# Duchovní boj

> Kázání ze dne 21. 7. 2024, Job 1k, 2k Zachariáš 3:1-3, Jakub 4:7, Miroslav Čížek. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 21. 7. 2024
- **Kazatel:** Miroslav Čížek
- **Biblický text:** Job 1k, 2k Zachariáš 3:1-3, Jakub 4:7
- **Délka:** 39:22
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-07-21-Duchovni-boj-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-07-21-Duchovni-boj-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Dobré ráno vám všem. Jsme rádi mezi vámi. Zapomněl jsem si boty, tak snad to nikoho z vás neurazí. Není to proto, že bych tady chápal ten prostor nějak jako posvěceně, že bych si sundal boty, ale má to velmi prozaický jako důvod. My nehrajeme na to, že tady je to nějak posvěcenější. Je to tady stejně svatý jako vzádu, úplně stejně. A i nahoře je to úplně stejně svatý. A i v o něch místnostech kolem je to stejně svatý. Svatý může být člověk jenom tak, že v něm přebývá duch svatý. A že jsme očištěni drahou krví pána Ježíše Krista. My sami jsme božím chrámem. I jako církev, jako společenství, bratři a sestér, i každý z nás zvlášť osobně. Když jsem tady byl 30. června, naposledy jsem tady kázal, tak jsem mluvil o tom, že vlastně prázdniny, letní čas, nebo ten červenec, srpen, tak rozhodně nemá být dovolená od vztahu s Bohem.

[1:11] Že vztah s Bohem nevynecháváme přes léto. A dnes bych chtěl mluvit z jiného uhlu pohledu o letních prázdninách. Ještě někdo totiž nemá v létě prázdniny a dovolenou. Boží nepřítel. Ten také nehraje na žádné dovolené. Na žádné volno. A v žádném případě není žádný gentleman, že by něco takového respektoval. Proto bylo moc dobře, že ve věcech kempu tady probíhaly modlitby, protože to je jako důležitý. Zrovna tak tábor, zrovna tak English camp a všechny ty letní akce potřebují božího chranu. Potřebují to, aby pán zatím stál, aby tomu žehnal, aby to chránil. A k tomu potřebujeme modlitby.

[2:14] Dá se někdy připojit i půst. Takže já si připravuji takové téma na léto, kam budu pozván, na téma duchovní boj. Takže takovou malou ochutnávku. Z tohoto jsem se rozhodl, že přinesu i sem, protože skutečně ani v tomhle ohledu nemůžeme spát. A tím nepřítelem, tím, kdo stojí za veškerým zlem, které na světě nebo v lidském životě se kterým se setkáváme, tak je boží protivník. Písmo ho oslovuje nebo odhaluje jako satana, což je z hebrejského slova satan, což znamená žalobce, sočitel, osočovatel, sok, nebo také prostě protivník.

[3:14] A to novozákonní slovo z řečtiny diabolos, diabel. Jak jsem řekl to první slovo, satan, tak to je z hebrejštiny, tudíž bychom čekali, že ve starém zákoně, který je nám zachován hebrejsky, myslím v originále, takže toho tam najdeme docela dost. V tomhle směru je potřeba říct, že to slovo je na první dobrou obecné slovo. To znamená jakýkoliv nepřítel, jakýkoliv sok, sočitel, žalobce, to znamená i v lidské podobě, tak bude mít tohle označení ve starém zákoně. Ale to specifické označení, to sekundární, kde se tímhle slovem označuje vlastně kníže zla, personifikovaný zlo, autor, inspirátor zla, tak možná budete překvapeni, že ve starém zákoně zákoně, toho výslovně explicitně zase není tolik.

