# Důvěřuj Hospodinu

> Kázání ze dne 27. 7. 2025, Žalm 42 a Žalm 43, David Sláma. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 27. 7. 2025
- **Kazatel:** David Sláma
- **Biblický text:** Žalm 42 a Žalm 43
- **Délka:** 31:39
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2025-07-27-Duveruj-Hospodinu-audio-1.mp3](https://baptisteolomouc.cz/wp-content/uploads/2026/03/2025-07-27-Duveruj-Hospodinu-audio-1.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Pokoj vám vraci a sestry, jsem rád, že můžeme být spolu a jsem rád i za ty písně, které jsme mohli zpívat. I ta poslední píseň mluvila o tom, že to vždycky v životě není tak, jak bychom si to představovali. Jak bychom to chtěli, že ten náš život není taková, jakože se pořád usmíváme a všechno je v pohodě, když se máme dobře, ale samozřejmě, že není nic proti tomu, když se máme dobře. Ale jsou taky chvíle, kdy se máme dost nedobře. A ty chvíle prožívalo spoustu biblických postav. A v žalmech to máme vyjádřeno častokrát, takovou úzkost toho, co prožívají.

[1:02] A zároveň, ale potom je tam vidět taková naděje, kterou nám pán Bůh každému chce poslat. Tak doufám, že nebudeme odcházet z depresi dneska, ale s pouzbuzením a s nadějí. Ale začíná to depresi. Stejně tak, jako tam v té dětské místnosti je taková tma. Podívejte. Tak doufám, že se tam rožnou, protože jinak tam budou mít taky depresivní program pro děti trochu. Tak budeme spolu číst dva žalmy, a to žalm 42 a 43. Kdo můžete, tak povstaňte k slyšení Božího slova. Vždycky povstáváme proto, aby jsme nějak byli připraveni to slyšet. A ten postoj toho, že stojíme, taky znamená, že chceme poslouchat to slovo. Když se postavíme do pozoru, tak jsme připraveni něco dělat.

[2:06] Tak možná i proto povstáváme k tomu, když slyšíme to slovo, které pán Bůh zapsal. Takže žalm 42 a 43. Pro předního zpěváka, poučující pro kohrachovce. Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí má duše po tobě, Bože. Po Bohu žij s ním, po živém Bohu. Když se smím ukázat před Boží tváři? Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci. Když se mě každý den ptají, kde je ten tvůj Bůh? Vzpomínám na to a duši vylevám v sobě. Jak jsem se v čele zástupu brával k Božímu domu. Jak zvučně plesal a vzdával chválu hlučící dav, když slavil svátek. Proč se tak trpce rmoutíš, má duše? Proč ve mně úzkostně stejnáš? Na Boha čekej. Opět mu budu vzdávat chválu.

[3:08] Jen jemu své spáse. Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí. Proto mé vzpomínky za tebou spíjí. Z krajiny Jordánské, z Hermonských končin, od Hory Miseáru. Propastná tůně na tůni volá, v hukotu peřejí tvých. Všechny tvé příboje, tvá vlnobytí se přeze mě valí. Kež v noci přikáže hospodin svému milosedenství. A v noci své písní být se mnou. Modlím se k Bohu života mého. Promlouvám k Bohu své skále. Proč na mě zapomínáš? Proč musím chodit zármudkem s klíčem v sevření nepřítele? Smrtelnou ranou mým kostem jsou protivníci, kteří mě tupí. Když se mě každý den ptají, kde je ten tvůj Bůh? Proč se tak trpce rmoutíš, má duše? Proč ve mně úzkostně stejnáš? Na Boha čekej.

[4:09] Opět mu budu vzdávat chválu. Je mu své spáse. On je můj Bůh. Dopomoz mi, Bože, k právu. Ujmi se mého sporu. Dej mi vyvád. Před záludným pronárodem, před člověkem záludným a podlím, ty jsi přece moje záštita, Bože. Proč zanevřel jsi na mě? Proč stále chodit mám zármudkem z klíčen v sevření nepřítele? Sešli své světlo, svoji věrnost, ty ať mě vedou, ty ať mě přivedou k tvé svaté hoře, k tvému příbytku. A já tam přistoupím k božímu oltáři, k Bohu, zdroji své jásavé radosti a hrou na citaru ti budu vzdávat chválu, Bože, můj Bože. Proč se tak trpce rmoutíš, má duše? Proč ve mně úzkostně sténaš? Na Boha čekej. Opět mu budu vzdávat chválu. Je mu své spáse. On je můj Bůh.

