# Jaký je Bůh

> Kázání ze dne 25. 8. 2024, Žalm 136, Miroslav Čížek. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 25. 8. 2024
- **Kazatel:** Miroslav Čížek
- **Biblický text:** Žalm 136
- **Délka:** 34:12
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-08-25-Jaky-je-Buh-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2024-08-25-Jaky-je-Buh-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Dobré ráno vám všem. Asi si říkáte, co tady dělám. Ve čtvrtek jsem také ještě netušil. Lépe řečeno tušil jsem, že nás čeká dovolená v Praze. A v pátek jsem byl osloven, jestli můžu zastoupit. Byl jsem osloven Pavlem Mečkovským, poté i Davidem, slámou, který se tady stane kazatelem za pár dnů. Takže já jsem takový náhradník. Tak, jestli si pamatujete na obecnou školu film. Já jsem takový náhradník. Záskok, supl. A tak jedeme rovnou z Prahy. Jak oni to tam říkají? Z Prahy. Ale pozor, já hrdý moravák, tak jsem hrdý i na naší metropoli. Tak to tady musím vyznat. Je to krásné město. Takže máme krásnou zemi. Od jižní Moravy až po severní Moravu, Čechy.

[1:04] Díky Bohu za to. Tak to jenom proto, abych tady žádného, kdo pochází z Prahy, neurazil. A případně kdo na nás kouká na streamu. Mám rád i tohle město naše, tu naši metropoli. Tak vzhledem k tomu, že nebylo tolik času na kázání, na přípravu, tak já dnes budu částečně něco číst. Mám tady dva textíky. Některé ty myšlenky částečně jste možná někdy i ode mě slyšeli. a částečně to budu komentovat jakoby nějakými exkurzy. Ještě, že ty texty mám trochu i do foroty, jako do budoucna, takže jsem měl kam šáhnout. Pokud alespoň jednu myšlenku zaznamenáte, že ještě jste ji třeba neslyšeli, tak je to moc dobře, protože podívejte, pokud chodíte 50 let do církve, tak vás už nic moc nového jakoby nepřekvapí. Ale my sem chodíme kvůli pánu, abychom byli s ním, abychom byli ve společenství s ním a pokud k tomu máte nějakou novou myšlenku, tak to je bonus navíc.

[2:14] Takže nejprve to mám nadepsané filozofické myšlenky a něco málo už jsem z toho tady řekl, ale já to budu číst, jak to leží a běží a okomentuju to. Já jsem se vás tady ptal na filozofickou definici boha. Podle mého názoru tedy by zněla asi následovně. Bůh je nejvýše myslitelná bytost, tedy bytost, o které dokáže člověk myslet jako o nejvyšší. Tak takhle nějak asi by filozofové definovali boha. Teologická definice, tudíž i moje definice, by mohla znít následovně. Boha nelze lidským myšlením definovat, neboť bychom ho omezovali kategoriemi a možnostmi lidského myšlení. Vlastně sami sebou. svým vlastním chápáním, svým viděním, svou vlastní zkušenosti, vlastně jenom sami sebou. Skutečný Bůh je víc, než dokonce dokážeme pomyslet.

[3:18] Neboť lidské myšlení jakožto součást lidské duše je přece z podstaty věci omezené. Sohlasíte s tím? Já vím, že tady jste myslitele. Neuvěřitelných možností. Ale myslím si, že přece jenom všichni víme, že někde máme svoje hranice a meze. A jestliže ve své myšlení, tudíž ve své duši, máme nějaké meze a hranice, tak nejsme schopni o Bohu myslet víc, než jsou naše hranice. A omezený lidský nástroj nemůže vypovědět všechno o neomezeném Bohu. Jinak by to byl vlastně protimluv. Zpívali jsme písničku o neomezeném Bohu. Tady jsme to společně teď vyznávali. A vlastně to by byl protimluv. Paradox, oxymoron, když tak si doma najděte ve slovnicích cizích slov, to mám v závorce, to není podstatný.