[4:27] V podstatě jenom na třech místech. Teď myslím tam, kde je použité slovo satan. Tak na první dobrou, kdybych se vás zeptal, tak zřejmě asi většina z vás by odpověděla vlastně z knihy Job. To si myslím, že by mnohé z vás napadlo okamžitě. Ty první dvě kapitoly, kde tak jako je odhalené to, co je nad tím příběhem v té duchovní sféře, kde ta kniha Job odhaluje vlastně i toho zlostníka. Takže to je to první místo, kde je výslovně označen nebo ojmenován tímhle výrazem satan čtrnáctkrát. Takže jedno místo, kde je čtrnáctkrát výskyt tohoto slova. Tak to je, myslím, to, co by většina z nás zanedlouho řekla okamžitě. Pak druhé místo, to už je trochu jako v zákrytu, myslím si, že běžně ho úplně jako nečteme, tak je prorok Zachariáš, třetí kapitola, první dva verše, budu číst nebo možná ještě o kousek víc, a tam je to slovo satan třikrát.

[5:46] Jedná se o situaci, kdy stojí omilostněný velkněs Joshua. Joshua byl velkněs, byl spolupracovník v době Zerubábelově a to byla doba, kdy Izraelci vyšli vlastně z babylonského zajetí a byl to blízký spolupracovník vlastně toho místo držícího, který za Kýrovy vlády dostal možnost vrátit se z babylona zpátky do Jeruzalema a do Jucka s judejci a obnovovat vlastně Jeruzalém a později potom i obnovit chrám. Tak na tomto místě čteme. Potom mi ukázal velkněze Joshua, jak stojí před hospodinovým poslem a popravit si mu stál satan, aby proti němu vznesel žalobu. Hospodin však satanovi řekl, hospodin ti dává dudku, satane, dudku ti dává hospodin, který si vyvolil Jeruzalém, což to není ohrek vyrvaný z ohně.

[6:50] Joshua totiž, jak stál před poslem, byl oblečen do špěnavého šatu a hospodin se ovrátil k těm, kteří tu před ním stáli, svlékněte z něho ten špěnavý šat. Jemu pak řekl, pohleď, sněl jsem z tebe tvou nepravost a dal jsem ti obléci do slavnostního roucha. Řekl jsem, vstavte mu na hlavu čistý turban. A tak dále. Takže to je to druhé místo, kde je řeč vlastně o tom zlostníkovi. A třetí místo a poslední, tam je pouze jedenkrát vlastně výskyt tohoto hebrejského výrazu satán, tak je v první paralipomenon, nebo letopisu, chcete-li, 21. kapitol a první verž. A to bude malinko složitější text nebo složitější problematika, v zápěti uvidíte.

[7:51] Tak já nejprve přečtu z první paralipomenon, 21. kapitoli, první verž. Proti Izraeli povstal satán a podnítil Davida, aby se četlo Izraele. Tak pro tuhle chvíli to je všechno. A paralelní místo téhož, té stejné události, té stejné skutečnosti, 2. Samuelova, 24. kapitola, budučí z první verž. Hospodin znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti ním, kdy se čti Izraele a Judu. Malinko naznačím, o co se tam jednalo. Je to vlastně situace, kdy David se lhal, zřešil. Protože sečetl Izraele, což neměl dělat. Byl to výraz možná jeho vladařské píchy, mnohem spíš ale spolehání na sebe a spolehání na svoje počty svých vojáků a svého bojska a nespolehání na hospodina. Samo o sobě sčítání, pokud ho neřidil hospodin, tak není žádný problém. Když se podíváte do Mojžišova zákona, tak tam hospodin nařídil, aby byl sečten Izrael. A když to nařídil, bylo to v pořádku. Ale tady to byla Davidová své volé, kde celou dobu David spolehal na hospodina bez ohledu na to, v jaký síle, z kolika vojsky, s jakými zbraněmi bojoval, tak prostě vybojoval mnohé bitvy. A tak jako ke konci toho svého vladařství tak, jako si chtěl spočítat vlastně ten Izrael. Tak nějak ho jakoby porovnat a možná porovnat s těma okolníma říšema. A hospodinu se to nelíbilo.

