# Služebníkova chlouba

> Kázání ze dne 15. 6. 2025, 1 Korintským 9:15-23, David Sláma. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 15. 6. 2025
- **Kazatel:** David Sláma
- **Biblický text:** 1 Korintským 9:15-23
- **Délka:** 40:20
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2025-06-15-Sluzebnikova-chlouba-audio.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2025-06-15-Sluzebnikova-chlouba-audio.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Pokojí vám, radši a sestry. Jsem rád, že tady můžu být. Byl jsem včera na jednom dní toho scoutského víkendu, který mají scouti, tak je to moc super, že tam děti mohou být a že můžou mít i ty svoje vedoucí. Včera absolvovali výpravu a i když svítilo slunce, museli plnit různé úkoly, dokonce se brodili řekou trošku a byli některý hodně unavený, tak to všichni dobře zvládli a některá ta vlčata byly šátkovaná, světlušky vlčata, někteří scouti skládali slib, tak oni ještě určitě, doufám, že když přijedou, tak pustit se nějaké fotky. A jenom jsem chtěl, aby jsme o tom věděli, že ještě dneska tam jsou a mají i, myslím, duchovní program dneska, tak aby jsme mysleli i na ně, aby jim pán Bůh požehnal.

[1:15] My se teď budeme zabývat zase tou první korinským, ale ještě předtím jsem chtěl, teď jsem se na to vzpomněl, jsem si chtěl modlit ještě za tatínky, protože máme den matek a tam prostě mluvíme o těch maminkách a jsme za ně vděční, ale chceme být vděční taky za ty tatínky, kteří jsou, protože to je strašně důležitá, velmi důležitá ta role v tom manželství, v tom rodičovství a myslím si, že každá dcera nebo každý syn touží po té pozornosti toho tatínka, nejenom maminky, ale toho tatínka, že si ho všimne, že s ním něco bude dělat. Já to vidím u nás, jak to je a jsou to vždycky také vzácné chvíle, kdy nejsme tak jenom někde v těch svých věcech a ve svých starostech, ale prostě člověk může být s těmi dětmi.

[2:21] A jinak je strašně zajímavá jedna věc, kterou jsem četl v jedné knize Jamesa Dobsona, Výchovách chlapců. Tak on tam píše, že bylo zajímavé, že ve Spojených státech, ve vězení, když byl den matek, tak zkusili těm vězňům prodávat nebo dávat pohlednice, aby mohli napsat maminkam a že to mělo strašný úspěch. Prostě spoustu těch pohlednice poslalo. Tak si říkají, tak to je dobrá věc, tak na den otců to zopakujeme. A to byla katastrofa. Protože téměř nikdo neposlal tomu svému otci. A v tom je to vidět, že ještě k těm maminkám ty děti mají vztah, ale k tomu tátovi tam to je někdy tak narušené, ty vztahy. A je to strašně smutné. Takže teď můžeme, kdo chcete, tak můžete povstat a já bych se za tatínky rád pomodlil.

[3:25] Pane, děkuju ti za to, že ty jsi otec. Že jsi ten nejlepší otec, kterého můžeme mít. Že ty nejsi ani... Že ty jsi tak daleko převyšuješ i ty naše pozemské tatínky. Tak kdybyste tvé dobroty jsme mohli brát a mohli jsme odrážet to tvoje odcovství v těch našich rodinách a vztazích, aby i naše děti mohly pociťovat tu jistotu, bezpečí, přijetí, zájem i výchovu, vedení, tak tě za to prosím, abys nám k tomu dal moudrost a zmocnil každého tatínka, který je tu ve schromáždění. A děkuju ti i za svého tátu a prosím tě, aby si požehnal a požehnal si i těm našim tatínkům, které ještě můžeme mít. Tam, kde jsou ty vztahy všelijak pane narušené nebo nedobré, nedokonalé, tak prosíme za tvoje uzdravení a tvoje požehnání.

