# Reptání

> Kázání ze dne 9. 8. 2026, Exodus 16:1-3, Pavel Mečkovský. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 9. 8. 2026
- **Kazatel:** Pavel Mečkovský
- **Biblický text:** Exodus 16:1-3
- **Délka:** 26:32
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/media/audio/2026/2026-08-09-reptani-mvb3ishk.mp3](https://baptisteolomouc.cz/media/audio/2026/2026-08-09-reptani-mvb3ishk.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Dobré ráno, vám přeji všem. Zkuste ten zvuk, musí se to tak jako sladit všechno. A já bych vás dneska chtěl zavést na poušť. Jo, protože jestli říkám, že bude těch 30-40, tak ať prostě z toho nevýjdeme i tady jako vevnitř. Ale nesměnce podíváme na poušť, tak bych se vás chtěl zeptat takovou otázku, co děláte, nebo jak reagujete, když věci nejedou podle vašich představ. Když třeba máme naplánovanou dovolenou, měli jsme naplánovanou dovolenou, že půjdeme nahory do Alp a manželka spadně doskočí a zraní si koleno. Ano, to byla první reakce. Ano, jsem úplně šťastnej, že ušetříme. To šlo.

[1:07] Co děláme, když prostě máme nějaký cíl, nějaký záměr a někdo nám to překazí? Nebo máme poci, že máme nárok na něco, nějakou věc, máme to vysněné a vnod to není. A nebo když se porovnáváme s ostatními, když si říkáme, co kdyby to bylo tak a tak? Co kdyby jsme byli jako oni? Proč my to nemáme? Když ty věci nejdou pohled našich představ, jak teďka v tom, v mém případě, nebo ve vašem, já vím, že vám se to asi nestává, ale mně se to stává, jak se cítíme? Člověk je naštvaný. Já jsem byl naštvaný. Lenka byla taky naštvaná. Říká, je to nefér. Prostě jediný okamžik, špatný seskok, dopad a je to. Člověk je zlostný někdy. Vytočený.

[2:09] A to je normální. To neuvlivníme. To je v pořádku. Naše emoce neuvlivníme. To tak prostě je. Nikdo neřekne, jak tady svatí lidé, tady v první řadě, děkuji báno bohu za to. To je prostě takhle reakuje. Ty emoce tam jsou. Člověk je naštvarej na to. Vytočenej. Říká si, proč? To neuvlivníme. Ale co ovlivníme, je, co děláme s tím potom dál. Jak reagujeme. Jo, ta reakce potom, jak na tu emoci reagujeme. Jak na tu situaci reagujeme. A vždycky máme na výběr. Jo, buď budeme prostě reptat, nebude nespokojení. To je jedna možnost, nadávat. a nebo budeme prosit s důvěrou, aby ta situace se změnila.

[3:11] Takže to je takový úvod k tomu, o čem dneska budeme mluvit. A podíváme se do exodu, do 16. kapitoli. Exodus 16. kapitola. A podíváme se na část vlastně putování národa izraelského. A oni, pán Bůh je vysvobodil z Egypta, a oni putují tou pouští, a všechno jde hladce. Nejsou žádné problémy, tak jak v tom našem životě, že jo. A dojdeme prostě až do zaslíbené země. Tak by to bylo. Protože to pán Bůh vede, ne? Tak všechno musí být prostě OK. Nicméně, realita je taková, že na té cestě zažíváme těžkosti. Věci, které nejedou podle našich představ. Takže já přečtu první dva verše. Pak vytáhli z Elimu, celá pospolitost Izraelců přišla na pouš syn, která je mezi Elimem a Sinajem patnáctý den druhého měsíce poté, co vyšli z egyptské země.

[4:12] Celá pospolitost Izraelců na pouští opět reptala proti Mojžišovi a Áronovi. Je to zajímavé. Jenom... Si představme, jak dlouho vyšli z toho vězení. Jak dlouho jsou na cestě zotrodství. Jsou už to roky, už to mají plný zuby. Tam je napsáno měsíc a něco. Ještě před pár dny, prostě Izraelci zpívají k vítězství nad faraónový vojsky. Radovali se, děkovali pánu Bohu. Pán Bůh je záštita má a píseň. Stal se mu spásou, on je Bůh a já ho velebím. V 15. kapitole. Bůh mě oce, já ho vyvyšuj. Byli nadšení. Egipská královská armáda nestačila na ten průvod poutníku. Zadrželo je moře, známe to. A najednou, po tom měsíci, Izrael putoval, začal mít hlad a žízeň.

