# Správná personalistika-Jak se dívat na lidi

> Kázání ze dne 2. 2. 2025, 1 Korintským 4:1-5, Pavel Mečkovský. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 2. 2. 2025
- **Kazatel:** Pavel Mečkovský
- **Biblický text:** 1 Korintským 4:1-5
- **Délka:** 25:55
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2025-02-02-Spravna-personalistika-Jak-se-divat-na-lidi-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2025-02-02-Spravna-personalistika-Jak-se-divat-na-lidi-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Dobré ráno vám přeji. Včera Adonaj rozhodil dnešní Slamaj. Tak jsem se to rozvěděl tam ze zadu, že všechno je jinak prostě. A bude to trvat ještě nějakou dobu, než se to tam všechno pošteluje. Ale to je realita. Někdy to uctívání zasáhne víc, než si dovedeme představit. Ale to nevadí. A dneska o tom budeme mluvit. Jak každý člověk je důležitý. Kdyby nebylo tady těch techniků, tak možná ty ze zadu mě neuslyší. A jenom tady ty ze předu budou něco mít, ostatně budou jenom kývat. Možná to tak někdy je, aj tak. Ale pojďme se dneska zabývat čtvrtou kapitolu s první korinským. Prvních pět veršů. A já jsem to nazval správná personalistika. Jinými slovy, jak se dívat na lidi. Než budeme číst, tak jenom položím několik otázek. Jak my hodnotíme lidi?

[1:00] Podle čeho? Podle zhledu, konta, úspěchu, oblíbenosti, obdarování, vzdělání možná. Jak hodnotíme lidi ve službě? Jaká jsou měřítka? Jak se máme dívat správně na lidi? Jak je posluzovat? Můžeme vůbec někoho posluzovat? Podle čeho? Můžeme někoho hodnotit? Jak se taky máme dívat na sebe? Že o tom všem dneska budeme mluvit. A já bych přečetl s 1. korinským 4. kapitoli 1. 5. veršů. Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovi a správce božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby každý byl zhledán věrným. Mě tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo nějaký jakýkoliv lidský soud.

[2:02] Či ani já nejsem soudcem sám nad sebou. Ničeho si nejsem vědom. Tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je pán. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě a zjeví záměry srdcí. Tehdy se člověku dostane chváli od lidí. Správně. Od Boha. Výborně. Děkuju, že bylo to z té první řády. Ty ostatní to odkyvali, ale ta první řáda to prostě je tohle. Já jsem se chtěl právě podívat, jestli to tady za mnou je, protože děkuju, že to je tady vpředu. Je to výborné. Dvě části to má. Budeme se zabývat první dvěma verši, který jsem nazval správný pohled na druhé.

[3:02] I na sebe. A ta druhá část správné a nesprávné hodnocení lidí. Takže pojďme se zabývat těmi prvními dvěma verši. A poštol Pavel říká, proto ať nás všichni pokládají za služebníka atd. Kdo to je nás? To je ta první otázka. A poštolové, učeníci, kdo to všechno je? To nás. A ta odpověď je vlastně, se musím najít v těch předcházejících kapitolách, kde vlastně vznikaly takové skupiny. Vznikaly kluby. Jedni se hlásili k Pavlovi, druhý k Apolovi, Petrovi, ke Kristu. Byli takoví, jo, lidé si oblíbili jednotlivé učeníky. A ten další verš, já jenom přečtu ve čtvrtá, čtvrtý veršce, třetí kapitul, a psáno, každý jeden z nás se hlásí k Pavlovi, druhý k Apolovi. Neznamená to, že jste lidé světa? Kdo je Apoloz? Kdo je Pavel? A teďka říká, služebníci, které vás přivedli k víře.

[4:06] Každý tak, jak mu dal pán. A ještě zřejmě jim mluví, potom dál o několik veršů předtím, říká, tak, ať se nikdo nechlubí lidmi. Všechno je vaše. Ať Pavel, Apoloz, Petr. Od svět. nebo život, nebo smrt, přítomnost, budoucnost, všechno je vaše. V podstatě on to zhrnuje a říká, všichni jsou na stejné lodi. To je jedna věc. A mluví se o těch, to nás, všichni, kdo jsou nějakým způsobem, kdo slouží. Ať je to Apollo, ať to byl Petr, ať jsem to já, říká poštol Pavel, ať to jsou další. A lidé najednou začaly vyvyšovat. A vznikali kluby, Čecháčkův, Jurkův, Brojerův, jo, prostě kluby. A ty lidé je sami prostě začaly jako vyvyšovat. On říkali, tak to ale nemá být, uvědomte si, on říká, kdo jsme my. Všichni lidé, všichni lidé v té církvi jsou pro všechny.

