# Z bezpečí do neznáma

> Kázání ze dne 19. 7. 2026, 1. Mojžíšova 12k, David Sláma. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 19. 7. 2026
- **Kazatel:** David Sláma
- **Biblický text:** 1\. Mojžíšova 12k
- **Délka:** 27:57
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/media/audio/2026/2026-07-19-z-bezpeci-do-neznama-mvb3cib5.mp3](https://baptisteolomouc.cz/media/audio/2026/2026-07-19-z-bezpeci-do-neznama-mvb3cib5.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Pokoj vám, tak já vás srdečně vítám tady z Čech, z Ameriky, z Moravy, pokud je tady někdo ze Slezka nebo odkudkoliv, z Ukrajiny, tak jsme rádi, že tady můžeme být spolu a spolu se modlit, spolu uctívat Boha a přemýšlet nad tím, co nám nechal zapsat v Biblii. Jsem rád, že mám konečně příležitost tady při tom schromáždění být, protože po ty dva roky minulé se mi to nepovedlo, vždycky byla nějaká překážka nebo jsme byli pryč, že jsem tady na tomhle English Capovém schromáždění nebyl, tak jsem rád, že tady teď můžu být. A vyrozuměl jsem, že tento téma na English Campu bylo o křižovatkách, o lidech stojících před různým rozhodnutím, častokrát těžkým, co si vyvolit.

[1:11] A když stojíme na nějaké křižovace, vůbec to není jednoduchá věc. Nikdy se ani nejedná o dvě nějaké věci, které jsou třeba špatné. A musíte si volit jenom mezi třeba dobrým a nejlepším, ale ještě nevíte, co je to nejlepší. A teď to vyberte. Tak tyhle situace nejsou vůbec jednoduché, ale stojíme před nimi, prožíváme je, ať už v Boha věříme nebo nevěříme, tak každý z nás stojí před nějakým rozhodováním vždycky v životě. A potom jsou ještě i ty klíčové momenty, a i ty klíčové momenty ohledně naší víry nebo nevíry, v co věřit, komu věřit, jak věřit, proč věřit. A o víře a o rozhodnutí bude i to dnešní slovo. Je to zapsané v 1. Mojžíšově ve 12. kapitole.

[2:14] Kdo byste chtěli potom sledovat i ty poznámky jednoduché, tak tam bude QR kód, můžete si to načíst, a je to v angličtině dokonce, tak děkuju ten, kteří to přeložili. A Abram, slyšeli jste tohle jméno, že už Abram nebol Abraham taky, žil v městě, které se jmenovalo Ur. Bylo to velmi důležité město. Městský stát, založili ho už Sumerové a bylo tam už za toho jeho života. Závistřídalo asi několik těch dynastí, těch vládců. Bylo to bohaté město, dokonce se tam našli i záznamy, že tam měl jakou knihovnu. A mělo to už svoji historii. A v náboženství, které tam bylo, tak byl měsíční kult. Uctívali tam měsíc.

[3:15] Tady vidíte takový zikurat, který se podařilo archeologům objevit na tom místě, kde ten Ur stál v Mezopotámii. a byl to ten hlavní chrám Boha Měsíce. Tak už jenom podle té stavby se dokážete představit, jaké to bylo město, co to už tenkrát bylo. A Abram tam žil a neměl úplně pohodový život. Asi byl dost bohatý, potom, co se dozvídáme i z pozdějšího jeho života, uměl velmi dobře zpravovat majetek, byl prozíravý člověk, ale ten jeho život nebyl úplně vždycky tak jako růžový, protože jeho manželka byla neplodná, nemohla mít dětí. A to v té tehdejší kultuře byla obrovská potupa a ponížení. Takže to prožíval Abraham se svojí manželkou Sáraj.

[4:19] Trápení. Taky mu zemřel jeden bratr. takže poznal i to, co to je ztráta někoho blízkého a měl synovce, o kterého se staral a protože byl lot, protože byl bezdětný, on si ho bere sebou, tak pravděpodobně vnímal to, že ten lot bude nějakým jeho dědicem toho všeho, co má. Takže na jednu stranu úžasné bohatství, město, kultura, všechno, co měl na druhé straně neúplně pohodový nebo takový růžový život. A pravděpodobně by v tom úru žil až do svojí smrti. Kdyby. Kdyby se nestala jedna věc. Nevíme, jak se to stalo, kdy a jakým způsobem, ale promluvil k němu Bůh. I řekl hospodin Abramovi, odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.

