# Postoj srdce

> Kázání ze dne 12. 5. 2024, Žalm 50, Pavel Mečkovský. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 12. 5. 2024
- **Kazatel:** Pavel Mečkovský
- **Biblický text:** Žalm 50
- **Délka:** 26:58
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-05-12-Postoj-srdce-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-05-12-Postoj-srdce-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] My dneska budeme se dívat na největší část Biblé. Víte, co to je? Největší část Biblé. Prosím? Žálm 119, ano. Takže začneme dneska, skončíme ve středu. Takže to nebudeme dělat, ale budeme mluvit o Žálmu. Mimochodem, dneska to bude Žálm 50. A jenom na úvod k těm Žálmům víme, že to je největší část Biblé. Já si myslím, že většina z nás, když máme ráno s tišení s Pánem Bohem, nebo kdykoliv, tak k tomu sáhneme. A vlastně, proč to děláme? Proč jsou nám Žálmy tak blízko? Protože často vyjadřují naše emoce. A někdo řekl, že čtení Žálmu je taková vlastně terapie zadarmo. Protože v těch Žálmech se můžeme stotožnit s tím, že nám je někdy jako ousko, že někdy prostě toho máme plné zuby, že to je někdy těžké ten život a že to můžeme někomu říct.

[1:06] A vlastně Žálmy jsou takové, jsou slova daná lidem, kteří je adresují zpět Pánu Bohu. A celá ta kniha jako Žálmu má pět částí a je tam spoustu žánrů. A jsou tam nářky, jsou tam chvály, jsou tam modlitby, jsou tam královské žálmy, jsou tam žálmy moudrosti. A je to celé poezie, takže někdy není lehké to porozumět. Ale dneska máme to takový jako kdyby speciální žálm, který se výmíká všem žánrům. A je to Žálm 50. A jak byl rád, kdybychom teďka si ten žálm přečetli. A ten žálm je v podstatě soudní spor. Dneska budeme na soud. Takže sledujte ten text, který máte jako před sebou. A já bych ho pomalu přečetl. Žálm pro Asafa.

[2:07] Bůh sám, Bůh hospodin promluvil a volá zemi od slunce východu až po západ. Ze Sionu dokonalé krásy, zaskvěl se Bůh. Přichází Bůh náš a nehodlá mlčet. Před ním jde oheň zžírající, vychřice běsní kolem něho. Nebesa z hůry i zemi volá. Povede při se svým lidem. Zhromažděte mi věrné, ty, kdo při oběti přijali mou smlouvu. Nebesa hlásají jeho spravedlnost. Bůh sám bude soudcem. Slyš, můj lidé, budu mluvit. Izraeli, svědčím proti tobě. Já jsem Bůh. Tvůj Bůh jsem. Má žaloba se netýká tvých obětí. Tvé zápaly mám pořád. Mám před sebou stále. Nevezmu si bíčka z tvého domu. Kozly ze tvých ohrad. Všechna lesní zvěř mi patří. Dobitek na tisících horách. Horách vím o každém ptáku. Polní havěti tež mám kolem sebe. Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě.

[3:09] Mě patří svět se vším, co je na něm. Jí dám snad já masostura? Nebo napajím se kozlí krvi? Přines Bohu obě díků a plň svoje sliby nejvyššímu. Až mě potom budeš den soužení volat, já tě ubráním. A ty mě budeš oslavovat. Ale své volníkové Bůh praví, nač odříkáváš má nařízení? Proč si bereš do ús mojí smlouvu? Ty přece nenávidíš kázeň. Ty má slova za sebe názíš. Zpatříš zloděje a běžíš k němu. Cizoložníky máš podíl. Ústa propůjčuješ ke zlému. Svůj jazyk si zpřahl se lstí. Usedneš a mluvíš proti bratru. Kydáš hanu na syna své matky. To jsi dělával a já se mlčel. Domníval se, že jsem jako ty. Znáším proti tobě žalobu. Pochopte to. Vy, kdo na Boha jste zapomněli.

