# Na cestě

> Kázání ze dne 6. 9. 2026, Matouš 8:8–9, 4:18–22, 9:9, 16:24–27; Židům 11:13–16; Zj 21:1–4; 1 Petr 2:11; Filipským 3:20, David Sláma. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 6. 9. 2026
- **Kazatel:** David Sláma
- **Biblický text:** Matouš 8:8–9, 4:18–22, 9:9, 16:24–27; Židům 11:13–16; Zj 21:1–4; 1 Petr 2:11; Filipským 3:20
- **Délka:** 30:41
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/media/audio/2026/2026-09-06-na-ceste-mvb3ycip.mp3](https://baptisteolomouc.cz/media/audio/2026/2026-09-06-na-ceste-mvb3ycip.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Spokoj vám, mrdci a sestry. Jsem rád, že můžeme být spolu, můžeme začínat nový školní rok. A my jsme po nějakou delší dobu se zamýšleli nad tím slovem z první korinským. Tak věřím, že to mělo svůj význam. Teďka je před námi nějaká další kapitola. A když jsem přemýšlel o tom, nad čím bychom se mohli zamýšlet a modlili jsme se i ve staršostvu, tak přišlo také téma, které jsem nazval Na cestě. A ten název se ještě budu asi precizovat různě, ale tohle téma by nás nějak provázelo tím příštím rokem.

[1:00] Že jsme na cestě. Na cestě za Ježíšem, na cestě následování. A Bible používá tenhle obraz cesty pro život křesťana. A i v té písni jsme to zpívali v těch oceánech, že půjdu za tebou, půjdu dál, půjdu do té hloubky. Prostě nezůstáváme na místě. A neměli bychom zůstat na místě jako věřící lidé stát. Takže nevím, jestli rádi putujete. My máme jednoho poutníka, tam druhého poutníka, co už dvakrát šli, takovou velkou pout. Půjdu pěšky, tady scouti minulý víkend rádci šli pout, teda putování. A minimálně procházky lidi mají rádi. Ale úplně to se nedá přirovnat ani k té pouti jedné, ani druhé, ani nějaké procházce, ten náš křesťanský život.

[2:03] Každopádně ten obraz cesty a toho, že někam jdeme v Bibliě. Ježíš nás povolal na cestu následování. A třeba Matouš 8, 9, 9, tak tam pán Ježíš vidí v celnici sedět Matouše. A když se na něj podívá, tak mu řekne, pojď za mnou. Pojď. Vydej se na cestu. Nezůstávej tam sedět v té celnici celý svůj život. V tom, co si to poslávat znal, co si věděl, co byla tvoje zkušenost, každodenní rutina taková, jenom v tom sám ve svém životě, ale pojď za mnou. A Matouš se zvedl a šel. Takže Ježíš nás volá na cestu následování. Pojď za mnou. On nás vede, my jdeme s ním a za ním. A to je celoživotní.

[3:05] Prostě, když jsme uslyšeli to povolání od Ježíše, aby jsme v něho uvěřili, tak jsme se vydali na cestu za ním. A to neskončí, až dokud nedojdeme do cíle. A nejenom jako jednotlivci, ale jako boží lid, jako církev, jsme na cestě. A jsme na cestě domů. Do božího království. Takže to je takové téma, které bychom mohli z různých úhlů, pohledu se na něj dívat, tenhle příští rok. A uvažovat nad tím, nebo připomínat si to, prochlubovat, nebo slyšet ty nové výzvy toho, co to znamená pro nás jako jednotlivce, ale i jako celek, jako zbor, že jsme na cestě následování Pána Ježíše. A mně se to téma, nebo mně se ta myšlenka moc líbí, protože je v tom život, je v tom dynamika, je v tom to, že nechceme jenom zkumírat, nechceme jenom přežívat, nechceme jenom se uzavřít, jenom být sami pro sebe, ale chceme někam jít, chceme žít, chceme růst a máme růst, k tomu nás Páne Ježíš volal.

