Povolal nás i k jedné věci, která je těžká, a to je utrpení. Protože Ježíš řekl, kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mě.

[22:18] Ale v tom povolání je naděje. Naděje je nesmírně důležitá věc. A to není jenom ta naděje, kterou nám tak někdo řekne, nebo jí bude dobře. Však ono to přejde, krize přejde, byty zlevní, potraviny zlevní, nebo prostě nějak to přežijeme. Naděje, kterou máme my, je hluboká jistota. Jistota toho, že Bůh má všechno ve své péči, ve své ruce. A že má nás ve své ruce. A že skutečně bude dobře. Ale ta naděje je v tom, že On už je teď s námi. A že nám dá překonat všechno to, čím procházíme. Že nám pomůže, provede nás všemi těžkostmi, nemocí, nebo prostě vším tím, to, co je těžké.

[23:26] Je to světlo. Pán Bůh je světlo. A Žalmista říká jednu naprosto úžasnou věc, která mě se moc líbí. A to je věta, kdy on říká, můj Bůh září do mých temnot. Můj Bůh září do mých temnot. A tak se někdy cítíme, prostě nevidíme. Ale pán Bůh tam je jako světlo. Takže naše povolání má obrovskou naději. Máme naději toho, že On nás dovede až do cíle. Že promění tohle tělo naší pomývosti v tělo, které bude podobné jemu. Které bude oslavené. Že ho uvidíme takového, jaký je. Že budeme s ním, kdy už nebude pláč, nemoc a trápení. Naděje Božího povolání. A vidím to, nebo vidíme to?

[24:28] Nevím, jestli to vidím. Ale potřebujeme se za to modlit, aby jsme to viděli. A ta třetí věc je z těch všech asi nejsložitější pro mě osobně. Bohatství slávy jeho dědictví ve svatých. Jak to pochopit? Co tím vlastně apostol Pavel myslí? Protože to se dá pochopit dvěma způsoby. To bohatství, slávy, jeho dědictví. Bude toto dědictví, které je Boží dědictví. To znamená, že církev je tím Božím dědictvím. Božím krásným lidem, které on má, které si koupil a je jeho dědictvím. A teď máme vidět tu slávu a toho, jaká je církev. Aspoň já to tak vnímám. A o tom asi musíme přemýšlet, jestli to vnímáme správně. Ale jak slavná je církev. To společenství toho lidu, do kterého nás Bůh povolal, to je Boží dědictví.

[25:33] To jsme my a my tam můžeme patřit. A vidíme slávu, církve, anebo vidíme bídu církve. Bídu sebe a bídu toho, jak jací, nebo to, jací by jsme chtěli být a mohli být a měli být a jací nejsme. Když se Bůh podívá na nás, tak skrze Pána Ježíše Krista vidí slávu. A je to něco, co potřebujeme vidět. K čemu nám Bůh musí otevřít oči, aby jsme to viděli. A nebo ta druhá, Druhá věc, která, jak se to dá překládat, že to není to boží dědictví, ale že to je to naše dědictví, které nám Bůh připravil. A zas by to mluvilo o tom, co všechno nás čeká. Co už teď máme, že patříme do církve, ale co nás ještě čeká. Co pro nás Bůh připravuje, až Pán Ježíš Kristus přijde po druhé.

[26:33] Ale myslím si, že v obou těch možnostech je řeč o církvi. Protože i ta sláva už toho, co Bůh má, a nebo ta sláva toho, co bude, je spojená s církví. S tím božím lidem a toho, že tam můžeme patřit. A potřebujeme to vidět. A ta poslední věc, mimořádnou velikost jeho moci k nám, kteří věříme. Jestli se ty předchozí věci týkaly víc té budoucnosti toho, co budeme mít, a nebo v minulosti, že nás Bůh povolal z něčeho k něčemu. Tak tahle prozba se hodně týká přítomnosti. Protože právě to je v tom, ale tak jak toho dosáhneme, té slávy, nebo budu mít na to, abych vytrval, abych přišel, abych zdědil to, co Bůh pro mě má.

[27:35] Ta naděje, aby nepřišla vníveč, nebo i ta naděje toho, ta sláva toho povolání toho, co Bůh v nás koná a co v nás chce konat. Když se podívám na svoje srdce, tak já nemám v sobě sílu toho dosáhnout. Ale tady je prozba k tomu, aby jsme viděli, že to Bůh může udělat. On ano. Je to nesmírně důležitá prozba. Poznat Boží moc, která působí v našich životech tady a teď. Právě v tom, v těch otázkách, které máme, nebo v tápání, které máme, nebo v problémech, nebo v nemoci, které máme, můžeme prožít Boží moc. A ta Boží moc je obrovská, protože je to moc, kterou Bůh vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých a posadil ho v nebi po své pravici. Takhle obrovská moc je, která chce působit a může působit v našich životech.

[28:41] A my se můžeme modlit za to, aby jsme ji poznali. Je dostupná. Ta Boží moc, nebo tahle moc se neprojevuje vždycky jenom zázrakem, který bychom chtěli. Jako je uzdravení, vysvobození, o to, že prostě nás Bůh vytrhne ze všech problémů. Máme ve sboru několik lidí, na kterých je tahle Boží moc vidět. A je to obrovské svědectví pro mě. Jedna sestra je nemocná. Musela předčasně odejít do invalidního důchodu. Nemůže pracovat. Ale ona kolem sebe rozdává. Slouží, pomáhá. Kde může, povzbuzuje. A my, když tam přijdeme na návštěvu, tak odcházíme tak po vzbuzení. I s jejím manželem. A tam můžeme vidět Boží moc v jejím životě. Že Bůh jí na každý den. Prostě někdy jsou dny, kdy nemůže vstát z postele.