[4:31] Prosíme tě za to, aby i skrze tyhle vztahy si mohlo uzdravovat naše rodiny, společenství i naši zemi. Amen. Můžeme se posadit. Takže první korinský. Apoštol Pavel v těch kapitolách 9 až 8 až 10 připomínám, mluví o jezení masa obětovaného modlám. Tak, mluvili jsme o tom, že to je někdy nám také možná vzdálené, ale dozvěděl jsem se, že to nemusí být vždycky až tak vzdálené, že to prostě jsou národy a my se s nimi můžeme setkat, když tam jedeme, které stále to praktikují a teď se musíme popasovat, co s tím. Ale i pro sebe to můžeme vztáhnout k tomu, že tam jde o ten princip toho, že my sice máme nějaké poznání, že určité věci jsou neškodné, že prostě my jsme od nich svobodní, nemusíme se jich bát, ale ne všichni tohle poznání mají, a my potřebujeme jednat s druhými nejenom na základě toho svého poznání, které máme, které nám častokrát dává takový pocit nadřazenosti, že toho víme víc, tudíž jsme lepší než ti druzí, ale jednat na základě lásky a sklonit se, omezit i ta svoje práva a svobody pro to, aby jsme pomohli tomu druhému.

[6:22] A poštol Pavel potom dává za příklad sám sebe o tom, jak on se vzdává těch svých práv a svých nároků. O tom mluvil i před čtrnácti dny Pavel a ten začátek toho příkladu apostola Pavla a to, že sdílel evangelium zadarmo. Zvlášť to bylo důležité právě v tom korinském zboru, kde v tom prostředí toho Korintu byly ty učitele v různých filozofií a směrů, kteří si za to nechávali samozřejmě platit. A mohl tam vzniknout ten dojem, že apostol Pavel to nedělá pro nic jiného, než pro to, aby se obohatil. A on to nechtěl, aby to takhle ty korinčtí vnímali. A proto v tom případě říká, tak tady já nechci po vás nic. A podporovali ho jiné zbory. Jenom proto, aby tam si to lidi neřekli. A v tom Korintu, aby to pro ně nebyla překážka.

[7:23] A právě o tom ještě dál pokračuje v té deváté kapitole. A o tom, jak on zvěstoval to evangelium a co to pro něho znamenalo. Jeho práva, ale zároveň to vzdávání se těch svých práv. A tak kdo máte, můžeme si otevřít Biblia anebo je sledovat na plátně anebo na svých mobilních zařízeních. Budeme číst s 1. Korintským 9. kapitola 15. až 23. verš. 1. Korintským 9. až 23. Kdo můžete, jak povstaneme ke slyšení z Božího slova. Takže mluví o tom Pavel, že měl ty svoje práva. Ale já jsem ničeho z toho nepoužil. Nepíšu o tom proto, abych se toho dožadoval. To bych raději umřel hladem, než aby mě někdo zbavil této chlouby.

[8:29] Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium. Nemohu jinak. Běda mě, kdybych nekázal. Kdybych to činil ze své vůle, mám nárok na odměnu. Jestliže jsem byl povolán, plním svěřený úkol. Zač tedy mohu čekat odměnu? Za to, že přináším Evangelium zadarmo a že jsem se vzdal práva, které mám jako kazatel Evangelia. Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem. I když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona. I když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé.

[9:35] Všem jsem se stal vším, abych aspoň některé získal. Všecko to dělám pro Evangelium, abych na něm měl podíl. Tak tolik zbožího slova, můžeme se posadit. Evangelium a ta touha potom, aby ho lidi mohli poznat, mohli poznat dobrou zprávu o tom, co Ježíš udělal na kříži a ve svém zmrtvých stání pro každého člověka. Tak to bylo něco, co apostolovi Pavlovi leželo na srdci a čemu nechtěl stát v cestě. Chtěl na tom mít podíl a proto taky o tom píše, aby i ostatní to takhle nějakým způsobem, je to nadchlo a mohli to přijmout a mohli nemyslet sami na sebe a na ty svoje práva, na to, co já můžu, ale na to, jak bych se mohl dát, jak bych mohl pomoct někomu.