[5:17] A začínají reptat. To reptání znamená nespokojenost, stížnost, spouru, pohrdání, neposlušnost, nedůvěru. Otázka je, je nám to cizí? Je na tom něco špatně? Není to normální? Co pak si nemohou stěžovat? Jeho realita je taková, že je to v pořádku být naštvaný. Je to v pořádku prostě cítit ty věci. Ale otázka je, jak já reaguji? Co s tím já dělám? V tom šestnáctém kapitole bylo napsáno, není chleba, není maso. Ten čtvrtý verš. Izraelcím vyčítali, kež bychom zemřeli. Jo, říkali to Možíšo Járonovi. Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrncí masa, když jsme jí dávali chleb do sitosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto zromáždění umorřili hladem.

[6:23] Není voda. Jo, 15. a 17. kapitole. Dál. Lid žíznil po vodě, kde ptal proti Možíšovi. Proto jsi nás věl do Egypta, aby nás tady zumořil žízní? Tak je to logicky, že mají ty potřeby. Když člověk putuje, jaký máme potřebu pít, když je jako vedro, mají hlad, žízeň, touzí po nějakém přístřežku. Jsou to normální potřeby. Tři miliony lidí potřebují jíst a pít a jejich dobytek je neuživý. A i to ví. A nějaká oáza pro tolik lidí taky. Ale jako co teď? Vždycky jsou ty dvě cesty. Co s tím budeme dělat? Máme nějakou potřebu. Necítíme se v tom. To jsou legitimní věci. Legitimní potřeby. Co s tím uděláme? Máme legitimní emoce. Jsme naštvaní. Je to zase na nás. Jaká bude naše reakce?

[7:25] O tom to dneska bude. A než budeme vlastně uvažovat nad tím, jak pán Bůh potom reagoval na to reptání, chtěl bych poukázat na některé charakteristiky izraelců v tom reptání. A je to pravděpodobné, že něco podobného můžeme zažívat i my. Podíváme se na takových šest charakteristik reptání. Ta první věc je vždycky reptánně spojeno s nějakým nepohodlým, s nějakým problémem, s nějakou bolestí. On nikdy nenastane, když to prožíváme podle našich představ, když máme radost. My teď nemáme rádi bolest. My nemáme rádi situace, kde prostě nevíme, jak dál. Tak reptáme, protože si myslíme, že bychom měli zažívat radost více než tu bolest. Pohodu více než nějaké trápení, než nějaké protivenství. Ale to otázka je, jde to tak pořád zažívat jenom ty dobré věci a ještě v tomto světě.

[8:29] Jako vždycky budeme stát před nějakým problémem, nějakou výzvou. Jak budeme reagovat? Ta druhá věc je reptáně vždycky spojeno s problémem vnímání. zažívat na rostou a vždycky budeme stát Každé jenom náplně ... Konec. Všimněte si, co ty Izraelci říkali, co vyčítali. Kež bychom zemřeli hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jí dávali chleb do sitosti. Zkuste o tom přemýšlet a zkuste se zapátrat, jak egyptiané ty Izraelce měli rádi. Kolik masa jim dávali. Jak byly plné hrnce, jak prostě bylo všeho jako dostatek. Silně o tom pochybuju, že byly nějaké plné hrnce masa. Silně o tom pochybuju, že prostě egyptiané se starali o nějak v hotelu. My to víme, jak to bylo. Byli jsme tam toho, jsme měli strašně moc.

[9:31] Jak ty fakta najednou jsou zkreslené, přehnané. Potom říkají, vlastně, ty my tady zemřeme hladem. Oni nehladověli. Oni začali mít hlad. Začali cítit hlad. To bylo úplně na začátku toho všeho. Ale my už umíráme hladem. Víte, co tam napsáno? Ty jsi nás přišel umořit hladem. Je tam napsáno. Oni vlastně obvinují Mojžíšem. Mojžíši, ty jsi nás tady přišel umořit hladem. Ty jsi nás přišel tady zabít. Jak krásně poznali toho Mojžíša a vidí do jeho hlavy, co on chce udělat. Jak jsou ty vnímání motivací zkreslené. Jaké ty fakta se zkreslují. Pane Bože, ty jsi nás vyvedl, aby jsi nás tady umořil hladem.