[4:20] Stačí to české protimluv. Skutečného Boha nemůžeme plně vystihnout lidským rozumem, lidským jazykem, lidskou literaturou, a pozor, nebezpečná myšlenka, a vlastně dokonce ani ne Biblii. Plně ho nemůžeme vystihnout ani Biblii. Protože Biblia je psaná lidským jazykem. Biblia samozřejmě, podívejte, tahle myšlenka je velmi nebezpečná, co teďka říkám. Samozřejmě, že Biblia je boží slovo. Samozřejmě, že Biblia odhaluje, zjevuje prostřednictvím Ducha Svatého. Pokud se k tomu Duch Svatý nepřiznává, tak je to pouhá, mrtvá, prázdná literatura pro lidi, kteří to čtou. Musí přijít Duch Svatý, který odhaluje, zjevuje. Tak v tom případě se opravdu setkáváme se skutečným, pravým, živým Bohem, ale buďte si vědomi, že pořád jenom částečně. Že lidský jazyk, lidská literatura, ani hebrejština, byť je to úžasný jazyk, za chvíli vám o tom něco řeknu, tak není schopná Boha plně vystihnout.

[5:30] Tudíž pořád je naše poznání jenom omezené. Tato myšlenka je samozřejmě nebezpečná, jak jsem řekl, protože pokud ji nesprávně aplikujeme, nebo používáme, tak nás může svést. Mnohé pravdivé myšlenky mohou být nebezpečné, protože vždycky existuje možnost zneužití. Zbraň také můžete použít k dobrým účelům, ale také zneužít ke zlým účelům. Takže ani Bible, tedy z povahy věci, nemůže plně obsáhnout Boha. Ovšem, v každém případě je Bible božím slovem, které Boha zjevuje v pravdě a je pro člověka potřebná, nutná a také naprosto dostatečná. Naprosto dostatečná k dostatečnému poznání Boha a ke spáse. Ale rozhodně nám nezjevuje o Bohu všechno. Protože bychom to ani nebyli schopni pojmout, dokonce bychom to ani nesnesli.

[6:33] Myslím si, že bychom to ani nepřežili. A tak vlastně jenom částečně se nám Bůh dává poznat z lásky k nám. V jeho blízkosti bychom neobstáli a obstojíme jenom skrze spravedlnost Ježíše Krista. Jenom skrze spravedlnost Božího Syna. Sami od sebe bychom v jeho blízkosti vůbec nemohli stanout. To by možná stačilo pro tuhle chvíli. Ještě tady mám pár vět. Malinko k tomu jazyku. Český jazyk úplně, byť ho milujeme, jsme milovníci naší mateřtiny, tak některé věci hebrajského jazyka není schopen pojmout. Už jenom to, že sám Bůh se zjevuje vlastně jako ten, který je, nebo jsem, který jsem. A je to vlastně ten výklad, který je zjeven Mojžíšovi, takové to Boží jméno, které, když vezme ty čtyři konzonanty, ty čtyři souhlásky, je HVH, tak takhle to bylo prostě Mojžíšovi vyloženo.

[7:49] Mojžíšovi vyloženo. Jsem, který jsem. A skutečně ty čtyři písmena mají v sobě sloveso být. Hebrajský jazyk ovšem nerozlišuje nějak moc jako čas. Jako, že nemá časy. To znamená, vy nevíte, jestli se nacházíte v minulosti, v přítomnosti nebo v budoucnosti. Vy, kdo chodíte, nebo chodili jste na biblické, už jste to hodně slyšeli. Možná i tady jsem to někde řekl. Takže vlastně ta výpověď samotného Boha, která je ale zase řečená jazykem, hebrajským jazykem, už zase jako jenom v lidských kategoriích, tak ale v hebrajštině se dá přeložit klidně také nejenom jsem, který jsem, ale byl jsem, který jsem byl, anebo budu, který budu, anebo všechno dohromady. To znamená bez počátku, bez konce. Naše jazyky evropské tak velmi striktně rozlišují časy. Všichni se učíte anglicky, nebo jste se učili, myslím, z těch mladších z nás, tak víte, jak to tam s těmi časy jako je.

