# Měřítko duchovnosti

> Kázání ze dne 23. 11. 2025, 1. Korintským 12:1-3, David Sláma. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 23. 11. 2025
- **Kazatel:** David Sláma
- **Biblický text:** 1\. Korintským 12:1-3
- **Délka:** 38:03
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/media/audio/2025/2025-11-23-meritko-duchovnosti.mp3](https://baptisteolomouc.cz/media/audio/2025/2025-11-23-meritko-duchovnosti.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Tak pokoj vám, radši a sestry, srdečně vás zdravím, tak jako to Peťa říkal v tom krásném bílém dni dnešním. A máme před sebou ještě dneska před takovou pauzou adventní epištolu 1. Korinským, tak si ji můžeme spolu otevřít a teď jsme v takové té další nové části dopisu apostola Pavla, kde odpovídá na otázku další z těch, které ty korintiany měly. A to byla otázka duchovních darů. A Pavel Mečkovský minulý předměnou neděli měl takovou krásnou schrnutí týkajících se tady těchto záležitostí.

[1:01] A my teď se stoupíme z té výšky z toho nadhledu k těm jednotlivostem. Takže to můžeme potom takhle spolu dále Pán Bůh rozebírat. Ty kapitoly 12. a 14. o duchovních darech se soustředí na to, jak je používat ve společném schromáždění, ve zboru. Ať už je to společné scházení se v nějakém smyslu, se ty dary dají používat. A potom se to týká jakéhokoliv toho scházení se věřících lidí, když se spolu schází. Třeba i na těch menších skupinách. Protože tam je to prostředí, kde se ty dary dají používat. A souvisí to právě už s tím oddílem předchozím o Večeři Páně, protože tam a poštol Pavel začíná slovy, když se spolu scházíte. Takže to je kontext.

[2:02] Zase ještě jenom těch kapitol společné scházení se. Takže není to jenom nějak individuální využití těch darů v životě pro nás, ale je to v kontextu toho společného schromážděvání. Tak a my se dneska podíváme na zajímavé verše, které jsou na začátku té dvanácté kapitoly. První tři verše. Tak můžeme povstat. Kdo můžete a chcete. A budeme číst dvanáctou kapitolu první tři verše. Tam Pavel píše. Pokud jde o duchovní dary, bratří, nechtěl bych vás nechat v nevědomosti. Pamatujete se, že když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně k němým modlám. Proto zdůraznuju, že žádný, kdo mluví z ducha božího, neřekne. Ježíš buď proklet. A že nikdo nemůže říct, Ježíš je pán, leč v duchu svatém.

[3:06] Tak tolik z božího slova. Můžeme se posadit. Takže to dnešní téma jsme mohli nazvat měřítko duchovnosti. A jak rozpoznávat opravdová duchovnost neopůsobení božího ducha. A pápuštol Pavel celý ten odděl začíná slovy a o duchovních darech nechci, bratři, abyste tomu nerozuměli. Tady v ekumenické nechtěl bych vás nechat v nevědomosti. A jenom taková poznámka zajímavá k tomu je, že to slovo dary, duchovní dary, tam v tom originále není. Je tam, je to napsané, a pápuštol Pavel píše, o těch duchovních bych vás nechtěl nechat v nevědomosti.

[4:09] A teď nevíme, co tam doplnit. Tak se to ty různé překlady snaží nějak podle toho kontextu nebo smyslu doplnit nějakým vhodným slovem. A tak bychom to mohli právě doplnit buď tím, a tak bychom toho, a tak bychom toho zdomosti. že je řeč o těch duchovních darech, což je kontext těch kapitol, nebo všeobecně o duchovních věcech. Nechtěl bych vás nechat v nevědomosti o duchovních věcech, záležitostech. A nebo bychom tam mohli, protože na jiných místech se to ještě takhle používá, a taky ve smyslu duchovních lidí, o duchovních lidi. O těch, skrze které se projevuje boží duch. Zdá se, že úplně v tomhle kontextu těch prvních třích veršů je tam ten význam toho všeobecného o duchovních věcech, projevech, záležitostech, nebo o těch lidech, skrze které se tyhle věci projevuje nejlepší.

