# Žalm 123

> Kázání ze dne 2. 6. 2024, Žalm 123, Miroslav Čížek. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 2. 6. 2024
- **Kazatel:** Miroslav Čížek
- **Biblický text:** Žalm 123
- **Délka:** 22:19
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-06-02-Zalm-123-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-06-02-Zalm-123-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Dobré ráno vám všem. Ještě než se pustíme do božího slova, tak bych vám chtěl poděkovat za modlitby, za přímluvy. Také Pavlovi Mečkovskému, že vzal minulou neděli, místo mě. A sestře Kamile za to, že se o mě postarala v pátek jako moje rodná sestra. Já teda rodnou sestru nemám, ale takhle nějak si to představuju. Mám bráchu Kamila, ale sestru Kamilu nemám. Ale takhle nějak si to představuji, tak moc krát děkuji za pomoc. Kdo chcete, tak si prosím otevřete žálm 123. Probíráme společně vybrané žálmy.

[1:02] Budu číst z ekumenického překladu a je to v rámci těch poutní písní. Pozvědám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš. Ale jak oči služebníku k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní. Tak vzhlížejí naše oči k hospodinu, našemu bohu. Dokud se nad námi nesmiluje. Smiluj se nad námi, hospodiné, smiluj se nad námi. Dosyta jsme zakusili pohrdání. Naše duše už dosyta zakusila posměchu sebejistých a pohrdání pišných. Tak já začnu od konce, kde je vlastně popis toho, co autora Žalmu, který zprostředkovaně za celý Izrael vyznává, že už dosyta zakusili po směchu a pohrdání.

[2:06] V životě člověka nebo lidské společnosti jsou nejrůznější situace, kdy člověk něčeho, nějakého stavu už má, jak se říká, až pokrk. Je v tom až po uši. Zahučel do toho celý. Už nemůže dál. Už prostě je vyčerpán. V tomto případě se jednalo tedy o posměch a pohrdání. Nikdo z nás nestojí o to, aby dlouhodobě žil v posměchu a pohrdání. Myslím si, že naše děti, nebo obecně děti, toho zažívají až až. Že takového posměchu a pohrdání je v dětských kolektivech mimořádně. Sám si pamatuju na některé momenty, které mě trápily, které by mě dneska absolutně nemohly vůbec jako žádným způsobem, jako se dotknout, ale prostě taková dětská duše, která je na některé věci přecitlivěla, a ten kolektiv dětský toho dokáže jako zneužít a vycítit to.

[3:17] Takže to si myslím, že v těch dětských kolektivech je dodnes až až. Někdy mám pocit, že děti jsou horší než smečka vlku. Tak doufám, že to neplatí o našich besídkách a o našich táborech a o našich setkáních a apelují na naše vedoucí a na ty, kteří vedou, aby na tohle dávali pozor. Ale nemusí se jednat jenom o nějaký posměch nebo pohrdání. Může to být jakákoliv jiná záležitost, která člověka trápí, sužuje. Já jsem si teď v posledních dnech užil dosyta nemoci. Vy možná znáte jiné situace, ale mám pocit, že v našem sboru v posledním týdnu toho bylo víc z této oblasti. A člověk volá k Bohu. Když člověku není dobře, tak volá k Bohu. A volá k Bohu o to víc, než asi normálně a standardně.

[4:18] Máte takové zkušenosti? Že když je vám zlé... Když je vám záležitost, když je vám záležitost, když je vám záležitost. Nikdo z nás by si to nepřál, nikomu to ani nepřejeme, ale že to jsou situace, kdy voláte k Bohu. Kdy voláte k Bohu osmělování, aby se Bůh směloval, aby zasáhnul, aby změnil váš úděl a čekáte, očekáváte. Pozvědám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš. Ten žálm 121, tam je nejprve, že pozvedá žálmista oči k horám a teprve potom k hospodinu. Tam jsme si říkali, že ty hory to jsou ty výšiny, to jsou ta lidská řešení, to jsou ta lidská náboženství, ty lidské způsoby, které nejsou správné. 123. žálm, to už je rovnou přímo k hospodinu, který trůní v nebesích.

