# Žalm 131

> Kázání ze dne 23. 6. 2024, Žalm 131, Miroslav Čížek. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 23. 6. 2024
- **Kazatel:** Miroslav Čížek
- **Biblický text:** Žalm 131
- **Délka:** 28:40
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-06-23-Zalm-131-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-06-23-Zalm-131-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Dobré ráno vám všem. Probíráme žalmy, poutní písně a tak už se blížíme k Jeruzalému při té pouti, ale ještě si uděláme odbočku. U Jeruzaléma je taková úžasná vyhlídka, tak se tam zastavíme, to bude žalm 131. Zní to trošku sofistikovaně, co jsem teď řekl, ale realita je trochu jiná, já jsem na ten žalm zapomněl. Takže vyhlídka. Moje zapomenutí. A ten žalm je krátký a stojí skutečně za to, takže bych ho rád jako neobešel. Budu číst z ekumenického překladu žalm 131. Poutní písně Davidova. Nemám hospodiné domýšlivé srdce ani povýšený pohled, neženu se za velkými věcmi, za divy jež nevystihnu.

[1:04] Nejbrž chovám se klidně a tiše, jako odstavené dítě u své matky. Jako odstavené dítě je ve mně má duše. Čekaj Izraeli na hospodina, nyní i na věky. Takže jeden z těch krátkých žalmů. Zajímavý, že zrovna tato slova byla vyznávána a zpívána při té pouti do Jeruzaléma, při tom jednom zastavení na té vyhlídce. A já si pamatuji na tahle slova, mám s tím i osobní vzpomínku, takže tím začnu. Kdysi dávno v devadesátkách, to jsem byl ještě mladý, a tehdy v naší generaci jsme se připravovali při takovém dálkovém studiu teologie na kazatelství. U metodistů byl to takový ekvivalent toho našeho baptistického Timotea, něco podobného.

[2:11] A většinou jsme tam byli mladí lidé, plní nadšení, horlivosti, energie, jako koně před Velkou Pardubickou, řechtající a prostě připravení vyběhnout. A byl tam s námi jeden člověk, který se také připravoval, i když úplně nevím na co, ale připravoval se. Byl o generaci starší než my, nebo než já, od některých možná o půl generace. A já si pamatuju ta setkání několikrát v roce, víkendovky a potom o prázdninách týden spolu jsme prožívali při těch studiích. A to byly rozhovory plné božího slova, načení osobních vizí, nejrůznějších plánů, tužeb, většinou ve smyslu zakládání nových zborů a zahraničních misií a evangelizačních tažení a prostě snahat zevangelizovat tuto zemi a minimálně ještě kus Evropy.

[3:16] a tak jsme jako na to byli připraveni a mysleli jsme si, že prostě v té síle, kterou máme, takže přeořeme tuhle zemi a kdyby náhodou ta síla nestačila, tak bychom přidali ještě větší sílu. Takhle jsme to jako prožívali. A bylo v tom hodně božího a hodně lidského. Jedno i druhé. A těžko rozlišit, co z toho bylo lidské a co z toho bylo boží. Ale bylo tam obojí. A v rámci tady těch setkání jsme tu a tam měli příležitost kázat, mluvit, nebo zkoušet kázání v rámci toho kurzu a jednou dostal příležitost tady ten člověk. Na první pohled podivín. Fousí daleko větší než já. Brýle v podstatě jako daleko hledy, že člověk neviděl vůbec jeho oči.

[4:20] A tak, jak vypadal na venek, tak... Skutečně to byl i hodně divný patron. A když dostal příležitost kázat, já si od něho nic jiného nepamatuju, než to jedno jediné kázání, ale to stálo za to, tak kázal na žálm 131. A byl to takový velký protiprout proti tomu, co jsme tam my sdíleli celé ty dva roky, nebo tři roky, nebo kolik to bylo. Já si pamatuju na ta slova, dodnes si na ně pamatuju. Neženu se za velkými věcmi, zadivy ještě nevystihnu. To byl velký protiprout proti tomu všemu, co jsme tam sdíleli. Byla celá řada kázání, které jsem v životě zaslechl. Už jich skutečně bylo mnoho. A málo které si pamatuju. Některá z nich asi ani nestála za to, abych si je pamatoval. Ale některá určitě ano. A tohle kázání, tohoto podívina si pamatuju velmi dobře.