[5:13] Tak tolik zbožího slova. Můžeme se posadit. Takže dává nám nahlédnou do svého nitra, do toho svého prožívání. Je moc dobře, že máme v Biblii tuhle knihu žalmů, která není jenom chvalospěvy, ale je tam spoustu takovýchto písní. Tak když se řeknou chvály, že budeme zpívat chvály, tak nevím, jestli bychom tohle chtěli zpívat úplně jako chválu. Ale to je píseň. Je to něco, co ten autor prožil, ten Kourachovec. A tenhle, to svoje prožívání, toho svého nitra vložil do písně a zpívala se. A je to dobré, že se i takovéhle písně můžou zpívat, protože různí lidé v tom společenství potřebují různé věci.

[6:14] A ne vždycky prožíváme všechnu radost, ale prožíváme i těžkosti. A je potřeba, aby jsme věděli, že v tom nejsme sami. A že nejsme jediní, kdo takovou věc prožívá. A že nejsme úplně mimo, když něco takového prožíváme. A že to prožívali lidé, dokonce se to dostalo do Bible, jako jeho slovo. A tak se s tím můžeme stotožnit. A zároveň nám to dává obrovskou naději a pouzbuření a léčí nás to. Pomáhá nám to. Pán Bůh skrze to slovo k nám může mluvit. A tu naši nemocnou duši, tu bolest, kterou máme někdy ve svém srdci, může léčit. A že je to hodně o té bolesti duše. A aspoň z nějakého toho úhlu pohledu, toho, co ten žalmista prožíval, tak si to můžeme projít spolu. A možná se v něčem z toho najdeme.

[7:17] A nebo si vzpomeneme, že jsme něčím takovým procházeli. A nebo pokud něčím takovým projdeme, tak to může být v budoucnu nějakým pouzbuzením pro nás. To je ta bolest té duše. Tady vychází z takové duchovní vyprahlosti. Říká, že touží po Bohu. Prožívá obrovskou touhu jako žízeň. Palčivou a spalující žízeň. Přirovnává to k žízní laně, která se prostě v té suché poušti vyprahle. A teď si to dokážete úplně představit, jak na té poušti se to tetelí, ten vzduch, ten žár a ta výheň. A teď si prostě to zvíře už mele z posledního, protože má obrovskou žízeň a jediné, co potřebuje, je trošku se napít. A on si tak připadá.

[8:19] Touží po Bohu, protože neprožívá Boží blízkost. Pravděpodobně ten autor toho žálmu je v exilu. A byl, protože bojovali mezi sebou i to Jižní a Severní království. A někdy se stalo, že z toho Severního království tam vtrhli a některé lidi odvedli. A tak je pravděpodobné, že autora tady toho... Žalmu prostě vytrhli, odvedli ho pryč, někam na sever, protože on to tam, jak jsou tady ty zeměpisné názvy, tak buď to jsou místa, na které vzpomíná, že tam něco s Bohem prožila, nebo co jsou místa, kde se teď nachází, a jsou mimo Jeruzalém, jsou na severu. A Hermon, Misear. A on je, protože Izraelci prožívali zvlášť tu boží přítomnost v chrámu, tam přicházeli, tam probíhala bohoslužba, tam se přicházeli Bohu klanět, jeho chválit, uctívat, on byl zvlášť, pokud byl korachovec, tak to byl člověk, který vedl chvály, byl vrátným v chrámu a vedl chvály.

[9:31] Takže to bylo to místo, kde se setkával s Bohem, tam prožíval, a tam Bůh zaslíbil, že bude svojí přítomností a teď prostě ho odvedli pryč a on tam nemůže, protože je v zajetí, je oddělený od toho, ne od Boha, od toho společenství, toho lidu, který chválí hospodina a je na poušti, té duchovní poušti, kdy nejenom tím, že je oddělený, ale prostě najednou neprožívá tuhle boží blízkost a to, že Bůh je živý, on to ví, ale v té jeho zkušenosti to teď není. A duchovní vyprahlost není vždycky jenom důsledkem hříchů, ale jestli je to nějaké období někdy v životě, které prožíváme a kdy nás může z toho až bolet naše srdce.

