# Když se scházíte…

> Kázání ze dne 24. 5. 2026, 1 Korintským 13:4-7, David Sláma. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 24. 5. 2026
- **Kazatel:** David Sláma
- **Biblický text:** 1 Korintským 13:4-7
- **Délka:** 35:59
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/media/audio/2026/2026-05-24-kdyz-se-schazite-mvb2dwp2.mp3](https://baptisteolomouc.cz/media/audio/2026/2026-05-24-kdyz-se-schazite-mvb2dwp2.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Pokoj vám, radci a sestry. Jsem rád, že tady můžeme být spolu. Všichni, vy, kteří jste tady domácí hosté, i z České republiky, západu, východu, i ze zahraničí. A probíráme spolu tu první epištolu korinským. Jsme teď na konci toho oddílu o duchovních darech. To, co se týká společného schromáždění nebo schromažďování. A začíná to od 11. kapitoli, kdy to celé apostol Pavel začíná u Večeře páně, což je úplně centrum, to jádro toho, proč vůbec můžeme být spolu, můžeme být jako církev. To je to, že Ježíš se obětoval za naše hříchy. A my jsme pod křížem schromáždění. Církev vždycky musí být církví pod křížem. Protože jakmile nejsme v něm, tak už to potom skřípe na všechny možné strany.

[1:09] Tam jsme v bezpečí. A je to krásné, že můžeme začínat i ty naše bohoslužby vždycky uctíváním, tím uvědoměním si toho, proč jsme tady, kdo je Bůh a že my mu z těch chceme dávat sami sebe. 12. kapitola hovořila o duchovních darech, o vzájemné službě, o budování církve. 13. kapitola o lásce, ve které se ta služba musí dít a zároveň, že když sloužíme jeden druhému, tak potřebujeme navzájem hodně lásky. Jeden k druhému. A 14. kapitola o těch pravidlech používání duchovních darů. A protože, tak jak budeme to ještě dneska závěr té 14. kapitoli číst, tak to není nějaký chaos. A ten závěr té kapitoli je vlastně takové vyústění toho všeho, o čem mluvil, doposavat. Takže když si to otevřeme spolu, anebo to můžete sledovat, ve 14. kapitole od 26. verše do konce, tak tam a poštal Pavel píše tohle.

[2:17] Co z toho plyne, bratři, sestry? Když se shromažďujete, jeden má žálm, druhý slovo naučení, jiný zjevení od Boha. Ještě jiný promluví ve vytržení a další to vyloží. Všecko, ať se děje, všecko, ať slouží ke společnému růstu. Pokud jde o mluvení jazyky, ať promluví dva nebo tři, jeden po druhém a někdo ať vykládá. A kdyby neměli vykladači, ať ve shromaždění mlčí, každý, ať mluví ve vytržení jenom pro sebe, před Bohem. Z proroků, ať promluví dva nebo tři a ostatní, ať toho posuzují. Dostaneli se zjevení jinému ve shromaždění, nech ten první umlkne. Jeden po druhém můžete všichni prorocky promluvit, aby všichni byli poučeni a všichni také po vzbuzení. Prorok přece ovládá svůj prorocký dar. Bůh není Bohem z matku, nejbrž Bohem pokoje. Jako ve všech obcích božího lidu, ženy nech ve shromaždění mlčí.

[3:22] Nedovoluje se jim, aby mluvili. Mají se podřizovat, jak to říká i zákon. Chtějí se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů. Ženě se přece nesluší mluvit ve shromaždění. Vyšlo snad boží slovo od vás, nebo přišlo k vám samotným? Pokládá-li se někdo za proroka, nebo za člověka obdařeného duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání páněm. Kdo to neuznává, nedojde sám uznání. A tak, bratři moji, horlivě se snažte prorokovat a nebraňte mluvit jazyky. Všechno, ať se děje slušně a spořádaně. Když se vás je tam na dojem, jaký to vás vzbuzuje, tak ta první část to je nadšení. A potom, jak člověk začne číst od toho 33. verše, tak možná člověk zamrzne, jako co to je. A... jestli jsme ještě v Biblii, anebo jak to moderní v nás se nějak začne proti tomuhle vzpírat.