[5:19] A je tady zajímavé přirovnání, hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám jejich paní. Máme tady vlastně obraz ze starověkého času, nebo prostě ze starozákonní doby, kde bylo běžné zřízení otrokářské. Když řekneme otrokářské, otroci, tak si představíme na první místě ten řecko-římský svět, kde otrok pozběl veškerá práva na svůj život a jeho pán prostě měl na něj nárok, a to až úplně absolutní, včetně života a smrti, tak takhle jsme byli ovlivněni tím dějepisem, kterým jsme prošli na základní škole. V Izraeli tomu tak nebylo. V Izraeli sice otroctví existovalo, ale nebylo to tak, že pán otroka měl absolutní právo na jeho život. Tak to skutečně ne.

[6:19] I ten otrok v konečném důsledku patřil hospodinu. A i ten otrokář, i ten majitel, nebo vlastník toho otroka, služebníka, chcete-li, tak se zodpovídal hospodinu. Takže neměl nad ním absolutní právo. Ale skutečností je, že otroctví existovalo i v Izraeli. Je potřeba rozlišovat mezi dvěma typy, když to byl otrok z cizinců, to je jedna rovina, a druhá rovina, když to byl otrok z Hebrejů, z Izraele. A v tom skutečně byl rozdíl. Protože na otroky z Izraele, z Hebrejců, se vztahovalo nejenom zvláštního chrana, ale i jakýsi časový limit. Vy babujete si to? Že takový otrok, který obvykle se do toho otroctví dostal tím, že nebyl schopen splácet dluhy, to znamená z finančních důvodů, tak mohl otročit maximálně 6 let, 7. roku.

[7:26] Vlastně, když bylo to léto milostivé, tak měl přijít na svobodu. Já přečtu z 2. Možišovi, 21. kapitola, 1. až 6. verž. Tenhle text vlastně tu staroizraelskou praxi lépe osvětlí, než to, co jsem povídal. A je tam jedna velmi překvapující záležitost v tom textu. Toto jsou právní ustanovení, která jim předložíš. Když koupíš hebrejského otroka, bude sloužit 6 let, 7. roku odejde jako propuštěnec bezvýkupného. Jestliže přišel sám, odejde sám. Měli ženu, odejde jeho žena s ním. Jestliže mu dal jeho pán ženu, která mu porodila syny nebo dcery, zůstane žena a její děti u svého pána. A on odejde sám.

[8:27] Prohlásili otrok výslovně. Zamiloval jsem si svého pána, svou ženu a syny, nechci odejít jako propuštěnec. Přivede ho jeho pán před Boha, totiž přivede ho ke dveřím nebo k veřejím. probodne mu ucho šídlem a on zůstane provždy jeho otrokem. Tak docela jako překvapivý text, stojí za to čístý starý zákon, dozvíme se tam zvláštní informace, takže pokud takový hebrejský otrok přišel do otroctví sám, tak byl sám propuštěn, pokud přišel do otroctví i s ženou, i s dětmi, tak byl propuštěn i se svou rodinou, pokud ovšem dostal ženu od svého pána, to znamená v rámci toho svého otroctví, tak po těch šesti letech se vztahovala svoboda pouze na něj. To znamená, mohl odjít on, ale žena a děti zůstávaly u svého pána. A v tomto případě tedy ten, který mohl využít svobody, tak se té svobody mohl klidně zříct a zůstat otrokem.

[9:38] A všimněte si, že tam je také řečeno, zamiloval jsem si svého pána. Pokud naznal ten otrok, že jeho pán je dobrý, že si ho dokonce zamiloval, to je hodně přece silný výraz, který tady je vysloven, tak se mohlo rozhodnout, že ta jeho situace je lepší, než kdyby se vrátil zpátky na svobodu. To nás asi v dnešní době velmi překvapuje. My máme za to, že taková ta, skoro jsem chtěl říct, pofidarní svoboda, protože se podívejte na naše životy, zaměstnanci, hypotéky a podobně, tak nevím, jestli to je úplně ta pravá svoboda, ale tak pro nás být otrokem nebo být označen za otroka, to je něco, co nás úplně irituje, co nás neskutečně zvedá ze židla, co si nedovedeme představit. Jsme na to přesitlivělí a cholostiví, ale všimněte si, že ve staré době bylo možné milovat svého pána a dokonce se rozhodnout, že život s ním je lepší než na svobodě.