[10:35] Zvlášť pokud vidíme, že ostatní to mají a my ne. Musím říct, že takovou touhu, takovou spalující žízení, nejmy, jestli mám. A je velká otázka, jestli máme takovou spalující touhu po Bohu, jestli jsme ho zažili. Protože dokud, vždycky se říká, že až tehdy, když o něco přijdeme, zjistíme to, co jsme měli. Ale pokud nemáme takovou touhu po Bohu, která by byla někdy takovou zžírající žízení, tak je otázka, jestli vůbec jsme někdy byli v té boží přítomnosti, když to teď nemáme. A nebo je to jenom prostě standardní zkušenost našeho života, že prostě přežíváme.

[11:35] V těch žalmech jsou silné emoce. A on se to nebojí vyjádřit. On se nebojí vyjádřit obrovskou radost, ale nebojí se vyjádřit ani obrovský smutek a touhu, která tady je duchovní vyprahlost. To není jenom vyprahlost po nějakém emočním zážitku, po tom, aby se nějak vypovzbuzoval k něčemu. To je syrová touha potom po Bohu, po samotném Bohu. Ne jenom potom něco s ním zažít, ale po Bohu samotném. A v tom je někdy rozdíl. Ne, že hledáme zážitky jenom, ale že hledáme samotného Boha. A nic jiného a nikdo jiný nedokáže naplnit naši duši, uspokojit ty nejhlubší touhy našeho srdce. Jenom hospodin. A on to teď vidí. On mi mohl, tak sice nebuď tak smutný, tak podívej se, je tady nádherná příroda třeba.

[12:37] Hermon, rosa. Můžeš najít třeba radost trošku z ničeho jiného, ne? Podívej se kolem sebe. Nebo jakékoliv jiné radosti mohl zkusit, aby tu žízeň zaplašil. A možná to zkusil. Ale nic a nikdo nedokáže naplnit naše srdce jenom Bůh, tak jako Bůh. A protože on to prožil, tak hospodina hledá. A je to jedna z těch příčin té jeho bolesti, že touží po Bohu, ale neprožívá ho. Ty příčiny všechny jsou spojené, ale tak jako z jiného pohledu právě je to ta zkušenost s Bohem, která je příčinou jeho bolesti. Je to zajímavé, že na jednu stranu ty vzpomínky jsou obrovskou pomocí v tom, aby nám pomohly překonat ta těžká období a na druhé straně ty samé vzpomínky můžou být zdrojem obrovské bolesti.

[13:45] A protože on má tyhle zkušenosti a vzpomíná na ně, jaké to bylo, když se brával v čele toho jásajícího zástupu, který chválil Boha, slavili svátek. Muselo to být nádherné, dokážete si představit možná ty ulice v Jeruzalémě plné lidí, tak jako to vidíme někdy z těch filmů, jako na Palmovou neděli, a tam ty zástupy s těmi palmovými ratolestmi, jak vítali Pána Ježíše, prostě jásod, oslava. A teď ještě on to vedl. On šel v čele toho zástupu, vedl ty chvály, prožívali boží přítomnost, to společenství, radost, jásání. To si připomíná, že tohleto jsem měl a teď to nemám. A my můžeme vzpomínat na to, jaké to bylo, když jsme třeba uvěřili. Nebo jaké to bylo, když se nás Bůh dotkl. Když jsme mu byli blížko, když nám odpovídal.

[14:45] Může nám to na jednu stranu pomoct a na druhou stranu to může ještě prohloubit třeba někdy náš zármutek, tak jako tady. A ještě, ale víc to prohlubuje tu touhu právě. Pane Bože, toužím po tobě. Znovu tě chci prožívat, znovu chci být s tebou. Nechci žít bez tebe. A to je těžké, ale pozitivní. Když nás tyhle věci vedou k té touze po Bohu. Když ta bolest té naší duše nás vede k té touze po Bohu. Tím dalším zdrojem té bolesti je posměch. Lidé se mu vysmívají a popichují, kde je ten tvůj Bůh. A oni asi věděli o tom, že, nebo museli vědět, že on je ten korachovec, je to kněz, levita. A že Bohu patří, že Bohu slouží, možná jim on sám o Pánu Bohu říkal a svědčil.