[9:51] A přišel potom trest, docela krutý trest. Ten příběh nebudu číst, to si když tak doma můžete dočíst. V každém případě to bylo něco, co se Bohu nelíbilo. A když jsem četl ten verš z Paralipomenon a ze Samuele, a pokud jsi trochu dávali pozor, zarazilo vás tam něco? Pokud jste měli takový jako dýchánek zrovna, tak já to přeštu ještě jednou tedy. Co to jen o dva verše. Proti Izraeli povstal Satan a podnítil Davida, aby se četl Izraele. Hospodin znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti ním. Celá záhada, že jo? Paralipomenon mluví o tom, že to podnícení, ta inspirace k tomu činu byla od Satana a ta druhá Samuelová neříká o Satanovi vůbec nic. A navíc ten, kdo tady vzplanul a kdo podnítil, je sám hospodin.

[10:59] Takže nejenom, že tam máme teda to třetí místo v Paralipomenon, kde se vyskytuje slovo Satan, tak ale ještě tady máme vlastně tu kolizi, tak jako jak? Tak Satan nebo hospodin, jak to vlastně jako je? No platí jedno i druhý. Nakonec je to boží slovo, jedno i druhý musí platit. Já si to vysvětluji tak, že hospodin dopustil a tou výkonnou exekutivní složkou byl Satan. Asi dost podobně jako v tom Jobovi, kde hospodin dopustil, umožnil do určitých limitů, ale to ještě neznamená, že když hospodin dopustil, že David musel padnout, nemusel padnout. Ale ta exekutivní složka, ten, který vyloženě inspiruje a pokouší, pokouší ke zlému, podněcuje, tak byl Satan a David se nechal nachytat na holičkách. Ale to, že přichází zkouška, to ještě neznamená, že člověk musí padnout.

[12:05] Nakonec v Novém zákoně slovo pro zkoušku a pokušení je jedno o to tež. A možná to to úplně nejlépe vysvětluje. Slovo pejrazmos znamená zkouška i pokušení. Ze strany hospodina je to zkouška, ale ve které nemusíme padnout. On dává východisko. On dává řešení, abychom v té zkoušce nepadli. A současně to slovo znamená ale i pokušení. A pokud je to pokušení ke zlému, tak to slovo pejrazmos překládáme jako pokušení a inspirátorem toho je zlý. Satan, děbel. A když je to smerem k hospodinu, tak je to zkouška, protože on zkouší svůj lid. A někdy nám to dělá problémy v Novém zákoně, jak to překládat. Nakonec to máte i v modlitbě páně. A neuveď nás do pokušení, ale tam můžete mít úplně v klidu, místo toho slova pokušení zkouška. Jedno i druhý.

[13:06] A pak je napřekladateli, který ten výraz upřednostní. Takže v tom nehledejte nějaký úplně neúnosný, neřešitelný rozpor. Prostě hospodin vyskoušel Davida, což neznamenalo, že ho pokoušel ke zlému. To dělal ten zlostník. A David nemusel padnout, ale padl. A je to jeden z Davidových pádů. Tak ještě jenom upozorním na takovou drobnost, že jako v době nedávné i dávné, tak vlastně tyhle texty dělaly problémy pro překlad. A tak když se podíváte do Kralické, tak Kralická i ten text z druhé Samuelovi překládá následovně. Tedy opět prechlivost hospodina, hospodinová popuděla se proti Izraelovi, nebo byl ponukl Satan Davida Naněřka.