[4:11] Ať vás nerozsápu a nikdo vás nevytrhne. Mě oslaví ten, kdo přinese obědíku. Ten, kdo jde mou cestou, tomu dám. a kusit boží spásu. Takže to je takový speciální žálm. A je to pro Asafa, který napsal celou kolekci těch žálmů. A když on psal ty žálmy, tak to může důraz právě na společenství mezi Izraelem a Pánem Bohem. A byl jedni z Davidových hudebníků. Buď to napsal on, nebo to napsal někdo pro něho. A tento žálm se vymýká těm žánrum. Není to ani modlitba, ani chvála, ani nářek. Ale je to takové prorocké varování. Je to takový smluvní žálm mezi Bohem a jeho lidem. A pravděpodobně byl napsán, když se přišel zmluví o obětech, vlastně před dobem exilu, kde ještě stál chrám. Takže zkusme se teďka představit, vítejte v tom soudním procesu.

[5:12] Soud právě začíná. Představme si, je tam soudce, je tam porota, je tam obžalovaný, je tam žalobce. Takže pojďme se podívat na toho soudce. Verš šestý. Bůh sám bude soudcem. Jaký je ten soudce? Jsou první tři verše. Bůh sám, Bůh hospodin promluvil a volá zemi od slunce východu až po západ. Ze Sionu místa dokonalé krásy, zaskel se Bůh. Přichází Bůh náš a nehodlá mlčet. Před ním jde oheň zžírající, vykříce běsní kolem něho. Soudce se představuje. Bůh sám, Bůh hospodin. Jaký je? Mocný, dokonalý. Je to strašně zajímavé, že když se představuje, tak se píše, před ním jde oheň zžírající, vykříce běsní kolem něho. Víte, co to připomíná?

[6:13] Kde byl právě oheň, kde prostě to viděli Izraelci, když si to pamatovali. Právě třeba nahoře Sinai. Když dostávali desatero, byly blesky, byly tam vykříce. A v podstatě on je ten mocný. Pak je tady porota. Klasická porota pro starověk. A to jsou nebesa a země. Ty to volají. Nebesa a země. A pak je tady obžalovaný. A to je jeho lid. Povede při se svým lidem. Říká, zhromažděte mi mé věrné, ti, kteří při oběti přijali mou smlouvu. Proti němu vedu ten spor. Proti ním. A pak je tady žalobce. Oni zároveň jsouce. Povedu při se svým lidem.

[7:15] A je to takové zajímavé. Tady ten žálom právě mluví o tom, že on říká, uvědomte si, že já nejsem modla. Já nemlčím. Já nejsem ze dřeva nebo bronzu. Já nejsem ten, kdo si všechno nechá líbit. Já nejsem pasivní. Já jednám. A já s vámi povedu při. Já povedu soudní spor. Z jednoho prostého dobu. Já vás nechci odsoudit. Ale já vás chci přivez k sobě. Já vás chci napravit. To je to, co pán Bůh dělá s námi. I to dnešního rána. On nás nechce odsoudit. On chce, abychom si věci uvědomili. Aby nás přivedl k sobě. V těch ostatních žálmech většinou Izrael žádá pána Boha, aby vedl soud nad kým? Nad jinými národy, kteří vlastně Izrael utlačují. Aby je odsoudil. Aby je zachránil. Pane Bože, prostě udělej něco tady s tím národem. Pomož je. Odsouď je.

[8:16] Jsou si jistí, že je pán Bůh na jich straně. Ale tento žálem je jiný. Říká, já jsem soudce. Já vás budu soudit. Situace se obrací. A oni ví, že pán Bůh je mocný soudce. A my si to musíme uvědomit. Takže pojďme se podívat na první obžalobu. To je sedmý až patnáctý verš. Začíná to tím osmým veršem. Má žaloba se netýká tvých obětí. Tvé zápaly mám stále... Před sebou. Před sebou mám stále. Je to zajímavé. Izrael přinášeli oběti. On říká, toho se to vůbec netýká, co vy přinášíte. To vůbec není ten problém. Vy to děláte. Ale týká se to vašeho postoje, vašeho srdce. Toto se děje uvnitř. Tam je něco v nepořádku. A jaký byl jejich postoj? Co jim tam vytýká? Když jste slyšeli ten žálm. Oni si totiž myslí, že pán Bůh potřebuje ty jejich oběti.

