# Na cestě svědčíme o Ježíši

> Kázání ze dne 4. 10. 2026, Sk 1:1-11, David Sláma. Záznam z nedělní bohoslužby sboru Baptisté Olomouc – poslech online i jako podcast.

- **Datum:** 4. 10. 2026
- **Kazatel:** David Sláma
- **Biblický text:** Sk 1:1-11
- **Délka:** 42:09
- **Audio (MP3):** [https://baptisteolomouc.cz/media/audio/2026/2026-10-04-na-ceste-svedcime-o-jezisi-mvb23gut.mp3](https://baptisteolomouc.cz/media/audio/2026/2026-10-04-na-ceste-svedcime-o-jezisi-mvb23gut.mp3)
- **Nedělní kázání:** [Spotify](https://open.spotify.com/show/1R9jA3GOFep6EaH6p1td0a) · [Apple Podcasts](https://podcasts.apple.com/us/podcast/id1777286837) · [RSS](https://baptisteolomouc.cz/feed/kazani-podcast/)

## Přepis

*automatický, může obsahovat chyby*

[0:00] Spokojí vám, bratři a sestry, jsem rád, že můžeme být spolu dneska ráno a každý jsme na nějaké cestě svojí a takové téma teď, na kterým se zamýšlíme, že jsme nejenom individuálně jako každý křesťan na nějaké cestě s Pánem Ježíšem, ale i jako sbor. Jdeme spolu, jdeme za ním a očekáváme jeho příchod. Na té cestě za ním máme svoje poslání, které se dá definovat úplně jednoduchým způsobem a to je to být tady k boží slávě. Všechno, kým jsme, co děláme, tak má být pro něj. Je to takový hlavní smysl naší existence, proč jsme tady. Nejsme tu jenom sami pro sebe, ale jsme tu proto, aby Pán Bůh byl oslaven a ten smysl toho, nebo i jeden z těch projevů toho života k boží slávy je to, že sloužíme a to, že svědčíme.

[1:19] A takže to je dnešní téma, je svědectví, být svědky. Jsme na cestě a ten smysl, to je naší existence, je tady proto, aby jsme tu byli světlem, aby jsme byli svědky o Ježíši. Na konci každého evangelia je zaznamenáno poslání, které Pán Ježíš dává svým účetníkům a jim říká, jděte, to je ta cesta, jděte a čínte mi účetníky. To činění účetníků je také ještě specifické téma, kterému dáli Pán Bůh bychom se chtěli věnovat později, ale součástí toho je to svědectví. Nebo třebujeme lidem svědčit, takže to je to, o čem budeme mluvit dnes. A přečtu k tomu z knihy Skutky a poštolů z první kapitoli prvních jedenáct veršů.

[2:23] Takže si to můžeme najít nebo sledovat, zaposlouchat se. Skutky první kapitola jedna až jedenáct. V první knihu Teofile jsem napsal o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku až do dne, kdy v duchu svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat a byl přijat k Bohu. Jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije. Po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o božím království. Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzalema. Čekejte, až se splní otcovo zaslíbení, o něm jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni duchem svatým, až uplyne těchto několik dní. Ti, kteří byli s ním, se ho ptali, pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?

[3:25] Řekl jim, není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si otec ponechal ve své moci. Ale dostanete sílu ducha svatého, který na vás se stoupí, a budete mi světky v Jeruzalémě a v celém Jucku, Samarsku a až na sám konec země. Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když úpřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli, muži z Galiléje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde. Právě tak, jak jste ho viděli odcházet. Tak tolik zbožího slova. Takže to téma. kterým začíná Lukáš, tuhle svoji knihu Skutky, o tom svědectví, má také zarámování, má nějaký celkový obraz, do kterého zasazuje to svědectví, o kterém v celé té knize Skutku mluví.

[4:41] A to zarámování je v tom, že když se Ježíš loučí se svými učetníky, tak s nimi sdílí všechny ještě důležité věci, které potřebují vědět, ještě než odejde k otci. A to důležité bylo, že mají čekat věru za lemně, dokud otec nepošle ducha svatého. A učetníci zbystřili a možná v nich znovu splála ta touha po tom království, které očekávali, že Ježíš ustanoví na zemi a pak byli zklamani tím, že byl ukřižovaný a teď je vzkříšený a možná je to tu znovu. Znovu Ježíš bude král, Římany se svrhne, budeme mít konečně svobodu a nebo přijde prostě ta doba, kdy Izrael bude v čele všech národů a bude konečně ta nová doba, o které jim mluvil pán Ježíš, že přijde.