[14:11] Dí se čti lid izraelský a judský. Kraličtí tam vložili to slovo Satan. A alespoň v mém výtisku kralické, tak je to slovo Satan kurzivou. To znamená, nepatří do textu. A přesto kraličtí to tam jako by vložili. Tak je to iritovalo, tak je to dráždilo, že to tam prostě vložili. I když to tam nepatří. Tak to je taková drobnost, která se mě neúplně na Kralickém zrovna na tomto místě líbí. Ale vysvětlení jste před chvíli slyšeli. Takže, a to je všechno. Co se týká slovo Satan ve smyslu ke knížeti temna ve starém zákoně, víc toho tam není. Samozřejmě najdete texty, které mluví jiným způsobem o tom zlém. Když se podíváte do Geneze, tak do prvnímu Ježíšovi, tak tam vystupuje had, který svádí vlastně Evu, nebo tehdy ještě ženu.

[15:17] Ona byla teda ženou i potom, ale Evou se stala až později. V té chvíli ještě nebyla Evou. Tak ženu sváděl had, ale on tam není označen na tom místě jako Satan. A vlastně to, že ten had je tím starým dávným hadem a drakem, zvaným Satan a dělbel, tak to nám zjevuje až zjevení. A teprve z knihy zjevení to vidíme zase zpátky, že už tehdy ten had, že to byl ten Satan. Tam ale není jmenován tím výrazem. Samozřejmě na to můžeme přijít jako i jiným způsobem. Co pak had normálně mluví? Co pak had má normálně rozum? Co pak had normálně je schopen přelstit člověka? Samozřejmě, že zatím je víc než jenom živočích. Co pak had mluví?

[16:18] Tak z tohoto hlediska je to jasný, že se jedna o toho zlého. Ale není tam takhle označen, není takhle jmenová. A našli bychom i další texty a další výrazivo ve starém zákoně, o kterém můžeme říct, že to je o tom zlé. Některé ty texty jsou jasnější, některé jsou tak jako zahalené. Ale moc toho tam není. Co tím chci říct? Že vlastně ve starozákonní době se poznání duchovních pravd vyvíjelo. V patriarchální době před Mojžišovým zákonem boží služebníci rozhodně nevěděli tolik, co po Mojžišové zákoně. A co potom v dobách prorockých. A čím více chronologicky blížil čas k mesiáši, tak rostlo poznání. Poznání božího lidu, těch duchovních pravd.

[17:20] Takže Abraham, přestože měl velmi blízký vztah s Bohem, tak v oblasti teologie toho věděl méně než Mojžiš. A tady ty spisy, které jsou chronologicky blíže k mesiáši, tak toho ještě zase vědí víc než ty starší spisy. Proto autor druhé Samuelovi to napsal tak, jak to napsal. Nic moc ještě nevěděl o satanovi, kdežto autor knih Paralipomenon, což je blíže k mesiáši chronologicky, tak už věděl víc. Někdo by namítl, no a co kniha Job? No, kniha Job, to je trochu složitější. Ten příběh sám o sobě se odehrál v dávnověku. S největší pravděpodobností před Mojžíšovým zákonem. Zřejmě se jedná o patriarchální dobu. Ten příběh samotný, ta postava Joba.

[18:22] Ale to zpracování té knihy je mnohem, mnohem pozdější. Jako literatura teďka myslím. To znamená, šlo to z generace na generaci ústní tradicí a takové to literární zpracování. V té podobě, jak to máme dneska, tu knihu Job, tak jak ji máme dnes, tak je mnohem pozdější. Takže tam už autor, který zpracovával tu konečnou redakci, chcete-li, knihy Job, tak už o satanovi také věděl. Proč takovýto úvod? Tak zaprvé jsem si myslel, že to může být docela zajímavý pro vás. Pro mě to bylo zajímavý. Za druhý, boží lid ve starých dobách o tom zlém moc nevěděl, nebo rozhodně ne tolik jako my dnes, jako novozákonní církev, kde nám pán Ježíš a apoštolové novou smlouvou zjevili to, co nám zjevili.