[9:20] Že potřebuje to maso, že potřebuje jíst, že potřebuje tu krev, že potřebuje všechny tady ty věci. Že na tom závislí. Říká, já to vůbec nepotřebuju. Já kdybych měl hlad, říká, tak já si neřeknu tobě. Pán Bůh nás nepotřebuje. Pán Bůh ani nepotřebuje naše oběti. Ve starém vlastně zákoně nebo v té době jako pohané obětovali vlastně taky, aby nasytili hladové bohy. V Mezopotámí například se obětovalo tříkrát denně. Tří jídla denně. Aby ty bohové neměly hlád náhodou. Ale pán Bůh nic jího nepotřebuje. A jako my si někdy myslíme, že to, že děláme ty věci, že přinášíme ty věci, jako kdyby jsme si říkali, pane Bože, buď rád, že mě máš.

[10:23] říká, jo, oběti jsou dobrá věc. Má žaloba se netýká tvých obětí. Já to vidím. Ale týká se to tvého postoje. Tedy říká, já jsem důležitý. Pane Bože, bezemě bys jako prostě se ani nenajedl. Ve zkuci kapoštolu, to říká, poštol Pavel, po co říká to nám, 17. kapitole, napsálo toto. Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země. Nebydých v chrámech, které lidé vystavějí. Ani si nedá sloužit od lidí, jako by byl na nich závislý. Vždyť on sám, je to on sám, který dává všemu život, dech i všechno ostatní. On říká, ta myšlenka je pořád stejná. Bůh nebydlí v chrámech, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý. Pán Bůh není na nás závislý.

[11:25] Ani na tomto zboru, ani na nás, oni nezávislí. Říká, oběti jsou OK, ale já chci něco víc. A v tom čtrnáctém verši říká, toto chybí. Jakou oběť máš přinést? Přines Bohu obědíků a plň svoje sliby nejvyššímu. Víte, toto se nedá donést do chrámu. To se nedá koupit. To není materiální záležitost. To je postoj srdce. Přines Bohu obědíků. Postoj vděčnosti. Postoj věrnosti. Poslušnosti. Plň svoje sliby nejvyššímu. Jako podstata, jako není v těch mějších obřadech, ale podstata je jako v mém postoji.

[12:26] Pán Bůh to nepotřebuje. Podstata je v pokoře. A pokora znamená uvědomění si závislost na Pánu Bohu. Pícha znamená nezávislost. Pane Bože, já tě nepotřebuju. Pokora znamená uvědomění si mé závislosti na Pánu Bohu. Že v podstatě bez něho nemůžu nic udělat, co stojí za to. Co má dopad do věčnosti. To není jenom chodit do sboru. To jsou ty mější věci. Do skupinek. Na křesťanské akce. Dávat peníze. To jsou ty oběti. To jsou ty dobré věci. Stojí nás to část. a tak dále, a tak dále. Ale kdybychom jenom toto dělali bez toho vztahu, tak pámuk řekl, mě to dobrý, ale já to nepotřebuju. Mně jde o vztah. Přines obě díků. A potom, v tom patnáctém verši říká, a potom, až mě budeš volat v tém soužení, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat.

[13:35] Ty si to jako kdyby nemůžeš koupit, ty věci. Jo, vlastně celá ta myšlenka byla, když obětuju, uspokojím ty bohy a o ní mě pomůžou. Když budu chodit do sboru, když budu dělat tady ty věci, tak pak to bude automaticky, ne? Pán Bůh není automat. Říkám, jde o ten postoj. Přines Bohu obě díků a plň sliby nejvyššímu. Potom, když mě budeš volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat. První žaloba. Pak je tady druhá žaloba. 16. až 20. verš. 21. verš. A teďka chci říct jednu důležitou věc. Pořád se to týká stejných lidí. Ty, kteří přináší oběti. Ty, kteří vypadají zbožně. Pořád je to Izrael. Pořád je to ten můj lid. Pořád jsme to my. Nejde o jinou skupinu lidí.

[14:37] Stejná skupina lidí, lidé smlouvy. A je to ten 16. verš. Ale své volníkovi. Bůh praví. Nač odříkáváš má nařízení? Proč si bereš do ús mojí smlouvu? Ty přece nenávidíš kázeň. Ty má slova za sebe jen házíš. Strašně silný. Ten stejným lidem, kteří přináší oběti, to je ten mější projev. Říká, ale vy jste své volníci. Své volník to znamená, že si dělá to, co chce. To je ta nezávislost na Bohu. Nač to odříkáváš má nařízení? Proč si bereš do ús mojí smlouvu? Ty na to kašleš. Ty na to úplně kašleš z vysoka. Ty to za hlavu házíš. A pak říká konkrétně, pán Bůh je obvinuje z třech věcí. Konkrétně tři oblasti, prostatě z desatera. Jsou tři postoje.