[5:49] A pán Ježíš říká ještě, ještě počkejte chvíli, ještě to nebude hned. To má Bůh ve svojí pravomoci. Ono to přijde, nebojte, to jistě přijde. Bůh to zařidí, to je jeho věc. Já teď odcházím k němu a pak přijdu. Ale v té době toho, než přijdu, tak máte důležitý úkol. Budete mi světkové. A to boží království, o kterém jsem mluvil, se nešíří nějak geograficky, boží, ale boží království znamená boží vládu. To, kdy Bůh se stává pánem jednotlivých životů, životu jednotlivých lidí. A tak se rozšiřuje postupně to jeho království v celém světě.

[6:52] Až dokud nepřijde v plnosti, až se vrátím. Ale teď, teď se to království bude šířit takhle. A já chci, abyste se na tom podíleli. Aby vy jste byli ti, ti, kteří od srdce k srdci nesou tu zprávu o mně, abych já se mohl dát poznat lidem, aby lidé poznali, kým jsem, a aby mi mohli otevřít svoje srdce, abych se stal jich pánem. A tak se to moje království se všemi těmi dobrými věcmi, které to moje království přináší, jako je svoboda, odpuštění, spravedlnost, pokoj, přijetí, prostě život s Bohem, osvobození od zlého a od hříchu. Pán Ježíš říká, že jsem přišel obvázat rány zkroušených srdcem, přišel jsem vyhlásit svobodu za jadcům. Tak tohle moje království se teď bude šířit takhle a vy ho máte nést.

[7:53] A pak byl Ježíš vzad z hůru do nebe, účetníci stáli a hleděli a za ním značekali, že se znovu vrátí, až tam musí přijít ty dva anděle a říct jim, muži z Galilé, nestujte, nehleďte k nebi. Ježíš přijde, ale teď běžte a dělejte to, co vám řekl. A účetníci šli. Takže to je to zhrámování. My žijeme a církev zatím pořád žije v té době mezi nanebevzetím a druhým příchodem pána Ježíši. A tahle doba má být naplněná svědectvím. To je to, co od nás páne Ježíš chce. To je poslání, které máme. Takže jednoduché. Ten první bod, co. Jinak, jestli to tam vidíte, a co, tak mě to hned trklo, jak jsem si sledoval ty slajdy, říkám, máme poslání a co.

[8:55] Tak je to za a, co. Kdyby to někoho tam nedrušovalo. Máme poslání a co. Tak a, co. Máme být svědky. Máme lidem dosvědčovat to, kým je Ježíš. Ukazovat na něj, seznamovat je s ním, aby ho mohli poznat, kým je, aby mohli vůbec poznat, že ho potřebují, protože někdy se to vyjadřovalo takým způsobem, že Ježíš, prostě máme evangelium, je dobrá zpráva a nebo Ježíš tě přišel zachránit, ale lidi vůbec nevědí, z čeho je přišel zachránit, proč by to měla být dobrá zpráva. Dneska nežijeme úplně v tom světě, který má to povědomí křesťanské, jako měl třeba v minulosti. Takže nejdřív vůbec lidi musí zjistit, že vůbec Ježíše potřebují. A proč by ho měli potřebovat?

[9:58] A to jim nějak musíme komunikovat, aby v něho mohli uvěřit a mohli žít pro něj. seznámit lidi s tím, kým je Ježíš. Svědek mluví o tom, co viděl a prožil. My jsme nikdo z nás, pána Ježíše, neviděli fyzicky, ale dostalo se nám svědectví očitých svědků. A poštorů. A to svědectví je velice dobře doložené. A kdyby někdo chtěl se zabývat tím, protože je to zapsané v Bibli, tak to je velké téma Bible a její pravdivost. Jak si můžeme být jistí tím, že Bible je pravda? Že to, co v ní máme zapsané, není jenom něco, co si lidé vymysleli a to, jak se to zachovalo. Takže tam máme třeba jedno velké pole, to, kde můžeme reagovat a mluvit s lidmi o tom, že my to svědectví máme od očitých svědků a proč můžeme si být jistí tím, že Boží slovo je pravdivé, že je spolehlivé.