[4:38] Tak já vás klidně nechám v napětí. Ale zároveň bych nechtěl, aby jste se zaměřili tady na ten třicátý třetí verš a to ostatní nějak vyfučelo. Protože to by asi nebylo dobře. Když se zeptám na ty dojmy, tak zároveň, když to čtete ten začátek, když jsme to četli, zkuste mi povědět, jak byste popsali, jakými slovy byste popsali schromáždění, které tady apostol Pavel o kterém mluví. Jaké přívlastky byste k tomu dali nebo jaké dojmy to ve vás vyvolává. Chaos, děkuju. To je dobrá poznámka. Co ještě vy jste řekli? Různorodost, hodně obdarování, různorodost. Děkuju. Že to je další slovo, které bychom mohli použít. Takže je tam z toho cítit, že je tam potřeba to trošku regulovat, takže tam se projevuje, projevuje se v tom při těch bohoslužbách nějak i to naše já.

[5:42] Děkuju. Co by se dalo ještě říct o tom? Nesrozumitelnost. Někdy naše bohoslužby žel jsou nesrozumitelné, i když nemluvíme jazyky, ano. Je to tak. Takže naopak důraz na to, aby jsme mohli říct, aby to budovalo. To je smysl. To bylo srozumitelné. Ještě někoho něco napadne. Aktivita. Děkuju. A zároveň to napětí při tom chaosu a toho, že tam přece jenom ten chaos není, že ten duch boží není duchem s matkou. A aktivita. Tak asi jsme to nějak popsali. Je dobré o tom přemýšlet. Teďka to třeba porovnat s realitou, jaká je. A teď v tom je taková tenze určitá. A k tomu taky ještě dojdeme. Tak já vás zase ještě v té druhé tenzi vás trošku nechám. Takže... Ale doufám, že potom na konci schromáždění to budete prožijet nějaké uvolnění, nebude to tenze.

[6:50] A někdo to možná nazval někdy svatý chaos. Tak ještě takový pojem jsem slyšel možná. O tom schromáždění. Takže apostol Pavel začíná. Co z toho plyne? Když se schromážďujete, nebo kdykoliv se schromážďujete. A teď ta ekumenická, to překumenické překlad to trošku zjemňuje. Jeden má a druhý má. A my jsme zlyšeli, každý má. Každý něco má. Takže to první, co tady můžeme zdůraznit, je zapojení se. To je ta aktivita, která je. Každý má něco. Je to trošku jiné, než když jenom přijdeme, tak jako možná jsme většinou naučení přicházet do společenství jenom absorbovat. Když jenom přicházíme a už si říkáme, tak co mi dneska řekne, nebo jaké to dneska bude. A potom jsme schopni to různě posuzovat po schromáždění, jestli mi to něco dalo, jestli to dneska bylo pestré, jestli to bylo takové a onaké, jestli ty chvály mi něco dali nebo nedali.

[8:07] A už tam cítíme, že to je naprosto odlišná věc. A samozřejmě, že Bůh působí a Ono nám to něco dává. My z toho načerpáme. Ale ten mindset, jak se říká, toto nastavení mysli je v tom, že nepřicházíme do společenství na prvním místě konzumovat. Ale máme přicházet s tím, že já můžu něco dát. Nepřicházím jenom brát. ale toužím něco dát. A v tom je, i to, když říkáme, že jdeme na bohoslužbu, tak to není nám služba. To je bohoslužba. Jemu sloužíme. Takže samozřejmě zase s tím musíme dá pozor, aby jsme nezranili někoho, kdo je tak zdeptaný životem nebo okolnostmi, že prostě nic jiného nedokáže, než v tom schromáždění čerpat.