[8:56] Velmi striktně a důsledně rozděleno. Hebrejština to vůbec neřeší. Proto když se podíváte do žalmů a porovnáte překlady, tak v jednom překladu se nacházíte v minulosti, v jednom se nacházíte v přítomnosti, zrovna tak proroci. Izajáš, najděte si Izajáše. Porovnejte překlady. V některých překladech minulost, v některých budoucnost, v některých přítomnost. A ono mimochodem pro proroky je hebrejština úplně úžasný jazyk. Že se tam moc neřeší ten čas. Že vlastně nevíte, kde jste jako. Bůh to řekl v minulosti a je to a bude to a současně už to i bylo. V Bohu. My samozřejmě jsme velmi určováni kategoriemi času. Boha nejsme schopni postihnout. On je víc, než jsme schopni vůbec myslet. On je všemocný, vševědoucí.

[9:56] Ta třetí. Všudy přítomný. Všudy přítomný. Je omezený jenom země koulí nebo celým vesmírem. A teď vesmír. A to jsme jenom v rovině stvoření. Co mi to dalo přemýšlení jako mladému člověku? O vesmíru. Kde to končí? Zeď? A co za tou zdí? Pak jsem se dozvěděl, že se to rozpíná. Velmi krásná myšlenka, která mi konvenuje. Ale a když se to rozpíná, tak co je těsně předtím, když se to rozpíná? Čas. Tak jsme určováni časem. Za komunistům je vykládali, že to všechno tady je čtyři miliardy let. Asi už je dneska jiný poznání. Oni i některé ty planetky trochu jako už mají dneska jinak. Takže já jsem tak starý, že se to poznání už posunulo. Tak nevím, co vás učili.

[10:57] Ale čtyři miliardy let je to jako pro nás nepředstavitelné. Ale pořád tušíme, že tam někde byl jako by konec předtím. Teda začátek vlastně. Začátek vlastně. Už se v tom motám. Začátek. K tomu konci se taky dostaneme, nebojte. Začátek. Čtyři miliardy let. No dobrá, tak je to tak nepojmutelné, že možná právě proto se řeklo čtyři miliardy let, protože koho napadne přemýšlet ještě předto. Ale my jsme nad tím někteří přemýšleli. A co je předtím? Tam je zase nějaká zeď. A co je předtím? A plynutí času. A co dál? Bude jednou konec. A co bude za tím koncem? A teď se bavíme pořád jenom o stvoření. Ještě se nebavíme vůbec o Bohu. Bůh je víc ještě než to? On je stvořitel. On čas a prostor stvořil. On je ještě víc. Jak bychom mohli pojmout Boha, když nepojmeme ani stvoření, ani čas a prostor?

[12:02] Tak moc jsme tím limitováni. Jak je to s člověkem? Učili nás, že jsme z opice darvinismu, z evoluční teorie, hypotéza, která se dneska bere té měř za jistou. Ale zás, i kdybych připustil, že jo, jakože nepřipouštím. Sám za sebe říkám. Ale i kdyby z opice, teď malinko odbočím na mého kolegu kazatele, už u jehož kazatelny jsem vyrůstal. On je z kazatelský rodiny, farářský synek, vyrůstal za komunistů, je ho deset let starší než já. A tak říkal, že paní učitelka v přírodopisu nám vykládala farářskému synkovi, že jsme z opice. A on říkal, tak když jsem se tak na ní podíval, jak vypadá, tak jsem chvíli i zapochyboval, že by to snad mohla být pravda. Na chvíli samozřejmě.

[13:06] v tomto konkrétním případě. Předopici co? Nějaký jiný živočích. Předtím co? Nějaký trilobit. Předtím co? Živá buňka. Co předtím? Šutr? Život? Kde se to vzalo? Jak to mohlo takhle vůbec vzniknout? Vždyť to všechno ukazuje na Boha. Na stvořitele. Když to nemá žádnou jinou možnost jako výkladu. Když to nemá žádný jiný smysl. A Bůh nám nechal ve svém stvoření Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův, Bůh Izraele, Bůh Pána Ježíše Krista nám zanechal ve svém stvoření směrovky ukazatele. Které ještě ale úplně napřímo neukazují, jaký Bůh je. A ty směrovky máme právě v přírodě. A tak někteří, když začnou mluvit o přírodě, tak vlastně přírodu zbožstvují a stává se jim příroda svým způsobem Bohem, s velkým P příroda.