[11:18] My jsme Ježíše neviděli, ale máme to svědectví od těch, kteří ho viděli, kteří se ho dotýkali. Ale zároveň i v našem životě jsme mohli poznat pro sebe, že to je pravda. A Ježíš se dal poznat nám osobně. Takže máme zkušenost toho, že Bůh je živý. Že Bůh je. Že nám odpustil. A někdo to řekl, ještě důležitější než to, že já jsem se mohl dotknout Boha, je to, že On se dotkl mně. Že jsme mohli poznat a prožít ve svém vnitru, že nás má rád, že k nám mluví, že je živý. A to můžeme předávat dál. To je naše svědectví. Naše svědectví se stává z těch dvou částí.

[12:18] A to je to, že předáváme tu apostolskou pravdu, to očité svědectví, tak, jak ho čteme a poznáváme v Bibli. Ale zároveň s tím i svoje osobní svědectví o setkání s živým Bohem. Takže my jsme svědky. V tom svém svědectví potřebujeme být pravdiví. Protože každý svědek, aby byl hodnověrný, potřebuje být pravdivý. Nemusíme z toho svědectví nic přikrášlovat. Někdy možná třeba děti z věřících rodin mají ten problém s tím, že potom slyší svědectví lidi, kteří si obrátili dramaticky v životě. A oni nic neprožili takového dramatického. Od malička jsem chodil do schromáždění, slyšel jsem o Bohu, vyrůstal jsem v tom, nikdy jsem s tím neměl problém. A pak mají pocit, že by potřebali ještě něco možná, by to mělo nějakou šťávu trochu to svědectví, tak bych vás chtěl ukladnit v tom, že to nepotřebuje mít tuhle šťávu.

[13:25] Že to svědectví hlavně musí být pravdivé. A že to lidé uvidí ve vašem životě, jestli to, co říkáme, je pravda nebo ne. Tak prostě a jednoduše můžeme říct to, jak to je. Jak my jsme to prožili. Ano, od malička jsem vyrůstal, slyšel jsem o Bohu. A pak se mi ale Bůh dal poznat, pak jsem prožil osobně, že to je pravda. A někdo má možná to svědectví takové dramatické, tak se za to taky nestýte, pokud to svědectví je dramatické. Ale prostě říkejme pravdu. Protože lidé poznají to naše, jak se říká, autenticitu. To, jestli to je opravdové nebo ne. Takže nemusíme nic přikrášlovat. A na druhé straně nemusíme ani nic zakrývat. Aby jsme neměli ten pocit, že lidi mluvit o kříži, mluvit o tom, že následování Ježíše něco stojí, že to není úplně jednoduchá záležitost věřit.

[14:37] A můžeme mít pocit, že to lidi odradí. Že to nepřijmou, že to neskousnou. Že to bude kámen úrazu nebo pohoršení, proč nebudou chtít slyšet to naše svědectví. To taky není naše věc. My nemáme ani nic ubírat a nemusíme ani nic přidávat. Protože to, co je důležité na tom svědectví, je, že když je to pravdivé, tak to nakonec nejsou ta slova naše, která se dotknou srdcí těch lidí. Ale je to duch svatý, který vezme ta naše slova a on se dotkne. On svou mocí působí a je to zázrak. Ať je naše svědectví jakékoliv, i kdy je tě krátké nebo dlouhé, ať je dramatické nebo nedramatické, prostě Bůh může skrze to naše slovo působit na lidské srdce.

[15:38] Takže jako svědkové musíme být pravdiví. A jako svědkové právě nemáme chtít přitahovat pozornost k sobě. Tam to naše svědectví je důležité, ale my netáhneme lidi k sobě. Nebo netáhneme lidi prostě k něčemu, ale k někomu na prvním místě. k pánu Ježíši, aby on byl vidět. Aby to bylo jako paprsek světla, který ukazuje na něj. Aby se lidi mohli potkat s ním. To samozřejmě než vždycky to umíme takhle mluvit. A někdy si říkáme, že jsme to úplně, co jsme mohli všechno ještě říct a co jsme neměli říct. Ale prostě chtějme se nechat použít. Pán Bůh nás může použít a učíme se, učíme se, jak svědčit. Takže to je a co. A teďka kde?