[5:15] Není tam specificky jenom o těch charizmatech, o kterých je potom ten seznam, který vyjmenovává. Když se řekne duchovní lidi, tak to neznamená všeobecně křesťana, protože každý křesťan má ducha svatého, ale je řeč o tom, když duch svatý skrze někoho mluví přímo, o přímo působí, také je to přímé působení. Takže ani se nejedná v tomhle kontextu, kde se tam mluví o řeči, jenom o to, když se káže boží slovo, nebo když jsou svědectví. Ale specificky o tom, když se duch svatý tou řečí projevuje skrze člověka v proroctví. Je to nějaká přímá řeč, nejenom, že my mluvíme o pánu, ale kdy pán přímo mluví k nám, tak jako to bylo, tak to hovoří hospodin, nebo toto vám chci říct.

[6:24] To je moje slovo pro vás. A tady už začínáme tušit, že je to velice důležité umět rozlišovat v takovýchto případech. Jestli je to, co takhle někdo říká, opravdu z ducha božího, a nebo není, aby nedošlo k nějakému omylu, nebo k nějakému špatnému učení, nebo k něčemu, co by nás mohlo úplně svést cesty, nebo rozházet, nebo prostě vnést něco úplně špatného do toho společenství. V té prvotní církvi víme, že tohle působení ducha svatého se projevovalo. Oni s tím počítali. Ještě i v pozdější době máme i jeden historický záznam takového proroctví, kdy biskup z Melita káže a najednou to kázání přechází už ne v to, že on něco vykláda, ale mluví hospodin skrze něj.

[7:40] Takže je takový historický záznam takovéto řeči máme. A nevím, kdo z nás by jsme nechtěli slyšet takovéhle slovo od hospodina. A možná, že to, tak může to být nejrůznější, podle toho třeba v jakém jsme rozpoloženi. Někdo skutečně hledá odpovědi na svoje otázky v něčem tápe a tak moc by potřeboval nějaké prostě slovo, jasné slovo, přímé slovo od hospodina. Někdo možná má rád takové senzace a to, co se jenom tak káže, to je prostě taková nuda trochu, ale něco takového živého, jakože Bůh mluví, tak to bychom chtěli, aby jsme potřebovali. A možná spíš než skutečná potřeba je tam jenom, ale to člověk nemůže soudit, protože nevidíme do srdce druhého člověka.

[8:44] A každopádně Bůh se takhle projevoval a neustále i v historii, v dějinách se uvažuje o tom, jestli takové projevy Pán Bůh, jestli jsou dneska ještě, jestli v to věříme, nebo jestli se to takhle projevuje, jestli se Bůh takhle projevuje. Někdy to zní skoro až tak, jako jestli Bůh vůbec může takovým způsobem se projevovat. A dokáží se křesťané zakopat v takových válečných táborech a střílet jeden na druhého a nejenom, jak tady máme to anatema v tom textu, tak to vyhlašují jeden nad druhým potom. Prostě ty nejsi pravověrný, protože to neuznáváš a ten druhý říká, ty nejsi pravověrný, protože to uznáváš. Tak je to taková, zároveň je to také minové pole, tenhle text nebo tenhle oddíl a ty témata.

[9:45] Tak dáli pán Bůh potřebuje moudrost, aby jsme se v tom dokázali správně pohybovat a navzájem se neodsuzovat nebo se nesoudit za nějaké postoje naše, které máme. A zároveň mít otevřené srdce a hledat, jak to teda je. A tak za to se můžete modlit, aby jsme v tom moudrost měli, když potom dali pán Bůh až teda po adventu, v tom budeme pokračovat. A každopádně, aby bylo asi zřejmé, já věřím tomu, že Bůh se takhle projevovat může. Tak to je moje východisko. A můj postoj. Každopádně to, co tady vidíme, je, že Apoštol Pavel v tom oddíle nikde neříká, to nedělejte nebo tohle nepoužívejte, ale všude radí, jak to používat tak, aby to bylo dobré, aby to bylo správné a aby to bylo k úžitku.