[4:23] A i to, že někam jdeme společně, nejenom každý zvlášť, ale jako církev, jako zbor. A má to obrovskou sílu v tom, že když se církev někam pohne a ona to někdy trvá, než se to rozhýbe, než se to naladí na nějakou jednu vlnu, ale potom to má obrovskou sílu, když ten celek prostě ví, kam jde, ví, co dělá a následuje Ježíše. Takže kež by to pán Bůh použil a můžeme se za to modlit a přemýšlet o tom. Přemýšleli jsme o tom, jak to rozdělit nebo právě z jakých těch úhlů pohledu se na to dívat, tak jsme přišli na takových několik oblastí a tak bych je chtěl, abychom je měli už teď před sebou, abychom měli nějaký nástin, toho uvažování nástin té cesty.

[5:32] Tak když jsme na cestě, tak důležité je vědět, kam jdeme. Vůbec to, že tam jsme a kam jdeme, kam směřujeme, jaký cíl na naše cesta. Ta cesta není cíl sám o sobě. Někdy se říká, cesta je cíl, nevím, jestli se mi úplně líbí tohle úslovy, samozřejmě má to něco do sebe v tom, že už tím, že člověk jde, tak to má význam pro jeho život, vlastně se hýbat. Ale ta cesta není cíl. Cíl je před námi. Potom, že na té cestě, kde jdeme, tak máme poslání. A to poslání, které máme, které nám Bůh dává, je to nejzákladnější dvojí poslání. A to je, že máme žít k boží slávě, protože tady nejsme sami pro sebe, ale jsme světlem a máme ukazovat na Boha. Tím, jak jdeme a tím, jak jdeme společně, tak tím máme žít k boží slávě, aby to lidé viděli.

[6:32] A to druhé, že máme být světky o Ježíši. Takže na té cestě máme nějaký úkol, máme poslání. Samozřejmě, že tak, jak jdeme, tak na té cestě nás Bůh proměňuje. Nezůstáváme stejní. Takže to hovoří něco o tom, co v nás Bůh mění, jak nás mění. A protože už jenom z té analogie toho našeho putování pozemského a těch pochodů, které děláme, tak to vás, to prostě vás prověří. Jdete, máte žízeň, pálí slunce, nebo leje jako z konve, nebo jste sami, nebo jdete ve skupině. Prostě to si něco žádá a ta interakce s těmi situacemi nebo s tím prostředím, nebo s těmi lidmi, tak to odhaluje něco z vašeho nitra a změní vás ta cesta.

[7:36] Takže Bůh nás proměňuje. A tam je celá oblast posvěcení našeho charakteru. Můžeme mluvit o víře, která je důležitá, nejzákladnější věc na té naší cestě. O lásce k Bohu, o lásce k lidem, vytrvalosti. Takže to je jedna velká oblast. A potom, že právě na té cestě nejsme sami. Takže s kým lideme? A to je o společenství. O společenství, o vztazích, o povzbuzování, napomínání, o odpouštění, o tom, že když někam jdete, tak musíte mít, prostě nemůžete hnát dopředu a nechat někoho vzadu. Takže častokrát se ta naše životní cesta jako církve nás učí ohledu plnosti na ty slabé. Na ty, kteří třeba ještě to, co už ti ostatní chápou, co by strašně rádi už dělali, ještě jim to třeba netak došlo.

[8:44] a je potřeba nějaký ohled mít na ně. Takže s kým jdeme na té cestě, společenství? A na tu cestu zváme další. A to je obrovské téma evangelizace, misie. Protože samozřejmě nechceme na té úzké cestě zůstat sami. A jenom si tak libovat v tom, že my jsme zachráněni a jsme na té správné cestě a jdeme a kašlem na ostatní. Takže tam zvem evangelizace, misie, učednictví. A zároveň se to týká toho, že když na tu cestu zveme, zveme do společenství. Znamená, jaké my jsme společenství, když přijdou lidi a pozveme je mezi nás, domů na skupinku nebo do schromáždění. Takže to je další oblast a téma toho, jaké jsme společenství, kam zveme. Aby jsme to třeba nějak reflektovali společně a jestli je to zdravé společenství přijímající nebo otevřené nebo uzavřené.