[5:22] Takže to je i moje taková osobní vzpomínka a inspirace nebo něco, co zůstalo ve mně z těch devadesátek. Takže teďka k tomu žalbu. Ten první verš, tam je řečeno, nemám hospodiné domyšlivé srdce ani povýšený pohled. Tak to první, co tam je řečeno, tak domyšlivé srdce, můžeme myslet na píchu. Pícha to je jeden ze vlastně základních postojů nebo jedna taková vstupní brána hříchu a pádu. Pádu samotného toho zlého s velkým zl. Pícha předchází pád a domyšlivé srdce, které s tím velmi úzce souvisí. A mám za to, že ta první část se týká spíše toho postoje, který směřuje směrem k hospodinu.

[6:23] Ta druhá část je podobná, ani povýšený pohled, ale ten už se týká spíš pohledu směrem k lidem. Povýšený pohled směrem k lidem. K bratřím a sestrám, k našim blížním, kde si myslím, že jsem někdo a ti kolem mě mě nesahají ani pokolena, někdy ani pokotníky. A dost možná v mém raném křesťanském životě povýšený pohled prostě koexistoval. A je to něco, co je zlé, s čím je třeba se rozcházet, činit z toho pokání a nechat se pánem z toho vysvobozovat. Tady čteme u Davida, nebo je to žálom Davidův, vlastně už jeho vyznání, kde tyhle záležitosti mu byly cizí. Je to už vyznání zralého člověka, který tyto hříchy mládí, toho duchovního mládí, má za sebou.

[7:32] A tak si dejme pozor na povýšený pohled. Abychom si o sobě nemysleli, že jsme něco lepšího, lepšího než lidi kolem, rozdíl mezi námi a jimi jenom v tom, že jsme se přiklonili k Ježiši Kristu, který připravil cestu z pásy. A ta se nabízí celému světu, všem. Ale my nejsme v ničem lepší. A dejme si pozor, abychom z patra nehleděli na bratry a sestry. Že jsme přece z té lepší rodiny, z té tradiční, baptistické, do třetího, čtvrtého kolena, nebo jiné církevní rodiny, že patříme k takovým těm lepšo lidem, tak na to si skutečně dejme pozor, na ten povýšený pohled. Takže pokud jsme teď na vyhlídce, tak z té vyhlídky se vstupne, ať není ten pohled povýšený. Neženu se za velkými věcmi zadivy, jež nevystihnu.

[8:33] A jak jsem říkal, i ve sborové práci, v misi, v evangelizaci, ve službě pánů může být hodně člověčiny. Hodně z toho hnát se za velkými věcmi, za divy, které člověk nemůže vystihnout. A ta motivace ke službě může být trochu zakalená, může být z lidských zdrojů, kde se člověk chce seberealizovat. V jedné té písni to tam jako i bylo, jinými slovy, to, co jsme náska zpívali. A seberealizace, psychologický pojem, v psychologii je velmi důležitý, tak ale v duchovní službě není správna motivace. Samozřejmě, že nakonec, když sloužíme pánu, tak on nám dá i tu seberealizaci. Až jako sekundárně. Ale to není ta první motivace, proč máme pánu sloužit.

[9:37] A to není ten motiv, proč se mám hnát za velkými věcmi. Založit aspoň 50 zborů, přeorat Evropu a zevangelizovat, když si vzpomenu na svůj život, tak Brazílii. Docela velká země. Takhle jako nemyslel jsem si, že zevangelizuju Brazílii, ale jako nabídku na misii jsem do Brazílii kdysi měl a Latinskou Ameriku jsem skutečně kdysi dávno jako evangelizovat chtěl. Než jsem zjistil, že tam je probuzení a že misii a evangelizaci potřebuje tato země. Že od tamtut můžou přicházet stovky a tisíce misionářů do té naší staré Evropě a obzvlášť do České republiky. To, co souvisí s tím druhým veršem, tak, teda to ještě, pardon, to ještě pořád první verš. Tak celý svět je plný kolem nás a my jsme tím ovlivněni takovým tlakem na výkon.