[29:46] Aby sebrala sílu, musí prostě dlouho ležet. Ale na ní je vidět Boží moc, která jí drží. A ta druhá sestra, která prožívá možná hodně problémů. Ještě teď, teď před několika dny, jsme od ní dostali dárek. Protože toho prý na nás taky vidí, že toho je moc. A aby nás potěšila. Tak to je něco, co vás i zahambí. Ale kde můžeme vidět Boží moc. Kdy se to v tom konkrétním životě, v té konkrétní situaci projeví. A je na nich vidět, že žijou. Žijí správně, spisovně, ale my tady na Moravě říkáme žijou. Takže žijí s Bohem prostě. A to je něco nádherného. Je to obrovský povzbuzující. A my to častokrát nevidíme. Nevidíme to, že máme nějakou naději, protože nám zastírá oči, nějaké problémy.

[30:51] A potřebujeme vidět naději. Potřebujeme vidět to, jaké máme slavné dědictví, nebo to Bůh, jaké má slavné dědictví tady. A že my toho můžeme být součástí. A že nemusíme závidět lidem, kteří jsou mimo církev. A rozhodně potřebujeme poznat Boha. A rozhodně potřebujeme vidět obrovskou boží moc, která je. Chtěl jsem se teď ještě na závěr zeptat. Kdybyste takhle mi pověděli, proč si myslíte, nebo proč jsou důležité právě tyhle věci pro nás osobně, aby jsme se za ně modlili za sebe navzájem. Co nám to dá? A co nám dává to, že se modlíme za nadějí toho božího povolání? Co to vypůsobí v našem životě ještě? Kromě toho třeba, co jsem říkal.

[31:53] Zkusme to nějak dát dohromady. Pokoj. Děkuju. Povzbuzení. Uspokojení. Děkuju. Je to, že někdy dokážeme udělat ten první krok vykročit a neprásknout se do ruky. A potom už nám pán Bůh dá sílu pro ty další kroky. Děkuju. A je to, já k tomu možná přidám, že to je lék proti malomyslnosti. Naděje. Prostě, že všechno je špatně. A někdy nás to může přepadnout. Naděje působí vytrvalost. To je ten první krok. Protože potom bude následovat ten další krok. Když vidíme naději. Ta naděje v nám způsobí to uspokojení, radost. A touhu po posvěcení. Protože to nechci minout.

[32:55] Apostol Jan říká ve svém dopise prvním, že uvidíte ho takového, jaký je. Každý, kdo má tuto naději v něj, usiluje být čistý, jako on je čistý. Pokud máme naději v Bohu, tak se budeme usilovat být čistý. Protože to nebudeme chtít ztratit. Takže naděje našeho povolání, když se za ní budeme modlit, aby jsme ji viděli, tak působí tyhle věci. Proč je dobré vidět to bohatství toho božího dědictví? Před čím nás to chrání? Takže možná střízlivost taková. Střízlivost, aby jsme, že to pravé Boha, a vidět tu perspektivu toho, co je důležité. Dává nám to priority v tom, co tady necháme, a co má cenu, a co nemá cenu. Ano, to je naprosto důležitá věc a zásadní také. Aby jsme to prožili, že my jsme bohatí.

[33:57] Nečetl jsem tu knihu, chystal jsem se na ní, ale Demos Shakarian napsal jednu knihu nejbohatší lidé na světě, obchodníci plného evangelia. Tak aspoň ten název té knihy. Nejbohatší lidé na světě. Takže proti pocitu chudoby, a určitě bychom tam mohli vidět i tu vytrvalost, že nám to dává vytrvalost v tom, že to má cenu vytrvat s pánem Ježíšem až do konce. A boží moc, to je možná nejjednodušší. K čemu je to důležité vidět? Důvěra. Vzbuzuje to důvěru, posiluje to naši důvěru v Boha. Proti takovému poraženectví nebo strachu a může nám to dát odvahu prosit.

[34:57] Když vidíme a prožijeme, že Bůh je můj Otec a On mi chce pomoct, On má moc, tak nás to působí důvěru, že chceme k Němu přijít a modlit se. Takže je tu jedna modlitba a poštola Pavla, kterou se modlí za svoje bratry a sestry. Modleme se tak nejenom za sebe, modleme se za druhé, za lidi ve sboru, za mého bratra, za moji sestru. Pane Bože, dej, ať vidí, dej mu ducha svatého, otevři jeho oči, ať vidí a může poznat tebe, ať může vidět tu naději, nádhernou naději, ke které jsi ho povolal, ať může vidět to bohatství, že může patřit do tvé církve, že může patřit do tohohle sboru. A dej mu, prosím tě, prožít to, že jsi mocný. Požehnej, a když mám Bůh požehnají každému z vás. Amen. A když mám Bůh požehají každém,

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20240505/d-le-itost-modlitby · Aktualizováno: 2026-10-15