[10:32] To byl Boží záměr. To říkají. Reptání zkresluje to vnímání. Ty zkreslují ty fakta. Třetí věc je, reptání má vždycky spojeno s autoritou. Problem podrobit se autoritě. Vy zralci jednali proti Mojžíšovi, Áronovi, ale v konečném důsledku reptali, víte, proti komu? A to tak je vždycky. Proti Pánu Bohu. Protože je to Bohu, který je vyvedl. Který je vedl skrze Mojžíše. Reptání souvisí z neposlušnosti. Reptání vždycky nastane tehdy, když nemůžu kontrolovat svoji situaci. A to je něco, co se opakuje. Já to znám ze svého života. Jsou věci, já to nemám rád, když nemůžu ty věci kontrolovat. A jiná věc je, musím se spolehnout na Pána Boha.

[11:34] Můžu věřovat. Ta štletá věc, reptání je přenosná nemoc. To se strašně lehko nakazí. Celé společenství. Tam je napsáno, celá pospolitost v Izraelcu na pouští opět reptala. A když budeme potom číst dál, tak většinou začíná od nějakých těch nespokojenců, kteří to prostě rozšíří. Dál. Ta nespokojenost. A lidi se rádi přidávají. To je zajímavé. My jako Češi se rádi přidáváme ke všemu negativnímu. Já jsem četl nějaké komentáře. Já většinou články občas tak přečtu ty nadpisy a něco, ale mě s kým zajímá komentáře těch lidí. A to je taková snůžka vždycky negativismu na všechno. My to milujeme. Všechno je špatně. Lehce se to rozneset. Tady to reptání. Reptání je přenosná věc. To je něco, co i pro nás bory takovou vlastně výstrahou, aby jsme ty věci zastavovali včas.

[12:42] Aby se ta nespokojenost nebo pocit prostě nefunkčnosti, aby se to nerozneslo. Je potřeba o tom mluvit. Reptání je důsledkem naší nedůvěry. Reptání je symptom něčeho, co je zatím. A to je často nedostatek víry. Nedostatek důvěry. Možná nedostatek důvěry z toho, že pán Bůh je schopen ty věci zabezpečit jinak. Možná často je to problém, že my máme tu představu, jak by to mělo být. A izraelci to taky měli. Jak by to pán Bůh měl naplnit ještě ty potřeby. A on to často dělá úplněným způsobem, než je naše očekávání. Ta poslední věc je reptání v konečném důsledku je vždycky namířeno proti pánu Bohu. Ať chceme nebo nechceme.

[13:43] V osmém verši, to je šestnácté kapitol, jak vzhodu je napsáno, poznáte podle toho, že vám hospodin dá večer k jídlu, maso, ráno, k nasycení chléb, ačkoliv slyšel reptání, jak jste proti němu reptali. Co jsme my? Nereptáte proti nám, říká Možíš, ale proti hospodinu. Vždycky to reptání je namířeno proti hospodinu. Protože pán Bůh, jestli je všemohoucí a vede nás, tak je prostě zatím. Mají hlad, jsou unavení, mají tyto potřeby, je to prostě legitimní. Celý problém je, že tyto potřeby naplňují špatným způsobem. A to je přesně jako výzva pro nás. Jakým způsobem já naplňují své potřeby? Já si vybírám, boť budu reptát, budu obvíňovat všechny kolem. Oni obvíňovali Pána Boha, obvíňují Mojžíše, Árona.

[14:45] Obvíňují všechny. Proč si nás sem zavedl? Proč to udělal jsi? Jak pán Bůh reaguje? Tak já se na vás vykašlu. Už mám toho plný zuby. Vy jste zpátky prostě k těm hrncům masa. V klučí štvrtá kapitola, teda šestnáctá kapitola, štvrtý až potom patnáctý verž. Hospodin řekl Mojžíšovi, já vám sešlu chléb jako déž nebe. Ať když vychází a sbírá, co denně spotřebuji, tak je podrobím zkoušce. Budou-li se řídit mým zákonem či nikoliv. Když budou připravovat, co přinesou, ať je toho šestého dne dvakrát tolik, než co nazbírá její každodenně. Mojžíš a ráno řekli všem Izraelcům, večer poznáte, že vás egyptské země vyvedl hospodin.