[15:52] A oni se mu teď vysmívají. No tak kde je ten tvůj Bůh? Kde je, když jsi tady v zajetí? Proč to dopustil Pán Bůh? Když říká, že ješ živý, tak proč seš tady? To je silný, že dopustil, aby tě odvedli? No proč ti nepomůže? Proč něco neudělá pro to, aby si se cítil lépe? Proč tě nechá se trápit? To je dobrý? Tomu říkáš Bůh? Kde je ten tvůj Bůh? Podívej se. Není. A jeho to zžírá, protože on ví, komu uvěřil. On tomu nemůže nikdo vzít, ty jeho zkušenosti s Bohem. A tenhle posměch je zdrojem toho trápení pro něj, ale i vůči Bohu, že se posmívají Pánu Bohu. A tak ho to trápí a možná prosí, Pane Bože, tak udělej něco, aby to všichni viděli, že ty jsi tady, že jsi živý.

[16:56] A možná to takhle někdy prožíváme a že když jsou těžkosti v našem životě, tak ještě dostaneme od někoho nevěřícího třeba. No tak, kde je tvůj Bůh? Podívej se, kdyby byl Bůh, tak tady bys nebyl. Neměl by si tuhle nemoc, nebo nebyly by války. Proč umírají nevinní lidé? To je Bůh? Nebo proč nezasáhne? Proč tě nechá v takové situaci, v jaké jsi? A horší je, že nechá všichni vidět. Někdy to můžeme zažít i od věřících lidí, kteří se nám, nebo nevím, jestli můžu říct věřících, ale těch, kteří třeba chodí do kostela a kteří třeba něco takového můžou někdy i povědět. Výsledkem jsou slzy ve dne i v noci. A někdy to můžou být i myšlenky nejenom lidí, ale i nepřítele, kdy dňábel se nám snaží podsunout takovéhle zlé myšlenky o Bohu a jítřit to v nás.

[18:06] Tak kde je ten Bůh? Modlíš se a modlíš a neodpovídá a neslyšíš to a nevidíš to. Tak kde je? Je nebo není? Je dobrý nebo není dobrý? A to je zdrojem ta jeho úzkosti. Ale zase je to něco, co ho žene ještě blíž k Bohu. Pak jsou to zkoušky. Tam popisuje to, jak se jedna zkouška přes druhou valí. Prostě jedna katastrofa za druhou. Jedna těžká věc, po druhé jako vlny příboje, až má pocit, že se topí v těch vlnách, v těch příbojích. A potom je to ten pocit, že na něho Bůh zapomněl. Takže... A to jsou věci, které prožívá věřící člověk a které můžeme prožívat jako věřící lidé. Ale ten žalm není depresivní.

[19:07] Ten žalm má v sobě obrovskou naději a taky pomoc. To je ta bolest té duše. A jaká je ta léčba té bolesti duše? On s tím zápasí. Zápasí s tím, co prožívám. A ten jeho zápas se tam opakuje jako refren. Třikrát. A z toho můžeme vidět, že to není jednoduché, že se jednou pomodlim a někdy pán Bůh vyslyší po té první modlitbě. Ale někdy je to, že voláte jednou, nadechnete se a ono potom je to znovu těžké. A potřebujete bojovat znovu a dál a potom teprve po druhé. A potřetí až je klid, až je vítězství. Že to, že se tam ten refren opakuje třikrát, nám ukazuje na to, že ten zápas se probíhá, že je intenzivní a že není jednoduchý, ale že může být vítězný. Ta léčba, kterou tady z těch žalmů můžeme vidět, je v první řadě přiznat si, co prožívám.