[19:23] Rozhodně věděli méně. Ale přesto mu nebyli vydáni na pospas. To vůbec neznamená, že si ten zlý s božím lidem v těch starých dobách mohl dělat, co chtěl. I tehdy byl boží lid pod ochranou nejvyššího. I tehdy, když boží lid žil v blízkosti páně, hledal jeho tvář a byl mu Bůh utočištěm a hradem a pavézou a štítem, tak byli pod boží ochranou. I když netolik rozuměli, přesto byli pod boží ochranou. Nakonec zase ten příběh Jobův to odhaluje. Že on si ten zlostník nemohl dělat, co chtěl. Že on měl pevně jasně dané limity. A ty nemohl překročit. Že on rozhodně není nějaké negativní božstvo. Jako ve stejný autoritě. Ani náhodou.

[20:26] Je to padlý anděl, stvořený, rozhodně mocný, ale rozhodně nemá atributy boha. Není všudy přítomný, není vševědoucí, není všemocný. A ani ve starých dobách nemohl dělat, co si vzpomene. Měl jasný limity. A boží lid, když lne k pánu, když hledá jeho přítomnost, jeho blízkost, tak mu není vydán na pospas. To je docela dobrá zpráva, nebo ne? To je dobrá zpráva. To je dobrá zpráva i pro nás. Ale přesto je dobré si některé ty souvislosti uvědomit, protože jak se pohybují v církvi a pohybují se v různých kruzích, tak jsou kruhy křesťanů, kde satané vidí úplně za vším a stále a pořád. Úplně za vším. Za jakýmkoliv úkazem. Stačí, kdyby tady vrznuli dveře nebo něco a to teď prosím, nás přeháním.

[21:26] Ale vidí ho úplně za vším, za každým úkazem. A to je špatně. A pak jsou kruhy křesťanské, kde jako by satana nebylo. Jak kdyby vůbec neexistovalo. Když si pak sedneme k teologii, tak připustí, ano, teologicky vzato, existuje nějaká postava toho zlostníka. Ale v praktickém křesťanské v ženském životě, jako kdyby neexistoval. To je taky špatně. Sami si odpovězme, kam patří náš zbor. Nebo kam patříš ty. Protože asi to není ani mezi námi stejně. Každý z nás jinak. A já si myslím, že by to mělo by někde mezi. Že prostě nemáme za každým úkazem vidět toho zlého, ale rozhodně ho nemáme ignorovat. A rozhodně nemáme bagatelizovat a přehlížet tuto postavu, která opravdu jako existuje a mnohé zlo způsobuje.

[22:29] Nový zákon nám odhaluje samozřejmě daleko víc. To by bylo na dlouhý povídání. Asi byste čekali, že teď šáhnu po listu do Efezu, kde jsou vlastně v šesté kapitole ty zbraně a výzbroj proti zlému. Což teď neudělám tedy. A vezmu daleko prostší a jednodušší text. Je to v podstatě jeden verš jenom. Je to v listu Jakubově. Je to čtvrtá kapitola, sedmý verš. Podřiďte se tedy Bohu, vzepřete se dňáblu a uteče od vás. Přibližte se k Bohu a přibliží se k vám. Takhle jednoduchý to je. V podání Jakuba je ten duchovní boj takhle jednoduchý. A díky Bohu, že to je takhle jednoduchý.

[23:29] Podříte se tedy Bohu. Když jako boží lid respektujeme jeho slovo, posloucháme jeho slovo, bereme vážně boží slovo, tak to znamená, že se mu podřizujeme. Že žijeme podle božího slova. A když žijeme podle jeho slova, tak jsme v jeho vůli. A když jsme v boží vůli, tak pak máme jeho možnosti, které nám dává pán, jeho autoritu. A v jeho autoritě, v autoritě jména Ježíš, skutečně se můžeme vzepřít dňáblu. A tam je oznamovací potom jako jenom v podstatě oznámení. A současně je to také zaslíbení. A uteče od vás. Takhle prostě to je. Když posloucháme pána, jsme v jeho blízkosti, v jeho vůli. Jsme součásti božího lidu. Jsme božími syny, dcerami. Jsme ponoření do jeho jména.