[16:40] V tom osmém verši tam říká, nebo píše Lukáš, to je slova pána Ježíše. A dostanete sílu ducha svatého, který na vás sestoupí a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Jucku, Samarsku a až na sám konec země. To svědectví má svůj postup. Někdo to znázornil takovými, příkladem takových soustředných kruhů, že z těch malých kruhů, jako když hodíte kamének do vody a ono se to zvětšuje, tak to svědectví se takhle zvětšuje. Učetníci měli začít v Jeruzalémě, právě tam, kde byli. V tom hlavním městě Izraele a nebylo to pro ně jednoduché místo. Protože to bylo město... kde ukřižovali Pána Ježíše a kde jim šlo o život. Ale Páne Ježíš říká, nechtějte z toho útec, ne, tady, tady začněte.

[17:42] Takže to nebylo lehké, ten je jich začátek. Ale on ta ani ten postup nebyl úplně jednoduchý pro učedníky. Protože Páne Ježíš sice jmenuje Jucko, to je jejich krajina, jejich zem a to, co měli na srdci, ale pak říká Samaří. A to byla obrovská výzva pro učedníky, protože židé se Samařany nevycházeli dobře. Když z Jucka šli do Galiléje, do té druhé části Palestiny, anebo z Galiléje do Jucka, tak museli projít Samarskem. A někdy to prostě radši obešli celé to Samarsko, než aby se znečistili tou cestou. Takže je velká věc třeba v Evangeliu, kdy tam evangelista píše a Ježíš musel projít Samarskem, protože chtěl. Nesnášeli je, neměli je v lásce, byly to polopohani, náboženství úplně, které bylo židovské původně, úplně přetvořili, měli jenom pět knih Možišových, svůj chrám, svoje kněžstvo.

[18:48] Prostě židi, byly to pro ně lidi, kteří nemuseli, neměli rádi. A Ježíš říká, a budete do Samaří. Takže museli účetníci překonat tohle. A pak nejenom do Samaří, ale pak až na sám konec země, to znamená k těm pohanům, kterými každý pravověrný žid pohrdal. A od malička v tom byl vychováván. A ani účetníci to neměli jednoduché, protože to měli v sobě hluboce zakořeněné. A i když je proměňovala boží láska, tak udělat ten krok pro ně nebylo jednoduchá záležitost. Když Petr, potom ve Skutřích dál, čteme jeden příběh o tom, jak ho pozval Cornelius, římský setník, a on k němu vešel do domu, tak pak si ho pozvalo staršovstvo Jeruzalemského sboru na kobereček. A říká mu Petře, ty jsi byl hostem v domě Pohana.

[19:48] Co to je za pořádek? A až když jim Petr pověděl o tom, jak mu to Bůh řekl, jak mu řekl, že to, co on pokládá za čisté, nemá pokládat za nečisté. A jak i těm Pohanům Bůh dal svého ducha, tak se jim teprve pak otevřeli oči, začali chválit Boha, tak i Pohanům. A přitom jim to Páne Žíkají říkal, když je posílá na konci Matoušova Evangelia, jděte ke všem národům, tak až tady ve skutcích teprve říkají, tak i Pohanům. Takže tam můžeme vnímat to, jak to pro ty Apoštoly nebylo vůbec jednoduché jít. A jak to byla revoluce na revoluci. V tom přemýšlení, v tom jejich životním stylu, prostě v tom, jak oni žili. Takže a až na sám konec země. Protože Bůh miluje každého člověka a posílá učetníky ke všem. Na každém mu záleží. A je to jenom taková odbočka.

[20:54] Jednou jsme začali probírat epištolu tesalonickým. A najednou jsem si uvědomil, že to je přímý postup toho písma k nám na Moravu, do Čech. Protože Bůh poslal apostola Pavla do tesaloniky. Tam ten zbor byl, byl věrný. A po ta staletí se tam zachovala ta víra až k Metodějovi a Konstantinovi, kteří ji přinesli k nám. A proto ten list tesalonickým nám může být úplně totálně blízký našemu srdci. Protože to je něco, kde můžeme vidět, že Bůh už tenkrát myslel na nás. Jako na pohany, na slovany. A dostal to svoje slovo až k nám. Takže Pánu Bohu záleží na každém. A má a On o každém ví. a chce přijít ke každému člověku.