[5:26] On do té doby znal jenom to svoje měsíční božstvo, nic víc. Byl to pohan a modloslužebník. A najednou k němu zazní hlas živého boha. Protože ty mrtvé modly mluvili možná tak přes ty kněží, přes nějaké svoje orákula, které tam měli. Ale tady slyšel hlas živého boha. Abrame, on ho znal jménem, věděl, kdo je. A říká mu, odejdi ze svojí země, ze svého rodiště do země, kterou ti ukážu. Obrovská vyzva. A najednou ten pohodový, nerůžový, ale prostě život stojí na křižovatce. Pustit úplně všechno, co doposud znal.

[6:26] Svoji rodnou zem, svůj otcovský dům. To znamená bezpečí toho svého důvěrně známého prostředí, kde se narodil, kde vyrůstal. Ta prostředí té svojí kultury a svých zvyklostí, tam, kde to měl naučené, tam, kde každý den možná chodil po nějakých těch ulicích, tak jak my to máme naučené. Jedeme do obchodu, do šantovky, nebo tam do supermarketu, tam se zastavíme na zmrzlinu. Tenkrát takové vymoženosti neměli, ale to prostě to tvoří nějaké to bezpečí toho našeho života. Tam je to známe a z toho najednou on má odejít, opustit to. A to i všechny ty věci, na které byl naučený právě z té kultury. To, jak se věci dělají, jak se přemýšlí, jak se žije.

[7:28] A nejenom toto, ale on měl opustit i ten svůj otcovský dům, svoji rodinu, nebo vždycky ta rodina, to byla taková široká rodina, kde ten patriarcha byl hlavou celé té familie, která patřila. Takže to nebyla ta úzká rodina a jednotka, jak ji známe dneska. Ale patřili tam služebníci, otroci a příbuzník. On byl hlavou toho klanu a z toho on má odejít z těch svazků, z těch věcí, které zase měl, asi je měl rád. A má jít a neví kam. Protože když čteme epištolu Židům, která to potom reflektuje, některé ty věci ze starého zákona, tak je tam napsáno, Abram měl jít do země, o které ještě nevěděl, kam jde. Tomu teprve Bůh řekl, kam půjde. Takže to, aspoň trošku to zkusme vnímat, že k němu promluvil Bůh, kterého vůbec neznal dřív a řekl mu, že má obustit úplně všechno a že má jít tam.

[8:44] kam vlastně neví, kde to bude. Z jistoty bezpečí do naprostého neznáma. Bez hamatatelných záruk jediné a opravdu jediné, co měl v tu chvíli, bylo to, že prožil to, že Bůh k němu promluvil. Že slyšel Boží hlas a ta druhá věc je, že mu ten hlas Bůh řekl nejenom, co má opustit, ale taky, co mu dá. Učiním tě velikým národem, požehnám tě. Velké učiním tvé jméno, staň se požehnáním. Požehnám těm, kdo žehnají tobě, proklej ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.

[9:45] To bylo slib. A zase to nebylo nic hmatatelného. Byl to slib, že Bůh mu chce dát daleko víc, než to, co bude muset opustit. Vnimejte, a učiním tě velikým národem člověka, který se trápí tím, že nemá děti. A jeho manželka nemůže mít děti. A teď mu Bůh slíbí, ty budeš veliký národ. To znamená, já ti dám syna, nebo dám ti dědice. Narodí se ti dítě. A dokonce z něj bude veliký národ. Požehnám ti. A to boží požehnání je taková přízeň, kdy to, co děláte, nebo to, co máte, se může rozmnožit. Protože je tam Bůh, který se o to stará, který o to pečuje. Požehnám ti. A budu tě chránit před všemi tvými nepřáteli.