[10:52] Aby jsme nebyli uzavření do sebe, ale by jsme byli otevření pro druhé. A v té služby evangeliu píše o tom, čím se nemůže chlubit v téhle službě. A říká, že se vůbec nemůže chlubit tím, že to evangelium káže nebo že ho sdílí, že o něm svědčí. A nemůže na to být pišný, on je na to hrdý, že může, ale v tom je rozdíl, jestli to dokážeme vnímat. Hrdost, tucita anebo pícha, která nás nadřazuje nad ty ostatní. Říká, nemůžu se tímhle pišnit, že bych kázal evangelium. Tak jako měl spoustu protivníků, apostol Pavel, ale měl taky možná spoustu obdivovatelů, kteří k němu vzhlíželi. To je ten apostol, Pavel a boží muž.

[11:58] Tak stejně tak jako my k někomu třeba vzhlížíme, anebo si myslíme, že někteří lidé třeba můžou vzhlížet k nám, protože my jsme služebnici. A Pavel si je vědomí toho, že dělá to, co mu pán Bůh svěřil. Vlastně on se k tomu ani nepřihlásil k té službě. On nebyl na žádné konferenci, kde by zvedl ruku a kde bylo prostě povolání k tomu, aby se lidi dali do služby. On šel úplně opačným směrem. Pronásledoval církev. Lidi dával zatýkat, bičovat, nutili, aby se růhali. Tenhle člověk šel proti Bohu. Ale protože pán Bůh znal ten jeho zápal, že v podstatě mu jde o Boha, tak ho chtěl zastavit, aby tu slepotu, kterou má, aby z něho sněl, aby mohl prohlédnout, aby mohl uvěřit a mohl teprve.

[13:06] ten svůj zápal použít správným směrem. Tak ho pán Bůh zastavil. On to byl, kdo šel za ním a na té cestě, když šel do Damašku zatýkat další křesťany, tak se mu Ježíš dává poznat a povolává ho a svěřuje mu úkol. A v tomto ale zároveň je to u nás to samé. A aby jsme to vnímali i to, že pokud jsme se přihlásili třeba na nějaké konferenci nebo prostě když někdo z kazatelný nás volal k tomu, aby jsme se dali do služby, že v podstatě ale Bůh první hledá nás a proto my ho můžeme slyšet. Že to není naše zásluha, že my jsme se přihlásili a my z takové jako milosti jsme se Pánu Bohu dali do služby. A je to úplně naopak. Je to Bůh, který přichází k nám.

[14:08] A možná ne v takové, že jsme nebyli jako Pavel, jak jsme nepronásledovali třeba církev, protože jsme žili úplně slušným životem, ale vždycky je to Bůh, který přichází k nám a dává nám to, co si nezasloužíme. To je možná někdy těžší vnímat pro nás, ale aby jsme to vnímali, že v tom jsme stejně. A s apoštolem Pavlem. A potom se nemáme čím chlubit, když sloužíme. Pro apoštole Pavla to znamenalo pokoru, protože věděl, kým byl, kým je teď. Ale taky mu to dávalo obrovskou jistotu v tom, že věděl, kdo ho povolal a kdo mu odpustil a kým je. A dokonce on to bere tak vážně, to povolání, které dostal, bere tak vážně, že říká běda mi, kdybych nekázal.