[5:11] 21\. ver. Všichni jsme pro všechny. Všechno je vaše. Tady je zajímavá věc, jo. Proto ať nás všichni pokládejí za služebníky a zprávce. Tak, slovo služebník. Možná někdo víte, že je takové řecké slovo tomu služebníku. Vzpomínáte si někdo na to? Tady studenti tady nejsou, jsou pryč. Tam je slovo jako, my jsme to říkali dulos, a to je doulos. Jako otrok. A to tam není. Jo, to tam právě není. A tady je to slovo, je veslář v podpaluby, na galejích. Ten galejník, ty galejníci, kteří tam vlastně, který veslují to velkou lodí. On říká, jo, to je jeden z otroků na galejích, na velkých římských válečných lodích. Tam je ta řada otroků, který všichni musí zabírat stejně. Je to jeden z mnoha.

[6:13] A to je fantastický obraz. On říká, a poštol Pavel říká, o všech těch, kdo vedou, o všech těch, co mají něco na starost. Říká, my jsme spolu veslaři. My jsme spolu veslaři. Kristus je ten, který sedí u toho kormídla. I ten možná, který tak bubnuje tam. Který udává ten rytmus. říká, my nejsme víc. To lidé nás vyvyšují. A je to špatně. My jsme spolu veslaři. My jsme otroci, kteří veslují. A máme veslovat stejně. Když si to představíte, když to ten, já nejak se jmenoval ten, kdo to tam prostě vede, ten bubeník, jo, tak všichni prostě jelí stejně. Proč? Aby ta loď nabrala co největší rychlost a někam směřovala. To je ta jednota. My jsme spolu veslaři. A druhá věc je, jsme správci.

[7:14] A ten význam je, že jo, to je správcou nějakého bohatého člověka, co má na storoschod domů. Vzpomínáte si o nějakém správci v Biblii, ve starém zákoně. Jozef u Potifara byl správce, ale zároveň byl otrok. Jakmile byl průšvých, hned ho poslali pryč. To znamená, on říká, my jsme správci a spolu veslaři. Služebníci a správci kristových tajemstvích. A všichni tady ty, co mají společného, jak služebník a správce, že patří pod jednoho pána. Že není někdo víc nebo míň. On chce ukázat, že hlavní cíl, že v božích očích jsme na tom všichni ve službě rovní. Všichni jsme veslaři na jedné lodi. Nemá cenu se z nikým oháně. Nemá cenu někoho vyvyšovat. Já patřím tam k tomu veslaři. Já patřím tam k tomu správci.

[8:17] Všichni jsme otroci. Boží otroci. A ta celá myšlenka je, že všechno to, pokud my si to uvědomíme, tak to vede k čemu? K jednotě. Jako v momentě, kdy si představte zase tu loď. Představte si, že někdo se rozhne veslovat proti. Nebo se na to vykašle. Tak ta loď se začne nějakým způsobem uhýbat. To, co říká poštol Pavel. A co se žádá od těch zprávců a služebníků? Aby měli velký klub, velkou službu, velký sbor, hodně úspěchů, byli populární, měli velký prostě příznivce. Říká ne. Od těch zprávců a spolu veslařů se žádá jen jedna věc, aby byli věrní. Nic víc, jenom věrnost, ani ty úspěchy.

[9:19] Protože on říká, kdo dává růst? Bůh. My máme jimi věrně zasévat, zalévat tady tyto věci. Jeden misionář, který se jmenoval Jack Shiflett, jednou mluvil o takovém zromáždění ve zboru, který ho vyslal na misii a strávil jedenáct let ve Španělsku. A za tu dobu, za těch jedenáct let, nikdo neuvěřil. Byla to těžká doba pro ně. Ale posledních dva roky, když tam říkali to svědectví, tak začali vidět ovoce. Asi sedmnáct lidí přijalo Kristi do svého života. Říká, byla to nádherná zkušenost po těch devíti letech bez nějakých viditelných výsledků. A aby zdůraznili vděčnost toho zboru, který je vlastně tam vyslal, tak on říká, co bylo pro nás nejdůležitější, že když jsme se vrátili po těch osmi letech, kdy nikdo neuvěřil a informovali vás o tom, tak my jste nám řekli, jděte zpátky, my za váma stojíme, my si vážíme vaší věrnosti.