[9:54] Na té cestě jsou překážky a náš vlastní hřích těžkosti pro následování, tak to je taky téma. A potom samozřejmě další důležité věci, které tak jako možná se nehodí do nějaké té kategorii, ale to objímají to všechno a to je modlitba. A protože bez té to nejde. A samozřejmě potřebujete vychovat lidi, kteří budou schopni sloužit druhým. Takže výchova služebníků je další velké téma. Takže to jsem chtěl, aby jsme měli v povědomí, aby jsme to viděli před sebou, že to je nějaký nástin toho, co je před námi v tom příštím roce. A s tím se pojí výzva a prozba o modlitby. Že když ta témata budeme připravovat, ti, kdo káží, kážou, tak aby nás pán Bůh vedl a pokud vy sami budete cítit, že máte na srdci nějakou oblast ohledně téhle naší cesty, o které by bylo potřeba mluvit, vzdůraznit, nezanedbat, tak prosím to řekněte, buď mně nebo někomu ze staršovstva, nebo ještě jsme do těch přípravy chtěli zapojit i vedoucí třeba skupinek, teda respektive těch zborových sledek nebo vedoucí mládeže, Pavla a Lenna.

[11:32] Takže klidně to tlumočte třeba i jim, aby jsme to mohli nějak potom třeba něco nezanedbat. Takže a samozřejmě jakákoliv reflexe k tomu, kterou budete mít, tak budeme za ní rádi. Dnes bych chtěl ještě mluvit vlastně jenom o té, aspoň chvíli, o té skutečnosti toho, že jsme ty poutníci na té cestě. A je to takový střípek toho, že kam jdeme. Jsme poutníci na cestě víry. Jak jsem říkal na začátku, Pán Ježíš nás povolal, aby jsme šli za ním. Povolával učetníky. A je to v tom slovu pojít za mnou, je taká, nevím, jestli to v tom je cítit, ale je to pozvání k osobnímu vztahu.

[12:40] Protože Ježíš zval ty učetníky, aby byly s ním. On s nimi trávil čas, on se jim věnoval a snášel je, vysvětloval jim, ukazoval jim věci, vyučoval je. Oni ho mohli vidět, mohli ho vidět nejenom jak učí, mohli ho vidět, jak tráví čas, který bylo volno. Mohli vidět to, jak se modlí, mohli vidět to, jak učí. Odpočívá, mohli vidět to někdy, jak spí, ale byli s ním. A to je taková důležitá věc, jenom aby jsme nebyli jako následovníci nějakého systému. Teď jsme si řekli nějaký systém věcí a důležitých věcí, které třeba je dobré dělat, nebo k kterým nás Bůh zve, ale aby, že to nejdůležitější je vztah. Tak, že Ježíš nás volá, aby jsme byli s ním. Nejenom vedle něho, ne prostě nějak o něm věděli, ale aby jsme byli s ním.

[13:48] Pojď za mnou, já chci být s tebou. Pojď mě sledovat, pojď mě naslouchat. A to, když ho chceme následovat, nevidíme ho dneska, tak potřebujeme s ním trávit čas v písmu, v modlitbě. Potřebujeme být naladění vnitřně, svým srdcem, tím vnitřním zrakem k tomu, aby jsme vůbec viděli, kam jde. To latinské quavadis, prostě quavadis domini, kam jdeš, pane, kam kráčíš. A to se neobejde bez toho vztahu. My potřebujeme být s ním, aby jsme to věděli, nějak vnímali, kam vede nás osobně a i jako společenství. Naslouchali mu a potom ho taky poslouchali v tom, že když on něco řekne, tak aby jsme měli i někdy tu odvahu vykročit.