[15:10] A nemáme to tam nějak specifikované, co si pod tím myslel, že by se mohlo stát, kdyby nekázal, ale prostě ho z toho jí má hrůza. Běda mi, kdybych nedělal to, co po mně Bůh chce. A tak my, když sloužíme jakýmkoliv způsobem, někdy můžeme mít ten pocit, že... Ne, zase bych to nechtěl nějak... Že nikdy nemůžeme mít dobrý pocit ze služby. To zase, aby jsme to špatně nepochopili. Ale v tom, jakože... Že pán Bůh přece musí být tak rád, že mu sloužíme. Že jsme mu udělali milost vlastně. A že si to nějak zasloužíme. Že přece tolik toho pánu Bohu dáváme, tolik se obětujeme.

[16:11] Pán Bůh to vidí, on nás odměňuje. Dává nám i to pocítit, dává nám i pochvalu, i od něho pocítit, třeba i od druhých lidí. Ale keď bychom nikdy nebyli pišní na to, že sloužíme. Páne Žiž, když o tom mluví z učetníky, tak je to Lukáš 17. kapitola, desátý verš, a tam to trošku, tam nás vrací do těch mantinelů, kde máme být. Lukáš 17. kapitola. A teď koukám, že jsem si ten odkaz špatně zapsal, takže to řeknu svými slovy. Překlad Davida Slámy. Takže pán Ježiš tam říká učetníkům, že když se vrátí pán domů a přijde jeho otrok, tak se ten pán posadí za stůl a ten otrok, když skončil všechnu svoje práci, tak si nejde odpočinout.

[17:28] Jde a přijde. a nejdřív obslouží toho pána a pak teprve má ten odpočinek. A Ježíš říká, a tak stejně vy, když jste všechno udělali, řekněte, jsme jenom služebníci, v kraličtině je dokonce, jsme jenom neužiteční služebníci, udělali jsme všechno, co jsme měli udělat. My se nemáme, nemáme proč být pišní. A apostol Pavel to věděl. Takže pro služebníky je dobrá ta pokora, ale i ta jistota. Vědět to, že jsme si to nezasloužili, ale že Bůh nás pozval, že nám odpustil, že nám svěřil úkol, že On nás povolal, že chce nás mít jako svoje služebníky. Takže i ta pokora, i ta obrovská jistota, kterou v tom můžeme mít, je potřeba. A když chceme sloužit svědectvým evangeliem, aby jsme věděli, že to je jeho milost, že to je jeho dar, že nás zavolal a že my máme privilegium být jeho služebníci.

[18:42] Pavel tam mluví o tom, že je správce. A už o tom mluvil ve čtvrté kapitole, kdy říká, od správců se nečeká nic jiného, než že budou věrní. A když my jsme správci, tak každému z nás pán Bůh svěřil nějaký dar. A my ten dar, máme v něm být věrní, máme jim sloužit. A i kdyby jsme si mysleli, že jsme nedostali nic, tak to, že jsi slyšel evangelium ve svém životě, dostal jsi dar, dostal jsi hřivnu. A kdyby to byla ta jedna jediná věc, kterou máš, tak je to něco, co máš spravovat. Každý z nás jsme dostali život od Boha. Nový život. Ten život je dar. A my ho potřebujeme spravovat.

[19:45] A to znamená rozmnožovat. A nenechat si ho pro sebe. Dostali jsme ducha svatého, který nás posiluje. a je větší než všechny překážky ve službě. Takže máme spravovat ten služit. A to znamená rozmnožovat ho, sloužit jim. A nesloužit a nedávat je nebezpečné. To je to, co apostol pavl říká bědami. Nevím, jestli mám takový pocit, že když nesloužím, nebo jestli to cítíte, že bědami kdyby, kdybych nesloužil, že to není legrace. Že to není žádná, už to přeženu, sranda. Protože pán Ježíš taky říká, když mluví o hřivnách, o tom podobenství, tak říká u toho neužitečného, u toho, co to zakopal, říká, vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má.