[14:12] Někteří mluví o zemi, matka země s velkým Z. Vlastně ona se píše s velkým Z, že jo? Ale někteří mluví o matce země a už ji zbožstvují. Někteří mluví o čem ještě? Možná jste slyšeli všechno možný. Prosím? Možná energie. Možná energie. Nejrůznější osud. Osud. A zase už potom z toho máte velký O. Už to zbožstvujete, protože si s tím nevíte rady. Protože to nemá žádný lidský vysvětlení. Takže v přírodě jsou směrovky ukazující na stvořitele. V historii jsou směrovky ukazující na stvořitele. V našem svědomí. Chtěj nechtěj jsou směrovky ukazující na Boha. Jak je možný, že tě tvoje svědomí tu a tam obvinuje. Proti tobě samému.

[15:14] A tak by se dalo pokračovat. Takže to byly filozofické myšlenky směrem k Bohu nebo filozofující. Tohle všechno, co jsem tady teď řekl, ještě neukazuje na Boha Abrahamova, Izákova, Jákobova, Boha Izraele a Boha Pána Ježíše Krista. Na to nestačí jenom tyhle směrovky, o kterých jsem teďka mluvil. Na to potřebujeme speciální zjevení. Na to potřebujeme, aby Duch Svatý se dotkl mého a tvého srdce, mé a tvé duše a abychom rozpoznali speciálním zjevením v Biblii, v Pánu Ježíši Kristu, v Evangeliu, abychom porozuměli a pochopili a poznali pravého Boha. Ale buďme si vědomi, že i toto pravé poznání pravého Boha je pořád jenom částečné. Tak a teď se dostanu k druhému textu?

[16:15] To jsou myšlenky o milosti. Nebude to jenom o milosti, to za chvilku uvidíte, ale to, co mě motivovalo a inspirovalo, byla hlavně ta milost. To znamená, nějaký most mezi to musím dát, protože to jsou dva oddělené texty. Tak je úžasný, že tenhle mocný, každé lidské pomyšlení, převyšující Bůh, kterého nejsme schopni ani postihnout, tak současně je dobrý a milostivý. Bylo by hrozný, kdyby byl jenom mocný, velký, silný a nebyl milostivý, nebyla láska, nebyl dobrotivý. A je úžasný, že platí jedno i druhý, že je dobrotivý, že je plný milosti. A tak já si chci uchovávat naději, že je Bůh ještě milostivější a ještě milosrdnější, než si sám dokážu představit. Že i moje zkušenost, i moje imaginace, představivost má svoje limity a já mám naději a chci mít tu naději, že on je ještě milostivější a dobrotivější.

[17:24] Co tím chci říct? My někdy se necháváme limitovat, necháváme limítavuj Studio Translacije Work toW Děkuji. Dám příklad z prostředí minulosti a římskokatolického. Tím nechci říct, že v jiných prostředích podobné limity neexistují, ale teď mě napadl tenhle příklad. Když v minulosti někdo spáchal sebevraždu, tak víte, jak se na hřbitovech římskokatolických sebevrazy pohřbívaly? Ke zdi, bokem, nevysvěcené hroby. Jakoby sebevražda znamená, tam už milosti a milosrdenství není. Já se ptám, kladu si tuhle otázku, je to tak? Jako mladý křesťan radikál bych řekl, ano, je to tak. Je to hřích a když někdo umře v hříchu, nemůže být milosti. Tehdy nás málem velmi dráždil jeden starší kazatel, Willem Schneeberger, který, když dostal tuhle otázku, tak řekl, že to může být i jinak.

[18:34] A nás to dráždila ta myšlenka. Dneska je mi 50, už mi to tak nedráždí. Protože Bůh není limitován nějakou mojí představivostí a nějakým mými limity. Zas uvedu konkrétní příklad ještě. Je totiž sebevražda a sebevražda. Sohlasíte s tím? A my ještě, když tak jako nad tím zašpekulujeme, když někdo spadne z mostu a nestane se to hned, ještě má čas činit pokání. Tak připustíme, ještě tam má třeba 10 sekund a může činit pokání. Když to není hned. Třeba i ten provaz není hned někdy. A tak dále. Tak tam začneme špekulovat. Ale já se ptám, není sebevražda a sebevražda rozdíl? Případ od případu? A kdo jsme vůbec my, abychom to posuzovali? Jsme snad my soudci? Co takový Jan Palach? Troufnete si k tomu někdo něco vyšknout? Co Gabčík a Kubiš?