[10:52] Aby to nebylo k rozdělení, aby to nebylo k nějakému boření, k něčemu, co uvádí dozmatku, ale k tomu, aby to napomáhalo a růstu, aby to oslavovalo Pána Ježíše. A ty korinčtí samy těch darů duchovních měli hodně. Tím hned začíná apostol celou tu epistolu, že Bůh vás obohatil v každém daru milosti. Takže oni toho měli, byli taky nadšení pro ty duchovní dary, chtěli je používat, používali je a hodně si zvlášť cenili těch zázračných projevů ducha svatého. A tak, jak my to nikdy rozdělujeme, na ty obyčejné dary a na ty spektakulární, ty zázračné, což asi vůbec není dobré dělení. Ale oni si právě cenili těch, co bě do očí těch darů.

[11:54] A teď si představte, nebo vnímejme to, že to, jak oni byli nadšení, charismatici, projevovali se tam ty dary, byli si jistí tím, že oni to umí používat, že jsou duchovní a navýši křesťané kategorie první. A teď on jim k tomu říká, bratři, víte, já nechci, abyste tomu nerozuměli. Prostě, víte, vy tomu nerozumíte. A to musela být pro ně taková trošku jako tacka pro ty korenské. Vy si myslíte, že jste duchovní, že umíte používat dary, že prostě jste the best. A já vám musím říct, že tomu úplně nerozumíte. Zároveň to, jak je napomíná, je úžasné. On říká, bratři, nic z vrchu, prostě, musím vás, co to děláte, co to jsou mezi vámi za zmatky, za hruzy.

[13:02] Říká, bratři, a takým jemným měštím, měžným způsobem, prostě on se nepovyšuje, staví se na jejich úroveň, on je jejich brater a jako bratr bratra v té rodině napomíná. A ta jeho touha je potom nejim to zakázat, nejim prostě prásknout přes prsty a říct, takhle se to nedělá, ale pomoct. A zároveň v tom se projevuje nejenom, že jejich brater, možná starší brater a v tom dobrém slova smyslu a v tom také v tom duchovním otcovství. Víte, používáte je a teď pojďme se na to podívat, aby to bylo dobré. Já vám chci pomoct. Děláš to a jako syn otci ti budu vysvětlovat a budu ti pomáhat, budu ti provázet, aby si rostl. Aby si vyrostl z té dětinskosti, jak o tom píše potom i ve 13. kapitole, aby to bylo zralé, aby to bylo dobré, aby to bylo něco, co je k úžitku.

[14:12] Tak to je ten úvod vůbec k tomu, který apostol Pavel jim říká. A jenom i proto, že mě to oslovilo i v tom smyslu, kolikrát já nebo my si říkáme, v čem jsme dobří. A jak už něco zvládáme v té naší službě a v kázánící a nebo ve svědectví a v čemkoliv. A myslíme si, že jsme prostě, že jsme dobří. A pak přijde někdo, kdo nám řekne, víš, ale ještě tomu tak nerozumíš úplně. A pojď, chtěl bych ti pomoct, chtěl bych ti vysvětlit. A jaká bude naše reakce? Co ty mi budeš co říkat? Já to umím. A nebo pokora, tak jo, tak mi řekni, pomož. Aby jsme to mohli nějakým způsobem aplikovat i třeba v našem kontextu.

[15:20] Vždycky to chce pokoru a ochotu se nechat učit. A nebo umět někoho druhého učit, pomoct mu. A ty duchovní projevy jsou velice důležité. Duch svatý se projevuje a vším tím obdarováním nám Pán Bůh posílá obrovskou pomoc, aby jsme mohli žít život pro Pána Ježíše, aby jsme mohli sloužit, aby jsme mohli svědčit. A mluví. To je obrovský dar. A proto, a tyhle ty věci, které nějak neumíme, je ochočit. Protože se nedají ochočit. Bůh se nedá ochočit. On se projevuje, jak chce. Ale je důležité jim se snažit porozumět. Protože, aspoň myslím, že cítíme, že je v tom obrovská moc v těch projevech, v tom obdarování.