[21:55] Takže to byly učenící a to naše svědectví se odehrává v takových podobných rozšiřujících se kruzích. A můžeme to brát třeba geograficky, kdy máme začít v tom svém městě, nechtít jít hned na konec světa, ale začít ve svém městě a svědčit ve svojí zemi. A pak se to může rozšířit, že tady se potřebujeme něco naučit, tady se potřebujeme dokázat, nebo Bůh učí naši spolehlivost a pak nám svěřuje větší a větší a širší a širší záběr třeba. Samozřejmě, že ne všichni křesťané musí jít na zahraniční misií, ale díky Bohu za ty, kteří jsou ochotní jít i tam, a kde nejsou doma. A nebo to můžeme brát typologicky, tím, že ten Jeruzalém, to je to naše nejbližší okolí, naše rodina, naši nejbližší známí, kteří nás dobře znají a kde to někdy někomu opravdu jde o život.

[23:11] A i v současnosti jsem slyšel svědectví, jak lidi se obrátili a ta rodina ho viděla. A říkáte si, v České republice dneska, ve 21. století, prostě ho poslali pryč, nebo prostě už přesně nevím, abych se přikrášloval to svědectví, ale plně jsem na to koukal, jak jsem to poslouchal, to svědectví. Prostě není to jednoduché ve svojí vlastní rodině, protože nikdo není prorokem doma, jak říká pán Ježíš. Ale tam se to učíme, jak svědčit, jak milovat, jak nebýt někdy na překážku, svoji horlivosti nějakou třeba, ale jak zase tu horlivost úplně nestratit a neobětovat to přijetí od někoho velmi blízkého před vztahem k Bohu. Není to jednoduché, ale Bůh je s námi.

[24:12] A potom můžeme jít do toho širšího okruhu těch přátel a kamarádů, které máme v rodině a v práci, nebo ty, které potkáváme někde v sousedství a může se to rozšiřovat až na ty lidi, které potkáváme jen tak náhodně někde ve vlaku, a je příležitost ke svědectvím. Takže i při tom našem svědectví musíme vycházet z nějaké svojí zóny bezpečí a komfortu a Páne Ježíš nás zve k tomu, abychom překračovali určité bariéry, protože když máme svědčit všem, tak i nám a každý máme někoho možná osobně, kdo je nám nesympatický, ale Bůh ho miluje. A jak k němu najít cestu, aby jsme mu mohli o Pánu Ježíši říct, někdy to znamená překonat rasové předsudky, někdy to znamená překonat předsudky ohledně sociálního prostředí nebo našich zvyklostí.

[25:23] Lidi, kteří uvažují úplně jinak než my a my si říkáme, jak ten člověk může takhle přemýšlet, jak může mít takové politické názory, protože to je přece hrůza, jak může takhle přemýšlet. Ale Pán Ježíš nás posílá i k němu, protože i jeho miluje. Takže kde? Všude. A znamená to překračovat určité bariéry a někdy to znamená i nějakou možná revoluci v našem přemýšlení. A potom jak? A tam jsou dvě věci, které můžeme k tomu říct. Nebo mohli bychom tam do toho říct ještě víc věcí, ale dvě bych chtěl zmínit. A to jsou, jak máme svědčit, to jsou slova a skutky. Pán Ježíš sámi nám v tom příkladem, a píše se to i na začátku té první kapitoli, kdy tam píše Lukáš, napsal jsem ti o všem, co Ježíš činil a učil.

[26:27] To byly dvě věci, které Ježíš dělal. On učil a konal. A obě dvě ty věci u něj byly v harmonii a byly zastoupené. Nebyly to jenom slova a nebyly to jenom činy. Bylo to oboje. A tak je nám pán Ježíš příkladem, jak on to dělal, jak on učil o Bohu, jak lidem představoval a přibližoval v těch nejrůznějších kázáních a podobenstvích, jaký je Bůh, jaké je Boží království, aby to lidi chápali, trošku jim to přiblížil, aby to mohli přijímat. Ale zároveň velkou součástí jeho služby byla praktická pomoc lidem, že šel za nimi a viděl jejich potřeby. Viděl, že jsou s ním už dlouho a že mají hlad. A tak je nasytil. A pak říká ještě učetníkům, vy jim dejte jíst. A viděl, jak k němu přinášely ty nemocné a strápené zlými duchy a chromé a slepé a všelijak prostě nemocné lidi a můžeme tam číst o tom, že Ježíš měl soucit, že viděl jejich trápení, že někdy zaplakal a že vztáhl tu ruku a říkal, že ano, chci, buď čistý, těm malomocným.