[10:29] Pak se to zlomilo. Protože oni si uvědomili tady tento zbor, že ti lidé vlastně byli věrní v tom, k čemu je pán Bůh povolal. Oni nemohli za ty výsledky. Ani lejně lepší strategie tenkrát nepomohli. Protože kdo dává růst? Bůh dává růst. Je to práce ducha zvatého. A poštel Pavel říká, ať nás všichni pokládej za věrné. Pán Bůh se víc zajímá o naši věrnost, než o naše výsledky. Někdo věrně je u dveří, vítá prostě lidi, někdo se stará o občerstvení. Jsou to roky. Jaké jsou výsledky u to, že vítáte někoho u dveři? Jaké jsou výsledky u občerstvení? Možná se nikdo neotráví. Je tolik prostě věcí, tolik služeb, kde nemůžete počítat žádné výsledky.

[11:29] Ale pán mu říká, to, co je klíčové. Je naše věrnost. A jenom krátce bych to proletěl, jako v Biblii, když si pojádáte na slovo věrnost, tak pán Bůh ho zajímá. A služebníku dobrý a věrný. Pavlov učeník Timoteus byl ohodnocen jako věrný syn. Tychikus, tady je to věrný. Ženy jáhnu diakonů mají být věrné ve vše, ve té službě. Lidé, kteří vedeme svěřto, věrným lidem. Jo, to je tolik věcí. V podstatě se to týká každé služby, jako lidi v církvi. Věrnost. My jsme všichni spoluotroci Krista. My jsme na jedné lodi. A nemá cenu se ani vyvyšovat, ani nějak ponížovat. Ta věrnost je důležitá proto, že cílem věrnosti není, abychom pracovali pro Boha.

[12:35] Aby pán Bůh měl svobodu pracovat skrze nás, říká Oswald Chambers. Cílem není, abychom my pracovali pro Boha. Ale aby pán Bůh měl svobodu pracovat skrze nás. Právě tehdy, když jsme jako věrní. Víte, my se všichni bojíme selhání. Co, když zklamu v té službě? Podíváme se na ostatní, říkáme, ten je tak dobrý, obdarovaný, tím se nemůžu měřit. Někde máme pocit podřadnosti. Tomu to tak jde. Ten má tolik ovoce. Od zprávců se nežádá... I sledky, ale věrnost. To by nás mělo osvobodit. Dotázka je, sloužím věrně Pánu Bohu. Někdo řekl, že jsme nebyli povoláni k úspěchu, ale k věrnosti. Naším cílem jako není manipulovat lidi, strhnout lidi, ohánět se čísly. Naším cílem musí být věrnost. Věrnost na modlitbách, když máme to svědectví.

[13:35] To jsou roky, možná deseti lety. A Pánu vyslýchá někoho modlitby hned. A někoho po deseti letech. To je úplně jedno. Důležitý je můj posto věrnosti. Jsme zprávci božích tajemství, říká poštol Pavech. Tajemství v jeho podání je evangelium. Věrní slovu. A poštolův úkol, to je náš úkol. To musíme být na mysli, když hodnotíme svoji práci. Jestli jsem věrný, důvěryhodný, poctivý. Ta druhá věc je správné a nesprávné hodnocení lidí. Na kom vlastně žáleží? Kdo to hodnotí? Třetí až pátý verš. Co mám posluzovat? Mohu vůbec někomu říct, že se mi něco nelíbí? Co si to a poštol dovoluje říct, že mu je jedno, co si lidi o to myslí? Co vy o mě soudíte, nebo lidé, to mě moc nezajímá, říká.

[14:40] V tom je Šumák. A mluví o třech hodnoceních. Hodnocení od lidí, hodnocení ode mě samotného a hodnocení od pána Boha. Co je důležité? No pojďme se o to podívat. Ta první věc je, říká, posluzování od lidí. Co si o mě soudíte, vy nebo lidé vůbec, to mě zajímá hodně málo, říká poštol Pála. Proč? To bude na okraj. Protože ví, ať děláme cokoliv, tak vždycky se najdou lidé, kteří nebudou s vámi spokojeni, kteří vás kritizují. Jeden řeknete, nejlepší písnička na světě. Když řeknete, hrozný. To je výborný kázání. To je hrozný kázání. V besíce, všude to budete mít stejně. Jední lidé prostě vidí to úplně jiným způsobem.