[9:16] Nějakou dobu třeba. Tak to zase vždycky je potřeba dodat. Ale zapojení se. Klade to daleko vyšší nárok na nás, jako na věřící lidi. Protože ten nárok je v tom, že člověk musí dopředu myslet na schromáždění. A co bych mohl do toho schromáždění přinést přes týden? Jak mě, nebo co mi Bůh dává na srdce? A když přemýšlím o schromáždění, o bratrch a sestrách, jak by mě třeba Bůh mohl použít k tomu, abych někoho povzbudil? Nebo možná vím, že je potřeba s někým promluvit i o něčem, co není v pořádku? Tak jak na to? Co bych mohl přinést? Co bych mohl sdílet? Je to daleko náročnější na ten život s Pánem Ježíšem během týdne.

[10:25] A klade to na nás i to vědomí toho, že my sice přicházíme čerpat, samozřejmě přicházíme čerpat na schromáždění, ale není to jediné místo nebo jediný den v týdnu, kam přicházím načerpat. Žiju ten svůj život, žiju hekticky, všechno mě zavaluje a pak jediný den v týdnu, který mám, je neděle, kde chci něco načerpat. Já můžu žít každý den s Bohem, každý den s ním můžu mít vztah, můžu od něho čerpat a potom, když s ním žiju, můžu ještě přemýšlet o tom, co můžu dát. Takže je to náročnější i vlastně nás to vyzývá, vybízí nás to k tomu každodennímu vztahu s Pánem Ježíšem, aby jsme mu naslouchali. A to je ještě další vyšší nárok na to, že já potřebuji tak znát Boží hlas, že rozpoznám, jestli toto je to, co mi Pán Bůh klade na srdce, že mám sdílet se svými bratry a sestrami, anebo je to jenom něco, co já moc chci říct.

[11:38] A to někdy není úplně jednoduché rozlišit. Že někdy ta touha může být dobrá, že to, co chci, chce i Bůh, ale někdy to může být jenom z nás, že my chceme něco říct, my chceme něco prosadit, máme svoji představu o tom, jak by se druzí měli chovat, jak by to schromáždění mělo vypadat, co by mělo zaznit. Takže to klade daleko vyšší nárok na to, být naladěný na Boha. Znamená to, že známe svoje obdarování, protože podle toho svojeho obdarování můžeme vědět potom, co můžu přinést do toho společenství. Takže pestré, obohacující, aktivní, ale něco si to žádá. A pokud takový chceme být, tak tomu musíme něco chtít obětovat. Takže to je to zapojení. Je tam pestrost.

[12:38] Jeden má žalm. To byla buď píseň, která někoho oslovila během týdne, a tak, jak to znáte, někdy vám to zní v uších a v srdci, a chcete se o to sdílet. Protože Bůh k vám nějak mluvil skrze tu píseň a mohlo by to být požehnáním pro ostatní. Protože pán Bůh mluví nejenom skrze mluvené slovo, ale i skrze to zpívané slovo. Protože pořád je to slovo, které, a tam může být boží slovo, Slovo, to může být nabité božím slovem, ty chvály a písně, které zpíváme. Může to být úplně nová píseň, že někomu Bůh dá text, melodii, kterou složí a do toho schromáždění to přinese a zaspívá, tak, aby to bylo k požehnání. Někdo má učení, je tam něco, co vzdělává, je to slovo z písma nebo výklad. A potřebujeme se něco učit o tom, jaký Bůh je, co dělá, co chce.

[13:43] Zjevení, také praktické, ten vhled do toho slova, vhled do nějakého problému, otázek, které člověk prožívá v situace, pravděpodobně v těch našich osobních záležitostech, které máme a někdo má od Boha zjevení, které může pomoct tomu druhému. A nebo i co se týče společnosti, ve které žijeme a prostředí a těch otázek, ve kterých se pohybujeme, tak někdo může mít prostě slovo vhledu, jakého zjevení do toho, co je třeba potřeba slyšet a aby člověk se mohl upokojit nebo aby získal nadhled nebo naději do života. A pak je tam i ten dar jazyků s výkladem. Takže je tam taková pestrost, aktivita pestrost, ale to, k čemu to všemu směřuje, je, že to má budovat.