[10:46] To je velmi překvapivá záležitost. Tak tomu bylo v Izraeli. Tak toto je dobré si připomenout, protože my jsme skutečně ovlivněni Spartakovým povstáním a řecko-římským světem a filmem Gladiator a podobně. Vrátím se zpátky do toho druhého verše. Oči služebníků k rukám jejich pánů, oči služebnice k rukám jejich paní. V těch starých dobách vlastně se vyjadřovaly pokyny i prostřednictvím gest, případně pokynů rukou a už jenom z toho pokynu ruky mohlo něco jako vyplývat. My jsme si to teď doma vyskoušeli. Já teďka, když jsem měl tu anginu, tak jsem nebyl schopen slova. Když jsem řekl slovo, tak skutečně mě tak bolel krk, že to nestálo za toto slovo vůbec vyslovit. Tak jsem s mojí ženou, byť teda nemáme doma žádné otrokářství, nic takového.

[11:54] Já doufám, že to můžeš potvrdit. Tak jsem komunikoval prostřednictvím gest a pokynů rukou. Protože fakt jedno slovo a to bylo neskutečný, jak pálil krk. Takže jsem používal jako ruce, tak jsem si vybavil, že skutečně takhle nějak to asi mohlo být. Jinak zůstávám stále ještě nahluchlý a špatně vidím. Takže pokud chcete se mnou komunikovat, tak možná taky skrzej jako posunky a gesta. Některým určitě jako rozumím, jo, třeba takhle, nebo i tomuhle rozumím. A ještě jsou i jiné prsty, které používám na dálnici, když jedu v některých situacích. Takže určitým gestům jako rozumím. Já nemám zkušenost pochopitelně s otrokářstvím. Nikdo z nás. Takže nemůžu jako nic plišího z mé praxe v tomhle směru jako tady použít.

[12:58] Ale přece jenom, a doufám, že mi to teď odpustíte, já se malinko pokusím zoblažit. ...kinologie, to teda není nauka o kinech. Měl jsem 3 až 4 pejsky, 300% je ten čtvrtý, jako já jsem nebyl vlastníkem, ale stejně jsem se o něho staral. Takže pokud někdo máte psa, tak když se o něho staráte, tak stejně jste jeho pán, i když koupil toho psa někdo jiný. Takže měl jsem tři psy a z toho dvě plemena byly takové, řekněme, pracovně služební, což jsou plemena velmi účenlivá. A nevím, jestli jste někdy viděli výcvik psů, to je na slovo, ale nejenom na slovo, ale také na gesto, na pokyn rukou. Takový policisté vojáci, když vlastně cvičí psa, tak ten pes musí být schopen reagovat jak na slovo, tak na pokyn rukou.

[14:02] Jsou situace, kdy ten policista nebo voják nemůže promluvit a ten pes musí být schopen ten úkon provést úplně stejně, jako kdyby byl vysloven hlasem, tak pokynem ruky. Takže dva z těch tří psů jsem měl služebně pracovní a skutečně jsem je cvičil a měl jsem je, řekněme, třeba z 90% vycvičené. A byly to účenlivá plemena a byly naučeni jak na pokyn hlasem, tak na pokyn ruky. A tak si dobře pamatují ty momenty, kdy jsem je třeba krmil a dostal ten pes zákaz, že nesmíš rád a koukal do té misky, vyloženě i téměř hypnotizoval tu misku a já jsem šel třeba 50 metrů do té misky a ten pes seděl, koukal do té misky, koukal na mě, každý sval na něm jenom jakoby se vrtil, když to takhle řeknu, čekal na ten moment, kdy dojde nějaký ten pokyn, ať už slovem, ať už pokynem ruky, kdy bude moct.

[15:18] Nebo to stejné, když jsme šli třeba na procházku jmen, dostal pokyn sednout, sedl a já jsem šel třeba 100 metrů a ten pes seděl a teprve potom přišel ten pokyn volno nebo prostě ten pokyn rukou a ten pes vystartoval a užíval si svobody. Ten třetí pes byl bultériér. To není ani pracovní, ani služební plemeno, to je prostě bultériér. Tam byly dvě možnosti. Buď byl mimořádně inteligentní, nebo byl totálně tupý. A já dodnes teda nevím, která ta varianta jako platí. Mám trošku jako podezření, že ta odpověď B je správně. Můj taťka říkal, že to je pes, který rozumí jedinému pokynu. Sedni a nebo ne. Takže vrátím se ale k těm poslušným.