[27:54] Pozvedl a uzdravil, pomohl. A Ježíš byl velice prakticky. Vzkřísil tu Jajrovu dceru a těm radujícím se rodičům první věc, kterou řekl, tak bylo co? Víte co? Dejte jí najíst. Dejte jí najíst. Prostě je úplně totálně praktická věc, protože ona to teď potřebuje. A buďte s ní a radujte se, ale dejte jí najíst. Takže to jsou dvě věci, které jsou v jeho životě, v životě Pána Ježíša a můžou být, máme se je učit i v našem životě. My potřebujeme slova, protože potřebujeme lidem vysvětlit to, kým Ježíš je, jak jsem říkal na začátku, proč ho vůbec potřebují. Co pro ně udělal, aby věděli, co znamená jeho smrt na kříži a to, jak žil a co učil. Ale zároveň lidé potřebují náš dotyk. Potřebují, aby jsme byli s nimi.

[28:56] A nevím, jestli to takhle řekl někdo z armády z pásy, že až budou čistí, umytí a budou mít plný žaludek, tak pak budou schopni poslouchat evangelium. A ta karmáda z pásy šla a tohle dělala. Ty lidi na ulici, kteří byli. A jenom to chce vidět ty potřeby lidí okolo nás. Každý z nich potřebuje něco jiného, ať už je to psychologická pomoc někdy, nebo sociální pomoc, podpora, rada, praktická pomoc, cokoliv můžeme, tak takhle můžeme a máme svědčit. Samozřejmě, že v tom všem potřebujeme boží moudrost a boží vedení. Ale to, že to je potřeba, bych chtěl jenom také dva citáty. František z Assisi řekl, zvěstujte evangelium a když bude potřeba, použijte i slova.

[30:05] Prostě není to proti tomu, proti těm slovům, ale je to, aby jsme nezapomněli i na tu praktickou část. Samozřejmě je část církve, která dá hodně na sociální pomoc, a je tam třeba málo evangelia, ale pak je někdy ta část církve, která má příliš mnoho slov a příliš málo té pomoci. Tak to potřebujeme nějak vyvažovat. A potom to svědectví nemusí být ani jenom těmi činy, ale někdy... Dokonce tím, jak se chováme, jak žijeme, o tom jsme mluvili v tom tématu žít k boží slávě a pamatuju si ještě jeden citát, včera jsem našel, kdo ho řekl, byl to Friedrich Nietzsche a on v jednom tom svém díle říká, abych uvěřil v křesťanského boha, museli by křesťané spaseněji vypadat. A to se nedá brát za úplně jako výrok, kterým jsme se nějak měli řídit, ale je to taková kontrolka, protože vidí na nás lidi, na mě, že jsem spasený a to znamená i tu radost, kterou dává Ježíš.

[31:24] A on ře mě není vždycky slunce na obloze, jak to zpíváme, nechodíme, vysmátí tímhle světem, ale je na nás vidět naděje, kterou máme, nebo reptání, prostě to, že jsme spasení a aby to na nás lidi nějak poznali i nad tím, jak žijeme, jak vypadáme. Takže to jsou dva citáty tady k tomu, jak. Takže jak svědčíme slova a skutky. A pak bych chtěl ještě říct, že zase, už u té služby jsem to říkal minule, že Pane Ježíš, když nám dává úkol, tak nám k tomu dává i všechno, co potřebujeme. A tady jsou, zase bych chtěl zmínit dvě věci. A ta nejdůležitější, která je, tak je, že nám dal svého ducha. A duch svatý, to je boží moc. Bůh je mocný a on je ten, který jediný působí, ten zázrak znovu zrození. Jenom on dokáže otevřít lidem oči, aby ho viděli.