[20:58] Protože ten, kdo má, tomu bude přidáno, ale ten, kdo nemá, tomu nakonec vezmou i to, co má. Takže jako správci máme to rozmnožovat. Jako správci máme dohlížet to, jakým způsobem to žije dál, to, co jsme dali. To znamená, my, když máme možnost někomu svědčit, tak nemáme ty lidi nechat potom dál bez pomoci. Nechat je plácat se v tom, aby prostě mně se taky nikdo nevěnoval, tak ty to taky přežiješ. Máme se věnovat dál lidem, kteří jsou na začátku jejich křesťanského život a někdy i dál, kdy jsou v křesťanském životě. A my můžeme někomu sloužit. Jakým způsobem roste to, co jsme mohli zasít z boží milosti? Je působem roste, Je potřeba to okopat, je potřeba to zalít, je potřeba něco udělat pro to, aby to rostlo. To znamená, jak můžu někoho povzbudit, jak můžu někoho napomenout, jak se s ním můžu setkat, jak se s ním můžu modlit, jak ho můžu nést.

[22:10] Správce potom nejenom, že něco dá, ale potom taky vidí, jak to pokračuje a dohlíží na to. A potom ještě jedna věc, že správce skládá účty z toho, co udělal. Jeden každý z nás jednou budeme stát před Bohem, tváři v tvář. A on se nás zeptá, nebo možná se nás ani nebude muset ptát a my to tam zjistíme. Pane, odpust, promiň. Tolik příležitostí jsem měl. Proto a poštol Pavel tam říká taky, že máme vstupovat do těch skutků, které Bůh připravuje. Můžeme se za to modlit a být k dispozici. Takže jsme správci. Není to naše, ale je to něco, co jsme dostali, co nám Bůh svěřil. Nemůžeme se tím chlubit. Tím, že sloužíme se chlubit, nemůžeme. Ale můžeme se něčím chlubit.

[23:13] A to je to, co tady zase říká poštol Pavel. Čím se můžu chlubit? Tím, že jsem se vzdal svých práv. Pro lásku. Pro lásku k Ježíši, pro lásku k Evangeliu a pro lásku k lidem. Proto mu to není za těžko. Protože on ví, koho poznal. Ví, kolik toho dostal. Jak mu pán Bůh odpustil. Ví, že ho má pán Ježíš rád. Poznal krásu a moc Evangelia. a miluje lidi. A chce, aby se každý dozvěděl o tom, co pro něj Ježíš udělal. A chce, aby ho mohli poznat, aby ho mohli přijmout, mít odpuštění a věčný život. A láska je právě to, která nedělá jenom to, co se musí. Jenom neodkroutí si tu svoji povinnost.

[24:14] Ale láska je právě v tom, že dělá víc nad rámec toho, co se po nás chce. To je to, když pán Ježíš říká, když vás někdo požádá o jednu míly, abyste s ním šli, což bylo v tom, že římští vojáci měli právo požádat kohokoliv zastavit na cestě a jednu míly tomu vojákovi musel někdo pomoct. Nést zbroj nebo náklad nebo cokoliv. A Ježíš říká, ale u toho nezůstaňte. Když vás někdo poprosí o jednu míly, jděte s ním dvě. A reklama na Chosen, pokud jste někdo to ještě neviděli, tenhle díl, tak tam to přesně je. Tu skupinu učedníků s Ježíšem zastaví římští vojáci. A Ježíš si nasadí tu římskou přilbu, vezme ten náklad a jde. A teď už vidí ten milník a ty učedníci už to začnou sundávat z toho. A ještě, jak je to, ty řídy to provokuje, že oni musí těm římanům sloužit.

[25:19] A Ježíš jde dál. Druhou míly. A oni to nechápou vůbec, ale nechápou to ani ti římští vojáci. A předtím si z nich dělali legraci a posmívali se jim. A teď si odzbrojila láska. Takže láska dělá víc, než to, co se musí, to, co se po ní chce. Takže to je jedna věc, kterou se Apoštol Pavel chlubí. A v tom je ta odměna. Protože můžete vidět, že jste něco dali. A že ten druhý to mohl přijmout a že tím byl obohacený. Že mu to pomohlo, že to posloužilo. A to je obrovská odměna, kterou člověk může dostat. A spokojenost, kterou nám Pán Bůh dává. A potom ta druhá věc, kterou se chválí Apoštol Pavel, je tím, že říká, já jsem svobodný ode všech.