[10:49] Celá ta naše společnost je takhle postavená. Znáte ty slova? Tak na branku, zacílený nebo zaměřený na cíl. To, když budete číst některé ty nabídky práce, tak tam určité hesla jako zazní. Drive tomu říkáme taky někdy. Ambice, cílevědomost, chce se říct někdy ctižádost, kariéra. To jsou slova, které řešíme každý den. Svět je toho kolem nás plný a my jsme tím ovlivněni. Od dětství to je do nás zaseváno. Celou společnosti v našich rodinách a jsme hnání jak dobyčata, jak dobytek. A tak je moc dobře, že náš stvořitel, náš nebeský otec nic takového po nás nechce.

[11:59] Že k nám nepřistupuje jako ten, který žene dobytek. Ale že nám dopřává nasycení, že nám dopřává odpočinek, že nám dopřává dobrý věci do života. Že nám dává ducha svatého. A že z toho potom samozřejmě tu evangelizaci, my si ji děláme, rádi děláme. A že samozřejmě potom neseme ovoce. A samozřejmě potom vstupujeme do skutků, které jsou nám pánem připraveny. Ale to první, o co se stará, nebo co má na mysli, tak je náš život, naše duše, naše nitro. A tady se dostáváme k tomu druhému verši, kde David vyznává, chovám se klidně a tiše, jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše.

[13:04] Malinko teďka se... Dotknu překladové výkladové záležitosti, protože pokud to budete doma studovat, tak na to narazíte, nebo možná i teď, když jsem četl, tak nad tím budete špekulovat, jak je to vlastně s tím odstaveným dítětem. A překlady písma a odtud výklady písma se liší a myslí na dvě možnosti, dvě roviny výkladu překladu. Ta první z nich je vlastně odstavené dítě, ve smyslu dítě, které už je starší a už není kojeno. Tímhle směrem směřuje například český studijní překlad, který jsem tedy dneska nepoužil, z čehož vyplývá, že se pak přikloním k té druhé variantě. Ale aspoň ho přečtu. Studijní tam má, což jsem nesklidnil a neutišil svou duši, jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše.

[14:10] A u toho slova odstavené máte poznámku V2, a když kouknete dolů pod biblický text, tak tam máte následující informaci. V tehdejší době přibližně čtyřleté dítě. Takže z toho je logický, že překladatelé Dan Drápal, který překládal Žalmy v rámci českého studijního překladu, tak myslí na odstavené dítě, které už není kojeno. Tímhle směrem směřují i některé další překlady a výklady. Třeba výklad od Warna Wiersbyho, ten, co tady Tomáš občas prodává, komentář, tak také pracuje s touhle myšlenkou. Ekumeničtí ve svých výkladech, které vydali k tomu ekumenickému překladu, tak myslí spíš na dítě, které je odstavené ve smyslu, že právě je nakojené.

[15:24] A tak tady přečluji komentář k tomu, abyste věděli, že z něčeho tedy vycházím, že si to nevymýšlím. Žalmista se přirovnává k nakojenému dítěti, které je nasycené a klidně odpočívá. Podobně i on je klidný a upokojený v boží blízkosti. Hospodin se tu srovnává s matkou, což je ve starém zákoně celkem vzácně se vyskytující obraz. A je tam odkaz Izaiáš 66, 12 až 13, tak přečtu aspoň to jako potvrzení toho vzácně se vyskytujícího obrazu, kde se hospodin přirovnává k matce. Budete sát nošení v náruči, hýčkání na kolenou, jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. V Jeruzalémě dojdete potěšení. Takže příští týden, až doputujeme do Jeruzaléma, tak tam dojdeme potěšení.

[16:29] Takže já se přikláním pro účely mého kázání pro tu druhou variantu. Nedokážu a nejsem schopen rozsoudit tyhle znalce hebrajského jazyka, kdo z nich má pravdu. Takže ten spor tady jako vykladačský a překladatelsky nevyřeším. Pokud byste chtěli slovníkový tvár toho slova g, m, l, tak to zní odstavit, odchovat, odkojit, zrát, odplatit, oplatit, splácet, zastat se, být odstaven. Takže pro účely našeho kázání odstavit, odchovat, odkojit. Zřejmě obě ty varianty prostě mají smysl, proto se překladatelé prostě jako přiklání k jedné nebo k druhé variantě. Ale mě se hodí ta druhá varianta pro účely kázání. S tou první bych neuměl teď pracovat vůbec. Takže to dítě, které... Je nasyceno, je právě nakojeno, maminky to dobře znají, tátové to někdy možná také znají, kdy dítě, které je nakojeno, které předtím řvalo a bylo nepokojný a budilo rozruch, tak když je dostatečně nakojeno, tak potom spí klidně a usmívá se a někdy si u toho mlaská a tak.