[24:32] Jméno Ježíš, do kterého jsme ponoření. Tak skutečně se můžeme vzepřít tomu zlému a on uteče od nás. Musí utect. To není o tom, že on si to tak jako potom nějak jako zváží, jestli jo nebo ne. Uteče od vás. Nemá právo na naše životy. A to je zaslíbení. To se takhle stane. Přibližte se tedy Bohu, přibliže se k vám. Takže nezůstávejme jenom v tom bojovném nastavení, ale zůstávejme ve vztahu s pánem. Hledeme jeho tvář, jeho blízkost. Pěstujme vztah s ním. Jakýmkoliv způsobem. Všechny ty způsoby, které známe. Kam patří i společenství božího lidu, že se takhle v naděli sejdeme, abychom ho uctívali. Ale všechny ty prostředky milosti se tomu říká.

[25:34] Všechny ty prostředky milosti, které nám pán dává, tak užívejme v hojnosti. Protože pán je dobrý. A jeho milosrdenství je věčné. Teď se zabývám jedním žalmem a je to tam šestadvacetkrát. Jeho milosrdenství je věčné. Klidně to tam může být stokrát. A je to pořád pravda. Takže takhle jednoduchý to je. A v této boží milosti stujme i celé léto, celé prázdniny. V osobních životech, na dovolených, na cestách. Při našich akcích, kdy sloužíme, kde se snažíme oslovit lidi, kteří ještě Pána Ježíše Krista neznají, tak na tohle myslíme. A vzhledem k tomu, že je dneska večeře, Páně, a já jsem tak trochu zlenivěl, tak už nepůjdu dolů a nahoru všetký zůstanu.

[26:44] Já jsem jen na náročné dovolené, víte. Ale zase dám vám něco k dobru, protože jsem přemýšlel nad takovou zajímavou záležitostí, alespoň teda pro mě zajímavou záležitostí, takže ten úvod k večeři Páně bude malinko jiný. Když jsem tak ve znovímě špekuloval, přemýšlel, tak jsem přemýšlel nad věčností a ono se to k večeři Páně velmi dobře hodí. A vlastně člověk přichází na svět, nijak za to nemůže, že jsme se tady objevili, nebo můžete za to vy nějak, jako že jste se tady objevili, maximálně za to můžou vaši rodiče, do jistý míry tedy, nebo do velký míry. Ale vy rozhodně ne. A prostě jste se tady objevili na tom světě.

[27:44] A nic jsme s tím nenadělali. Život jsme si nedali, ten nám dal náš Pán. A pak ten čas našeho bytí na tomto světě, tak z mého pohledu, z biblického pohledu, je jenom o tom, na prvním místě, jestli najdeme ten nejdůležitější, nejpodstatnější a ten vlastně pravý smysl života, a to je život se svým stvořitelem, s Bohem. Ten, který nám život dal. A když ho člověk nenachází, tak vlastně se míjí, tak se míjí v životě. A to míjení je potom provázený neustálou snahou zaplnit ten prázdný prostor, který je v člověku. Tu prázdnotu, která je v něm, tak neustále něčím zaplňovat. A máme tisíce způsobů, jak tu prázdnotu chceme zaplnit. Ale ve skutečnosti těch 70-80 let, někomu 40, někomu 97, je dáno hlavně na to, abychom našli svojeho pána, svého spasitele, zachránce a stvořitele.

[28:56] A jedná se o to, kde budeme jednou trávit věčnost. Teď malinko z křesťanského pohledu. Mezi námi křesťany jsou skupiny, a to větší skupina, daleko větší skupina křesťanů, kteří mají za to, a k ním patřím i já, kteří mají za to, že jakmile skončí pozemský běh tohoto života, tak jsou dvě možnosti. Buď člověk bude na věky věčně, bez konce, se svým pánem, stvořitelem, Bohem, a to je to nejúžasnější, co vůbec může být. Přešel již ze smrti do života. Nepodlehal soudu. Druhá varianta, a to je ta nejhorší, jaká vůbec může být, tak to je zůstat v existenci a v zatracení.