[26:25] Asi nebylo možná svobodnějšího člověka než Apoštol Pavel. Ale říká, já jsem se ale dal do otroctví. Nejenom do služby, do otroctví. V tom originále to vždycky tam je. Do otroctví všem. Z lásky. Proč? Abych aspoň některé získal pro Pána Ježíše. On to nedělal proto, že to byla jeho povinnost. Nedělal to proto, že se bál lidí. Ale dělal to proto, že je měl rád. A tak jim slouží. A teď tam, než se dostaneme k tomu, jak tom vyjmenovává ty skupiny lidí, tak je dobré si říct, že když my jsme měli, takhle se sklonit, nebo mohli prosit za tu lásku, aby jsme se dokázali sklonit k těm druhým, a aby jsme je získali, tak musíme si uvědomit, že to nesmí být přetvářka.

[27:30] Že budeme jenom na oko dělat něco proto, aby jsme je získali. Že na ně vymyslíme nějakou kličku na lidi, protože oni to poznají. Že nám nejde o ně, ale jenom o to, aby třeba přišli do sboru. Nebo do mládeže. Než smí to být přetvářka. Ani v tom, že něco dělám, nějak prostě se chovám mezi lidmi, ale v podstatě si myslím něco jiného. A poštol Pavel takhle nejednal, protože oni všichni věděli, jaké jsou jeho názory. Otevřeně mluvil o tom, čemu věří, co je pro něho důležité a o té svojí svobodě. Ale pak taky byl schopný říct, ale já teď se té svobody vzdám. Takže to nebyla u něho přetvářka. A to je důležité pro nás.

[28:31] A v tom sklonění se je třeba pamatovat na to, aby jsme nikoho zbytečně neprovokovali. A aby se lidi nezasekli na nepodstatných věcech. A někdy se zasekáváme, jako křesťany, na úplně nepodstatných věcech. Jako je styl uctívání, styl hudby, styl umění, nebo oblékání, nebo já nevím, to, jestli někdo stojí, nebo sedí, nebo si klekne, nebo prostě o tom, jak to tady bude vypadat, nebo prostě zasekneme se na takových nepodstatných věcech, které jsou třeba důležité v určitém slova smyslu, ale apoštol Pavel říkal, že nechce takhle být takový, takový kontroverzní v určitých případech, nebo stěžen na něho narazíte a nepustí dál.

[29:31] A když vidí, že to je věc, která je nepodstatná, tak říkne dobře. Není to podstatná věc. Pokud to takhle můžeme dělat, tak to obrovsky pomůže společenství a přiblížení se k lidem. A možná to odstraní, to prvotní, ty zákopy, kde potom jsme schopni mluvit o věcech. A proč ty to vidíš takhle? A proč ty to děláš takhle? A najednou zjistíme, že ty motyvy, to srdce, které je zatím, a docela dobře to můžeme přijmout. On to dělá tak a já to budu dělat jinak. Třeba. A jeden příklad ještě ze života pána Ježíše. A když přišli za účetníky výběrčí chrámové daně, tak jim říkali, a váš mistr neplatí daně? A Petrovi to vrtá hlavou a přijde za Ježíšem. A ještě dřív, než se ho zeptá, tak mu pána Ježíš říká, co myslíš, Petře?