[15:39] Přece, jo, já to budu číst. Ty přece nechceš se dát poučit, slova si za hlavu hodil. Osmnáctý verš. Vidíš hloděje a přáteliš se s ním. Cizoložníky se stotožnil jsi. Svá ústa poskytuješ slovům zlým. Tvůj jazyk zpřádá úskoky. Sedíš a bratra hanobíš. Syna své matky odstouzíš. Říká, ty vidíš zloděje a místo to, abyš ho zastavil, se k němu přidáš. Ty vidíš prostě cizoložníka, vidíš poničené vztahy, jak lidi si jej co chtějí, ty k tomu nic neřekneš. Mluvíš dokonce proti svému bratrovi, pomlouváš ho. Říká, přehlízíš hřích. A teďka pán Bůh vlastně ta žaloba říká, jak to můžeš dělat, když máme spolu smlouvu.

[16:45] Jak to můžeš přehlížet. To je má žaloba proti tobě. Kusme o tom přemýšlet my jako. Jak je náš postoj k hříchu? To je takové nepopulární slovo dneska. Nám se to nelíbí, mně se to taky nelíbí. Víte, jak je těžké někomu něco říct? Říká, víš co, asi to neděláš moc dobře. Možná byste si nad sebou zamyslet. Ale některé věci jsou hříchem. To není, že to... To neděláš moc dobře. Prostě hřešíš. Já jsem se na tom žal musel uvědomit, že to je přesně to, co jako se děje. Jestli nazýváme věci pravým jménem, nebo to nějak jako kecáme.

[17:47] Nebo to přehlížíme, nebo se to bojíme. Ale pokud to nebudeme dělat, tak vlastně jako snižujeme Pána Boha. Protože my jsme příkladem. My si říkáme potom, my jsme křesťané, ale dvojtečka. Ale toto jako do toho zasahovat nebudu. Pán mu říká, jak to můžeš udělat? Ty máš přece se mnou smlouvu. To stejné. A poštol Pavel píše v Římanům. Píše Židům, ale píše to i nám. V druhém verši. To jenom přečtu. Druhý verš Římanům 2, 21 až 24. Tam je napsáno, ty tedy poučuješ druhého a sám sebe neučíš. Hlásá, že se nemá krást a sám kradeš. Říká, že se nemá cizoložit a sám cizoložíš. Ošklivíš si modli, ale věcí z chrámu si bereš.

[18:49] Zakládáš si na zákoně a sám přestupováním zákona zneuctíváš Boha. Jméno Boží je vaší vinou v posměchu mezi národy, jak je psáno. Počnul Pavel, toto píše Židům, kteří hlásají, že věří v Pána Boha, ale život tomu neodpovídá. Možná by to mohlo napsat i nám. Ty se hlásíš ke křesťanství, ale jednáš jinak. Jak je to možný? Jak si to jako dovoluješ? Já mám proti tobě žalobu. Pak je zajímavý. Pán Bůh říká, já nebudu mlčet. Já nejsem jako vy, kteří nebudete zasahovat. Já budu trestat. 21. verš je napsáno, to jsi dělával a já jsem mlčel.

[19:51] Domníval se, že jsem jako ty znášním proti tobě žalobu. Víte, to je strašně jako zajímavé toto si uvědomit, že my si někdy myslíme, že Pán Bůh je strašně daleko. Že Pán Bůh přece nemůže nějak moc zasahovat. Teď, dívejte se, já dělám špatné věci a nic se neděje. Pán Bůh mlčí. Ale Pán Bůh říká, poslouchej, to jsi dělával, já jsem mlčel, ale to skončilo. Já budu zasahovat. Já něco udělám. Pán Bůh dává verdikt, ten čtvrtý, 22. verš. A říká, pochopte to vy. Kdo na Boha jste zapomněli, ať vás nerozsápu a nikdo vás nevytrhne.