[14:51] Takže jsme poutníci a ty poutníci jdou za Ježíšem, mají osobní vztah s ním. To, když nás ale Ježíš taky zve, aby jsme šli za ním, znamená určitou oběť. A to je, pán Ježíš to hned na začátku učetníkům říká, když, možná ještě nemají představu o tom, co to bude znamenat, nebo po nějaké, když je povolal, ale říká jim to, kdo chce jít za mnou, chceš jít za mnou, pojď za mnou, chceš, ale vezmi svůj kříž, zapři sám sebe, vezmi každého dne svůj kříž a následuj mě. Takže je tam to, že my musíme dát celý svůj život. Ježíš, být ochotný za ním bez vlastních práv. A pán Ježíš to nezastírá, že nás to bude něco stát, to následování. A pro každého z nás to znamená něco konkrétního.

[15:56] Takže, aby jsme si uvědomili, že když jsme poutníci, máme úžasné a nádherné pozvání do toho osobního vztahu, ale že musíme to uvážit, jestli chceme jít. Potom celý ten náš život je životem následování, chození s pánem Ježíšem. A důležité je právě mít na paměti ten cíl cesty, že jdeme vstříc návratu pána Ježíše Krista. Toho, že on se vrátí zpátky a jdeme vstříc jeho království, jeho vládě a boží slávě. A k tomu bych chtěl přečíst z epištoly Židům, z 11. kapitoli 13. až 16. 12. verž, Židům, 11. kapitola, 13. až 16.

[16:59] Tam se mluví o hrdinech víry a je tam napsané toto. Ve víře zemřeli všichni, ti všichni, i když se splnění svých slibů nedožili. Nejbrž jenom zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávající, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit, ale oni toužili po lepší vlasti. po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil svoje město. A 13. kapitola židům, 14. verž, říká, vždyť zde nemáme trvalý domov, nejbrž vyhlížíme město, které přijde. Nejsme tady doma, ale ten náš cíl cesty je to město, které připravuje Bůh.

[17:59] Tam, kde On bydlí, kde budeme s ním navždy a nový Jeruzalém, kde to pomýtelné pomine a zůstane jenom to, co je neotřesitelné. A ta nádhera toho nám nikdy nesmí se ztratit z toho pohledu, protože nás to pouzbuzuje, aby jsme vydrželi to, co je těžké. Ve zjevení v 21. kapitole je ta vize toho města. A viděl jsem nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuli a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta, ozdobená pro svého ženicha. Tak kdo jste byli včera na svatbě, tak si to dokážete představit. Nebo kdo jste měli svatbu, nebo jste viděli. Krásný jako nevěsta, ozdobená pro svého ženicha.

[19:01] A slyšel jsem veliký hlas od trůnu. Hle, příbitek boží uprostřed lidí. Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid. On sám jejich Bůh bude s nimi a setře každou slzu z jejich očí. A smrti již nebude. Ani žalů, ani nářků, ani bolesti už nebude. Neboť to, co bylo, ominulo. A Petr k tomu říká, očekáváme nové nebe a nové země, v nichž přebývá spravedlnost. Každý z nás touží po spravedlnosti. Pokud se jenom kousek nespravedlnosti vám stalo, tak víte, a tam to bude. Je cíl naší cesty. Nádhera, sláva, nový Jeruzalém, boží přítomnost, konec bolesti, konec hříchu, konec trápení a plnost radosti. Nádhera. A k tomu jdeme. To je náš cíl.