[30:34] Od koho vybíš? Dají vládcové daně od synů, anebo od cizích. Ano, od cizích, od synů nepotřebuji. Když synové jsou tedy svobodní. My jsme svobodní od spousty věcí. Ale aby jsme je nepohoršili, tak jdi, najdeš peníz a půjdeš zaplatit za mě i za vás. Aby jsme nebyli překážkou. Nemuseli to dělat. Ježíš jako syn boží byl svobodný od toho, ale nestal na tom, aby to nebyla zbytečná překážka. Takže my se té svobody můžeme vzdávat. V těch věcech, kde se to netýká spasení, nebo kde se to netýká těch důležitých věcech ohledně spasení, je tam na tom musíme stát samozřejmě. A to je zase vidět na pánu Ježiši v tom, že Ježíš uzdravoval v sobotu. Protože pro Židy to byla otázka spásy.

[31:34] To bylo něco, s čím zuřili hněvem, když Ježíš, protože jim bral něco, na čem stála jejich teologie. Ale byla to věc, která nebyla správna. A v tomhle pán Ježíš neuhl ani o kousek. A dokonce je provokoval někdy skoro, až tak můžeme říct tím. Protože byla synagoga, byla sobota, byla tam ta žena nebo muž s tou uschlou rukou, nebo ta schrbená žena, teď si nejsem jistý. A oni všichni čekali, jestli uzdraví v sobotu. A pán Ježíš ne, že je nepohoršil a vzal si tu ženu někde stranou, aby to nebylo vidět. Ježíš říká, pojď do prostřed, aby to všichni viděli. Že ta sobota není tak podstatná, jako zdraví toho člověka, jako svoboda, jako prokázání milosrdenství.

[32:40] A stejně tak Pavel potom psal do těch zborů, aby se lidi nedávali obřezávat, když je zneklidňovali ti judajste, kteří tvrdili, že pokud se neobřežou, tak nemůžou být spaseni. Pokud nebudeš dělat to a to, nemůžeš být spasen. A poštol Pavel tam byl velmi v tom přísný. A tak v tom nám musí duch svatý ukázat, kde se té svobody vzdát a kde ne. Kde naopak musíme na ní stát, aby se někdy zatřáslo lidmi, kteří stojí na věce, které nejsou podstatné. A je to pro ně otázka života a smrti možná někdy. A aby se toho mohli třeba pustit. A to není jednoduché. A teď, teda komu se Pavel přizpůsoboval? Nebo v tom ještě je, že my pokud se chceme k někomu sklonit, my moc dobře potřebujeme vědět a prožít, čemu věřím a proč tomu věřím, kým jsem v Pánu Ježíši Kristu, aby nás to, že se k někomu přiblížíme, nesemlelo.

[33:48] Aby jsme se nepřizpůsobili na jakoukoliv stranu, ale aby jsme z boží milosti dokázali zachovat to, co je dobré. A musí tam být ten cíl získat lidi pro Pána Ježíše. A poštol Pavel říká, že židům jsem byl židem. Židé měli rituální zákon taky o očišťování a omývání. A Pán Ježíš naplnil tenhle aspekt zákona a v něm je naplněný i pro nás. My už se nepotřebujeme omývat a očišťovat a zadržovat všechny ty předpisy, které i židé mají. A přesto a poštol Pavel byl někdy ochotný se přizpůsobit tam, kde se nejednalo o spásu. A kde to naopak mohlo být překážkou Evangelia. Před chvíli jsem mluvil o té obřízce. On nikdy nedal obřezat tita. Titus byl pohan. Nikdy ho nedal obřezat. Ale Timotea, který byl polo pohan a polo žid, obřezat nechal.

[34:53] Proč? Protože ho chtěl sebou zjít na misijní cestu a říkal. Všichni ho znali a protože věděli, že jeho otec byl pohan a že Timoteus není obřezaný, bylo by to pro ty židy překážka toho Timotea přijmout. A tak ho nechal obřezat, aby to nebylo překážkou k Evangeliu. V Jeruzalémě se podrobil očistným obřadům, skutky 21. kapitola. Věděl, že pro ty bratry to nebyla otázka spasení, ale že ještě dodržují ty židovské předpisy a tak se k ním sklonil a prošel tím obřadem očistným, aby je získal. Naopak pohanům, on si byl vědomý toho, že ty pohane nemají zákon, ten židovský, přizpůsobil se jim a zase nebyl to chameleon, který se nějak přizpůsoboval, jak se to dalo.