[15:44] A není nic horšího, než se zalíbit lidem. Není nic horšího, než uspokojit velký množství lidí. Pokud budeme sloužit lidem, tak budeme zklamáni. Protože lidé jsou nevděční. Všude. Si možete roztrhnout. A vždycky se nejde někdo, kde je nespokojený. A poštol Pavel by to mohl vyját seznám lidí. V tom první korinském, teda první korinském, v korinské církvi, prostě říkají, nechomí ani mluvit. Je hroznej. Jdeme k tomu Apolovi, jdeme k Petrovi radši. Máme naslouchat lidem. Žádejte, aby nám pánu ukázal pravdu. Ale nenechme se zamotat hlavu ani pochvalami, ani kritikou. Někdo řekl, nemůžeš být dobrý kazatel, vedoucí, pokud sloužíš lidem víc než Kristu.

[16:45] On říká, takže to je ta první věc. Soud posluzování od lidí. Druhý, my sami. Jak se díváme na sebe? Posluzování sobě samotného. Někdy jsme spokojeni, jak se nám to povedlo. Jo, to je takový až prostě, fakt jsme borci. Někdy to bylo hrozný. Jo, jsme úplně na dně. Už tady nikdy nevystoupím. Nahoru, dolů prostě. Něco se stane, všechno je špatně. Před chvílí to je úžasné, pak uděláme jednu věc a za hodinu je to všechno jinak. Naše srdce není spolehlivým předmětem hodnocení. Nebo ten, co to hodnotí. Věremia říká, lidské srdce je nejzrádnější, nenapravitelné, k tomu porozumí. Naše srdce je nespolehlivé. Nemá cenu prostě se zabývat tím posluzováním sebe samotného.

[17:46] Samozřejmě, máme svědomí, máme se toho držet, ale poštvo říká, ani já sebe nesoudím. To není jako úplně prostě to, co je správné. Ale končí to tím třetím. Tím třetím soudem. Jediný spolehlivý, pravý, spravedlivý soudce, nestraný, nezaujatý, je pán Bůh. Víte proč? Protože vidí skryté věci. Protože zná naše motivy. Zná okolnosti. My se strašně líbí tady ta věta. Není omráčen našimi úspěchy. Ani není zklamán naší službou, když se nedaří. Proč? Protože ví, že děláme, co můžeme. On do nás vidí. On se taky pán Bůh dívá skrze pána Ježíše na nás. On nám dává ducha svatého, abychom fungovali. On vidí to, co lidé nevidí. On nám rozumí.

[18:46] On správně posudzuje. On nás vyzbrojuje. Dává duchovní dary, aby jsme se rozvinuli. On nás zná osobně. A on nás bude odměňovat. Ne lidé. Ne já sám. On dává to hodnocení. To neznamená, že nemáme být odpovědní jinému člověku. Jo? Ani, že máme kašla na svědomí. Samozřejmě. My ho máme. Ale to konečné hodnocení dává pán Bůh. Ale teďka je důležitá věc. Co je to nesprávné posuzování? V páté kapitole. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě a zjeví záměry srdcí. Tehdy se člověku dostane chváli od pána Boha. Co nemáme? A to je to, na co si máme dávat pozor. Neposuzujte motivace druhých lidí. Záměry srdce, úmysly srdce.

[19:48] Jinými slovy, já vím, proč to udělal. Já vím, proč přišel pozdě. Udělal to schválně. Jo? Já si říkám, chceš úplně jasno vydat člověče? Jo? Já vím, proč jdele se tu kytku. Chceš si něco vyžehli, co? A nebo naopak, on to určitě myslel dobře. On to takrát nezvládnul. Neomlouvejme lidi. Bacha na předsudky. Neposuzujme vnitřní pohnutky motivace lidí. Já vím, proč tě nenapsal. Nebo já čtu mezi řádky. To je fakt krásná věc. My čteme mezi řádky. Je z jedné věty, máte celý sloh. Proč to napsal? Co tím myslel? Jo, to je právě proto, co se stalo. Do, do, do, do, do, do. Ani nesuďte věci, které jsou skryté. Tajné, to je ta druhá věc. O kterých se jenom domníváte.