[29:57] To, co tradičně nazýváme peklo, místo, kde je pláč a skřípení zubů, ohňové jezero, ať už chcete, jak chcete, a bez konce. To je druhá ta varianta. Pak mezi námi existují křesťané, kteří to vidí malinko jinak, je to menšina, daleko menší menšina, kteří tvrdí, že po skončení pozemského bytí, po tom konečném soudu, tak ti, kteří budou odsouzeni, bohem odsouzeni, jako do zatracení, tak ve skutečnosti skončí... v neexistenci, takzvaná anihiláce, přestanou existovat. Tohle učí například adventisté sedmého dne. Neexistence. To já odmítám, jenom poctivě přiznávám, že existuje malá skupina křesťanů, a nejsou to tedy jenom adventisté, kteří to vidí takhle.

[30:59] A teď to moje uvažování. Já jsem nad tím přemýšlel z tohoto úhlu pohledu. Kdybych hypoteticky připustil, že něco jako anihilace, neexistence, potom bude existovat. Pro mě to je nepřijatelná myšlenka, ale kdybych to hypoteticky připustil. A mimochodem takhle věřím materialisté. Že po smrti prostě bude nic. Nic, nula. Neexistence, anihilace. Tak kdybych to připustil, tak vlastně skončit v zatracení v ohnivém jezeře, je mnohem, mnohem, mnohem horší, než ta anihilace. Ale skončit, a to každému z nás přeji, navěky s Bohem, u té hostiny, která bude v nebi, a ta naše večeře, páně, je toho jenom taková předýmka, taková jenom anticipace, předýmání toho, co bude, tak to je mnohem, mnohem, mnohem, a ještě mnohem, a ještě mnohem lepší než nějaká neexistence.

[32:12] A já bych vás tady všechny chtěl pozvat k tomu, abychom přijali od našeho pána to, co on nabízí. On poslal svého syna, Ježíše Krista, božího syna, aby se stal tím pomazaným, tím mesiášem, zachráncem, spasitelem, aby otevřel cestu do nebe pro všechny lidi, kteří v něj uvěří. A boží vůli je, aby všichni v něj uvěřili. Aby tady nikdo nebloudil. Aby nikdo nezabloudil na věky. A to tady dneska zvěstujeme. Tahle záchrana je skrze božího syna, Ježíše z Nazareta, doširoka otevřená. A na nás je na to říct jenom pane, ano, přijímám. Přijímám tvoji oběť na kříži. Sám si nepomůžu, sám se k tobě dostat nemůžu, ani filozofií, ani lidským náboženstvím, ani ezoterikou, ani okultismem, ani vzděleností, ani sociálním původem, ani ničím.

[33:19] Jestli to někdo zkoušíte před vzdělání, tak vám ve svých 50 letech můžu říct, je to marnost. Já se furt vzdělávám a je to honění nevím čeho. Přichází věk a najednou už to nedoženu ten větr. Prostě. Je to marný. A myslím si, že za 10 let to bude ještě horší. A za 20 let to bude ještě horší. Prostě tudy cesta nevede. Ani přes majetek, ani přes vzdělání, ani přes já nevím co, jak se chcete zušlechťovat jako lidstvo. Jediná cesta byla od Boha směrem k člověku, ne od člověka směrem k Bohu. A ta je připravena. To už je vydobity, to už se stalo. Vy, kdo v tomhle stojíte, tak s radostí tohle přijmejte a vy, kteří ještě nad tím přemýšlíte a ještě to pro vás jako je teprve před vámi, tak přijměte pozvání k Pánu Ježíšu.