[20:57] Já jsem o tom přemýšlel, o tom verši. Pochopte to vy, kdo na Boha jste zapomněli. My asi na Pána Boha nemůžeme zapomenout. Pokud jsme ho uvěřili v něho, tak ho tam pořád, pořád tam je. Pořád ten vztah tam je. Na Pána Boha asi nezapomínáme. Ale víte, na co zapomínáme? Kým je? Zapomínáme na to, jaké má nároky na nás. A zapomínáme hlavně na to, že si poneseme důsledky našeho jednání. Na to nevy zapomínáme. Proč? No protože já nežiju úplně dobře, ale nic se neděje. Zatím se nic neděje. Pámu říká, já nebudu mlčet. Poneseme si důsledky. Ne hned. Ale třeba později. A některé důsledky jsou nevratné. Tak říká, pochopte to vy, kdo jste na Boha zapomněli, ať vás nerozsápu a nikdo vás nevytrhne.

[22:03] Ale jak jsem na začátku řekl, jako pán Bůh nechce skončit do toho trestu. Tady je tady naděje. Říká, já chci, abyste se napravili, abyste šli ke mně, abyste se vrátili. A v podstatě opakuje to, co je v tom čtrnáctém, patnáctém verzi. Říká, já chci dvě věci po vás. Obě díků, abyste jednali podle mého zákona. A tím končí. Ten poslední verzi říká, mě oslaví ten, kdo přinese obě díků, znova se to tam opakuje. To je ta první žaloba. A ta druhá je, kdo půjde mou cestou. To znamená, kdo bude jednat podle té smlouvy. A jaký je výsledek, jaká je naděje, tomu dám zakusit boží spásu. Mě oslaví ten, kdo bude přinášet obě díků, to znamená, to je ten postoj.

[23:06] A ten, kdo jde mou cestou, tomu dám zakusit boží spásu. To je ta reakce na první a druhou žalobu. O co tady jde, co to stojí? To je pokorné vděčné srdce, které si uvědomuje svoji závislost na pánu Bohu. A které jde v poslušnosti, jemu samotnému. Ten zakusí boží záchranu, boží pomoc. Ten zakusí to, že když mě bude v soužení volat, já tě vytrhnu. Je ten proces uzavřen, je ten soudní proces uzavřen, nebo je stále otevřen. Pán Bůh dává naději. My nejsme dokonalí. My řešíme. My scházíme z cesty. Někdy je to více o tom vnějších, o těch vnějších věcech, než o těch vnitřních. Ale pán Bůh jako chce, abychom si to uvědomili.

[24:06] Že tedy o postoj srdce a o poslušnost pánu Bohu. Protože my víme, že v 2. Korintském 5. kapitole 10. verze se píše, neboť my všichni, a všichni znamená všichni, pokud to vím, jo, se musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé. Všichni se musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým. Tam bude další soud. My nebudeme odsouzeni, ale každý mě dostane odplatu za to, co činil ve svém životě, dobré či zlé. To znamená, že jsou důsledky. Co by ti pán Bůh jako soudce řekl dneska?

[25:10] Kdyby se s tebou setkal, jaký by byly body obžaloby? Možná u každého něco jiného by to bylo. Co by ti řekl? Co by řekl Pavlovi? Co by řekl nám osobně? A to není proto, že by nás chtěl odsoudit. Ale proto, že nás má rád. Protože chce, aby jsme se vrátili co nejblíž, pokud jsme odešli. Abychom nezapomínali, že On je Bůh, který s náma uzavřel smlouvu. Pánu Ježiši Kristu. My si to připomínáme, tu novou smlouvu, když máme večeři páně tady. Ale někdy zapomínáme na to.

[26:11] A ten žálom o tom mluví. Nezapomínejte. Pochopte to vy, kdo jste na Boha zapomněli. Ať vás nerozsápu a nikdo vás nevytrhne. Ta jediná věc je, přemýšlejme o tom, kde stojíme. Co potřebujeme změnit? Kam se potřebujeme posunout? Co potřebujeme vyznat? Co potřebujeme nazvat pravým jménem? To je ta výzva pro nás. Co by ti dnes Bůh soudce řekl? Jaké by byly body jeho obžaloby? Můžeme o tom přemýšlet.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20240512/postoj-srdce · Aktualizováno: 2026-10-15