[36:04] Vlastně on se v tom, v čem mohl, co nebylo otázkou spasení nebo hřichu, v tom se jim přizpůsobil a oni všichni věděli, čemu věří a co jsou jeho zásady. Ale mohli pocítit to přijetí, stejně tak jako židé, že se prostě nenadřadil nad mě a říkal, prosím vás, už jste to dávno měli opustit tady tohle. A stejně tak těm pohanům nepřišel k ním a říkal, tohle byste neměli, protože to přece je hrůza, to, co vy tady děláte. Proč mluvíte tak, jak mluvíte? Proč děláte to, co děláte? On se k ním sklohnil, přizpůsobil se, aby zažili tu otevřenost, to přijetí a aby se nebáli a aby mohli pustit do svého srdce Pána Ježíše. Takže a v tom je to někdy, když my jdeme třeba za nevěřícími lidmi, tak máme dva extrémy. Buď se jim přizpůsobíme tak, že úplně splineme, že není poznat žádný rozdíl mezi námi a světem, a nebo může být ten druhý extrém, že je chceme napravovat, ještě dřív, než se obrátili.

[37:23] Nemluv sprostě, nemluv takhle, ne, že my budeme takhle mluvit, ale máme tendenci napomínat, přetvářet tak, aby v podstatě byly křesťané bez Krista, a protože nás to pohoršuje přece, jak ty lidi jednají a jak jsou v takových věcech, ve kterých jsou, tak aby lidi nevycítili tenhle postoj, aby jsme neměli tenhle postoj k ním. A to není jednoduché, ne spadnou do ani jednoho z toho extrému, tak aby lidi cítili to přijetí, ale zároveň, aby jsme nesplynuli. A pak je tam ta skupina slabých, to už nebyly nevěřící lidé, ale věřící, křesťané, kteří měli to slabé svědomí, jak o tom píše ta osmá kapitola. A i k těmhle lidem se Pavel dovedl sklonit. Když to nebyla otázka spasení, tak se k ním sklonil.

[38:27] Proč? Aby jim ukázal, že je má rád. Aby je posílil, aby jim pomohlo růst ve víře v Pána Ježíše. Aby jim pomohlo, aby neupadly do hříchů. A vycházel prostě vstříc všem. A bylo to ze srdce. A ty lidi to cítili. Takže, když to schrneme, nemůžeme se chlubit tím, že kážeme evangelium, ale je to svěřený dar. Dělejme to, co můžeme. Svědectví životem, svědectvím slovy. Nemusíme hodně lidem, nemusíme nějakým spektakulárním způsobem. Prostě tak, jak můžeme. A umíme, jak nám to Pán Bůh dává, kdyby to bylo jednomu člověku třeba, nebo se modlit za někoho, tak to dělejme.

[39:29] To, co nám Pán Bůh svěřil, v tom pracujeme. A chlubit se můžeme tím, že se budeme vzdávat těch svých pravd. Jak se dneska někdy říká, že budeme vycházet z té své komfortní zóny, překročíme tu svoji hranici těch svých zvyklostí a výjdeme někam, kde si nejsme třeba úplně jistí. Za lidmi. Proto, aby jsme jim ukázali, že Bůh je má rád a že i my je máme rádi. A že toužíme potom, aby mohli poznat to, co jsme přijali my, Pána Ježíše Krista. V každém tom individuálním případě, tak, jak to žijeme, ať nám v tom Pán Bůh dá svoje vedení a svoji moudrost. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20250615/sluzebnikova-chlouba · Aktualizováno: 2026-10-15