[34:26] Ještě dnes mu můžete vydat život. V modlitbě jednoduše, prostě oslovit ho. On je Bohem. On vás zná. On je schopen s vámi navázat společenství, vztah, komunikaci. Tak já bych teď chtěl dát prostor, abychom chvíli se stišili, abychom dali prostor Duchu Svatému, aby je případně nám ukázal, je-li potřeba něco vyznat jako hřích, s něčím se rozejít, tak abychom teď k tomu měli prostor v tichosti každý před Pánem chvíli. Pánem chvíli. A každému, kdo vyznal své hřichy, tak chci na základě Božího slova vyslovit to ujištění, že jestliže doznáváme své hřichy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hřichy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. To je slovo inspirované Duchem Svatým, je to Boží slovo a tak věříme, že platí. Že každý z nás, kdo vyznal před pánem to, co není v pořádku, tak on nás jako milující Otec nám odpouští a očišťuje nás.

[35:33] A budeme společně přijímat tento chleb a tohle víno, ať už kalichem nebo v těch skleničkách. Tak ten chleb je znamením toho, že pán Ježíš dal své tělo za nás na křiži a vlastně kalich s vínem je znamení toho, že prolil svou drhocenou krev, která očišťuje od každého hříchu a je to také znamení nové smlouvy. A tak vlastně každý, kdo přijal Ježíše jako svého pána a spasitele a také byl pokřtěn, tak je zván k tomu, aby se připojil a udělejme společně, prosím, útvar podel modlitebny. Snad se tady všichni vejdeme a poprosil bych bratry starší, aby pomohli vysluhovat večeři páně.

[36:34] Já tebe, pane, chválím a děkuji ti za to, že jsi nám otevřel záchranu, spásu, věčnost. Děkuji ti, pane, za to, že jsi poslal svého syna, že jsi přišel ve svém synu. Děkuji ti, pane, za to, že tak můžeme být omilostnění a čistí a svatí a pro tvou drahou prolitou krev. Já ti děkuji také, že součástí toho je, že jsme byli přenesení s království temna do tvého požehnaného království. Že ty jsi naším pánem a už ne ten zlostník. Děkuji ti, pane, za to, že jsme pod tvojí ochranou ve dne, v noci. I v síle, i v slabosti, i v nemoci. Při práci i na dovolených, na cestách. Děkujeme ti za to. Chválíme tě na tomto místě, pane. Amen. A ještě než se běhnu, tak jenom poslední myšlenku.

[37:36] Ještě včera na posteli v jesenníkách jsem přemýšlel nad tím tématem duchovního boje. A hospodin má zástupy andělů, kteří slouží Bohu a uplatňují vlastně, nebo naplňují boží záměry. A tu a tam vlastně i v náš prospěch, nebo prostě při nějaký ochraně, kterou potřebujeme dokonce, aniž bychom o tom vůbec jako věděli. Tak jsme chráněni i skrze třeba anděli, které Bůh posílá. A i v tom andělském světě toho moc úplně nevíme. Dokonce, jestli se nepletu, tak v písmu svoji jmenování jmén pouze dva. Vysoce postavení. A ten vysoce postavený, nad kterým jsem přemýšlel, tak je archanděl Michael.

[38:36] A to se vykládá a překládá, kdo je jako Bůh. Takže když hospodin pošle tady tohoto svého vojevůdce, kde hospodinci s tím zlostníkem ani nešpinavý ruce, když to takhle řekl velmi obrazně, posílá Michaela. Protože ten bojoval s tím dávným hadem a drakem a nebo se přel vlastně s dňáblem o Mojžišovo tělo, list judů, jestli si vybavujete, jak jsme ho tam tady kázali. Tak všude, kam vstoupí tady ten vysoce postavený anděl, jméne Michael, tak zazní ta řečnická otázka jenom tím, že vstoupí. Kdo je jako Bůh? A na to se neodpovídá. To je jenom ticho.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20240721/duchovn-boj-2 · Aktualizováno: 2026-10-15