[19:37] Tento příklad si vezmu, trošku ho rozeberu. Představte si několik vojáků, kteří vědí, že když je dostanou, takže existují metody, že z nich dostanou další jména. A že možná další desítky a stovky lidí to odskáčou. A tak si prohnali hlavou kulku. A nebo případně nějaký ten kyanit a jet. Z jednoho uhlu pohledu sebevraždá? Asi ano. Z jiného uhlu pohledu není to taky třeba oběť? Aby zachránili další lidi? Protože dobře věděli, co by je čekalo. A věděli, že nejde jen o lidský hrdinství, že existují drogy, chemické látky a tak dále. Že existují metody, že řeknete ani to, co nejste. A tak udělali to, co udělali. Z pohledu jednoho sebevražda, z pohledu druhého oběť. Já si tady netroufám říct, jako soudce, případ od případu, jak to je.

[20:40] Jenom připouštím, že Bůh, a chci si uchovávat tuto naději, že Bůh je ještě milosrdnější a milostivější, než si já dovedu představit. Současně, ale platí, a to je potřeba k tomu říct, že existuje nějaká hranice, nějaký limit. Že existuje Boží soud. A že existuje i možnost odsouzení a i zatracení. A já doufám, že Boží milost je víc, než moje představivost. Ale současně také dobře vím, že ta hranice někde je. A velmi doporučuji každému z nás i sám sobě, netestujme tu hranici, kde až je. Neskoušejme to, kde až ta Boží hranice je. Nějakou spourou neposlušností. Ani to neskoušejme testovat.

[21:41] Ona totiž někde je. A současně proč bychom to vůbec dělali? Není nejlepší být v Boží blízkosti? Není nejlepší žít s ním, ale je potřeba říct, že existuje hranice. Je potřeba říct, že existuje místo, které tradičně nazýváme peklem, místo zatracení, tam, kde je pláč a skřípení zubů, jiné biblické místo mluví o věčném ohni nebo o ohnivém jezeře. Všimněte si, že když budete číst Matoušovo evangelium, 25. kapitulu, 41. verž, to je to podobenství, které tam je, nebudu ho číst celé, ono je poměrně dlouhé, kde se řeší, kde určitá část lidí bude vlastně na věčnosti s pánem, když to budu velmi parafrázovat, a určitá část lidí, kteří vlastně žili bezbožným způsobem života, zase doma si to přečtěte, tak vlastně skončí v ohnivém jezeře nebo v tom místě věčného ohně.

[22:48] Matouš 25.41 k tomu říká, pán Ježiš k tomu říká, v tom podobenství. Jděte ode mne prokletí do věčného ohně, připraveného dňáblu a jeho andělu. Za prvý je tady jasně řečeno, že něco jako zatracení existuje, že to ohnivé jezero nebo ten věčný oheň, prostě to, co nazýváme tradičně peklo, existuje. Ale všimněte si, že tam je řečené připravené dňáblu a jeho andělu. Ne lidem. A pokud tam skončí lidé, tak je to věčná škoda. A svým způsobem chyba člověka. Protože boží plán je, aby všichni lidé byli spaseni. On poslal nakonec svého syna, božího syna, který přišel na tento svět, stal se Ježíšem z Nazareta, přijal lidský tělo, šel na kříž, šel cestou kříže, aby umřel on, spravedlivý nevinný, za hříchy celého světa, aby náš hřích vzal na sebe a svou spravedlnost daroval nám.