[32:26] Že potřebují odpuštění, jenom on jim může dát prožít to, že to bylo i pro ně. A dát jim prožít odpuštění. A přijetí, to my nemůžeme vypůsobit. Nikdo z nás to nemůže udělat, to může udělat jenom on. Ale Páne Ježíš nám říká, jako učetníkům taky nám, a dostanete moc ducha svatého a budete my světkové. Tak ta moc tu je a my se na ní můžeme spolehnout a můžeme se za ní modlit. Když k někomu mluvíme, někomu svědčíme, můžeme se modlit, aby Bůh působil svým duchem. A můžeme se osvobodit od toho, že ten výsledek závisí na nás. Samozřejmě, že tomu nemáme zase na druhou stranu přispát lehkováždě, že nemáme něco nastudovat, nebo nemáme přemýšlet o tom, jak mluvíme. Ale spolehnout na tu jeho moc. A možná ten člověk neuvěří hned na to naše svědectví, ale bude zase to.

[33:28] A pak uslyší další a další a další a Bůh si ho přivede, až k němu, pokud mu ten člověk nezavře svoje srdce. Takže boží duch, obrovská boží moc, utěšitel, rádce, ten, který má veškerou moudrost a žije v našem srdci. Vlastně on to je taky ten, který vůbec nám dává to chtění k tomu, aby jsme o pánu Ježíši říkali. Proč? Protože duch svatý miluje Ježíše. To je duch Ježíšů. A on chce, aby byl oslavem pán Ježíš. Ježíš. Chce ho vyvýšit a oslavit, aby ho i druzí lidé mohli poznat. Takže on nás chce vést i k tomu vydávání svědectví. A ta druhá věc, která se tady zmiňuje ve skutcích, je ta výbava, je jistota o Ježíši.

[34:30] Pán Ježíš po svém ukřižování, píše Lukáš, se několikrát zjevil učedníkům a doslova je přesvědčil o tom, že žije. A tady můžeme vnímat úžasnou boží milost a lásku. Protože bez toho by ty učedníci asi nesvědčili. Prostě on šel za nimi a přesvědčil je. Pán Ježíš je úžasný. A šel naproti jejich pochybnostem. Dal se jim poznávat. 40 dní se jim zjevoval. Vyučoval je. Aby potom, až si budou jistí tím, ano, Ježíš vstal z mrtvých. Ježíš žije. On je Bůh. A potom budou zmocnění duchem svatým mohli neohroženě vydávat svědectví. A že o tom byli přesvědčení, můžeme pak vidět v dějinách, že byli ochotní pro Ježíše dát všechno. A k tomu svědectví potřebujeme tuhle jistotu i my.

[35:32] Potřebujeme prožít to, že Ježíš vstal z mrtvých. Být si hluboce jistí tím, že Ježíš je Bůh. Že On žije. A že má smysl pro něho obětovat i svůj život. Protože bez téhle jistoty to naše svědectví bude postrádat prostě něco. Něco tam bude chybět. Takže tyhle dvě věci, kterými nás Ježíš chce vybavit. A chce nám dávat i tu jistotu o něm a ujišťovat nás, zakořenovat nás v něm, aby jsme si v něm byli jistí. A dává nám svého ducha. Aby jsme z toho mohli vycházet. Takže na závěr. Máme poslání na cestě. Být svědky o Pánu Ježíši. Můžeme se modlit za to, abychom byli dobrými svědky.

[36:36] Za ducha svatého, za zmocnění a naplnění, za milost a odvahu využít ty příležitosti. A ne všichni jsou ti přirození evangelisti, kteří prostě na potkání každému rozdávají letáky a svědčí. Si pamatuju si na jednu svoji zkušenost. Seděl jsem ve vlaku a četl jsem jednu křesťanskou knížku a teď jsem viděl, že ty lidi se tak jako poohlíže. Já dokonce jsem tušil, že možná budou věřící, ale otevřít pusu k tomu, abych s nima začal mluvit a něco s nima navázal nějaký rozhodno. Takže dochápu, že každý prostě, že to nemáme hnedka, ale je to něco, v čem nás i pán Bůh může pohuzbuzovat jemně a dávat nám v tom třeba jistotu. A někdo svědčí hlasitějším způsobem, někdo takým komorním způsobem, těm blízkým lidem, potřebuje si vybudovat nejzřív vztah nějaký.