[16:27] A že pokud dostaneme do ruky tuhle obrovskou moc, tak potřebujeme vědět, jak s ní, vždycky nevím, to správné české slovo, když náskakuje slovenské, jako s tím narábať. Prostě jak s tím zacházet. Jak s tím zacházet, aby jsme ty nástroje, které máme, aby prostě jsme nebyli děti, které ublíží sobě a ublíží druhým. Že potřebujeme v tom být obrovským moudří a poddaní Pánu Ježíši, aby ta moc, která tam je, byla k dobrému a ne ke špatnému. Aby jsme zároveň tak neměli z toho strach, takže to odmítneme a neochuzovali se, ale zároveň byli v tom moudří. A tady musím jednu takovou odbočku říct, bylo děte, a to bylo děte.

[17:28] A to bylo děte. Nechci mluvit za nikoho z vás, ale za sebe, že s těmi dary a s těmi projevy máme jenom, si myslím, anebo aspoň já, tak malou zkušenost. A o spoustě z toho můžeme mluvit jenom teoreticky, protože tak možná člověk se setkal s jazyky nebo s někým, kdo se modlil za nějaké uzdravení. Ale myslím, že máme tak malou, nebo já mám tak malou zkušenost s tím, jak se Duch Svatý může projevovat. Že je to asi i těžké o tom mluvit. Tak ani to neberte, prosím vás, že to všechno já vím, nebo že to nějak umím, ale je to něco, co se chceme společně učit a čemu se třeba můžeme otevírat, aby Bůh mohl působit. Takže to je to, bratři, nechci, abyste nevěděli, nechci vás nechat v nevědomosti, nechci, abyste tomu nerozuměli.

[18:37] A zároveň je v tom takový obrovský poukaz na to, že znovu, že křesťanství není náboženství vypnutého rozumu. A ani v těchto oblastech ducha, který je spontánní, je to moc, je to oheň, je to něco, co nedokážeme ani svým rozumem nějak pojmout, ale zároveň ani v tom Bůh neříká, tak víš co, jenom vypni rozum, jenom se otevři a jenom prostě to nech působit. Bůh říká, nechci, abyste tomu nerozuměli, to znamená přemýšlej o tom, zkomej to, modli se, hledej, čti a snaž se, když se mi poddáš, tak já ti tomu dám rozumět, říká pán. Takže ještě to, aby jsme si znovu uvědomili, že i v těchto věcech potřebujeme mít ten rozum, nebo uvažovat, nevypnout mozek.

[19:45] A poštol Pavel je potom upozornuje na jejich minulost, pohanskou minulost. Je tam obrovský kontrast mezi tím, jak žili a jak žijí teďka. A to je v určitém smyslu asi přenosné a v některém ta jejich zkušenost byla ještě o to víc intenzivní, protože dnes je okolo nás takové, jako to prostředí toho ateizmu, tam prostě nebyly lidi, kteří byli nevěřící ve starověku, v žádném slova smyslu. Prostě měli nějaké božstvo, každý něčemu věřil, každý něco uctíval. Dneska to nemáme až tak okaté, ale stejně, v určitém smyslu, každý něčemu věří a každý má nějakou tu svoji modlu nebo modličku, ke které se klaní.

[20:47] A je tam některé věci, protože to je duchovní. Zase ten náš život nežijeme jenom tělesně. Ten náš život každého člověka má duchovní rozměr. A ten duchovní svět se nějakým způsobem projevuje. A jak se projevuje v tom, když člověk nevěří a když věří. A je tam tenhle rozdíl v tom druhém verši, který apostol Pavel připomíná. A když jste ještě byli pohané, váhlo vás to k němi modlám. A jak jsme viděli předtím, modla nic neznamená, není to skutečné nebo žádné opravdové božstvo, je to nic. A přesto zatím je nějaká moc duchovní, která strhuje, která přitahuje. A tak je to i za těmi moderními modlami. Je tam prostě něco, co táhne.