[17:57] Tak k tomuhle se přirovnává vlastně David, k takhle nakojenému, takto odstavenému dítěti, které prostě má všeho dost. Tady bych chtěl vyseknout poklonu ženám, sestrám, matkám, které mají od hospodina ten dar, že po početí se většinou devět měsíců v nich hněte nový člověk, nová bytost, pak nastává porod, u kterého jsem byl, o tomu jsem tady mluvil. A poprvé jsem málem u toho omdlel, dával jsem se dohromady na záchodě, v porodnici, ale vydržel jsem, dal jsem to, neomdlel jsem, ale šlo to na mě. Nebyl jsem úplně na to připravený, protože ty hodiny přípravy jsem strávil učením se řeckého jazyka, abych tam nestrácel čas, tak potom, když to přišlo, tak jsem na to nebyl úplně připraven.

[19:04] Po druhé už to bylo lepší. Takže to je porod a potom nastává ten proces toho raného dětství, toho nemluvňátka, toho kojence, který u někoho trvá rok. Já už jsem porod se tlačil na pilu, aby nastal konec. ve starém Izraeli tři až čtyři roky. Takže když to sečnete všechno dohromady, tak ženy si zaslouží naši úctu a naši vděčnost a měl jsem tu potřebu to tady říct, protože mám za to, že tahle společnost to neocenuje patřičným způsobem. A otcové se úplně v tomto čase jako nehodí. Náš čas nastává trochu později. Já jsem to tehdy ještě úplně nedohlídl, tak tady vám řeknu jednou takovou historku.

[20:06] Pokud jsem ji tady nahodou neříkal, pokud jsem ji říkal, tak nám je kýmět a já ji přeskočím. Když se nám narodil druhý, Benjamin, tak ten první starší měl zhruba roka tři čtvrtě. Ještě neuměl úplně mluvit a už byl jako teda odstavený. A já jsem dostal takovou velmi chytrou radu od mého staršího kolegy kazatele, který mě byl nadřízený. A on říkal, že by bylo dobrý, abych maminku s tím novorozenátkem nechal jakoby vydýchat a osamotě a abych vzal toho staršího roka tři čtvrtě a abych s ním měl na dovolenou, na zborový pobyt. Že zrovna mají zborový pobyt, tak abych s nima jel. A mně to připadalo strašně inteligentní, tak jsem udělal jedno z velkých chyb mého života. Slyšeli jste tu historku ode mě? A tak jsem se vydal ze Znojima do Českosaského Švýcarska. Zpátky vlakem, jo, osm hodin s dítětem, tak přebalování na záchodě ve vlaku a tak, tak to nebudu tady rozebírat, ale jinou záležitost.

[21:15] On už byl odstavený, už nebyl kojen, ale on se v noci každou noc probouzal, ještě pořád. A tak byl naučený na flašku s čajem. Tak Zuzka mě řekla, abych prostě měl každý večer před spadním nachystenou flašku s čajem. Ale s konkrétním čajem. A tomu jsem úplně neporozuměl, anebo jsem neposlechl. A první noc jsem tam viděl prostě jako várnici s čajem, takovým tím erárním. na té chatě. Taková krásná dřevená chata pro 40 lidí, érární nachystaný čaj, tak jsem to tam pěkně našufánkoval do té flašky a teď jedna hodina v noci a kluk se probudil a on ještě neuměl dobře mluvit, tak neříkal čaj, ale říkal taj. Taj, taj, taj, taj, taj. A já jsem teda jako vytával tu flašku, dal jsem mu to, on to zahodil.

[22:18] Taj, taj, taj, taj. Tomáš čaj, zahodil. No, řval na celou chatu, nastal noční čas a noční život v té chatě, všichni se probudili, postupně se to začalo probouzet a já červený a spocený a nevěděl jsem, co s ním, až se vykřičel a únovou vykřičením usnul. Samozřejmě tam bylo víc zážitků, jako on vůbec nejedl ty jídla, které tam byly pro nás, tak to vůbec nefungovalo. Takže jsem ho nosil, týden jsem ho nosil na nosičce, týden, ukazoval jsem mu veškerou přírodu, na co si vzpomenete, všechno jsem mu ukázal. A celý týden jsem ho živil takovým jako dětským, dětským jako pokrmem tatranky. Celý týden. Ale fungovalo to. A dali jsme, a dali jsme to.