[20:03] A my si to potřebujeme připomínat, nejenom, aby jsme vytrvali, ale zároveň proto, protože každý z nás máme tendenci udělat si domov tady. A to znamená příliš se soustředit na ten pomíjející život a na jeho hodnoty. První Petrova, druhá kapitola, jedenáctý verš, tam na to Apoštol Petr naráží a říká, milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášník, kteří vedou boj proti duši. A žijte vzorně mezi pohany, tak, aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy zdali chválu Bohu v den navštívení. A i v té první korinském, kterou jsme probírali, jsme na to narazili v sedmé kapitole, kdy tam Pavel říká, že máme žít, že ti, kdo mají ženy, jako by je neměli.

[21:22] Ti, kdo mají majetek, jako by ho neměli. Takže neznamená to, že nemůžeme mít svůj krásný domov, tam máme rádi svoje domovy, ty útulné byty nebo domy. A to neznamená, že to je něco špatného, že nemůžeme mít majetek, že nemůžeme pracovat, učit se, podnikat, protože byly v historii církve takové hnutí. už se všeho zbavili, všechno prodali, nic neměli, přestali dělat a jenom očekávali někde nahoře, že přijde Ježíš, tak k tomu nás Biblia takhle nevyzývá. Ale vyjadřuje to spíš postoj k životu, že víme, co je důležitější. Že dokážeme rozpoznat, co je pomýjivé a co je trvalé. Čemu má smysl se věnovat a čemu ne. Abychme věděli, že to nejdůležitější, o co v životě jde, není něco mít a není něco si užít.

[22:29] Ale aby jsme měli smysl svojeho života v Bohu. Aby jsme neobětovali všechno, co máme, svůj čas, svůj energii, svoje přemýšlení, svůj talent, to, co nám Bůh dal, jenom pro to, co pomine. Aby nás to nesvázalo. Aby jsme nežili proto. Samozřejmě jsou to věci, které máme a kterými můžeme, ale potom třeba i dál sloužit. Takže to je ten postoj, nějaký postoj vnitřní k životu. Jsme si to uvědomili. Tady nejsme doma. A tady není konečná. Tady není cíl. A to neznamená, že nebudeme stavět domy, že se přestaneme učit, nebo že vykašleme na tenhle život. Aby jsme si to uvědomili, že to není to nejdůležitější v našem životě. Není. Nejdůležitější v životě není, aby jsme byli šťastní tady na zemi.

[23:33] Což se lehce řekne a těžce se potom prožívá někdy. Ale ten smysl našeho života, a to zase neznamená to, že když se cítíme šťastní, že to je špatně, že Bůh nechce, aby jsme byli šťastní, a Bůh chce, aby jsme byli nešťastní. No potom zase někdy extrémy, které jsme to špatně pochopili. Ale že to není ten smysl. Takže je to připomínka toho. A ta nás vede k tomu, že když putujeme a nejsme tady doma, máme domov, který očekáváme. A jinak ještě, když se k tomu vrátím, to můžeme k tomu studovat i životy patriarchů, třeba. Abraham byl obrovský bohatý člověk. A Izáka Jakob, o kterých tam byla řeč v tom židům. Ale stejně tam řečeno, to nebylo to, co čekali. Oni očekávali tu lepší vlast nebeskou. Tak to byla ještě jenom doplnik. A to, že jsme cizinci a přistěhovalci, nás vede k posvěcení.

[24:37] To, aby jsme žili podle toho, komu patříme a kam patříme. A už jsem, teďka je tam k tomu verš s filipským, třetí kapitoli, dvacátý verš, epištela, filipským třetí kapitola, dvacátý verš. Tam si postezkl Pavel o lidech, kteří asi byli v církvi, ale nežili podle toho. A tak říká, nehleďte na ty, kteří prostě, sice si říkají věříci, ale úplně podle toho nežijí. Říká, bratři, napodobujte mě. A hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu, neboť mnozí o nich jsem vám často říkal, a nyní to s pláčem opakují, žijí jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně. A teď my však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i spasitele a pána Ježíše Krista.