[21:50] ne lidi a ta duchovní oblast působí v životě a když je to bez Boha, tak je to svázanost, je to nesvoboda. Člověk si nemůže pomoct, neodolatelně vás to táhlo k těm němým modlám. Prostě byli jste strhávaní, nemohli jste si pomoct, neměli jste žádnou svobodu. Když to, když člověk přijde k Bohu, tak je svoboda. A dokonce až taková svoboda, kterou Bůh dává, je, že nás nenutí k tomu, aby jsme ho následovali. Ježíš říká, kdo chce jít za mnou. Když přijdeme k Bohu, tak je tam obrovská svoboda, kterou nám dává. Až se nám z toho zatočí hlava. Ale protože jsme poznali to, že nás miluje a tuhle svobodu nám dává, chceme. Chceme jít za ním.

[22:55] On nás přitahuje a my můžeme na to odpovídat. Takže ta nadvláda těch model je častokrát v tom, že lidi nepřemýšlí pořádně nad tím vlastně, co je strhává. Proč je to strhává? Proč něčemu věří? Proč jednají tak, jak jednají? Prostě to přijímají, jdou a nechávají se vláčet. A v té duchovní oblasti je tam právě to, že je potřeba se nenechat vláčet něčím. Je potřeba rozumně následovat. A to je to, že nemáme být nevědomí, máme přemýšlet. Je potřeba rozumně, je potřeba přemýšlet, je potřeba zkoumat. Je potřeba rozlišovat a najednou se vám probudí ty duchovní čidla, která jsou a začínáte rozlišovat daleko citlivěji to, co je dobré a co není dobré.

[24:05] Takže nenechávejte se strhávat. Ne, že nebudete přemýšlet a půjdete za každým, kdo vám něco poví a co vám někdo prostě bude chtít namluvit nebo kam vás potáhne. Přemýšlejte, zkoumejte, rozsuzujte. Už nejste pohani. A ten další obrovský rozdíl je v tom, že říká Pavel, táhlo vás to k těm němým modlám. To jsou modly, které nedokáží vám říct nic, co by stálo za to. Mají ústa a nemluví, mají oči a nevidí, mají ruce a nemůžou hýbat, mají nohy a nemůžou chodit, říká jeden vžalm. A když jste přišli k Bohu, tak Bůh je živý. Bůh je ten, který mluví. Hned na začátku Biblie to máme.

[25:05] I řekl Bůh, buď světlo. A bylo světlo. Že Bůh tvoří svým slovem. A my, když přicházíme k němu a On k nám mluví, a když přicházíme do těch společných schromáždění a slyšíme Jeho hlas, tak On tvoří tím slovem. Tvoří něco nového. Tvoří v nás, ale vlastně vůbec, když přijdeme k němu, tak je to znovu zrození. To je něco, když se můžeme narodit znovu skrze Jeho slovo. A působení Jeho ducha působí v nás novou radost, nový pokoj, nové odhodlání, pokání. To všechno Bůh působí si myslím. On mluví. Mluví k nám. Živý Bůh zasahuje do našeho světa a dává nám nejenom to slovo vkázání, to slovo, které se vykládá, ale věřím tomu, že Bůh může k nám mluvit i přímo. Toto chci říct tobě.

[26:06] A tomu se říká proroctví. To je boží slovo do konkrétní situace, konkrétního. a to slovo Bůh mluví a na to máme být připraveni v církvi, že Bůh mluví. Když přijdeme do společného schromáždění, čekáme, že k nám Bůh bude mluvit, že my můžeme mluvit s ním a že my mu budeme odpovídat. A teď, když je to společné schromáždění a teď se tam projeví tenhle dar, a když duch mluví skrze člověka, tak ale můžeme zase vědět, že když působí Bůh, tak Satan nespí a že on nemůže stvořit nic nového, ale to, co může udělat je to, že napodobuje věci, že pokroutí věci, to, že zamotá nějakou lež do něčeho.

[27:19] A to znamená, že i proroctví se dají napodobit, i jazyky se dají napodobit. Prostě a proto z toho můžou potom vzniknout někdy z matky, že do toho vneseme někdy svoji člověčinu. A říkáme, to mi řekl pán, a přitom nám to neřekl pán, ale řekl nám to nevím kdo, na Slovensku zase, říkali, že někdo mluví z ducha a někdo mluví z brucha. Prostě podle toho, jak se kdo vyspal. Tak ale to prostě musíme rozlišovat, jestli kdo k nám mluví, z jakého ducha člověk mluví. A pak z toho někdy můžou právě vzniknout ty z matky a rozdělení a nepříjemnosti. To neznamená, teď jenom se poznámka na okraj, když je někde nějaké rozdělení, ještě to neznamená to, že tam nepůsobil Boží duch.