[20:15] Ten žalmista si to uvědomuje. Uvědomuje si svoje pocity. To je tak velmi moderní žalm. Když člověk nepopírá svoje nitro, nepopírá svoje emoce, tak jako jsme to třeba my starší byli učení, vlastně neplač třeba, nebo není to správné, tady tohleto musíš zatnout zuby, musíš to vydržet. To neznamená, že bychom neměli se pouzbozovat k překonávání těch věcí, ale přiznat si ty emoce, které máme. On je pojmenovává. Takhle, panebože, se cítím. Moje duše se hrmoutí. Trbce se hrmoutí. Cítí bolest. A to, co je právě na tom důležité, je, že si to zvědomíme. Ty níterné pocity se dostanou třeba do slov nebo do myšlenky, že si člověk může uvědomit a může se jim postavit.

[21:20] Už to není jenom tak něco vágního, ale je to něco, s čím se dá něco dělat. A to je důležitá věc. A s tím souvisí to, že je to pravdivé. Že se to nesnaží nějak zaobalit. Ty svoje pocity a emoce o tom, že v podstatě je to hrozně těžké, ale aby před Bohem nebo před lidmi nevypadal blbě s promenutím anebo se necítil vpatně, že přece tak. Takhle bych se neměl cítit, tak řekneme jenom, že to v podstatě není tak hrůzné. On to řekne prostě, je pravdivý, je upřímný k sobě i k Bohu. A říká to Bohu, mluví k Bohu. A tam je zajímavé, že ještě je rozdíl mezi tím, když my Bohu vyčítáme něco a nadáváme na něj, a mezi tím, když mu vyléváme svoje srdce.

[22:22] Pravdivě. A když je tam ta bolestivá důvěra v něho a přesto to trápeň, které máme, ale on o tom mluví, on to Pánu Bohu říká. Všechno mu to říká. Tak, jak to je, tak, jak to prožívá, tak, jak to cítí a prosí. Takže modlitba, rozhovor s Bohem je obrovskou léčbou naší duše. A to, o co prosí Boha, tak jedna z důležitých věcí, o co Boha prosí, je, že ho prosí o pravdu a světlo. Sešli svoje světlo a pravdu, ty ať mě vedou. To jsou dvě věci, které jsou nesmírně důležité, protože on si uvědomuje, ano, takhle se cítím, to jsou prostě věci, které se mnou hýbou, ale nemusí to být pravda.

[23:26] Bože, otevři moje oči, abych viděl tu situaci takovou, jaká je, jak ji vidíš ty. Dej mi svoji pravdu, dej mi poznat pravdu o tobě, pravdu o mně, o moji situaci, dej mi to vidět. A sešli svoje světlo, abych vůbec byl schopný to vidět. Protože to je něco, co potřebujeme. My někdy, když jsme na dně a když jsme zavalení nějakými zkouškami, tak ani nejsme schopni někdy vidět. A tak to jsou dvě věci, o které můžeme prosit. Být upřímní k Bohu, přiznat si, mluvit s ním a prosit ho o to, aby nám dal světlo. Jeho světlo, které do té naší temnoty zasvítí. A víte, že někdy stačí plamének a tma je pryč. Bože, dej mi svoje světlo. Já už jsem to možná tady zmiňoval lidem, z takových jeden z nejnádhernějších výroků žalmu je můj Bůh září do mých temnot.

[24:36] My máme ty temnoty, ale můj Bůh do nich svítí. A to je tahle prosba. A pane, pošli svoje světlo. A dej mi vidět svoji pravdu. O tom mluví s Bohem, možná ještě o dalších těch věcech, ale to jsou důležité věci. A potom, ale nemluví jenom s Bohem. On mluví i k sobě. A jeden kazatel, už zesnulý, Martin Lloyd-Jones, má celou jednu knihu, Duchovní deprese. A já jsem ji ještě nečetl celou, nebo nečetl, ale slyšel jsem jednu myšlenku z té knihy o tomhle žalmu. A říká, je daleko důležitější mluvit k sobě, než nechat svoji duši, aby mluvila k nám. Protože naše duše toho hodně namluví. Ale nevidí ty věci objektivně.