[23:21] Takže otcové se na tuhle dráhu úplně nehodí, a skutečně to byla jedna z velkých chyb mého života, jedna z nejhorších dovolených, snad asi úplně nejhorší dovolená mého života. A tak vysekávám poklonu prostě ženám, matkám. A skutečně, když to dítě dostane to, co má dostat, to znamená do určitýho času mateřské mléko, pokud to jde samozřejmě, a nebo potom teda ten správný jako čaj, protože ten náš byl strašně konzervativní. On je teda konzervativní dodnes, ale už neřve. Tak když dostane, to dítě, to, co má dostat, tak potom skutečně platí žálm 131, že se chová klidně a tiše jako odstavené dítě u své mámy. A takhle to je s námi ve smyslu duchovním, když hledáme nasycení u našeho pána, u nebeského otce.

[24:25] On nás nežené jako dobyčata k výkonu, ale na prvním místě nás sytí. Abychom sami byli nasyceni a teprve potom z vlastní nasycenosti jsme schopni sloužit i druhým. Když je náš kalich naplněn, když jsme sami plní naplnění, plní ducha svatého, pak můžeme sloužit smysluplně i druhým lidem. a ne jako vyzáblé podvyživené děti boží, které mají hlad a řvou hladem a nejsou nasycené. Náš nebeský otec se stará o to, abychom byli nasyceni, abychom měli všeho dostatek, abychom byli nasyceni jeho slovem, abychom byli nasyceni v jeho blízkosti, v jeho přítomnosti, dneska jsme to tady zpívali, abychom byli plní ducha svatého.

[25:34] A potom je i ta naše duše jako to odstavené dítě. Je klidná a tichá. A nepotřebuje se honit za nějakou lidskou seberealizací. Nepotřebuje uznání. Že to tam bylo v té písni? Uznání, slovo uznání. Kdy padá veškerá snaha o to uznání před Bohem a nepotřebujeme to. Protože nám je dobře, protože máme všechno, co k životu potřebujeme u něj. A z této jeho dobrodě jsme nasyceni, naplněni a můžeme předávat. Třetí verš, čekej Izraeli na hospodina nyní i na věky. A z této zkušenosti, a protože tyto zkušenosti máme, že On nás sytí, že On nás naplňuje, že On nám žehná, tak můžeme skutečně očekávat v pokoji, ve víře, v naději na hospodina.

[26:44] Do té blízké budoucnosti, ale i do té vzdálené. Že On nás bude provázet. Že nám bude dávat východisko v různých životních situacích. A tak, jestli máte před sebou těžký týden, a někteří z vás máte těžký týden před sebou. Teď myslím obzvlášť na studenty, kteří dokončují vlastně semestr. A z té někdy hnání jako ten dobytek, tím výkonem, a ono to jinak nejde, prostě tak to je, někdy jsou takové časy, tak ale můžeme očekávat na hospodina. Že nás povede, že nám bude žehnat, že nás provede i těmi těžkými obdobími. Můžeme na něho čekat, můžeme na něj spolehat, můžeme jít v naději. A potom i do té vzdálenější budoucnosti. Já bych to zakončil modlitbou, jestli dovolíte.

[27:48] Drahý pane, my tě děkujeme, že tě můžeme znát jako nebeského Otce, jako dobrého, dobrotivého, láskyplného, milostivého. Že nám dáváš všechno to, co potřebujeme pro život. Ten vnitřní, duchovní, ale i ten hmotný, nebo ten pozemský. A tak ti vydáváme ty dny, které jsou před námi. Pro některé z nás možná těžké dny. Vydáváme ti celou svou budoucnost. Naplňuj nás duchem svatým, abychom byli tebe plnit, tvé blízkosti a z toho všeho, abychom pak mohli sloužit. Ze správnými motivacemi, ze správnými postoji a mohli sloužit druhým. Chválíme tě, pane. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20240623/alm-131 · Aktualizováno: 2026-10-15