[28:21] Protože někdy to rozdělení znamená, že všichni, že duch nás vede někam, ale když ostatní chtějí stát a nechtějí se připojit, tak tam nastává rozdělení. Ale je to bolestivé, nemusí to být, ale vnímáte ten rozdíl. Takže tam a znovu u toho je potřeba umět rozlišovat a přemýšlet a modlit se. A proto to apostol Pavel píše. Zase, můžeme z toho mít strach a rozhodnout se, že raději tyhle dary nebudeme používat, protože to je nebezpečné. Nechceme žádné rozdělení, nechceme žádné zmatky, chceme mít klid ve sboru nebo na skupince. Nechceme žádné excesy, nechceme prostě, chceme mít tak, aby to všechno bylo krásné, dobré, spořádané, tak radši se tomu vyhneme.

[29:24] A asi to není úplně nejlepší cesta. Zase, apostol Pavel znovu to nepíše proto, aby se to nepoužívalo, ale aby se to používalo správně. A měla by být možnost v církvi, aby se Bůh mohl takhle projevit přímo. Někdy to možná může být na tom společném našem schromáždění, když to naše společné scházení asi proto není úplně uspůsobené, ale ty menší skupiny na skupince, kde daleko víc můžeme uplatňovat ty duchovní obdarování, tak třeba tam je to daleko snažší. Když je příležitost. A jaké je to kritérium toho, takže to se potom dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, jaké je to kritérium toho rozpoznání.

[30:24] A je úplně zásadní, a to zásadní kritérium je v tom, jaký je vztah toho, kdo mluví a co se mluví k... Pánu Ježíši Kristu. Pavel tam říká, že nikdo, kdo je pod působením Božího ducha, nebude Ježíše proklinat. Nebude říkat věci, které jsou proti němu. To dělá zlý duch, který Ježíše nenávidí. Naopak člověk, když vyznává Ježíše jako pána, tak tam můžeme vědět, že Boží duch působí. I tak to máme rozlišovat. A tam můžeme ale vědět, že působí Boží duch. Protože Boží duch vždycky vede lidi k Pánu Ježíši. Vždycky bude o to, aby Ježíš byl v centru naší pozornosti. Aby všechna naše láska, všechna naše oddanost, všechna naše úcta patřila jemu. Aby jsme poklekli před křížem. Aby jsme se vzdali sami sebe.

[31:25] Aby jsme měli lásku k němu a lásku k lidem. Takže Boží duch vždycky vede ke kříži, vždycky vede k Pánu Ježíši a k poddanosti jemu. Takže někdy v tom schromáždění, když je opravdu taková silná Boží přítomnost a když se tam projeví nějaký tenhle dar a můžou se projevit i ti duchové, kteří nejsou čistí. To vidíme třeba v příkladu události, která se stala, když na začátku Markové evangelie, když Ježíš přišel do synagogi kafarnaum, tak tam byl člověk, který měl nečistého ducha a začal křičet. Co je ti do nás, Ježíši, synu Boha živého? Přišel si nás trápit. Proč? Že ten člověk chodil do kostela, do synagogi, roky asi a nikdy to s ním nic neudělalo, ale přišel Ježíš a okamžitě se ten duchovní svět projevil.

[32:30] Prostě tam je to buď a nebo. A Ježíš to poznal a když tenhle, tak věděli, že to nebylo řeč z dobrého ducha a Ježíš toho zlého ducha vyhnal. Nedovolil mu mluvit. Tam se mělo mluvit jenom boží slovo, tak jako ve schromáždění se nesmí dovolit, aby se mluvilo něco z nečistého ducha, ale to, co je z božího ducha. Takže tým kritériem tam byl ten vztah k Ježíši a pořád je. Takže to kritérium není to, jestli ten, kdo mluví, říká jenom nějaká pravověrná slova nebo jestli mluví fundovaně nebo jestli mluví prostě, jestli mluví krásně nebo mu to moc nejde nebo jestli ho má hodně ilustrací nebo málo ilustrací. Jestli je to dobrý a milý člověk, který by nikomu neublížil, je ani to, jestli je ten člověk morální.