[14:49] Všechno, co se děje, a na to apostol Pavel dává velký důraz, všecko musí být právě srozumitelné a musí to být takové, aby to budovalo. Aby náš duchovní člověk odcházel, tak jak to zaznělo v té modli, jak povzbuzený, nebo vyučený, nebo napomenutý. Aby jsme mohli víc milovat Boha. Aby jsme mohli třeba lépe odolat zkouškám a pokušením během týdne, které nás čekají. Aby jsme dostali odpovědi na svoje otázky a pomoc. Aby jsme věděli, že jsme se mohli setkat s Bohem. A k tomu slouží ta pravidla, o kterých tady Apoštol Pavel i tady v té čtrnácté kapitole mluví. Která se týkají hlavně tady těch dvou darů, jako je proroctví a jazyky a výklad. Protože Bůh není Bohem nepořádku.

[15:50] A Bůh je inspirující mocí. Je mocí, která vane, která něco dělá. Ale která je zároveň i normou toho, co se děje a jak se to děje. Je vodou, ale zároveň je těmi břehy, které tu vodu usměrňují, aby se nerozlili a neudělali nějakou škodu. Že Bůh není Bohem nepořádku, ale Bohem pokoje. A tam je, to jste asi slyšeli, že tam je ten kontrast toho, že tady v tomhle místě Apoštol Pavel neříká, Bůh není Bohem nepořádku, nejbrž pořádku, ale pokoje. Protože ona se toho může spoustu dít, ale tak, že to buduje. Že je to v pokoji, že to nedrásá.

[16:51] Není to, nejsou tam excesy nějaké, které by vyrušovali lidi, kteří jsou věřící na to, že lidi, kteří přijdou třeba do schromáždění, anebo dneska už třeba sledují na internetu bohoslužby, aby si řekli, no co tihle tam dělají, no tak to nechci, tohle. Bůh je Bohem pokoje. A to není úplně stav takového rigidního pořádku, který máme my asi na mysli, ale pořádku, který prospívá k životu. Protože víte, že když je nepořádek, tak se nedá... prostě dobře žít, ale kde toho se může spoustu dít, ale prostě má to nějakou strukturu, má to a to, co je na Bohu úžasné, je to, že my bychom to nikdy neposkládali takhle, jako On to může poskládat. Tolik různých lidí, tolik různých obdarování, tolik různých příspěvků, které někdy třeba můžou být, když to ale vede Bůh, tak to opravdu v tom začnete vnímat.

[18:01] Nějaký vzor, nějaký vzorec, nějakou krásu, nějaký smysl toho, co to má. Takže je to něco, co my lidi moc neumíme, a my to nikdy neumíme vyrobit. A je to něco, co se musíme třeba učit, anebo co musíme prosit, aby nám Pán Bůh dával. Jsme se tomu uměli otevřít, tomu jeho působení, ale zároveň i vnímat i ta omezení, která jsou, aby to byla spontánost, která zachovává pravidla. Cítíte tam zase tu tenzi v tom? Spontánost, která zachovává pravidla, pořádek. Ale to je to. A to hebrejské slovo pro pokoj, šálom, se líbí a jedna definice toho, která říká, že šálom, ten pokoj je, kde všechno má svoje místo. Všechno tam může být, má tam svoje zapojení, má to nějaké svoje místečko, ale všechno je na svém místě.

[19:10] Takže je tam místo pro všechno, ale všechno je na svém místě, tam, kde má být. To je pokoj, šálom. A to je vysoká škola pro nás. Tak a teďka uvolnění z té první tenze v tom, jak to teda je s tou naší realitou, toho, o čem tu čteme a toho třeba, co zažíváme. Tak k tomu je dobré říct, že Apoštol Pavel píše do situace, kdy se ty zbory setkávaly v daleko menším počtu. Protože se setkávaly po domech a někde jsem četl, že asi do těch největších domů se vešlo maximálně 50 lidí. Ať už v tom nějakém átriu, v tom nádvoří, v té dvoraně a nebo potom v nějakém tom prostoru vevnitř. Takže to se týká schromáždění, které je menší. Navíc se tu předpokládá opravdu zapojení každého a rozsuzování.