[23:56] A toto je nabídka celému světu. Protože tak Bůh miloval svět, že dal svého syna. A pokud v tom místě, kromě dňábla, který tam definitivně jednou skončí, to odhaluje kniha Zjevení. Konec Bible. Zjevení, 21. 22. kapitola, doma koukněte, bude uvržen do ohnivého jezera. To je jeho úděl. Takhle to s ním dopadne. A proto se tak moc snaží, aby církev nečetla knihu Zjevení. Protože tam je jasně řečeno, jak to s ním bude. Žel je realita, že v tomto neblahém místě skončí i lidé, ale nemusí. Dobrá zpráva Evangelium je o tom, že poslal svého syna Ježíše, aby žádný člověk tam nemusel skončit. A ještě dneska je čas milosti. Ještě dnes na to lze reagovat. Je smutný, je smutný ale, že člověk opravdu si může ten svůj kalich dopít až do hořkého konce a skutečně jednou skončit v odsouzení.

[25:03] Já jsem tam koukám na dokumenty z války. Možná je to nějaká moje úchylka, nevím. A tak vím, že někteří nacisté, kteří byli potom dopadeni a skončili u soudu a skončili nakonec na popravišti tehdy, tak těsně předtím, než vydechli naposled, tak pronesli třeba větu ať žije Adolf Hitler. Jako šílená představa. Místo, aby činili pokání, místo toho, aby zpitovali svědomí, aby se připravili na setkání s Bohem, tak ve svém bludu, ve svém bláznoství, ve svém hříchu, ve své degeneraci morální, snad až posedlosti, nebo co to je, šli do té poslední sekundy, kdy vydechli naposled. Je potřeba říct, ale že ne všichni.

[26:04] A že někteří činili pokání. Jenom takový malý odkaz, jestli jste četli od Kory ten Bům, nevím, jestli se to takhle čte. Jak se to čte? Tak teď jste to slyšeli, já se o to radši ani nepokusím. Tak tahle autorka, která se takhle píše, jak jsem řekl já, vyslubuje se to jinak, tak tam podává svědectví ve své literatuře, že vlastně se potkala i s jedním tím dozorcem, nacistou, který je prostě za odpuštění. Který jako svůj život revidoval a nějakým způsobem činil pokání. Ale existuje i ta varianta, že člověk jde opravdu vstřít svému údělu až do samotného závěru, aniž by činil pokání, aniž by zpitoval svědomí, aniž by vyznával hřichy, aniž by se připravil na příchod do blízkosti nejvyššího. Dobrá zpráva je, že my všichni, kteří přiznáváme svůj hřich, vyznáváme ho, přijímáme milost od Boha, přijímáme Kristovou spravedlnost, vlastně to, co pro nás a za nás vykonal na kříži, jeho drahocená krev, která nás očišťuje od každého hřichu, takže opravdu žijeme v milosti.

[27:28] A tak já na závěr přečtu biblický text. Většinou to dělám tak, že čtu na začátku. A protože volumoucí končím, tak si dovolím číst na konci kázání. A dovolím si ještě víc. Možná některé z vás malinko popíchnu. Pokud ano, tak vás prosím, abyste mi to nepočítali za zlé. a určitě vás k ničemu v tuhle chvíli nebudu nutit. Budu číst žálm 136. z ekumenického překladu. A to je nějakých 620 veršů. A polovina toho žálmu je o jedné větě. Jeho milosrdenství je věčné. Je to tam 620krát. Žálmista neměl vůbec problém, aby to tam 26krát napsal. Klidně to mohlo být 100krát.

[28:31] A tak já bych teď udělal to, aniž bych ten žálm vykládal, já ho jenom přečtu. A vzhledem k tomu, že tam je 620krát, jeho milosrdenství je věčné, tak to muselo mít nějaký význam. To asi k něčemu bylo. Předpokládám, že to byla součást liturgie. Starozákonně liturgie. A já tak neliturgický člověk, takový podivin neliturgický, tak vás chci teďka vyzvat k liturgii. Jestli společně můžeme tenhle žálm vyznat, prožít, zažít. Kdo chcete, kdo nechcete, určitě vás nenutím. Určitě vás ani nebudu nutit, jestli budete sedět, stát, klečet, ležet, jestli zavřete oči, nebo nezavřete oči. Je to v naprosty svobodě, jak vy to vnímáte. A já se pokusím tady nahlas ten žálm číst. A ty jednotlivé verše se, ta první část, ta první polovina verše se neustále liší a připomíná nějaké pravdy. A druhá část neustále doplňuje, jeho milosrdenství je věčné.