[10:46] Budeš slavný. A nejenom, že požehnám tobě, ale skrze tebe, skrze tvůj život a tvoje potomky požehnám spoustu lidí ostatních. Vlastně všechny národy na zemi. To nebylo nic minimalistického. To bylo tak maximalistické, to, co mu Bůh slíbil. Ale Abraham stojí před touhle křižovatkou. Tím, co má. Před těmi, mezi těmi svými jistotami, těmi hmatatelnými, každodenními věcmi, které jsou jeho jistotou. a tím, co mu Bůh slíbil. Jak to bylo? Jak to pokračovalo? A Abraham se vydal na cestu, jak mu hospodin přikázal. Šel s ním Lot. Abramovo bylo 75 let, když odešel z Cháranu.

[11:46] Vzal svoji ženu Sáraj a Lota, svého syna, syna svého bratra, se vším jměním, kterého nabili i duše, které získali potom v Cháranu. Vyšli a ubírali se do kenánské země a přišli tam. To je schrnutí té cesty takové, že je tam i tady to vidíte na mapě, kde je ten Úr. Potom z toho Úru vyšel ještě se svým ocem Terachem, zastavili se v Cháranu, tam nějakou dobu pobyli, tam zemřel jeho otec, potom znovu slyší boží hlas a vydává se do Kenánu. Takže je to poměrně dlouhá cesta. Ale Abram se rozhodl. Abram se rozhodl věřit a vyšel z toho bezpečí, z toho svého zajištění, z toho svého známého do neznáma. Bůh ho vedl celou tu cestu, ukazoval mu, kam má jít, až došel do Kenánu a potom, když tam přišli, a vlastně až tam přišli, tak mu Bůh říká, toto je země, kterou ti dávám.

[12:54] Tobě a tvému potomstvu, až když tam byl. Bůh mu požehnal. I v tom Cháranu, tam čteme o tom, jak se rozmnožila ta jeho rodina. na čeleť, všechny svoje služebníky, všechny svůj majetek, který měli. A tak je s ním na té cestě. Bůh mu žehnal. A o tom to můžeme vidět na tom jeho životě dál. Po nesmírně dlouhém čekání, když už mu bylo sto let a o pětovných slibech od Boha, neboj se, Abramé, já jsem tvojeho odměna, ty budeš mít syna, neboj se, vydrž. Tak v těch sto letech jsem mu narodil syn. Izák. Takže Bůh splnil i tenhle svůj slib. A Izákovi se pak narodil Jákob. Z Jákoba bylo dvanáct synů, dvanáct patriarchů celého národa Izraele, který pak se stoupil do Egypta a měli 75 duší, 75 lidí.

[14:03] A když je Bůh potom vyvádí po 400 letech z Egypta, tak je to obrovský národ, který Bůh potom uvedl za slíbené země a oni tu zemi získali. Takže Bůh splnil do posledního puntíku svoje slovo, ale tam to neskončilo. Bůh měl v plánu ještě i tu poslední věc, kterou si možná Abraham ani nedokázal představit. V tobě dojdou požehnání všechny če ledi země, protože toto byla náprava všeho, co člověk zkazil svým hříchem. Když se v ráji Adamsevou rozhodli Boha neposlouchat a udělat si to po svém a žít bez Boha a proti Bohu, dostal se do života a do světa hřích, což je všechno to, co je proti tomu, co Bůh chce, když to zobecníme.

[15:08] Že Bůh chce dobré věci. Hřích je zlo, které se staví proti tomu dobrému, co Bůh chce a ničí ho. A ten hřích a ta zkáza je tam vidět už do toho Abrahamova života, kdy to odloučení od Boha a od Boha jako zdroje dobra a života, hřích pokazil vlastně celý svět. V šesté kapitole Genesis čteme, že když se Bůh podíval na zem, ani jedna věc, kterou člověk udělal nebo o které přemýšlel, nebyla dobrá. Všechno bylo převrácené, všechny vztahy byly pokažené, až se na to Bůh nemohl dívat a poslal potopů. A to nebyl, že Bůh poslal potopů, ale to byl důsledek toho, co udělal člověk svým hříchem, co pokazil a Bůh zamýšlel obnovu. Totiž ten trest nebyl jenom trest, to byla s tím cílem obnovy země.