[15:46] A ráno spatříte hospodinovu slávu, ačkoliv slyšel vaše reptání proti sobě. Co jsme my, že reptáte proti nám? A pak Mojžíš dodal, poznáte to podle toho, že vám hospodin dá večer jídlu maso a ráno k nasycení chléb. Ačkoliv slyšel reptání, jak jste proti němu reptali. Co jsme my? Nereptáte proti nám, ale proti hospodinu. Pán Bůh, i když oni reptali, a i když my reptáme, i když já reptám, tak pán mu se smiloval. On naplní ty potřeby. Řekli, ať nasbírají tolik, kolik toho potřebují, ale nenavíc. Jinak se to skazí. A oni všichni poslechli do jednoho, tak to udělali. Neposlechli. Proč?

[16:46] Proč sbírali víc prostě toho? Protože nevěřili, že zítra to bude zase. Kořen toho reptání je prostě nedůvěra. A Bůh říká, ať nasbírá každý, kolik denně spotřebuje. Tak je podrobím zkoušce, budou-li si řídit mým zákonem, či nikoliv. Je tam poslušnost, je tam důvěra. Oni nedůvěřovali, tak si nasbírali daleko víc. Pak se jim to všechno skazilo. A mohli reptat znova, proč se nám to skazilo? A pokračuje to dál, takže dostali chléb. A teďka, jako všimněte si, chtěli maso. Dvanáctý verž. Dal jim pán Bůh, co chtěli? Dál, ale způsobem úplně jiný nezočekávali.

[17:49] Dvanáctý verž. Slyšel jsem reptání zrelců. Říká Bůh, vyhlasím, na večer se najíte masa a ráno se nasytíte chlebem, abyste poznali, že já jsem hospodin váš Bůh. Když pak nastal večer, přiletěly křepelky, snesly se na tábor. A ráno padala kolem tábora rosa. Když se rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi něco, co si jemně šupinatého, jemného jako jiný. Když to izraelci viděli, řekli den druhému, manhu, to je, co je to? Nevěděli totiž, co to je. Možiš jim řekl, to je ten chléb, který vám dal hospodin za pokrm. Dali maso, to znali. A pak jim dává chléb. Ale je to něco nového. Je to, my říkáme, manhu. Oni měli představu, jak ten chléb má vypadat. A když tady takové něco tady bylo v té trávě, tak říkali, co to je?

[18:54] Co to je, manhu? Nevěděli totiž, co to je? Nebylo to podle jejich představ. Možná to ani nechtěli sbírat. Ten vyjevený dotaz ohledně pokrmu ukazuje, co to je. Jak směšné, jak paradoxní. Byli uprostřed pouště hladověli. Měli fakt velký hlad. A teď mají co jíst. Jejich životy jsou upevněný, zachráněný. A oni se pořád ptají, co to je? Co s tím máme dělat? Mají plné ruce dobrých darů. Stejně říkají, co to je, pane bože, co to je? A neprve Mojžíš jim to musí vyložit. Všimněte si v tom patnáctém verši. Mojžíš jim řekl, to je chléb, který vám dal hospodin za pokrm. To máte jíst, toto máte sbírat. Víte, v čem byl celý problém? A to máme my stejné. Naše očekávání. Naše očekávání. Nímáme představu, jak by to mělo vypadat.

[19:55] Pane bože, my jsme tam hodili tu minci do toho automatu a my očekáváme, že tato plechovka vypadne. A ona vypadne úplně jiná. Možná žádná plechovka nejí padne. Je pan o bombóny. A my jsme naštovaní. A co to je? Pane bože, tak jsem tam, prosím, tady o toho, házím tam ty mince. Co to je? Tak chceme maso, chléb. Máme maso, dobře, ale chléb nemáme. Co to je? Možný říká, to je ten chléb. To jsou naše jiná očekávání. Pán Bůh vyslýchá modlitby. Pán Bůh naplňuje ty věci. Ale dělá to svým způsobem. A vždycky to tak bude dělat. On nám není podřízený. Máme vždycky dvě cesty. Buď budeme reptat, nadávat, nárokovat si, stěžovat, vtázet, co to je, pane bože.