[20:15] Tam, když je řeč o tom prorodství, tak jeden promluví a ostatní, ať to rozsuzují. A tady cítíte, že tohle úplně nejde dělat na velkém schromáždění. Protože někdy by z toho opravdu byl dost dobrý chaos. I když to, neříkám, že to není nemožné, tak, aby jsme omezili Pána Boha, ale tak, aby jsme neměli pocit, že tohle je úplně nejlepší, když se toto všechno může dít na těch malých setkáních, na skupinkách. A kde je prostor ke sdílení, kde je prostor k uplatňování duchovních darů, kde je prostor k tomu, aby jeden po druhém promluvil, aby jeden měl žalm, jeden vyučování, jeden zjevení od Boha, jeden promluvil jazyky, druhý to vyložil. A opravdu každý se zapojil na tom setkání.

[21:21] A kde si můžeme sloužit zároveň těmi duchovními obdarováními. A to neznamená ale, že máme ten kontrast tomu velkému schromáždění, že budeme dělat to, co jsem říkal na začátku, že přijdeme jenom konzumovat. I tady můžeme přemýšlet o tom, jakým způsobem se můžu zapojit, jaký je můj duchovní obdarování, co přinesu do toho společného schromáždění. a už během týdne na to můžu myslet, na bratry a sestry. Můžu se za to modlit, za besídku, za chvály, za kázání, za vedení, za to třeba svědectví, které už dopředu můžu přemýšlet o tom, jaké to svědectví můžu třeba říct, aby to svoje obdarování nebo to, co mi Bůh klade na srdce, mohl předat, mohl pomoct, mohl pomoct tomu budování druhých, obdaroval, nejenom bral, ale mohl i obdarovat.

[22:33] A samozřejmě, že to větší schromáždění musí mít nějakou, trošku možná větší strukturu v tom, aby to bylo i svědectví vůči lidem, kteří přijdou nevěřící, anebo kteří se i na to dívají, kteří třeba teprve hledají. Ale k tomu, že vás chtěl povzbudit, přemýšlejte už dopředu o tom, co můžete přinést. A nejenom na skupinku, ale i sem. A možná to děláte, a tak díky Bohu za to, že se modlíte za schromáždění. A už jenom to, když přijdeme sem a sedneme si, rozhledneme se a začneme se modlit za ty, kteří tu jsou, tak to je velká služba. Protože třeba během té chvíle nám pán Bůh dá něco na srdce, co tomu druhému potom po schromáždění můžeme sdílet. A to zapojení je i ve chvalách, v modlitbách nebo ve svědectví.

[23:36] A teď k tomu těžkému, od toho třicátého třetího verše, ženy nechť ve schromáždění mlčí. Tak to není sladný oddíl. A to, co k tomu můžeme říct, je, že určitě nejde o absolutní zákaz a tester, aby cokoliv mluvili ve schromáždění. A protože v té jedenácté kapitole ta začíná, nebo ta se hodně týká toho, že je to společné setkání, ale ženy se tam modlí a prorokují. Takže nemlčí. Ještě asi jsme nikoho neviděli sem prorokovat, aby nic neříkal. Takže ty ženy tam mluví v tom schromáždění.

[24:36] Modlí se, prorokují. To znamená, že přináší boží slovo do konkrétní situace těch lidí nebo toho zboru, což může být někdy hodně, neže by oni si usurpovali tu autoritu, ale ta autorita tam nějak jde s tím slovem. Takže to není absolutní zákaz. Filip, jeden z těch diakonů, které známe z první církve ve skutcích 21. 8. 9. verž, je řečeno, že měl čtyři dcery prorokyně. Tak ty určitě neprorokovali jenom sestram v těch schromážděních, ale prorokovali i bratrům. Takže nemlčeli. A to, co asi můžeme vědět o té situaci, je, že pravděpodobně tenkrát taky, to bylo jako ještě v některých schromážděních, to třeba dodnes je v některých kulturách, že muži a ženy seděli odděleně. Na jedné straně, na druhé straně. V jedné části muži, v jedné části ženy.