[16:12] A tam máme Noého a z něho celé nové lidstvo z tého rodiny. Naděje na to, že to znovu bude lepší, ale ono to lepší nebylo. A už v jedenácté kapitole čteme o Babyloně, o Bábelu, a o tom, jak se znovu člověk vypíná proti Bohu a chce stavět město a věž až do nebe, aby nebyl závislý na Bohu. A Bůh rozptýlí, tam zmatety jazyky a rozptýlí je po celém světě. Znovu je to něco, co pokazil hřích. A jak hřích rozděluje a staví překážky mezi lidi a ničí všechno to, co je dobré. A Bůh pláče nad tím, co člověk s tím dobrým, co Bůh zamýšlí a dělá a co chce pro člověka udělá. Ale právě proto povolává Abrama, aby tohle s konečnou platností se napravilo.

[17:15] Protože z Abrama byl Izrael, izraelský národ a do izraelského národa se narodil Ježíš, boží syn, který zastoupil člověk. před Bohem. Protože to byl Bůh a člověk zároveň. Jako člověk udělal to, co my nikdy nejsme schopni a to je to, že dokonale poslouchal Boha. Nikdy nic neudělal špatného. Byl bez hříchů. A jako Bůh mohl udělat to, že se obětoval, že dal svůj život za nás. Bůh, Otec, na něho vložil všechny ty naše hříchy, všechnu naši špínu a na něm byl ten náš hřích potrestaný. Ježíš umírá na kříži za hříchy každého člověka. A díky tomu, co Ježíš udělal na kříži, otevřel cestu k Otci, k Bohu znovu.

[18:17] Když my to nějak pochopíme, uvěříme tomu, že to bylo i pro mě, že za moje hříchy Ježíš umírá. Že už nemusím platit ten trest toho oddělení od Boha, ale že tam můžu složit svoji tíhu, svoji špínu. Můžu ji dát na něj a on mi odpouští, očišťuje mě a zve mě do Boží náruče a já se můžu stát součástí Boží rodiny, že to je i pro mě. Tak tehdy dochází k tomu odpuštění, k tomu přijetí a my se můžeme stát součástí té Boží rodiny, Božího lidu a vlastně lidu Abrahama. A tak je Abram praotcem všech, kteří věří. Nesčíslného zástupu všech lidí v historii, kteří věřili a kteří ještě budou věřit. A tady se plní tenhle slib, který Bůh dal Abramovu.

[19:20] Tvojeho potomstva bude takové množství, jako hvězd na nebi, jako písku na morském břehu, že ho nebude možné spočítat. Si ani Abram nedokázal představit. Ale to měl Bůh v mysli, když to říkal Abramovi. A Bůh to splnil. Abram uslyšel Boží hlas, Boží volání. Stál na křižovatce a on se rozhodl, uvěřil, nebo prostě položil svůj důvěru na to, co Bůh řekl. A Bože, dobře, já jdu. A nebyla to jednoduchá cesta, byla to těžká věc. I přes to požehnání všechno, které měl, tak musel čekat ještě od těch 75 až do 100 let, než se mu narodil ten syn. Častoká byl netrpělivý. Někdy prostě utíkal od té cesty.

[20:23] Bůh ho trpělivě volal zpátky, hřešil, ale znovu prosil za odpuštění. Bůh ho zvedl a on šel a celým těm jeho životem se line tahle, ta červená niť, té poslušnosti, té víry a těch křižovatek, které měl z toho bezpečí, z toho, k čemu se neustále utíkal do toho svého bezpečí, do toho neznáma, toho prostě nebojí. Abrame, já jsem tady, jenom pojď. To bylo tenkrát, ale Bůh se nezměnil. Bůh mluví i dnes a volá i tebe. chce, aby jsi mohl být jeho, protože i tobě chce dát život. Chce tě dát požehnání a co víc chce tě použít k tomu, aby z tvojeho života se to jeho dobro rozlilo na ostatní lidi.

[21:28] Aby skrze tebe Bůh mohl požehnat druhé, tvoje sousedy, tvoje spolužáky, tvoji rodinu. Vždycky to začíná božím voláním, že k tobě nějak promluví. Ke každému člověku mluví Bůh jinak. Někdo slyší hlas. Někdo to cítí ve svém srdci. Někdy nám o Bohu poví druzí lidé o tom, jak oni se s ním setkali a k tomu říkáme mi křesťané svědectví o tom, jak uvěřili. A někdy je to tak, že člověk vezme Biblii, začne číst a najednou to k němu začne mluvit osobně do jeho života. Bůh má nejrůznější způsoby, ale vždycky to člověk ví, že k němu Bůh mluví. Samozřejmě na to může reagovat tak, že se tomu zavře a nechce, anebo se tomu otevře.