[25:38] A když nasloucháme příliš introspektivně svému nitru, tak nás to může zavést do větší a větší hloubky, do hlubší a hlubší deprese. Takže říká, zdravější je mluvit k sobě, než nechat sebe, než tu duši mluvit k nám. A on to tady dělá, tenhle žalmista. A nejenom v tomhle žalmu, ale v těch žalmech některých dalších to je. A to je ten refren, který se tam opakuje. Proč se tak trpcer moučíš moje duše? aby o tom přemýšlel, co se děje, a tak promlouvá sám k sobě, přemýšlí, přemýtá o tom, co prožívá, co se děje, jestli skutečně jsou ty důvody k tomu, že se takhle cítí, nebo k čemu to může vést, k čemu to bude dobré. A vlastně takhle pouzbuzuje tu svoji duši. Druhou důležitou věc, kterou říká sám sobě, na Boha čekej, to je rozkaz.

[26:49] Nevím, jestli to není jeden z nejtěžších věcí, kterou můžeme udělat. Přece my bychom chtěli, aby Bůh teď, aby konečně už to bylo pryč, aby Bůh udělal něco hned. Nám se nechce čekat. Nevím, jestli rádi čekáte. Absolutně ne. Prostě být někde v čekárně, o nehrá jsem tam usnul, v nějaké čekárně, jenom jsem doufal, že nechrápu, protože to se mi stává, že chrápu. Ale prostě čekání to je hrozná věc. Ale on říká, na Boha čekej. A zaměřuje ten pohled té svojí duše na Boha. Na něho čekej. On se v téhle věci rozhoduje mu věřit. I v těch těžkostech, že Bůh se ho zastane.

[27:50] To je tak obrovská víra. Čekej na Boha, neboj. Vždyť on pomůže. On přijde. V pravý čas vysvobodí. A i v tom, když tam mluví o těch, že se přes něho valí ta jedna vlna za druhou, tak i v těch těžkostech volá k Bohu, vztahuje se k Bohu. A mě taková krásná formulace. Hlubina volá na hlubinu. Ta hlubina té naší duše volá na hlubinu, kterou je Bůh. Tu nevyčerpatelnou hlubinu. A tu naši hlubinu se nemůže uspokojit nikdo jiný, než ta hlubina s velkým H. A tak ve všech těch těžkostech volá přes ten řev té vody, aby se ho zastal. A tady to říká. Čekej na Boha. Rozhoduje se mu věřit. Natahuje k němu svoji ruku. Čeká.

[28:51] A to chce obrovskou vytrvalost, trpělivost a nesmírnout důvěru. Ale co jiného můžete dělat, než to? Protože pokud nevěříme tomu, že Bůh zasáhne, tak nemáme žádnou jinou naději. Není jiná naději. Naši jediná naději je Bůh v našich situacích. A tak nevím, jestli to je pouzbuzení, když vám řeknu, čekej na hospodina, jak vám to zní. Ale je to jediná věc, kterou vám můžu říct. Čekej. Čekej. A Bůh přijde. Protože Bůh nikdy nepřijde pozdě. A potom je tam to pouzbuzení, kterým ty refrény končí.

[29:51] A to je ta perspektiva té budoucnosti, ke které se vztahuje a kterou očekává. Na Boha čekej. Opět mu budu vzdávat chválu. Je mu své spáse. On je můj Bůh. Má naději, když se podívá do budoucnosti. A když zaměřuje znovu ten svůj pohled od těch svých starostí k Bohu, tak ta naděje potom může i růst. Ten žalmista je dál v exilu. Bůh ho může vysvobodit a může ho přivezt domů. Ale i kdyby ne. Tak když prosil za jeho světlo a pravdu a na tom konci toho žalmu je vidět, že... ta pravda a to světlo přichází do jeho života, tak ví, že bude moct zažívat jeho blízkost a jeho dotyk i v exilu. A ten třetí refrén už je potom plný jistoty. Ať doma, anebo tady. Ať to bude za takových nebo takových okolností, budu Boha chválit.

[30:56] Na venek se nic nezměnilo. Zůstává tam, kde je, ale uvnitř zvítězá. Zvítězá. Když se ocitneme v podobné duchovní situací, nebojíme se být upřímní k Bohu i k sobě. Mluvme s Bohem, řekněme mu to. Prosme ho o jeho milost, ale mluvme i sami k sobě, ke své duši. Znovu a znovu, tak jako ten žalmista. A povzbuzujme svoji duši k tomu, aby čekala na hospodina a doufala v ní, když se pán Bůh oslaví v našich životech. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20250727/duveruj-hospodinu · Aktualizováno: 2026-10-15