[20:57] A nebudeme prosit s důvěrou. Matouš v 7. kapitole říká toto. Co máme dělat? Proste a bude vám dáno. Hledejte a naleznete. Tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává. Kdo hledá, naléza. Kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by vám někdo z vás dal synu kámen, když ho prosí o chleb? Nebo mu dal hada, když ho prosí o rybu? Jestliže tedy vy, až jste zlý, umíte dávat dětem dobré dary, tím spíše váš otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí. Víte, co je zajímavé? Co je na nás? Proste. Hledejte, tlučte. Co je na pánu bohu? On dá dobré těmu, kdo prosí. Ale ten náš problém je, že pán Bůh otevře jiné dveře, než na které tlučeme.

[21:59] Dá nám najít jinou věc, než o které jsme prosili. Otevírá se úplně třeba jiné cesty, které jsme neměli na mysli. Ale v konečném důsledku je to pro nás dobré. Víte, není nikde specifikované, co a jak máme dostávat. Možná dostáváme úplně něco jiného. Ale tam je napsáno, tlučte, hledejte, proste. Mimochodem, mana byla pro ně v těch podmínkách to nejlepší, co mohli dostat. Pro tolik lidí takovým způsobem. Pán Bůh věděl, co oni potřebují. Pán Bůh ví, co potřebujeme. Mimochodem, myslíte, že když vstali chleba a manů, myslíte, že to skončilo to reptání?

[23:05] To se opakovalo, pořád. A při jednom reptání pán Bůh už toho měl dost. A zasáhl, došla trpělivost. Pána Bůh to naštvalo. A on nenaštvalo to, že reptali. Naštvalo to, že mu nedůvěřovali. Protože to reptání je vždycky spojené s nedůvěrou. Hospodin ve čtvrté Možišové, čtrnáctá kapitole, jedenáctý verš, je napsáno, hospodin řekl Možišovi, jak dlouho mě bude tento líp znevažovat, jak dlouho mi nebudete věřit. Před všechna ta znamení, která je se mu prostřed něho konal. Jiným slovení pán Bůh říká, co ještě mám udělat, abyste mi začali důvěřovat. Co všechno ještě má pán Bůh udělat v našem životě, aby jsme mu začali důvěřovat. Můžu udělal toho tolik. Někdy je potřeba se podívat zpátky.

[24:07] Dívat se na takové ty, já tomu říkám, máme tu silnic, ty patníky, které jsou tam, které lemují, že on v těch těžkých situacích byl s náma. Že když jsme prosili, tloukli, hledali, tak jsme našli. Reptání pramení z nespokojeností, z nenaplnějích představ, z porovnávání se s druhými, ale tou hlavní složkou je jako nedůvěra v Pána Boha. A tím opakem je vděčnost, spokojenost, která vychází z důvěry. Pane Bože, nerozumím tomu, ale děkuji ti za to. Věřím, že mě provedeš. Když teďka nebudeme mít dovolenou, tak třeba bude později. Možná to tak mělo být. Je to dobré. My musíme uvědomit, kolik toho jsme už dostali. Jak Pán Boh nás vede, provede.

[25:07] Potřeba bychom si vážili těch věcí. My někdy jsme jako děti, když my jsme zaměření moc na to, co nemáme. Více na to, co máme, co jsme dostali. Otázka je, jakým způsobem já chci přistupovat k věcem, které nejedou podle mých představ. Emoce neouvlivním, ale můj reakciou vlivním. Jak chci žít? Je to náš výběr. A nakonec bych přičetl žálm. 31. Jeden verš jenom. 31. 15. a 16. verš. Tam je napsáno, Já však, hospodine, důvěřuji tobě. Ty jsi můj Bůh. Moje budoucnost je ve tvých rukou. Žálm 31.15.16. Já však, hospodine, důvěřuji tobě.

[26:10] Ty jsi můj Bůh. Moje budoucnost je ve tvých rukou. Moje budoucnost je ve tvým, Moje budoucnost je ve tvým, je ve tvým, ve tvým, o této. Je to na nás, jak budeme reagovat. Není to jednoduché, ale já nám všem přeji, aby jsme méně reptali a více duvěřovali. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20260809/reptani · Aktualizováno: 2026-10-16