[22:31] A to je na každém člověku. Možná si Pána Boha neznal a Pána Boha poznáváš a je to takové volání, které tě staví před nějakou volbou. A tak jak u Abrahama, je to ta volba mezi tím, co znáš, co je pro tebe bezpečné, v čem jsi celý život vyrůstal, jak jsi přemýšlel, co možná generace tvoje rodina vyznávala nebo čemu věřila. A mezi tím, co je jedna velká neznáma. Ale Bůh ti taky říká, že jestli za ním chceš jít, tak říká vlastně dvě věci. Ta jedna věc je, že to, že výjdeš za ním, znamená, že budeš muset něco opustit. Někdy je toto bezpečí, někdy jsou to dokonce právě i ty blízké vztahy.

[23:31] Ne, že by si se proto jako třeba rozhodl, protože Bůh ti říká, že máš milovat každého ještě daleko víc, než předtím, když si ho neznal. Máš být dokonce ochotný položit schůj život za druhé. Ale někdy se děje taková zvláštní věc v životě, že když člověk uvěří v Boha a žije s ním, tak mu ti druzí přestanou rozumět. A nebo se u nich vyskytne takové úplně nevysvědlitelné nepřátelství. Nevraživost na Boha a na to, že mu věříš. Někdy žel to tak člověk třeba, viděl, že někteří lidé jsou třeba jedno, co jich děti dělají, na jaké diskotéky chodí a na co, ale jak mi začnou chodit do kostela, je to problém. Ale musíš s tím počítat, protože tak to někdy je. Život s Bohem není lehký. Není bez překážek a ztrát, ale je to život.

[24:35] Je to život, který má smysl. Je to naplněný život, kdy nejenom, že cítíš naplno radost a úžasný pokoj a odpuštění a přijetí, ale taky někdy cítíš naplnou bolest. Protože najednou je ti líto těch, kteří víš, že s Bohem nežijí nad tím, co se děje ve světě a co tam dělá hřích. Co si předtím neviděl, co si neřešil vůbec. Bylo ti to jedno. Ale najednou ti Bůh otevře oči a začneš plakat s jeho srdcem. Ale je to život. Je to život, protože cítíš. Zároveň je to život, který nekončí smrti. Tak jako žádný život nekončí smrti. Ale smrt v té biblickém mluvě znamená oddělenost od Boha.

[25:41] Od radosti, od života, od pokoje. Prostě existence v trápeň. Ale když ti Bůh dá život, tak ten život nekončí. Ani po smrti. Budeš moct být s ním. Budeš se na věky moct radovat z jeho přítomnosti, z jeho dobroty, z jeho společenství, kde už nebude bolest, kde už nebudou slzy, kde už nebude trápení ani hřích. Bůh volá. Odpověď je na každém člověku. Ale Bůh volá i tebe, který už v něho věříš. Protože on chce, aby celým svým životem si šel za ním. A někdy se začneme schovávat a žít si pro sebe. Bůh nás z toho zase volá na to dobrodružství té cesty za ním.

[26:42] A i pro tebe to někdy možná bude znamenat, že budeš muset něco opustit, nějaké svoje bezpečí, abys mohl vykročit tam, kam tě chce dovést. Proč? Proto, abyš skrze tvůj život mohl požehnat druhé. Aby život, který ti dá se rozmnožil a byl nádherný a přetékal. Takže poslední dvě souvěti nakonec. Bůh tě k sobě volá. A nebo k nějakému úkolu. Pokud to slyšíš, a zatím to třeba nemusíš slyšet, ale jestli to slyšíš, sdílej se o tom s někým blízkým, můžeš se o tom bavit, můžeš přemýšlet o tom, co to znamená, možná se s tebou někdo bude modlit, bude ti naslouchat a možná ti pomůže v tom, co budeš potřebovat.

[27:49] Každopádně, ať každému z nás, tak jak tady jsme, Pán Bůh žehná, ať nás chrání a ať nás vede. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20260719/z-bezpeci-do-neznama · Aktualizováno: 2026-10-16