[29:35] Já si tak představuji, že tam byl nějaký předspěvák, žálmy se zpívali, že tam byl nějaký předspěvák, který to předspíval, my to dokonce máme zhudebněny, tento žálm částečně, ale tak to už by byla velká improvizace. Tak já ho budu předříkávat, tu první část, a pak budu říkat i to jeho milosrdenství je věčné. A jestli chcete, tak se ke mně připojte tím vyznáním jeho milosrdenství je věčné. A vy, kdo jste prožili, že Bůh je dobrý, že je milosrdený a že je dobrý, tak vás předpokládám nebude drážit, že to tady šestadvacetkrát jakoby vyznáme. Nakonec je to boží slovo. Takže klidně nesmělý pokus, protože běžně jsme tak nedělali a za mé tří leté působení se tak nestalo. I já budu asi teďka nesmělý, ale chci se o to pokusit, tak budu číst a klidně se ke mně přiznávej. a k tomu, co vyslovím, prostě se přidávejte a můžete klidně vyznat také, jeho milosrdenství je věčné.

[30:44] Chválu vzdejte hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. Chválu vzdejte bohu bohu, jeho milosrdenství je věčné. Chválu vzdejte pánu pánu, jeho milosrdenství je věčné. Jedině on koná veliké divy, jeho milosrdenství je věčné. Nebe sa učinil důmyslňa, jeho milosrdenství je věčné. Zemi na vodách překlenul oblohou, jeho milosrdenství je věčné. Učinil veliká světla, jeho milosrdenství je věčné. Slunce, aby vládlo ve dne, jeho milosrdenství je věčné. Měsic a hvězdy, aby vládly v noci, jeho milosrdenství je věčné. Ranil Egypt v jeho prvorozených, jeho milosrdenství je věčné. A vyvedl Izraele z jeho středu, jeho milosrdenství je věčné. Pevnou rukou a vstaženou paží, jeho milosrdenství je věčné.

[31:44] On rozdělil Rákosové moře ve dví, jeho milosrdenství je věčné. On převedl Izraele jeho středem, jeho milosrdenství je věčné. Faraona s vojskem smetl do Rákosového moře, jeho milosrdenství je věčné. Svůj lid vodil pouští, jeho milosrdenství je věčné. Pobil velké krále, jeho milosrdenství je věčné. Zahubil vznešené krále, jeho milosrdenství je věčné. Krále Emorejcu Sýchona, jeho milosrdenství je věčné. A bášanského krále Oga, jeho milosrdenství je věčné. Jejich země předal do dědictví, jeho milosrdenství je věčné. Do dědictví Izraele svého služebníka, jeho milosrdenství je věčné. Když jsme byli poníženi, rozpomněl se na nás. Jeho milosrdenství je věčné. A věroval nás našim protivníkům. Jeho milosrdenství je věčné.

[32:46] Veškerému tvorstvu dává pokrm. Jeho milosrdenství je věčné. Chválu vzdejte Bohu nebe. Jeho milosrdenství je věčné. Amen. Mockrát děkuji. Můžete se posadit, kdo jste stáli. Já už k tomu jenom tři možná závěrečné věty. To, co jsme četli, tak je pochopitelně vyznání starozákonního lidu Izraele. Ale i každý z nás si může psát svůj vlastní žálm. 151. Ujišťuji vás, že bude nekanonicky. Nestane se součástí písma. Ale přesto může být z ducha svatého pro tebe. Můžeš si to psát na ledničku. Na nástěnku. A každou tu myšlenku, každou tu informaci. Bůh mě uzdravil, zachránil, pomohl. Všechno to, co pro tebe Bůh udělal v životě. To, co si vybavuješ. Tak to můžeš doplnit. Jeho milosrdenství je věčné. A můžeš si psát svůj žálm. Klidně tam můžete mít další metry papíru na zbytek našeho života.

[33:50] A klidně to můžeme doplňovat. A neříkám to teďka jen tak zlegrace. Nebylo by od věci si takový žálm. Takový prostě jako svůj vlastní dopis jako psát. A takové to vyznání, kde mě Bůh zachránil, kde mě pomohl, kde mě dopřál prostě vysvobození, kde mě pozvedl. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20240825/jak-je-b-h · Aktualizováno: 2026-10-15