[16:18] Víte, co na těch psech bylo jako úžasný? Že oni věděli, ale že ten pokyn přijde. Oni byli napnutí a čekali, kdy ta svoboda, případně ta možnost žrát syrové krvavé maso, kdy to přijde. A oni měli totiž tu zkušenost, že to přijde. Oni už to měli vyzkoušený. Oni věděli, že jejich pán, i když je bude chvíli možná z nějakého důvodu natahovat, že to sice nepřijde hned, z nějakého důvodu, možná nepochopitelného broňa, ale že to přijde. Oni tu zkušenost měli. Vrátím se zpátky do té situace těch služebníků od roku. Proč koukali k rukám jejich pánu a k rukám její paní? No, protože měli tu zkušenost, že to přijde.

[17:19] Že ten pokyn prostě přijde. Že ta změna toho údělu, nebo té potřeby, té situace prostě přijde. A tak je to s námi i směrem k našemu pánu. Smiluj se nad námi, hospodiné, smiluj se nad námi. Subjektivně vzato sami za sebe už máme pocit, že už toho bylo dost čeho. V jakékoliv oblasti, kterou si tady teď můžete dosadit. Cokoliv, co vás trápí. Cokoliv, co vás sužuje. Tam, kde už toho člověk má dost. Kde si myslí, že je na konci svých možností a svých síl. Je to samozřejmě subjektivní. A tady není záruka v tom, že teď právě v tuto chvíli dojde k té změně. Není tady záruka v tom, že zítra se ta situace změní. Jako to časové hladisko, ta záruka tam není.

[18:20] Ale změní. My přece známe našeho pána, který je dobrodivý. Který je milostivý. Který je láska. Který se smilovává. A když je tady ten pokyn žalmisty. Smiluj se nad námi, hospodiné. Smiluj se nad námi. Tak to přece vychází také ze zkušenosti. To přece vychází z toho, že ho autor žalmu takhle znal. Jako dobrého pána. Jako toho, kdo se dokáže smilovat. Jako toho, který přichází a zasahuje do lidského života. A nenechává člověka, když už něčeho je dosyta. Když už naše duše je dosyta. Něčím. Dotrápená, doničená.

[19:23] A já bych chtěl i vybídnout dnes přijít v bohuslužbě. Mějme odvahu a přistupujme k bohu a volejme o milost. Aby zasáhl do našich životů. Do našich situací. Tam, kde něčeho už je skutečně dosyta. On je mocen změnit úděl svých dětí, svých služebníků. On je mocen zasáhnout. On je ten, který uzdravuje, pozvedá, proměňuje situaci. A já jsem mu za to neskutečně vděčný. Někdy to dělá přirozeným způsobem. Někdy to dělá nadpřirozeně. Když se dotknu o té oblasti uzdravování, tak naprostá většina toho je přirozeným způsobem. Popádu člověka, kdy došlo k totálnímu rozvratu díky hříchu, tak ale ne všechno z boží milosti, ne všechno bylo zastaveno.

[20:34] Stále ještě pořád jsou ty procesy uzdravování skrze imunitu lidskou. To je možná více jak 90% toho, co se děje. Tak se děje skrze obrany schopnost, která je v nás, která je od hospodina vložená do nás. Jako proces uzdravování. Přirozený, ale úžasný a díky Bohu za to. Velkou část věcí, které máme, kterými procházíme, tak řeší lékaři, léky. Díky Bohu za ně. Tento týden jsem často děkoval Bohu za chemiky. A za chemii. Mám rád chemii. Jsem milovník chemie. Tabletka, která přinese řešení a uvolnění. Díky Bohu za to. A tam, kde končí tyhle možnosti lidské a přirozené, tak jsou i ty nadpřirozené.

[21:37] Skrze divy a zázraky. A i tyhle zkušenosti máme. Je tomu tak, bratři a sestry? Zrovna tak v jiných oblastech našeho života. A tak bych vás tady chtěl pozvat k modlitevní chvíli, která pak bude následovat, tak jak to Ivan povede, tak volat k hospodinu ve víře, v důvěře, v očekávání, pane, zasáhni do mého života, nebo zasáhni do života mého blízkého, nebo zasáhni do života mého dítěte, syna, dcery. My věříme, že Bůh je přitomen a že je mocen. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20240602/alm-123 · Aktualizováno: 2026-10-15