[25:37] V synagoze to bylo tak, že do synagogi měli přístup muži a ženy byly až někde v pozadí. A mohlo se stávat, že v té skupince těch žen, tak jak se ten někdy stává, i mezi muži, začnou mezi sebou povídat. A možná nerozuměli tomu, co se děje v tom schromáždění, nerozuměli tomu slovu a tak o tom začali mluvit. Možná některé měli komentáře k tomu výkladu nebo k prorocu. což je někdy pravděpodobné, začali opravovat toho, kdo mluvil, anebo svého muže. To se taky mohlo stávat. A proto apostol Pavel říká, víte, tak to je potom ten chaos a ten zmatek, který tam je, že radši je, ať tohle tam není, ať mlčí.

[26:39] Ale ať se doma potom na to zeptají. Je tam ohled na to dobové cítění, které bylo. U Židů, jak jsem říkal, tam nemohly mluvit ženy vůbec. A v té synagoze, v řecké kultuře, žena nemohla mluvit na veřejnosti. mohla mluvit jenom ke svému manželu, anebo skrze svého manžela, skrze svého muže. Takže to byla neslušnost v tehdejší kultuře. A to si řekneme, že řecká kultura byla na výši, nebo římská vzdělanost a filozofie. A žena měla velmi nízké postavení. A Plutarch, jeden filozof, říká, že rameno a řeč slušné ženy nemá být vidět na veřejnosti. To byl jeho výrok.

[27:40] Takže to vnímáme. A i tady tu slušnost, o které tady apostol Pavel mluví, to bylo něco, co bylo úplně proti. A čímž by ty zbory naprosto vybočovaly z toho prostředí. A byly by spíš než misijní kamenem úrazu. Protože to bylo něco, co by se nepochopilo úplně. A tak vždycky musíme být velmi opatrní v tom, co z písma označujeme za kulturní otázky. A co je podle slova, co je nadkulturní. Ale tohle tady můžeme, myslím, vnímat. Myslím, že bychom tam neměli číst do toho slova otázku vyučování, nebo kázání, nebo ženy kazatelky.

[28:48] Protože tady spíš než o učení se jedná, že by někoho učili o to, že oni se měli učit. Ať se doma zeptají u svých mužů, ať se poučí. Takže spíš než o vyučování jde o poučení. A z toho tam mohl vznikat ten chaos a ten nepořádek, který tady apostol Pavel reguluje. A ženy tenkrát neměly vzdělání, nevyučovaly se v těch kulturách. Ale my vidíme, jak nový zákon to mění. Už. Protože vidíme třeba mezi následovníky Pána Ježíše Krista ženy, které nejenom, že se o něho starali ze svých prostředků a učeníky, ale oni nebyli apostolové, prostě to tam nebylo, ale učili se, naslouchali. A Marie tu vidíme u Ježíšových nohou, jak je mezi těmi učeníky a dychtivě naslouchá tomu, co říká Páne Ježíš.

[29:51] A on ji za to chválí. A Marie to vystihla, protože to je to důležité, aby se učila. Protože to je moje slovo, to je potrava pro její duši. Takže a když teda bychom tam viděli to touhu po tom vyučování, tak se to nemělo tehdy dít na tom schromáždění, ale mělo se to dít doma. A teď je otázka s těmi sestrami, které neměly věřící manželi, tak ty se museli vyučovat, to slovo k ním muselo jít ještě jinak. A nebo byly svobodné. Každopádně ty, co byli vyučovat, Kdo měli věřícího manžela, tak si myslím, že to kladlo zase daleko vyšší nárok na toho manžela než možná dnes. Protože dneska bychom řekli, tak si to přečti, nebo se podívej na internet, nebo si si to zjisti, tak jak je to možný.