[20:50] My jsme to neviděli. On udělal to a to. Jak to víš? On řekl to a to. Jak to víš? Někdy si myslíme, že všechno prostě víme. A vytváříme si předsudky jeden o druhém. Jako my nejsme pán Bůh. Někdy se, jo, někdy se prostě pleteme, protože jsme to neviděli, jenom jsme to slyšeli. Ale znáte to, zahrájte si tichou poštu tady. Něco se řekne a na konci je to úplně něco jiného. Jsem slyšel, víš, tam o tom, tam to, co udělal. To vůbec tak neudělal. Vůbec to tak nebylo. Ale díky našim předsudkům už vynášíme soud. A dáme nálepku tomu člověku. Nepřisizujme lidem věci, ani bychom nevěděli, co udělali, co se stalo. Ať dobré, nebo špatné. To není prostě náš nálep.

[21:50] náš záměr. Otázka je teda, můžeme vůbec někdy někomu něco říct? Jak máme hodnotit druhé lidi? Máme všechno nechat jenom tak? Můžeme si dovolit vůbec někoho hodnotit? Ano, můžeme a musíme. Podle čeho? A to je to důležité. Přečtuji tady tři verše. První věc je, nevěřte každému vnuknutí, nejbrž, zkoumejte, rozsuzujte, duchy zde jsou z Boha. Druhý verš ke stejné věci je Střežte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci, poznáte je po ovoci. Druhý verš, který říká poštol Pavel, pátá kapitola. Neboť já, a čtělem, vzdálen, duchem, však přítomen, vyslovil jsem soud nad tím, kdo se toho dopustil. Jako bych byl s vámi. První korinským pětři. Ta první věc je, co máme posuzovat, rozsuzovat.

[22:54] Rozsuzovat a rozlišovat pravdivé falešné učení. Protože to slyšíme. Říká, poznáte je po ovoci. Nejenom, co říkají, ale jaký to má vliv. A ta druhá věc, co máme rozsuzovat, posuzovat, podle činů. Dobrých nebo špatných. Poštol Pavel říká, já už jsem vyslovil soud nad tím člověkem. On odsoudil pro nemorálnost, která se stala. Budeme o tom mluvit v páté kapitole. Co tady ty věci mají společné? Obě dvě. To jsou věci, které jsou zjevné. Které jsou vidět. Které jsou jasné. Tam není žádný předsudek, žádná spekulace. Máme hodnotí druhé lidi na základě zjevných věcí a ne skrytých. To, co ten člověk řekl, to, co vyučuje, jaké to má ovoce a to, co dělá. Ne, co si myslí.

[23:55] Ne, jaké má motivace. Ne, jaké má pohnutky. To všechno, ty všechny skryté pohnutky patří Bohu. Zjevné patří nám. My máme rozsuzovat, my máme napomínat, konfrontovat lidi s falešným učením, nemorálním jednáním. Se špatným jednáním. Ale na základě zjevných věcí. Posuzujme jednání a učení, ale ne motivace. Jako druhých lidí. Když to zhrnu, dvě věci. První věc je, jak se dívat na lidi. Na druhej na sebe. Všichni jsme spolu veslaři. Jsme otroci, které patří Pánu Bohu. Pořád jsme otroci a tak se na sebe máme dívat. To, co Pán Bůh po nás, co je věrnost. Věrně vesluj.

[24:56] A druhá věc je, skryté věci patří hospodinu. Zjevné patří nám. Posuzujme jednání, učení, ale ne motivace. A já vám přeju, nám přeju všem, jak bychom v tomto měli moudrost. Aby to nebyl jeden extrém, že radši někomu ti neřeknu, anebo že pořád budu někoho kritizovat. Buďme moudří v tom. Protože napomínání a pozbuzování právě patří k tomu růstu. Máme to dělat. Ale velmi si rozmysleme, jestli to je věc skrytá, naše domněnka, náš předsudek, nebo zjevná věc. A pokud nás Pán Bůh vede, jdeme do toho. S láskou, s milostí, s moudrostí, ale taky s odvahou. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20250202/spr-vn-personalistika-jak-se-d-vat-na-lidi · Aktualizováno: 2026-10-15