[37:38] Prostě ta pestrost a ta škála těch způsobů toho svědectví je různý. Bychom se nechtěli napasovat do nějaké šablony, že vidíme někoho, kdo svědčí a chtěli být takový. Chtějme ten způsob, který pán Bůh nám dává, rozvíjet. A ještě několik věcí k přemýšlení. Jakým jsem svědkem a možná, co tedy potřebuju k tomu, abych mohl svědčit? Je to odvaha? Nebo nevím, jak začít? Nevím, co říct. Kde a jak bych to, co potřebuji, mohl získat? Ať už je to v nějakém rozhovoru nebo vyučování nebo tréninku nebo prostě, jestli si uvědomuji nějakou svoji potřebu, tak jestli je něco, co by mi to, nebo někdo, kdo by mi v tom mohl pomoct. Někdy je to dobré třeba jít ve dvou.

[38:39] A nebo když můžeme svědčit, tak mít někoho k sobě. Tak pojď se mnou, prosím tě. Já to si tě sám nezvládnu, ale půjdu. A nebo ty budeš mluvit a já se budu modlit jenom zatím. Jaká může být role našeho sboru jako společenství v tom? Myslím, že je obrovská naše nebo velká věc toho společenství je v povzbuzování. A ve sdílení se. Ve sdílení se v tom, jak to jde nebo jak to nejde a co jsme mohli nebo co jsme neudělali nebo mohli udělat. závod. v tom se sdílet a pouzbuzovat se vzájemně, sdílet zkušenosti. Můžeme sdílet to, jak komu svědčíme, modlit se za sebe navzájem a modlit se i za ty lidi, kterými svědčíme. Takže ta rola toho společenství, to, že jsme společně na té cestě, máme ten společný úkol a v tom se můžeme navzájem a sdílet a pouzbuzovat.

[39:43] Takže pokud máme skupinky nějaké, nebo uší společenství, nebo rodiny, tak toho můžeme využít. A pak jsem chtěl ještě zmínit právě to společné svědectví zborů. Někdy uvažujeme o tom, že máme být misijním zborem a máme ten poří, že nejsme. A možná je to někdy v něčem pravda, ale chtěl bych, aby jsme si uvědomili, že to nemusí být taková, že nejsme misijní. Máme zborové služby, které mají obrovský misijní potenciál a které díky Bohu, myslím, ten misijní potenciál využívají. A je dobré si to neustále připomínat a vidět to a pouzbuzovat se v tom navzájem a modlit se i za ty jednotlivé služby, protože to, co může udělat kontakt a nemůžu udělat já, neznamená, že to není moje služba, ale že já se za tu službu můžu postavit, že se za to budu modlit, že budu mít zájem, budu je podporovat finančně.

[40:44] Zase naopak služba English Campu nebo té biblické skupinky, která je, tak tam ne všichni můžou dojít, ale můžou se za to modlit. Není to služba jenom jejich, je to naše služba jako sboru. Takže máme, už jsem zmínil dvě kontakt, anglickou, vyučování anglištiny, Fusion, Scout, naše bohoslužby můžou být misijní, to, že vysíláme naše bohoslužby, to může být misijní. Takže, a jestli jsem nejenco zapomněl, naše skupinky, to je prostor, kam můžeme pozvat přátelé, někoho nevěřícího. Takže je tam ten potenciál. Náš sbor může být a je misijní. Samozřejmě, že jsou věci, které ještě můžeme dělat dál třeba. A to je ale další věc a další otázka a další velké téma, do kterého bych teď nechtěl zabíhat, ale můžeme o tom přemýšlet.

[41:46] Třeba co ještě my jako celek můžeme udělat pro to, aby jsme byli světlem třeba v tomhle okolí, o lomouce, ve kterém jsme. Takéž nám Pán Bůh v tom požehnal a i jako zboru, jako jednotlivcům, aby Pán Ježíš byl vidět a aby se oslavil. Amen.

[Všechna kázání](https://baptisteolomouc.cz/kazani)

---

HTML verze: https://baptisteolomouc.cz/kazani/20261004/na-ceste-svedcime-o-jezisi · Aktualizováno: 2026-10-16