[30:57] Ale ten muž musel žít s Bohem, musel rozumět tomu, co Bůh říká, musel rozumět tomu slovu, aby byl schopný to, takže některá si to nikde jinde nemohla vzít, aby jí to mohla předat. Takže to byl vysoký požadavek, zase si myslím, na duchovní život toho muže s Bohem. Aby pečoval o tu svoji manželku, aby toužil potom, aby rostla ve víře, aby rozuměla, aby mohla žít s Pánem Ježíšem. Takže dnes už je to zase jiné, ale možná bychom ten nárok taky mohli trošku přehodnotit, ne v tom smyslu, že my jsme nějaký zdroj učení pro svoji manželku, ale v tom žít s Bohem tak, aby jsme dokázali pečovat. A bavit se, když potom jsou otázky, jak tomu rozumíš, nebo tomuhle nerozumím, nebo mám takový názor, tak aby jsme byli schopni vůbec se o tom sdílet, hledat odpovědi, modlit se spolu a přemýšlet o tom, co Pán Bůh chce.

[32:19] Takže, když to schrnu, myslím si, že pokud sestry vědí, že jim Pán Bůh něco klade na srdce a můžou to vyřídit ve schromáždění, tak nemají mlčet. Samozřejmě tam zůstává ta věc toho, že by měly být svým srdcem podřízené svému muži nebo manželovi, pokud ho mají, anebo vedení zboru, aby to potom nebylo, jak v některých těch extatických kultech potom bylo, že ženy se chopily nějaké vůdčí role a chtěli prostě, aby to bylo po jejich. Takže nějaká ta hierarchie tam zůstává. A to podřízení se, které zase není, aby jsme to nevnímali nějak negativně, nikdy v Bibli to není stráta svojí identity nebo hodnoty, anebo četře čehokoliv jiného.

[33:26] Protože čteme třeba o Ježíši, o Pánu Ježíši, že je podřízen svému otci a my víme, že Pán Ježíš není méně cenější než Bůh Otec. Je to spíš o nějakých úlohách a o péči v zájemném respektu. Takže Pavel končí povzbuzením ten odděl o duchovních dary. Aby jsme usilovali o duchovní dary a aby se všechno dělo slušně a podle řádu. Společné schromáždění jsou darem od Pána. Máme se do nich zapojit. A to na nás klade ten nárok toho života s Bohem během týdne. Protože jenom pokud s ním žijeme během týdne, tak budeme mít co dát. Zase samozřejmě jsou ty období, kdy potřebujeme hodně čerpat, ale když žijeme s Bohem, tak můžeme čerpat, aby jsme byli schopni dávat.

[34:31] Takže přemýšlejme o tom, čím můžu přispět. A jak to říkal Kennedy, neptejte se, co může stát udělat pro vás, ale co vy můžete udělat pro stát. Tak neptejme se, co zbor může udělat pro mě, ale co já můžu udělat pro zbor. A také aktivní jste zapojení. Můžeme sloužit Pánu Bohu i sobě navzájem. A můžeme si vyprošovat, aby Bůh mezi námi působil, aby to nebyla jenom naše nějaká aktivita, ale aby ta boží moc a to boží působení se dělo. Aby jsme se nechali použít, aby jsme byli otevřeni a aby jsme byli schopni přijímat i ten řád, všechno, ať se děje spořádaně, v pokoji, aby jsme brali na zřetel to, že to, co přinášíme, má budovat. Má pomoct těm druhým, aby milovali Pána Ježíše víc, aby ho víc poznali, aby měli sílu žít s ním během týdne.

[35:42] A aby to, když se setkáváme a jak se setkáváme, bylo svědectvím o Bohu. Nám navzájem a i lidem, kteří ještě Pána Boha neznají, aby mohli ho poznat, aby po něm zatoužili. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20260524/kdyz-se-schazite · Aktualizováno: 2026-10-16