[33:35] Jediné kritérium té duchovnosti v tom je, jestli je Ježíš jeho pán, jestli ho miluje a jestli se mu podřizuje a jestli druhé lidi vede k tomu, aby Ježíše milovali a poslouchali. Samozřejmě, že takové vyznání Ježíše pán se prostě dá jenom tak říct. To nás nic nestojí. To může říct každý. A je důležité vědět, ale aby to bylo vyznání srdce. Aby bylo vědět, že v mojem životě je to pravda. Že Ježíš je pán. A že to vím. Že Ježíš je Bůh, že jsem tomu uvěřil, že jsem to prožil. Že je můj pán, to znamená, že má právo rozhodovat v mojem životě. Může mi cokoliv říct. A tam se to někdy projeví, jestli je Ježíš skutečně naším pánem. Může ti Ježíš rozkázat.

[34:37] Může mi Ježíš rozkázat v životě. Protože on je pán. A tak máme přemýšlet o tom, co lidé ve sboru říkají. A když nemáme jistotu, z jakého ducha ten člověk mluví, když třeba ani nemluví moc o páně, Pánu Ježíši, nebo nám tam něco nesedí, tak se ho máme zeptat. A aby se to projevilo, ale musíme se zeptat v autoritě a v té ochraně Pána Ježíše Krista, ho konfrontovat. A pak se ten duch projeví. Buď tak jasně, že se začne protivit Pánu Ježíši, nebo víme, že začne nějak ten člověk kličkovat a oba všelijak prostě uhýbat a vykrucovat se a neřekne nic jasného a tam už jsme hodně na pozoru. A nebo to ten člověk vezme a řekne, já miluji Páne Ježíši, ano, je můj Pán.

[35:39] A nebo to prostě nějakým způsobem vyjádří svoji víru a vztah s Pánem Ježíšem. A pak můžeme vědět, na čem jsme. Takže, když to schrneme, Bůh chce mluvit jasně a konkrétně a ať už je to právě ta přímá řeč skrze toho, když Duch Svatý působí skrze nás. A my můžeme být jeho ústy. A nebo potom i sekundárně skrze kázání a svědectví. A když Bůh, Duch Svatý působí, tak můžeme poznat jeho působení tím kritériem, kterým je vztah k Pánu Ježíši Kristu. A poštol Pavel to chce říct hned jasně na začátku. Mluví o Duchu Svatém, ale to největší měřítko té duchovnosti je Ježíš, je jeho kříž. A chce, aby jsme to věděli, chce, aby jsme uměli podle toho rozpoznat, kdo působí a jak působí.

[36:44] Nenechali se jenom unášet, nevěřili úplně všemu, ale uměli rozsuzovat, uměli přemýšlet, uměli se modlit. A prostě nepřijímali všechno jenom automaticky. Takže celý ten oddíl o duchovních darech má tohle předznamenání. Duch vede k Ježíši a vyvyšuje ho. Ale ještě v závěru bych to chtěl, to kritérium otočit. Nejenom, že my máme posuzovat někoho druhého, jestli on mluví z božího ducha, ale aby jsme to otočili i na sebe. Chci, nebo chceš, aby skrze tebe působil duch svatý. Aby mluvil skrze tebe duch svatý. Aby sloužil, aby pomáhal druhým lidem. Jestli to chceš, tak potom musíš mít to kritérium na sebe. Já ho musím mít na sebe. Je Ježíš mým pánem. Poslouchám ho. Má právo mi rozkazovat.

[37:46] Protože jenom potom, když to tak je, tak můžeme být použití božím duchem. Takéž nás tom pán Bůh požehná, až jsme se mu poddávali a milovali pána Ježíši, chtěli ho oslavit, aby se nás Bůh mohl použít. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20251123/meritko-duchovnosti · Aktualizováno: 2026-10-17