[25:42] Právě proto, že máme to občanství v nebi, tak podle toho máme žít tady na zemi, aby to bylo vidět. Že ty patříš jinam, že patříš nebi. A to neznamená, že jsi exot. Někdy to tak může vypadat v očích lidí, ale prostě máš domov jinde. A v té první Petrovi 2.11, kterou jsem citoval, je, že takový život může být svědectvím lidem okolo nás. Když říká Petr, Když vás uvidí, tak tím příkladem toho života budou ovlivněni a vzdají chválu v den navštíveň. Vzdají chválu Bohu v den navštíveň. Že přijde chvíle v životě lidí, kteří žijí okolo nás a včera jsem to zažil sám, já jsem tě celou tu dobu pozoroval během toho obřadu. Celou tu dobu jsem tě pozoroval. A tak ti lidi nás pozorují a v den navštíveň, i vdy, kdy Bůh může promluvit k jejich srdci, to najednou sepne třeba a oni budou moct uvěřit.

[26:51] Takže jsme na té pouti a jak na ní žijeme, tak je svědectvým lidem okolo nás. Takže to je ta dnešní připomínka toho, že jsme na cestě, následujme Pána Ježíše a žijíme s ním a pro něj a keď vidíme ten nádherný cíl naší cesty, že jdeme domů. A pamatuju si v Chebu, když jsem tam přišel, tak hned první věc, kterou jsem, nebo jedna z první věcí, kterou jsem měl, to byl pohřeb. A měl jsem možnost navštívit toho bratra starého doma, u jeho rodiny a oni říkali, že je tatínek, už prostě nevnímá, nerozumí a chce domů. Je tam, leží a chce domů. Pořád chce domů. Tak ho vezmou, oblečou, jdou s ním na dvorek z branky ven a potom se s ním vrátí tou brankové kávě.

[27:52] Jsem doma. Ale uvědomili jsme si s nimi, že to může vyjadřovat právě tu touhu, chci domů. A potom jsme to mohli vzpomenout i na tom pohřbu, že už je doma. Už je tam, po čem celý ten život toužil, aby byl doma u svého pána. Takže jdeme. Jdeme domů. A když nás to pouzbuzuje k věrnosti a k vytrvalosti. Několik otázek ještě na závěr k takovému osobnímu přemýšlení. Jak bys, když se zamyslíš, musím už modlit za to. Jak bys charakterizoval stav svojeho duchovního života? Jsem na cestě nebo žiju pro sebe a prožívám radost, pokoj, zmatek, tápu, bloudím. Jaký je jaký je stav toho tvého duchovního života s Bohem?

[29:00] A jestli je to dobré, děkuji Bohu, můžu prosit za vytrvalost. A jestli ti pán Bůh ukáže nebo zjistí, že něco není OK nebo něco je těžké na té cestě. A co by tě mohlo pomoct? to změnit. A zároveň můžeš přemýšlet, co pro to můžeš udělat ty. Bůh je připravený ti pomoct. ale jestli je nějaká věc ze tvojí strany toho vykročení, třeba sdílení, modlit se sám, modlit se s někým, hovořit o tom, co prožívám, jaké to je nebo možná potřebuješ hradu, potřebuješ za někým zajít nebo prostě to je na situaci každého z nás. Ale jenom jsem chtěl, aby jsme věděli, že Bůh je připravený pomoct, ale jaký je to vykročení, které můžu udělat.

[30:02] A je něco konkrétního, k čemu tě Ježíš vede? Když nás pozval na cestu, tak možná, že teď neprožíváš nic konkrétního. Ale jestli něco je konkrétního, k čemu tě Ježíš vede, co máš udělat a co potřebuješ proto, aby jsi to udělal. Odvahu. Cokoliv. Tak ještě nás pán Bůh provází tímhle tématem a požehná to a použije to k jeho slávě a k k tomu, aby to vydalo svoje ovoce i u nás. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20260906/na-ceste · Aktualizováno: 2026-10-16